Prohledat tento blog

pátek 30. dubna 2010

Použil Jan Svěrák "Wilhelmův výkřik"?

Ve středu jsem viděla nový film Jana Svěráka Kuky se vrací  a když jsem se ptala, kdy o něm budu moct něco napsat na tenhle blog, dozvěděla jsem se od PR manažerky filmu tohle: "tak trochu předpokládáme, že seriózní novináři počkají s recenzemi až k datu premiéry". (Ta je 20. května.) Tak to jsem zvědavá... zřejmě se tímhle způsobem dá i vyselektovat, kdo u nás je a kdo není  seriózní novinář. (První vlaštovka je už zde :-)).

Taky mi připadá, že na recenzi Kukyho je trochu brzy (ostatně když jsem na blog napsala o Protektorovi, kterého jsem náhodou viděla také poměrně dlouho před premiérou, producent Najbrtova filmu se na mne docela zlobil). Takže pro začátek jen dvě drobné poznámky, které mi táhnou hlavou. Předně: až budete číst, že Kuky je růžový, nevěřte tomu. Kuky si ve filmu důsledně stojí za tím, že je červený, ale holt už za svůj zasloužilý život hračky trochu vybledl.

Ta druhá a trochu delší poznámka se týká otázky, jestli Jan Svěrák skutečně jako první režisér v Čechách použil legendární "Wilhelm Scream" (seznam filmů, ve kterých byl použit - je jich k dnešku a bez Kukyho 172 - najdete tady). Zdařilý smrtelný výkřik muže požíraného krokodýlem (tak, jak poprvé zazněl  v dobrodružném filmu Raoula Walshe s Garym Cooperem Distant Drums/ 1951 a poprvé byl ze zvukového archivu studia Warner Bros vyloven o dva roky později pro postavu vojína Wilhelma, střeleného indiánským šípem, ve westernu The Charge at Feather River) se stal jedním z fetišů hollywoodských zvukařů a jeho slávu šířili ve svých filmech zvláště cinefilové z řad generace Nového Hollywoodu - Steven Spielberg a George Lucas, respektive jejich proslulý designér zvukových efektů Ben Burtt. (Stručnou historii tohoto úžasného zvukového efektu a odkazy na další wilhemovské stránky najdete tady.)   
Tady je populární sestřih některých nejznámějších okamžiků, kdy Wilhelmův jásavě srdcervoucí vřískot zazněl:    



Je zřejmé, že tento zvukový efekt se využívá - navzdory původnímu použití - prakticky vždycky pro někoho, kdo odněkud padá. Jan Svěrák, který má Spielberga a Lucase rád (což je v zrovna v Kukym v mnoha scénách znamenitě vidět), se po bok svých předchůdců a souputníků používajících Wilhelovo halasné rozloučení se světem připojil podle všeho ve scéně, kdy z volantu autíčka hrdinova lesního mentora, kapitána von Hergota (kterého mluví Zdeněk Svěrák) spadne neznámý brouček.

úterý 27. dubna 2010

Iron Man 2: problémy s oblekem

Se superhrdinskými obleky bývají někdy problémy: nemám teď na mysli  tu  proklatou kapuci, na kterou upozorňují pixarští Úžasňákovi a která se může stát příčinou zkázy neopatrného protagonisty. Spíš vztah Dana Dreiberga a Laurie Jupiterové, kteří se nemohou ve Strážcích pomilovat, protože jim v tom brání jejich lidská "kůže", "navlečená" na rajcovní superhrdinské kostýmy, které jsou jim bytostně vlastní. Nebo ty potíže, co má Superman na ulici s převlékáním... Zkrátka mezi hrdinou a jeho kostýmem (tedy superhrdinskou identitou) bývá - zvlášť ve filmových adaptacích comicsů  - značný rozpor.      

Tony Stark přestal "problémy s kostýmem" řešit už ve svém prvním filmovém dobrodružství, protože se ke své druhé identitě létajícího superhrdiny Iron Mana otevřeně přiznal. Může si bojový oblek nosit v příručním kufříku a vklouznout do něj, kdykoli je třeba. A jeho tvář zná každá mexický prodavač jahod postávající u silnice. Přesto zrovna ten oblek, který Tony tak důvtipně vyvinul v minulém filmu, začne ohrožovat jeho statut. Samozvaný, etablovaný ochránce civilizovaného světa (který prohlašuje, že "privatizoval světový mír") sice soudí, že je schopen své  poslání zvládnout, ve skutečnosti mu však na paty šlape mnoho jiných, kteří už ve výzkumu podstaty a využití bojového obleku nebývale pokročili - především pološílený, pomstychtivý ruský vědec Ivan Vanko (další zdařilá kreace Mickeyho Rourkea) a ambiciózní, leč neschopný konkurent Stark Industries Justin Hammer (Sam Rockwell je zase úplně jiný než v Moonu). Své chtějí  k této otázce povědět také armáda a politici, kteří podnikatele dokonce pozvou před senátní výbor (což celkem nesmyslně připomíná scény z "honů na čarodějnice" v 50. letech). Ti by rádi Starkův jedinečný oblek změnili v sen každé správné comicsové americké vlády - univerzálního, nemyslícího vojáka vyrobitelného v jakémkoli množství.

Různých verzí Tonyho superhrdinského kostýmu je tak najednou ve hře oproti hrdinovu původnímu očekávání spousta - takže diváka čeká vlastně cosi jako "souboj obleků", ať už v nich je navlečený nějaký chlapík či není. Odvahu odhalit v boji tvář má jen Ivan Vanko ve svém rukodělném postroji s elektrickými (či jakými) biči: Tony a jeho kamarád Rhodes si kvůli bezpečí v boji tváře skryjí za helmy a Hammerovy výtvory žádné tváře nemají, protože jsou to roboti. Takže v té chvíli pro diváka končí všechna sofistikovaná zábava - tedy pokud neulítává na digitálně rozpohybovaných postavičkách, které do sebe mlátí, poletují vzduchem a akci nikdy neskončí dřív, než je všechno kolem politováníhodně zdemolované.

V druhém Iron Manovi je bohužel výrazně víc akce a mnohem méně čiré Tonyho radosti z létání a potěšení Roberta Downeyho Jr. nad novou rolí než v prvním filmu. S prvním Iron Manem to bylo jinak než třeba se Soudcem Dreddem, kde nikdo nestál o to, aby si hrdina sundal z obličeje helmu a odhalil celou tvář Sylvestera Stalloneho. U průměrné comicsové zábavy stačí k vyjádření hrdinova charakteru to, čemu se ve špatné literatuře říká "brutální čelist". O Tonym Starkovi v civilu ale chcete vždycky vědět víc - a bojový oblek z toho vyjadřuje naprosté minimum (i když se ani nové vyprávění neobejde bez leitmotivu záběru na hrdinovu tvář "rozjasněnou" světelnými ciferníky).

Tony má ale sotva čas spěšně vyhrknout nějaký bonmot mezi dvěma výbuchy, vygooglovat si informaci o své nové podřízené Natalii (krásná, ale zbytečná Scarlett Johanssonová) a udělat na sebe smutné oči do zrcadla ve chvíli, kdy mu dochází baterka (respektive kdy jeho organismus kolabuje vinou otravy paladiem - pohonem obloukového reaktoru, který hrdinu paradoxně současně udržuje při životě).Stejně jako bojových létacích obleků, i nevyužitých postav a témat je tady najednou nějak moc a místo divákova potěšení z bohatosti vší té zábavy vzniká nepříjemný přetlak. Druhý Iron Man tak vypadá jako každý jiný průměrný áčkový superhrdinský snímek (už zmiňovaní Strážci jsou naopak důkazem, že zvládnout hodně postav i komplikovaných témat lze - nezkušený Justin Theroux ovšem není tím typem scenáristy, který by to dokázal.).

Hrozba Tonyho smrti a konflikt státní  moci a soukromé superhrdinské mise okořeněný sporem se žárlivou Pepper kvůli Natalii by bohatě stačily na jeden film - ale to se zřejmě tvůrcům Iron Mana 2 zdálo jaksi málo. Museli proto rozjet ještě další a mnohem standardnější dějové linie, ve kterých už nehraje velkou či žádnou roli Tonyho výbušná, sebestředná a sarkastická osobnost. Představou, že v druhém dílu filmu musí být všeho dvakrát víc než v tom prvním, nás autoři mlátí po hlavě tak důsledně a mechanicky, že si vlastně nepamatuji jedinou scénu, která by mne v tom ohlušujícím zmatku skutečně bavila a kterou bych si s vůbec zapamatovala. Vlastně ano - jedna mi utkvěla a týká se zase superhrdinského "kostýmu". Namol opitý Tony na oslavě svých narozenin předvede, jak to dělá, když se mu chce v bojovém obleku čurat... Zmíněný zapeklitý problém má primitivní a poněkud trapné řešení - toho druhu, který zvolili i tvůrci nového Iron Mana v pojetí svého filmu: prostě to všechno pustili - cokoli, kamkoli, padni, kam padni.

První Iron Man byl výjimečný. Ten druhý je už jen předlouhý, usilovný proud naznačující začínající potíže s prostatou. Na třetí díl je prý už nakročeno... Božínku.

P.S. K mé nespokojenosti z filmu možná - vedle natěšenosti, která se vždycky těžko uspokojuje - přispěla i skutečnost, že nám ho dneska na novinářské projekci pustili dabovaný. Dabing obecně nemám ráda, ale Downey bez vlastního hlasu je jen poloviční rozkoší.

Distributor nám mimochodem nabídl film úmyslně bez tradiční scény umístěné za závěrečnými titulky - a já jsem v rozpacích: píšu Iron Mana 2 do Filmového přehledu, kde je - jak víte - součástí textu podrobný obsah včetně takových důležitých detailů, jako je zmíněná sekvence. Budu vám vděčná, když mi - až snímek  uvidíte celý v kině - ve dvou větách napíšete, co za zázrak se tam nakonec stane. Nebudu tak muset chodit znovu na film, který mi myslím stačilo na dost dlouhou dobu vidět jednou. Předem díky!  

Iron Man 2
USA 2010, 124 min.
Režie: Jon Favreau
Scénář: Justin Theroux
Kamera: Matthew Libatique
Hudba: John Debney
Hrají: Robert Downey Jr. (Tony Stark/Iron Man), Mickey Rourke (Ivan Vanko), Gwyneth Paltrowová (Pepper Pottsová), Scarlett Johanssonová (Natalie), Sam Rockwell (Justin Hammer), Samuel L. Jackson (Fury), Don Cheadle (Rhodes), Jon Favreau (Happy)
premiéra 29. dubna 2010

neděle 25. dubna 2010

Děti noci přemlouvají bábu

Myslím, že se mi docela líbí, jak Martha Issová a Jiří Mádl vstoupili do politiky:



A pokusy o zesměšnění jejich klipu nejsou tak vtipné jako originál.



Vlastně mi ani nevadí, jestli se režisér Petr Zelenka inspiroval či nikoli proobamovským klipem Sarah Silvermanové:

pátek 23. dubna 2010

Špatnej polda: pohlazení ploutví Wernera Herzoga

Nicolas Cage v posledních letech mrví svůj hvězdný kredit  nejen pilně, ale i pozoruhodně - vlastně jsem musela dost dlouho přemýšlet, kdy naposled jsem se jako divačka při pohledu na něj tak trochu nestyděla (nakonec jsem došla k osm let staré, kaufmanovské Adaptaci). Cageova filmografie z poslední doby je ale současně sbírkou velmi zajímavých jmen - jde ovšem většinou o projekty, které se originálním a ceněným tvůrcům jaksi zvrtly. Špatnej polda představuje velkolepou, bizarní korunovaci tohoto směřování: Cage se díky svým neomylně roztěkaným ambicím spojil s jedním z "nejdivnějších" režisérských autorů současnosti, Wernerem Herzogem. Vznikl propadák velké ceny, která se ale neměří vydělanými dolary ani (probůh, to už vůbec ne) "uměleckými" hodnotami.

Je poněkud vedle ten, kdo vidí Špatného poldu jako další důkaz zájmu slavného německého tvůrce o hollywoodský mainstream a jako příklad si bere do úst pouze průměrně zajímavé psychologické drama Temný úsvit (u nás film s Christianem Balem uvedl do domácího kina před dvěma lety Bontonfilm). Špatnej polda je pouze důkazem, že šílenec Herzog  jako obvykle vycestoval do nějaké krajiny a natočil v ní svůj další film. Je možná trochu nezvyklé, že tou krajinou není jihoamerický prales či ledové pustiny kolem polárního kruhu, ale hollywoodský mainstream - což Špatnému poldovi zajistí jistě víc (zmatených) diváků, než měl třeba Herzogův hraný dokument The Wild Blue Wonder (mimochodem, co se týče tohoto odkazu na csfd, "oficiální text distributora" je můj text, ukradený z karlovarského katalogu).

Nejde ale o hollywoodský mainstream ve standardní "nezávislé" podobě, jakou představuje původní verze Abela Ferrary z roku 1992 (která vynesla Harveymu Keitelovi za herecký výkon Independent Spirit Award). Jde o "opravdový", blbý střední proud, respektive ten typ krimithrilleru vyprávějící o umanutém, stárnoucím policajtovi bojujícím ve zkorumpovaném světě s narkomafií.

Osmašedesátiletý Herzog ovšem natočil cosi, co jsem ještě neviděla (a dovoluji si předpokládat, že jste to ještě nikdy neviděli ani vy): film, který se patrně nedá popsat (pokoušela jsem se o to a naprosto jsem selhala), ale můžete se u něj - nečekaně a nevěřícně - bavit. Starý pán tu nabízí scény tak brutální a chladně cynické (ale bez jakéhokoli cynismu), že s přehledem a zcela bez snahy soutěžit vypaluje rybníky všem  mladším hollywoodským a britským rádobydrsňákům. Strašlivé žánrové banality podává s lakonickým klidem a přebíjí je neskutečně "divnými" scénami, nabízejícími tak bohaté a unikavé kontexty, že se vám čas od času jen  naprázdno zachvěje spadlá čelist. Jeho film navíc naprosto není hnusný,  působí nakonec zaujatě a málem  radostně, což je deviza, již si s potěšením spojuji právě s režisérovými zralými díly posledních let.


Špatnej polda je - možná - existenciální tragédií jako Aguirre, hněv boží (abych zmínila herzogovský film u nás celkem známý), současně je to ale také komedií. Herzog osciluje mezi žánry a nechává jen na vás, co si z jeho filmu vybereme jako "opravdové". Asi to ale nebude ta scéna, kdy si abstinující a polepšená luxusní prostitutka (krásná a odvážná Eva Mendesová) čekající s hrdinou děťátko připíjí minerálkou s hrdinovým (abstinujícím a polepšeným) otcem a jeho (abstinující a polepšenou) družkou. Pokud bych sázela na emocionálně "opravdové" okamžiky (i když u Herzoga nikdy nevíte, což je báječné), považovala bych za ně ty scény, ve kterých vystupují zvířata: ta jsou ve filmu, který není nemorální, ale morálku zpochybňuje stejně jako amoralitu, jakýmsi reliktem z režisérových "pralesních" filmů - tak podivným měřítkem lidskosti, velikosti a důležitosti, na jaké si troufnete.

Najdete tu "teskný" záběr očima aligátora, který ze škarpy sleduje svého druha cukajícího nožkou v agónii po střetu s automobilem. Nebo (úžasnou) scénu, ve které si Terence naprosto není jistý, jestli ty dva leguány na jeho psací stůl dali z legrace kolegové, nebo jestli jde o drogovou vizi, takže po nich jen podezíravě pokukuje. Nebo scénu, kdy už je hrdina natolik mimo, že "opravdu vidí" leguána plazícího se přes mrtvé tělo zloducha, který musel být střelen podruhé, protože "jeho duše pořád ještě tančila"... Nebo scény, v nichž má hrdina na krku vedle přitroublého korunního svědka, zfetované a zbité přítelkyně, desetitisícových dluhů a jejich po zuby ozbrojených vymahačů i tatínkova odporného psa, na jehož jméno se zapomněl zeptat (a divák se ho NIKDY NEDOZVÍ). Vlastně tu ale také jde - abychom se vrátili od chlupatců zase ke studenokrevným živočichům - o naivní básničku, kterou po sobě zanechal senegalský chlapeček zmasakrovaný narkomafií a která se týká akvarijní rybky, jež má sny a ploutev jako obláček, kterou dokáže hladit...  

Žádný text o Špatném poldovi se neobejde bez poznámky o Nicolasi Cageovi. Ten je tak dobrý, jak jen může být herec, který moc neumí hrát, ale může být výjimečným způsobem použit zajímavým režisérem (tak, jak se mu to stalo třeba s Lynchem ve Zběsilosti v srdci): strašlivé, "vážné" škleby, které Cageovi vynesly Oscara za alkoholické drama Leaving Las Vegas (1995) a posloužily dobře třeba Scorseseho vypjatému stylu v Počítání mrtvých, jsou tady zcela na místě. Terence je většinu vyprávění totálně sjetý a navíc ho šíleně bolí záda, takže s "herzogovským" sestřihem vlasů (jednou z nejlepších vlasových kreací plešetějící hvězdy za poslední ubohé roky), kulatými zády a  lehce vykloubenou chůzí připomíná novou verzi velkého, obtloustlého Frankensteina. Šestačtyřicetiletý Cage vypadá na svůj věk (nebo o něco hůř) - a podává famózní herecký výkon (jen mi není jasné, jak ho Herzog přesvědčil, aby tak bedlivě studoval grimasy leguánů). Působivostí se mu vyrovná (když pomineme všechny zvířecí protagonisty) jen mladičký Denzel Whitaker, který hraje přitroublého černošského svědka vraždy s intenzitou Denzela Washingtona a klidnou odtažitostí Foresta Whitakera, aniž by byl se zmíněnými pány nějak příbuzný...   


Zhulený hrdina (kterému víceméně můžete věřit pouze lítost nad tím, jak si při záchraně vězně při hurikánu Katrina zničil luxusní spodky za 55 dolarů), si v jedné chvíli pochvaluje, jak úžasné věci člověk dokáže, když má jednoduchý cíl. Špatnýho poldu můžeme vnímat jako film, ve kterém se Werner Herzog pokusil tuto formulku aplikovat na kinematografii: upnul se k cíli natočit krimithriller vyprávějící o umanutém, stárnoucím policajtovi bojujícím ve zkorumpovaném světě s narkomafií. A nenatočil "něco jiného", ale mnohem víc: tohle pohlazení ploutví si určitě dopřejte.


P.S. V titulcích se mimochodem dozvíte, že záběry leguánů pořizoval sám Herzog.  


Bad Lieutenant: Port of Call - New Orleans
USA 2009, 122 min., titulky
Režie: Werner Herzog
Scénář: William M. Finkelstein
Kamera:Peter Zeitlinger
Hudba: Mark Isham
Hrají: Nicolas Cage (Terence McDonagh), Eva Mendesová (Frankie), Val Kilmer (Stevie), Fairuza Balková (Heidi), Xzibit (Velký Osud), Brad Dourif (Ned), Denzel Whitaker (Daryl), Michael Shannon (Mundt).

Premiéra v ČR:  29. 4. 2010

středa 21. dubna 2010

Filmové labyrinty: otázka hrdinovy volby

poznámce o filmech s prvkem labyrintu  je možná třeba ještě dodat něco o středu labyrintu: ten bývá v tradičním zobrazení "jen" znepokojivě prázdným prostorem. Do tohoto středu si každý poutník umisťuje "svého Mínótaura" - něco, s čím se musí utkat jen on sám a co tedy také může jen on sám vidět. Každý poutník by měl tedy zřejmě sám pro sebe poznat, kdy se ocitl ve středu labyrintu - v místě, ve kterém musí svést souboj s temnými stíny své vlastní duše.

Pokud vnímáme putování některých filmových hrdinů jako průchod labyrintem, přestože se ve vyprávění žádný zjevný labyrint klasického tvaru nevyskytuje, je zajímavým příspěvkem k otázce "prázdného středu" je muzikál Čaroděj ze Země Oz. V jeho finále Dorotka s přáteli po řadě překonaných strázní konečně dorazí ke svému titulnímu protivníkovi - a zjistí, že vlastně neexistuje, respektive že očekávání jeho velikosti a moci vzniklo na základě "filmového" triku (odhalení prostoru za závěsem). Ideologie příběhu L. Franka Bauma, kterou klasický snímek z roku 1939 přejal, tedy hrdince nenabízí očekávané utkání s čarodějem a vzdává se tak mytologických/pohádkových řešení (povinnost viditelného, akčního vyvrcholení tohoto druhu naznačuje řešení finále v Burtonově Alence v říši divů). Jisté divákovo zklamání pak nutně musí pokračovat, když dosud tak zvídavá a kurážná Dorotka odsouhlasí, že nejlepší je to nakonec stejně doma, takže se pokorně vrací z barevného, snového světa plného dobrodružství zpátky do své všední, černobílé reality. Zatímco u jejích společníků došlo ke zjevné změně a získali odměnu, nemáme žádné viditelné důkazy o tom, že Dorotku její putování nějak změnilo a bude život ve svém světě nyní žít jinak. 
Čaroděj porušuje i další pravidlo pro obvyklý průchod labyrintem, během kterého je klíčová samota: cesta každého poutníka labyrintem je obrazem lidské existence, kterou přece také každý absolvuje sám za sebe. I když hrdinu obvykle provázejí společníci, které často získává během jednotlivých zastávek, ve finále úzké a klikaté chodby pohyb skupiny prakticky vylučují. Hrdinu ovšem většinou  během jeho putování sleduje vědoucí síla nebo bytost, kterou ve středu labyrintu očekává, nebo se tam s ní setkává nečekaně - třeba ve chvíli, kdy má konečně dosáhnout předmětu nebo osoby, za nimiž se do labyrintu vydal. Pokud jde o podobu bytosti ve středu, třeba v Labyrintu je jím pro dívenku Sarah (Jennifer Connellyová) zlý skřetí král (David Bowie), který unesl jejího bratříčka, zatímco pro malou Koralínu je jí nepravá matka, která zprvu vypadá jako lepší verze dívčiny vlastní maminky a teprve postupně se odhaluje jako monstrózní broučí čarodějnice, se kterou je potřeba svést vražedný souboj. Tato bytost - ať už přátelská nebo nikoli - staví hrdinu zpravidla před nějakou zásadní volbu: někdy jde o záchranu milované osoby nebo osob, jindy o "poklad",  předmět symbolizujícího "skutečné" lidské hodnoty (láska, přátelství, naděje, víra). Zjevně drahocenný, "mocný" vzhled může klamat. Panenská princezna Lily (Mia Saraová) v Legendě Ridleyho Scotta tak zbloudí v podzemních léčkách pekelného Pána zla a vinou špatné volby (touha po hmotném, světském majetku) se mění ve svou temnou, sexuální verzi.  



Dobrým příkladem spojení záchrany milované osoby s otázkou volby je řešení v Indiana Jonesovi a poslední křížové výpravě, kde hrdina na výzvu rytíře grálu nalézá mezi desítkami falešných, nádherně vyzdobených  pohárů prostý, omšelý svatý grál, zatímco jeho protivník zemře, protože se nechal svést zlatou nádherou, jež je obrazem nicoty a pomíjivosti. Správná volba pro Indyho znamená především život pro znovunalezeného otce, který na něj čeká před labyrintem. Profesor Jones (Sean Connery) se každým okamžikem přibližuje smrt - průchod labyrintem a otázku volby ve filmu obvykle pro zvýšení napětí provází časová tíseň.