LFŠ: Sentimentální vzpomínka

Neboť jsem byla jako blogger oslovena pořadateli letošní Letní filmové školy v Uherském Hradišti, dostane se čtenářům tohoto blogu - ať už jsou hradišťskými školáky či nikoli - v následujících dnech především (nebo možná výhradně) mých bloggerských příspěvků. A to navzdory skutečnost, že mezi hradišťskými stránkami a Alenčiným blogem neexistuje možnost propojení (jak tomu bylo v případě MFF Karlovy Vary). Situace je okořeněna skutečností, že do Hradiště jedu až v pondělí a budu tedy svoje příspěvky zatím psát "na dálku". Jako moje osobní, asociální verze investigativního a aktuálního zpravodajství mi to připadá bezmála ideální. Tohle je můj první příspěvek:  

Ohledávám z deštivé Prahy vzpomínky na své první "filmovky". Ztrácejí se v dávnověku: na LFŠ jezdí nesrovnatelně zasloužilejší pamětníci, ale někoho s chatrnější pamětí než jsem já abyste pohledali... Nepamatuju si žádné filmy, spíš jednolitý, nekonečný, obří, pestrobarevný pás, který jsem  nechávala projíždět svou hlavou jako nějakým přístrojem promítajícím obrazy a pocity dovnitř, kamsi na duši nafouklou a křehkou jako holčičí balón.

Někdy v raných 80. letech jsme se spolužačkami z FAMU v hospodě u hejtmana Šarovce (jestli se tak už tehdy jmenovala) z nedostatku místa vmáčkly na lavici vedle veselé party vážených kritických osobností. Oslovila jsem drze Jana Folla, protože jsem ho "znala" z lektorských úvodů ve Filmovém klubu. Tahle parta nás pak laskavě adoptovala pro následující roky - včetně pražského "mezičasu" mezi filmovkami. Od rozhodnutí už se nikdy neúčastnit žádné filmové školy (ani života) jednoho z členů téhle party - Jiřího Cieslara - letos uplynulo pět let. A v médiích o tom neštěkl ani pes.

Před dvěma lety jsme s ex-Cinemou dělali
na LFŠ noviny (kdo mne najde na fotce?)

Ve Strážnici  v roce 1985 téhle partě po večerech tajně hrál a zpíval Vladimír Merta a u sebe v pokoji nám pak vařil mátový čaj. Vím, jaký film jsem tehdy viděla - bavili jsme se totiž o Bergmanově Hadím vejci. Merta mi vyprávěl o své malé dceři s "židovským" jménem Sára a byl tehdy o moc mladší, než jsem teď já (před pár měsíci jsem byla v Akropoli na koncertě k jeho pětašedesátinám, kde Sára - nyní už dospělá dáma - zpívala hlasem nakaženým nervozitou o intuici ženy).

Ve Světlé nad Sázavou (1986) jsem - ať tehdy útlá - rozvalila palandu v učňovské ubytovně. A kdy to přesně bylo, když jsem se na filmovku mohla svézt v dodávce Filmexportu, celá natěšená, protože jsem seděla vedle zbrusu nové kopie zánovního hitu svého miláčka Stevena Spielberga - Indiana Jonese a chrámu zkázy?  

V Trutnově v roce 1988 byla filmovka těhotná revolucí, ale mne - rovněž těhotnou - s Václavem Havlem neseznámili, neboť jsem neprojevovala žádné známky opravdového disidentství. Zajímaly mne zase jenom ty filmy.

A kdy jsem se to bavila s Pavlínou Coufalovou, váženou spoluzakladatelkou Cinemapuru, o tom, že končí se psaním o filmu, protože to stejně nikdy nedokáže lépe než Francouzi? (Báječný Cinepur teď slaví pětadvacet let od svého vzniku a já se píšu, Francouzi neFrancouzi...)

Zapamatujte si Pavla Bednaříka,
abyste na něj jednou mohli vzpomínat 

Aha, a tohle je teky vzpomínka: V roce 1993 jsem už byla zasloužilý letněškolní mazák a ošálila jsem chladnokrevně horlivou televizní redaktorku, která se začala dotazovat náhodných kolemjdoucích, zda vědí, kdo je to Peter Greenaway (který tehdy přijel do Hradiště s nádhernou retrospektivou svých filmů). Moje samozřejmá odpověď, že jde přece o známého anglického cyklistu, se ve zkrácené podobě dostala i na televizní obrazovku.

To je myslím naposled, co jsem byla v televizi... V Hradišti však jsem pak byla ještě mockrát. Letos přijedu v pondělí.