Růže, jarní cibuloviny a Jana Eyrová

Slavnostní zahájení novou verzí Jany Eyrové bylo nakonec docela příjemné, i když ze strany milovnic knihy Charlotte Bronteové (na muže jsem nenarazila) i jejích neznalců panovaly značné obavy. Ono stačí samo o sobě, že režisér, který natočil film z mexických slumů Sin nombre, se pustil do něčeho, co už hodně připomíná mainstream. Po zkouknutí další verze kostýmního příběhu o tom, kterak nuzná sirota ke štěstí přišla, jsem celkem bez obav: Cary Joji Fukunaga jistě natočí ještě plno originálních a zajímavých filmů a v dravém středním proudu se zřejmě nemůže hned tak utopit. Jeho snímek je totiž nejen chytlavý, ale i kultivovaný a inteligentní. Jeho projekci ozdobila osobně čerstvá držitelka "celoživotního" Křišťálového glóbu Judi Denchová (která vypadá a působí fantasticky) a vzrušující pocit, že až se film (s drobným zpožděním) odpromítá ve Velkém sále, poveze se šupem do Letního kina na další projekci. (Mimochodem digitalizace není vždycky tou nejlepší věcí na světě: kdyby se ještě ve Velkém sále promítalo z filmové kopie, daly by se převážet do Letního kina jednotlivé díly, přičemž ten první by se logicky spustil mnohem dřív.)

Pokud jde o samotný film, jen stěží se na něj můžu dívat kriticky: předlohu znám totiž nazpaměť (abych použila oblíbené plevelné slůvko - "doslova"). V té chvíli se jakákoli snaha o kritický pohled vytrácí a zůstává pouze bdělá kontrola nad tím, co si tvůrci filmu dovolili vypustit a co naopak přidat. Takovým divákům je prakticky nemožné vyhovět, a skutečnost, že se to Fukunagovi v mém případě podařilo, svědčí ve prospěch filmu (dokonce by mi vůbec nevadilo, kdyby byl film delší). Kouzlo tkví v hercích (respektive v Michaelu Fassbenderovi, který je opravdu sexy rozervaným Edvardem Rochesterem) a ve skutečnosti, že jde o velmi šikovnou práci s romantickým materiálem. Pokud jde o nejslavnější román Charlotty Bronteové, je to čistá romantická záležitost - na rozdíl od románů její předchůdkyně Jane Austenové, které jsou naopak velmi ironické a civilní, ale filmují se pravidelně velmi romanticky. Fukunaga natočil film, ve kterém romantika nepůsobí směšně: z románu vyabstrahoval vztah dvou silných osobností a nenápadně zbavil příběh všem "nemódních" náboženských konotací (respektive zdůraznil některé motivy a  postaral se o lehce "pohanskou" mystičnost, jež vyprávění provází).

Jedinou skutečností, jež nepříjemně podráždila mé dívčí, romantikychtivé srdéčko, byly lapsy týkající se krásné Rochesterovy zahrady: tam kvetou současně růže a rané jarní cibuloviny, padni kam padni, což je nehorázný nesmysl v dobovém, byť zahradnicky zázračném britském klimatu. Potom je též nesmysl podvakrát ukazovat, kterak hrdinka prchá z domu dveřmi v přízemí, načež hrdina vylomí dveře její ložnice a zjistí, že uprchla otevřeným oknem. Navzdory těmto roztomilým hloupostem je Jana Eyrová určitě tím druhem filmu, na který se nemusíte bát jít do kina.