Festivalový kontext dělá divy: z lehce zábavného a průměrně chytrého snímku se někdy stane divácký hit, pseudohlubokomyslný afekt pozdvihne do výšin zájmu přítomnost tvůrce, tichý a nenápadný monolit odmění diváci spánkem. ( konkrétní letošní filmy z Varů si můžete sami dosadit). Na tom, aby byl tenhle kontext – tedy celková úroveň, styl a nálada uváděných filmů - vyladěný, pracuje dlouhé měsíce programové oddělení. Pomiňme jako povinnou proměnnou fakt, že každý takový program je kompromisem, protože vysněný ideál limituje realita. Třeba neochota producentů, distributorů či tvůrců sehrát požadovaný kousek v rámci sekce, kterou jim pořadatelé nabízejí. (Což byl tuším případ Lidic, které se proto letos ve Varech nehrají vůbec.)
"Festivalová" a "artová" distribuce jsou částečně propojenými nádobami. Zvláštní postavení tu mají filmy, o kterých je známo, že byly zakoupeny do české distribuce: diváci mají radost, že vítěze z Cannes - Malickův Strom života - nebo Wendersovu Pinu vidí v předpremiéře a pro českého distributora jde svého druhu o reklamu: „jeho“ titul se dostane do řečí i do médií, aniž musí hnout prstem. Festivalová popularita některých takových snímků je ovšem šalebná: o Malicka byla rvačka (na první projekci v Puppu si diváci bez lístku vyseděli na zemi před kinem svou přítomnost v sále tím, že přišli devadesát minut před začátkem.) V kinech totiž tyhle filmy získají docela jiný, někdy vlastně opačný kontext. Duchovní kvality Stromu života většinové publikum může úpovažovat za duchamorný handicap. Dá se bohužel předvídat, že Strom života nebude mít návštěvnost třetích Tramsformers, ba dokonce to, že na něj ve Varech šli už skoro všichni, kdo ho chtějí v čechách vidět. Na Brada Pitta v jedné z jeho nejlepších rolí nehledě.
Festivalový kontext postihuje i distribuční snímky, které jsou svým zaměřením spíš mainstreamové a na festivalu mají provětrat vzduch. Dobrým příkladem je Hanna, která si premiéru odbyla v kinech i ve Varech prakticky současně. Thriller s fenomenální Saorise Ronanovou, pohádkovými rysy a morálním naučením ("genetické manipulace jsou špatné") byl ve festivalovém kontextu pro mnohé diváky vítaným osvěžením. Nehledím-li ovšem na Hannu okem festivalového hosta, ale brýlemi kritičky zabývající se kinodistribucí, režisér Joe Wright (Pokání, Pýcha a předsudek) je originálnějším modernizátorem kostýmních dramat než autorem sofistikovaných thrillerů. Co na festivalu slouží k pročištění hlavy, v kinech může (zvlášť v atrakcemi přehuštěné sezóně letních blockbusterů) působit jako lehce nepovedený kompromis mezi dvěma filmovými světy - maistreamem a artem.
Žádné komentáře:
Okomentovat