Prohledat tento blog

úterý 10. května 2016

Kráva

Stopa, kterou zanechal Jan Procházka, vede českým filmem i po smrti ceněného spisovatele a scenáristy. Příkladem Procházkova nadčasového vkladu je ceněný baladický příběh Kráva (1993), který Karel Kachyňa původně natočil pro televizi. Předčasný Procházkův skon v únoru 1971 neznamenal konec filmografie autora, kterého uštval k smrti komunistický režim. Podobně jako u jiných inspirativních autorů, i u Procházky platí, že jeho díla rezonují v kulturním prostoru dlouhodobě i po jeho smrti. Nejnovějším příkladem toho, že Procházka stále inspiruje, je i nová adaptace povídky Ucho, kterou pod názvem Noc bezMoci loni natočil makedonský scenárista a režisér Ivo Trajkov. (Ucho už v roce 1983 pro německou televizi ZDF a rakouskou televizi ORF upravil Pavel Kohout.)

Potřebu komunikovat s dílem Jana Procházky i po autorově smrti měli už jeho současníci: kromě twainovského dětského snímku Věry Plívové-Šimkové Páni kluci (1975), pod jehož scénářem je spolupodepsán Vít Olmer, vznikly v první polovině 90. let dva televizní snímky režiséra Karla Kachyni. Procházkův oblíbený spolupracovník z 60. let natočil téměř současně filmy Městem chodí Mikuláš (1992) a Kráva (1993).

Snímek Městem chodí Mikuláš vznikl úpravou Procházkova nerealizovaného scénáře z roku 1969, na němž spolupracovala i autorova dcera Iva. Kráva je adaptací povídky zachované ve spisovatelově pozůstalosti a inspirované volně Jindřichem Šimonem Baarem. Na adaptaci Krávy se podílel Kachyňův oblíbený spolupracovník Karel Čabrádek. Ten s režisérem průběžně spolupracoval od Čekání na déšť (1978) a na společné filmografické konto přidal jak fotografické drama Dobré světlo (1985) a tragikomedii Blázni a děvčátka (1989), tak i televizní seriál Prima sezona (1994) a několik televizních filmů (mj. Duhová kulička /1985/ a Cesta byla suchá, místy mokrá /2003/).

V Krávě se Čabrádkova práce propojuje s dílem Jana Procházky jako Kachyňova předchozího kmenového scenáristy. Vrcholná díla dvojice Kachyňa-Procházka kriticky přehodnocovala nedávnou československou historii (Ať žije republika /1965/, Kočár do Vídně /1966/, Noc nevěsty /1967/). Plodná spolupráce, která se nesmazatelně obtiskla do historie československé nové vlny 60. let, vyvrcholila politickým dramatem Ucho (1970). Procházka jako komunistickým režimem nenáviděný autor měl být umlčen navždy, právě Kráva, jež významně obohatila polistopadový československý film, je však dobrým důkazem pomíjivosti všech podobných zákazů.

Prostá síla Krávy se opírá i tragédii jednoho obyčejného života. Odehrává se na horském úbočí, v nuzné chalupě, již na počátku minulého století obývá mladík Adam. Po matčině smrti se do chalupy nemluvného samotáře svévolně nastěhuje děvečka ze statku v údolí – Róza. Mezi dvojicí vzniká nevšední vztah. Zarputilá mocenská hra se mění v něžnou lásku, Kráva však nemůže být milostnou romancí s dobrým koncem. Už proto si vyprávění pohrává s metaforou titulního dobytčete. Kráva je v Adamově chalupě známkou životaschopnosti a prosperity, současně je však něčím, co má hodnotu i ve vnějším světě, takže to lze koupit a prodat.

Hrdina je tak sice bytostně spjatý s drsnou, nádhernou přírodou, aby ovšem přežil, musí být – ekonomicky i lidsky – součástí lidského společenství. Místní komunita Adama i po dvaceti letech považuje za cizince a pouze mlčky sleduje jeho vzlety a pády. Adam však v sobě nachází odvahu pokračovat. Kachyňova zdánlivě neangažovaná anti-selanka tak vypráví především o nezdolné vůli k životu, která se prosazuje až jaksi proti vůli protagonisty deptaného nejrůznějšími ranami osudu.

Patrně i úsporný televizní formát způsobil, že Karel Kachyňa se v Krávě vzdal svých ornamentálních, poetizujících ozdob a spolehl se na jednoduchost. Krajinné exteriéry, zprostředkované kamerou Petra Hojdy, poskytly působivě syrové pozadí pro příběh, jenž si jde svou cestou spolu s ročními cykly. Do vyprávění typově i civilním způsobem herectví dobře zapadli oba hlavní představitelé – Radek Holub a Alena Mihulová. Začínající, teprve čtyřiadvacetiletý Holub dokonale splynul se svou první hlavní rolí. Režisérova životní partnerka, tehdy sedmadvacetiletá Mihulová, pak z Rózy udělala jednu ze svých životních rolí (těmi dalšími jsou Marie z Kachyňových Sestřiček a Vlasta z Domáčí péče režiséra Slávka Horáka).

Kráva vznikla ve Filmovém studiu Barrandov, v tvůrčí skupině Heleny Sýkorové a Karla Škorpíka, a byla určena pro Českou televizi. V televizi byl také film uveden. Nenápadný, prostý a až mělce působící snímek však začal nečekaně sbírat mezinárodní ocenění: v roce 1994 získal Zlatého ledňáčka na Finále v Plzni a hlavní cenu na MFF ve Štrasburku. Kráva byla uvedena i na MFF v Chicagu. O tři roky později si odbyla svou kinopremiéru a nyní znovu vychází na DVD.

Česká republika 1993, 86 min.

Režie: Karel Kachyňa
Scénář: Karel Čabrádek, Karel Kachyňa (podle předlohy Jana Procházky)
Kamera: Petr Hojda
Hudba: Petr Hapka
Hrají: Radek Holub (Adam), Alena Mihulová (Róza), Valerie Zawadská (Adamova matka), Antonín Molčík (statkář), František Peterka (policista)
Nové vydání na DVD: 25. května 2016 

(Tenhle text jsem napsala pro svou rodnou Revue Filmového přehledu. Za možnost uveřejnit ho i zde na blogu redakci děkuji.)

sobota 7. května 2016

Zvířata a Reiki

Léčitelé zabývající se zvířaty a veterináři pracující s energiemi potvrzují, že jejich pacienti dobře přijímají Reiki. Jak se žije zvířatům v domácnostech reikistů? A je možné nechat domácího mazlíčka zasvětit do Reiki? Na internetu najdete (vesměs v angličtině) plno stránek zabývajících se těmito tématy. Specializovaní veterináři či léčitelé na nich podívají konkrétní příklady ze své praxe. Není důvod pochybovat o tom, že univerzální energie Reiki může být podpůrným doplňkem klasické léčby jak u lidí, tak u zvířat či rostlin. A jistě může klasickou léčbu do značné míry i nahradit.
Utišit bolest trpícího psa místo injekce pouhým přiložením rukou je snadné a šetrné. Reiki umožní lépe zvládnout cestování v narvaném vlaku vaší vyděšené kočce. Pomáhá zastavit krvácení, když se přehmátnete při stříhání drápků synkova morčete. Zlepšuje fyzickou i psychickou kondici starých zvířat – a od kamarádky vím, jak bylo Reiki od její dcery důležité při odchodu milovaného rodinného kocoura ze světa.

Nejspíš každý majitel psa či kočky, který po zasvěcení dorazil domů, dostal nápad vyzkoušet si své čerstvě nabyté schopnosti na zvířecím mazlíčkovi. I když novopečený reikista zklidní své ego, sdílení energie obvykle zůstává součástí každodenní komunikace mezi jím a jeho domácím zvířetem. V domácnostech, kde se běžně pracuje s energiemi, jsou s nimi samozřejmě v pravidelném kontaktu i zvířata. Různé druhy Reiki (a obecně všechny další energetické systémy) přijímají vesměs velmi dobře a vyhledávají je. Klasické pozice rukou používané na člověka je samozřejmě třeba modifikovat podle situace. Některá zvířata mají ovšem raději působení na dálku. Pokud zvíře odejde či dokonce uteče z dosahu reikisty, naznačuje tím, že už o energetické působení nestojí. A naopak: když vycítí, že v domácnosti začala nějaká energetická práce, přiláká ho to většinou do místnosti, aby se podívalo, o co jde.
Pro ty, kteří se věnují šamanským praktikám, je normální představa, že samotná zvířata mají na energii přirozeně napojení. A že s ní sama dokonce nějak pracují. Speciální je případ koček, které jsou obecně velmi citlivé a neomylně si lehají co nejblíž k těm místům na těle nemocného, která vyzařují nemoc – negativní energii. Bylo by pošetilé představovat si, že kočky chtějí „konat dobro“ – pravděpodobné spíš umějí negativní energii proměňovat a využívat pro sebe, čímž v druhém plánu ulevují nemocným. (O nezastupitelnosti koček při magických rituálech včetně léčení svědčí jejich obliba ve starém Egyptě i v pozdějších kulturách, kde byly považovány za posly bohů. Ve středověku pak inkvizice kočky stíhala a upalovala jako „ďáblova stvoření“ spolu s jejich majiteli – vědmami a léčiteli – označenými za čarodějníky.)

(Pokračování textu najdete tady - na stránce druidi.cz)

čtvrtek 5. května 2016

Tajemství Divadla Sklep aneb Manuál na záchranu světa

Když bylo Davidu Vávrovi a jeho kamarádovi Milanu Šteindlerovi čtrnáct, začali u Vávrů ve sklepním suterénu pro své kamarády hrát divadlo. O tom, jak a proč funguje Divadlo Sklep víceméně bez přestávek už pětačtyřicet let, natočila Olga Dabrowská celovečerní dokument. Jedním z odborníků, kteří v dokumentárním portrétu populárního divadelního souboru pátrají po vhodných kontextech, je i divadelní teoretik Jan Dvořák. Pro teatrologa, který kdysi Sklep objevil pro veřejnost v časopise Scéna, představuje činnost vnitřně semknuté party zázrak dlouhověkosti – stejný, jakým je působení Semaforu Jiřího Suchého, jenž hraje od roku 1959, či Divadla Járy Cimrmana působícího na pražské divadelní scéně od roku 1967.

„Sklepáci“ ovšem představují těžko uchopitelný fenomén, který do kontextů někdy báječně zapadá, a jindy z nich dramaticky přečuhuje. To ve svém celovečerním dokumentu potvrzuje i režisérka Olga Dabrowská. Na projekt mohla přispět i veřejnost formou crowdfundingu, na platformě Hithit se však předpokládaná částka nakonec nesešla.

Situaci Dabrowské při práci na filmu trvající pět let komplikovalo i množství materiálu, se kterým se musela vypořádat. Už samotný okruh členů Sklepa nemá přesné hranice. Částečně jasno v tom může udělat speciální „občanský průkaz“, jehož každá dvoustrana byla věnována jednomu významnému členovi souboru. Ten je jen jednou z cenných archiválií, které autorka zprostředkovává divákům. Film samozřejmě nejvíc rozradostní kované znalce a fanoušky Sklepa, poučení i požitek však může přinést i nepoučené veřejnosti. Pro méně zasvěcené diváky může být překvapením už skutečnost, kdo všechno ke Sklepu patří.

Herce Tomáše Hanáka, Davida Vávru či Milana Šteindlera si s divadlem nejspíš spojí každý (přestože skutečným hercem nedoceněných kvalit je tu prý Jiří Fero Burda, jak Dabrowská přesvědčivě dokládá prostřednictvím archivního skeče s kolouškem). Se Sklepem mají jasné vazby i režiséři Tomáš Vorel, Ondřej Trojan a Václav Marhoul (který se současně dlouhá léta stará souboru o produkci.) Monika Načeva je však jasně spjatá s hudební scénou, zatímco Jaroslava Rónu veřejnost vnímá jako ceněného sochaře a malíře. Kovaná Sklepačka Eva Holubová je dnes známější přes své mainstreamoové komediální role, zatímco Aleš Najbrt se dočkal uznání díky své grafické činnosti (a přece stačí, aby si ulíznul vlasy, a mění se v certifikovaného představitele sklepáckých idiotů). Navzdory angažmá v jiných oborech ovšem tyto osobnosti společně vystupují na pódiu domovské scény – branické Dobešky. A někdy se k nim přidá i Jiří Macháček… 

Olga Dabrowská, která má za sebou především spolupráci s Petrem Zelenkou a vlastní hraný režijní debut Kuličky (2007), v Tajemství Divadla Sklep bohatě využívá archivní materiály a dotáčky ze současnosti: Sklepáky sleduje v zákulisí, při různých společných akcích a samozřejmě i na jevišti. Podobně jako „Cimrmani“ podávají členové divadla profesionálně vybroušené amatérské výkony, přičemž jim – napříč nejrůznějšími styly a žánry – není svatý činoherní, taneční ani pěvecký projev. Projev Sklepa se vždycky nesl na křídlech postmoderní stylizace, ve které „opravdové“ není nic a všechno. Jednotlivé výstupy, které si protagonisté sami vytvářejí, mísí dohromady trapnost, nevkus a nekorektnost, vyšponované ad absurdum díky záměrně asynchronnímu timingu… Titulní tajemství se možná opírá i o vědomé nerespektování hranic, pravidel a schémat.

Dabrowské se povedlo utřídit velké množství materiálu, v souladu s teorií sklepáckého chaosu však nakonec vznikla přehledná a při tom zábavná struktura: některých témat se pro pořádek jen dotkla (např. občasných krizí uvnitř souboru), jiným věnovala větší prostor (krádež „tajemství“ ze strany režisérky Věry Chytilové ve filmu Kopytem sem, kopytem tam). Historii Sklepa neopomněla autorka vřadit do kontextu „Pražské pětky“: v rámci pětice pražských uskupení, jež byla v 80. letech částečně i provázána, tak připomíná i vazby Sklepa na Baletní jednotku Křeč bratrů Cabanových či Recitační skupinu Vpřed Lumíra Tučka.

A samozřejmě dojde i na řadu veselých historek založených na nevhodném chování Sklepáků, případně jejich zálibě v alkoholu a výtržnostech. Navenek náhodný výběr Dabrowské skládá dohromady celistvý obraz party lidí, jejíž aktivity byly v době normalizace nesmiřitelně hravým protestem proti nudě, hlouposti, manipulaci a ideologickému kýči. Koncept Sklepa se nicméně nezměnil ani po roce 1989, kdy se řadě členů souboru otevřel prostor k seberealizaci v různých oborech. Je ovšem radost vidět, jak se dnešní „seriózní umělec“ Róna řehtá při vzpomínce na obyčejnou plastovou obruč, se kterou s kolegy Najbrtem a Františkem Skálou skotačili v rámci vystoupení tria Tros Sketos.

Pokud jde o nadhled, nad nezávazností a nevázaností Sklepáků si ho udržuje zvláště Václav Marhoul. Právě on v říjnu 2014 pomáhal organizovat hostování souboru v afghánském Bagramu, kde Sklep hrál pro příslušníky české armády. I nekompatibilita Sklepa s politicko-společenskou realitou je tak samozřejmě jen zdánlivá.

„Tajemství Divadla Sklep“ je možné ukotvit nejrůznějšími způsoby. Olga Dabrowská oslovila i filozofa Erazima Koháka nebo klinického psychologa Radka Ptáčka. Ptáčkova studie naznačuje, že technicky může jít o histrionsky působící osobnosti, jež si na scéně kompenzují nejrůznější problémy a provozují jakýsi druh arteterapie. Účinky sklepáckých představení na diváky jsou však podle vědce jednoznačně pozitivní. Takže není divu, že Ptáček nakonec od členů souboru dostal čestného hobla.

Vedle filmu Olgy Dabrowské se ke sklepáckému jubileu vrací i třídílný televizní střihový seriál Böhmen und Mähren, právě dnes, který natočil Ondřej Trojan a který Česká televize uvedla o víkendu 29. 4. - 1. 5. 

Tajemství Divadla Sklep aneb Manuál na záchranu světa 
Česká republika 2016, 90 minut
Scénář a režie: Olga Dabrowská
Kamera: Diviš Marek
Hudba: Ivan Acher

Účinkují: David Vávra, Milan Šteindler, Tomáš Hanák, Tomáš Vorel, Jiří Fero Burda, Ondřej Trojan, Václav Marhoul, Eva Holubová, Lenka Vychodilová, Tereza Kučerová, Jana Hanáková, Jan Dvořák, Erazim Kohák, Radek Ptáček 
Premiéra: 5. 5. 2016

(Tenhle text jsem napsala pro svou rodnou Revue Filmového přehledu. Za možnost uveřejnit ho i zde redakci děkuju.)

úterý 3. května 2016

Rozhovor s Petrem Oukropcem

Producent a režisér ze společnosti Negativ uvedl svůj nový filmu Ani ve snu! na Berlinale a na Finále Plzeň. Nyní přichází neobvyklá teenagerovská romance z prostředí urban parkouru i do českých kin.

Jaké jsou první reakce na váš film?
Ohlasy na festivalu v Plzni byly pozitivní, stejně jako v zahraničí – třeba v Německu. Všechno začalo premiérou na Berlinale. Absolvovali jsme tam s Ani ve snu! čtyři velké projekce a každou jsem si vysloveně užil. Největší zážitek jsem měl v Haus der Kulturen, to je obrovský promítací sál, má přes tisíc míst. A devadesát procent obsadili mladí diváci. Film přijali výborně a diskuse po projekci byla dost živá.

Ten film má silnou snovou rovinu a je poněkud tajemný. Ptali se, co to všechno znamená?


Někteří samozřejmě ano. Já ale nepodávám žádné výklady. To je věc každého diváka, jak si příběh vyloží… Teď je náš film vybraný na spoustu dalších festivalů. I když těch specializovaných na produkci pro teenagery je méně než dětských festivalů. Přišlo pozvání i do Šanghaje. A hodně jsme zaujali ve Skandinávii. Mají tam sice tradici filmů pro děti a mládež, ale jsou současně hodně vybíraví. Ve Švédsku těch dvanáct titulů, které uvedou, vybírají třeba z osmi set snímků. Ani ve snu! postrádá závažné sociální téma, jaké mají ty filmy, které festivaly vyhrávají. Nějak jim ale konvenuje. Je jiný než většina snímků, ze kterých vybírají, cítí v něm české kořeny.

Kam až tu českou tradici vnímají?

Znají filmy Oty Hofmana, Václava Vorlíčka a Karla Kachyni… Já jsem na nich vyrostl, takže je mám uložené v podvědomí. A studoval jsem je, protože jsem chtěl, aby Ani ve snu! mělo vazbu na to, co se v Čechách v tomhle žánru dělo dřív. Připadá mi to přirozené.

Jak film vnímáte v souvislosti se svým debutem – Modrým tygrem? A proč jste si jako debut vybral dětský film?

Jsem infantilní, ale nesmím to nikde moc říkat nahlas… Jde mi o to nezapomenout na dítě v sobě, neztratit ho. Původně šlo ovšem o mou producentskou touhu začít dělat filmy pro menší diváky. Režírovat jsem Modrého tygra ani neměl, ale pak jsem pochopil, že to nikdo jiný než já neudělá. Řekla mi to i autorka literární předlohy Tereza Horváthová. Navíc žiju ještě druhý život – ve svém domácím divadle, kde pracuji s dětmi. Máme za sebou třináct, čtrnáct sezon. Tam jsem si začal režírovat a našel v tom vnitřní radost i odvahu věnovat se hraným filmům jako režisér.

Jak vnímáte cílové publikum vašich dvou filmů?
V Modrém tygrovi byly reakce diváků odhadnutelné předem. Teenageři, kterým je film Ani ve snu! určený, jsou ovšem problematičtí. Pokud něco sdílejí, jsou to spíš kratší formy. Ani televize nevědí, jak na ně. Tak jsme do poslední chvíle nevěděli, jestli se trefíme do jejich vkusu. Zatím to vypadá, že ano. Ty severské festivaly na zkušební projekce vybraných snímků zvou přímo mládež. Na základě její reakce teprve potvrdí účast snímku na festivalu. Berou filmy, které jsou umělecky zajímavé, progresivní. Ale potřebují, aby oslovily cílové publikum.

Pro jak staré diváky je váš film určený?


Festivaly si dělají vlastní rating a Ani ve snu! má přístupnost jedenáct plus. Ten film zvládnou i mladí diváci, je velmi slušňácký. To je dané samotnou parkourovou komunitou.

Ale hrdinové ve filmu nevypadají moc jako Rychlé šípy…

Nevypadají. Ale parkouristé, se kterými jsme konzultovali nebo kteří hráli v našem filmu, nás paradoxně cenzurovali víc než my sami sebe. Oni prostě určité výrazy nepoužívají a jisté věci nedělají. Třeba absolutně neberou drogy. Tahle aktivita přitahuje individualisty, ale se smyslem pro kamarádství. Když běží ten klasický dvanáctiminutový běh ulicemi, tak se přizpůsobují tomu nejpomalejšímu.

Co vás na té komunitě ještě přitahuje?

Nikdo je nepodporuje, ale sami mají smysl pro organizaci. Třeba se společně složí na pronájem tělocvičny, aby mohli trénovat. To je úžasné v dnešní době, která se snaží mládež pořád nějak aktivizovat. Skoro mne dojalo, když jsem kvůli castingu přijel na letní kemp, který pořádají pro malé kluky. Deset dní ty děti trénují, věnují jim iniciační, přátelskou péči – a dělají to ti nejslavnější čeští parkouristé.

Nakolik je ten sport nebezpečný?

Dělají si kurzy zdravovědy, protože si samozřejmě často podvrtnou kotník, natáhnou sval… Složitější triky se učí se záchranou.

Ve filmu postava Lukyho riskuje, čímž porušuje pravidla komunity…

On je vlastně dost záporná postava. Ani ve snu! je ovšem příběhem dívky, která se do Lukyho zamiluje a chce se proto stát součástí té party. Taky se však touží prosadit. Nakonec se jí to povede, ale musí přijmout skutečnost, že Luky patří někomu jinému. Je to taková posunutá romance.

A parkouristi přijímají děvčata snadno?


Ano, tam to není problém. Je tam i spousta holek, která kluky nejdřív jen obdivuje, ale pak s tím sportem začne. Pořídí si ty široké tepláky a zkouší trénovat.

K reálnému prostředí parkouru přidáváte silně stylizovanou pohádkovou paralelu. Myslel jste na nějaký konkrétní příběh?
Na Malou mořskou vílu. Začátek je pseudoromantický, má podobu dívčího snění. Pak atmosféra zhoustne, v Lauřiných snech se prosazuje její horší já. V reálu ovšem o Lukyho nebojuje s jeho přítelkyní, ale jde a vybije si svůj problém fyzicky – na tréninkové stěně.

Ve filmu jsou i postavy dalších dvou kluků…

Alex natáčí parkouristy z party, je to hodný kluk, který si na Lauru myslí. A pak je tam Andreas, kterého hraje syn Vladimíra Mišíka, což je ve vztahu k Lauře velmi kontrastní postava.

Andreas je takový vědátor, vypadá jako z filmu Michela Gondryho.

Tak to jste odhadla náš zdroj.

I tyhle vedlejší postavy jsou vystavěné precizně, mají zázemí. To je neobvyklé v českém filmu pro mládež. A obecně v českém filmu. Jak vlastně vypadala práce na scénáři?

Egon Tobiáš měl původně námět na seriál pro Českou televizi. Začali jsme to spolu vyvíjet, ale nevyšlo to.

Byl tam parkour?

Ne, byly tam nějaké propady ve výtazích, snění, ale hrdince bylo teprve dvanáct let. Psaní scénáře vůbec lehké nebylo, i když jsme chtěli, aby vyprávění působilo lehce. Jako dramaturg s námi spolupracovala Kateřina Kačerovská. Práci nám komplikovalo i to, že už během vývoje scénáře vznikaly mezinárodní kontakty a příběh musel fungovat univerzálně. A zaujmout cílovou skupinu.

Vy jste otec tří dětí, točil jste Modrého tygra a teď Ani ve snu! s myšlenkou na ně?

U mého debutu je to asi jasné, ano. Teď je synovi patnáct a prostřední dceři dvanáct – právě tu parkour fascinuje. Líbí se jí hlavní hrdinka Laura i ten klučičí svět ve filmu. Egon měl dceru v tomhle věku, od které si vypůjčil autentické detaily, třeba v dialozích s matkou.

Jak myslíte, že bude Ani ve snu! fungovat na rodičovskou generaci? Když se řekne parkour, starším divákům u toho chybí kůň!

Celý název toho sportu je urban parkour… I tady už máme ohlasy, třeba právě z festivalu v Plzni. Pro dospělé je to fascinující výlet do neznámého světa. Vnímají, že je homogenní, má svá pravidla a mohou se přes něj dozvědět něco o svých dětech.

Ve filmu je vidět, že jste do hlavních rolí obsadili skutečné parkouristy, že nejde o herce. Jejich pohyb působí úplně přirozeně.

Parkouristé dbají na koordinaci, na lehkost a ladnost provedení. Ten sport je současně performance, natáčejí se u něj, chtějí být vidět, chtějí se podělit s ostatními. Před kamerou neměli zábrany, protože je to pro ně přirozená věc.

Mohl jste s nimi improvizovat?

Ne, dialogy byly napsané a drželi jsme se jich. Neměli problém naučit se text, ale improvizace je paradoxně svazovala.

A při parkouru vědí, co v příští chvíli udělají, nebo někdy improvizují?


Do určité míry plánují. Já jsem se vždycky děsil, když se pohybovali ve výškách, protože oni automaticky skáčou na hrany. Museli mne uklidňovat, že přesně vědí, co dělají, a mají vždycky minimálně tři záchytné body, kdyby ztratili rovnováhu.

Jak parkour na plátně zvládla hlavní představitelka, Barbora Štikarová?

Když máte ve filmu gymnastku nebo prostě sportovně nadanou dívku, ještě to neznamená, že má dispozici dělat parkour na plátně. Bára je ovšem citlivou herečkou a současně má sportovní talent. Na co sáhne, to se jí daří, ale dělá v zásadě klučičí sporty – začala hrát fotbal, dělat judo, parkour… Působí malinko jako kluk, ale současně už má ženské rysy. A ještě je v ní něco dětského – zranitelnost a čistota, které jsem hledal i za dětskými postavami v Modrém tygrovi.

Co jste prostřednictvím té dívčí postavy chtěl říct za sebe?

Zajímá mne napětí vznikající v tom věku, ten pohyb na hraně. To čisté dítě chce promítnout svou energii do světa. Je v tom obrovská naděje a síla, ale zároveň jde o první střet s realitou. Podobně jako malá hrdinka v Modrém tygrovi je i Laura bojovnice, ale projde si těžkou, reálnou situací. Happy end je trochu jiný než u jiných filmů o první lásce: hrdinka se něco naučí, někam se posune. Už ví, že nemůže nějaké věci chtít za každou cenu. To poznání jí pomůže formovat její budoucí život.

Znamená to, že Laura už dokáže lidem kolem sebe přát jejich cestu – včetně své maminky?


Ano. Přes hlavní hrdinku vyprávím i příběh matky, který – viděno Lauřinýma očima – působí trochu směšně. Mezi matkou a dcerou je zrcadlový vztah, ona prožívá podobný příběh jako Laura, možná dokonce infantilněji než ona. Baví mne takhle vyprávět. A navíc Lauřin příběh nekončí…

…až se vrátí do Prahy od táty z hor, komunita, i se všemi těmi kluky, bude pořád existovat. Hurá, takže natočíte Ani ve snu! 2.

To ne. Ale pokud jde o pokračování, vím, že existují nějaké malé holky, které mají napsané pokračování Modrého tygra. Dlouhodobě je plno dětských fanoušků, které můj první film úplně pohltil. Říkají mi to dospělí, rodiče, kteří ten film sami nebrali moc na vědomí. Modrý tygr si pořád nachází své publikum a také v Ani ve snu! jsme se snažili o univerzální, nadčasový dojem. Nejsou tam žádné konkrétní reklamy, animace nebo aplikace. I ta značka Princess na billboardu je vymyšlená. Je v tom i producentská úvaha: chceme, aby naše snímky fungovaly třeba i za deset let.

Ty teenagerovské filmy ovšem bývají dost pomíjivé…

…a také podléhají lokální poptávce. Takže uvidíme, jak to bude.

Co budete režírovat dál? Budete se zajímat o starší hrdiny?

Ne. Chci se vrátit k tvorbě pro děti, k publiku Modrého tygra. Jde vlastně o typ rodinného filmu, protože děti do kina nechodí samy, ale s dospělými. Láká mne víc pracovat s fantazií. Myslím, že publikum v tomhle věku ještě můžete ovlivnit. Modrý tygr byl pro mnoho dětí prvním filmem v životě, který viděly na plátně. Pragmaticky, producentsky mi jde i o to, že uplatnění takového filmu je širší.

Co chystáte jako producent?

Celovečerní debut Michala Hogenauera, jehož hodinový snímek Tambyless byl před pěti lety vybraný do sekce studentských filmů v Cannes. Půjde o koprodukční film s mezinárodním hereckým obsazením. Jmenuje se Venku a jde o příběh systematické manipulace, inspirovaný skutečným příběhem německé sekty. Snažila se vychovat tisíce „dokonalých“ dětí prostřednictvím fyzických trestů. Michal napsal příběh české dívky, která přichází do Německa rodiny jako au pair. Postupně zjišťuje, do jaké rodiny se dostala, co udělali s chlapcem, o kterého se stará. A začne se sama proměňovat. Je to takový komorní příběh.

To bude v českém filmu zase něco úplně nového.
Věřím v Michalův talent. Pečlivostí, přemýšlivostí a celkovým přístupem mi připomíná Sašu Gedeona.

Gedeonovým Indiánským létem jste začínal, produkoval jste ho, když vám bylo třiadvacet. Když se dívám na vaši producentskou filmografii, tak jsou v ní od roku 1995 do roku 2007 samé osobní, silně generační filmy. Váš kolega v Negativu, Pavel Strnad, to tak nemá.

Šlo vesměs o první filmy – vedle Indiánského léta tu bylo Šeptej Davida Ondříčka, Zoufalci Jitky Rudolfové. A Láska shora jako první film Petra Marka, který byl uveden do distribuce. Děti noci byly zase scenáristickým debutem Ireny Hejdové. Pracoval jsem se začínajícími režiséry a tendence autorských filmů byla generační. Nebyl to žádný můj vědomý plán.

Myslíte, že se v českém teď děje něco, co by mohlo zaujmout i v zahraničí?

Ano, na Berlinale to bylo jasné, a i v Cannes to letos nevypadá špatně. České dokumenty už mají dobrou pozici. A v hrané produkci je spousta debutů, v systému je víc peněz, dává se víc na vývoj projektů. Vyrostla generace, která se nebojí, otvírá se ven, koprodukuje se zahraničím. Nespokojí se s průměrem. A funguje tady vnitřní touha být originální. Teď bude zajímavé sledovat uzávěrku Fondu kinematografie, protože je tam několik vysokorozpočtových filmů – Zátopek, Nabarvené ptáče, Legie Petra Nikolaeva, film o Miladě Horákové. Žádosti o příspěvky na tyhle vysokorozpočtové projekty podávají spíše produkční matadoři. Bude zajímavé sledovat, jak rozhodování Fondu dopadne právě v kontrastu s projekty nové generace.

(Tento rozhovor jsem udělala pro svou rodnou Revue Filmového přehledu. Za možnost uveřejnit ho i zde na blogu redakci děkuju.)