Prohledat tento blog

čtvrtek 9. března 2017

Václav Marhoul začíná točit Nabarvené ptáče

(Tento text jsem napsala pro Revue) Producent, režisér a scenárista Václav Marhoul má ve svých sedmapadesáti letech za sebou dva celovečerní filmy – láskyplnou, kultovní parodii Mazaný Filip (2003) a ambiciozní válečné drama Tobruk (2008). Také jeho nový, autorský film Nabarvené ptáče je po umělecké i produkční stránce ambiciózním projektem a současně velmi osobní záležitostí, která začala nabírat konkrétnější podoby hned po realizaci Tobruku.

„Nejsem schopen dělat blbé filmy za peníze, musím se zamilovat,“ poznamenal Václav Marhoul ve středu na tiskové konferenci, kdy projekt představil novinářům. Informace o připravovaném filmu ovšem česká média čas od času podávala už od roku 2010, kdy se Marhoulovi povedlo získat prakticky nedobytná práva na zfilmování ceněného románu Jerzyho Kosiňského. Polský, anglicky píšící autor do Nabarveného ptáčete – kontroverzního příběhu židovského chlapce bloudícího válkou zdevastovanou krajinou - promítl v roce 1965 zážitky z vlastního dětství. Příběh o potřebě tolerance ve světě zmítaném xenofobií, hloupostí a nenávistí rezonuje jednak s Marhoulovými formativními osobními zkušenostmi, jednak nabízí nadčasové téma srozumitelné kdekoli na světě.

Marhoulův snímek předchází pověst velkého, artového projektu, připravovaného s nebývalou péčí a promyšleného do detailů. Za základ považuje Marhoul kvalitní scénář, který mu po třech letech a sedmnácti verzích podporovaných postupně osmi dramaturgy získal na MFF v Cannes Zvláštní uznání poroty scenáristické soutěže ScriptTeast - Ceny Krzysztofa Kieślowského. Právě díky scénáři se Marhoulovi povedlo získat zájem hned několika velkých, mezinárodně známých hereckých osobností, a to i navzdory skutečnosti, že jde vlastně jen o epizodní role. Hlavním hrdinou vyprávění členěného do deseti epizod je totiž desetiletý chlapec, který se během své mučivé, bolestné odysey postupně setkává s nejrůznějšími osobami, jež se dramaticky podepisují na jeho pocitech vykořeněnosti a odcizení. 

Pro hlavní roli si Václav Marhoul bez castingu, intuitivně, vybral devítiletého romského chlapce Petra Kotlára z Českého Krumlova (kde píše všechny své scénáře). Dalších, dospělých partů se ujmou profesionální herci, a to jak z koprodukční Ukrajiny, tak z Německa, Polska a Slovenska. Bude mezi nimi i Alexej Kravčenko – nyní už dospělý hlavní představitel sovětského filmu Jdi a dívej se, který v roce 1985 natočil Elem Klimov a který je pro Marhoula v mnohém vzorem pro jeho vlastní projekt. Petr Kotlár má před sebou 95 natáčecích dní, během kterých nad ním - vzhledem k explicitní drastičnosti řady natáčených scén - bude bdít speciální tým (včetně babičky a dětského psychologa). Většina ostatních herců bude ovšem na place mnohem kratší dobu. Harvey Keitel, Stellan Skarsgard či Udo Kier, ale také dvě další, mezinárodní herecké hvězdy, jejichž účast není ještě potvrzena, tak mají předepsáno třeba jen pět natáčecích dní. Přesvědčit je k účasti na projektu ovšem nebylo lehké ještě z dalších důvodů.

„Trvalo to celé roky, než se mi povedlo, aby si někteří tihle herci scénář přečetli,“ říká Marhoul. „Dneska už totiž skoro nikdo nečte scénáře, žádné. Peníze jsou důležité, ale nerozhodují. A pověst, kterou máte doma, je k ničemu. Český film má navíc jeden obrovský problém – nikdo na trhu ho nevnímá.“

Tuto situaci Václav Marhoul zjevně odmítá sám za sebe prolongovat, i když o plánech na festivalovou strategii a aspiracích na prestižní ceny nemluví. Nabarvené ptáče nicméně realizuje jako ultimativně artový projekt. Kameraman Vladimír Smutný, který je součástí natáčecího štábu shodného se štábem Tobruku, bude film snímat na černobílý filmový materiál ve formátu Cinemascope.

„A angličtina zazní na plátně jen přes mou mrtvolu. Ta by film úplně zničila,“ prohlašuje Marhoul, jehož vzorem je v tomto směru drama Ida, jíž se dostalo mezinárodního uznání (včetně Oscara) navzdory tomu, že je natočená v polštině.

Postavy v Nabarveném ptáčeti budou podle své národnosti (a národnosti svých představitelů) mluvit česky, německy či rusky. Marhoul se však chce opřít i o umělý jazyk – novoslověnštinu. Film tak bude titulkovaný i ve slovanských zemích. Vzhledem k tomu, že autor klade maximální důraz na vyprávění obrazem, je v něm však dialogů naprosté minimum: z předpokládané metráže 105 minut zabírají dialogy jen asi deset minut a hlavní hrdina má ve scénáři předepsaných jen šest vět.

Nekompromisní, artová filozofie filmu, který podle Marhoula „klade a vytváří otázky, ale odpovědět na ně musí sám divák“, se samozřejmě už odrazila i na složitosti procesu financování. Původně plánovaný rozpočet 120 milionů korun navíc musel být navýšen (v současnosti se odhaduje na 166 milionů). Projekt naštěstí už před pěti lety zaujal Českou televizi, bez jejíž podpory by ho Marhoul podle vlastních slov vůbec nemohl financovat. Mezi českými koproducenty jsou i soukromníci – Eduard Kučera (Avast) a Vladimír Mařík s Karlem Krausem (Certicon). Podle Marhoula, který by bez podpory soukromých sponzorů během dlouholetých příprav zbankrotoval, je smutné, že z oslovených 147 korporátních firem projekt nezaujal ani jedinou. Zahraniční koproducenti Nabarveného ptáčete jsou z Ukrajiny, Slovenska a Polska a projekt využívá i evropského grantového zázemí.

Náročnost Nabarveného ptáčete se odráží i v jeho dlouhé realizaci: po dvoudenních předtáčkách nedaleko Prahy, které začnou 13. března, se štáb přesune do volyňské vesničky Svalovičy, „ztraceného světa“, při jehož hledání prý Václav Marhoul najezdil osm tisíc kilometrů. Zde 23. března padne první klapka. Natáčení pak bude pokračovat v šesti etapách v Česku a na Slovensku a skončí v červnu 2018 v bývalém průmyslovém areálu v dolnoslezkém městě Świebodzice. Hlavní dětský představitel nesmí příliš zestárnout, natáčení však stejně zabere s přestávkami rok a půl. V únoru 2019 režisér plánuje mít film hotový, chce uspořádat jeho světovou premiéru a v září 2019 ho uvést do českých kin.

„Od okamžiku, kdy jsem na Nabarveném ptáčeti začal pracovat, tak uplyne jedenáct let,“ připomíná Václav Marhoul.

(Můj rozhovor o projektu, který jsem vedla s Václavem Marhoulem před třemi lety pro týdeník Euro, najdete tady na blogu. Je pěkným důkazem toho, že se Marhoul od té doby nehnul ani o píď. )

(foto: 2media)








neděle 5. března 2017

Českým lvům dominoval Masaryk

(TENHLE TEXT JSEM NAPSALA PRO REVUI) Sobotní večer v pražském Rudolfinu patřil nejprestižnější filmové výroční ceně, kterou členové České filmové a televizní akademie (ČFTA) udělili už po čtyřiadvacáté. Kultivovaně pojatý slavnostní ceremoniál, který 4. března 2017 v přímém přenosu vysílala Česká televize, ovládlo životopisné drama scenáristy a režiséra Julia Ševčíka Masaryk. Ze čtrnácti nominací jich proměnilo dvanáct, zatímco jeho největší konkurent – historický thriller Anthropoid - z dvanácti nominací neproměnil žádnou.

Příběh, v němž se britský režisér, scenárista a producent Sean Ellis vrátil k dramatickým událostem heydrichiády, se odehrává jen několik let po Masarykovi – v divácky atraktivním období druhé světové války. V hlasování akademiků v druhém kole ovšem jistě hrálo roli to, že Anthropoid nepůsobí jako český film: je realizovaný v angličtině a s převážně zahraničními herci a štábem. Nakonec získal jen nestatutární Cenu filmových fanoušků. Dojem „vlastenecké“ volby filmových akademiků podporuje i skutečnost, že Masaryk neproměnil dvě nominace za vedlejší herecké výkony, které měli zahraniční herci – Němec Hanns Zischler a Španělka Arly Joverová.

Masaryk se prosadil jako nosič vlasteneckého poselství i brilantního výkonu Karla Rodena (Český lev za nejlepší mužský herecký výkon v hlavní roli). Jeho – na české poměry – vysoký profesionální nadstandard vedle hereckých cen (Roden a Oldřich Kaiser za mužský herecký výkon ve vedlejší roli) zrcadlí i ocenění za scénář, kameru, zvuk, střih, hudbu, scénografii, kostýmy či masky. Vysoce profesionální byla i často kritizovaná strategie producenta Rudolfa Biermanna: Masaryk má sice premiéru až po Lvech - 9. března -, sedmidenní uvedení do kin v loňském prosinci mu ovšem v souladu se statutem ČFTA umožnilo figurovat mezi tituly roku 2016. 

Drama líčící málo známou, krátkou, ale dramatickou epizodu v životě diplomata a politika Jana Masaryka zcela vytlačilo z obzoru sto dvanácti hlasujících akademiků film režiséra Jana Hřebejka Učitelka ocenění se tak nedočkala ani představitelka hlavní role Zuzana Mauréry, které role manipulátorské pedagožky vynesla už Křišťálový glóbus na MFF Karlovy Vary). Neuspěl ani mrazivě stylizovaný příběh legendární české vražedkyně Já, Olga Hepnarová režisérů Tomáše Weinreba a Petra Kazdy: z osmi nominací zhmotnil ve Lvy jen obě ženské herecké nominace – pro Kláru Melíškovou a Michalinu Olszańskou, která akademikům za ocenění poděkovala v rodné polštině.

Zájem o historická témata a „skutečné příběhy“ vyzdvihlo i ocenění dvoudílného televizního filmu Zločin v Polné,který pro Českou televizi natočil Viktor Polesný (shodou okolností s Karlem Rodenem v roli otce Jana Masaryka - T. G. Masaryka). V rámci televizních kategorií, kterým se Akademie poprvé začala věnovat loni, ovšem zabodovala i minisérie HBO Europe Pustina režisérů Ivana Zachariáše a Alice Nellis, ve které se ceněný scenárista Štěpán Hulík věnuje aktuálním sociálním problémům. 

Akademici se sice soustředili na Masaryka, své favority však letos vybírali ze 42 celovečerních hraných a animovaných filmů. Také českých dokumentů se v loňském roce do kinodistribuce dostalo značné množství. Tím nejlepším se pro členy ČFTA v jediné „nehrané“ kategorii z patnácti stal Normální autistický film. Jeho režisér, Miroslav Janek, přijal Českého lva za nejlepší dokument z rukou slovenské herečky Zuzany Kronerové (nominace za ženský herecký výkon ve vedlejší roli za Rudého kapitána) - a svou děkovnou řeč zahájil ve slovenštině. Ta zazněla během slavnostního večera často – také díky vtipné a dobře orientované moderátorce Adéle Banášové, kterou dokázal nakrátko vyvést z míry jen jeden z předávajících - Michal Pavlíček. 

Z pódia však – historicky poprvé – promluvil také samotný Český lev, a to díky improvizovanému výstupu Oldřicha Kaisera. Jednašedesátiletý držitel šesti nominací na Cenu akademie sice v Masarykovi ztvárnil prezidenta Beneše s dramatickou přesvědčivostí, ve své děkovací řeči však svedl vtipnou půtku s užvaněným Lvem, který se dožadoval poličky a kvalitního žrádla, načež laureáta usadil zlovolnou poznámkou: „Stejně zhebneš!“.


Zatímco Kaiserův výstup zajistil jeden z nejvtipnějších okamžiků večera, tím nejemotivnějším bylo předání Českého lva za mimořádný přínos české kinematografii. Ten putoval k Evě Zaoralové a Jiřímu Bartoškovi, kteří se před čtyřiadvaceti lety ujali druhořadé filmové akce a proměnili ji v prestižní mezinárodní festival kategorie A – MFF Karlovy Vary. Ovací ve stoje se dočkala jak čtyřiaosmdesátiletá první dáma české filmové kritiky, která kvalitu festivalu dlouhodobě zajišťovala jako umělecká ředitelka, tak ředitel karlovarského festivalu - populární herec, který se o Lva současně ucházel díky hlavní roli v komedii Teorie tygra. Čestnou cenu uvedl oblíbený karlovarský moderátor Marek Eben, jehož pochvala Lvům jako „cenám udíleným lidem, kteří si to zaslouží“ byla jedinou politizující poznámkou, která tohoto večera padla. 

Využití přímého přenosu jako nosiče konkrétní kritiky směřující na Hrad či do Bruselu letos ustoupilo demonstraci obecnějších emocí – „masarykovského“ vlastenectví i láskyplné, „rodinné“ soudržnosti napříč obory i státními hranicemi. Herec Ondřej Vetchý tak publikum oslovil jako velkou filmovou rodinu, Polka Michalina Olszańská děkovala Čechům za to, že ji přijali, a frekvence slovenštiny a slovenských tvůrců připomněla trvalost československé kulturní federace.

Pokud měli letošní Lvi nějaký kontext, tak pouze oborový: ironicky vztahovali k letošním Oscarům a jejich politováníhodnému lapsu během předávání ceny za nejlepší film. Kreativní klavíristé Ondřej Brousek a Ondřej Gregor Brzobohatý, kteří měli za úkol doprovázet moderátorku a ukončovat případné, příliš dlouhé děkovací projevy, si dokonce do finále vypůjčili melodii z La La Landu.

Kompletní přehled ocenění najdete zde.