Vláčilovu Marketu Lazarovou, což byl zřejmě spolu s Lidicemi leitmotiv hradišťské středy, jsem viděla už ve Varech. Dnešek jsem si proto vyhradila především pro Wilderovu mistrovskou situační komedii Někdo to rád horké (na plátně, z báječně omšelé kopie z pražského NFA a bez notoricky známého televizního dabingu!) a pro Němcovu smělou stereoskopickou esej Heart Beat 3D. Měla jsem v úmyslu také věnovat se práci. Jenže místo toho, abych se věnovala obživě, sedím u počítače a myslím na to, že ve Hvězdě právě teď běží právě Marketa. Abych se pokusila uzavřít téma její digitalizace, které už nějakou dobu prosakuje mým Alenčiným blogem, nemohu než odkázat na střízlivé (ale nikoli smířlivé) shrnutí faktů z pera Petra Soukupa na Zóně a připomenout, že na slíbený "ultimativní" text jiného letitého milce Vláčilova filmu - Petra Gajdošíka - si na na stránkách Nostalghia.cz ještě budeme muset počkat.
Ponechám-li tentokrát stranou otázky restaurování tohoto filmu (které asi přijdou na přetřes i během panelu Kurátorství a restaurování v digitální éře - čtvrtek v 11, Reduta 2 a ve 14, Reduta 1, pátek v 11 - Reduta 2), vrací se mi Marketa momentálně hlavně jako dílo Vláčila-vypravěče. Kde totiž končí koncept "uměleckého" snímku a začíná dobrodružství krásné, naivní panny, která se proti své vůli zamiluje do svého svého drsného únosce - a nakonec ho z divokého, polozvířecího lapky promění v člověka?
Aťsi se donekonečna diskutuje o artových kvalitách Markety, já na ní momentálně miluji rozměr romantického dobrodružství, jemuž se Vláčil z podstaty látky poddává s větší rozkoší a hravostí než v Ďáblově pasti (1961) nebo v Údolí včel (1967). Byla to jistě hlavně předloha Vladislava Vančury, která Vláčila a spoluscenáristu Františka Pavlíčka svedla k nápadu zastřešit výsostně obrazové dílo postavou vypravěče, unikátní nejen v rámci režisérova díla (vydobyla by si díky svému užití nejspíš místo i v rámci dobové kinematografie či historického žánru). Až pohádkový nadhled vypravěče vpřádá soukromé tragédie hrdinů nikoli snad do objektivizujícího kontextu doby, ale spíš do kontextu rozmarného vyprávění, v němž vítězí život a láska nad smrtí prostě už díky tomu, že jde o starého, moudrého komentátora (jehož kvality přesvědčivě dokazuje hlas tehdy dvaasedmdesátiletého Zdeňka Štěpánka).
Čtyřiačtyřicetiletý Pavlíček a o rok mladší Vláčil vdechli této "patriarchální" postavě rozměr až božského nadhledu, což vyniká zvlášť v souvislosti s oběma opakovaně chybujícími otci v příběhu (totiž s Kozlíkem a Lazarem). Klíčovým okamžikem je pak chvíle (tuším na začátku druhé části), kdy potulný mnich Bernard ve skvělém podání Vladimíra Menšíka vzhlédne vzhůru do kamery a ve své "nekonečné" lamentaci se obrátí přímo na vypravěče, který mu z výšin svého postu odpovídá... Krajina Vláčilovy Markety je obrazem bloudění, a to i navzdory důležitým vyvýšeným bodům, které postupně ztrácejí svou funkci domova/azylu v praktickém i duchovním smyslu (sídla Lazara a Kozlíka i klášter s kostelem...). Zdá se mi, že nejpevnějším a posléze jediným vyvýšeným a bezpečně opěrným bodem vyprávění nakonec zůstává pozice "božského" vypravěče. Ta právě díky zmíněnému momentu dialogu navíc získává nádherný rozměr lidské laskavosti. Tohoto vypravěče mimochodem asi není možné ztotožňovat s režisérem, byť Vláčil je výsostným autorem filmu... což by bylo zajímavé zkoumat třeba v souvislosti s přítomností kamery jako "božského" principu v Malickově Stromu života. Ale to už je téma, jež jistě přesahuje rozměr hradišťského blogování...
Žádné komentáře:
Okomentovat