Nebezpečná metoda

Pokud chcete vidět jenom to, jak Keira Knightleyová dostává naplácáno na holý zadek od Michaela Fassbendera, nechte si o tom raději zdát. Film Davida Cronenberga Nebezpečná metoda totiž vypráví o potěšeních pro dospělé, která jsou vždycky složitá. Pro infantilní, hollywoodizované diváky je v něm moc dialogů vzdělaných, zletilých osob, které se v sedě či během poklidných procházek zabývají racionálním cupováním vlastních niter. V novém díle autora filmů Moucha (1986) nebo Crash (1996) je ovšem současně až příliš scén, v nichž se hrdinové chovají vysloveně nerozumně, podléhajíce - většinou proti své vůli - svým neurózám, frustracím a drobným sexuálním deviacím. Pročež dojde i na láskyplné naplácání zadku postavě, kterou hraje zmíněná dámská hvězda bez obvyklého manýrismu a s nevídanou kázní (kterou vykazují všichni herci, které Cronenberg - v březnu mimochodem už devětašedesátiletý - tady dostal do rukou). Tyto "divné" scény samozřejmě zase odradí diváky, kteří by rádi viděli jen solidní životopisný film o švýcarském psychiatrovi a psychoanalytikovi Carlu Jungovi a jeho vztazích s vídeňským kolegou Sigmundem Freudem a pacientkou a posléze milenkou a kolegyní Sabinou Spielreinovou.

Objektivněji vzato je Nebezpečná metoda pěkným příkladem příběhu, který doputoval ze složité a nepřehledné reality až na dvourozměrné filmové plátno, aniž ztratil složitost, vtip, inteligenci a historickou věrnost. Jeho základem je bytelná faktografická kniha Johna Kerra z roku 1993, opřená mimo jiné o dokumentaci objevenou až v 70. letech. S přebalem odkazujícím k filmu ji činorodě vydalo nakladatelství Prostor a s 640 stranami textu nabitého vesměs fascinujícími informacemi nepředstavuje právě oddechové čtivo. Na základě Kerrovy knihy napsal Christopher Hampton před deseti lety divadelní hru The Talking Cure, ke které se nyní vrátil jako scenárista Cronenbergova filmu. V tom je už samozřejmě všechno přehledné a vyprávění plyne jako klinický popis vztahu tří osob spojených vášní pro psychiatrickou vědu a rozdělených mučivými osobními touhami. Přičemž se ovšem dozvíte i řadu věcí z rané historie psychoanalýzy.

Pokud jde o typ látky, je Christopher Hampton pro vnímání Nebezpečné metody klíčovou osobností: kromě toho, že patří k nejzdatnějším adaptátorům obtížných literárních předloh (Nebezpečné známosti/1988 Stephena Frearse podle Choderlose de Laclos nebo Pokání/2007 Joea Wrigta podle Iana McEwana), se čas od času vrací i v životopisným příběhům (o čemž svědčí drama o výstředné britské umělkyni Carringtonová, které v roce 1995 také režíroval, nebo Úplné zatmění ze stejného roku, jež režírovala Agnieszka Hollandová s Davidem Thewlisem a Leonardem DiCapriem v rolích francouzských básníků Verlainea a Rimbauda).

Cronenberg měl naopak k životopisnému žánru vždycky dost daleko: když pomineme svéráznou adaptaci autobiografického díla Williama S. Burroughse Nahý oběd (1991), má reálný základ snad jen příběh gynekologů-jednovaječných dvojčat Příliš dokonalá podoba (1988) a bizarní transsexuální drama M. Butterfly (1993). V Nebezpečné metodě však vystupují osobnosti, o kterých má jakousi představu i většinová divácká veřejnost. I kdyby ji zakládala jen na tom, že na psychoanalýzu chodila většina postav z filmů Woodyho Allena a že se fotografie Freuda a Junga ve Švankmajerově bezúsměvné komedii Přežít svůj život pořád dost divoce rafají.

Hampton s Cronenbergem našli možnost, jak zobrazit něco o vztahu dvou velikánů psychoanalýzy, v postavě téměř zapomenuté Sabiny Spielreinové, která se jako vůbec první žena věnovala psychoanalýze a která zřejmě radikálně ovlivnila i vztahy Junga a Freuda. Jak bývá u Cronenberga zvykem, hlavním hrdinou je však muž (Jung), zatímco žena je katalyzátorem jeho vnitřního dozrávání i ničivým, krutým a pragmatickým, leč svůdným objektem touhy.

Mladičká, vzdělaná, ale masochistická a těžce frustrovaná ruská židovka, která je jednoho letního dne roku 1904 v šíleném, polozvířeckém stavu dopravena na kliniku, kde mladý Jung působí, se stává prvním pacientem, na kterém začne obdivovatel Freudových metod systematicky pracovat. Během několika dalších let Sabina ženatého monogamistu uvízlého v šosáckém životním stylu přesvědčí, aby porušil mnohá nejsvětější pravidla, která dosud vyznával. Zapovězená pletka s pacientkou se pro Junga stane bránou k sebepoznání, které má bolestnou i inspirativní dohru ve všech důležitých oblastech jeho života. Upjatý, korektní a chladný profesionál se mění ve vášnivého milence: své krásné "animě" ovšem sice na čas (a dokonce opakovaně) podléhá, nepřestává však být manželem bohaté Emmy, která ho svým jměním existenčně zajišťuje, i vědcem, který všechna hnutí své i milenčiny mysli hbitě a pronikavě analyzuje. Pro Michaela Fassbendera je cronenbergovský Jung další skvělou rolí - a po X-Menech a Janě Eyrové (a před Studem, který bude mít premiéru 16. února) nejspíš ani tady nebudete mít pocit, že už je v kinech příliš přefassbederováno. Díky němu je Jung vybaven citlivostí, jež ho zavádí až k branám esoterismu (který hrdinu tolik rozkmotřil s jeho učitelem a přítelem a který ve filmu připomíná i socha sfingy ve Freudově oblíbeném, symetricky uspořádaném veřejném parku). Jako u všech Cronenbergových hrdinů je i u Junga důležitá zaujatá metodičnost, s jakou sleduje své "šílenství". Na rozdíl od většiny z nich však svou "transformaci" přežije a neztratí možnost se znovu socializovat (ostatně se zdá, že v tomto ohledu jsou na tom Cronenbergovi protagonisté z poslední doby poněkud lépe než dřív). Naděje, se kterou filmový Jung vede své pacienty daleko za pouhé poznání jejich duševních neduhů - k tomu, jakými lidmi by se mohli stát - se týká i samotného lékaře... .

Prostředníkem na Jungově cestě se stává jiný jeho pacient - anarchistický psychoanalytik Otto Gross, který nevidí problém ve svobodné realizaci svých sexuálních tužeb. V divém podání Vincenta Cassella je muž, kterého byste si pravděpodobně nepřáli potkat, jen fantomatickou postavou. O to "skutečnější" je ovšem hrdinův učitel Freud v zaujatém, leč uvolněně sardonickém podání Vigga Mortensena (ten po Dějinách násilí a Východních příslibech pracuje s Cronenbergem už potřetí - a jeho freudovská kreace předchozí dvě určitě překonává). Stejně jako vztah Sabiny a Junga založený na protikladech není standardní love story, není díky Mortensenově pojetí obvyklý ani vztah filmového Freuda a Junga.

Z přátelství se rodí důvěra otce k duchovnímu synovi a potenciálnímu pokračovateli - a slavná, definitivní roztržka pak nabývá logické podoby opět díky Sabině, která svou ženskou pomstu přetavila v pomstu profesionální. Freud, který je obviňovaný z dogmatismu, protože se omezuje na sexuální interpretace, ovšem v tomto příběhu jako jediný situaci hodnotí v širších kontextech. Sám žid, Sabinu vidí jako židovku, která v protestantovi Jungovi viděla svého "árijského" Siegfrieda, mytického wagnerovského hrdinu. Zatímco Jung se nebrání iracionalitě a propadá v předtuše druhé světové války apokalyptickým snům, Freud - neopouštěje svůj věčný doutník - si je víc vědom vnitřní "nebezpečnosti" psychoanalytického konání pro společnost (včetně jeho přenosu na živnou americkou půdu). To díky postavě Freuda ryze evropský příběh s kontinentální mentalitou získává perspektivu, která ho nejspíš přiblíží angloamerickým divákům. Freud je dalším (a možná nejlepším) z řady těch chladnokrevných cronenbergovských dogmatických mentorů, kteří musejí prohrát svůj souboj se senzitivním hrdinou schopným proměny, přestože vědí své (tak jako Fogarty Eda Harrise z Dějin násilí nebo Semjon v podání Armina Muellera-Stahla ve Východních příslibech - snad si ale vzpomenete i na starší příklady). Možná mi to jen připadá, ale Cronenberg pro tyhle sarkastické suchary nachází stále pádnější argumenty a věnuje jim stále větší sympatie...

To je součástí samotné režisérovy metody, která v tomto filmu vyhlíží neškodně a krotce: co se týče "perverznosti", cronenbergovská novinka jistě nesnese srovnání s většinou autorových předchozích filmů. Ani tam ovšem nebyla nějaká "perverznost" prvořadá: Cronenbergova "metoda" je stále stejná, tedy stejně znepokojivá, alespoň pokud jste jako diváci konzervativní. A je také pořád stejně zábavná, jen prostě pracuje se současnými vypravěčskými poměry a pravidly. Dnes je ve filmu možné všechno, a Cronenberg patří k tvůrcům, kteří tuto svobodu pomáhali prosadit. Už totiž neobýváme patriarchální svět frustrovaný dominantními otcovskými vzory a strádající sexuální nesvobodou. Problémy jsou však stále stejné, neboť - jak praví filmový Jung - dospělé slasti jsou vždycky komplikované. Chronický přebytek svobody může vzbudit touhu po znovunastolení pravidel. Snad by pak mohl být přehlednější i dnešní svět, který není freudovským, ale spíš nespoutaným a podivuhodným jungovským prostorem. Cronenbergovská podvratnost tak rafinovaně číhá už v samotném (zdánlivém) naplňování podoby útěšného kostýmního vyprávění. V tomto střídmě a poklidně vyhlížejícím filmu vystupují ženy v kloboucích a sukních až na zem a muži ve vázankách a vestách, zabydlují měšťanské salony, procházejí se pečlivě upravenými zahradami a vášnivě pěstují dopisovou kulturu. Právě proto je ovšem tak vzrušující, když se rozdychtěný džentlmen Jung vrhne do postele svůdné panny, aniž si sundal boty...

A Dangerous Method

USA 2011, 99 minut, titulky

Režie: David Cronenberg

Scénář: Christopher Hampton (podle své divadelní hry a románu John Kerra)

Kamera: Peter Suschitzky

Hudba: Howard Shore

Hrají: Michael Fassbender (Carl Jung), Keira Knightleyová (Sabina Spielreinová), Viggo Mortensen (Sigmund Freud), Vincent Cassel (Gross), Sarah Gadonová (Emma JUngová), André Hennicke (profesor Bleuler)

Premiéra: 26. ledna 2012