Po retrospektivě věnované Samu Peckinpahovi je pocta Samuelu Fullerovi další varskou přehlídkou krásného režisérského chlapství. Zatímco Peckinpaha máme spojeného především se 60. léty, kdy revolta představovala program pro mnohé filmaře, Fuller se prosadil jako vypravěč svérázných, mužně upřímných příběhů už v prostředí a době, která odvaze nepřála a spoutávala filmaře pravidly a požadavky studiového systému. Přestože zůstává respektovaným hollywoodským autorem, k němuž cítili obrovskou úctu „umělečtí“ režiséři typu Jeana-Luca Godarda nebo Wima Wenderse, cítíme rozdíl mezi díly, která natáčel ve vlastní produkci, a snímky, ve kterých se musel podřizovat diktátu studia.
Zatím za sebou nemám kompletní fullerovskou přehlídku (čítající deset titulů především z 50. let, plus dokument Miky Kaurismakiho Tigrero: film, který nebyl nikdy natočen). Už teď se mi ovšem skládá obraz tvůrce, který svoje filmy nabíjel obrovskou energií a hýřil nápady, a současně nikdy nezapomínal, že musí především vyprávět příběhy. V nich působí jako optimista, který rád vedl své dramaticky bohaté story k dobrým koncům a dával svým samorostlým, asociálně působícím postavám vždycky naději a místo na světě, aniž by se uchyloval k laciným řešením.
Není divu, že pro české komunistické cenzory byl naprosto nepřijatelnou postavou: ať už ve válečním dramatu z korejské války Ocelová přilba (1951) či krimi Zátah na Jižní ulici (1953) pro něj „komouši“ vždycky představovali zjevné zlo. V prvním zmíněném filmu se protřelým komunistickým agitátorem nenechají ve své oddanosti Americe zviklat Japonec ani Afroameričan. Ve druhém filmu se asociální zlodějíček z metra a dívka se špatnou pověstí navzájem doplňují v sérii rozhodnutí, jež v konečném výsledku vedou k rozhodnutí neprodat sovětským špionům mikrofilm s ukradeným chemickým vzorcem.
Jakkoli Fuller svými filmy demonstroval své politické a občanské názory (v případě nízkorozpočtové Ocelové přilby s minimalistickými prostředky typu papundeklového tanku, připomínajícími nekompromisní tvrdošíjnost Eda Wooda, Jr.), zajímal se především o postavy - především sarkastické, životem ošlehané chlapy z jednoho kusu kouřící nerozlučné obří doutníky i na útěku před nepřátelskou palbou (tak, jako úchvatný seržant Zack v Ocelové přilbě). A v tvrdém, smyslném boji se pak tihle muži potýkají a rvou se silnými a zkušenými ženami, aby spolu našli cestu k rovnoprávnému a silnému vztahu.
Zatím nejlepším fullerovským zážitkem byl pro mne film Čtyřicet pušek (1957), což je příběh o válce pohlaví ve středním věku maskovaný jako western (s lehkými doteky muzikálu). Nedostižná Barbara Stanwycková coby hrdá rančerka Jessica Drummondová zde cválá na bílém hřebci prérií v čele čtyřicítky pistolníků – a dravé tornádo, které ji přepadne na vyjížďce s ultradrsným a galantním pistolníkem Bonnellem, je vlastně metaforou vášně, která ženu strhne ze sedla a vrhne ji do náruče jediného muže, jenž ji dokáže zkrotit. Ve Čtyřiceti puškách slaví ve vší pýše i nevinnosti vítězství freudovská symbolika, vybičovaná k extrému dobovou mravnostní cenzurou: muži laskají falické pažby svých zbraní, připraveni kdykoli tasit, a pokud jde o symbolický prostor hlavně (a pohled skrz něj na ozbrojeného muže), je už jasné, kde vzala svou inspiraci legendární bondovská titulková sekvence.
P.S. Vždycky jsem si lámala hlavu nad tím, proč se malý hrdina v Indiana Jonesovi a chrámu zkázy jmenuje Short Round – Kraťas. Ocelová přilba mi konečně dala správnou odpověď prostřednictvím stejnojmenné postavy statečného a legračního jihokorejského kluka, který doprovází americké vojáky při jejich putování džunglí. Přezdívku postava dostane po špatně vystřelené kulce, která nedosáhne svého vytyčeného cíle. Na rozdíl od Spielbergova malého hrdiny se ovšem Fullerův chlapeček skutečně konce filmu nedočká…
Žádné komentáře:
Okomentovat