Sláva, tak už i my máme doma Kukyho. Po kukymánii, kterou akceleroval festival ve Varech, jsem pochopila, že jde o nedostatkové zboží a že bych o něj nějak měla začít bojovat. Ale jak? Na večírek RWE, kde se reklamní figurky rozdávaly, mne nikdo nepozval, a soutěž, díky které každý den ráno jednoho Kukyho podle instrukcí ve festivalovém deníku mohl najít a "zachránit" nejrychlejší a nejbystřejší z pátračů, byla určena veřejnosti a nebylo by fér se jí účastnit. Protože nejsem ten schwarzeneggerowský typ, který v mých oblíbených Rolničkách, kam se podíváš bojuje o nedostatkového Turbomana pro milovaného synka s nasazením života, musela jsem čekat na okamžik, kdy ke mně Kuky dorazí sám od sebe. A vůbec jsem si nebyla jistá, jestli to nějak není proti pravidlům, která Jan Svěrák pro všechny kukyovské soutěže stanovil - totiž že vlastního Kukyho je třeba si nějak zasloužit, vybojovat...
Nemusela jsem nakonec ani vypít hektolitry Dobré vody, což je taky jedna z možností, jak se k reklamní figurce dopracovat, ani jsem nemusela zapojit své dřímající rukodělné dovednosti a vlastního Kukyho si vyrobit. (Zajímalo by mne, jestli je to ryzí české specifikum, že se po internetu toulají návody na to, jak si Svěrákova hrdinu podomácku uštrikovat - zdalipak taky třeba Američanky vyrábějí na koleně pro své děti amatérské verze Shreka a japonské maminky zase pro své miyazakiovsky posedlé ratolesti dělají Totora? Jenže mne by vlastnoručně vyrobený nebo nějak padělaný Kuky asi ani netěšil, já jsem holt v tomhle značková holčička, kterou nikdy nemohla uspokojit nápodoba Lega nebo falešná Barbína a která raději hladoví, než by při vaření nahradila chřest pórkem.)
Kuky ke mně nicméně nakonec doputoval, dostala jsem ho v pondělí přímo od Jana Svěráka - a přebrala jsem si tu situaci fikaně tak, že jsem si ho zasloužila za to, jak jsem o filmu pěkně psala. A když na to teď myslím, taky jsem vlastně svého Kukyho zachránila - z haldy anonymních kukyů čekajících ve skladu v bedně na své nové majitele. Hned jsme mu s Honzou udělali u čumáku dírku v igelitovém sáčku, do kterého byl zabalený, aby mohl dýchat. Doma jsem ho pak vybalila a podívali jsme se spolu na video. Jako svůj první film v životě viděl můj Kuky Princeznu Mononoke. Říkala jsem si, že když ten Miyazakiho film hodně vypráví o lese a vystupují tam lesní božstva, bude se cítit trochu jako doma. Protože se celou dobu usmíval. hádám, že se mu to líbilo...
P.S. Předpokládám, že Kuky se promění v prostý obchodní artikl velmi zanedlouho - kupříkladu tady. Mimochodem, je prý třeba ho hned vyprat, aby trochu změkl, a jemně mu formovat hlavu, kterou má oproti filmovému originálu poněkud šišatou. Inu, to víte, Made in China.
Žádné komentáře:
Okomentovat