Prohledat tento blog

úterý 19. července 2011

Divadlo: Zkrocení zlé ženy aneb stockholmský syndrom

Kateřina a Petruchio: kdo
 z koho a natvrdo
Občas se snažím vylepšit si - alespoň ve vlastních očích - pověst kulturního barbara návštěvou divadla, po konfrontaci s nejnovější verzí Shakespearova Zkrocení zlé ženy v režii Davida Špinara mi ovšem hollywoodský mainstream připadá jako oáza sofistikovanosti a vytříbeného vkusu. A přemítám, jestli se mi třetí Transformeři nebo osmý Harry Potter zdají být příklady sdělnosti, soudržnosti a rozmyslné profesionality jen proto, že divadlu rozumím jako koza petrželi. "Zkrocenka", která je letošní premiérou renomovaných Letních shakespearovských slavností a kterou jsem v neděli viděla na hlavním nádvoří vichrného brněnského Špilberku, překonala všechny moje (nejhorší) představy o uvolněné, lehké letní zábavě. Diváci ovšem vesměs tleskali nadšeně, dokonce i po některých zvláště vypečených scénách či hudebních či "akrobatických" číslech, takže bude asi problém spíš ve mně.

Sladká Bianca je prototypem
přiblblé "diliny"
Chápu, že divadlo provozované v rámci Letních shakespearovských slavností musí být kompromisem mezi "vážným" uměním a "komerční" snahou zpřístupnit dílo velkého Alžbětince nejširší veřejnosti. (Tak to ostatně chodí u shakespearovských inscenací i ve filmu - a třeba Luhrmannovu verzi Romea a Julie považuji za povedenou, stejně jako Branaghovu Marnou lásky snahu.) Rozumím tomu, že každá "letní" inscenace musí vycházet vstříc specifických požadavkům hry na otevřeném prostranství a má zaujmout publikum, které usrkává pivo z plastových kelímků a chce se především bavit. Chápu i to, že zrovna Zkrocení zlé ženy je v dnešních korektních časech vnímáno jako kontroverzní hra, protože vypráví o tom, kterak se z divoké, svobodné, hubaté Kateřiny stala povolná puťka, zobající z ruky svému manželovi. A tuším, že podobně jako Kupec benátský nemusí být antisemitským dílem, nemusí být možná ovšem ani tahle Shakespearova komedie nutně antifeministickým dílem: vždyť to, co na ní zůstává zábavné, je souboj dvou silných povah, který lze samozřejmě interpretovat všelijak.    

Scéna Ivy Němcové si
pohrává s "ovocem stromů rajských"
Svou inscenaci, která bude letos mít třicet sedm repríz a bude bojovat o přízeň publika v Praze, Brně a dalších městech, považuje Daniel Špinar za "letní happening na téma vztahů mezi mužem a ženou", vysvětlovací slogany k představení pak mluví o "namlouvacích rituálech v přímém přenosu" a "návratu k ženství jako poslednímu kroku k celosti moderní emancipované ženy". Což zní dobře - jenže nová "Zkrocenka" je pro mne spíš bizarním sledem významově, dějově i emocionálně rozpojených obrazů, v nichž skupinka bujně šaškujících osob předvádí etudy na dané téma (přičemž pokleslost není bohužel vždycky jen záměrná, třeba v "číšnickém" tanečním čísle jehož tři protagonisté se v pohybu neshodnou snad ani jednou). Původní text nepodlehl pouhému krácení (jež je pro shakespearovské inscenace skoro nezbytností), ale rovnou "překladu" do jakéhosi pseudouniverzálního etrádního jazyka. Na scéně evokující rajskou zahradu, v níž jsou všechna jablka svéhlavým žroutům snadno dostupná, sledujete volně řetězená, vtipná a méně vtipná, ale vždy fraškovitá "čísla". V jejich různorodosti se pozvolna ztrácí nápad pojmout frajerského, ziskuchtivého "krotitele" Petruchia jako rockera v černé kůži, vzdornou Kačku jako divokou kočku v tričku s nápisem "Eat Me", její sladkou, cudnou mladší sestru Biancu jako nablblou blonďatou "dilinu" a jejího zamilovaného nápadníka jako zženštilého metrosexuála... 

Petruchio krotí Káču hladem,
sexem a vymýváním mozku
Daniel Špinar se rozhodl téměř zcela rezignovat na původní text - jediná viditelně "shakespearovská" věta zazní na konci, v proslulé hrdinčině promluvě o ženské pokoře, jež se však vůbec nehodí k předchozímu dění, v němž se především zpívá, tančí, pitvoří, poskakuje, chrochtá a vříská (jak se asi inscenace líbí překladateli Martinovi Hilskému, podle nějž jde u Zkrocenky - stejně jako prý u Shakespeara vždy - o "divadlo řeči"?). Zmíněná "rozpojenost" se nejvíc projevuje v tom, že vůbec nepochopíte, jak vlastně došlo k titulnímu zkrocení a k tomu, že Kateřina a Petruchio tvoří najednou zamilovaný, vnitřně konzistentní pár. Uvřískaná, zlostná Katka a bouřlivák Petruchio hulící jointy zmizí ze scény bez vysvětlení jako mávnutím kouzelného proutku... Ve vyprávění, které je jedním velkým, hysterickým šklebem, nemá láska své místo, stejně, jako v něm nemá smysl jazyk - jde spíš o sex a o tělesnost, která protagonisty nepříliš koordinovaně zmítá během předvádění jejich estrádních čísel. Však také tím nejpůsobivějším (a opakovaně dobře využitým) prvkem představení je disproporce mezi drobnou Tatianovou Vilhelmovou a chlapsky vysokým Romanem Zachem. 

Jako jediné vysvětlení pouta, které ústřední dvojici nakonec spojuje, se mi nabízí snad jen stockholmský syndrom. (To by vůbec nebyla špatná interpretace Shakespearova textu... totiž kdyby k ní tahle inscenace skutečně směřovala.) Publikum, alespoň to, jehož jsem se snažila být součástí, ovšem o žádné sofistikovanější pozadí nestálo: hlavně, že při finálním romantickém polibku Kateřiny a Petruchia propuklo ve spontánní a nadšený potlesk! Zdá se mi tedy, že divákům vůbec nevadilo být obětmi Daniela Špinara: stejně jako tahle Kateřina posléze nahlédla, že sado/maso s Petruchiem byla správná věc, schválila drtivá většina publika i tuhle letní estrádu. A já... se už opravdu začínám bát chodit do divadla. 

Úprava a režie Daniel Špinar
Dramaturgie Jana Slouková
Hudba Pan P. Muchow
Hrají: Kateřina (Tatiana Vilhelmová), Roman Zach (Petruchio), Oldřich Vízner (Baptista), Lucie Štěpánková (Bianca), Petr Vančura (Biondello), Matouš Ruml (Lucentio), Jiří Černý (Grumio), David Novotný (Hortensio), Vladimír Marek (Gremio)

1 komentář:

  1. Po přečtení vaší recenze mám očistný pocit, že jsem přece jen snad normální. A troufám si proto jít ještě dál: hra byla neskutečně uvřískaný, hysterický blábol plný pitvoření a primitivních pokusů o vtip (plivání do obličeje, dávno obehrané sexistické náznaky atd.). Některé hysterické divačky to však rajcovalo, takže herci stačilo snad i uprdnout a byly v sedmém nebi!
    Potvrdil jsem si, že socialismus, alespoň pokud jde o nízkou, pudovou, bezmyšlenkovou, prvoplánovou zábavu, je už dávno tady. Nikdo nechce noblesnost, přemýšlení. Nikdo nehledá poselství. Stačí pivo, párek, svobodu v říhání a prdění a občas takovýto dílo, co se tváří jako umění.

    OdpovědětSmazat