Magický hlas rebelky - "Šup s ní na barikádu!"

Biografický opus zkušené dokumentaristky Olgy Sommerové se sugestivním názvem Magický hlas rebelky vstoupil do českých kin 17. července. Světovou premiéru si však dokument odbyl už začátkem měsíce na Mezinárodním filmovém festivalu Karlovy Vary. Programovou nabídku prestižní akce snímek zpestřil mimo soutěž, podobně jako jiná celovečerní biografie ženy, která vzdorovala komunistickému režimu – Olga. V té se režisér Miroslav Janek věnoval osobnosti manželky prezidenta Václava Havla. Podobným způsobem jako oba zmíněné snímky uvedl MFF Karlovy Vary před časem i celovečerní dokument Věra 68, který Sommerová před dvěma lety věnovala gymnastce Věře Čáslavské.

Zdá se, že se roztrhl pytel s dokumentárními portréty ženských osobností, které se dokázaly vzepřít minulému režimu. O náhodu určitě nejde, spíš o souhru veřejnoprávní nabídky a divácké poptávky – a v této souvislosti také o jisté politikum. To s žánrem biografického dokumentu často úzce souvisí. Neokázalých hrdinek, které si – s vědomím nejrůznějších perzekucí – udržely mravní integritu ve střetu s nespravedlivým režimem, najdeme v české historii víc. Zosobňují možnost nelhat, nekrčit se a nedržet krok s davem. Národ, jehož dějiny jsou syceny kompromisy, filmy o nich z výchovných důvodů určitě potřebuje. Vyzvednout někoho na piedestal ovšem vyžaduje „mramorizaci“: objekt zájmu musí být čitelný a přitažlivý, zbavený kontroverzí.

Právě způsob, jakým čtyřiašedesátiletá Olga Sommerová ve svém filmu ustálila Martu Kubišovou v ikonickém prostoru, si zaslouží pozornost. K mramorizaci totiž došlo navzdory snahám samotné Kubišové, která se podle vlastních slov už dvacet let pokouší slézt z piedestalu - barikády, na kterém coby symbol odporu proti totalitě „drží prapor a usmívá se“. Film Sommerové zvláště na konci vyznívá tak, že český národ už zase potřebuje takový oživlý morální imperativ – čapkovskou Matku, která veřejnosti řekne „Jdi!“.

Jak vypadá nová česká hrdinka 

Během slavností premiéry Magického hlasu rebelky ve festivalových Varech diváci aplaudovali a dojímali se k slzám. Pohnuty byly i ženy z tvůrčí delegace – Marta Kubišová, Olga Sommerová i Alena Müllerová. Právě kreativní producentka a šéfdramaturgyně České televize je nepřehlédnutelnou hybatelkou celého trendu, který v rámci kratších i delších dokumentárních a publicistických formátů přesahuje pouhý zájem o ženské téma. Tohle téma je jedním z nejvděčnějších nosičů širší společenské reflexe, opakovaně a naléhavě vztahované k morálním imperativům zviditelněným sametovou revolucí a osobností Václava Havla. Tato reflexe zaujala i festivalové diváky, kteří Magická hlas rebelky vyhodnotili jako vůbec nejoblíbenější titul MFF Karlovy Vary.

Jako demonstrace angažované české feminity je nový film Sommerové rebelky větší satisfakcí než Olga či Věra 68. Jeho protagonistka totiž stále činorodě působí ve veřejném prostoru. Jednasedmdesátiletá Kubišová samozřejmě není jen tváří a duší pořadu Chcete mě?, nabízejícího bezprizorní domácí mazlíčky. Pěvecká hvězda, kterou režim po roce 1968 za její politické postoje profesionálně zlikvidoval a která se statečně angažovala v disentu, se během listopadu 1989 vrátila na scénu jako zpěvačka i jako aktivistka.

Kubišová bojuje proti porušování lidských práv v Číně, zpívá a hraje. Sommerová, která ji před pěti lety zahrnula do dokumentárního triptychu 21 mluvčích Charty, se ve svém snímku opírá o inscenaci muzikálu Touha jménem Einodis. Představení divadla Ungelt líčí životní příběh baronky Sidonie Nádherné. Paralela se šlechtičnou vzdorující nacismu a komunismu dodává „postavě Kubišové“ až aristokratický šmrnc. Ten ovšem příkře kontrastuje s nefalšovanou a sympatickou normálností, s jakou Kubišová v dokumentu vystupuje.

Skrytou kostrou „vyprávění o Kubišové“ je pak vztah mezi protagonistkou a Anetou Langerovou, která postavu Sidonie na scéně ztvárňuje v mladším věku. Langerové je sedmadvacet let, tedy právě tolik, kolik bylo Kubišové, kdy jí normalizátoři zakázali zpívat. Na domácí scéně si vydobyla pozici nekonvenční, tvrdohlavé „rebelky“.

Madona na barikádě má tak ve filmu dvě tváře: ta mladá patří minulosti, zrcadlí se však v mladistvé energii Langerové. Ta (stejně jako dcera Kubišové, Kateřina) rozhojňuje pomyslné řady silných, aktivních a skromných českých žen, které není snadné umlčet.

Pomník z bílého kamene

Každý dokument vyžaduje od svého autora schopnost výběru materiálu. A každá mramorizace vyžaduje selekci nepříjemných a nejednoznačných faktů. Olga Sommerová je v Magickém hlase rebelky opatrnější než v dokumentu Věra 68, který zatížila jednostranně prezentovaným motivem rodinné tragédie Čáslavské. Asi proto se v Magickém hlase rebelky raději nezmiňuje třeba o soudní potyčce Kubišové s bývalou kolegyní z tria Golden Kids, Helenou Vondráčkovou.

O Kubišové vypovídají spolupracovníci a přátelé jednoznačně pozitivně, až už jde o herečku Ivu Janžurovou, písničkáře a disidenta Jaroslava Hutku nebo kolegu Václava Neckáře. Zatímco samotná protagonistka si udržuje distanci, její okolí nešetří pochvalami a obdivem. Ve stejném duchu je vybírán i bohatý archivní materiál, který Sommerová do svého filmu shromáždila. Magický hlas rebelky zachycuje životaběh Kubišové komplexně, od dětství do současnosti – a působí umně, vkusně a řemeslně hladce. Ve filmu se nedozvíme nic, co by nějak razantně posunulo naši představu o Kubišové (získanou z řady publicistických a dokumentárních pořadů - 13. komnata Marty Kubišové, Dlouhý půst Marty Kubišové, 21 mluvčích Charty 77, Příběhy slavných, Po stopách hvězd...).

Nová „národní hrdinka“ je v Magickém hlasu rebelky nositelkou silných emocí právě proto, že si nad nimi udržuje kontrolu. Své pohnuté osudy Kubišová vnímá s lakonickým nadhledem, nelituje se, uchovává si důstojnost, lidskou vřelost i humor. Normálnost je jejím nejsympatičtějším rysem. V pozoruhodných hudebních klipech, které natočil v 60. letech první manžel Kubišové, režisér Jan Němec, vystupuje ovšem jako tajemně, svobodně působící divoženka s podmanivě osobitým hlasem. Trojnásobná Zlatá slavice a populární star mezinárodních parametrů vzápětí podlehla i další stylizaci: díky protiokupačnímu protestsongu Modlitba pro Martu se změnila v národní ikonu. Odplatou normalizátorů mělo být zpěvaččino umlčení. Nepoddajná Marta se však stala mluvčí Charty...

Ani bílý mramor, ze kterého Sommerová svůj pomník vytesala, naštěstí Kubišovou neumlčí. Protagonistka není okradena o humoru, se kterým líčí třeba způsob úniku před špicly státní bezpečnosti, který okoukala z detektivek. Hagiografickou atmosféru uvolní i dobový záznam předání dárku Alexandru Dubčekovi: dojemné setkání dvou ikon Pražského jara zmařil zpěvaččin roztomilý přehmat. (Byl to však právě Dubček, se kterým se Kubišová objevila v intimních situacích na diskreditujících, zfalšovaných erotických fotografiích.)

Sommerová ovšem ve snaze svou hrdinku prezentovat v tom nejlepším světle potlačuje i přirozenou dokumentaristickou zvědavost.

„Dokud se střílelo, byla sranda, to mě bavilo,“ popisuje Kubišová své pocity z invaze v srpnu 1968. Toto prohlášení by si samozřejmě zasloužilo okamžitou reakci tazatelky. Bez odezvy a komentáře ovšem zůstane i historka, v níž se zamilovaný Jan Němec snažil z ulice vystřílet monogram své lásky do stropu - a mimoděk tak Martu ohrozil na životě.

V těchto okamžicích se zdá, jako by se autorka filmu rozhodla zůstat na povrchu a ignorovat složitost a možná i a rozporuplnost Marty Kubišové. Ohleduplná touha laskat krásnou bílou sochu se nebezpečně blíží profesionálnímu selhání.

Národ možná potřebuje dokonalou ikonu na barikádě, zvědavý filmový divák by si však zasloužil víc.

Magický hlas rebelky

ČR 2014, 90 minut

Scénář a režie: Olga Sommerová

Kamera: Olga Špátová

Hudba: Aleš Březina

Účinkují: Marta Kubišová, Aneta Langerová, Václav Neckář, Iva Janžurová, Pavel Kohout, Dana Němcová, Vlastimil Třešňák 

Premiéra: 17. 7. 2014

(Tento text jsem napsala pro časopis reflex. Za možnost uveřejnit ho i zde na blogu redakci děkuji.)