Kniha o Samu Peckinpahovi a Přineste mi hlavu Alfreda Garcii na DVD

Docela pěkně se sešlo, že chvalně známé nakladatelství Casablanca vydalo důkladnou a zajímavou studii Zdeňka Hudce Sam Peckinpah a jeho filmy a ve čtvrtek se v trafikách začalo prodávat DVD s existenciálním thrillerem Přineste mi hlavu Alfreda Garcii - filmem, který konfliktní režisér potýkající se celý život s producentskými tlaky sám považoval za své nejméně kompromisní dílo. Ke casablancovským publikacím věnovaným jednotlivým tvůrcům (Jesse Kalin o Ingmaru Bergmanovi, Mark Haltof o Krzysztofu Kiešlowském) tak přibyl první titul z českého pera, který je mimochodem ojedinělý i v rámci celého našeho publikačního rybníčku. Vzdoruje totiž - vesměs poklidně a důvěryhodně - představě, že český autor/vědec/historik by se měl věnovat především (nebo výhradně) domácí kinematografii, maximálně "svému" kulturnímu okruhu.

Při příjemné četbě se mi potvrdilo i to, co už nějakou dobu vím: Zdeněk Hudec (ročník 1971) patří k nové (i když dnes už asi mladší střední?) generaci domácích teoretiků a historiků, která je díky porevoluční svobodě "přirozeně" vzdělaná a sečtělá (na rozdíl od těch předchozích včetně mojí, která měla "normální" přístup k informacím z druhé strany železné opony prakticky zablokovaný). Hudcův text tak vykazuje výbornou orientaci v pramenech a schopnost je používat v rámci vlastního konceptu, spojeného s hypotézami Roberta Ardreyho, etologickým přístupem k lidské agresivitě a tím, co sám autor nazývá "biologickým obrazem světa" (jak ostatně zní podtitul knihy). Touží ale současně čtenářstvo zorientovat i v rozsáhlé zahraniční peckinpahovské problematice a literatuře (česká prakticky neexistuje) - což je nadlidský úkol, na který text posléze samozřejmě trochu doplácí: obojí najednou prostě ani v rozměru téměř 450stránkové publikace zvládnout nelze. Já osobně bych v ideálním případě přivítala "víc Hudce" (jehož zanícení pro věc se textem co chvíli proklubává až s fanouškovskou energií) a méně "těch druhých", což je ovšem věc osobního názoru. Knížku si rozhodně kupte - a teď menší poznámka k peckinpahovskému mistrovskému dílu Přineste mi hlavu Alfreda Garcii.

Ve filmu se outsiderský pianista a barman Bennie - podobně jako několik jiných postav pochybného charakteru a povolání - pokouší kvůli finanční odměně získat uříznutou hlavu mrtvého svůdce mladičké dcery mexického latifundisty El Jefeho. Ve filmu je hned několik scén, na které svými filmy přísahá současná "polonezávislá" elita typu Quentina Tarantina, Roberta Rodrigueze či bratrů Coenových (nebo třeba Tři pohřby Tommyho Lee Jonese). Jedna však bývá exemplárně zmiňována, a to už od velmi negativně přijaté premiéry filmu: má výjimečnou hodnotu už proto, že je ryzí ukázkou "nekorektní" kinematografie, o níž si dnes můžeme už jenom nechat zdát. Také je na ní mimochodem pěkně vidět, jak obtížné je vtěsnat Peckinpahovu práci do nějakých škatulek, protože řada zjevných osobních témat a navenek zřejmých jistot (s nimiž pracuje samozřejmě i Hudcova kniha) v ní prokluzuje a posouvá diváka dál a jinam. Mám na mysli znepokojivou, erotizující a brutální scénu pikniku v přírodě, ke kterému Bennieho na cestě k znesvěcení Garciova hrobu snadno přiměje jeho krásná mexická milenka, protřelá a hrdá prostitutka Elita. (V lidsky přesvědčivém podání Isely Vegaové je to jedna z peckinpahovských žensky vznešených postav, které současně mohou být děvkami -  profese zpěvačky lidových písniček ji současně povyšuje na jednu z  hlasatelek režisérovy představy o Mexiku jako ideální zemi prostých, čistých, silných tradic a emocí. Tato postava samozřejmě rozviklává tradiční obraz Peckinpaha-misogyna, a to spolu s postavou El Jefeho "zhanobené" dcery Theresy, ukazující mimochodem k režisérovu přesvědčení, že hodnota ženy není výsadou věku.)

Hrdina Přineste mi hlavu Alfreda Garcii, který tvrdě a sebeničivě směřuje pouze k  výdělku, se v podání pravidelného peckinpahovského herce Warrena Oatese nechává Elitou svést k romantické "noci pod hvězdami", která skončí dřív než začala. (Přičemž ochota zpestřit si prostřednictvím milenčiny společnosti cestu na vesnický hřbitůvek, kde chce zhanobit Garciovu mrtvolu, je patrně nejodpornějším důkazem Bennieho pragmatické bezcharakternosti.) Poklidně piknikující dvojici nicméně překvapí dvojice motorkářů: zatímco jeden z nich (Donnie Frits) drží hrdinu v šachu, druhý, Paco (Kriss Kristofferson - hvězda peckinpahovského Pata Garretta a Billyho the Kida/1973 a Konvoje/1978) surově odtáhne do ústraní Elitu. Ta se rozhodne situaci "zvládnout", aby zabránila krveprolití (prudkou změnu nálady od partnerské idylky ke společenskému násilí, pojatou v "písničkovém" rytmu, vidíte tady).

Po servání šatů (kterého se předtím dopustil jako vizuálně - filmařsky - maximálně brutálního činu i El Jefe na své dceři Therese) následuje mezi Elitou a Pacem vzájemná výměna facek, která nastolí jakousi absurdní situaci rovnosti - a dokonce až spojenectví: po naléhavě vážném "Prosím, ne" se tak Elita mění ve svůdkyni, která svého (náhle až lenivě sebevědomého) znásilňovatele následuje, aby se o něj něžně a náruživě ucházela. Byla by se s ním jistě zcela dobrovolně pomilovala, kdyby žárlivý Bennie situaci neobrátil v masakr. Do motivů brutální chlapské války o sexuální teritorium, představovaných dvěma potenciálními hnízdečky lásky v trávě - místem Bennieho pikniku a nedalekým Pacovým válecím pelíškem pod balvanem - vstupuje Elita coby žádoucí, harmonizující, pozitivní a samozřejmě pouze ideální ženská bytost. Žárlivost postaršího Bennieho samozřejmě ještě zvyšuje představa, že Paco je zástupným elementem za neméně mladého a hezkého Alfreda Garciu, s nímž Elita chodila předtím a ještě nedávno s ním strávila celé tři dny, předstírajíc před hrdinou chřipku. Bennie má ovšem svobodomyslnou milenku v hrsti: když jí naznačil, že si ji vezme, probudil v ní cosi jako měšťácký hnízdivý pud (jemuž se jako manipulaci se svobodou vždycky radikálně vzpouzeli všichni Peckinpahovi rebelští hrdinové). Zatímco pro Bennieho je zřejmě společnost lhostejnou entitou (soudí, že mu k úspěchu stačí jen dostatek jakkoli získaných peněz), pro v jádru konformní Elitu je zřejmě životně důležitá tradiční westernová změna statutu z děvky ve vdanou ženu.

Téměř padesátiletý Peckinpah měl tehdy jistě jasno, pokud šlo o svět jeho mužských hrdinů, Elita ale nepřipomíná žádnou z jeho hloupých, opovrženíhodných děvek (jejichž ztělesněním je "iniciátorka" jiné slavné sexuálně násilné scény režisérova universa - Amy ze Strašáků/1971). V souvislosti s tímhle ztělesněním sebevědomé, promiskuitní milenky a současně odvěké ethno-bohyně lásky a smrti z mužských představ spjatých se "svobodnými" 60. lety by mne vlastně docela zajímalo, jestli dnešní režiséři - i ti "rebelští" - vůbec ještě mají odvahu snít o takových ženských postavách.

Bring Me the Head of Alfredo Garcia
Mexiko/USA 1974, 112 min
Režie: Sam Peckinpah
Scénář: Sam Peckinpah, Gordon Dawson
Hudba: Jerry Fielding
Kamera: Alex Phillips, Jr.
Hrají: Warren Oates (Bennie), Isela Vegaová (Elita), Robert Webber (Sappensly), Gig Young (Quill), Helmut Dantine (Max), Emilio Fernández (El Jefe), Kriss Kristofferson (Paco), Donnie Fritts (John), Janine Maldonadoová (Theresa)
Premiéra v ČR: 29. 7. 2010 (DVD)

P. S. Co se týče dostupnosti Peckinpahovy práce, je na tom český DVDfil díky režisérově "skandální" pověsti (s níž se mimochodem Hudcova knížka pregnantně vyrovnává) docela dobře: má nejspíš s českou jazykovou podporou doma nejen DVD s Kumpány smrti (The Deadly Companions, 1962), ale i Jízdu vysočinou (Ride the High Country, 1962), Majora Dundeeho (1965), Divokou bandu (The Wild Bunch, 1969), Baladu o Cable Hoguovi (The Ballad of Cable Hogue, 1969), Útěk (The Getaway, 1972), Pata Garretta a Billyho the Kida (Pat Garrett and Billy the Kid, 1973), Železný kříž (Cross of Iron, 1976), Konvoj (Convoy, 1978) a Vražedný víkend (The Osterman Weekend, 1983). Western Pat Garrett a Billy the Kid byl uveden v rámci Projektu 100 v roce 2007 (psala jsem pro tyto potřeby o filmu textík, ale zaboha už ho nemůžu najít a na internetu taky není - Hudec ho tedy samozřejmě v české peckinpahovské bibliografii neuvádí, což mne mrzí, protože jsem si na něm - pokud si vzpomínám - dala záležet). V roce 2005 slavila úspěch na MFF Karlovy Vary reprezentativní peckinpahovská přehlídka (kde jsem mimochodem Alfreda Garciu viděla na plátně poprvé).