Prohledat tento blog

pondělí 16. ledna 2012

Sherlock: Psi baskevillští

Druhý díl druhé řady seriálu Sherlock (na jejíž vysílání se Česká televize teprve chystá) do značné míry kopíruje postavení druhého dílu v první sérii: podobně jako Slepý bankéř rozhodně není špatný, ale působí o hodně konzervativněji než překvapivá a energická jednička. Pokud tedy v osobitém televizním seriálu Stevena Moffata a Marka Gattise něco vůbec konzervativně může působit - možná bych měla mluvit spíš o větším přiblížení tradičním vzorcům. Pokud jde o Psy baskervillské, jde v rámci série o díl s možná nejznámější Doyleovou sherlokovskou předlohou, a to zřejmě hlavně díky množství jejích filmových a televizních adaptací (jejich seznam, jistě neúplný, najdete tady). Když si dovolím hádat příčinu, nejde nejspíš o úplně nejlepší literární příběh Velkého detektiva (to rozhodnutí ponechám znalcům), ale o příběh možná nejatraktivější. (Stejně jako v předchozích dílech, i ve Psech basklervillských však najdete drobnější odkazy i na jiná Doyleova sherlockovská díla.)

Holmes v předloze opouští pohodlnou lenošku ve svém londýnském bytě a vydává se do pochmurného Dartmooru, aby se na místních blatech utkal s živoucí kletbou rodu Baskervillů - vraždícím psím monstrem. K ruce je mu při záchraně života jediného dědice starobylého rodu Henryho a odhalení celé záhady samozřejmě věrný Watson. Doyleův příběh tak spoléhá nejen na metodu deduktivní, ale i na kulisy starého šlechtického sídla a pochmurných vřesovišť se smrtelně nebezpečnými močály, po kterých Holmes a jeho věrní pořádají vzrušující noční honičky. Navíc jde o případ, v němž Holmesova neustrašeně metodická, rozumářská mysl velmi přesvědčivě vítězí nad iracionalitou. Vraždící přízrak ze starých legend má totiž - jak slavný pátrač od začátku předpokládá a jak o tom v jedné chvíli pochybuje - reálný a vysvětlitelný původ...

Jak si s Doyleovým Psem baskervillským poradili autoři seriálu? Nejzjevnější je, že rozmařile zfeminizovali některé mužské role (z Henryho starostlivého lékaře Mortimera je tady psychoterapeutka Mortimerová, z podivínského entomologa Stapletona neméně podivínské vědkyně Stapletonová, která si ráda hraje s geny). A Sherlocka, až na práh směšnosti trýzněného nedostatkem nikotinu a ukrutným nedostatkem zajímavých případů (což rozkošně mapuje "abstinenční" komediální úvod), stejně jako v minulém dílu vyžene dopis od ženy, respektive od malé holčičky, která slavného detektiva zoufale vyzývá k nalezení svého světélkujícího králíka, který tajemně zmizel ze zavřené klece.

Pokud jsem loni žertovala, že baskervillským psem bude v modernizovaném sherlockovském seriálu počítačový virus, byla jsem i nebyla daleko od pravdy. Co a kdo tedy stojí za vzkříšenou legendou o vraždícím přízraku, které jde po krku traumatizovanému Henrymu Knightovi, samozřejmě prozradit nehodlám. Idylický staroanglický venkov však stejnou měrou hyzdí čilý turistický ruch soustředěný kolem oné legendy i přísně střežený vojenský objekt, ve kterém prý už dlouho dochází k tajným genetickým experimentům. Totožnost vraždící příšery, která prý kdysi ve zlověstné rokli zvané Dewer's Hollow zavraždila Henryho otce, ovšem samozřejmě není tak banální, jak po téhle informaci začnete okamžitě odhadovat...

Podobně jako měl Slepý bankéř blízko ke komedii, mají Psi baskervillští (v souladu s předlohou) blízko k hororu mísícímu prvky sci-fi o "šílených vědcích" s klasickým gotickým strašidelným příběhem. Sherlock, násilně vyrvaný ze svého domovského městského prostředí, tak netrpí uprostřed letní anglické přírody jen chladem, ale i nepoznaným děsem. I on totiž spatří legendárního přízračného psa na vlastní oči... Watson v roli přítele a lékaře tak s hlubokým znepokojením musí sledovat, jak jeho společník zápasí s těžkým otřesem destabilizujícím celý jeho metodický, přehledný, rozumový svět.

Sherlock Holmes, který je navzdory své hluboce zakořeněné asociálnosti a emocionálnímu chladu nucený přiznat, že se neobejde bez Watsona jako přítele i pomocníka, a začne mu dokonce vařit kávu, je téměř dojemný... Zatímco Benedict Cumberbatch v roli Holmese zvládne pravděpodobně jakýkoli žánrový mix, Watson Martina Freemana tentokrát poprvé odhaluje svou potřebnost a sílu stává se plnoprávným Holmesovým pomocníkem (zatímco zajímavě rozvíjený vztah s bratrem Mycroftem v tomto dílu ustupuje do pozadí.) Holmes zu sice musí slevit z okázale zahořklého tvrzení, že "nemá žádné přátele", naštěstí v jakémkoli chaotickém citovém rozpoložení a sebezběsilejší akci zůstává sám sebou, čímž sám sebe opakovaně definuje (v tom se seriál liší od filmů Guye Ritchieho, kde je fantomatický Diwneyho Sherlock tím, čím ho zrovna tvůrce potřebuje mít). Hrdinova cesta k rozluštění celého případu je nakonec plně cestou rozumu, který odhaluje všechny klamy a umělé iluze.

Sherlockova práce s fakty je i tentokrát v jednu chvíli pěkně vizualizovaná. Je ovšem pravda, že z jeho procházky "palácem vlastní mysli" se v tomto dílu stala tak trochu manýra. Jako divák-fanoušek na ni sice dychtivě čekáte a jste pak za svou trpělivost vrchovatě odměněni (už proto, že tady nechybí ani Elvis) - tato vizualizace však tentokrát příliš neladí se "starosvětským" prostředím (kde se tento moderní Holmes nemůže cítit příliš doma - na rozdíl od komplexu podzemních vědeckých laboratoří, kam s Watsonem proniknou během svého pátrání díky klukovsky prostému tahu s Mycroftovou ukradenou čipovou kartou). Mezi Sherlockovým účinně racionálním přístupem a okolním světem plným chaosu a záhad (ale i znepokojivých emocí) vyzývajících k uspořádání, tak tentokrát nepanuje taková harmonie jako ve Studii v růžové nebo Skandálu v Belgravii. Ve Psech baskervillských se autoři seriálu dotkli jednoho z omezení svého přístupu: jejich Sherlock je hrdinou zrozeným z temně romantické velkoměstské krajiny a nesvědčí mu přírodní kulisy - i když některé jejich prvky nakonec nejsou tím, čím se zdají být. Tam, kde se přímo skvěle vyjímá taková klasická hrdinka, jakou je slečna Marplová, vypadá moderní Sherlock najednou až jaksi nepatřičně a titerně.

(O předchozích dílech seriálu jsem na blogu psala zde: Studie v růžové, Slepý bankéř, Velká hra, Skandál v Belgravii).

Režie: Paul McGuigan
Scénář: Mark Gatiss (podle děl Arthura Conana Doylea)
Kamera: Fabian Wagner
Hudba: Michael Price
Hrají: Benedict Cumberbatch (Sherlock Holmes), Martin Freeman (Watson), Russell Tovey (Henry Knight), Amelia Bullmoreová (Stapletonová), Clive Mantle (Frankland), Simon Paisley Day (Barrymore), Sasha Beharová (Mortimerová),
Rupert Graves (Lestrade)

6 komentářů:

  1. Myslim ze u tretiho dilu se budete tetelit blahem :)

    OdpovědětSmazat
  2. Kávu myslím nevařil z přátelství....

    OdpovědětSmazat
  3. Vím, že i nevařil z přátelství, ale víc nemohu čtenáři prozradit. :-)

    OdpovědětSmazat
  4. To nebylo myšleno jako výtka,dobře se mě tady čte.

    OdpovědětSmazat
  5. nevite kde by se to dalo stahnout?

    OdpovědětSmazat
  6. Anonym z 11. prosince: To se dá určitě dobře najít.

    OdpovědětSmazat