Konečně jsem dorazila do Uherského Hradiště a svět je plný překvapení: málokdy bývá na Filmovce tak chladný déšť. Nebo možná jenom málokdy přijíždím s takovou pěknou alergickou rýmou... Dalším překvapením je zjištění, že jsem vlastně pozvána jen na tři dny. Pro moje bloggování to totiž znamená, že - pokud budu poslušna žádosti pořadatelů "jeden příspěvek denně" - mám už vlastně hotovo. Tři příspěvky jsem si totiž odbloggovala už před svým příjezdem... Sotva jsem přijela, hned se můžu začít válet... a každý další textík, tím dnešním samozřejmě počínaje, musíte zkrátka považovat za nadstandard. Příjemným překvapením je téměř funkční internet v hotelu (což je rozdíl oproti Karlových Varům, které mne sice zvou k bloggování na celou dobu, ale s ubytováním bez funkčního internetu).
Takže jsem si pro radost hned po příjezdu zašla na Horskou kočku Ernsta Lubitsche, lehkovážně dobrodružně-milostnou komedii z roku 1921, kterou živý hudební doprovod kapely Houpací koně místy trochu rušil, většinou však podtrhával její bizarní šmrnc. Kromě nevídané "perníkové" výpravy, jež místy s přehledem vítězila nad hereckou akcí nebo ji vykolejovala do ornamentálních odboček, stál v příběhu o citovém vzplanutí divoké loupežnické dcerky (Pola Negri) za pozornost hlavní milovník v podání Paula Heidemanna - švihácký poručík, který zlomí každé dívčí srdce. Postava napůl romanticky svůdnická, napůl však komická až ve stylu němé grotesky, se obdivuhodně vzpírá současným "lehkovážným" trendům. Ty vyhlížejí nebývale konzervativně jako ve srovnání s tímto hrdinou, tak se samotným Lubitschovým stylovým dílem. To je ryzí pohádkovou vyprávěnkou o vojácích a loupežnících v nejmenované idylické zemi, současně ovšem nabízí vážný protiválečný apel i znepokojivě "dospělou", poněkud cynickou moralitu o sexu divoce vzbouřeném a posléze manželstvím se "správným", totiž milujícím a submisivním partnerem. Dobyvačný poručík vybavený mimořádně fortelnými podvlékačkami a děva z hor oděná elegantně v levhartí kůži s lebkami totiž zůstávají nakonec vězni svých prostředí a konvencí, jejichž odlišnost je nejdřív navzájem tak fascinovala, že je přitahovala až tělesným poutem...
Ano, a pokud jde o (tentokrát hrdinné) muže v podvlékačkách, ve Wilderově úchvatném Stalagu 17 jich byla celá vězeňská světnice. Nebývalá kombinace dramatu a komedie mne na docela jiné úrovni provázela celý den.
Žádné komentáře:
Okomentovat