Prohledat tento blog

pondělí 30. června 2014

Skandál: Husa upalují v ČT z peněz daňových poplatníků

Česká televize začala natáčet dvoudílný historický film, který má mít premiéru v polovině příštího roku, kdy bude šestisté výročí upálení Jana Husa.Režisér Jiří Svoboda se projektem vrací po devíti letech k celovečerní filmové režii. Scénář napsala scenáristka a spisovatelka Eva Kantůrková a titulní role se ujal Matěj Hádek. A řekněme si to rovnou - bude se zase upalovat! Myslím, že je na pováženou, že žádné umělecké dílo s danou tematikou se dosud neodvážilo podívat se na českou historii novýma očima a vyhnout se tragickému skonu Mistra Jana na hranici. Ponechme stranou skutečnost, že kdyby Hus zemřel v požehnaném věku ve spánku v posteli, nikdo by ho velmi pravděpodobně nepovažoval  za ikonickou figuru domácí historie. Soustřeďme se na otázku zodpovědnosti vůči divákovi, který se chce nejen poučit, případně vidět "skutečný příběh", ale po těžkém pracovním dni stráveném u soustruhu či u počítače se touží také pobavit a odpočinout si. Zodpovědnost České televize k němu je v tomto případě nulová.

Je kupodivu, že tvůrci projektu - přestože jsou zkušení profesionálové - se nedokázali vyhnout stejné chronické chybě, jaké se dopouštějí všichni autoři děl o Husovi: každá husovská divadelní hra, film (či dokonce taková pokleslá záliba jako comics!) ignoruje divákovu potřebu napětí a překvapení. Takže divák příběhu o Janu Husovi PŘEDEM VÍ, JAK TO DOPADNE S HLAVNÍM HRDINOU. Dnes je přitom už každý publicista či filmový kritik ostře kárán za to, že ve svém textu potenciálním divákům prozrazuje děj příběhu. 

Protože jde o projekt  veřejnoprávní televize, bude Hus navíc upalován za peníze nás - daňových poplatníků! Film prý bude mimořádně nákladný (jenom toho dřeva, co se při upalování spálí). 

Je jen správné a logické, že vznikla občanská iniciativa, ke které se mohou připojit všichni, kdo s postupem České televize nesouhlasí. Má svou stránku na facebooku. A především - vznikla i petice ZA NEUPÁLENÍ MISTRA JANA HUSA V NOVÉM SERIÁLU ČT O MISTRU JANU HUSOVI. (Podepsat ji můžete zde).    

Kdo trochu myslí na budoucnost tohoto diváckého národa, měl by se zamyslit i nad tím, že ČT se chce v budoucnosti věnovat dalším postavám z české historie. Například Antonínu Dvořákovi nebo Karlu IV. Znamená to, že v prvním případě bude hrdina skládat Rusalku a v druhém budovat Karlštejn?  

pátek 27. června 2014

Transformers: Zánik je vlastně začátek

V jedné z úvodních scén nového letního blockbusteru Michaela Baye se hrdina ocitne v zaniklém kině texaského městečka Paris. Kdysi luxusní kinosálu se změnil ve skladiště nepotřebného haraburdí – projekčních přístrojů a krabic s filmovými pásy. Veteší je i starý majitel kina, který si posteskne, že všechny dnešní filmy jsou idiotské a že jde jen o samá pokračování. Akční thriller, v jehož fikčním světě se tato scéna odehrává, je přitom už třetím pokračováním úspěšného snímku Transformers (2007). A s klasickým celuloidem nemá nic společného: byl natočený na speciální digitální kamery stupňující divácký požitek při 3D projekci na obřím plátně kina IMAX. Režisér tak hned v úvodu svého nového filmu pomrkává na ty diváky svého filmu, kteří se domnívají mít v hlavě mozek. V rámci podobných, sofistikovaně vybalancovaných paradoxů mají noví Transformeři v podtitulu slůvko Zánik, přestože jde o restart zavedené série. Akční blockbustery inspirované hračkami společnosti Harbro se totiž ukázaly být zlatým dolem, který musí být vytěžený do mrtě. Tři předchozí příběhy o obřích robotických mimozemšťanech, kteří se umějí v případě potřeby proměňovat v pozemská auta, totiž patří mezi čtyři nejvýdělečnější série ve filmové historii. Celosvětově přinesl do pokladen kin přes 2,6 miliardy dolarů. 

Podobu nového dílu formovala obava, že diváky už počtvrté nezláká známý model. V duchu současné hollywoodské módy na remaky a updaty proto duchovní otec série - Michael Bay – a scenárista Ehren Kruger (který se podílel na předchozích dvou dílech) provedli restart prostřednictvím zbrusu nových lidských postav. Riskantně vyřadili ze hry oblíbeného, mladého hrdinu a s ním i dosavadní hvězdu série - Shiu LaBeoufa. Středoškoláka Sama Witwického vytřídal otec dospívající dcery, automechanik a všeuměl Cade v podání Marka Walberga.

Herecké schopnosti i žánrové charisma třiačtyřicetiletého Hollywooďana se prudce mění podle toho, s jakým režisérem spolupracuje. Wahlberg se objevil už v Bayově velmi atypickém snímku – komedii Pot a krev. A nutno přiznat, že v nových Transformers funguje stejně účelně a sympaticky jako robotický šéf Autobotů – Optimus Prime (stvořený kombinací digitálních triků a hlasu Petera Cullena). Což berte jako pochvalu Wahlbergova výkonu.

Vlastenectví versus individualismus 

Podobně jako řada současných restartů uvnitř série (noví X-Meni, Spider Man), i noví Transformeři jsou letní zábavnou hrou obohacenou o sofistikované kontexty. Pokud dokážete vnímat akční podívanou s obřími mimozemšťany jako žánrové zrcadlo současného světa, jděte do toho! Výchozí situace připomíná mccarthyovský hon na čarodějnice či atmosféru po teroristických útocích z 11. září 2001. Pět let poté, co vzala při souboji dvou frakcí Transformerů - hodných Autobotů a zlých Decepticonů - za své půlka Chicaga (viz předchozí díl), lidstvo vnímá Autoboty jako psance. Jakoukoli mimozemskou aktivitu jsou občané povinni nahlásit – a tajné vládní komando se pak postará o likvidaci skrývajícího se Transformera. Automechanik a neúspěšný vynálezce Cade ovšem náhodou narazí na psance Optima Prima – načež se stává klíčovou lidskou postavou v boji za svobodu zviditelněnou americkou vlajkou. Nakonec proti sobě - což je zajímavé - nebojují lidé a mimozemšťané nebo Autoboti a Decepticoni, ale postavy ze všech možných táborů, sdílející posléze stejné hodnoty. Včetně Dinobotů, což jsou „dinosauří Transformeři“, kteří patří už dlouho do hračkářského portfoli a společnost Harbro (výkonným producentem série je ovšem autor Jurského parku - Steven Spielberg).  

Cílem celého filmu je samozřejmě prosté předvádění Transformerů v akci, které Michael Bay mění ve svou typickou, barokně opulentní, samožernou režijní exhibici. Akční scény zabírají podstatnou část hlučného a dynamického vyprávění, Bayův snímek však šlape jako hodinky i na jiných úrovních než „čím větší hrdina, tím větší filmový trhák“. Liší se tak od nedávných „obřích hitů“ Pacific Rim - Útok na Zemi či Godzilla

V rámci intimní, rodinné linie je zničena půlka velkoměsta (tentokrát jde o Hongkong) – a to jen kvůli tomu, aby přehnaně starostlivý tatínek Cade konečně dovolil své sedmnáctileté dceři Tesse randit. Z popela minulosti povstává budoucnost: chudý outsider vzpomínající na zemřelou manželku se mění v akčního hrdinu a pochopí, že dcera je dospělá a může mít chlapce (respektive irskoamerického milovníka rychlých kol Shanea). Dinoboti se z archeologických exponátů mění v živé, létající draky chrlící oheň. V rámci souvislostí se Autoboti dávají dohromady v Monument Valley, kde se točily klasické hollywoodské westerny. Do světlé budoucnosti se hrdinové vydávají ve jménu svobodné vůle a individualismu. Dobrovolné spojenectví bývalých protivníků je pak zaměřeno proti všem, kdož škodí pod heslem „všichni pro někoho pracujeme“. Když k tomu prodáte novou – fantasy! - žánrovou rovinu spojenou tajemnými Stvořiteli , máte zaděláno na další dva díly. Cadeova farma možná vezme za své, ale domov může být zničen, protože ten skutečný su nosíme ve svém srdci. Podobně jako v předchozím filmu, i tentokrát mají Transformeři sociálně-politický podtext: kritizují instituce, ale nikoli ideu spojenectví, potažmo Spojených států. Bayův film tak funguje také jako báječný, americky ryzí vlastenecký kýč. 

A abych se vrátila zase na začátek, ve stejném duchu jsou uceleny i motivy týkající se pokračování, kopií a updatů. Samorostlý vynálezce Cady a ambiciózní vládní vědec Joyce (skvělý Stanley Tucci) společně zjišťují, že laciné kopie nemají smysl. A navíc - že se kopie  vždycky nebezpečně vymykají z rukou svým tvůrcům.  

Na vlastní, pečlivě kontrolovanou práci ovšem Michael Bay tuto poučku nevztahuje. Pročež připravuje pokračování.

Transformers: Age of Extinction
USA / Čína 2014, 165 minut
Režie: Michael Bay
Scénář: Ehren Kruger
Kamera: Amir M. Mokri
Hudba: Steve Jablonsky
Hrají: Mark Wahlberg (Cade Yeager), Jack Reynor (Shane), Nicola Peltzová (Tessa), Stanley Tucci (Joyce), Kelsey Grammer (Attinger), Sophia Mylesová (Darcy), T. J. Miller (Lucas)
Premiéra: 26. 6.

/Tohle je delší, pracovní verze textu, který vyšel v Lidových novinách. Za možnost uveřejnit ho i zde redakci děkuju./

čtvrtek 26. června 2014

Knězovy děti - Cestu do nebe dláždí pekelné úmysly

Pro české filmové diváky je prostor bývalé Jugoslávie značně nepřehledným územím. Drtivá většina nových filmů z jihovýchodní Evropy si totiž cestu do české kinodistribuce nenajde. A s nálepkou „Balkán“ tak stále ještě nejvíc splývají rozjuchaná díla Emira Kusturicy. Kdo se chce o chorvatských, srbských či třeba černohorských filmech dozvědět víc, najde inspiraci na specializované přehlídce ve Vsetíně nebo na MFF Karlovy Vary. Právě varský festival pro české publikum objevil režiséra Vinka Brešana, jehož tragikomedie Knězovy děti právě přichází do našich kin.

Ve Varech byl loni nový režisérův snímek vybrán do hlavní soutěže. Přestože v silné konkurenci nakonec neuspěl, získal si sympatie diváků svým jímavě nelaskavým humorem. Padesátiletý Vinko Brešan má ovšem na svém kontě řadu ceněných titulů - komedii Duch maršála Tita (která mu vynesla ve Varech v roce 2000 Cenu za režii), válečné drama Svědkové (2003) a milostnou tragikomedii Bez konce (2008). Jeho díly rezonuje téma odcizeného světa, ve kterém se láska stává předmětem cynické manipulace. To silně zaznívá i v Knězových dětech a vytěsňuje tak jiný motiv, ke kterému se režisér často vrací - vzpomínku na válečný konflikt, který významně poznamenal Brešanovu filmařskou generaci.

Manipulátorem s láskou se v režisérově novém filmu stává mladý katolický kněz Fabijan (vynikající Krešimir Mikić), který přijíždí na malý dalmatský ostrov, aby vypomohl zestárlému kolegovi. Na rozdíl od starého kněze ovšem neumí pít, zpívat ani hrát fotbal. Pokání navíc svým banálně hřešícím ovečkám ukládá moc těžké. 

Fabijanovy pocity marnosti však vyvanou ve chvíli, kdy objeví své svaté poslání – zvýšit v malé, skomírající societě porodnost. Ve vesnici totiž každou chvíli někdo zemře, ale nové děti se nerodí. Jak se ukazuje, příčinou neutěšené situace jsou kondomy. A mladý kněz se s pomocí jejich prodejců – pobožného trafikanta Petara a lékárníka Marina – pustí do jejich rafinované sabotáže. Každá propíchnutá ochrana totiž zvyšuje šanci, že dojde k početí... Když lékárník začne zákaznicím místo antikoncepčních pilulek podstrkovat vitamíny, porodnost ve vesnici se prudce zvýší. Naivní mladý kněz ovšem nepočítá s tím, že nechtěné těhotenství může v malé komunitě způsobit tragédii...

Příběh o knězi propichujícím kondomy působí na první pohled jako populistický vtip z další letní komedie Zdeňka Trošky. Režisér Vinko Brešan ovšem naštěstí navenek idylické prostředí vesničky s jejími „rázovitými“ obyvateli nesleduje žádným prvoplánově odlehčeným pohledem. Vyprávění plné situačních kliček, poetických odboček a vtipných promluv ovšem nejdřív svádí k představě, že skutečně půjde o nezávaznou prázdninovou hříčku. Postupně se ovšem ukazuje, že žertovné téma je pouhým nosičem teze, že účel nesvětí prostředky. Hlavní hrdina si zahrává s láskou s těmi nejčistšími úmysly – je ovšem stále jasnější, že z tohoto světa se láska vytratila – a pokud po ní něco zůstalo, je to sex, který by se měl obejít bez následků.

Brešan se spoluscenáristou Matem Matišićem (který je autorem divadelní předlohy k filmu) jsou smutní, ale skvělí vypravěči. Sledují Fabijanův pád do pekel pozorně, optikou nelítostné dramatické osudovosti. Všechno, co se vám coby divákovi zdálo být pouhým vtipným ornamentem, ke konci účelně zafunguje. Sympatické, dobrácké figurky se rychle mění ve viníky a oběti, které si své role zaslouží a pro které možná neexistuje rozhřešení... leda by existoval bůh. V toho sám režisér Vinko Brešan nevěří - naštěstí je však natolik umělcem, že vybízí diváky k tomu, aby měli jiný názor. 

Svjećenikova djeca
Chorvatsko / Srbsko 2012, 93 minut, titulky

Režie: Vinko Brešan
Scénář: Vinko Brešan, Mate Matišić
Kamera: Mirko Pincevic
Hudba: Mate Matišić 
Hrají: Krešimir Mikić (Fabijan), Niksa Butijer (Petar), Marija Škaričićová (Marija), Dražen Kühn, Jadranka Đokićová, Marinko Prga
Premiéra: 26. 6.

úterý 24. června 2014

Všiváci aneb Záhada ztraceného králíka Karla

České filmy mívají problémy s identitou, které postihují kinematografie malých států: místo hledání sebejistotu v tom, co je pro nás specifické, napodobují větší kinematografie. Hlavně tu americkou, která přece vládne světu. Zvláště pro mnohé mladé režiséry je životně důležité dokázat, že „na to mají“. Ambice, které ve výsledku poničily Czech Made Mana Tomáše Řehořka, Normal Julia Ševčíka nebo 3 sezóny v pekle Tomáše Mašína, přetížily i psychologické drama Všiváci, které minulý týden vstoupilo do českých kin.

Dramatický příběh dvou bratrů, které kdysi rozdělila jedna žena, tak výborně vypadá, chce nám dokonce něco důležitého sdělit, ale ve výsledku působí hloupě. Debut zkušeného výkonného producenta Romana Kašparovského, který je scenáristou i režisérem své prvotiny, měl přitom obrovský potenciál: jde o „velké“ vztahové drama řešící otázky lásky, života a smrti, disponující výborným hereckým obsazením a přesvědčivě demonstrující režisérovy řemeslné kvality. Místo toho, aby vznikl film roku, ovšem před sebou máme chaotickou, přetíženou konstrukci, sténající v samotných základech pod tíhou touhy zvítězit.

Žánrově jsou Všiváci nesmyslně rozkročeni mezi psychologickým dramatem, krimi thrillerem a poetickým artem, ve kterém se jednomu z hrdinů zjevuje v oblaku létajícího peří jeho ztracená láska. Navíc jde o zapeklitou šarádu odehrávající se v několika časových rovinách (hlavní hrdiny nehrají jen Jiří Langmajer a Ondřej Vetchý, ale v různých obdobích jejich života dva mladší herci). Důvody vražedné nenávisti obou sourozenců se dozvídáme postupně - obávám se však, že řada diváků se neponoří do řešení příčin a následků, ale spíš rezignuje na to, aby se v té motanici vyznala. A v přepáleném finále kombinujícím Ordinaci v růžové zahradě s kaskadérskou akcí ve stylu Michaela Baye možná nejednomu divákovi povolí nervy a začne se bavit, místo aby se o hrdiny strachoval. 

Nechtěná komičnost se ovšem generuje postupně. Všiváci mají zvláště v pomyslné první části silná místa a obracejí se na diváky s nutkavou naléhavostí. Pozornost se soustřeďuje na úspěšného neurochirurga Mikiho Rohana (herecky namakaný Langmajer), kterému nestřídmá konzumace alkoholu a sexu nebrání v pracovním nasazení, a na jeho bratra Rickyho (herecky i fyzicky namakaný Vetchý). Ten se po návratu z vojenské mise v Afghánistánu jen obtížně zapojuje do reality. Očekávané trauma utrpěné v boji se však nekoná, protože na vzniku filmu se úzce podílela česká armáda (a její pozitivní image tedy nelze narušit). Do osudů bratrů zasahují i ženy - matka v podání znamenité Ivy Janžurové, Rickyho dcera Róza (zajímavá Tereza Voříšková) a Mikiho vdaná, nadržená milenka Alice (přepjatá Tatjana Vilhelmová). Zatímco mužští hrdinové jsou frustrovaní nadsamci, ženské postavy autor sleduje - navzdory silným hereckým kvalitám svých představitelek – pohledem až misogynským.

Kašparovského zálibě ve schematismu uniká jen Rózin ztracený králík Karel a jeho nový majitel, mentálně retardovaný Venca (výborný Jiří Mádl). Právě tihle dva sympatičtí outsideři se z vyprávění ke konci nevysvětlitelně ztratí – což vnímám jako součást totálního vypravěčského zmatku, který Všiváky potápí hluboko pod český průměr. Tento zmatek patrně není výsledkem nedostatečnosti, ale naopak přemíry faktorů, které působily na výsledek. Kašparovský na filmu pracoval téměř deset let. A premiéru měli mít Všiváci původně už v lednu 2013. 

Nezdá se mi však, že by se do nešťastného výsledku obtiskly jen změna hudebního skladatele a distribuční strategie: samotný snímek působí jako dobře sestříhaný, leč nesourodý sled scén z několika různých filmů. Smysl a soudržnost mu nedokáže dodat ani sebejistá kamera Vladimíra Smutného, ani konzistentní, soustředěné herecké výkony. 

Všiváci (ke kterým nakonec moc nesedí ani jejich název) tak ze všeho nejspíš postrádají neústupně pevnou ruku – ať už měla patřit dramaturgovi či producentovi. Pokud si Roman Kašparovský dokáže příště správně vybrat, můžeme se na jeho další film opravdu těšit. 

Všiváci
ČR 2014, 98 minut
Scénář a režie: Roman Kašparovský
Kamera: Vladimír Smutný
Hudba: Miroslav Chyška
Hrají: Jiří Langmajer (Miki), Ondřej Vetchý Ricky), Tereza Voříšková (Róza), Jiří Mádl (Venca), Iva Janžurová (Babi), Tatiana Vilhelmová (Alice), Kryštof Hádek (Eman), Marek Taclík (Radek), Ondřej Malý (Olda)
Premiéra: 19. 6.

pondělí 16. června 2014

Všechny cesty vedou do hrobu: fekální výlet na Západ

Filmy, které točí populární baviči, mají obvykle něco společného: místo hlavního hrdiny se na plátně promenuje známá komická figura. A příběh, prostředí, humor i ostatní postavy jsou uzpůsobeny hlavně tomu, aby tuto figuru podporovaly. Komik, který film vnímá jako svůj autorský projekt, totiž ví, co od něj jeho fanoušci očekávají. Tento druh závislosti nespojuje jen filmové projekty „Mistra Beana“ Rowana Atkinsona či Sashy Barona Cohena, ale i desítky děl Woodyho Allena.

Podobně je tomu i s westernovou komedií Všechny cesty vedou do hrobu, která je dílem Setha MacFarlanea. Čtyřicetiletý herec, zpěvák, scenárista a producent (ale také autor animovaných filmečků) u nás moc známý není, v rodných USA se však těší značné oblibě. Do prostoru hraného filmu jako režisér vstoupil před dvěma lety úspěšnou komedií Méďa. Ta vyprávěla o infantilním muži, jehož nejlepším přítelem je oživlý plyšový medvěd. Titulního plyšáka nechal MacFarlane v rámci kontrastu sprostě nadávat, hulit, pít a souložit.

Práci na pokračování Médi proložil MacFarlane příběhem, který je rovněž založený na kontrastu zdánlivě neslučitelných prvků. Všechny cesty vedou do hrobu se totiž odehrávají v prostředí tradičního westernu, ale přivádějí do něj postavu vybavenou chováním, myšlením i mluvou moderního Američana. Tento nápad připomene třetí díl komediální sci-fi Návrat do budoucnosti (ke kterému ostatně sám MacFarlane s roztomilou bezostyšností v jedné chvíli odkáže).

V roce 1882, v ultradrsném prostředí arizonského zapadákova jménem Old Stump, působí MacFarlaneův hrdina Albert se svými životními standardy jako totální zbabělec a chcípák. Západ považuje za krajně nebezpečné a depresivní místo - a na životním optimismu mu nepřidá, když mu jeho životní láska dá kopačky a začne chodit s nadutým majitelem místní knírárny Foy (hraje ho výborný Neil Patrick Harris). Hrdina soka nerozvážně vyzve na souboj, přestože neumí střílet. Naštěstí se v městečku objeví sličná pistolnice Anna, které inteligentní, citlivý a vtipný Albert připadá jaksi přitažlivější než její manžel – bezcitný zabiják Clinch... 

Standardní westernový příběh, v němž se nemotora mění v neohroženého pistolníka, proměňuje MacFarlane prostřednictvím své postavy v komedii. Úroveň slovního a situačního humoru je ovšem velmi nevyrovnaná: některé vtipy jsou výborné, jiné jsou tak ubohé, že si toho všimne i samotný hrdina - a diváky sám upozorní na jejich chabou úroveň. Scény, v nichž postavy zvracejí, trpí ukrutným průjmem nebo zemřou na větry, přesto generuje s dětinskou umanutostí. 

Všechny cesty vedou do hrobu nestrádají jen nevyrovnanou úrovní humoru, ale i nekoncepčností. Clinche jeho představitel Liam Neeson pojímá tak vážně, jakoby neměl ani tušení, že hraje v komedii. Ani Anna Neesonovy hvězdné kolegyně Charlize Theronové se do světa katastrofálních průjmů jaksi nehodí. Tato ledabylost příkře kontrastuje s precizní evokací westernových prvků, která film nakonec přibližuje spíš ceněné Opravdové kuráži bratrů Coenových než Osamělému jezdci, v němž se exhiboval Johnny Depp. Kameraman Michael Barrett a hudební skladatel Joel McNeely odvádějí krásnou, pečlivou práci, která by byla ozdobou kteréhokoli westernu 60. let. Scény, v nichž hrdinové křižují na koních údolí Monument Valley, mají neuspěchanou a lyrickou atmosféru. A až Albert s Annou konečně odcválají za obzor, zůstane jen nedotčená krajina, v níž kdysi vznikly desítky kovbojek s opravdovými hrdiny.

A Million Ways to Die in the West
USA 2014, 116 minut
Režie: Seth MacFarlane
Scénář: John MacFarlane, Alec Sulkin, Wellesley Wild
Kamera: Michael Barrett
Hudba: Joel McNeely
Hrají: Seth MacFarlane (Albert), Charlize Theronová (Anna), Giovanni Ribisi (Edward), Liam Neeson (Clinch), Amanda Seyfriedová (Louise), Neil Patrick Harris (Foy), Sarah Silvermanová (Ruth), Wes Studi(náčelník)

Premiéra: 12. 6.



sobota 14. června 2014

Grace, kněžna monacká - mezi fikcí a realitou

„Životní příběhy“ hollywoodských osobností jsou pro filmaře výživným zdrojem inspirace. Americká továrna na sny je na recyklaci příběhů založena – a navíc to vypadá, že každý, kdo v ní chce dosáhnout nesmrtelnosti, musí svůj život žít jako chytlavou story. Grace Kellyová (1929 - 1982) tento koncept naplnila s důsledností hodnou melodramatu z doby klasického studiového systému, k jehož slávě jako herečka sama vydatně přispěla. Během pouhých pěti let působení na stříbrném plátně vypracovala v jednu z nejoslnivějších hollywoodských hvězd. Inteligentní, cílevědomá a talentovaná kráska získala Oscara za psychologické drama Děvče z venkova (1954) a spolupracovala s nejlepšími herci a režiséry 50. let. V šestadvaceti se však vzdala herectví, provdala za monackého knížete Reinera III. a v září 1982 zemřela po těžké autonehodě ve věku pouhých dvaapadesáti let.

Film Grace, kněžna monacká, který právě přichází do českých kin, zaznamenává jen výseč ze „životního příběhu“ Kellyové. Odehrává se na počátku 60. let, kdy se Grace snažila vrátit k filmu. Současně se prý podílela na vyřešení diplomatického sporu své druhé vlasti se sousední Francií. Scenárista Arash Amel, který má zatím na svém kontě jen kosmopolitní thriller Agent na útěku (2012), si s obtížným zadáním poradil zdatně. Gracein předčasný konec připomíná v úvodu, čitelném jen divákům, kteří o něm něco vědí. Zbavuje tak protagonistku romantického kouzla obestírajícího všechny popkulturní ikony, které ze světa odešly předčasně a tragicky.

Grace z filmu francouzského režiséra Oliviera Dahana pak může být především moderní mladou ženou, která se pár let po pohádkové svatbě se svým princem probouzí do reality. Zatímco přepracovaný choť na ni nemá čas, musí trčet „v domácnosti“ se dvěma dětmi. I v soukromí se cítí být svazovaná přísnou etiketou. Není divu, že začne pošilhávat po „návratu do práce“, který jí nabízí její nejmilovanější režisér – Alfred Hitchcock.

Realita vs. pohádka 

Grace ovšem nemůže jen tak oznámit vznešenému manželovi, že se vrací k filmu. V ultrakonzervativním prostředí evropského dvora se postavení panovnické manželky s hereckým povoláním neslučuje. Psychologické dramatu Marnie, které Hitchcock pro „svou“ herečku připravil, je navíc příběhem sexuálně frustrované zlodějky! Zatímco skutečný Rainier se hned po stavbě postaral o zákaz manželčiných filmů v monackých kinech, jeho filmová verze svou Grace stále ještě miluje a respektuje natolik, že jí filmování povolí. Situaci však zkomplikuje konflikt knížete s prezidentem de Gaullem, který maličké, ekonomicky i vojensky nesamostatné Monako bezprostředně ohrožuje. V knížecím paláci navíc zřejmě působí špeh, který vynáší informace protivníkům. Grace se rozhoduje bolestně, ale rychle a nezvratně: vzdá se filmu, podpoří manžela i novou vlast – a zaplétá se do komplikované intriky, jejímž cílem je zbavit Rainiera trůnu...

Monako, hájící neposkvrněnou pověst své „královny lidských srdcí“, proti lživému zobrazení událostí v Dahanově filmu vzneslo ostrý protest. Tvůrci ovšem svůj snímek duchapřítomně opatřili citátem, ve kterém samotná Kellyová svůj život označuje za pohádku. Uvolnili si tak ruce z rozvíjení své fikce, zacházející s fakty jen volně. Samotný film však pohádkou není - spíš obratně balancuje na křehké hranici mezi smyšleným příběhem, pravděpodobností a „pravdou“. Má tak sice daleko k banální televizní romanci Grace Kelly, v níž v roce 1983 titulní protagonistku ztělesnila Cheryl Laddová - stejně daleko má ovšem i k realitě, ve které hereččino manželství s náročným a sebestředným Rainierem nebylo příliš šťastné a poznamenala je oboustranná nevěra (Grace se přitom přidala do seznamu svých milenců i Franka Sinatru). 

Grace, kněžna monacká tak nebojuje za realitu (kterou stejně nikdo nezná): je „jen“ neokázale kultivovaným, inteligentním dílem, které naštěstí nepřipomíná „životopisné“ filmy z poslední doby - překombinovanou tragikomedii Hitchcock či vnitřně nevyvážený Můj týden s Marilyn. Události staré dvaapadesát let pojímá jako klasický, posmutnělý příběh o slepení rozpadajícího se manželství, šmrncnutý nenápadně hned několika Hitchcockovými filmy. S Marnií (do které legendární mistr napětí nakonec obsadil Tippi Hedrenovou) se Kněžnu monackou propojit nepovedlo. Ve filmu však silně zazní motivy z Mrtvé a živé a ozvuky romance Chyťte zloděje! (ve které si Kellyová zahrála hlavní roli).

Hlavní podíl na příjemnosti snímku má pak Olivier Dahan, který před sedmi lety přivedl k oscarovému výkonu Marion Cotillardovou v životopisném snímku Edith Piaf. I ve svém novém díle se opírá o herecké představitele – a právě díky výborným, civilně sympatickým výkonům Nicole Kidmanové a Tima Rotha stojí Grace, kněžna monacká za vidění.

P.S. Portrét "skutečné" Grace Kellyové najdete tady na blogu také.

Grace of Monaco
Francie / USA / Belgie / Itálie 2014, 103 minut, titulky
Režie: Olivier Dahan
Scénář: Arash Amel
Kamera: Eric Gaitier
Hudba: Guillaume Roussel
Hrají: Nicole Kidmanová (Grace), Tim Roth (Rainier III.), Milo Ventimiglia (Rupert Allan), Parker Poseyová (Madge), Paz Vegaová (Callasová), Frank Langella (otec Tucker), Derek Jacobi (hrabě Fernando), Geraldine Somervilleová (Antoinette),  Roger Ashton-Grifftihs(Hitchcock)
Premiéra 12.6.

pátek 13. června 2014

Terry Gilliam režíruje operu

Terry Gilliam je - mimo jiné - jedním z těch filmařů, kteří jsou specialisty na katastrofy. Jeho fantaskní velkofilm Dobrodružství barona Prášila se považuje za propadák a adaptace knížky Terryho Pratchetta a Neila Gaimana Dobrá znamení či režisérův vysněný Muž, který zabil Dona Quijota, patrně nikdy nevzniknou 1/. Nápad režírovat operu francouzského hudebního skladatele Hectora Berlioze Benvenuto Cellini, která byla považována za jeden z největších operních propadáků své doby, tedy působí v souvislosti s (třiasedmdesátiletým) Gilliamem naprosto konzistentně. Dílo, které si odbylo(neúspěšnou) premiéru v Paříži v roce 1838, se příliš často neinscenuje - a není divu, že i v repertoáru Anglické národní opery se objevuje vůbec poprvé. A teď už vážně: Gilliam není v roli operního režiséra nováčkem - má už za sebou úspěšnou inscenaci Faustova prokletí (2011). A nyní spolu s hudebním ředitelem prominentního britského operního souboru Edwardem Gardnerem proměnil Benvenuta Celliniho ve zdařilé představení, které si prý zaslouží pozornost (zahraniční recenze se shodují na tom, že se divák rozhodně nenudí).

Opulentní výprava slibuje velkou podívanou - a při pohledu na fotky se mi zdá, že Gilliamovy filmové "ztracené sny" nevykukují jen z jeho realizovaných filmů (třeba z Imaginária dr. Parnasse), ale i z jeho operní práce. Pokud byste si Benvenuta Celliniho chtěli užít na vlastní oči a uši, nemusíte jezdit do Londýna: živý přenos z Anglické národní opery se péčí distribuční společnosti Blue Sky přenáší do vybraných multikin sítě Cinestar (Černý Most, Ostrava, Olomouc, České Budějovice, Hradec Králové, Liberec) a do multikina Premiere Cinemas Olomouc. (Seznam kin najdete tadyhttp://www.operazive.cz/pripravujeme/.)

Já osobně se už těším na velké plátno na pražském Černém mostě.

1/ Keith Fulton a Louis Pepe pořídili v roce 2002 o "nenatočení" Dona Quijota dokument Ztracen v La Mancha
VB 2013, 210 minut, titulky
Režie: Terry Gilliam 
Dirigent: Edward Gardner
Hrají a zpívají: Michael Spyres, Corinne Wintersová, Willard White, Pavlo Hunka, Richard BUrkhard, David Soar
Přímý přenos: 17. 6. 2014 ve 20:00

čtvrtek 12. června 2014

Cena Pavla Kouteckého: dokument DK

David Kopecký si získal pověst radikálního experimentátora. Když před čtyřmi lety zemřel v pouhých šestačtyřiceti letech, nezůstala po něm ovšem jen řada pozoruhodných projektů. Svědectvím o architektovi, jehož dráhu předčasně ukončila krátká, těžká nemoc, se stal i celovečerní dokument jeho manželky Báry Kopecké. Snímek, jehož distributorem byla společnost Aerofilms, není ovšem objektivistickou výpovědí o kontroverzní osobnosti. Je především osobním vyznáním muži, ve kterém se autorka podle vlastních slov snaží „pátrat, pochopit a zachytit“. Snímek, lakonicky nazvaný DK, je ovšem na hony vzdálený sebepohlcujícímu patosu, který by pravděpodobně vznikl v případě méně kritické, byť stejně milující vdovy.

Režisérka manželův odkaz vnímá komplexně, jako logický průnik jeho lidských a profesionálních chyb i kvalit. Kopeckého povaha působí stejně extrémně při zařizování bytu i při projektování experimentálního domu ve slovenské Stupavě, který je pravděpodobně architektovou nejznámější realizací. Rodina s malým dítětem, která se musela obejít prakticky bez nábytku, je podřízena stejnému konceptu jako prostý obytný kvádr s transparentní fasádou z velkých skleněných tvárnic.

Ve Stupavě majitel fasádu svého domu nakonec změnil, Bára Kopecká se však manželovi přizpůsobovala, i když nikoli pokorně a bez dialogu. Krásu architekt vždy nadřazoval praktičnosti, a žena neochotná sdílet jeho vizi (a současně schopná prakticky fungovat) by pro něj byla patrně nesnesitelná, podobně jako zákazník odmítající přizpůsobit svou existenci architektově nekompromisní představě. Feministky mohou mít na podobné vztahy samozřejmě své názory, Bára Kopecká však očividně nesplňuje představu submisivní puťky, týrané géniem honícím se za nedosažitelným estetickým ideálem. 

Filmařka, dramaturgyně a pedagožka pražské FAMU se prostřednictvím svého filmu představuje jako silná a inteligentní umělkyně. Osobnosti a dílu svého manžela se nepřibližuje jen fakty, postihujícími životaběh žáka architekta Emila Přikryla, který si v roce 1995 založil spolu s Jánem Studeným vlastní kancelář - studio ksa. Forma koláže dovoluje Kopecké využít rozhovory s architektovými přáteli i spolupracovníky, rodinné video i experimentální filmy, které natáčel sám Kopecký. Vznikl tak navenek neuspořádaný a syrový tvar, který je však podřízený autorčině záměru. Svou dynamikou a proměnlivostí připomíná architektovy projekty, které se rodily postupně – bolestně a současně hravě. Stejně jako David Kopecký, i jeho manželka nesnáší estétské producírování. Spíš než autorkou je tak médiem, čirým krystalem organizujícím prostor vyprávění.

Stavitel, který ze všeho nejraději boural, aby mohl vynalézat život znovu, samozřejmě svou profesionální kariéru dláždil konflikty. Konzervativní zadavatelé i měšťácké představy o světě mu nedovolovali realizovat jeho sny. Zdaleka ne všichni se totiž chtějí osvobodit a aktivně se podílet na podobě svého životního prostoru.

Projekt Modular next, který Kopecký se Studeným v roce 2002 připravili pro československý pavilon na benátském Bienále, pracoval s představovou architektury bez architekta. Bydlení budoucnosti, které se rodí organicky a postupně z vůle svých jednotlivých obyvatel, přesahuje architektonický koncept směrem k filozofii. Ne každý by uměl bydlet v Kopeckého domě – což však nemění nic na vědomí, že společný, čistý ideál někde existuje. A právě k tomuto vědomí film Báry Kopecké přispívá.


ČR 2013, 73 minut
Režie: Bára Kopecká

Premiéra: 7. 11. 2013

(Tenhle text jsem před časem psala do odborného časopisu o architektuře. Protože film Báry Kopecké zrovna vyhrál Cenu Pavla Kouteckého, možná nebude špatné si ho připomenout.)

sobota 7. června 2014

Zakázané uvolnění aneb Láska vymírá po přeslici i po meči

V uplynulých pěti letech režisér Jan Hřebejk přesvědčivě dokázal, že nehodlá zůstat etablovaným tvůrcem „hřejivých“ tragikomedií. Ze spolupráce s Petrem Jarchovským se zrodila volná dramatická trilogie Kawasakiho růže, Nevinnost a Líbánky, založená na hříších z minulosti, které dostihnou své zcyničtělé pachatele. Nedoceněnou Svatou čtveřici natočil Hřebejk podle scénáře Michala Viewegha – a svého pravidelného spolupracovníka Jarchovského nyní „zradil“ i v Zakázaném uvolnění, na kterém spolupracoval s Petrem Kolečkem.

Třicetiletý úspěšný dramatik, který má na svém kontě také televizní seriály Okresní přebor, Čtvrtá hvězda či Marta a Věra, debutuje Zakázaným uvolněním jako filmový scenárista. Opírá se při tom ovšem o vlastní stejnojmennou divadelní hru, která měla v režii Daniela Špinara před dvěma lety premiéru v A studiu Rubín. V rámci Hřebejkovy filmografie se tak Zakázané uvolnění řadí vedle dokumentárního záznamu operního opusu divadla Kolowrat Zítra se bude… a filmové verze představení Divadla Komedie Činoherního klubu Odpad, město, smrt.

Z divadelního obsazení převzala filmová adaptace trojici hlavních představitelek – Zuzanu Stavnou, Hanu Vagnerovou a Janu Strykovou -, rozbila však původní komorní půdorys založený na klasické jednotě postav, místa a času. Nešťastné rozhodnutí (učiněné patrně ve jménu „větší filmovosti“) ovšem Zakázané uvolnění změnilo v polovičatý hybrid, v němž všechny snahy o filmařské zcivilnění jen zdůrazňují jevištní základ vyprávění.

Hodinové řádění tří protagonistek v komorním prostoru jeviště, které z Kolečkovy hry udělalo hit, je ve filmu proloženo retrospektivami i paralelní dějovou linií týkající se dvojice mužských postav. O těch se v původní hře pouze mluví. Tyto „dotáčky“ nesené na vlně uvolněné letní atmosféry (o občasném zvracení a močení nemluvě) neústrojně upomínají na lyrický design režisérova předchozího „svatebního filmu“ filmu Líbánky.

O Kolečka víc 

Titul Zakázané uvolnění odkazuje k hokejovým pravidlům, může se však vztahovat i ke stavu, do nějž se jednoho letního večera vinou nadměrné konzumace stejnojmenného drinku uvede trojice hlavních hrdinek. Čerstvá nevěsta Klára je do venkovského hokejového baru s beznadějným názvem Lapačka „unesena“ taxíkem. Vyprázdněnost svatebního obyčeje narušuje fakt, že svědkem ženicha Štěpána je žena – nevěstina vrstevnice, Slovenka Iveta. Během nekonečného čekání na novomanžela, bloudícího se svědkem po klikatých venkovských silničkách, se návštěvnice opijí s barmankou Vladanou. Ta vsadila vše, co měla, na výsledek právě probíhajícího hokejového utkání mezi Slovenskem a Českem.

O průběhu zápasu ovšem nikdo nic neví, protože moderní technika kolabuje vinou divoké bouře. Přírodní spoušť doprovází „významným“ hřměním průtrž překvapivých odhalení, jež smete načinčanou květinovou výzdobu a odhalí vykotlané podloží hned několika životů. Vše začne Klářiným zjištěním, že půvabná svědkyně má „jejího“ Štěpána uloženého v mobilu pod mazlivou přezdívkou Králíček. 

K hořkým pravdám o svých životech se ovšem musejí probrodit nejen tři osamělé ženy, ale i dva muži ztracení v lesích. Na rozdíl od divadelní předlohy totiž ženské trio doplňuje kompatibilní potyčka mezi Štěpánem, který se zásadně nezajímá o sport, a jeho nejlepším kamarádem, který zuřivě odmítá představu, že je gay. Mač mezi Českem a Slovenskem se pak stává metaforou souboje mezi rozumem a lidskou přirozeností. Důležitou roli proto hraje i slovenský původ smutné „divošky“ Ivety, která díky schopnosti prožít a přijmout svou porážku zůstává nejsympatičtější postavou vyprávění. 

Jinak ovšem není divu, že hokej dopadl 5:4 ve prospěch Česka: Zakázané uvolnění totiž vlastně nakonec nevypovídá o „nedovolené“ ventilaci pečlivě skrývaných emocí, ale o naší schopnosti potlačovat přirozené touhy je ve jménu „civilizovanosti“ a „rozumu“. Karaoke na mol opilých hrdinek měnící se v teskné štkaní je tak lamentací nad láskou, která vymírá po přeslici – a vinou nemužných mužů i po meči. 

Tato sofistikovaná konstrukce dobře zapadá do realisticky hořkého autorského světa Jana Hřebejka. Kolečkova komedie plná šťavnatých „hlášek“ a dravě divného humorem ovšem působí jen jako umělohmotná pouťová maska, kterou si nasadil posmutnělý režisérský skeptik ve snaze pobavit diváky. Ovšem pámbu ví, jestli si film – zbavený obvyklých hřebejkovských hereckých hvězd - najde nějaké cílové publikum. Honí totiž příliš mnoho zajíců najednou. Jako divák bych toužila spíš po vítězství „Slovenska“ - autorské přirozenosti, která by nechala Kolečkovu hru tam, kam patří a kde se jí daří – na divadle. Takhle jsem z toho totiž jelen.

ČR 2014, 77 minut

Režie: Jan Hřebejk 
Scénář: Petr Kolečko
Kamera: Jan Žiaran
Hudba: Ivan Acher
Hrají: Zuzana Stavná (Klára), Jana Stryková (Vladana), Hana Vagnerová (Iveta),  Ondřej Sokol Štěpán), Igor Orozovič (svědek), Norbert Lichý (štamgast) 
Premiéra: 5. 6. 2014

(Tenhle text jsem napsala do Lidových novin. Za možnost uveřejnit ho i zde na blogu redakci děkuji.)



středa 4. června 2014

Na hraně zítřka: Proč mám ráda Toma Cruise

Pokud bych se opírala jen o svojí první signální, "nemám ráda" Toma Cruise. Je to fešák, ale na můj vkus moc libový - a jeho herecké koncerty jsou omezeny na několik základních tónů. Záleží ovšem samozřejmě na tom, kdo je autorem partitury a kdo je dirigentem (a v pořádku je tak pro mne Kubrickovo famózní Eyes Wide Shut i většina série Mission: Impossible). Cruiseovy umanuté, ambiciózní výpravy do mého oblíbeného žánru sci-fi mne ovšem vždycky trochu iritovaly. Minority Report a Válka světů mne zajímaly spíš kvůli Stevenu Spielbergovi. A Nevědomí jsem spláchla coby potenciálně zajímavý narcistní kousek hvězdy, která má tak pevně v rukou svou kariéru, že ji mění v nástroj masturbace. */

Na hraně zítřka je ovšem film, který ve mně vzbudil respekt. Ten sice nehraničí s fanynkovskou láskou, ale nutí mne vnímat Cruise s laskavějším zájmem. Ve filmu nepříliš osobitého Douga Limana (Agent bez minulosti, Mr. and Mrs. Smith, Jumper, Fair Game) přitom jednapadesátiletý herec nedělá nic jiného než obvykle ve "svých" akčních filmech: s pomocí CGI upevňuje představu o své nadstandardní fyzičce a v rámci akčního příběhu střídá omezenou škálu svých výrazů (nejhorší je samozřejmě úvod, ve kterém musí hrát svého hrdinu jako zbabělého a rozpačitého). Cruise ovšem tentokrát nepředvádí nahou vypracovanost své horní hrudní apertury. A především: hnutí mysli jeho postavy není předvedeno s pomocí "hereckého koncertu", ale prostřednictvím děje.     

Neznám knihu Hirošiho Sakurazaky All You Need Is Kill, která posloužila jako předloha scenáristickému týmu (naplňuje prý literární subžánr "light novel" určený japonské mládeži, ve kterém se vyskytuje málo slov a hodně manga obrázků). Kariéru spouluscenáristy Christophera McQuarrieho ovšem odstartoval Oscar za scénář Obvyklých podezřelých (a nedávno posílila i režie nepříliš povedené, ale divácky úspěšné cruiseovky Jack Reacher: Poslední výstřel). Základní kvalita filmu Na hraně zítřka se zjevně odvíjí právě od scénáře - a nikoli od herectví hlavního představitele, kamery, digitálních triků, nápadu využít jako pozadí starou dobrou Evropu či od schopností režiséra (který ovšem nic nezpackal - klobouk dolů). Základní nápad filmu je tentýž jako u romantické komedie Na Hromnice o den více nebo sci-fi Zdrojový kód (a třeba také jednoho nezapomenutelného dílu seriálu Xena): hrdina má k dispozici stále tentýž krátký časový úsek, do kterého se musí vracet tak dlouho, dokud se "nezmění k lepšímu". Protagonista Hromnic tak obývá stále stejný zimní den, hrdina Zdrojového kódu má jen pár minut, během kterých má zabránit teroristickému útoku. Ve všech případech si samozřejmě protagonista pamatuje průběh předchozích "misí" a vyvozuje z něj důsledky. Zprvu je ve vyprávění on sám jedinou "proměnnou" a jeho okolí se chová stále stejně. Když ovšem začne své myšlení a cítění měnit podle toho, co dalšího se dozvídá o osobách a dějích kolem, začne se sám cíleně chovat jinak. A ovlivňuje tak i celý původní běh událostí. Tím, že změní sám sebe, protagonista nakonec "zachrání svět" - jak bývá v hollywoodských filmech pěkným zvykem. Takto popsané to zní složitě, ale jde o příběh, jenž se dá velmi přehledně a nápaditě filmově vyprávět. Což autoři filmu Na hraně zítřka činí.

Cruiseův William Cage je armádní tiskový mluvčí, který si myslí, že je lepší než ostatní. Generálovi velícímu klíčové vojenské operaci proti mimozemským agresorům - mimikům - tak odepře rozkaz natáčet reportáž v první linii. Nejenže je za to degradován a musí se vylodění ve Francii účastnit coby prostý voják, přestože neumí ani zacházet s bojovým oblekem. Mimozemská nákaza, kterou k sobě osudově přitáhl, navíc Cage nutí vracet se do výchozího bodu - rána předcházejícího vylodění - vždy, když zemře. (a tady už budou asi následovat nějaké ty spoilery) Protože se Cage dokáže poučit ze svých proher, naučí se nejprve v rámci masakru pozemských vojsk vyhýbat nástrahám a přežít. Aniž by příběh vybočil z kulis vojenského dramatu ve stylu Hvězdné pěchoty (včetně představ o koedukované armádě), nabývá postupně vyprávění na zajímavosti a hloubce. S množstvím informací, které postupně (doslova za cenu vlastního života) nasbírá, se totiž Cage může stát hrdinou, který dovede ovlivnit výsledek celé války ve prospěch prohrávajícího lidstva. Aby bylo ve filmu pěkněji, motivuje hrdinu k tomu, aby se stal pánem vlastního osudu, i sličná, rázná vojačka Rita Vrataská (sličná Emily Bluntová). 

Film (a patrně už předloha) intenzivně připomíná princip bojové videohry. Jako diváci ji sice nemůžete ovládat, ale můžete se dobře bavit na účet hlavní postavy, jejíž cesta k vítězství je založena na smrtících omylech. Nejcyničtější je ta pasáž, ve které Rita podrobuje Williama nebezpečnému bojovému výcviku a v rámci jeho urychlení ho často sama zastřelí. Motiv restartu nevyhnutelně vede k posílení bezcitného, "herního" vnímání diváka: Cage se mění jen ve figurku, o jejíž život se vůbec nebojíte. V tom okamžiku ovšem přichází ke slovu okamžit, kdy "nakažený" o svou schopnost pohybovat se časem přijde. Stalo se to Ritě - může se to stát i Williamovi. V tom okamžiku máte před sebou najednou hrdinu, o kterého se skutečně, úzkostlivě bojíte. Víte totiž, že "tentokrát je to doopravdy" - a že když William zemře, k žádnému restartu dojít nemůže...

Pokud na filmu Na hraně zítřka něco skutečně obdivuji, je to právě tenhle vypravěčský trik. V rámci žánrových titulů totiž vždycky víceméně víte, jak to všechno dopadne - a přežití hrdiny tak tvoří podstatu prakticky každého akčního příběhu. Právě proto se v hloubi své divácké duše nikdy opravdu nebojíte o Ethana Hunta či Jacka Reachera... A nyní se opravdu budete bát o Williama Cage. 

Díky, Tome Cruisi, že jsem to mohla zažít. 

*/ Tady je odkaz na recenzi na tomto blogu.

Edge of Tomorrow
USA 2014, 114 minut
Režie: Doug Liman
Scénář: Christopher McQuarrie, Jez a John-Henry Butterworth (podle knihy Hirošiho Sakurazaky All You Need Is Kill)
Kamera: Dion Beebe
Hudba: Christophe Beck
Hrají: Tom Cruise (William Cage), Emily Bluntová (Rita Vrataská), Brendan Gleeson (generál Brigham), Bill Paxton (Farell), Jonas Armstrong (Skinner), Tony Way (Kimmel) Kick Gurry (Griff), Franz Drameh (Ford)

Premiéra: 5. 6.