Agora: drama kuželosečky

Historický kostýmní velkofilm  je žánr, který nemusí vůbec nic vypovídat o dějinách: ukazuje spíš, jak si minulost představujeme a co si do ní promítáme. O přítomnosti toho může povědět víc, než realistický film ze současnosti. Španělský režisér Alejandro Amenábar natočil hollywoodsky vyhlížející Agoru jako příběh o ženě, která v pohnuté, přelomové době zasvětila život vědeckému bádání. Tou ženou je řecká filozofka, matematička a astronomka Hypatie, o které se ví, že žila v egyptské Alexandrii a zemřela násilnou smrtí v dubnu 415 n. l. Zavraždili ji křesťané - v tomto filmu barbarští zloduši takového kalibru, že to zaujme i v rámci žánru praktikujícího obvykle striktní dělení na "hodné" a "zlé".  

Samozřejmě nemá smysl srovnávat postavu, tak krásně ztvárněnou  krásnou Rachel Weiszovou, s tím, co víme o skutečné Hypatii: filmová postava je ryzí moderní workoholička, která dává přednost práci před muži. (Autoři filmu přitom osobě, jejíž dílo se prakticky nedochovalo, přiřknou bádání o pohybech nebeských těles, které ve filmu dotahuje až k moderní úrovni.) O uctívanou učitelku, dceru učence svázaného s legendární alexandrijskou knihovnou, se ve filmu (marně) ucházejí dva muži - její žák Orestes, později vlivný politik, a její otrok Davus, který se ovšem posléze kvůli vidině svobody přidá ke křesťanům. Ti se ovšem ve filmu chovají většinou velmi podobně fanaticky, intolerantně a agresivně jako nejmilitantnější muslimové v naší realitě.

Amenábarův film je tak čímsi jako lekcí z paralelní historie modelující svět, v němž postupně přebírá moc konzervativní náboženství programově likvidující všechny, kdo jsou jiného náboženského názoru: nejdřív řeckořímskou "pohanskou" nobilitu, potom Židy a posléze samotnou Hypatii, která se dlouho domnívá zastávat důsledně "nenáboženské" pozice filozofky a vědkyně, jejíž přísně racionální stanovisko se kumuluje kolem dřevěného modelu názorně ukazujícího různé druhy kuželoseček. V modelovém střetu ovšem každá víra  (včetně hrdinčiny "víry ve vědu", v níž neexistuje slepá důvěřivost, ale kde se pravdy opírají o exaktní důkazy)  zahrnuje konkrétní životní styl: Řekové (Hypatie a její otec Theon) jsou vzešenými, kultivovanými příslušníky zanikajícího světa humanistických hodnot, Římané (Orestes) vzdělanými racionalistickými praktiky a křesťané fanatickými barbary, zosobňujícími nastupující, tmářský středověk. O Židech se tu raději moc nemluví, protože by to pro diváka moc složité: stačí, že jsou perzekuováni, vražděni a nakonec vyhnáni z města, což odpovídá obecné představě o osudu vyvoleného národa. Finální útok na Hypatii je pak jednak likvidací zbytku dosavadních hodnot zanikající světa, jednak útokem na představu ženy jako myslící, svobodné bytosti (tou ovšem Hypatie mohla být jen díky své společenské třídě a skutečnosti, že zůstala svobodná a nepodřídila se žádnému muži).   

Koncept dotváří hrdinčino celoživotní hledání pravdy: klasický model představuje symbol kružnice jako dokonalého, harmonicky uspořádaného tvaru s jednoznačným středem, souznící s představou učebny i agory jako míst, kde jsou si všichni rovni a mohou svobodně vyjadřovat své názory a společně pracovat na cestě k pravdě. V okamžiku, kdy Hypatie musí opustit jako astronomka představu kružnice jako tvaru dráhy nebeských těles a vzdát se geocentrického modelu, nemá smysl velebit jiné tvary jako "pravdivější", i když se o to hrdinka snaží. Kolem panuje zvůle lůzy a její vůdci na obhájení likvidace kohokoli, kdo vůbec ještě myslí, v bibli vždycky najdou ospravedlňující citát...  Z Hypatie se stává mučednice kuželosečky.

Vypadá to zajímavě, že? Jenže Alejandro Amenábar, který se tak zajímavě profiloval filmy Otevři oči (1997), Ti druzí (2001) a Hlas moře (2004), na sobě podnikl cosi jako hollywoodskou lobotomii. Svět, který vytvořil, je vizuálně docela zajímavý (tedy když opět odhlédnete od našich představ o tom, jak to v historické Alexandrii mohlo vypadat) - je ovšem obydlený pouze modely a tezemi a připomíná hrdinčin milovaný kužel. Rachel Weiszová je dobrá herečka a dívat se na ni představuje skutečné potěšení, podobně jako všechny ostatní postavy má však plnou pusu banalit a prohlášení na úrovni šesté obecné. Sledovat, jak nadšeně běhá po své pracovně s provázkem a pochodní a vykřikuje primitivní matematická moudra, postavu Hypatie bohužel dost dehonestuje. Představa o moudré řecké vědkyni je tak stejně naivně papírová, jako jsou primitivní ty filmařské zákony, jimiž se Amenábarova podívaná řídí. Když pomineme efektní digitální jízdy a švenky směřující z vesmírných dálav na planetu Zemi a pak přímo do hrdinčiny pracovny, je Agora oproti mému očekávání nezvykle nudně natočená: respektive působí zcela neosobně a popisně.Vím, že už s tím Ridleym Scottem otravuju, ale třeba jeho Robin Hood nabízí prakticky v každém záběru nějaký důkaz filmařského života, tedy účelnosti spojené s krásou, které Agora postrádá. Nastává tak opravdu mrzutá situace: nový Amenábarův film působí nudně a idiotsky, i když ve svém myšlenkovém konceptu vůbec hollywoodsky idiotský není.

Agora
USA / Španělsko, 2009, 127 min.
Režie: Alejandro Amenábar
Scénář: Alejandro Amenábar, Mateo Gil
Kamera: Xavi Giménez
Hudba: Dario Marianelli
Hrají: Rachel Weiszová (Hypatia), Max Minghhella (Davus),Oscar Isaacs (Orestes), Ashraf Bahrom (Ammonius), Michael Londsdale (Theon), Rupert Evans (Synesius), Sammy Samir (Cyril).
Premiéra: 22. 7. 2010