West Side Story

Od roku 1995, kdy Asociace českých filmových klubů odstartovala Projekt 100, prošla domácí filmová distribuce radikální proměnou. Nízká návštěvnost loňského ročníku putovní přehlídky potvrdila neudržitenost původního modelu. Nová podoba Projektu 100 se nyní odvíjí od nápadu uvádět do distribuce čtyřikrát ročně – sytémově a v předem pevně daných termínech – světovou i domácí kinematografickou klasiku. První ze čtveřice filmových událostí, které letos otestují v praxi koncepci nové programové ředitelky AČFK Ivy Hejlíčkové, může současné diváky jen stěží zklamat. Muzikál West Side Story sice spatřil světlo světa před víc než půlstoletím, své postavení si však dokáže uhájit i dnes – v době, kdy už filmový muzikál jako živý a vyvíjející se žánr prakticky neexistuje. Pokud ovšem čas od času nějaký vznikne, poměřuje se často právě s kultovním dílem režiséra Roberta Wise a choreografa Jeromea Robbinse. I v českém filmu zanechala West Side Story nepřehlédnutelný otisk ve Starcích na chmelu (1964), Šakalích letech (1993) či Rebelech (2001).

Modernizovaná adaptace Shakespearova Romea a Julie je totiž přelomovým dílem, které zazářilo v době, kdy výpravné hollywoodské muzikály začaly být přežitkem. V první polovině 60. let sice americká továrna na sny vyprodukovala řadu úspěšných snímků tohoto žánru, ty však nakonec jen ukázaly rozdíl mezi starosvětsky ustrnulým hollywoodským vkusem a novými prioritami publika. Nepomohlo ani to, že filmy My Fair Lady (1964), Mary Poppins (1964) či Za zvuků hudby (1965) se odehrávaly v pseudohistorických kulisách a „starosvětské“ rysy k nim tedy mohly patřit. West Side Story však už na začátku desetiletí přišla nejen s moderním konceptem blízkým dobovým hudebním trendům, ale i s vyprávěním vycházejícím z americké každodennosti. Její příběh se odehrává v uličkách a na zapadlých dvorcích manhattanské West Side, kde bují zločin a rasová nesnášenlivost. A čisté lásce moderního Romea a Julie – která se nevyznává pod balkónem, ale na požárním žebříku - tu komplikuje život krvavá nevraživost pouličních gangů.

Harmonizace protikladů

Podobně jako řada jiných muzikálů, i West Side Story vychází z divadelní předlohy. Choreograf Jerome Robbins přišel s nápadem na novou verzi ikonické shakespearovské látky už na sklonku 40. let – a už tehdy měla vycházet z aktuálních kontextů. Z příběhu katolíka a židovské imigrantky, která přežila holocaust, se však nakonec zrodil příběh mladičké krásky z portorické rodiny a mladíka z bílé imigrantské komunity. Z newyorské Broadwaye, kde byl uvedený v září 1957, si muzikál oceněný dvěma cenami Tony našel cestu na stříbrné plátno: v říjnu 1961 si odbyl veleúspěšnou premiéru, setkal se s mimořádně vřelým přijetím u diváků i filmové kritiky a získal deset Oscarů (plus jednoho zvláštního pro choreografii Jeromea Robbinse).

Filmová West Side Story získala i Zlatý Globus za nejlepší film roku a cenu Grammy za nejlepší soundtrack. Podíl na jejím dobovém úspěchu i dnešním kreditu „věčného“ hitu má přitom skutečnost, že není žádný buřičským, revolučním dílem: dokázala „jen“ vybalancovat všechny živě moderní prvky a klasickou muzikálovou zkušeností. Za její konzistentní podobu ručil tým zkušených tvůrců, který zastřešil tehdy sedmačtyřicetiletý režisér Robert Wise.

Tvůrce, jehož režijní rukopis bývá vnímán jako nepříliš výrazný, nám dnes splývá s představou filmaře, jehož hlavním podílem na filmu bylo sladění všech složek i vztahů. Na režisérské židličce měl původně pomáhat hybateli divadelní verze Jeromemu Robbinsovi. Ten ovšem podle názoru producentů svým perfekcionismem začal projekt ohrožovat a byl z natáčení vyhozen. Ve filmu po něm technicky zbyly jen čtyři muzikálové scény včetně legendárních čísel „I Feel Pretty“ a „America“ – zbytek práce však dokončil jeho vlastní asistent a sám Wise se postaral o to, aby Robbins jako spolurežisér nevypadl z titulků.

Wiseho zásluhou spolu ladí i oba hlavní představitelé, pouze fešácký Richard Beymer a herecky naopak talentovaná Natalie Woodová, které navíc v pěveckých partech podle dobových zvyklostí zaskakují Jimmy Bryant a Marni Nixonová. To díky režisérovi „realistické“ dialogové scény plynule přecházejí do legendárních písňových čísel hudebního skladatele Leonarda Bertnsteina a libretisty Stephena Sondheima. A je to právě Wiseho zásluha, že newyorské exteriéry působí kouzelným, napůl přízračně syrovým a napůl líbezně stylizovaným dojmem.

Wiseho práce tak znamenitě ladí s „harmonizačním“ posláním celého příběhu. West Side Story totiž sice odkazovala k temným stránkám moderní americké současnosti, ale posouvala je do smířlivé, idealistické roviny. Slavná písnička „Officer Krupke“ půtky nepřizpůsobivých přistěhovaleckých komunit s oficiální spravedlností odsouvá na vedlejší kolej hravé ironie. A mladíci z gangů Tryskáčů a Žraloků se tak sice v oslnivých tanečních scénách dravě vrhají proti sobě a jejich zpěv dráždí pouličními disonancemi, nakonec však vždycky splynou - v souuladu s vyzněním filmu – v harmonické souhře. A v „imigrantském“ čísle „America“ navíc v jednom rytmu splývají se svými dívčími prostějšky.

West Side Story je tak čímsi jako dobovou ilustrací populární představy „tavicího kotle“: místo multikulturních menšin ovšem homogenizuje zdánlivě neústrojné prvky do podoby příjemně vyznívající a dokonale fungující filmové podívané. Představa, že v dnešní éře „politické korektnosti“ by Hollywood takový přístup nejspíš považoval za nevhodný, jen potvrzuje živoucí zajímavost Wiseova filmu.

West Side Story

USA 1961, 152 minut, titulky

Režie: Robert Wise, Jeremy Robbins

Scénář: Ernest Lehman

Kamera: Danile L. Fapp

Hudba: Leonard Bernstein
Hrají: Natalie Woodová (Maria), Richard Beymer (Tony), Russ Tamblyn (Riff), Rita Morenoová (Anita), George Charikis (Bernardo), Simon Oakland (Scharnk), William Bramley (Krupke), Tucker Smith (Ice)

Premiéra: 12. 1. 2012

(Toto je původní, nezkrácená podoba textu, který jsem napsala a zkrátila do Lidových novin, kde také vyšel. Za možnost uveřejnit ho i zde redakci děkuji.)

Sherlock: Psi baskevillští

Druhý díl druhé řady seriálu Sherlock (na jejíž vysílání se Česká televize teprve chystá) do značné míry kopíruje postavení druhého dílu v první sérii: podobně jako Slepý bankéř rozhodně není špatný, ale působí o hodně konzervativněji než překvapivá a energická jednička. Pokud tedy v osobitém televizním seriálu Stevena Moffata a Marka Gattise něco vůbec konzervativně může působit - možná bych měla mluvit spíš o větším přiblížení tradičním vzorcům. Pokud jde o Psy baskervillské, jde v rámci série o díl s možná nejznámější Doyleovou sherlokovskou předlohou, a to zřejmě hlavně díky množství jejích filmových a televizních adaptací (jejich seznam, jistě neúplný, najdete tady). Když si dovolím hádat příčinu, nejde nejspíš o úplně nejlepší literární příběh Velkého detektiva (to rozhodnutí ponechám znalcům), ale o příběh možná nejatraktivější. (Stejně jako v předchozích dílech, i ve Psech basklervillských však najdete drobnější odkazy i na jiná Doyleova sherlockovská díla.)

Holmes v předloze opouští pohodlnou lenošku ve svém londýnském bytě a vydává se do pochmurného Dartmooru, aby se na místních blatech utkal s živoucí kletbou rodu Baskervillů - vraždícím psím monstrem. K ruce je mu při záchraně života jediného dědice starobylého rodu Henryho a odhalení celé záhady samozřejmě věrný Watson. Doyleův příběh tak spoléhá nejen na metodu deduktivní, ale i na kulisy starého šlechtického sídla a pochmurných vřesovišť se smrtelně nebezpečnými močály, po kterých Holmes a jeho věrní pořádají vzrušující noční honičky. Navíc jde o případ, v němž Holmesova neustrašeně metodická, rozumářská mysl velmi přesvědčivě vítězí nad iracionalitou. Vraždící přízrak ze starých legend má totiž - jak slavný pátrač od začátku předpokládá a jak o tom v jedné chvíli pochybuje - reálný a vysvětlitelný původ...

Jak si s Doyleovým Psem baskervillským poradili autoři seriálu? Nejzjevnější je, že rozmařile zfeminizovali některé mužské role (z Henryho starostlivého lékaře Mortimera je tady psychoterapeutka Mortimerová, z podivínského entomologa Stapletona neméně podivínské vědkyně Stapletonová, která si ráda hraje s geny). A Sherlocka, až na práh směšnosti trýzněného nedostatkem nikotinu a ukrutným nedostatkem zajímavých případů (což rozkošně mapuje "abstinenční" komediální úvod), stejně jako v minulém dílu vyžene dopis od ženy, respektive od malé holčičky, která slavného detektiva zoufale vyzývá k nalezení svého světélkujícího králíka, který tajemně zmizel ze zavřené klece.

Pokud jsem loni žertovala, že baskervillským psem bude v modernizovaném sherlockovském seriálu počítačový virus, byla jsem i nebyla daleko od pravdy. Co a kdo tedy stojí za vzkříšenou legendou o vraždícím přízraku, které jde po krku traumatizovanému Henrymu Knightovi, samozřejmě prozradit nehodlám. Idylický staroanglický venkov však stejnou měrou hyzdí čilý turistický ruch soustředěný kolem oné legendy i přísně střežený vojenský objekt, ve kterém prý už dlouho dochází k tajným genetickým experimentům. Totožnost vraždící příšery, která prý kdysi ve zlověstné rokli zvané Dewer's Hollow zavraždila Henryho otce, ovšem samozřejmě není tak banální, jak po téhle informaci začnete okamžitě odhadovat...

Podobně jako měl Slepý bankéř blízko ke komedii, mají Psi baskervillští (v souladu s předlohou) blízko k hororu mísícímu prvky sci-fi o "šílených vědcích" s klasickým gotickým strašidelným příběhem. Sherlock, násilně vyrvaný ze svého domovského městského prostředí, tak netrpí uprostřed letní anglické přírody jen chladem, ale i nepoznaným děsem. I on totiž spatří legendárního přízračného psa na vlastní oči... Watson v roli přítele a lékaře tak s hlubokým znepokojením musí sledovat, jak jeho společník zápasí s těžkým otřesem destabilizujícím celý jeho metodický, přehledný, rozumový svět.

Sherlock Holmes, který je navzdory své hluboce zakořeněné asociálnosti a emocionálnímu chladu nucený přiznat, že se neobejde bez Watsona jako přítele i pomocníka, a začne mu dokonce vařit kávu, je téměř dojemný... Zatímco Benedict Cumberbatch v roli Holmese zvládne pravděpodobně jakýkoli žánrový mix, Watson Martina Freemana tentokrát poprvé odhaluje svou potřebnost a sílu stává se plnoprávným Holmesovým pomocníkem (zatímco zajímavě rozvíjený vztah s bratrem Mycroftem v tomto dílu ustupuje do pozadí.) Holmes zu sice musí slevit z okázale zahořklého tvrzení, že "nemá žádné přátele", naštěstí v jakémkoli chaotickém citovém rozpoložení a sebezběsilejší akci zůstává sám sebou, čímž sám sebe opakovaně definuje (v tom se seriál liší od filmů Guye Ritchieho, kde je fantomatický Diwneyho Sherlock tím, čím ho zrovna tvůrce potřebuje mít). Hrdinova cesta k rozluštění celého případu je nakonec plně cestou rozumu, který odhaluje všechny klamy a umělé iluze.

Sherlockova práce s fakty je i tentokrát v jednu chvíli pěkně vizualizovaná. Je ovšem pravda, že z jeho procházky "palácem vlastní mysli" se v tomto dílu stala tak trochu manýra. Jako divák-fanoušek na ni sice dychtivě čekáte a jste pak za svou trpělivost vrchovatě odměněni (už proto, že tady nechybí ani Elvis) - tato vizualizace však tentokrát příliš neladí se "starosvětským" prostředím (kde se tento moderní Holmes nemůže cítit příliš doma - na rozdíl od komplexu podzemních vědeckých laboratoří, kam s Watsonem proniknou během svého pátrání díky klukovsky prostému tahu s Mycroftovou ukradenou čipovou kartou). Mezi Sherlockovým účinně racionálním přístupem a okolním světem plným chaosu a záhad (ale i znepokojivých emocí) vyzývajících k uspořádání, tak tentokrát nepanuje taková harmonie jako ve Studii v růžové nebo Skandálu v Belgravii. Ve Psech baskervillských se autoři seriálu dotkli jednoho z omezení svého přístupu: jejich Sherlock je hrdinou zrozeným z temně romantické velkoměstské krajiny a nesvědčí mu přírodní kulisy - i když některé jejich prvky nakonec nejsou tím, čím se zdají být. Tam, kde se přímo skvěle vyjímá taková klasická hrdinka, jakou je slečna Marplová, vypadá moderní Sherlock najednou až jaksi nepatřičně a titerně.

(O předchozích dílech seriálu jsem na blogu psala zde: Studie v růžové, Slepý bankéř, Velká hra, Skandál v Belgravii).

Sherlock: The Hounds of Baskerville

Režie: Paul McGuigan

Scénář: Mark Gatiss (podle děl Arthura Conana Doylea)

Kamera: Fabian Wagner

Hudba: Michael Price
Hrají: Benedict Cumberbatch (Sherlock Holmes), Martin Freeman (Watson), Russell Tovey (Henry Knight), Amelia Bullmoreová (Stapletonová), Clive Mantle (Frankland), Simon Paisley Day (Barrymore), Sasha Beharová (Mortimerová), Rupert Graves (Lestrade)

Ceny české filmové kritiky 2012

Jestlipak jste se v sobotu večer dívali na ČT 2 na přímý přenos ze slavnostního předávání Cen české filmové kritiky? (A jak se vám to líbilo?) Z pohledu účastnice byly atmosféra i průběh ceremoniálu nejvíc poznamenané právě faktem přímého přenosu. Loni v divadle Archa panovala slavnostní a současně komorní atmosféra, letos byla akce přesunuta do výrazně většího prostoru klubu SaSaZu, takže na ni mohlo být pozváno víc lidí. Z pohledu televizního diváka večer možná působil jako "unyle nudný" (kolegové z aktualne.cz) nebo "příjemný" (kolegové z 25fps). Pokud vás zajímají mé účastnické pocity, líbil se mi zvolený prostor i jeho elegantní úprava (stolky s přátelsky sesazenými účastníky) i působivá, pěkně nasvícená scéna. Povinnost vejít se do přísně vyměřeného času však letos pořadatele i "účinkující" pochopitelně, ale dost zjevně frustrovala. Což se obtisklo jak to koncepce a rytmu akce, tak do chování a reakcí většiny zúčastněných.

Mezi předávajícími totiž bylo (na rozdíl od monstrakcí typu Českého lva) plno lidí, kteří nejsou (naštěstí) mediálními celebritami, takže byli zatíženi jednak spěchem, jednak nervozitou. Je ale určitě nesrovnatelně milejší vidět na pódiu nervózní dokumentaristku Helenu Třeštíkovou či kurátora NFA Vladimíra Opělu než nějakou profesionálně sebevědomou celebritu. Spěch a neklid poznamenaly - zvlášť ke konci, kdy se čas nelítostně krátil - i sympatický moderátorský výkon Ondřeje Vetchého. Z mého pohledu však nic nepůsobilo amatérským dojmem ani trapnou vtipností (a zase nelze nesrovnávat s Českým lvem, který si na nejapných vtípcích a nesouvislých odbočkách naopak vždycky zakládal).

Zdálo by se mi příjemnější, kdyby bylo k dispozici víc času a ceremoniál získal volnější rytmus a možnost stupňovat napětí. I v až rappersky monotónním výčtu jednotlivých položek (proložených dvěma hudebními vstupy, z nichž ten druhý byl zbytečně dlouhý) ovšem "účinkující" ledacos stihli povědět. Řada předávajících osobností dokázala, že si lze vystačit s jednou či dvěma dobře zvolenými větami (asi nejvíc bodovala Věra Chytilová: "Režírovat může každý. Jenomže potom to tak vypadá"). Povinností vyznamenaných samozřejmě nebylo oslnit nějakou bravurně vystavěnou větou (za poněkud příliš bohémský ovšem považuji způsob, jakým někteří z nich vnímali pojem "společenský oděv - možná to ale v televizi vypadalo jako roztomilá neformálnost).

Pokud jde o samotné ceny, dominovalo jim drama Rodina je základ státu, které z osmi nominací proměnilo čtyři (nejlepší film, režie a scénář - Robert Sedláček, ženský herecký výkon ve vedlejší roli - Simona Babčáková). Jen dvě ceny si poměrně překvapivě odnesli tvůrci Poupat (která měla stejný počet nominací jako Rodina, ale bodovala jen v kategoriích mužského hereckého výkonu v hlavní roli - Vladimír Javorský - a kamery - Vladimír Smutný). Nevinnost zhodnotila z pěti nominací dvě (obě herecké) a český kandidát na Oscara Alois Nebel ze stejného počtu nominací pouze jedinou (za hudbu). Nejlepším dokumentem se podle většiny hlasujících stalo Pod sluncem tma a objevem roku se stal autor Osmdesáti dopisů Václav Kadrnka.

Svoje preference jsem zveřejnila před časem tady na blogu, takže je jasné, že mne výsledek poněkud zklamal. Z Václava Kadrnky coby "Objevu roku" mám radost, podpora Poupat (nejen moje) však vychcípala v rámci druhého kola hlasování v okamžiku, kdy se většina hlasujících (25) přiklonila k Sedláčkovu filmu, zatímco film Zdeňka Jiráského podporovalo jen deset hlasujících (a Aloise Nebela šest). Nemá smysl mluvit o tom, že v hlasování demokraticky vítězí většina a menšina to musí respektovat (což jako příslušník menšiny s tichým reptáním činím). Spíš o tom, že výsledky letošního hlasování pravděpodobně ovlivnila i mimofilmová společenská situace v Čechách. Kritická většina se (ještě výrazněji než loni s Pouty) nepřiklonila ke snímku, který hledá příčiny neutěšeného mravního stavu české společnosti v postojích a vztazích jednotlivců (Poupata). Zvolila naopak snímek, který zjednodušuje a zobecňuje (třebas podle řady recenzí značně plakátově, kostrbatě a nevěrohodně). Nad konstruktivní analýzou vycházející z pocitu, že našinec by měl začít od sebe a svého okolí, převážil v zásadě "populistický" a destruktivní Sedláčkův náhled, v němž se část domácích intelektuálních elit shoduje s nespokojeným a naštvaným hlasem lidu. (Pokud jste ještě nečetli moje obšírnější vysvětlení situace českého filmu a zajímá vás to, udělejte si kafe a klikněte na text o "kinu morální provinilosti".)

Jestli chcete zjistit zcela konkrétně, jak kdo z kritiků v prvním a druhém kole hlasoval, jsou Ceny velmi transparentní: vše můžete vysledovat tady na stránkách Cen.

A tady jsou výsledky:

NEJLEPŠÍ FILM: Rodina je základ státu (r. Robert Sedláček, producent Radim Procházka) - moje recenze je tady

NEJLEPŠÍ REŽIE: Robert Sedláček (Rodina je základ státu)

DOKUMENTÁRNÍ FILM: Pod sluncem tma (r. Martin Mareček, producent Hypermarket Film)

NEJLEPŠÍ ŽENSKÝ HERECKÝ VÝKON V HLAVNÍ ROLI: Aňa Geislerová (Nevinnost) - moje recenze je tady

NEJLEPŠÍ MUŽSKÝ HERECKÝ VÝKON V HLAVNÍ ROLI: Vladimír Javorský (Poupata) - moje recenze je tady

NEJLEPŠÍ ŽENSKÝ HERECKÝ VÝKON VE VEDLEJŠÍ ROLI: Simona Babčáková (Rodina je základ státu)

NEJLEPŠÍ MUŽSKÝ HERECKÝ VÝKON VE VEDLEJŠÍ ROLI: Hynek Čermák (Nevinnost)

NEJLEPŚÍ SCÉNÁŘ: Robert Sedláček (Rodina je základ státu)

NEJLEPŠÍ KAMERA: Vladimír Smutný (Poupata)

NEJLEPŠÍ HUDBA: Petr Kružík, Ondřej Ježek (Alois Nebel) - moje recenze je tady

CENA PRO OBJEV ROKU: Václav Kadrnka (Osmdesát dopisů) - moje recenze je tady

P. S. A ještě poznámka v souvislosti s mým nedávným textem o kontroverznosti jednoho ze sponzorů akce, společnosti NoGup, která se podílela i na produkci (kritiky značně neoblíbeného) filmu Hranaři. Před akcí se mi dostalo hrubého vynadání od Tomáše Baldýnského, který se podílel na jejích přípravách, v tom smyslu, že jsem napsala lži a že se mnoho lidí z přípravného týmu na mne zlobí. To mi připadá poněkud nadnesená reakce na komentář na této čtenářsky menšinové internetové stránce, jenž se snažil být navíc nesený i v lehce ironickém duchu. (Možná to tak ovšem nakonec nevyznělo.) Na vyčerpané pořadatele, kteří rozhodně neměli peněz nazbyt, to ovšem zřejmě zapůsobilo jako červený hadr na býka. Jen bych ráda uvedla věci na pravou míru: tuto sponzorskou účast mi potvrdil sám spoluvlastník NoGupu Zdeněk Kubík, se kterým mám myslím korektní profesionální vztah Kubík uvedl, že za společnost NoGup jednal s pořadateli Cen jeho spolupartner Jiří Jurtin (pro pořádek: oba jsou spolu s Danou Volákovou oficiálně uváděni jako producenti Hranařů). Jak tento sponzoring konkrétně vypadal, to jest jestli šlo o catering nebo o nějakou jinou složku slavnostního večera, nakonec nevím. Takže jsem na večírku - vybraném, ale oproti loňsku výrazně jednodušším, skromnějším a kratším - nakonec i něco pojedla a popila.

Nebezpečná metoda

Pokud chcete vidět jenom to, jak Keira Knightleyová dostává naplácáno na holý zadek od Michaela Fassbendera, nechte si o tom raději zdát. Film Davida Cronenberga Nebezpečná metoda totiž vypráví o potěšeních pro dospělé, která jsou vždycky složitá. Pro infantilní, hollywoodizované diváky je v něm moc dialogů vzdělaných, zletilých osob, které se v sedě či během poklidných procházek zabývají racionálním cupováním vlastních niter. V novém díle autora filmů Moucha (1986) nebo Crash (1996) je ovšem současně až příliš scén, v nichž se hrdinové chovají vysloveně nerozumně, podléhajíce - většinou proti své vůli - svým neurózám, frustracím a drobným sexuálním deviacím. Pročež dojde i na láskyplné naplácání zadku postavě, kterou hraje zmíněná dámská hvězda bez obvyklého manýrismu a s nevídanou kázní (kterou vykazují všichni herci, které Cronenberg - v březnu mimochodem už devětašedesátiletý - tady dostal do rukou). Tyto "divné" scény samozřejmě zase odradí diváky, kteří by rádi viděli jen solidní životopisný film o švýcarském psychiatrovi a psychoanalytikovi Carlu Jungovi a jeho vztazích s vídeňským kolegou Sigmundem Freudem a pacientkou a posléze milenkou a kolegyní Sabinou Spielreinovou.

Objektivněji vzato je Nebezpečná metoda pěkným příkladem příběhu, který doputoval ze složité a nepřehledné reality až na dvourozměrné filmové plátno, aniž ztratil složitost, vtip, inteligenci a historickou věrnost. Jeho základem je bytelná faktografická kniha Johna Kerra z roku 1993, opřená mimo jiné o dokumentaci objevenou až v 70. letech. S přebalem odkazujícím k filmu ji činorodě vydalo nakladatelství Prostor a s 640 stranami textu nabitého vesměs fascinujícími informacemi nepředstavuje právě oddechové čtivo. Na základě Kerrovy knihy napsal Christopher Hampton před deseti lety divadelní hru The Talking Cure, ke které se nyní vrátil jako scenárista Cronenbergova filmu. V tom je už samozřejmě všechno přehledné a vyprávění plyne jako klinický popis vztahu tří osob spojených vášní pro psychiatrickou vědu a rozdělených mučivými osobními touhami. Přičemž se ovšem dozvíte i řadu věcí z rané historie psychoanalýzy.

Pokud jde o typ látky, je Christopher Hampton pro vnímání Nebezpečné metody klíčovou osobností: kromě toho, že patří k nejzdatnějším adaptátorům obtížných literárních předloh (Nebezpečné známosti/1988 Stephena Frearse podle Choderlose de Laclos nebo Pokání/2007 Joea Wrigta podle Iana McEwana), se čas od času vrací i v životopisným příběhům (o čemž svědčí drama o výstředné britské umělkyni Carringtonová, které v roce 1995 také režíroval, nebo Úplné zatmění ze stejného roku, jež režírovala Agnieszka Hollandová s Davidem Thewlisem a Leonardem DiCapriem v rolích francouzských básníků Verlainea a Rimbauda).

Cronenberg měl naopak k životopisnému žánru vždycky dost daleko: když pomineme svéráznou adaptaci autobiografického díla Williama S. Burroughse Nahý oběd (1991), má reálný základ snad jen příběh gynekologů-jednovaječných dvojčat Příliš dokonalá podoba (1988) a bizarní transsexuální drama M. Butterfly (1993). V Nebezpečné metodě však vystupují osobnosti, o kterých má jakousi představu i většinová divácká veřejnost. I kdyby ji zakládala jen na tom, že na psychoanalýzu chodila většina postav z filmů Woodyho Allena a že se fotografie Freuda a Junga ve Švankmajerově bezúsměvné komedii Přežít svůj život pořád dost divoce rafají.

Hampton s Cronenbergem našli možnost, jak zobrazit něco o vztahu dvou velikánů psychoanalýzy, v postavě téměř zapomenuté Sabiny Spielreinové, která se jako vůbec první žena věnovala psychoanalýze a která zřejmě radikálně ovlivnila i vztahy Junga a Freuda. Jak bývá u Cronenberga zvykem, hlavním hrdinou je však muž (Jung), zatímco žena je katalyzátorem jeho vnitřního dozrávání i ničivým, krutým a pragmatickým, leč svůdným objektem touhy.

Mladičká, vzdělaná, ale masochistická a těžce frustrovaná ruská židovka, která je jednoho letního dne roku 1904 v šíleném, polozvířeckém stavu dopravena na kliniku, kde mladý Jung působí, se stává prvním pacientem, na kterém začne obdivovatel Freudových metod systematicky pracovat. Během několika dalších let Sabina ženatého monogamistu uvízlého v šosáckém životním stylu přesvědčí, aby porušil mnohá nejsvětější pravidla, která dosud vyznával. Zapovězená pletka s pacientkou se pro Junga stane bránou k sebepoznání, které má bolestnou i inspirativní dohru ve všech důležitých oblastech jeho života. Upjatý, korektní a chladný profesionál se mění ve vášnivého milence: své krásné "animě" ovšem sice na čas (a dokonce opakovaně) podléhá, nepřestává však být manželem bohaté Emmy, která ho svým jměním existenčně zajišťuje, i vědcem, který všechna hnutí své i milenčiny mysli hbitě a pronikavě analyzuje. Pro Michaela Fassbendera je cronenbergovský Jung další skvělou rolí - a po X-Menech a Janě Eyrové (a před Studem, který bude mít premiéru 16. února) nejspíš ani tady nebudete mít pocit, že už je v kinech příliš přefassbederováno. Díky němu je Jung vybaven citlivostí, jež ho zavádí až k branám esoterismu (který hrdinu tolik rozkmotřil s jeho učitelem a přítelem a který ve filmu připomíná i socha sfingy ve Freudově oblíbeném, symetricky uspořádaném veřejném parku). Jako u všech Cronenbergových hrdinů je i u Junga důležitá zaujatá metodičnost, s jakou sleduje své "šílenství". Na rozdíl od většiny z nich však svou "transformaci" přežije a neztratí možnost se znovu socializovat (ostatně se zdá, že v tomto ohledu jsou na tom Cronenbergovi protagonisté z poslední doby poněkud lépe než dřív). Naděje, se kterou filmový Jung vede své pacienty daleko za pouhé poznání jejich duševních neduhů - k tomu, jakými lidmi by se mohli stát - se týká i samotného lékaře... .

Prostředníkem na Jungově cestě se stává jiný jeho pacient - anarchistický psychoanalytik Otto Gross, který nevidí problém ve svobodné realizaci svých sexuálních tužeb. V divém podání Vincenta Cassella je muž, kterého byste si pravděpodobně nepřáli potkat, jen fantomatickou postavou. O to "skutečnější" je ovšem hrdinův učitel Freud v zaujatém, leč uvolněně sardonickém podání Vigga Mortensena (ten po Dějinách násilí a Východních příslibech pracuje s Cronenbergem už potřetí - a jeho freudovská kreace předchozí dvě určitě překonává). Stejně jako vztah Sabiny a Junga založený na protikladech není standardní love story, není díky Mortensenově pojetí obvyklý ani vztah filmového Freuda a Junga.

Z přátelství se rodí důvěra otce k duchovnímu synovi a potenciálnímu pokračovateli - a slavná, definitivní roztržka pak nabývá logické podoby opět díky Sabině, která svou ženskou pomstu přetavila v pomstu profesionální. Freud, který je obviňovaný z dogmatismu, protože se omezuje na sexuální interpretace, ovšem v tomto příběhu jako jediný situaci hodnotí v širších kontextech. Sám žid, Sabinu vidí jako židovku, která v protestantovi Jungovi viděla svého "árijského" Siegfrieda, mytického wagnerovského hrdinu. Zatímco Jung se nebrání iracionalitě a propadá v předtuše druhé světové války apokalyptickým snům, Freud - neopouštěje svůj věčný doutník - si je víc vědom vnitřní "nebezpečnosti" psychoanalytického konání pro společnost (včetně jeho přenosu na živnou americkou půdu). To díky postavě Freuda ryze evropský příběh s kontinentální mentalitou získává perspektivu, která ho nejspíš přiblíží angloamerickým divákům. Freud je dalším (a možná nejlepším) z řady těch chladnokrevných cronenbergovských dogmatických mentorů, kteří musejí prohrát svůj souboj se senzitivním hrdinou schopným proměny, přestože vědí své (tak jako Fogarty Eda Harrise z Dějin násilí nebo Semjon v podání Armina Muellera-Stahla ve Východních příslibech - snad si ale vzpomenete i na starší příklady). Možná mi to jen připadá, ale Cronenberg pro tyhle sarkastické suchary nachází stále pádnější argumenty a věnuje jim stále větší sympatie...

To je součástí samotné režisérovy metody, která v tomto filmu vyhlíží neškodně a krotce: co se týče "perverznosti", cronenbergovská novinka jistě nesnese srovnání s většinou autorových předchozích filmů. Ani tam ovšem nebyla nějaká "perverznost" prvořadá: Cronenbergova "metoda" je stále stejná, tedy stejně znepokojivá, alespoň pokud jste jako diváci konzervativní. A je také pořád stejně zábavná, jen prostě pracuje se současnými vypravěčskými poměry a pravidly. Dnes je ve filmu možné všechno, a Cronenberg patří k tvůrcům, kteří tuto svobodu pomáhali prosadit. Už totiž neobýváme patriarchální svět frustrovaný dominantními otcovskými vzory a strádající sexuální nesvobodou. Problémy jsou však stále stejné, neboť - jak praví filmový Jung - dospělé slasti jsou vždycky komplikované. Chronický přebytek svobody může vzbudit touhu po znovunastolení pravidel. Snad by pak mohl být přehlednější i dnešní svět, který není freudovským, ale spíš nespoutaným a podivuhodným jungovským prostorem. Cronenbergovská podvratnost tak rafinovaně číhá už v samotném (zdánlivém) naplňování podoby útěšného kostýmního vyprávění. V tomto střídmě a poklidně vyhlížejícím filmu vystupují ženy v kloboucích a sukních až na zem a muži ve vázankách a vestách, zabydlují měšťanské salony, procházejí se pečlivě upravenými zahradami a vášnivě pěstují dopisovou kulturu. Právě proto je ovšem tak vzrušující, když se rozdychtěný džentlmen Jung vrhne do postele svůdné panny, aniž si sundal boty...

A Dangerous Method

USA 2011, 99 minut, titulky

Režie: David Cronenberg

Scénář: Christopher Hampton (podle své divadelní hry a románu John Kerra)

Kamera: Peter Suschitzky

Hudba: Howard Shore

Hrají: Michael Fassbender (Carl Jung), Keira Knightleyová (Sabina Spielreinová), Viggo Mortensen (Sigmund Freud), Vincent Cassel (Gross), Sarah Gadonová (Emma JUngová), André Hennicke (profesor Bleuler)

Premiéra: 26. ledna 2012