Restaurovaný Taxikář: infekce

Uvedení restaurované kopie Taxikáře ve Velkém sále bylo pro mne – ateistku věřící ve film – důstojnou alternativou nedělního náboženského povyražení. Film mého milovaného režiséra, který dobře znám jako divačka a asi až obsesivně se k němu vracívám, abych se nimrala v jeho tajemných útrobách, mi v ultimativní kvalitě nabídl mimořádný požitek. Bonusem navíc bylo uvedení „skutečného“ 35mm filmu. V kinech totiž můžete čekat Taxikáře na digitálním nosiči a tedy připraveného o charakteristické detaily spojené s klasickou projekcí, které jsem byla svědkem (značky pro promítače a náznak přechodů mezi jednotlivými díly). Kvalitu zážitku hatil jen způsob projekce: nejsem technický odborník, ale skutečně neměl promítač jinou možnost, než promítat viditelnou část filmu „nad plátno“? (Dobře to bylo vidět při úvodních titulcích, jejichž horní část byla skutečně vycentrovaná mimo danou plochu.)

Na rozdíl od jiné restaurované klasiky, Markety Lazarové, mám z Taxikáře intenzivní dojem dokonalosti: sedm měsíců, které s filmem strávil početný tým pod vedením experta ze společnosti Sony Pictures, Glovera Crispa (který Taxikáře ve Varech také slavnostně uvedl), je prostě vidět. A samozřejmě mne baví, že jsem se nemýlila a že režisér Martin Scorsese posloužil také jako konzultant v oblasti restaurátorské „morálky“. Cílem byla maximální věrnost původní podobě filmu: v té totiž tkví (jistě nejen podle mne) největší problém spjatý s digitálním restaurováním filmové klasiky. Vzpomínám, jak mne kdysi na DVD s Jihem proti Severu fascinovaly dokumenty věnované obnově hollywoodské klasiky, ve kterých restaurátoři vysvětlovali, že se jim z negativu (nedostižného trichromního Technicoloru) povedlo dostat jemnosti, které se od doby premiéry filmu (1939) na plátno nikdy nedostaly. Je jen otázkou morálky jejich producentů a tvůrců (pokud žijí), jak se postavit k otázce jejich vylepšování.

Jasno v tom ovšem zjevně mají „komerčně“ uvažující autoři, jako George Lucas, který možná nikdy nepřestane pracovat na zdokonalování svých Star Wars, jež se týká i detailů děje (a jako největší trhák slibuje skalním fanouškům uvedení „nevylepšené“ verze) nebo Jamese Camerona, který se chystá do kin uvést Titanik ve 3D.

Nedávno mne tedy opustil obdiv k tomu typu restaurátorů, kteří v Jihu proti Severu k chladné, totální dokonalosti vycizelovali detaily ručně šitých krajek a šustot sukní plesových šatů při tanci. Stárnoucí dáma po nákladné a složité plastické operaci zůstává stárnoucí dámou. Můj obdiv má naopak Scorseseho puristický přístup, jehož symbolem je detail, na nějž Crisp upozornil ve svém úvodu: logo společnosti Columbia zůstalo poškozené a omšelé stejně jako v době, kdy měl Taxikář premiéru. Zachování autentické „chyby“ je rozhodnutím, které dokonale ladí se Scorseseho cítěním filmu. To se od roku 1976, kdy měl Taxikář premiéru, vlastně nijak nezměnilo.

Pokud umělecký ředitel Karel Och v úvodu projekce mluvil o Taxikáři jako dokonalém nosiči „infekce“ posedlosti filmem, kterou by programové oddělení festivalu rádo přeneslo i na diváky, musím souhlasit. Už v samotném Scorseseho mimochodem dojde k symbolické infikaci posedlostí, vyjádřené vybraně cinefilským způsobem: horečná promluva postavy šíleně žárlivého manžela, který jedné noci nasedne do taxíku Travise Bicklea a kterého si zahrál sám Scorsese, skončí šíleným smíchem, který „doznívá“ na tváři hlavního hrdiny. Právě tohle je zřejmě okamžik, ve kterém Travis definitivně překračuje hranici normality. (Pokud ho tedy považujete za cosi jako hlavní postavu příběhu, s jejímž pohledem se jako divák ztotožňujete, nedá se mu od téhle chvíle už vůbec věřit! Je pak jen na vás, jestli finální krvavou a brutální scénu nezačnete náhodou chápat kupříkladu jen jako odraz hrdinovy vyšinuté mysli…)

Tak doufám, že jste si zvláště v tomto nádherně vyčištěném „novém“ Taxikáři všimli, jak pěkně se na konci ve zpětném zrcátku taxíku mezi odrazy Travisova podivně klidného obličeje mihne i tvář Scoreseseho šílené postavy. Připomíná mi to až hru se závěrečným záběrem obličeje Normana Batese v Hitchcockově Psychu: hrdinovo šílenství nezmizelo, nebylo vlastně vysvětleno, je stále přítomno…

A pokud jde o nákazu posedlostí filmem, nemám s tím problém: bezvýhradně to beru.