Prohledat tento blog

úterý 31. prosince 2013

Vzhůru, kupředu a hlouběji do nového roku!

Přestože titulek dnešního příspěvku zní kapku pornograficky je to jen sebeklam vaší nemravně nastavené mysli, drazí čtenáři tohoto blogu i jeho náhodní návštěvníci. Myslím to tentokrát upřímně :-) - tedy v ryze duchovním smyslu. Tedy žádné "vzhůru do hospody", "kupředu levá" nebo "hlouběji do vaginy". (Přestože s výjimkou prostřední aktivity bych proti ostatním dvěma v novém roce nic neměla. Aha, a teď tento blog přestává být vhodný pro děti. Taky ještě občas kouřím doutníčky a mám závislost na feferonkách).

V roce 2013 se mi zbortil soukromý život, snažím se ale to chápat jako začátek zásadní pozitivní změny, která mne posléze dovede ke světlým zítřkům. Pokud jde o profesi, nebyla to také žádná sláva: do českých médií dolehla krize, kulturní rubriky se otřásají, rozpočty se snižují, lidé se nepřehlédnutelně kamsi přesouvají. Přišla jsem o hodně externí psací práce, se kterou jsem byla spojená dlouhé roky či desetiletí - "moji" redaktoři skončili ve ForMenovi a Euru a Národní filmový archiv "tranformuje" Filmový přehled, což znamená likvidaci tohoto periodika v jeho stávající podobě (psala jsem tam prakticky každý měsíc víc než pětadvacet let). Kdo ví, jak to bude s Filmem a dobou... Lidovými novinami... Řadu tištěných médií čeká přechod na internet, o čemž vypráví jeden půvabný film - Walter Mitty a jeho tajný život Bena Stillera.Pokud mi někdo nenabídne nějakou novou práci, čeká mne odchod z oboru (což nevidím nijak černě, protože třeba dramaturgie, kterou jsem venkoncem vystudovala,je taky fajn, můžete v ní napáchat mnoho dobra a jste víc mezi lidmi než v kině).

Filmy mám pořád moc ráda, v uplynulém roce jsem viděla spoustu zajímavých kousků. Protože nesnáším žebříčky, byly to třeba Nespoutaný Django, Frankenweenie, 30 minut po půlnoci, Iron Man 3, Rozkoš v oblacích, Star Trek: Do temnoty, Gravitace, Kapitán Phillips a Vlk z Wall Street. Pokud jde o české filmy, potěšil Hořící keř, Nepravděpodobná romance a Jako nikdy. 

Tak nám všem přeju v novém roce plno dalších dobrých zážitků v kině, u videa i u počítače. Těším se na další setkání tady na blogu, se kterým rozhodně nechci praštit, přestože se mu věnuju méně než dřív. Všem, kteří mi na něj pravidelně či jednorázově finančně přispěli, moc děkuju a přeju nový rok obzvláště vypečený.

A nyní si zazpívejme tu naši.

středa 25. prosince 2013

Princezna se zlatou hvězdou: Kazisvět coby Liška ryšavá

Princezna se zlatou hvězdou patří v rámci vánočního televizního programu mezi českou klasiku. Letos nám ji nadělila pod stromeček Česká televize (24. prosince, ČT 1, 17.40). Film inspirovaný pohádkou Boženy Němcové je dnes - vedle Pyšné princezny - asi nejpopulárnější domácí pohádkou 50. let. Stejně jako dílo Bořivoje Zemana z roku 1952 nese o sedm let mladší snímek zjevné rysy násilné ideologizace: zatímco "Pyšná" vykazuje rysy stalinského kultu 1/, příběh inspirovaný veršovaným divadelním textem K. M. Walló (který se vedle režiséra Martina Friče podílel i na scénáři) míří v rámci zcela nepohádkového ponaučení hlouběji do českých dějin. Wallóova jediná scenáristická výprava do pohádkového žánru působí vzhledem k datu svého vzniku sice ideologicky hodně sebejistě, současně však nezapře jisté až dekadentní rysy naznačující, že jde o "pozdní" ideologizované pohádkové dílo. Tehdy už sedmapadesátiletý Frič vtiskl projektu řemeslnou zručnost (podobně jako jiným svým úspěšným filmům z tohoto období, třeba Císařovu pekaři). Žánrový, upřímně jednotný styl, natož srdce, mu však dát samozřejmě nedokázal. (A podobně se mu vedlo i s drdovsky bodrým Dařbujánem a Pandrholou z téhož roku).

Umělost konceptu Princezny se zlatou hvězdou nepodtrhují jen veršované dialogy, ale i četné taneční vstupy, umístěné do pomyslné první části vyprávění. Troje šaty, jejichž ušití si na nepohodlném nápadníkovi Kazisvětovi vyžádá princezna Lada (Marie Kyselková), prezentují v tanečních výstupech tři "modelky". Stejně dějově retardující jsou i "baletní" výstupy v zámku Ladina vyvoleného, Radovana. Baletky oděné ve stylu Labutího jezera podtrhují podivně artistní, mroucí atmosféru na dvoře panovníka, který má z neznámého důvodu pouze titul prince, nikoli krále. Zatímco Radovan je žoviálním, dobrotivým demokratem ve stylu krále Miroslava (a v přeslazeném podání zpěváka Josefa Zímy působí jako parodie na čistého gaye), královský statut záměrně dehonestují hned dvě další postavy. Malou životaschopnost feudálního stavu předvádí Ladin zchátralý otec Hostivít (upomínající v podání Františka Smolíka na senilního tatíčka princezny Krasomily), jeho rozpínavost pak zmíněný Kazisvět.

Cizácký král v podání Martina Růžka evokuje dobyvačného, arogantního Němce (hudební téma Bohuslava Sedláčka spojuje "nacistické" pištce s břeskným vojáckým motivem). Podle vzhledu je Kazisvět současně křižácký rytíř i "Liška ryšavá" - král Zikmund Lucemburský, "záporák" českých dějin psaných komunisty, který druhdy tak zatopil "hrdinovi" Janu Husovi. Kazisvěta doprovází houf zbrojnošů a vetchý klerik - zjevně stylizovaný jako jezuita (další historický nepřítel českého lidu). Starce, který v jednu chvíli slizce zareaguje na sličné, poloobnažené tanečnice, na nosítkách vzpírá  dvojice mužů oděných jako kati. V Kazisvětově doprovodu můžeme zahlédnout rovněž četné exotické postavy, jejichž stylizace působí kapku xenofobně. (Ideologické důvody jejich přítomnosti jsou mi záhadou, zřejmě jde o prvek pouze ozdobný.) Nepěkný povahový profil Kazisvěta, který nešťastnou Ladu donutí k útěku z rodného zámku v myším kožíšku, pak zcela ústrojně doplňuje scéna, v níž zvrhlý nápadník v předvečer sňatku s panenskou Ladou dychtivě sleduje vilné svíjení exotické tanečnice, jež se přimyká k jeho vysoké, naleštěné kožené holince.

Ponechme stranou titulní hrdinku, ukájející se navzdory šlechtickému statutu šitím a jinými manuálními pracemi a vehnanou tvůrci do svazku s asexuálním, ultraromantickým zpívajícím princem ve sněhobílých kamaších. Vždyť v pohádce z 50. let neměla dívka se stigmatem výjimečnosti na čele šanci sehnat normálního partnera. Chlapák Kazisvět musí být demaskován, pročež posléze prochází  ponižující proměnou z pyšného vládce ve směšného ubožáka. Na Radovanově dvoře se Kazisvětovi dostává výsměchu a všechna jeho síla se hroutí po odhalení, že v Hostivítově zemi nepochodil a lid ho odtamtud vyhnal sudlicemi... Připomínkou husitů, kteří dokázali kdysi lépe vyzbrojené Němce zdeptat tímto a dalším zemědělským nářadím, vrcholí "vlastenecká" linie Fričova filmu  spojená s historickými interpretacemi Františka Palackého, Aloise Jiráska a Zdeňka Nejedlého.

1/ O Pyšné princezně jsem v obdobném duchu psala na blogu tady.    

neděle 22. prosince 2013

Jak zahýbám Alenčinu blogu

V těchto týdnech poněkud zahýbám Alenčinu blogu, ale nebojte, je to jen krátkodobé. Na katedře filmových studií FF UK jsem dostala možnost vést modul na téma žurnalistické praxe. Z deseti studentů vybraných dle motivačních dopisů je jedenáct - a výsledky naší práce můžete vidět tady - na blogu, který jsem založila pro krátkodobý účel několika týdnů. Popis nového Hobita se po preview a recenzi ucelí ještě textem na volné téma. Řada studentů přistoupila na můj návrh zkusit si napsat portrét. Takže v poněkud chaotických dnech kolem vánočních svátků vezměte za vděk texty mladých, dynamických myslí, ze kterých se vylupují i mnozí důstojní nástupci naší staré, veteránské a ochabující generace.

Viděla jsem pár velmi zajímavých filmů, ale distributoři vesměs vydali embargo, takže o nich nesmíme zatím psát. Scorseseho Vlk z Wall Street (premiéra 16. 1.) je skvělý film a rozhodně se mu chci hodně věnovat, protože nejde jen o skutečný příběh jednoho bohatého parchanta, ale o komediální (!), morální obraz amorálního světa. Brzy tady najdete i ohlas na skvělého Stillerova Waltera Mittyho, což je tragikomedie o zániku tištěných médií a autentického, hmatatelného světa obecně. Premiéru má už ve čtvrtek, o druhém dnu vánočním. Určitě si na něj zajděte.

Přeju pěknou poslední adventní neděli všem čtenářům, zvláště těm laskavým lidem, kteří mi k Vánocům finančně přispěli na blog :)!

sobota 14. prosince 2013

Dobrý řidič Smetana: Švejci a "ti nahoře"



V rámci české dokumentární scény představují Vít Klusák a Filip Remunda režisérskou dvojici, která se kriticky zajímá o veřejnou sféru z radikálně „neobjektivních“ pozic- Reklama, média i politická scéna pro ně představuje prostor pro filmařský happening. V celovečerním dokumentu Dobrý řidič Smetana se Klusák s Remundou vracejí k případu bývalého olomouckého řidiče autobusu Romana Smetany, který byl odsouzen za pomalování volebních plakátů před sněmovními volbami v roce 2010. A změnil se v cosi jako národního hrdinu.

Snímek, který právě přichází do kin, je rozšířenou, „necenzurovanou“ verzí dvaapadesátiminutového dokumentu Svoboda pro Smetanu, který v rámci projektu Český žurnál loni uvedla veřejnoprávní televize. Z televizní verze ovšem vypadl rozhovor tvůrců s Ivanem Langerem, kterého Smetana během svých vystoupení vnímal jako jakéhosi svého stínového protivníka. Smetanův případ se dostal na stůl manželky zmíněného politika, soudkyně Markéty Langerové. Zatímco činovník ODS (jediné strany, která v rámci trestního řízení uplatnila nárok na náhradu škody) úspěšně čelil obvinění z korupce a napojení na organizovaný zločin, samotný řidič olomouckého autobusu se dostal před soud. Původně banální kauza se kvůli medializaci Smetanových reakcí změnila v politikum - a hlavní aktér v kohosi jako mediálně opečovávaného politického vězně. 

Remunda s Klusákem nezastírají svůj podíl na tom, že z umanutého, samorostlého introverta se stal jakýsi kříženec mezi Jánošíkem a Švejkem. V rámci rekapitulace celého případu vystupují jako sympatizanti s kamerou, kteří dokumentují i vlastní podíl na formulování a formování Smetanova případu.

Neexistující český hrdina 

Pro potřeby dokumentu Český sen (2004) Vít Klusák a Filipa Remunda vystavěli v Letňanech kulisu nového obřího hypermarketu a konfrontovali pak natěšené nakupující s faktem, že jde jen o happening. Také Smetanův případ se změnil v reality show, v níž se filmaři změnili v aktéry. Jednak za zvuků Vltavy Bedřicha Smetany a za účasti pozvaných novinářů přičinili tykadla na plakát politika Tomáše Töpfera (za což nebyli dodnes soudně stíháni). A jednak řidiče Smetanu nechali na Barrandově namaskovat a pak ho coby svého zvukaře propašovali na povolební tiskovku do štábu ODS. Tak mu umožnili promluvit - za nevídané účasti médií – na tehdejšího premiéra Petra Nečase.

Právě okamžik, kdy zpocený a vystresovaný Smetana snímá zapůjčenou paruku a brýle a pak odmítá redaktorce TV Nova přímý vstup do vysílání, vnímám jako nejsilnější moment prodloužené verze filmu. Přestože v názvu i na plakátu nám autoři vnucují paralelu mezi Smetanovým příběhem a osudy Haškova hrdiny, jejich aktér má daleko k novodobému Švejkovi. Je spíš smutným a vědoucím hrdinou éry „blbé nálady“ a hospodářské krize – a do velké míry také obětí médií bažících po silných a kontroverzních příbězích. Klusákovi s Remundou nelze upřít objektivitu alespoň v tom smyslu, že zaznamenávají také Smetanovy rozpačité nebo dokonce odmítavé reakce. A že v závěru konstatují, že jejich protagonista se stáhl do ústraní a úplně přestal s médii komunikovat. 
 
Ať máte na Romana Smetanu jakýkoli názor, z filmu vychází jako chlapík, který si zachoval obdivuhodnou integritu dokonce i v rámci oslavného dokumentu o sobě samém. K diskusi je spíš postavení samotných autorů. Klusák s Remundou totiž navyšují svůj zatím nejsmělejší aktivistický čin: po filmu o neexistujícím hypermarketu – Český sen - nabízejí neexistujícího hrdinu, fantomatickou postavu, na kterou si oni sami, stejně jako mnozí okolí, navěšují své animozity i touhy. Ne samotný Smetana, ale oni jsou švejky, kteří se nebrání provokaci ani proklamaci. Prostřednictvím výrazného hudebního doprovodu představují svět jako frašku, stavící jedince do opozice ke každému nabubřenému a kýčovitému systému.

Klusák s Remundou jsou ovšem přesvědčivějšími dokumentaristy v první, televizí verzi svého smetanovského opusu, kde méně spekulují o souvislostech, paralelách a konsekvencích. Abstraktní uvažování jim není vlastní: opakovaný záběr kamenné sochy lva zaslepené sněhem, stojící před budovou soudu, působí v nové verzi jen jako klišé. 

Dobrý řidič Smetana nicméně upozorňuje na to, že nepřehlédnutelná část české veřejnosti s rebelským řidičem ztotožňuje. (Té intelektuálně naladěné se pak patrně jeví jako postava ze sféry havlovské „nepolitické politiky“, tedy jako rek, jehož provází závan nostalgie.) Nelze však přehlížet aktuální kontexty. Smetana proklamoval právo na vlastní verzi spravedlnosti v okamžiku, kdy byl politický establishment spojený s ODS často vnímán en bloc jako banda zlodějů a lhářů, která patří do basy místo samotného obviněného. Politický dokument – tak, jak ho chápou Klusák s Remundou - je ovšem ošidný formát: česká politická scéna se v posledních měsících prudce proměnila. V realitě nových, potenciálních zloduchů „tam nahoře“ působí Dobrý řidič Smetana tak trochu jako anachronismus. Jako vzpomínka na staré, zlaté časy, kdy byla situace přehledná. 


ČR 2013, 77 minut

Režie, scénář, kamera: Vít Klusák, Filip Remunda
Premiéra: 12. prosince 2013



(Tento text jsem napsala do Lidových novin. Za možnost uveřejnit ho i zde na blogu redakci děkuji.) 

středa 11. prosince 2013

Hobit: Šmakova dračí poušť

Téměř nachlup za rok od premiéry prvního dílu filmového Hobita odstartoval Peter Jackson pokračování. Po Neočekávané cestě přichází Šmakova dračí poušť, která je ideální předvánoční zábavou a současně vypravěčsky vzrušující podívanou. Jednička ohledávala možnosti prequelu ve vztahu k předchozí filmové trilogii Pán prstenů: jednoduchou a naivní předlohu J. R. R. Tolkiena proměnila z dětského čtiva v dobrodružnou, nečekaně temnou podívanou. Hobita Bilba Pytlíka (Martin Freeman) přivedla až na dohled Ereboru, Osamělé hory, pod níž - v ruinách starobylého trpasličího království - střeží nevídaný poklad obávaný drak Šmak. Šmakova dračí pouť začíná tam, kde Neočekávaná cesta skončila, předtím však v prologu (situovaném do oblíbené hůrecké hospody U skákavého poníka) referuje o schůzce Gandalfa Šedého (Ian McKellen) s trpasličím králem bez království Thorinem Pavézou (Richard Armitage). Schůzka se odehrála rok před současnými událostmi a vytyčuje a současně rekapituluje to, co bude v tomto dílu hlavní: aby Thorin mohl dobýt zpět království svých předků, musí získat symbol královské moci - drahocenný Arcikam. Ten je ovšem nyní součástí pokladu střeženého Šmakem a získat by ho mohl lupič, kterého dodá Gandalf. Tím lupičem je ovšem Bilbo Pytlík, který se ze sobeckého a pohodlného hobita změnil v ostříleného dobrodruha, aniž by ztratil své hlavní kvality - zvědavost, humor a obyčejnou lidskost. Současně je však Bilbo poměrně čerstvým majitelem zlatého prstýnku s podivnými vlastnostmi, který má sehrát klíčovou roli v příští válce o záchranu Středozemě před temnými silami. Ty se ovšem spojují už nyní: z trosek Dol Gulduru se šíří Středozemí zlo v podobě zrůdných, útočných skřetů vedených démonickým Azogem, či pavouků, kteří se usídlili v Temném hvozdu. Okem blížící se bouře (doslova) je tajemný Nekromant, který teprve sbírá síly k tomu, aby se jednou stal úhlavním protivníkem sil dobra - příštím temným pánem Sauronem.

Nekromant i Šmak jsou digitální bytosti hovořící hlasem Benedicta Cumberbatche, což je vzhledem k popularitě, které se představitel televizního Sherlocka těší, pěkným reklamním tahem (navíc se v dialogu sejde s představitelem sherlockovského doktora Watsona, Martinem Freemanem). Zatímco koncept sílícího Nekromanta připomíná pozici Voldemorta z Harryho Pottera, drak není zloduchem, ale spíš hlavní atrakcí víc než dvouapůlhodinového filmu. Setkání Šmaka a Bilba v obrovské, členité síni pod Osamělou horou je nepochybně vrcholem celého filmu, založeného na dynamickém řetězení vizuálních atrakcí. Toto setkání, kterému dominuje obří netvor a jehož hrací plochu tvoří obrovské, pohyblivé hromady zlatých mincí, má paradoxně komorní podobu. Po všech těch smělých únicích, pobíhání a bitkách je tu konečně místo na plynulý dialog i na humor - a konečně si můžete vychutnat Bilba, který se v množství akčních scén a soubojů téměř ztratil. Přitom je ovšem právě hobit jejich zásadním hybatelem, ať už jde o souboj s pavouky v Temném hvozdu, únik z elfího zajetí v prázdných vinných soudcích, pobyt v Jezerním městě nebo nalezení klíčové dírky ke skrytým dveřím vedoucím do útrob Ereboru. Bilbovu důležitost si ovšem uvědomíme až jaksi zpětně, což je jedním z cílů chvályhodně rozmyslného scénáře. Na tom se vedle obvyklého týmu (Fran Walshová, Philippa Boyensová, Peter Jackson) podílel i Guillermo del Toro.  

Šmakova dračí poušť opouští ještě výrazněji než Neočekávaná cesta koncept "doslovného" přepisu Tolkiena, který z Pána prstenů dělal jen cosi jako pouhou (báječnou, barevnou, rozhýbanou) ilustraci předlohy. Nevěrnost předloze je výrazná, ale pouze povrchní: týká se totiž přeorganizování dějových linií a vytváření nových spojů mezi sériemi Pán prstenů a Hobit, aniž by došlo k narušení ducha a atmosféry Tolkienovy knížky a charakterů jednotlivých postav. Důvtipné využití motivů z dodatků ke knižnímu Pánovi prstenů umožňuje vytvořit komplexně působící celek, ve kterém se Hobit s mile bezostyšnou samozřejmostí navěšuje na předchozí trilogii a šplhá po jejích zádech do výšin familiérnosti. Ve Šmakově dračí poušti má tak důležité místo Legolas (opět v podání Orlanda Blooma), nyní ještě elfí princ s fyzickým potenciálem akčního superhrdiny a stěží skrývanou zálibou v energické kapitánce královské stráže Tauriel (Evangeline Lillyová není tak strašná jako onehdy Liv Tylerová coby Arwen, i když...). Aby toho nebylo dost, Tauriel se zahledí do trpaslíka Kiliho (čímž patrně posléze Legolasovi zlomí srdce a promění ho v toho elfího psance, kterého známe z Pána prstenů). Nic z toho v knižním Hobitovi nenajdete - leč je třeba učinit úlitbu ženskému publiku, že. Skutečnost, že Thorinův druh a příbuzný Glóin je otcem trpasličího reka z Pána prstenů Gimliho, naopak najdeme už u Tolkiena. Rozšířena je ve vyprávění role Barda (Luke Evans), takto rebela z Jezerního města, jehož existence je stále víc proti srsti totalitářskému starostovi (skoro k nepoznání namaskovaný Stephen Fry).   

Ve vyprávění se celkem důsledně oddělují dvě základní dějové linie - jedna přízemní a profánní, spojená s předlohou a tedy s dobrodružným putováním Bilba a jeho třinácti trpasličích společníků k Osamělé hoře, druhá, "vyšší", řekněme politická a duchovní, spojená s Gandalfem, jeho čarodějnickým druhem Radagastem a vznešenou elfkou Galadriel (ta, samozřejmě opět v podání Cate Blanchettové, se ve vyprávění alespoň drobně mihne). Zatímco první linie je celkem jasná a v divákovi generuje potěšení z prakticky nepřetržité, přímočaré a přitom důvtipně rozehrané akce, tu druhou je poněkud obtížné sledovat (i popsat). Zatímco Bilbo si důsledně zachovává pozici "lidského" hrdiny, skrz kterého prožíváme celý příběh, pojítkem mezi oběma liniemi je Thorin. Stejně jako Aragorn ve filmovém Pánovi prstenů, i on se postupně mění ze šupáka ve vznešeného, legitimního uchazeče o ztracený královský trůn (a díky úchvatnému chlapskému charismatu Richarda Armitage se tahle postava stává středobodem snů nás děvčat). 

Prostřednictvím mazaného Šmaka, který je mnohem víc než jen přerostlou ještěrkou chrlící oheň, ovšem nahlédneme Thorinovu temnou stránku, kterou je pýcha. Tu by mohlo nebezpečně akcelerovat vlastnictví Arcikamu, čarovného předmětu, který stravuje a morálně korumpuje svého majitele stejně spolehlivě jako Prsten svého nositele (což je už trochu, zatím nenápadně, vidět na Bilbovi). Ziskuchtivost, neřkuli hamižnost se tak stává ve světě Hobita jednou z jednoznačně kritizovaných vlastností: ničí totiž všechny mocné od trpasličího krále Thráina a elfského krále Thranduila po starostu Jezerního města. Generace synů (Thorin, Legolas, Bard) však dostává možnost staré pořádky a vztahy revidovat, a to i ve smyslu mezidruhové komunikace. Svět Středozemě v druhém Hobitovi žije neustálými potyčkami mezi elfy, trpaslíky a lidmi, a meze spolupráce nejlépe naznačuje kožoměnec Meddděd, který pomáhá trpaslíkům jen proto, že je nenávidí o něco méně než skřety.           

Šmakově dračí poušti tak nenápadně dominuje téma xenofobie: jednotlivé druhy bytostí se drží pohromadě a směřují za svými vlastními cíli, zcela neochotni spolupracovat nebo si pomáhat. Hlavní hrdinové však tyto hranice opakovaně narušují ve jménu lásky, přátelství a lidskosti: hobit Bilbo má stejně blízko z trpaslíkům, lidem i moudrému čarodějovi, Tauriel neváhá "zradit" svého elfího společníka Legolase a jeho vyšší cíle kvůli zraněnému trpaslíkovi Kilimu. A Bard zase nakonec pomáhá trpaslíkům, přestože s nimi nejprve uzavře velmi  pragmatickou dohodu. 

Šmakova dračí poušť končí, jak je u druhých dílů zvykem, totální katastrofou zaviněnou vzájemnou, totální nespoluprací v rámci jednotlivých skupin hrdinů. Současně však otevírá cestu ke konceptu Společenstva prstenu i k třetímu dílu, ve kterém se spojují - alespoň v knize - síly dobra ve velkolepé bitvě Pěti armád.  Takže pokračování příště.    

P.S. Na novinářské projekci jsem viděla v multuplexu CineStar Anděl film ve 2D s titulky. Uvítám komentáře týkající se vaší osobní zkušenosti se 3D verzí, IMAXem a hlavně "zážitkovým" 4D. 

P. P. S. Peter Jackson si odbude své povinné cameo hned v úvodu, coby muž vycházející do uličky v deštěm bičované Hůrce. 

USA / Nový Zéland 2013, 161 minut
Režie: Peter Jackson
Scénář: Fran Walshová, Philippa Boyensová, Peter Jackson, Guillermo del Toro
Kamera: Andrew Lesnie
Hudba: Howard Shore
Hrají: Martin Freeman (Bilbo) Richard Armitage (Thorin Pavéza), Ian McKellen (Gandalf), Orlando Bloom (Legolas), Evangeline Lillyová (Tauriel), Luke Evans (Bard / Girion), Aidan Turner (Kili), Stephen Fry (starosta), Lee Pace (Thranduil), Benedict Cumberbatch (Šmak / Nekromant - hlas), Ken Stott (Balin), Sylvester McCoy (Radagast), Cate Blanchettová (Galadriel). 

Premiéra: 12. 12. 2013

středa 4. prosince 2013

Přijde letos Ježíšek?


Pokud jde o subžánr "vánočních filmů", berou čeští filmaři letos diváky útokem. Vlastně jde konkrétně o české filmařky: po Karin Babinské (o jejích Křídlech Vánoc jsem psala na blogu tady) přichází Lenka Kny s komedií s neméně prvosignálním názvem Přijde letos Ježíšek? V obou případech je pozitivní vyznění vnímáno jako základní zadání: v tomto příběhu je jasné, že Ježíšek nakonec přijde. Řečnická otázka, vznesená ultraroztomilými dětičkami milujících se manželů Michala a Veroniky, se ovšem neřeší s pomocí hory balíčků pod vánočním stromkem, nadělených štědrou tajemnou bytostí, ale na bázi mezilidských vztahů. Podobně jako Babinská, která si ke Křídlům Vánoc napsala i scénář, i Lenka Kny se spoluscenáristkou Karolínou Dubovou neumějí s plným nasazením zapojit do hry zázrak: děti (a s nimi divák) vidí sice stopy neviditelné bytosti ve sněhu - otěhotnění mladé Mexičanky Penelope s pomocí Pražského jezulátka je však prachobyčejný švindl.

Penelope přijíždí do Prahy o Vánocích, aby si vymodlila pomoc, a její pobožná matka Dolores jede s ní, aby tajně vrátila do kostela pravou sochu Jezulátka, kterou její předek za války ukradl a odvedl do Mexika. Doufá tak zlomit prokletí, jež podle ní stihlo bezdětnou dceru. José, respektive Josef, manžel Dolores a otec Penelope, se do vlasti vrací po třiceti letech strávených v emigraci, aby se vypořádal se stínem minulosti: zanechal totiž v Praze svou spolužačku a milenku Květu. Ta se vdala a má syna a vnoučata (ano, ty zmíněné ultraroztomilé děti). Aby to nebylo tak jednoduché, je tu ještě osamělý vrátný Jaroslav, který se touží smířit se svou odcizenou dcerou, která zrovna porodila nemanželské dítě a pohodila ho v kostele ve výtahu. Bývalý kamarád a spolužák Josefa a Květy, Ruda, má vinárnu a jeho úkolem je být bodrý. Kdyby režisérka měla k dispozici plochu televizního seriálu, došlo by určitě s nějakou tou vedlejší vztahovou linií i na něj.  

Složitý dějový propletenec slouží k tomu, aby se všichni ti milí, sympatičtí lidé potkali v atraktivních, "turistických" lokacích, zazpívali si pár koled a prožili spolu několik dní proteplených láskyplností a hřejivým humorem. K tomu, aby divák o některých postavách posléze zjistil, že jsou příbuzné, nepotřebuje ani indicie v podobě skvrn velikosti mexického dolaru. Vyprávění je tak spletité a místy nepřehledné, nejasné či dokonce nelogické, že nakonec čekáte úplně cokoli - a současně je vám všechno už úplně jedno. Ve stylu režisérčiny metody možná nakonec sami začnete kombinovat tak smělé vztahové konstrukce, že vás může vysvobodit jen konec filmu. (Já jsem v duchu zapojila do děje dramaticky bezprizorního Rudu a byla jsem skoro dotčená, že ho režisérka nakonec nechala ležet ladem.)  

Přijde letos Ježíšek? je tak dějově důmyslnější variantou filmů Poledňákové a Vejdělka, ve které jde o rozkochaně radostné smíření se složitostí mezilidských vztahů, realizované napříč třemi generacemi. Romantická poleva i zde maskuje amorálnost založenou na chvále totální, pragmatické tolerance: Penelope otěhotní za zády nicnetušícího, neplodného manžela, který je vyřazený ze hry prostě proto, že z nějakého důvodu zůstal doma v Mexiku. Film Lenky Kny není romantická komedie, podobně jako jimi nebyly filmy Líbáš jako Bůh, Muži v naději nebo Revival Alice Nellis. Proti konceptu dokonalé, kompatibilní dvojice v hollywoodském stylu staví realistické zjištění, že partnerské vztahy mají chyby, jejich aktéři se k sobě často tak docela nehodí. Kdyby tyhle zmíněné filmy (a některé další) nebyly tak načinčané a neodehrávaly se v prostředí blahobytu, mohlo by to být docela zajímavé... S krásnými herci, hrajícími sympatické postavy v elegantních kostýmech a velmi dobře zařízených interiérech, ovšem příkře kontrastuje skutečnost, že hrdinům je dovoleno se navzájem podvádět, protože to je pro ně příjemné - a pro diváka to má být jakože legrace. Přestože se tak profiluju jako zapšklá moralistka, zdá se mi to podivné zvláště ve filmu, který klade (zřejmě s ohledem na mexického koproducenta) značný důraz na katolickou víru. Na druhé straně tento typ "legrace" by se docela hodil i do nějaké té horkokrevné telenovely.   

Pokud jde o různá srovnání se zmiňovanými filmy, za herce se v Přijde letos Ježíšek? skoro vůbec nestydíte (pomineme-li přehrávajícího Postráneckého a "roztomile" šišlající představitelku malé Emy). Vidět pohromadě Libuši Šafránkovou a Josefa Abrháma je pěkné - a Igor Chmela a Marian Roden dokonce velmi slušně hrají. Kny a její štáb jsou dokonalí profesionálové a dokázali vytvořit umělý fikční svět plný přenádherného vánočního konzumu (tak okázalý product placement, jakým je "full frontal" Kauflandu, v českém filmu ještě nebyl). Křídla Vánoc se mi nakonec líbí víc: také jejich nejbolestivější stránkou je nedodramaturgovaný scénář, ale nezpívá se tam tolik koled. 

Jen malá otázka na závěr: proč takové talentované režisérky, jako je Nellis, Kny a Babinská, točí TAKOVÉ filmy?      

Přijde letos Ježíšek?
ČR / SR / Mexiko 2013, 100 minut
Režie: Lenka Kny
Scénář: Karolína Dubová, Lenka Kny 
Kamera: Alexander Šurkala
Hudba: Michal Pavlíček
Hrají: Josef Abrhám (José), Libuše Šafránková (Květa), Václav Postránecký (Ruda), Igor Chmela (Michal), Danica Jurčová (Veronika), Marian Roden (Jaroslav), Dolores Herediaová (Dolores), Aisillin Derbezová (Penelope), Radúz Mácha (Martin), Pavel Kříž (kostelník)
Premiéra: 5. prosince 2013