Leonardo DiCaprio: Počátek a jiná paranoia

Ať si příběh "extraktora" Doma Cobba v psychothrilleru Christophera Nolana Počátek vykládáme jakkoli (o tom, že jeho krypticky senzacechtivé nastavení vysloveně nevítám, jsem už psala tady), postavení LeonardaDiCapria se jeho prostřednictvím jen posiluje. Ne že by si herec, který v listopadu oslaví šestatřicetiny, nějak potřeboval posilovat pozici. O tom svědčí i vydatně navštívená anketa, kterou jsem si dovolila prohnat myslí čtenářů tohoto blogu. V té si možnost, že hvězdný DiCaprio se změnil v herce, vyžádala souhlas plných 75% hlasujících. Pouhá čtyři procenta projevila naprostý nezájem o jeho osobu, a jednoprocentní menšina konstatovala, že se jí už nikdy později nelíbil tolik, jako v Titanicu. Pro hvězdu, která se musela po vražedném úspěchu katastrofického hitu Jamese Camerons porvat s očekáváními publika a málem na situaci "totálního úspěchu" doplatila kariérou, je dobrou zprávou i fakt, že jen 3% hlasujících na něj definitivně zanevřela právě po tom bláznění kolem Titanicu. Ano, a 15% hlasujícícíh ho prostě miluje....

Moje srdce systematika těší, že výběr rolí má u DiCapria jistou vnitřní logiku, zřetelnější než před rokem, kdy jsem o něm psala ve své knížce: od Spielbergova Chyť mě, když to dokážeš, tedy od roku 2002, se zajímá o "paranoidní" role, a v nejrůznějších obměnách, zpravidla ve spolupráci s vysoce ceněnými režiséry, vypráví příběh hrdiny rozpolceného mezi dvěma světy. U Spielberga jde o muže, který si chce zachovat za každou cenu svou chlapeckou identitu, v Letci (2004) Martina  Scorseseho o velikášského psychotika, který usiluje o čistotu svého vítězství, a ve Skryté identitě (2006) stejného režiséra o muže, který infiltruje do mafiánské organizace natolik intenzivně, že přestává vnímat "správnou" stranu, na které stojí.

Pokud jde o Scorseseho, zůstává pro mne Prokletý ostrov stejně pádkým důkazem DiCapriovy schopnosti (a touhy) balancovat výrazově na hranici reality a snu jako Nolanův Počátek, přestože ve finále se předchozí děj ukazuje být pouhým výplodem hrdinovy mysli, respektive svůdnou realitou, na kterou divák přistoupil a začal ji považovat za "skutečnost". V Nouzovém východu Sama Mendese byla postava Kate Winsletové jen zdánlivě paranoidnější než role manžela, již sehrál DiCaprio: pokud si vzpomenete na scénu rodinné snídaně, ve které Leova postava ostražitě, ale s nadějeplnou ochotou přistoupí na atmosféru každodenní, konformní, slunné normálnosti, oceníte úkol, který zde měl herec na starosti.

A když Labyrint lží Ridleyho Scotta nabízí jen trandardní thrillerovou variantu dicapriovské paranoidní situace muže, který neví, do kterého z možných světů patří, plánovaný projekt režisérského veterána - Krásný nový svět inspirovaný klasickou dystopickou knížkou Aldouse Huxleyho - mně nenechává na pochybách, že i Scott si bude vědět s Leovými ambiciozními choutkami rady.