Znovu viděný: Černý narcis

Uvedení šesti restaurovaných filmů Michaela Powella a Emerica Pressburgera představuje v rámci programové strategie MFF Karlovy Vary šťastný počin: proces znovuobjevení díla britské autorské dvojice, který začal před čtyřiceti lety, totiž „nové“ verze posunují dál. Markantní je to především u děl pracujících s barvou, kde snaha zprostředkovat jejich původní podobu zviditelnila aktuální spojnice mezi zdánlivě zmapovanou, „definitivní“ minulostí a kinematografickou současností. Nejpůsobivějším příkladem se pro mne stal Černý narcis (Black Narcissus, 1947) - příběh skupinky anglikánských jeptišek usilujících v Himalájích zřídit misii zasvěcenou zdraví a vzdělávání místních obyvatel a střetávající se s prostředím nabitým „amorální“ smyslností. Není divu, že Narcis okouzlil i tvůrce Nového Hollywoodu, kteří se v 70. letech vraceli ke kořenům klasické „nerealistické“ vizuality a současně stáli u počátků digitální kinematografie, jež často usiluje o podobně sofistikovaně kýčovité scenérie. Ty však Powell s Pressurgerem dokázali nabít znepokojivými a silnými podtexty, které se v Narcisu dotýkají otázky genderu zmítaného mezi disciplínou a touhou, aplikované na život celé společnosti.

Vyprávění o ztrátě řádu je ale do detailu, od začátku do konce (spjatého s očistným deštěm zastírajícím a smývajícím slzy) oslavou účelného a decentního řádu vypravěčského. Jeden z nejerotičtějších snímků historie se tak obejde bez nahoty i polibků a hrdinčiny vlasy ukáže pouze v retrospektivě. Pro otřesenou poválečnou Anglii představoval snímek úlevný únik do exotiky, kterou autoři stvořili na domácí půdě jako jeden z nejefektivněji fungujících umělých světů předdigitální éry – převážně v ateliéru, s použitím velmi zdařilých vizuálních efektů. Ty dokreslovaly expresivní, nadčasově použitelným styl: k NARCISU neodkazuje jen Hitchcockovo VERTIGO (1958), ale třeba i VĚK NEVINNOSTI (Age of Innocence, 1993) Martina Scorseseho, jednoho z největších obdivovatelů práce Pressburgera a Powella. 

Černý narcis fascinuje rafinovaně okázalým technicolorovým designem, jenž vynesl Oscary kameramanovi Jacku Cardiffovi a výtvarníkovi Alfredu Jungeovi. Po sérii aktuálních snímků, které Powelll s Pressburgerem coby producenti, scenáristé a režiséři natočili během války, se melodrama inspirované románem Rumer Goddenové stalo první z řady originálních výprav do žánru kostýmního melodramatu (mj. Červené střevíčky  / The Red Shoe, 1948, Červený bedrník / The Elusive Pimpernel, 1950, Hoffmanovy povídky  / The Tales of Hoffmann, 1951). V Narcisu vystupují jeptišky zahalené v bělostná řádová roucha, exotičtí „domorodci“ ověšení pestrými cetkami a potenciální král sexu, který - sarkastický a smutný - jezdí v kratičkých šortkách na mrňavém koníkovi falabelle. A zvon z kláštera/harému klinká na pozdrav slunci vycházejícímu nad zemí, která sice nikdy neexistovala, ale kde vám zaručeně vyrostou na zahradě vonné, pomíjivé květiny místo solidní britské zeleniny. Barvitou scenérii pocházející jakoby z nějaké epizody Star Wars ovšem prohlubuje precizní expresivní styl až k „hlubinnému“ svědectví o skutečnosti, jehož se doboví realisté nemohli nikdy dobrat.

Legendární „dramaturgie barev“ slouží ke zkoumání konfliktu mezi charaktery, kulturami a daným časoprostorem. Zchátralý palác vystavěný kdysi orientálním velmožem na strmém skalisku je obklopený dechberoucím vysokohorským panoramatem a jeho dráždivý harémový design nedokáže cizorodá klášterní výzdoba přebít – podobně jako idealistický, duchovní řád západního světa nezadržitelně slábne v jedovatě omamných výparech smyslového chaosu. Zkáza všech kulturních, náboženských i mezilidských vazeb nejbolestněji postihne disciplinovanou matku představenou (Deborah Kerrová), racionalisticky poživačného britského usedlíka Deana (David Farrar) i nebohou sestru Ruth (Kathleen Byronová), jež na běsnění své osvobozené sexuality doplatí ztrátou rozumu i života, zachvacuje ovšem i hostitelské prostředí. Pocit zničující prohry se vyhne jen zamilovaným hindským naivkům – a jedinou vědoucí bytostí, která netrpí, zůstává stařec, meditující ve skalách o světě tak hluboce, že s ním nadobro ztratil kontakt. 

Powell s Pressburgerem ale zvýrazňují, tak jako často předtím i potom, starobylou sílu krajiny, strhávající vzbouřené individuality hrdinů zpět na stezky, do nichž jsou obtištěna kulturní a náboženská putování jejich předchůdců. I když výsledkem je symfonie hořkosti a selhání, dojem zmaru oslabuje osvobodivá powellovsko-pressburgerovská žízeň po životě – a také ironie: „dekadentní“ titul filmu se odvozuje od názvu vody po holení zakoupené parádivým princátkem v britském výprodeji. 

(Restaurovanou kopii Černého narcisu můžete ještě vidět 20. července v 16.00 v pražském kině Světozor)