Strom života: kýč a polobozi

Terence Malick patří k režisérům, jejichž filmografie je plná odmlk a pauz, ale na jejich filmy se vyplatí čekat. O to pozoruhodnější je skutečnost, že každé jeho nové dílo nějakým způsobem konvenuje s tím, co se momentálně děje v "okolní" kinematografii. Malick tak není autista sídlící ve slonovinové věži, ale tvůrce, který si zachovává svůj styl a současně vstřebává nejrůznější formální, tématické i technologické impulsy. Pokud jde o meditativní prvky a atmosféru "duchovního krásna", korunuje Strom života režisérovu dosavadní tvorbu především únikem z klasického vyprávění do sféry experimentálního filmu. "Duchovní" pasáže ve Stromu života samozřejmě evokují slavnou abstraktní vizi z Kubrickovy sci-fi 2001: Vesmírná odysea. Chladný dojem artové exhibice naštěstí ustupuje do pozadí díky až zoufale krásným dokumentárním záběrům. Syrový a poetický příběh otce, vychovávajícího na americkém předměstí v 50. letech tvrdou rukou své tři syny, totiž využívá v rozměrných obrazech koncipovaných jako rozhovory s bohem i digitálně vrcholně estetizovaný dokument, v němž jsou obrazy řazeny na základě pocitů a volných asociací. "Duchovní" pasáže ve vyprávění ovšem obsahují i dokonalé "přírodopisné" záběry dinosaurů! Ti jsou skoro tak živí jako výborný Brad Pitt v hlavní roli.

Nový Malickův film, o který byla včera v puppském kině pěkná rvačka a který se bude hrát ještě 6. července večer ve Velkém sále (a potom i v české distribuci), koresponduje s nejžhavějšími artovými trendy také tím, jak těsně sousedí s kýčem. Některé "krásné" pasáže (i díky bohatému soundtracku složenému z "vážných" hitů) pak odkazují až ke Kiešlowského Třem barvám a Dvojímu životu Veroniky (které se mi ze zpětného pohledu jeví jako průkopnický, předdigitální experiment právě tohoto druhu). Už v souvislosti s nimi kritika mluvila dokonce o parodii - zdá se však, že musíme opustit představu tvůrců, kteří "krásné, duchovní" prvky vyšroubují až na hranici kýče s cynickým úsměškem. Ta se (nejen) k Malickovi samozřejmě vůbec nehodí.

Nejdráždivějším filmem, který dané spojení duchovna a kýče využívá, ovšem pro mne přece jen není Malickův film, který vyhrál letos Zlatou palmu v Cannes, ale Trierova Melancholie (která ji nevyhrála). U zlovolného Dána totiž vládne naprostá, zlovolná podvratnost, zatímco u Malicka jde o šíření čirého dobra: některé záběry připomínají až "duchovní" obrazy, které používají léčitelé. Protože v obou případech je digitální technologie použita v tom nejširším, vesmírném smyslu, a na plátně se valí a střetávají zbrusu nové kosmické objekty, vnucuje se samozřejmě dojem, že byl rozpoután nějaký souboj titánů-stvořitelů nových světů. Protože jde jen o kinematografii, ve které se záhadně a nedělitelně mísí pokorné vize a titánská pýcha režisérských stvořitelů, nezvítězí samozřejmě nikdo - respektive můžete si vybírat, kdo vám osobně víc vyhovuje a komu budete mocněji držet palce. A neměli byste přitom zapomínat na hollywoodské maistreamové polobohy. Já osobně nevím, jestli své sympatie tohle léto nakonec nebudu svěřovat třeba k Pixaru...