Prohledat tento blog

pondělí 30. května 2011

X-Men: První třída

Noví X-Meni nejsou jen akční film:
Charles a Eric tam také hrají šachy 
Bryan Singer patří k Hollywooďanům, na které jsem si zvykla spoléhat - a mou důvěru posílili noví X-Meni, v jejichž pozadí autor povedené jedničky a vynikající dvojky naneštěstí nestojí jako režisér, ale posiluje je alespoň jako autor námětu a producent. Což je dobře zvláště po hloupé a jednorozměrné X-menské trojce, na níž se v roce 2006 podepsal neblahý Brett Ratner (a která samozřejmě vydělala nejvíc z celé série - tedy trilogie posílené před dvěma lety o spíše průměrný prequel Gavina Hooda X-Men Origins: Wolverine). 


Emma Frostová - nová akvizice
na straně zla
Film X-Men: první třída režíroval Matthew Vaughn, jehož filmografie nikdy nepůsobila moc vyrovnaně. Stejně jako úplně nezmarnil roztomilou fantasy knížku Neila Gaimana Hvězdný prach, nezmarnil ani nové X-Meny, kteří by se ze všeho nejspíš dali nazvat prequelem, těsně vázaným na předchozí díly. Ale citlivější režisér (především právě Singer) by si nejspíš výrazně lépe poradil s tím, co má na výslednou podobu nového comicsového dobrodružství zásadní vliv - totiž s jemným vedením (až na výjimky zajímavých a schopných) herců.

Bojová akce u kubánských břehů
X-Men: První třída totiž není filmem založeným na tricích a akci, ale na postavách, kterých je ve filmu opravdu mnoho, přičemž většina z nich vypráví nějaký vlastní příběh. Nejdůležitější jsou ovšem Charles Xavier (James McAvoy) a Eric Lehnsherr (Michael Fassbender), kteří se v příběhu situovaném převážně do roku 1962 stanou přáteli, aby se posléze stali nepřáteli tak, jak to známe z předchozích filmů. Příští Profesor X a příští Magneto, kteří se nad svými novými přezdívkami zatím jen podezřívavě pošklebují, procházejí vývojem, který vysvětluje jejich pozdější postoje a vztahy, a to způsobem vycházejícím jak z marvelovských comicsů Stana Leeho a Jacka Kirbyho, tak (a možná především) z obou Singerových X-menských snímků. Je kupříkladu zajímavé sledovat, jak McAvoy a Fassbender (kterého uvidíme na sklonku července jako Rochestera v nové verzi Jany Eyrové) prostřednictvím držení těla či drobných gest své postavy napojují na zestárlé hrdiny v podání Patricka Stewarta a Iana McKellena. 

Gesto Patricka Stewarta? 
Ve filmu se samozřejmě dozvíte i to, co bývá tradičně součástí prequelů - totiž jak protagonisté přišli k různým nerozlučným atributům své pozdější existence: spíš než původ Magnetovy helmy nebo Xavierovy plešatosti vás ovšem asi zaujmou události, které formovaly jejich osobnosti a stály u zrodu jejich pozdějšího "nepřátelského přátelství". O tom, že německý Žid Eric prošel jako dítě koncentrákem, už něco víte - nyní pochopíte, že jeho názory zformoval a zdeformoval nacistický lékař, který se nyní, sedmnáct let po skončení války, skrývá pod novou identitou: teď se jmenuje Sebastian Shaw a operuje v nejvyšší americké a sovětské mezinárodní politice tak, aby rozpoutal třetí světovou válku, oslabil tak lidstvo a otevřel prostor mutantům, k nimž teď sám patří (přičemž nosí tvář Kevina Bacona). Samotářský lovec nacistů Eric, toužící pomstít matčinu smrt, se přidává k nové tajné jednotce CIA, sestavené z mutantů, především proto, že by proti protivníkovi a jeho (rovněž zmutovaným) pomocníkům sám neobstál. V Angličanovi Charlesovi Xavierovi, původně synkovi z bohaté rodiny a genetikovi z Oxfordu, ho nicméně začne vázat pevné přátelské pouto (a scény ilustrující starosvětské mužné přátelství, které mezi oběma muži vzniklo, patří ve filmu k tomu nejlepšímu)í. Charles umí číst myšlenky a dokáže se ponořit hluboko do Ericovy  traumatizované mysl. Telepat se silně vyvinutým empatickým smyslem je navíc Ericovým názorovým i emocionálním opakem a optimisticky ho vede k představě, že nemusí navždycky zůstat depresivním, osamělým sociopatem. Což je nějakou dobu docela lákavé.

Bývalý nacistický lékař se změnil
ve šviháka z 60. let 
Zážitky s výcvikem mladých mutantů jsou sice obohacující a plodné (o vztahu s Charlesovou nevlastní sestrou Raven/Mystique nemluvě) - posléze se však ukazuje, že v názoru na lidi se optimista Charles mýlil a pesimista Eric měl pravdu. Noví X-Meni se obloukem vracejí k tomu, co víme už z minulých dílů: lidstvo se mutantů děsí a štítí a patrně je mezi sebe nikdy nepřijme. A žádná vláda světa neuzná jejich práva - a to samozřejmě ani poté, kdy Xavier se svými přáteli zabrání v legendární kubánské Zátoce sviní nukleárnímu Armageddonu. "Sociopatické" vyznění filmu, dávající za pravdu Ericovi, ale současně plně respektující Charlesovu cestu nenásilí a pomoci potřebným, je ve světě comicsového filmu unikátní: způsob, jakým k němu Singer se svým scenáristickým týmem diváka dovádí, je preciznější a jemnější než práce, kterou odvedli při budování vyhraněných postojů svých hrdinů scenáristé Temného rytíře.       

Mystique se přestane stydět
za svou odlišnost
Nolanův počtářsky chladný film si nezískal můj absolutní obdiv, a pokud ho nemají ani noví X-Meni, je to proto, že Vaughnovi chybí zmiňovaná jemnost. Neprojevuje se to jen při vedení herců a jejich zapojení do trikové sféry, ale i při evokaci doby. Hrdinové působí a chovají se moderně (snad s výjimkou obou hlavních protagonistů, kteří mají cit pro starosvětské akcenty). Pokud zvláště noví, post-teenagerovští mutanti vůbec nějak zapadají do doby, ve které mají podle scénáře žít, děje se tak hlavně prostřednictvím futuristických comicsových reálií. Není těžké si všimnout, že ty nepoznamenávají jen dobové comicsy (první kreslení X-Meni vyšli v září 1963), ale i první bondovka Dr. No (a právě tou je vizuálně poznamenaný svět Erica a Shawa: tolik děvčat v sexy prádle jste ve filmu už dlouho neviděli). Rok 1962 ovšem není vybrán náhodou: konvenuje totiž se singerovským smyslem pro volbu bohatě propracovaných, aktuálních politických a sociálních kontextů (který projevuje více či méně ve všech svých filmech). Raná 60. léta, respektive období studené války (vrcholící řešením karibské krize) a národního optimismu spojeného s osobností prezidenta Kennedyho, jsou v amerických filmech obvykle viděna jako období čistoty a naděje. Tvrdošíjný optimismus, ke kterému se bolestně propracuje Charles Xavier, s tím nemá nic společného. Sdílí uzavřený, zraněný optimismus současných USA, která už v prezidentu Obamovi přestala vidět spasitele kennedyovského ražení. Film X-Men: První třída - na zmutované dívky v podvazcích nehledě - tedy zase jednou v rámci hollywoodských pravidel nabízí pěkný politický komentář k americké realitě.         

X-Men: First Class
USA 2011, 132 minut, titulky
Režie: Matthew Vaughn
Scénář: Ashley Miller, Zack Stentz, Jane Goldmanová, Matthew Vaughn
Kamera: John Mathieson
Hudba: Henry Jackman
Hrají: James McAvoy (Charles Xavier), Michael Fassbender (Eric Lehnsherr), Kevin Bacon (Sebastien Shaw), Jennifer Lawrenceová (Raven/Mystique), Rose Bryneová (Moira), January Jonesová (Emma Frostová), Nicholas Hoult (Hank McCoy/Beast), Oliver Platt (MBI)
premiéra 2. června 2011

čtvrtek 26. května 2011

Lidice aneb divácký hypermarket

Pozor, spoiler: nacisté postříleli
všechny lidické muže nad patnáct let
Historický film o událostech, o kterých se učí ve škole, se dá natočit  různými způsoby: pokud vynecháme kompromisnický "hollywoodský" přístup a la Tmavomodrý svět, dá se pojmout třeba jako apokryf, který známé události vidí či interpretuje netradičně. Nebo se může natočit jako poctivá, objektivistická ilustrace. Miloš Forman chtěl kdysi udělat to první (totiž pojmout lidickou tragédii jako nacistický propagandistický film!), režisér Petr Nikolaev udělal to druhé. A od příštího čtvrtka jeho film uvidí zvláště žáci středních škol, které do kina budou nahánět jejich učitelé, vyčerpaní nezvykle dlouhými, tuplovanými ("normálními" a státními) maturitami.    

Karel Roden: František Šíma -
 muž, který přežil  
Lidice jsou opravdu především čímsi jako názornou a poctivě udělanou školní pomůckou, která se stará o to, aby jí nešlo nic vytknout. Takže nabízí všechno všem tím "nejvhodnějším" způsobem, měníc se v cosi jako v divácký hypermarket, kde nesmí chybět žádný typ základního zboží. Film je přitom jistě lepší než Nikolaevův neživotný Kousek nebe (2004), nedá se však srovnávat s moderním, ježatým a znepokojivým Protektorem (který se samozřejmě dopustil i řady chyb a kostrbatostí). Nemá dokonce ani na Hřebejkovo a Jarchovského Musíme si pomáhat. Lidice se stavějí jako ten typ produkce, který by se zřejmě vůbec neměl analyzovat a kritizovat, protože je - odvozováno od tématu - bytostně "správným" a humanistickým dílem (podobně jako třeba filmy Matěje Mináče o Nicholasi Wintonovi). Dopusťme se však netaktnosti a zkusme je vnímat jako film.  

Marie: žena, s níž je snadné
věnovat se včelaření 
Uměřený, popisný a pietní "školní" přístup se pak v Lidicích jeví jako dramaticky umrtvující a dokonce kontraproduktivní. To vynikne zvláště ve chvíli, kdy dojde na očekávané scény samotného masakru a zničení vesnice, jež jsou pojaty jako sled "známých" obrazů, sázených za sebe tak, jako by se vynořovaly z trouby v Cimrmanově divadelní hře Vizionář. Tyto obrazy ovšem nekomentují vesnický věštec Hlavsa a uhlobaron Ptáček s osvěživým výsledkem plným nečekaných informačních zkratů. Jsou předkládány jako věty z učebnice, jako lakonický popis. Ten překvapivě vytěsnil emoce spojené s jednotlivými postavami, o něž se divák navykl zajímat v předchozím ději. Protože předtím nešlo o kolektivní drama ve stylu Schindlerova seznamu, ztrácejí detaily dětských ručiček či německých psacích strojů jakoukoli působivost. 

Postava Karla zviditelnila
talent Ondřeje Nováka
Pokud jde o postavy, stojí za to všimnout si lidického mladíka Karla Šímy, který přirozeně opanuje značnou část vypravěčského prostoru spojeného s obyvateli vesnice. Stalo se tak především díky výbornému Ondřeji Novákovi, který svým přesně odstíněným výkonem bezpečně překonává všechny své mužské i dívčí kolegy-vrstevníky. Je možná nevhodné napsat, že bych chtěla vidět Karla umírat pěkně dlouho a zblízka - ve chvíli, kdy mi to nebylo dopřáno, se mi ovšem režisérova citová opatrnost jeví jako neproduktivní obava z citového vydírání diváka. Kdy jindy ovšem diváka citově vydírat, než právě v této chvíli?  Karel totiž předtím nabídl v Novákově podání plno "skutečných" emocí, které mi onehdy  neposkytl naivně pozérský protagonista Tří sezón v pekle v křečovitém podání Kryštofa Hádka. Postavu, která se pokouší překonat plachost vůči dívce, jež se mu líbí, a současně si řeší vztah k otci Františkovi, který sedí ve vězení za zabití svého staršího syna, mne určitě zajímá víc než Karlův kamarád Fiala (jehož hraje zdaleka ne tak dobrý Marek Adamczyk). Ten totiž "užírá" prostor Karlovi, který by mohl při cílenějším dramaturgickém konceptu tvořit zajímavější protiváhu hlavního hrdiny vyprávění.

Ve vězeňské cele panuje kolegialita,
pokud jde o cigarety
Tím je František Šíma v podání (podle očekávání) skvostného Karla Rodena. To on do značné míry posouvá učebnicový koncept filmu směrem ke strhujícímu, předem neohadnutelnému dramatu. (Je přitom zajímavé si uvědomit, že filmový otec se se svým filmovým synem na plátně prakticky moc nesetkává, ale Rodena a Nováka spojuje zvláštní vnitřní podobnost - jakési napětí,  soustředěnost předjímající tragický kontext, která v divákovi buduje představu, že jde skutečně o příbuzné. Což je jedna z mála věcí, která mne na tomhle filmařsky konzervativním, bezpříznakovém filmu bavila.) Na rozdíl od Karla, který je v historickém filmu očekávanou postavou, by František v Rodenově podání mohl být čímkoli, čeho by se tvůrcům filmu zachtělo - třeba také právě protagonistou apokryfu, který během let strávených ve vězení strádá naprostým nedostatkem informací a vůbec netuší, jakým směrem se venku ubírají dějiny a co se děje s jeho blízkými. Takový film ovšem z Lidic nikdo mít nechtěl - ten motiv sice ve vyprávění zazní, ale směřuje do pohříchu očekávaného vyústění. A to pak startuje sérii různých, horších či lepších konců filmu. Každá postava a každý motiv musí zřetelně doznít a vítězství tak slaví snaha "všechno" dovyprávět a "ke všemu" se vyjádřit. 

Že by Adelheid
Nemá smysl odhadovat, co by z Lidic udělala jeho původní režisérka Alice Nellis, která musela v pokročilé fázi příprav od natáčení odstoupit kvůli nemoci. A stejně tak nemá cenu představovat si, jak by obraz působil v rukou původně osloveného kameramana Vladimíra Smutného, kterého nahradil Antonio Riestra (jehož efektní práci vůbec poprvé cítím jako vnitřně rozpolcenou a nevyváženou, protože se nemohla přimknout ke konkrétnější a osobitější režijní koncepci: a propána, ti bílí králíčci na hřbitově vypadají, jako by si Lars von Trier dělal legraci!) 

Lidice má ovšem smysl vnímat jako nešťastný příklad dobře míněného, leč ve výsledku nešťastného filmařského pozitivismu. Ten vedl k vyprázdnění a zprůměrování tématu, které by si jistě zasloužilo víc než jen "hypermarketovou" ilustraci.     

ČR 2011, 126 minut
Režie: Petr Nikolaev
Scénář: Zdeněk Mahler (podle své knižní předlohy Nokturno)
Kamera: Antonio Riestra
Hudba: James Harries 
Hrají: Karel Roden (František Šíma), Ondřej Novák (Karel), Zuzana Fiualová (Marie), Zuzana Bydžovská (Anežka), Roman Luknár (Vlček), Jan Budař (Petiška), Veronika Kubařová (Anička), Marek Adamczyk (Fiala), Joachim Paul Assbock (Weismann)
Premiéra 2. 6. 2011
     

   

pondělí 23. května 2011

Melancholia a golfová jamka č. 19 (ale pozor na spoilery)

Při trhání černého rybízu
zastihne sestry sníh 
Není pravda, že nový film Larse von Triera začíná honosnou svatbou a končí zánikem světa. Nový film Larse von Triera začíná honosnou  skrumáží poetických obrazů, podbarvenou melasovitou Wagnerovou předehrou k Tristanovi a Isoldě a vrcholící zánikem světa (respektive okamžikem, kdy do mrňavé Země zkázonosně drcne olbřímí titulní planeta). Takže od začátku víte, že Melancholia skončí špatně - na rozdíl od drtivé většiny hollywoodských katastrofických filmů, u kterých i bez návodného prologu víte, že musejí skončit dobře. 

Tři lidé pod rozpolceným nebem:
obrázek na váš monitor 
Pokud ovšem Trier nějakým způsobem vyjadřuje své názory prostřednictvím hlavní hrdinky Justine (Zlatou palmou čerstvě ověnčená Kirsten Dunstová), i konec světa může představovat uspokojivé finále. "Země je totiž zlá" a "žije se na ní zle", takže smést to všechno jednou ranou z mrazivě líbezné tváře vesmíru - alespoň ve filmu - je vlastně očistným,definitivním řešením. (K tomu v hollywoodském filmu nikdy dojít nemůže, neboť ten je naopak nesený na křídlech názoru, že život je dobrý a že stojí za to ho žít.) Je ovšem lepší dbát nejen na to, co Trierovy postavy říkají, ale i na to, jak vypadají jeho filmové obrazy. Naopak je ošidné brát vážně to, co říká sám Trier, protože byste se mohli možná dozvědět něco, co vědět nechcete, nebo i nějakou úplnou blbost - o čemž svědčí jak režisérova hojně medializovaná "skandální" tiskovka v Cannes, k níž jsem se vyjadřovala onehdy i já, tak časově předcházející a neméně "nacisticky" pojatý rozhovor, který najdete na stránkách distribuční společnosti Aerofilms). 

Antihold poetice romantismu   
Trier nicméně - ve filmu i v rozhovorech - používá názorných příměrů a obrazů, nad kterými stojí za to se občas zamyslet. Pokud se ve zmíněném rozhovoru hrozí, jak málo se mu jeho nový film líbí, a označuje ho za mainstream, je třeba podotknout, že Melancholia je jako hollywoodský katastrofický thriller nudná. Jako "realistické" psychologické drama pak ztroskotává na tezovitosti. Legitimně obstojí pouze jako stylová hříčka, antihold poetice romantismu - a to jak romantismu velkohubě nacistického, tak romantismu velkohubě hollywoodského. Není jistě bez zajímavosti si všimnout, že obojí totalitářskou estetiku Trier ve zmíněném rozhovoru vnímá jaksi poblíž sebe, aniž by mu dělalo problém odskočit si pro příměr mezi "umělecké" filmy Luchina Viscontiho. To všechno zase jednou potvrzuje skutečnost, že Trier se dokonale a skoro harmonicky vymyká všem škatulkám     

Před koncem se dějí  divné věci...
Jak bývá u Triera časté, nový film navazuje na dílo předchozí a rozvíjí jej. Pokud jde o tradiční vztah mezi "zlou" přírodou a "zlými" lidmi a o postavení "vědoucího" (jímž se v tomto vyprávění snaží být většina hlavních postav), navazuje tak Melancholia hlavně na Antikrista. Také zde funguje vazba mezi přírodním děním a stavem hrdinů: první může být odrazem druhého, ale také naopak. Daný stav je každopádně katastrofický, stejně jako úroveň režisérova estetického vyjadřování. Podobně jako Antikrist, i Melancholia je totiž směsí "nedůvěryhodných" žánrových i nežánrových prvků. Divácky je však navenek mnohem "příjemnější" podívanou - místo hororové vyvražďovačky s ošklivými scénami sexuálního zohavování Trier jako režisér volí sebezohavování a sebedegradaci prostřednictvím smělého mixu dvou hollywoodských subžánrů - katastrofické sci-fi s "vesmírnými" triky a romantického příběhu o vztahu dvou sester. Obojí navíc propojil s dovedným předstíráním, že mainstreamových prostředků jen využívá ke sdělení jakéhosi filozofického poselství. Ve skutečnosti se však o režisérově názoru na "skutečný" svět dozvíte méně než v Shyamalanově neblahém propadáku Stalo se. Trier neklade otázky a nenutí diváka přemýšlet, pouze provokuje a trvá na svém, což může působit až dětinsky. Jediné, co vám jako divákovi zbývá, je totiž také dětinské - buď s ním můžete  souhlasit, nebo ho odmítnout. 

Vesmírné efekty: Země a Melancholia 
Trierův dojem ze světa je natolik rozkladný, že nihilismus a anarchie u něj zasahují i oblasti, jež u jiných tvůrců zůstávají nedotknutelným hájemstvím "umělecké pravdy" a "umělecké krásy". Melancholia nechce uspokojit diváka jako dílo "komerční", ale vzpírá se ukojit ho i coby dílo "umělecké" či "realistické". Všechny tyto oblasti mají své jazyky a svá schémata, jež používají ke zjednodušení a dokonce zřejmě i zaslepení některých aspektů  reality (lhostejno, zda vnitřní či vnější). Protože Trier se už mnohokrát osvědčil coby sebestředný kombinátor nejrůznějších stylů a přístupů, zbývá vlastně jen otázka, nakolik harmonicky se mu vše zase povedlo poskládat dohromady. Tentokrát se mi zdá, že došlo spíš ke vzájemnému oslabení protikladných prvků, a to díky režisérovu rozhodnutí eliminovat ošklivost a disharmonii a ukazovat pouze "hezké" obrazy. Jistě je to tím, že moje divácké těžiště je v mainstreamu, který dnes s danými prvky sám často velmi směle a sofistikovaně experimentuje. Je tedy možné, že na kritika s "uměleckými" východisky a menší znalostí mainstreamu bude Melancholia působit mnohem dráždivěji..       

Láska nic neznamená... 
Sofistikovaná hra na povrchnost a líbivost, ústící až do záměrně kýčovitých, vyprázděných "artových" obrazů ve stylu "duchovna" z Aronofského Fontány, je nicméně stále ještě mnohem zajímavější než psychologické drama o tom, že lidé neumějí být šťastní. Jako taková se totiž tváří první část vyprávění, sledující postavu úspěšné pracovnice reklamní agentury Justine, která se během své svatební oslavy v prapodivném rozmaru odpoutá jak od cynického šéfa, tak od milujícího novomanžela. V této části se Justine exponuje jako trierovská rebelka proti společenským rituálům, a to kupříkladu mnohem důslednější a sebedestruktivnější než její rozvedení rodiče (John Hurt, Charlotte Ramplingová). Současně je však Justine protivná postava, jejíž chování si neumíme vysvětlit.  

Justine, Claire: dvě strany mince
Druhá část vyprávění je zaštítěna jménem Justininy sestry Claire (nádherná Charlotte Gainsbourgová) a do jisté míry se v ní odhalují příčiny Justinina předchozího "idiotského", asociálního chování. Justine je totiž nyní považována za psychicky nemocnou, ale chová se "jinak"  proto, že o podobě světa ví nespecifikovaně "víc" než všichni ostatní kolem ní. Její negativistický koncept je racionální, protože se přece blíží konec světa. V konfrontaci s ním je jedno, že Claire obývá jiný, šťastný prostor, který splývá s představou romantického "obrazu": je krásná, chytrá a citlivá, a s bohatým, pečovatelským manželem a chytrým, krásným synkem bydlí v pohádkovém zámku u moře. Současně Claire představuje )levně normální a čitelnou postavu, takže divák s ní může sdílet obavy z blížící se katastrofy, které se úporně snaží rozptýlit Claiřin  hollywoodsky racionalistický, optimistický manžel (charakterizovaný posléze v podání Kiefera Sutherlanda jako nejodpornější postava celého vyprávění). 

Protože se postavami, jež jsou divákovi nejbližší, má Trier vždycky své úmysly, právě Claire se během marného útěku před katastrofou, se synkem Leem v náručí, ocitne na golfovém hřišti u jamky číslo 19. Ve filmu se ovšem předtím několikrát zdůrazní, že zámecký areál má jamek pouze osmnáct. Což je ovšem asi stejná záhada a nicotná ozdůbka jako mrtvá liška, která v Antikristovi oznámila do publika, že "chaos vládne". Nebo jako můstek přes potok, který Justinin kůň odmítá překročit a který v obou filmech představuje buď jakousi zlověstnou, osudovou hranici, nebo prostě jen ohraničení hracího prostoru (podobně, jako čáry křídou na podlaze v Dogvillu označují prostor domu). Toto ohraničení je ovšem určeno asi především divákovi, protože postavy do nedaleké vesnice běžně jezdí nakupovat, zatímco on se tam z režisérovy (z)vůle nesmí podívat ani jednou. 

Most nemost, jamka nejamka, štěstí a neštěstí, všudypřítomné hezké a skryté ošklivé věci - stejně je to všechno prašť jako uhoď, protože při konci světa umřou všichni. A vlastně nakonec umřou všichni i bez konce světa. Nevypadá to, že by pro Larse von Triera byly filmy něčím jiným, než jedním velkým, i když někdy celkem zábavným "Nic". Melancholia je tak vlastně sto třicet minut dlouhým opisem sloganu pro reklamní kampaň, který na Justine marně žádá její šéf. Ta kampaň má prý v lidech vytvořit návyk na laciné a špatné zboží.   


Melancholia
Dánsko / Švédsko / Itálie / Francie 2011, 130 minut, titulky
Scénář a režie: Lars von Trier
Kamera: Manuel Alberto Claro  
Hudba: Kristian Eidnes Andersen, různé skladby a písně (Richard Wagner - Tristan a Isolda)
Hrají: Kirsten Duntová (Justine), Charlotte Gainsbourgová (Claire), Kiefer Sutherland (John), Cameron Spurr (Leo), Jesper Christensen (Tatínek), John  Hurt (otec), Stellan Starsgard (Jack), Alexander Skarsgard (Michael), Brady Cobert (Tim), Charlotte Ramplingová (matka), Udo Kier (organizátor svatby)
Premiéra v ČR 26. 5. 2011

neděle 22. května 2011

Před Larsovou Melancholií...

Nikdy jsem nebyla na festivalu v Cannes, ale letos mne to mrzelo - jednak kvůli zajímavé soutěži plné "velkých" jmen (jak vidíte zde), jednak kvůli skandálku kolem výroků Larse von Triera na tiskové konferenci k jeho filmu Melancholia (k vidění třeba tady, s kontrastem ke scénám z filmu). Melancholii díky hbitosti českého distributora (Aerofilms) uvidím v pondělí dopoledne na novinářské projekci, přidané vedle původně plánované středeční. I čeští novináři totiž teď Melancholii chtějí vidět co nejdřív. Trier možná kvůli své "nevymáchané hubě" nedostane Zlatou palmu (a nebude tak opakovat úspěch, jejž měl před jedenácti lety s Tancem v temnotách), ale jeho snímek byl rozhodně letos nejviditelnějším titulem festivalu. Samozřejmě nemůžeme vědět, nakolik šlo o předem na plánovanou provokaci, improvizaci, mix obojího nebo prostě o nervový zkrat psychicky nevyrovnaného tvůrce s vypjatě asociálními sklony - podobný, za jaký považuji tu ohavnou scénu z Antikrista, ve které si hrdinka upižlá nůžkami klitoris.

Navzdory Trierově dodatečné omluvě, jež má ukazovat k neplánovanosti celého podvratného aktu, za jediný hodnověrný způsob, jak jej číst, považuji film Idioti - snímek, jehož hrdinové si v plné vážnosti začnou hrát na mentálně postižené a provokovat své okolí. To v nejryzejší trierovské tradici (spojované v autorových filmech - včetně Idiotů - obvykle s ženskými postavami) znamená mezní akt sebepoškození - hlubokého sebeponížení a sebedegradace a současně pokorného přijímání bouřlivé, odmítavé (a tedy ponižující) reakce okolí. Ať už byli Idioti filmem natočeným poctivě podle pravidel Manifestu Dogma 95, nebo byl tento manifest vymyšlen částečně i na jejich propagaci, Trier nyní Melancholii pořídil v duchu Idiotů reklamu - jednoduše, s nulovými finančními náklady a zcela v duchu letitého vlastního vztahu ke společnosti, jejím rituálům a pravidlům tak, jak je vyjadřuje ve svých dílech. Nemyslím, že by to zvýšilo můj apetit na zhlédnutí filmu, je ovšem vždycky zajímavé vidět, když se filmař chová ve vztahu ke své práci konzistentně. :-)

čtvrtek 19. května 2011

Piráti z Karibiku: Na vlnách konzervativnosti

Sparrow a Barbossa alias šlechetný
anarchista a převlékač kabátů
První pirátské dobrodružství se objevilo v kinech před osmi lety. Příběh, který tématicky vycházel z oblíbené atrakce v zábavních parcích multimediální společnosti Walta Disneyho, se dočkal dvou pokračování. Trilogie v kinech celkem utržila přes miliardu dolarů a realizaci čtvrtého dílu tak samozřejmě nezabránil ani odchod jejího režiséra Gorea Verbinského. A novou, konzervativnější koncepcí čtvrtých Pirátů z Karibiku se producenti od Disneyho obrátili na Roba Marshalla, jehož proslavil především šestioscarový muzikál Chicago (2002). Objednávce studia se ovšem nemusel přizpůsobit jen zkušený režisér a choreograf divadelních muzikálů, ale celý tým (především scenáristé Ted Elliot a Terry Rossio, kteří se podíleli na všech předchozích dílech).

Napůl parodické, sofistikovaně chaotické pojetí, které svým jménem zaštiťoval Verbinský, ustoupilo prostšímu, přehledněji organizovanému tvaru především s ohledem na uvádění filmu i v atraktivním formátu 3D. Právě v oblasti stereoskopické podívané ovšem noví Piráti z Karibiku nepřinášejí nic nového. Většinou jde jen o to, že po vás z plátna hmátne kostlivý hnát nebo sekne pirátská šavle. Dagovaného 3D se tedy můžete klidně vzdát a dopřát si spíš verzi „placatější“, zato však v originálním změní s titulky.

Ženy a děti napřed

Jack - jako vyměněný 
Ve srovnání s Verbinského opulentními, manýristickými podívanými, opřenými o komplikované vedlejší zápletky, jsou čtvrtí Piráti z Karibiku upjatou a banální zábavou. Pokud se k nim něco nehodí, pak je to podtitul Na vlnách podivna (který je úlitbou stejnojmenné novele Tima Powerse, z níž scenáristé přejali některé motivy). Film se tak vrací k prvním Pirátům – Prokletí Černé perly, jež ještě spoléhala na charaktery a nepodřizovala svou dramaturgii prezentaci digitálních triků. Čtvrtí Piráti tedy představují svého druhu restart série, který zprůměroval své vypravěčské priority tak, aby zasáhly co nejširší divácké spektrum (a film tak vydělal Disneymu ještě víc peněz). 

Kapitánova dcerka Angelica
Středobodem vyprávění je tak postava kapitána Jacka Sparrowa v kreativním podání Johnnyho Deppa, již zpopularizovaly předchozí díly. Poněkud matný milenecký pár v podání Orlanda Blooma a Keiry Knightleyové zmizel beze stopy. Pár vytěžený předchozími díly vytěsnila nová dvojice, která má ještě co řešit: Sparrowovi totiž zkříží cestu jeho dávná, zavržená láska Angelica (znamenitá Penélope Cruzová). Dynamická, pomstychtivá kráska ovšem soustředí Jackovu roztěkanou pozornost na oživení dávného vztahu zprvu jen proto, aby jí pomohl najít mytický Pramen mládí. S jeho pomocí chce zachránit svého otce, obávaného pirátského kapitána Černovouse (nováček v sérii Ian McShane). 

Jack není na svém místě...
Pramen však usiluje najít i další staronový známý – protřelý kapitán Barbossa (opět v přesném podání Geoffreyho Rushe). Starý pirát, který nedávno přišel o nohu i Jackovu milovanou loď Černá perla, se dal do služeb anglického krále Jiřího, jenž chce Pramen vyfouknout svému španělskému protějšku. Směšné mocenské hry vladařů však mají ve vyprávění jen tu důležitost, že cestu soupeřícím pirátským týmům zkomplikují španělští protivníci. Fakt, že jsou vylíčeni jako náboženští fanatici, je jediným překvapivě „politicky nekorektním“ detailem podívané, jejíž úzkostlivá konzervativnost příkře kontrastuje s Verbinského všestranně neuctivým pojetím. Nová koncepce, zaměřená viditelně především na děti a ženy, se nejvíc odrazila na chudáku Sparrowovi. Občasná cynická hláška a Deppovy charakterizační výstřelky nemohou zakrýt, že z marnivého sobce řídícího se absurdními zkraty své „zhulené“ mysli se kapitán musel začít měnit v ušlechtilého, mužného akčního hrdinu. 

Nový romantický pár - kněz a víla
Bývalý cynik s proměnlivou sexuální orientací teď mužně bojuje, běhá, skáče a máčí se ve vodě proto, aby vynahradil zmarněná léta milovaně Angelice. Jedinou charakterovou vadou tohoto zbrusu nového Jacka (jímž by jeho staré já z předchozích filmů oprávněně pohrdlo) zůstává neochota naslouchat vlastnímu srdci. Jak ovšem naznačuje otevřené finále filmu, Jack v dalším díle nejspíš prohlédne…

Pro diváky, kteří měli u třetího dílu problémy s Verbinského bujarým chaosem a s absencí morálky a charakterů postav, tak mohou čtvrtí Pirát představovat úlevu. Stěží lze ovšem přehlédnout, že se z nich vytratila svobodná fantazie, drzá nepředvídatelnost a vypravěčská odvaha. Pokud se vám po nich bude stýskat, zajděte si na animovanou komedii Rango, jíž Gore Verbinski oslavil své osvobození zpod letiho pirátského jha. Ještě úplně nezmizela z kin a podtitul Na vlnách podivna by jí slušel lípe, než Marshallovu aseptickému, hezounkému produktu.

Pirates of the Caribbean: On Stranger Tides
USA 2011, 137 minut, 35mm: titulky i dabing, 3D a IMAX: pouze dabing, 2D: pouze titulky
Režie: Rob Marshall
Scénář: Ted Elliott, Terry Rossio
Kamera: Dariusz Wolski
Hudba: Hans Zimmer
Hrají: Johnny Depp (Jack), Penélope Cruzová (Angelica), Geoffrey Rush (Barbossa), Ian McShane (Černovous), Kevin McNally, Stephen Graham (Gibbs), Sam Claflin (Philip), Astrid Berges-Frisbeyová (Syrena), YStephen Graham (Scrum), Keith Richards (Teague)
Premiéra 19. 5. 

(Tento text jsem napsala pro Lidové noviny, kde vyšel víceméně v této podobě včera. Za možnost uveřejnit ho i zde redakci děkuji.)

středa 18. května 2011

Znovu viděný: Lelíček ve službách Sherlocka Holmese

Holmes (Mac Frič) a Lelíček (Vlasta
Burian) cestují do Portorika vlakem. Což je
skoro jako z Pytlákovy schovanky.  
V souvislosti se seriálem Sherlock, kterému jsem se na tomto blogu dost obsáhle věnovala, se v tištěnách českých médiích zase jednou začalo psát o detektivním žánru. Nechci a samozřejmě ani nedovedu suplovat znamenitý holmesovský text, který  napsali Tomáš Seidl a Petr Matoušek do magazínu HN Víkend (vyšel tam, bohužel ve zkrácené a redakčně zpotvořené podobě, minulý pátek). Nezávisle na této kratochvilné a krátkodeché holmesománii si ovšem u mne redakce měsíčníku jen pro pány ForMen objednala text o české filmové detektivce. Soudila jsem pošetile, že půjde o snadnou práci, protože budu moct vytěžit fakta ze článku kolegy Jaroslava Sedláčka (Odneste ten revolver do laboratoře!, Cinema 3/2004, str, .42-47). Vzápětí ale nastalo peklo: s vyzněním Jardova textu opřeného o tezi o letitém nedostatku realističnosti v české krimi a detektivce se rychle začaly rozcházet mé závěry z  vlastních rešerší, zaměřených úžeji na detektivku (jak si doufám přečtete ve formenském článku, který tu uveřejním někdy za měsíc, souhlasím v tomto případě spíš s Josefem Škvoreckým a jeho tezí opřenou o Raymonda Chandlera, že detektivce realismus na rozdíl od krimi naopak hrubě škodí). Každopádně jsem byla nucena vyhodit první verzi svého textu a začít znovu, vlastní cestou a odjinud. Nyní jsem už snad na dobré cestě (odevzdávka textu je v pátek, jedinou komplikaci představuje skutečnost, že mám současně do ForMena odevzdat ještě neméně dlouhý text o pirátském filmu, dnešní dopoledne jsem strávila psaním recenze na Piráty v Karibiku do Lidových novin - zde na blogu text vyjde v pátek - a další dlouhý článek - o letošních letních blockbusterech - mám stejný den odevzdat do týdeníku Euro.) Život publicisty na volné noze je zkrátka plný vážných konfliktů s mezemi vlastních fyzických možností.

Vlasta Burian dopaden in flagranti
(skoro) s Lídou Baarovou 
To vše nepíšu jen proto, abyste mne litovali (není ostatně proč), a dokonce ani proto, abych v očích místního čtenářstva objasnila trestuhodně těkavou pozornost, kterou v poslední době věnuji původním textům na tomto blogu. Ve skutečnosti mi jde pouze o to, že je mi líto nevyužít některých nápadů, které do článku už určitě nedostanu. Týkají se především komedie Karla Lamače z roku 1932 (csfd.cz pietně zachovává původní, uširvoucí název Lelíček ve službách Sherlocka Holmesa). Film uvozuje unikátní prolog natočený v angličtině (!) a situovaný do Holmesova bytu na Baker Street (mimochodem se tu v adrese v telegramu používá špatná adresa - nikoli správná 221B Baker Street, ale "Bakerstreet 7", což lze samozřejmě přičíst tomu, že telegram posílal premiér portorické vlády). Slavný detektiv v tomto prologu náhodou zjišťuje podle fotografie v novinách, že by mohl pro portorického krále ohroženého anarchisty použít jako dvojníka jistého pana Lelíčka. Načež vyráží do Čech, aby řečeného muže našel, přesvědčil a odvezl do Portorika. Tento prolog z vůle všech zúčastněných tvůrců a představitele Sherlocka, režiséra a příležitostného herce Maca (Martina) Friče, vyznívá velmi přesvědčivě. Scéna, natočená záměrně a velmi pečlivě jako začátek nějaké "vážné" britské detektivky, musela dobové diváky nepochybně mást: přece si do kina nevyrazili na cizí film, ale na novou komedii s Vlastou Burianem! 

Brněnská kavárna Roxy: Lelíček
(ne)poznává Holmese
Když se pak Sherlock Holmes představí Lelíčkovi, jenž se právě v brněnské kavárně Roxy marně pokouší uniknout houfu věřitelů, odehraje se roztomilá scénka: "Vy jste měl obchod se psema... Nebo jste antoušek…?“, doluje pan Lelíček pracně z paměti indicie. „Ahá, pes baskervillský, už vím!“ Klasická česká komedie je sice stará téměř osmdesát let, tenhle ironický dialog však platí i dnes. Král pátračů z literární dílny Arthura Conana Doylea se prostě jaksi nehodí do malého světa obyčejného českého občánka, i když ten zrovna nebydlí v Brodku u Přerova na Moravě jako hrdina filmu. Lelíček se nicméně rychle dopracuje ke správnému výsledku, i když nepoužívá žádné metody dedukční, ale těkavých přískoků své navenek prostinké mysli. Bez ohledu na kvality Lamačovy dvojnické komedie tato scéna slouží jako neocenitelný komentář k postavení klasické detektivky v českém prostředí. Její postupy, postavy a zákony tu totiž působí jako pěst na oko - a nejlépe fungují v rámci veseloherního žánru... 

Holmesova matoucí uniformovaná podoba
trvá po zbytek filmu 
Lelíček, kterému není žádná autorita dost dobrá, si tak na dvůr portorického krále přináší i neúctu k postu geniálního detektiva, a to i navzdory skutečnosti, že ho Holmes chrání a ve Fričově fantastickém podání je obdařený změkčující nedoyleovskou laskavostí, empatií a sardonickým humorem. Ve finále burianovský hrdina nicméně sympatického cizáka rázně vykáže zpět do jeho vlastního žánrového všehomíra, tedy do Londýna, proměniv předtím portorický královský dvůr v láskyplně profánní, pohodlnější a příjemnější verzi svého rodného Brodku (hlavně díky tomu, že rtuťovitý mužík nadaný zřejmě nejnemovatelnými přednostmi okouzlí v roli vládce skutečnou královnu v podání Lídy Baarové). Lamačův film je tak vlastně svébytným příběhem českého národního zločinu, který v tomto případě spáchal na vznešeném detektivním žánru zločinec Lelíček. 

Švejkující Čech destruuje
posvátnou vladařskou instituci
Případ Lelíčka je zajímavější o to, že zúčastnění tvůrci byli znalci   detektivního žánru a při vytváření jeho kolize s lelíčkovsky znesvěcujícím českým prostředím dobře věděli, co dělají. A to počínaje režisérem Lamačem přes scenáristu Václava Wassermana k samotnému Fričovi, který přes osobitě, leč ikonicky pojatou postavu Holmese filtroval svou celoživotní lásku k anglosaské detektivce. Tuto lásku se Frič pokoušel - občas a s přestávkami - až do své smrti v srpnu 1968 nejrůznějšími způsoby ventilovat. Nemýlím-li se však, šlo s výjimkou výborného dramatu13. revír (1946) a nepovedené Bilé spony (1960) o detektivní komedie a komedie pracující s detektivními motivy. Také Frič si totiž jako autor na vlastní kůži zas a znovu ověřoval, že české prostředí se "vážnému" zázemí  detektivního žánru jaksi vzpírá. 

Touha Sherlocka Holmese (Watson
Václava Jiřího Vosky, Sherlock Radovana
Lukavského) 
Příznačné je už to, že jakmile Sherlock Holmes zabloudil do českého filmu, šlo o komedii: objevil se už v němé taškařici Únos bankéře Fuxe (1923 - slavného pátrače si tu zahrál komik Eman Fiala). Komedií je i Touha Sherlocka Holmese (1971), inspirovaná hravou předlohou hudebního skladatele Ilji Hurníka, kde se slavný detektiv v podání Radovana Lukavského rozhodne přesedlat na hudbu, neboť je „stejně krásná a logická jako zločin“. A v povedeném televizním snímku režiséra Zdeňka Zelenky Šplhající profesor (1992), kde Holmese hrál Viktor Preiss, jde rovněž o veseloherní žánr. „Definitivnost“ zařazení slavného detektiva do českého komediálního kontextu stvrzuje fakt, že na scénáři Profesora, inspirovaném kanonickým Doyleovým textem, se podílel holmesovský znalec nejpovolanější – spoluzakladatel české společnosti Sherlocka Holmese, Rudolf Čechura.

pondělí 16. května 2011

Je libo Zlatou malinu?

Anticeny Razzie neboli Zlaté maliny se v Hollywoodu rozdávají už třicet let. Kultovní, neoficiání ocenění, udělované každoročně za nejhorší výkony v oblasti filmu, je zlomyslnou odpovědí na předvídatelnost a korektnost Oscarů. Reaguje ale i na celou hollywoodskou politiku. Předjaří patřilo v Hollywoodu už tradičně bilancování, vrcholícímu na sklonku února rozdáváním cen americké Akademie filmového umění a věd - Oscarů. Nejprestižnější z filmařských ocenění má však už třicet let svůj nezávislý, ironický komentář. Nejsou jím ovšem ceny Spirit Award, udělované nezávislým snímků. I ty totiž podléhají líbivosti a korektnosti. 

Jde o anticeny Razzie neboli Zlaté maliny, udělované v průběhu malé, parodické ceremonie. Tu - na rozdíl od Oscarů – televize nepřenáší v přímém přenosu do milionů domácností po celém světě. A z pohledu filmových fanoušků je hodnota udělených ocenění (pro které si většinou nikdo nepřijde, aby na jevišti pronesl dojatou a důstojnou děkovnou řeč) samozřejmě menší, než cena prestižního zlatého naháče. Kdyby Zlatá malina nějakou hodnotu měla, bylo by to ostatně proti jejím pravidlům: už svou lacinou, šupáckou podobou totiž naznačuje, že jde především o vtip. Během třiceti let svého trvání se ovšem ceny Razzie změnily. 

Wilson se dostává do ráže...
Z napůl improvizované zábavy, kterou večer 31. března 1981, těsně po padesátém třetím udělení Oscarů, pro kamarády uspořádal u sebe doma losangeleský publicista John J. B. Wilson, se přetavily v akci, jež je nezbytným doplňkem a protiváhou oscarové nadutosti, slzavosti a oficiality. Zlaté maliny slouží coby úlevný komentář k celému uplynulému hollywoodskému roku. Ten zahrnuje dlouhou sezonu letních blockbusterů (začínající už v květnu), zatímco ambicióznější a „vážnější“ snímky studia nabízejí divákům a kritikům na podzim a v zimě s ohledem na blížící se udílení Oscarů a jiných cen (především Zlatých glóbů). Reklamní kampaně a mediální masáže se stupňují na počátku následujícího roku, protože nejen Oscar, ale i nominace na něj prudce zvyšují tržní hodnotu každého snímku. Což se hodí i při jeho uvedení do domácího kina a do televize. 

Epizoda II.: největší limonáda z celé série 
Ceny Razzie si od tohoto cyklického běsnění udržují odstup a s úšklebkem monitorují jeho hysterické úlety a kvalitativní propady. Parta nadšenců soustředěná kolem. Wilsona se dnes strefuje do stejného okruhu filmů jako slovutní akademici. Nebylo to tak vždycky: v 80. letech malináři vypichovali i bezvýznamné, špatné filmy, jejichž názvy už dnes většinou nikomu nic neříkají. Rozhodnutí nezviditelňovat ty objektivně nejhorší filmy nebo herecké výkony je jen logické. V USA totiž každoročně vznikají hory filmového odpadu, jež pravidelně končí v odpadkovém koši dějin. V každoroční americké produkci se naopak vždycky najde řada snímků, které se těšily přízni diváků a měly slušnou návštěvnost, ale jsou neseny na temných křídlech nevkusu, šmíry a kalkulu. Nebo jsou prototypem řemeslného úpadku či mizerného profesionálního odhadu. A právě ty se stávají nejčastěji terčem malinářů. Dobrým příkladem je nová trilogie Star Wars, kterou v letech 1999-2005 uvedl do kin režisér, scenárista a producent George Lucas. V amerických kinech trilogie vydělala celkem víc než miliardu dolarů. Wilson a spol. ji ovšem nominovali celkem na osm cen Razzie, z nichž druhý díl proměnil dvě (pro George Lucase za scénář a Haydena Christensena za vedlejší roli) a třetí jednu (opět pro Christensena). 

Osvícení: dnes nedotknutelná klasika
Stejné oblibě jako naduté velkofilmy se u malinářů těší i přešlapy ceněných tvůrců. Často kritizovaným příkladem je však nominace za nejhorší režii, jež byla hned v roce 1981 udělena Stanleymu Kubrickovi za horor Osvícení. Film je dnes považován za pozoruhodné dílo a jeho (dnes už zemřelý) tvůrce za neomylného mistra. Součástí hry zůstává, že neslavné vítěze Zlatých malin musí veřejnost znát: jsou to „velké“, mainstreamové tituly, jež většina z nás viděla v kině nebo o jejich existenci přinejmenším ví z médií. Jen mezi nimi se totiž dají lovit zábavné a odstrašující exemplární příklady. Ceny Razzie – i když nepřestávají zdůrazňovat, že jsou především poťouchlou a do značné míry soukromou zábavou – tak mají i jistý výchovný charakter. 

Malinová „politika“ 

M. Night Shyamalan - umělec a vizionář
Favoritem letošních Zlatých malin se po právu stal fantasy blábol M. Nighta Shyamalana Poslední vládce větru. Protože chuť několikanásobně vyzdvihnout nějaký snímek do popředí mají malináři stejnou jako akademici, získal hned pět anticen. Stal se totiž nejen nejhorším filmem loňského roku, ale schytal to i za nejhorší režii, scénář a 3D provedení. Hlavní příčinou nevole jistě není samotný fantazijní příběh, ale i osoba režiséra, jehož filmografie od zajímavého hororu Šestý smysl (1999) vykazuje sestupnou kvalitu. Na cenu Razzie tak už nějakou dobu aspiroval (hlavně díky filmům Žena ve vodě a Stalo se). Držitelem ceny za nejhorší herecký výkon ve vedlejší roli se díky Shyamalanovu Poslednímu vládci větru stal Jackson Rathbone. Malináři přitom přihlédli i k jeho „nezapomenutelnému“ účinkování v teenagerovské upířině Twilight Sága: Zatmění. Pseudoromantický snímek cílený na vyznavače stylu emo byl po Shymalanově dílku dalším snímkem, který udílečům ceny Razzie pořádně hnul žlučí. 

Romantika ve stylu ságy Twilight 
Zatímco Poslední vládce větru je adaptací rodinného kresleného televizního seriálu a odnesl to tak trochu za všechny jiné, přihlouplé a špatně udělané filmové fantasy. Zatmění je už druhým pokračováním divácky úspěšné filmové ságy (přičemž to první získalo pěkné čtyři nominace na Razzie). Divákům s kritickým úsudkem se tak kýčovitá upírská romantika stačila pořádně zhnusit – a producenti je navíc zlobí i tím, že ohlásili natáčení dalších dvou dílů série. Z devíti malinových nominací sice Stmívání nakonec proměnilo jen jednu, je ovšem pravděpodobné, že pokud se nestane zázrak, sága bude v příštích dvou letech znovu neslavně bodovat. 

Poslední vládce větru se ovšem plánovaného pokračování nejspíš nedočká: nezasáhla jen totiž jen nepřízeň odborníků, ale i diváků: nepovedený snímek s velkopanským rozpočtem 150 milionů dolarů se totiž z amerických kin se vytratil s tržbami 131 milionů. Všechny tři díly ságy Twilight ovšem producenty celkem stály právě jen kolem 150 milionů – a vydělaly už jen v USA víc než pětinásobek. Natáčet další díly se tedy rozhodně vyplatí – i kdyby se profesionální i amatérští kritici zalkli vzteky. 

Tupíři nebyli moc legrační
O tom, že upířina v očích malinářů obecně nestojí příliš dobře, svědčí i skutečnost, že mezi pětici snímků nominovaných v kategorii nejhorší film se letos probojovala i ubohá parodie Tupíři. Ta se do českých kin vůbec nedostala a distribuční společnost Bontonfilm ji uvedla pouze na videu. (Tupíři jsou mimochodem důkazem, že parodická cena není určena jen „vážným“ filmům, ale celkem pravidelně stíhá i nepovedené komedie a parodie.) Pokud jde o malinovou politiku v oblasti hereckých výkonů, měla i letos – stejně jako v kategoriích nejhorší film či nejhorší režie – své letité favority. Žáhu si tak Wilson a jeho věrní konečně zchladili na Ashtonu Kutcherovi, jehož komediálního i romantického potenciálu si sice fanynky dost cení, ale který si malinové nominace vysloužil už v letech 2004 a 2009. Teď si antipochvalu vybojoval hereckou šmírou ve filmech Vrahouni a Na sv. Valentýna. Sličné, lež herecky neschopné Jessice Albaové vynesly zase potupnou cenu vedlejší role ve filmech Na sv. Valentýna, Vrah ve mně, Fotři jsou lotři a Machete. Také v jejím případě se už k vítězství delší dobu schylovalo (v předchozích letech totiž neproměnila čtyři malinové nominace). 

Druhý filmový Sex ve městě
Za herečky to letos po právu odnesla i čtveřice hlavních představitelek pokračování romantické komedie Sex ve městě. Připitomělý apendix úspěšného televizního seriálu se stal druhým nejostřelovanějším titulem letošních Malin: měl tu neslavnou čest vybojovat si ze sedmi nominací i ocenění za nejhorší pokračování a nejhorší herecké obsazení. Protože ani diváci z něj - na rozdíl od prvního filmu - nebyli nijak nadšení (v USA utržil méně, než stál - jen 95,3 milionu dolarů), i v jeho případě se s natočením dalšího dílu nedá naštěstí počítat. Také v tomto případě ovšem konečný verdikt nad filmem nevynesli samozvaní malinoví porotci, ale diváci.

Zlatá malina za ziskuchtivos

Poslední vládce větru - favorit
Letos se Zlatá malina udělovala v deseti kategoriích, z nichž nejzajímavější je asi Cena za nejhorší do očí bijící použití 3D. S Posledním vládcem větru se o ni utkaly nepovedená akční fantasy Souboj Titánů, horor Saw 3D, animovaná komedie Jako kočky a psi: Pomsta prohnané Kitty a kýčovitý Louskáček 3D. Vytvoření této speciální ceny zrcadlí žhavý hollywoodský trend posledních let, spjatý s boomem 3D projekcí. Stereoskopický obraz je totiž stále ještě takovou atrakcí, že se na něj publikum hrne bez ohledu na kvalitu samotného snímku. Nejlevnějším způsobem, jak na tom vydělat, je natočit film normálním způsobem na digitální kameru a poslat ho do Asie, kde jej tamní specialisté překlopí do 3D formátu. To je pro producenty samozřejmě výhodnější a jednodušší, než plánovat a natáčet film rovnou ve 3D - což byl případ nepřekonatelného Avatara Jamese Camerona či chladně ambiciozní sci-fi Tron: Legacy, ale nikoli Posledního vládce větru

Kačer Howard
Některé typy cen Razzie byly v historii uděleny jen několikrát, právě v souladu s tím, jak hollywoodská studia ve snaze vydělat co nejvíc opakovala nejrůznější chyby a cizelovala zjevné sterotypy a nešvary. V letech 1981-1985 tak malináři ostřelovali muzikálový žánr a vzápětí poté si začali brát na mušku nový typ vizuálních efektů (tehdy to nejvíc schytala fantasy komedie Kačer Howard, na níž se podepsala společnost Industrial Light and Magic, jež jinak ve sféře triků tvoří nedostižnou špičou). V roce 1994 se zrodila kategorie Nejhorší prequel, remake, předělávka nebo pokračování, která vzhledem k neutuchající zálibě Hollywoodu v nastavované kaši existuje dodnes.

Malinová kategorie týkající se 3D ovšem není jedinou, jež byla vytvořena speciálně pro určitý rok. V roce 1997 byla udělena Cena za nejhorší scénář, který celkem vydělal víc než 100 milionů dolarů (zvítězila v něm katastrofické drama Twister). A v roce 1998 vznikla Cena za největší hazard s lidskými životy a veřejným majetkem, již cenu získal akční thriller Con Air. Před devíti lety zase snímek Jackass: Film zabodoval díky Ceně za nejnabubřelejší film pro teenagery. A v roce 2005 hvězdy čekající děťátko, Tom Cruise a Katie Holmes, zvítězili v „nefilmové“ kategorii Nejotravnější terč bulvárních plátků. V roce 199 byla zase udělena „neadresná„ Zlatá malina za nejhorší filmový trend roku – obsazování starých hereček do dívčích rolí. 

Twister: koukni na ten
rozpočet!
Navzdory zjevně humornému tónu tyto speciální, příležitostné ceny nezrcadlí jen momentální hnutí mysli anti-akademiků. Celkem poctivě monitorují i dlouhodobější hollywoodské trendy. Twister (tržby v USA 241 milionů), sci-fi blocbbuster Rolanda Emmericha Den nezávislosti (306 milionů) či akční trhriller Mission: Impossible Briana De Palmy (80 milionů) v druhé polovině 90. let nastolily trend, který trvá dodnes. I když nevraživost malinářů by se měla obrátit spíš vůči ziskuchtivým producentům, právě scénáře těchto filmů jsou zkonstruovány s ohledem na to, aby vydělaly co nejvíc peněz. Co na tom, že z dnešního pohledu ovšem patří všechny tři zmíněné filmy mezi mainstreamovou klasiku? Malinářům nelze v tomto směru upřít předvídavost: skutečný vrchol v oblasti počtářsky pojatých projektů nastal už rok poté díky romantickému hitu Jamese Camerona Titanic – filmu, který vydělal 600 milionů dolarů a až donedávna byl nejvýdělečnějším dílem filmové historie. 

Kluci z Jackass
Zlovůle, jíž malináři v roce 2003 stíhali teenagerovský snímek Jackass: Film, zrcadlila zase jiný hollywoodský mamonářský trend. Snaha oslovit mladé publikum "jeho jazykem" a za každou cenu je pro současný Hollywood typická. Souvisí s pomyslným mládnutím většinového publika: lidé mezi patnácti a pětadvaceti lety totiž tvoří vůbec nejaktivnější diváckou vrstvu. A většina filmů, jež chtějí vydělat, je tak střižena na míru jejich infantilnímu vkusu a roztěkané zálibě ve virtuálních světech.

Udíleči Zlaté maliny jsou ovšem často aktuální i v rámci klasických kategorií. V roce 1996 Cenu za nejhorší scénář získalo dvaatřicet lidí, kteří se nějakým způsobem postupně podíleli na nepříliš nepovedené rodinné komedii Flintstoneovi. Filmová studia totiž své produkty až příliš často vytvářejí jako na běžícím pásu v továrně. I když se zakladatel cen Razzie, John J. B. Wilson, brání připisovat „své“ ceně jakokoukoli vážnost, kritický rys jí nejspíš už upřít nelze.

Proměny kyselé Maliny
Téměř normální ceremoniál...
Ceny Razzie byly letos uděleny už po jednatřicáté, samozřejmě nikoli po oscarové ceremonii jako v roce 1981, ale den před ní – což jim už nějakou dobu zaručuje pozornost médií, poblázněných blížícím se vyhlašováním cen Akademie. Zatímco zpráva o prvním udílení Zlatých malin před třiceti lety zajímala jen lokální plátky, dnes o něm informují i ta nejserióznější média. Z domu Johna J. B. Wilsona se slavnostní ceremoniál už dávno přesunul do oficiálnějších a větších prostor (letos šlo o losangeleský Barnsdall Galllery Theatre). Z původních tří tuctů hlasujících se postupně vyprofilovalo dnešních přibližně 650 hlasujících, kteří nejsou jen z USA, ale i ze sedmnácti dalších zemí. 

Jsou mezi nimi novináři, filmoví fanoušci a profesionálové a za možnost hlasovat platí. Wilson, kterému bylo v roce 1981, kdy cenu založil, pětadvacet let, se z černovlasého rozježence změnil v důstojně prošedivělého pána, který si pořídil lepší frak a mikrofon udělaný z pěnového míčku vyměnil za mikrofon skutečný. I když v médiích Wilson vystupuje jako pomazaná hlava Zlatých malin a napsal dokonce oficiálního průvodce „svými“ cenami, jen jedinkrát si dovolil udělit vlastní ocenění (v roce 2003 choreografovi Travisi Payneovi za hudební film Láska mezi superstar.) Ceny Razzie ovšem na rozdíl od svého zakladatele nestárnou. A jejich historie je možná zajímavější než historie nějakých oficiálních cen. A samozřejmě si čas od času dovoluje bilancovat audělovat anticeny za delší časové období. Zatímco oficiálnímu Hollwoodu při udílení oceněné za zásluhy pravidelně cedí slzy dojetí, pod Wilsonovým patronátem ukápne leda tak pár kapek jedu. 

Bo Dereková: krásná. Jen
kdyby nehrála.
V roce 1990 se nejhorším snímkem dekády stal životopis Drahá maminko (po kterém už dnes neštěkne ani pes) a nejhoršími herci destiletí Sylvester Stallone a Bo Dereková (po které už dnes skoro neštěkne ani pes). O deset let později se k nim ovšem přidružil erotický thriller Showgirls (který se v televizi hraje úspěšně dodnes). Nejhoršími herci století se pak stali Sylvester Stallone a Madonna. Také loni se malináři ohlédli do minulosti a vyhlásili nejhorší filmové počiny uplynulé dekády. za herce to schytali Eddie Murphy a Paris Hiltonová. Mezi dramaty s přehledem zvítězil sci-fi blábol Bojiště země: Sága roku 3000, v němž si před deseti lety zahrál hlavní roli John Travolta (mimochodem velký oblíbenec malinářů a držitel celkem deseti malinových nominací). Bojiště získalo deset nominací na cenu Razzie, z nichž proměnilo pěkných sedm. Scenárista J. David Shapiro, který byl jedním z mála oceněných, kteří se k hanlivé ceně přihlásili, potvrdil, že Travolta scénář filmu bláhově označil za „Schindlerův seznam žánru sci-fi“. 

Šestý den
Za herce, který měl při udílení cen Razzie historicky „největší smůlu“, byl prohlášen Arnold Schwarzenegger. Napříč letitou hereckou kariérou svatlantého Arnieho se táhne osm neproměněných malinových nominací, Tři z nich jsou ovšem trochu podezřelé: za sci-fi Šestý den, v níž ztvárnil dvojroli, totiž Schwarzenegger nezískal jen nominace za ztvárnění hlavní a vedlejší mužské role, ale i za nejhorší pár. (Což není nic výjimečného: podobně se vedlo i Leonardu DiCapriovi, který utrpěl „párovou“ cenu Razzie za dvojroli v romantické rytírně Muž se železnou maskou.)

Podobně jako akademici, i malináři udělují občas ceny za celoživotní dílo: zatím se to však stalo pouze pětkrát. Získali ji nejen producent katastrofických filmů ze 70. let Irwin Allen či herec a prezident Ronald Reagan, ale i gumová maketa žraloka Bruce, která si „zahrála“ v legendárních Spielbergových Čelistech (1975) a jejich třech mizerných pokračováních. V roce 1985 celoživotní cenu coby nejhorší „vřískající královna“ (tedy představitelka hororových hrdinek) dostala teprve šesvadvacetiletá Linda Blairová. Ta kariéru odstartovala v roce 1973 vynikajícím Vymítačem ďábla a pak zmarnila v desítkách nevalných strašidelných thrillerů. Jejím zatím posledním držitelem ceny za celoživotní antipřínos americkému filmu získal v roce 2009 strašlivý režisér německého původu Uwe Boll.

Leonard Part 6
I tyto čestné ceny dobře vyjadřují neuctivost, kterou malináři projevují vůči kasovním trhákům, tržním mechanismům i hollywoodským celebritám.Samozřejmě ovšem neočekávají, že zlovolnou anticenu někdo z potrefených přijme nebo si ji dokonce přijde osobně převzít. Z konceptu byli vyvedeni hned desetkrát: poprvé se ke své Malině v roce 1988 přihlásil Bill Cosby (který ji získal za herecký výkon v taškařici Leonard Part 6). Mezi další statečné se smyslem pro humor patřili i herci Ben Affleck (v roce 2004) a David Eigenberg (platný člen strašlivého hereckého obsazení Sexu ve městě 2). V roce 1996 si režisér Paul Verhoeven přišel na slavnostní ceremoniál cenu převzít dokonce osobně. „Malinové“ Showgirls ovšem tvoří v jeho zajímavé a kvalitní filmografii výjimku potvrzující pravidlo. 

Berryová: hystericky šťastná
Největší pozornost médií ovšem vzbudily herečky Halle Berryová a Sandra Bullocková, které z osobní účasti na malinovém ceremoniálu udělaly vtipnou show. Berry, jež získala cenu razzie za herecký antivýkon v comicsovém spektáklu Catwoman (2004) si na pódium přinesla svého tři roky starého Oscara (kterého jí vyneslo drama Ples příšer) a zparodovala svou děkovnou oscarovou řeč. Sandra Bullocková navázala na její úspěch, když loni 6. března osobně přebrala cenu Razzie jako herečka a jako součást nejhoršího filmového páru roku v komedii Slečna žárlivá. Na jeviště si přinesla i DVD s oceněným filmem, kterou rozdala divákům. Samozřejmě přitom nemohla tušit, že následujícího večera dostane Oscara za hlavní roli ve sportovním dramatu Zrození šampióna! Nebylo to ovšem poprvé, kdy někdo v témže roce dostal za nějaký film cenu Razzie a za jiný Oscara: před Bullockovou se to stalo i hudebnímu skladateli Alanu Menkenovi a scenáristovi Brianu Helgelandovi. 

Zůstává ovšem otázkou, zda oběma zmíněným herečkám (které jinak sebekritikou zrovna nevynikají) jejich malinovou show nedoporučili jejich agenti jako šikovný marketingový tah. I drzé a posměšné ceny Razzie se totiž staly součástí hollywoodského byznysu.

(Tento článek si u mne - poněkud mimo aktuální periodicitu udílení cen Razzie - objednala redakce časopisu ForMen, v jehož květnovém čísle text vyšel. Snad jím vezmete za vděk i vy, i když je zřejmé, že jde jen o rozvedení a propojení témat, kolem kterých jsem těkala letos na jaře. Za možnost uveřejnit text na tomto blogu redakci samozřejmě děkuju.)