Prohledat tento blog

středa 21. července 2010

Máme doma Kukyho

Sláva, tak už i my máme doma Kukyho. Po kukymánii, kterou akceleroval festival ve Varech, jsem pochopila, že jde o nedostatkové zboží a že bych o něj nějak měla začít bojovat. Ale jak? Na večírek RWE, kde se reklamní figurky rozdávaly, mne nikdo nepozval, a soutěž, díky které každý den ráno jednoho Kukyho podle instrukcí ve festivalovém deníku mihl najít a "zachránit" nejrychlejší a nejbystřejší z pátračů, byla určena veřejnosti a nebylo by fér se jí účastnit. Protože nejsem ten schwarzeneggerowský typ, který v mých oblíbených Rolničkách, kam se podíváš bojuje o nedostatkového Turbomana pro milovaného synka s nasazením života, musela jsem čekat na okamžik, kdy ke mně Kuky dorazí sám od sebe. A vůbec jsem si nebyla jistá, jestli to nějak není proti pravidlům, která Jan Svěrák pro všechny kukyovské soutěže stanovil - totiž že vlastního Kukyho je třeba si nějak zasloužit, vybojovat...

Nemusela jsem nakonec ani vypít hektolitry Dobré vody, což je taky jedna z možností, jak se k reklamní figurce dopracovat, ani jsem nemusela zapojit své dřímající rukodělné dovednosti a vlastního Kukyho si vyrobit. Zajímalo by mne, jestli je to ryzí české specifikum, že se po internetu toulají návody na to, jak si Svěrákova hrdinu podomácku uštrikovat - zdalipak taky třeba Američanky vyrábějí na koleně pro své děti amatérské verze Shreka a japonské maminky zase pro své miyazakiovsky posedlé ratolesti dělají Totora? To by mne fakt zajímalo... a taky nechápu, že se do padělání Kukyho ještě někdo nepustil, třeba ti ultrašikovní Vietnamci, co obšlehnou kdeco... Jenže mne by vlastnoručně nebo padělaný vyrobený Kuky asi ani netěšil, já jsem holt v tomhle značková holčička, kterou nikdy nemohla uspokojit nápodoba Lega nebo falešná Barbína a která dnes raději nežere, než by při vaření nahradila chřest pórkem.  



Sláva, tak už i my máme doma Kukyho. Po kukymánii, kterou akceleroval festival ve Varech, jsem pochopila, že jde o nedostatkové zboží a že bych o něj nějak měla začít bojovat. Ale jak? Na večírek RWE, kde se reklamní figurky rozdávaly, mne nikdo nepozval, a soutěž, díky které každý den ráno jednoho Kukyho podle instrukcí ve festivalovém deníku mohl najít a "zachránit" nejrychlejší a nejbystřejší z pátračů, byla určena veřejnosti a nebylo by fér se jí účastnit. Protože nejsem ten schwarzeneggerowský typ, který v mých oblíbených Rolničkách, kam se podíváš bojuje o nedostatkového Turbomana pro milovaného synka s nasazením života, musela jsem čekat na okamžik, kdy ke mně Kuky dorazí sám od sebe. A vůbec jsem si nebyla jistá, jestli to nějak není proti pravidlům, která Jan Svěrák pro všechny kukyovské soutěže stanovil - totiž že vlastního Kukyho je třeba si nějak zasloužit, vybojovat...   

Nemusela jsem nakonec ani vypít hektolitry Dobré vody, což je taky jedna z možností, jak se k reklamní figurce dopracovat, ani jsem nemusela zapojit své dřímající rukodělné dovednosti a vlastního Kukyho si vyrobit. (Zajímalo by mne, jestli je to ryzí české specifikum, že se po internetu toulají návody na to, jak si Svěrákova hrdinu podomácku uštrikovat - zdalipak taky třeba Američanky vyrábějí na koleně pro své děti amatérské verze Shreka a japonské maminky zase pro své miyazakiovsky posedlé ratolesti dělají Totora? Jenže mne by vlastnoručně vyrobený nebo nějak padělaný Kuky asi ani netěšil, já jsem holt v tomhle značková holčička, kterou nikdy nemohla uspokojit nápodoba Lega nebo falešná Barbína a která raději hladoví, než by při vaření nahradila chřest pórkem.)    

Kuky ke mně nicméně nakonec doputoval, dostala jsem ho v pondělí přímo od Jana Svěráka - a přebrala jsem si tu situaci fikaně tak, že jsem si ho zasloužila za to, jak jsem o filmu pěkně psala. A když na to teď myslím, taky jsem vlastně svého Kukyho zachránila - z haldy anonymních kukyů čekajících ve skladu v bedně na své nové majitele. Hned jsme mu s Honzou udělali u čumáku dírku v igelitovém sáčku, do kterého byl zabalený, aby mohl dýchat. Doma jsem ho pak vybalila a podívali jsme se spolu na video. Jako svůj první film v životě viděl můj Kuky Princeznu Mononoke. Říkala jsem si, že když ten Miyazakiho film hodně vypráví o lese a  vystupují tam lesní božstva, bude se cítit trochu jako doma. Protože se celou dobu usmíval. hádám, že se mu to líbilo...  

P.S. Předpokládám, že Kuky se promění v prostý obchodní artikl velmi zanedlouho - kupříkladu tady. Mimochodem, je prý třeba ho hned vyprat, aby trochu změkl, a jemně mu formovat hlavu, kterou má oproti filmovému originálu poněkud šišatou. Inu, to víte, Made in China. 

Žádné komentáře:

Okomentovat