Prohledat tento blog

úterý 24. ledna 2012

Den zrady

George Clooney se během letošní sezóny cen prosazuje hned dvakrát: jako herecká hvězda v melodramatu Alexandera Paynea Děti moje a jako režisér, spoluscenárista, spoluproducent a herec v souvislosti s politickým dramatem Den zrady. (Protože tenhle text píšu právě uprostřed zmíněné sezóny, kdy ještě mnoho věcí není jasných, aktuální stav ocenění tohoto filmu najdete tady). Příběh muže středních let, který poznává v souvislosti s manželčinou těžkou nehodou "pravé hodnoty", považuji za pomíjivou banalitu (a pokud jde o případná vítězství v rámci sezóny cen, tak za svého druhu omyl). Jedinou zajímavostí Payneova filmu je podle mne prostředí Havaje, které jaksi automaticky považujeme za idylické, a ve kterém je Clooneyho hrdina nucený řešit těžké, leč líbivě podané problémy.

Den zrady je svého druhu antitezí Payneova snímku. Navazuje přitom přímo na Clooneyho ceněný režijní počin Dobrou noc a hodně štěstí (2005). Coby spoluscenárista se v něm prosazuje Clooneyho produkční partner Grant Heslov a podobný je i přístup k tématu "zákulisní politiky", jež film spojuje i s Clooneyho režijním debutem Milujte svého zabijáka (2002). (Nechci se dopustit interpretačních násilností a přifařit k nim i zbylou Clooneyho režijní aktivitu - romantickou retrokomedii Tvrdé palice/2008.)

Clooney se každopádně projevuje jako režisér, který ostře vnímá "zákulisní dění" provazující politiku a média a dokáže pro něj najít originální, dynamický filmový tvar. Zvlášť v souvislosti s filmem Dobrou noc a hodně štěstí se vypravěčský prostor Dne zrady opět jeví jako komorní a přitom velmi plastický a bohatý. Přestože má výrazné hlavní hrdiny, jde svého druhu o příběh rozvíjený v rámci kolektivního dramatu: v rámci primárek ve státu Ohio, ve kterých se utkávají dva prezidentští kandidáti - demokrati Morris a Pullman -, se profiluje mladý, ambiciózní a idealistický tiskový mluvčí Stephen Meyers. Ten je v podání vynikajícího Ryana Goslinga oddaný Morrisovi duší i tělem (což se pěkně ukazuje, v okamžiku, kdy Stephen souloží s půvabnou stážistkou Molly a po očku přitom sleduje televizní vystoupení svého šéfa).

O příběh o sexu ovšem nejde, leda v tom smyslu, že politika může být jeho bizarně plnohodnotnou substitucí - a to jak u snadno manipulovatelných, hysterických voličů, tak u profesionálů pohybujících se v zákulisí volebních kampaní. Zatímco Molly, dvacetiletá a zcela nenaivní dcera bývalého senátora, z plavé hlavy ještě nedokázala vypudit myšlenky na to, koho všeho by v Morrisově štábu mohla "vojet", pro Stephena, jeho nadřízeného a šéfa Morrisovy volební kampaně Paula Zaru (Philip Seymou Hoffman) či jejich zrcadlového protivníka ve štábu senátora Pullmana, Duffyho (Paul Giamatti) existuje jediný plnohodnotně uspokojivý úkoj - jejich práce.

Práci přitom nadřazují svým politickým názorům (pokud tedy vůbec nějaké mají): je totiž jasné, že by stejně dobře jako pro Morrise nebo Pullmana mohli pracovat pro kandidáta z jakékoli části politického spektra. Stephen Meyers je ovšem výjimkou, alespoň zpočátku: Morris pro něj ztělesňuje ideál a mladíkova cesta do pekel je příběhem postupné, neodvratné a totální desiluze. V rámci rafinovaně rozehrané zápletky totiž mladý tiskový mluvčí svolí k tajné schůzce s Duffym a zcela pochopitelně odmítne jeho nabídku opustit Morrisův štáb a pracovat pod jeho vedením pro Pullmana. V kombinaci s Mollyiným sexuálním apetýtem se z toho během velmi krátké doby vyvine vražedně třaskavá situace, v níž jde výhradně o moc a kdokoli může vydírat kohokoli...

V rámci této situace se ovšem z idealisty v pragmatického hajzla nezmění jen Stephen, ale před divákovýma očima se rozkryje i samotný Morris, který je v Clooneyho podání dokonalým prototypem jisté představy o moderním politikovi - sympatickým, usměvavým, bezpáteřním a flexibilním. Morris se plně spoléhá na svůj tým a jeho veřejné aktivity se omezují na to, že dokáže "svými slovy" kdekoli a kdykoli velmi přesvědčivě povědět to, co mu jeho lidé poradili. Zákulisní jednání, která demokratickému guvernérovi mají zajistit vítězství, se odehrávají sice s jeho vědomím, ale nikoli z jeho iniciativy: Morrisovou prací totiž není jednat, plánovat ani myslet, ale pouze reprezentovat "Morrise" na setkáních s voliči a v médiích. V čemž se nijak neliší od jakékoli hollywoodské herecké hvězdy. (A Clooney ho hraje skvěle: jeho Morris je chytrou a zlomyslnou karikaturou jakékoli veřejné osobnosti, která už dávno ztratila sama sebe.)

Ve Dnu zrady tak nenajdete žádnou ušlechtilou, ctnostnou a morální postavu - naopak všichni protagonisté, o kterých byste byli náchylní si něco dobrého myslet, se nakonec ukáží jako ti nejhorší. A z těch, o kterých jste si nic dobrého nemysleli (třeba Zara a Duffy), se nakonec vyklubou docela sympatičtí realisté (pokud tedy odhlédnete od toho, že se živí manipulacemi a zákulisními podrazy). Den zrady tak může být nepříjemnou podívanou pro všechny, kdo soudí, že v politice hrají klíčovou roli láska, pravda a dobro a že dobří politici jsou něco jako spásní andělé. Clooneyho snímek je ovšem sice ryzím "profesním" filmem, ale opírá se o důvtipný desiluzivní koncept: popisuje a zatracuje jisté politické praktiky a sleduje profesní vzestup a současně morální pád jednoho mladého muže, jeho tvůrci přitom zřejmě nepřestávají věřit v demokracii, hvězdy a pruhy na vlajce a americkou ústavu (tak, jako na působivém začátku filmu při zkoušce mikrofonu Stephen).

Ze Dne zrady tak nečiší chlad ani cynismus, už proto, že v žádném okamžiku nezapomíná, že divák se chce v kině bavit. Herecké obsazení je bez výjimky zajímavé, konflikty vzrušující a dialogy zábavné - takže aby bylo navozeno napětí, není k tomu třeba přestřelek, honiček či pěstních soubojů. Nikdo z těch dobře oblečených, chytrých a charismatických chlapíků vlastně ani nezvýší hlas - a nudit se přitom rozhodně nebudete... Kouzlo Dne zrady tkví navíc právě v tom, že nejde o tradiční politický film: nesnaží se totiž propagovat nebo kritizovat nějakou konkrétní ideologii. Když Beau Willimon v roce 2004 začal psát autobiografickou divadelní hru, která filmu posloužila jako předloha, patrně měl na mysli konkrétní konotace. A Willimonův divadelní text měl patrně potenciál, který ho v roce 2008 mohl změnit v typický "antibushovský"filmový projekt (postava guvernéra Morrise v něm mimochodem původně vůbec nevystupovala). Po zvolení Baracka Obamy prezidentem ovšem Clooney se svým týmem usoudili, že do atmosféry plné nadějí a optimismu se takový příběh nehodí. (Příznačné pro Clooneyho "osobní komentáře" k panující politické realitě bylo i to, že si tehdy zahrál v "obamovské" romantické komedii Lítám v tom.)

"Asi o rok později se cynismus vrátil a my si řekli, že bychom tedy náš film konečně mohli natočit,“ potvrzuje Clooney - a mezi filmy zrcadlícími zklamání Ameriky z prvního afroamerického prezidenta má Den zrady důležité místo, a to právě proto, že její autor Obamu v roce 2008 velmi otevřeně podporoval. Ve filmu sice najdete řadu konkrétních odkazů na zajímavé momenty nejrůznějších politických kampaní, stylizace Morrisova volebního plakátu však přímo odkazuje k ikonickému designu s názvem "Hope", který pro Obamu v roce 2008 zvolil Shepard Fairey. Den zrady je tak svého druhu i drobným, hořkým komentářem skupinky hollywoodských intelektuálů na téma zklamání vlastních politických nadějí.

The Ides of March
USA 2011, 101 minut, titulky
Režie: George Clooney
Scénář: George Clooney, GrantHeslov, Beau Willimon (divadelní hra Farragut North)
Kamera: Phedon Papamichael
Hudba: Alexandre Desplat
Hrají: Ryan Gosling (Stephen Meyers), George Clooney (Mike Morris), Philip Seymour Hoffman (Paul Zara), Evan Rachel Woodová (Molly Stearnsová), Paul Giamatti (Tom Duffy), Marisa Tomeiová (Ida Horowiczová), Max Minghella (Ben Harpen), Jeffrey Wright (Thompson), Jennifer Ehleová (Cindy Morrisová), Michae Mantell (Pullman)
Premiéra: 9. 2. 2012

6 komentářů:

  1. proč je Lítám v tom (skvělý film, moc se mi líbil) "obamovský" ?

    OdpovědětSmazat
  2. Protože: http://alenaprokopova.blogspot.com/2010/02/glokalni-film-do-hospodarske-krize.html

    OdpovědětSmazat
  3. no jasně, tam právě (v předposledním odstavci)sama potvrzujete, že příběh Ryana (Clooneyho)"nesplývá" s obamovskou kinematografií...
    e tedy jde o film naopak antiobamovský, že...

    OdpovědětSmazat
  4. Nemyslím, že je antiobamovský. Do hlavního proudu toho trendu ale nepatří. Jason Reitman je příliš inteligentní a osobitý na to, aby s ním splynul. Z hlediska Clooneyho filmů a tehdejších aktivit ho ale dnes cítím spíš jako "pro" než jako "proti".

    OdpovědětSmazat
  5. Pullman je taky demokrat, jsou to prece primarky.

    OdpovědětSmazat
  6. :-) Nerozumím základům amerického politického systému. Díky...

    OdpovědětSmazat