Láska je láska

Nový český film, který právě vstupuje do našich kin, uvozuje citát Antoina de Saint-Exupéryho: „Správně vidíme jen svým srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné.“ Tragikomedie Láska je láska se tak snaží profilovat jako „nepovrchní“ snímek. Nezastřešují ji ovšem jen dvě známé větičky z Malého prince, ale i název, evokující dravou popovou písničku Lucie Bílé. Ta ve filmu příznačně zazní ve scéně na pouti – a právě mezi „niterností“ a pouťovým popíkem nové dílo zkušeného režiséra Milana Cieslara osciluje.

„Niternou“ linii ve vyprávění, které scenáristicky ošetřil debutující Martin Horský, tvoří příběh osmnáctileté nevidomé Marušky, křehké a plaše naivní studentky hudební konzervatoře. Osiřelou dívku se její starostlivý dědeček Vlastimil pokouší všemožně chránit před nástrahami reality. Právě ta však postupně nabourává poetický svět „andělské“ princezny… Pojetí Marušky jakoby ladilo s letitým zájmem Milana Cieslara o pohádkový žánr. Jednadvacetiletá herečká naděje Aneta Krejčíková však svou „andělskou“ hrdinku naštěstí dokáže změnit v živou a uvěřitelnou postavu. Krátce po Poupatech (kde ztělesnila téměř protikladnou roli pragmatické striptérky), Krejčíková znovu dostala příležitost potvrdit svůj „chameleonský“ talent. V jejím podání je tak Maruška normální holka toužící konečně prožít svou první lásku. A mladík Marek (Maciej Cymorek), který se do hrdinky zamiluje, je normální, slušný kluk. Nemá ovšem odvahu nevidomé dívce povědět, že je Rom, protože Maruška ho vidí „srdcem“ jako modrookého blonďáka...

Protože taková zápletka by vystačila nanejvýš na pětiminutovou anekdotku, tvoří Maruščin „nepovrchní“ příběh jen jednu z řady dějových linek. Ty ostatní už jsou pojaty „popíkově“, ve stylu historek ze silvestrovských Bakalářů, přičemž se vytrácejí jakékoli rysy provokativnosti nebo konfliktnosti. Vedle první lásky je tu tedy dojemná láska „poslední“, kterou se pokouší hrdinčin dědeček prožít s dávnou spolužačkou Libuškou trpící Alzheimerovou chorobou. Ryze pavlačovým způsobem je pak pojat konfliktní vztah Maruščiných sousedů Fuksových, kteří se pokoušejí smířit s homosexualitou svého syna Honzy. Žertíky s vibrátorem a zvědavým pudlem či scéna v bordelu, kam manipulativní matka Tdena zavede syna, aby nabudila jeho heterosexuální apetýt, by se pěkně vyjímaly i v Troškově Kameňáku.

Divák na pouti

Láska je láska v rámci Cieslarovy tvorby odkazuje nejvíc k tragikomedii Duše jako kaviár (2004). Místo rodinného modelu však používá vícegenerační koncept, ve kterém si patrně má každý divák najít něco pro sebe. Poezie první lásky se tu tak snoubí s „politicky korektním“ příběhem o intoleranci české společnosti k menšinám. Roma a gaye tu ovšem doplňuje i „menšina“ tak bizarní, jakou je důchodkyně užívající terapeuticky lehké drogy. Groteskně stylizované scénky se zhulenou Libuškou, výstupy Zdeny Fuksové či extempore „mile uslintaného“ důchodce Jehličky ovšem patří už do docela jiného filmového světa než love story nevidomé dívky. Jde o svět veteránky špatného vkusu Marie Poledňákové a jejího svižného následovníka Jiřího Vejdělka.

Stejně jako v diváckých hitech Líbáš jako bůh nebo Muži v naději jsou pak i v Cieslarově filmu všechny nástrahy nakonec překonány a hrdinové společně vytvoří cosi jako jednu velkou, šťastnou rodinu. K takovému příběhu patří i laciné mudrování: koloběh života je zachován, neboť někdo postarší zemře a někdo roztomilý se narodí. Morální rovnováha tu však neexistuje: součástí „pozitivního“ vyznění celého příběhu je nezvyklá tolerance autorů k některým ohavným morálním pokleskům postav: v rámci vyprávění se nedostane spravedlivého trestu či alespoň zesměšnění zvláště těm figurkám, které ztvárňují herecké celebrity (Simona Stašová, Rudolf Hrušínský).

I Cieslar totiž využívá oblíbené strategie českých tvůrců obsazovat zkušené herce do rolí, v jakých na většinové publikum v poslední době nejvíc zapůsobili. Petr Nárožný sice své oblíbené postavě popudlivého dědka vdechl melancholii i noblesu, nakonec však hájí stejnou linii jako ostatní: Eliška Balzerová (jejíž Libuška je variací na hereččinu Vilmu z Vejdělkových Žen v pokušení), Simona Stašová (Zdena Fuksová nemůže nepřipomínat její Martu z Vejdělkových Mužů v naději) i Ondřej Vetchý. Toho coby „fotbalového primitiva“ z televizního Okresního přeboru uvidíme už v březnu ve filmové verzi právě tohoto populárního seriálu.

Láska je láska tak nese rysy nekonečného déjà vu, ve kterém se motiv „správného“ vidění srdcem mění jen v další křiklavou atrakci, vyprázděnou jako vzpomínky na loňskou Matějskou pouť.

Láska je láska

ČR 2012, 108 minut

Režie: Milan Cieslar

Scénář: Martin Horský

Kamera: Marek Jícha

Hudba: Ondřej Brousek

Hrají: Aneta Krejčíková (Maruška), Maciej Cymorek (Marek), Petr Nárožný (Vlastimil), Eliška Balzerová (Libuška), Simona Stašová (Zdena), Ondřej Vetchý (Karel),Petr Vančura (Honza), Rudolf Hrušínksý (Jehlička)

Premiéra: 19. 1. 2012

(Tento text jsem napsala pro Lidové noviny, kde také vyšel. Za možnost uveřejnit ho i zde redakci děkuji.)