Prohledat tento blog

čtvrtek 26. listopadu 2009

Máte rádi Vetřelce?

Jedna z nejpopulárnějších postav filmové historie oslavila v roce 2009 třicetiny. Zatímco u našince to není žádný věk, ve světě pohyblivých obrazů si vynucuje úctu – zvlášť když jeho vážnost zvyšuje 556 milionů dolarů, které svým producentům vydělal. Jak se hollywoodský vraždící mimozemšťan na tenhle pěkný post vypracoval?

Když se řekne Vetřelec, samozřejmě si nikdo nepředstaví jen titulního protagonistu z filmu, který v roce 1979 natočil Ridley Scott. Zubatá mimozemská příšera s podivuhodným rozmnožovacím cyklem, která zabíjí všechny Pozemšťany s výjimkou jisté astronautky Ellen Ripleyové v podání Sigourney Weaverové, se po prvním filmu objevila ještě ve třech mimořádně úspěšných pokračováních. Natočili je odlišní, ale velmi zajímaví režiséři – James Cameron, David Fincher a Jean-Pierre Jeunet. Každý ze čtyř dílů klade důraz na trochu jiný žánr, každý přistupuje k titulnímu monstru jinak a svým způsobem tak charakterizuje dobu, které ho zrodila.

Vetřelec se hodí jak pro neurotická 70. léta, tak pro éru sebevědomých 80. let svázaných s vládou prezidenta Reagana, tak pro období ztráty amerického sebevědomí a jeho maskování comicsovými vyprávěnkami v 90. letech. Postava Vetřelce vygenerovala plno knížek, comicsů a videoher, rozvíjejících základní příběh. Hlavní zábava ovšem skončila v roce 1997, kdy Jean-Pierre Jeunet do kin vyslal zatím poslední film Vetřelec: Vzkříšení. Producenti ze společnosti 20th Century Fox v následujícím desetiletí oblíbeného mimozemského vrahouna vehnali do dvou střetnutí s populárním kolegou, snímky Vetřelec vs. Predátor (2004) a Vetřelci vs. Predátor 2 (2007) ale obě ikony žánru hororové sci-fi změnily v tupé, načančané marketingové produkty, které se diváka bezzubě vrčí přes tučná bankovní konta svých tvůrců. Protože nevzbudily předpokládaný ohlas, přestalo se s Vetřelcem experimentovat.

O tom, že se stále těší mimořádné oblibě a že zaujímá důstojné místo v panteonu filmových legend, by se ovšem odvážil pochybovat jen velmi hloupý android. O obě rozměrné, speciální sběratelské edice DVD, které vyšly, byla rvačka – a zprávy o přípravách dalšího vetřelčího filmu nedávno vzbudily nadšený zájem.

Umění variace

V čem tkví popularita vetřelčí série? Příběhů o inteligentních vraždících monstrech z vesmíru přece existují ve filmové historii tisíce. A kombinace hororu a sci-fi je pro většinu z nich samozřejmostí. Řada z útočných potvor má také zajímavý rozmnožovací cyklus, paraziticky vázaný na lidského hostitele. Mnohá monstra nepostrádají mateřské pudy a bojují za svůj druh, řada z nich se stává obětí genetických manipulací pozemských vědců. Nic neobvyklého není ani na tom, že s vetřelčím protivníkem hrdinové svádějí lítý boj mimo domovskou půdu matičky Země. Novinkou se zdá být snad jen důsledné použití ženy jako slabšího protivníka nezemského a prakticky nezničitelného zla – v tomto směru Ellen Ripleyová představuje jednu z průkopnic, které razily cestu dnešním akčním superbojovnicím typu Lary Croftové.

Vetřelčí série ovšem všechny tyhle prvky nejenom velmi chytře kombinuje, ale základní motivy příběhu nejrůznějšími způsoby obměňuje a rozvíjí do důsledků, které působí efektně a logicky. Přesto se na jednotlivých filmech podíleli různí tvůrci s odlišnými týmy spolupracovníků a v rámci série vlastně neexistuje žádná klíčová osobnost, která by dohlížena na její podobu a vyznění. Filmy o Vetřelci lze tak jen stěží srovnávat s jinými úspěšnými moderními sériemi typu Star Wars (jejichž otcem je producent a režisér George Lucas) nebo Indiana Jones (jehož podobu určuje režisér Steven Spielberg).

Vetřelci v režii Jamese Camerona (1984), Vetřelec³ Davida Finchera (1992) a Vetřelec: Vzkříšení Jedna-Pierrea Jeuneta (1997) jsou mistrovskými ukázkami hollywoodského umění variace: jako základ ve všech případech ovšem slouží původní schéma mistrovského, třicet let starého filmu Ridleyho Scotta. Ten je přitom dílem, jehož pokračování či novou verzi si bylo skoro nemožné představit: demonstruje totiž jedinečnou schopnost svého tvůrce obohatit ryzí žánrový film o osobité prvky a posunout ho až na hranici, kde splývá „komerční“ a „umělecká“ sféra.

To důležité, co Scottův „gotický horor z vesmíru“ formuloval (a co se v případě prvního Vetřelce stalo dokonce předmětem množství seriozních odborných studií z nejrůznějších oborů), se nějakým způsobem objevilo ve všech dalších pokračováních. Ať už jde o akční nářez ve stylu 80. let Vetřelci, temný psychologický thriller Vetřelec³ či černohumornou vyprávěnku Vetřelec: Vzkříšení, proti sobě vždycky nakonec hrdinka a monstrum v závěrečném souboji stanou tváří v tvář (nebo spíš tváří v ozubenou mordu). V prazákladní situaci, kdy se lidské a nelidské utkává na život a na smrt, ovšem přicházejí ke slovu velejemné a přitom velmi silné a zajímavé motivy: klasický souboj dobra a zla totiž předpokládá existenci „hodného“ hrdiny a jeho „zlého“ protivníka. Původně čistá a akurátní Ripleyová se však postupně natolik pošpiní dalšími půtkami a kontakty se svým nepřítelem, že její příběh nabývá podoby galaktické tragédie.

Co je to za monstrum?

Vetřelec je od pohledu klasická nepřátelská potvora a ve Scottově filmu (kde mu dal odpudivou a současně fascinující podobu výtvarník H. R. Giger) dokonce místy vypadá jako starý dobrý ďábel. I když hlavní kouzlo prvního Vetřelce spočívá v tom, že ho divák většinou nevidí a v celé hrůznosti si ho především představuje, má každopádně zubatou tlamu, ocelově se lesknoucí krustu a navzdory „broučím“ prvkům i přibližně lidskou tělesnou stavbu. Fyzicky je mnohem mohutnější než jeho křehká a útlá protivnice, které nakonec ve všech filmech většinou zbudou jen holé ruce a důvtip, který jí zas a znovu umožňuje protivníka nakonec oklamat a zničit tím, že zaimprovizuje s lidskou technikou. Všechny čtyři příběhy se soustřeďují na hru na schovávanou v temném labyrintu chodeb, připomínajícími svou zchátralostí strašidelné zámky (ať už jde o kosmické lodi nebo podzemní obytné a průmyslové komplexy). Honička má podobu klasické vyvražďovačky,ve které postupně hynou všichni nebo většina společníků Ripleyové.


Hrdinčiným cílem je vždycky vypuzení prakticky nezničitelného monstra do prostředí, kde nemůže přežít – do mrazivého kosmického prostoru nebo žhavého „pekelného“ ohně. Napětí ve finále zpravidla stupňuje odpočítávání času do nějakého výbuchu, které se snadno může změnit v hranu bijící na památku zanikajícího lidstva.


Vetřelec v prvním filmu je rozhodně spíš mužského pohlaví: v Gigerově pojetí - s protáhlou hlavou připomínající penis a v kombinaci slizu a kovově působícího „brnění“ – je opravdu sexy. Znepokojivé ovšem zůstává, že zároveň sledujeme jeho bizarní rozmnožovací cyklus. V něm působí nejodporněji představa lidského hostitele, do kterého monstrum nejprve naklade vajíčko (přičemž se zvýrazňuje dojem, že jde o znásilnění). Vnucené „rodičovství“ má skončit smrtí hostitele a krvavý „porod“ břišní dutinou se stává jednou z šokujících atrakcí v prvním i třetím filmu.

Vetřelec v sérii ovšem není jen jeden: jde o název každého jedince z druhu, jehož bytostnou vlastností je násilné pronikání do cizích prostředí – včetně lidského těla. V pokračováních Scottova snímku se základní téma rozvíjí, řetězí a zmnožuje. Postupně nahlédneme do vetřelčí líhně a objevíme důležitost existence mimozemské Matky. Ta se podobá hrůzné včelí královně a její agresivní pudy jsou celkem pochopitelné ve chvíli, kdy chrání své hnízdo.

Zlý sen

Skutečnost, že se monstrum neustále znovu objevuje jako děsivá nákaza, souvisí s jeho parazitickou podstatou i dojmem, že se jedná o obsedantní zlý sen. K tomu stavbou odkazuje už první film, neustále znovu se tu však potvrzuje, že realita, kterou Ripleyová prožívá, je mnohem horší než ta nejtíživější noční můra. Vetřelec, využívající všech svých schopností pouze k rozmnožování na úkor jiných, je sice bytostně agresivní a odporná rasa, nemá ovšem žádný jiný plán než přežít.
Plán naopak ve všech čtyřech částech série mají hrdinčini nadřízení – dost abstraktně popisovaná skupinka mocných, která hodlá unikátní vetřelčí druh pěstovat a využívat pro své nekalé plány. Dostat prostřednictvím armády pod kontrolu mimozemské stvůry a s pomocí vědců manipulovat s jejich geny s cílem získat „dokonalého vojáka“ je pro ni důležitější než jedinec nebo hrstka lidí, která se pokouší přežít.
Ve vyprávění se tak vždycky najde někdo, kdo Ripleyovou podrazí a de facto zradí lidský druh: v klíčovém okamžiku stojí za zájmy mocné Společnosti a usiluje tedy o přežití Vetřelce – ať je to v prvním filmu android Ash, ve druhém kluzký Burke, ve třetím stvořitel androida Bishopa nebo ve čtvrtém jeden z pozemských vědců. V souboji druhů, kde jsou lidé původně vnímání jako „hodní“ 
a „vetřelci jako „zlí“, tak dochází k záměrnému nahlodávání rovnováhy divákových sympatií: o lidství jednotlivých postav rozhodují jejich postoje a především činy, nikoli to, že někomu chybí ocas, kyselina v žilách a zubatá tlama.

Zatímco lidé někdy podléhají stejnému počtářskému, pragmatickému „naprogramování“ jako palubní počítač lodi Nostromo v prvním filmu, ironicky nazvaný Matka, lidštější než řada postav se ukazují být některé umělé bytosti.

Patří mezi ně spolehlivý android Hicks ve Vetřelcích nebo přecitlivělá robotka Annalee, která je ve Vetřelci: Vzkříšení součástí barvité skupinky postav, které Ripleyové pomáhají. Nejvíc se v sérii ovšem hraje o lidství samotné hrdinky: nejde totiž o příběh o boji dobra a zla, o ale vyprávění o jejich prorůstání. Hrají v něm roli otázky mateřství a bytostného narušení pomyslně nejintimnějšího prostoru, který existuje – prostoru lidského, přesněji ženského těla.

Kariéra zodpovědné Krásky

Vetřelčí druh v rámci genetických manipulací mění svůj vzhled (ovlivňuje ho ovšem i vkus výtvarníků, kteří se podíleli na jeho podobě, a vývoj trikových technologií v průběhu osmnácti let trvání série). Proměňuje se ovšem i Ripleyová, přestože ji ztvárňuje stále tatáž herečka – Sigourney Weaverová (která v žádném z pokračování nejdřív hrát nechtěla, ale svolila vždycky znovu z různých důvodů, posléze i finančních). V prazákladním pojetí je hrdinka série nevinná, hodná, zodpovědná Kráska, čelící pekelnému Zvířeti, které sice nepostrádá inteligenci, ale využívá ji jen k ukojení vlastních potřeb. Zatímco jeho protivnici vhání do dalších střetů vždycky znovu zodpovědnost za ostatní, Vetřelce žene kupředu jen jediný mocný základní instinkt: přežít. To znamená nažrat se, násilně „osouložit“ co nejvíc lidských hostitelů a pečovat o vývoj nových jedinců.

Chudák Ripleyová nesouloží, přinejmenším do třetího filmu, který v pojetí debutujícího režiséra Davida Finchera experimentoval se základem série natolik, že ji málem zlikvidoval. Dlouho dokonce neznáme ani hrdinčino křestní jméno: je to ztělesněná povinnost a pak teprve žena. Ridley Scott si dává záležet, aby Ripleyovou ve svém filmu exponoval teprve postupně: je nejméně nápadným členem posádky kapitána Dallase (který měl být původně hlavním protagonistou snímku).

V druhém filmu se ovšem pod dohledem režiséra Jamese Camerona Ripleyová už sama přihlásí do boje s Vetřelci a odlétá v čele zvláštního vojenského komanda na planetku LV-426, kde se osvědčí jako zkušená bojovnice. Ve filmu Davida Finchera se se svým obvyklým protivníkem utkává na vězeňské planetě Fiorina 161, kam vetřelčí nákazu sama nechtěně zavlekla. Prohlubuje se pocit hrdinčina sepjetí s parazitickým druhem: zaplétá se s ním nejen svým osudem, ale postupně i fyzicky.
Ve Vetřelci³ si oholí hlavu, aby jako jediná žena na planetě neprovokovala muže kolem sebe, ale stává se zároveň obětí Vetřelcova „sexuálního“ útoku. Jediným logickým činem tragicky zodpovědné protagonistky je sebevražda, při které s sebou vezme do hrobu své novorozené vetřelčí „dítě“. Smrt hrdinky i posledního příslušníka nepřátelského druhu ovšem v případě této série neznamená konec!

Znovu ve hře

Vetřelec: Vzkříšení Jeana-Pierra Jeuneta už svým názvem sugeruje resuscitaci série: každého mimozemského zloducha je možné zlikvidovat, Ripleyová je však z mnohem houževnatější matérie. Dvě hibernace jí v rámci série umožnily prospat celkem 157 let života a „proskákat“ se do daleké budoucnosti. Do svého posledního příběhu se ovšem vrátí jako klon, který vědci vypěstovali ze vzorku její krve (odebraného v předchozím filmu). Její genetická podstata už není lidská: představuje unikátní kombinaci lidského a vetřelčího materiálu.

Nová Ripleyová, i když je jí teprve deset let, je výsledkem genetického křížení: má stejně bleskové reflexy a sílu jako kdysi její protivníci a v krvi jí koluje žíravina. Záleží jen na jejím rozhodnutí, jestli se v klíčovém okamžiku přihlásí k lidskému druhu, který ji vždycky zneužíval a který se jí už dávno zřekl… Zatímco Ripleyová se postupně mění v jedinečnou a dokonalou bytost, chudáci Vetřelci film od filmu degenerují: zmutovaná chudinka, která se posléze žalostně (a marně) domáhá jejího“ soucitu, už nemá s nádherně machistickým Vetřelcem z prvního filmu nic společného. Ripleyová odmítá stát se „matkou“ nového druhu možná i proto, že vypadá tak uboze… Pokud Vetřelec v rámci série představoval čiré zlo, čím je nakonec v posledním filmu taková nelítostná, dokonalá hrdinka?

Ze soukromého života Ripleyová kvůli samým povinnostem k lidstvu ovšem nikdy nic neměla: z první vyřazovačky vyšla vítězně jen ona sama s mourovatým kocourem Jonesem a třetí film hned v úvodu cynicky zlikviduje náhradní rodinu, kterou získala ve dvojce v podobě sympatického vojáka Hickse a holčičky Newt. Ve Fincherově snímku je z Ripleyové, pološílená, osamělá ženská s tragickým osudem a čtvrtý film ji mění v superhrdinku v hi-tech stylu konce milénia.

Jenže Ripleyová, která si vyřeší všechny problémy a přestává se trýznit pochybnostmi, se stává pro další pokračování nepoužitelná. V zásadě optimistický a černohumorně hravý Vetřelec: Vzkříšení se tak vlastně jinými cestami dopracoval ke stejnému výsledku jako Vetřelec³: všechny možnosti už byly vyčerpány a příběh dospěl ke svému nevyhnutelnému, logickému konci.

Bude nový Vetřelec?

Kolem Vetřelce se po snímku Jedna-Pierrea Jeuneta na celé roky rozhostilo ticho. Většina diváků i samotní producenti ho považovali za uspokojivě uzavřenou kapitolu, na kterou není radno navazovat. Nepovedené snímky Vetřelec vs. Predátor a Vetřelci vs. Predátor 2 uvedly znechucené fanoušky do varu. Sny o kříšení vetřelčí legendy jim nejnověji znechutil i nepovedený prequel Terminátora nazvaný Terminator Salvation, jehož americká premiéra – možná nikoli náhodou – připadla na květen 2009, kdy uplynulo třicet let od premiéry prvního Vetřelce. Čas od času ovšem probleskly zprávy o možném dalším vetřelčím filmu. Nejschůdněji působily možnosti remaku prvního snímku nebo představa prequelu. Každopádně začalo být zřejmé, že se obejde bez Sigourney Weaverové. Navenek sebevražedný nápad zbavit se klíčové herecké akvizice celé série zaštítilo nedávno oznámení, že nad novým projektem hodlá bdít spolehlivý a přitom nevídaně tvůrčí Ridley Scott. Z původního nápadu, že scénář napíše James Cameron, nakonec sešlo: autorem verze, o které se uvažuje, je debutující, ale slibný Jon Spaihts.

Scott se chce být producentem a patrně i režisérem nového Vetřelce. V uplynulých třiceti letech dokázal, že nedokáže natočit nezajímavý film, vždycky ovšem prohlašoval, že ho nelákají návraty k vlastním dílům ani pokračování snímků jiných tvůrců. Jakmile tvůrce, který 30. listopadu oslavil dvaasedmdesátiny, dokončí historické dobrodružství Robin Hood s Russellem Crowem v titulní roli, zakousne se prý hned do vetřelčího projektu. Premiéra je ohlášená na rok 2011 – už se těšíte?


(Tento text byl nedávno napsán - jak jinak - na objednávku redakce časopisu ForMen, i když Scottův Vetřelec slavil třicetiny už v květnu. Na nic nového jsem samozřejmě nepřišla, to ani nebylo cílem tohoto článku, shrnujícího známá fakta. Ale možná se sluší tuhle legendu připomenout a začít se těšit na nový Scottův díl. Pokud opravdu bude.)

pondělí 23. listopadu 2009

Prasečí očkování a Emmerichův film 2012

Dnes se u nás začíná s očkováním proti "prasečí" chřipce a jak známo, je vakcín trestuhodně málo, takže se dostane na jen asi na milion Čechů (kdo za to může? to zjišťováním ponechám investigativnějším povahám). Zbylých zhruba 9,5 milionu občanů musí trpně sedět na zadku a čekat, jestli je virus zasáhne, či nikoli.


Byla bych samozřejmě ráda, kdyby i tentokrát šlo jen o obvyklé mediální zveličení, které dělá z komára velblouda. Tak tomu přece bylo v případě hrozby nakažení "ptačí" chřipkou nebo nemocí "šílených krav" - znáte, byť jen z doslechu, někoho, kdo ji dostal nebo na ni dokonce zemřel?. Dneska si dávám k obědu beze strachu hovězí a z okna teď koukám na sousedovic slepice, jak se svobodně pasou na trávě (nebo co to dělají) a nikoho nenapadne, že by je měl chránit před čerstvým povětřím, aby něco nechytly a nepřenesly to na nás.

Mezi "vyvolené", kteří budou očkováni, patří chronicky nemocní pacienti, vybraní zdravotníci a jistý počet osob, potřebných "k zajištění chodu státu v případě pandemie". To zní naprosto logicky, že? Proč má tedy našinec pocit selhání "těch nahoře" a hluboké nespravedlnosti, plynoucí z toho, že o něm zase jednou rozhoduje stát a nemůže proti tomu nic dělat? Prostě patřím mezi ty miliony relativně zdravých občanů, bez kterých se chod státu obejde, takže musím počítat s tím, že onemocním a nějakou dobu mi bude přinejmenším špatně a budu naštvaná, nebudu moct pracovat ani normálně žít, a pravděpodobně nakazím další lidi kolem sebe. Asi nepochybujete o tom, že tady ale bude spousta lidí, kteří se mezi ten pomyslný vyvolený milion dostanou, i když nepatří do žádné ze zmíněných skupin: nevěřím totiž, že někdo, kdo získá možnost nechat se očkovat díky známostem, příbuzenství nebo prostému úplatku, jí nevyužije.

A jsme zase u problému, který tak pěkně tematizovala katastrofická sci-fi Rolanda Emmericha 2012: tam jsou divákovy sympatie směrovány k tezi, že je amorální a cynické, když se na paluby záchranných arch dostanou jen politici a zbohatlíci, kteří si koupili lístek (a které zosobňují arabský šejk a ruský miliardář). S prostým lidem se nepočítá a to je špatně, neboť ten je solí národa. Z hlediska hollywoodské logiky je taková ryzí populistická teze zcela v pořádku a je docela zajímavé, že na ní tvůrci filmu důsledně založili zápletku svého zábavně přiblblého komerčního filmu.

Jenže - kdyby se ta vakcina dala někde koupit, cítila bych se mnohem, mnohem lépe - mohla bych se totiž svobodně rozhodnout, jestli to udělám nebo ne. I kdybych ji nekoupila zrovna pro sebe, koupila bych ji pro svou dceru, která je sice chronicky nemocná, ale jsem stoprocentně přesvědčená, že ji nikdo s možností očkování neosloví (kdyby ano, budu tohle svoje reptání samozřejmě muset revidovat). A vůbec bych si nepřipadala jako záporná postava z filmu Rolanda Emmericha.

čtvrtek 19. listopadu 2009

Výsledky ankety o nejoblíbenějšího filmového prezidenta

V souvislosti s katastrofickým thrillerem Rolanda Emmericha 2012 jsem vyzvala čtenáře tohoto blogu, aby prozradili, ke kterému z filmových prezidentů obzvláště lnou. Je pravda, že můj výběr nebyl a ani nemohl být kompletní (i ve svém starším textu na tohle téma jsem musela dělat výběr). Nemohli jste si vybrat třeba Davea (Kevin Kline) z milé dvojnické romantické komedie Ivana Reitmana nebo Toma Becka (Morgan Freeman) z Drtivého dopadu.

Takže takhle to dopadlo: nejhůř se s nulovým počtem hlasů umístil John Fitzgerald Kennedy v dramatu Olivera Stonea JFK, kde se vyskytuje pouze jako mrtvola a v přenesením smyslu ikonickou kennedyovskou ušlechtilost přebírá postava Kevina Costnera. Přiznávám, že z mé strany byl trochu podraz ho do ankety dát. Ale svět ve skutečnosti není ušlechtilý... a já tím míň.
Opilecký sadista Richmond (Gene Hackman) z thrilleru Absolutní moc získal - patří mu to - jen 6% hlasů a prezident Shepherd v podání Michaela Douglase, který se nevhodně zamiluje do ekologické aktivistky, si kupodivu vedl jen o tři procenta lépe. Takže to vypadá, že se hlasující neřídili morálními kvalitami řečených hlav států. Potvrzuje to i další účastník ankety, kontroverzní Nixon (Anthony Hopkins) v životopisném dramatu Olivera Stonea (opět Stone!). Ten si získal sympatie 12% hlasujících a získává bramborovou medaili.
Na třetí pozici na stupních vítězů křepce vystoupal prezident Marshall (Harrison Ford), který dává vlastnoručně na budku teroristům vedeným ruským extrémistou (Gary Oldman), kteří unesli jeho Air Force One (ano, můj oblíbenec je to taky), s 15% hlasů. Ale s 18 % ho překonal vlastnenecky udatný Whitmore (Bill Pullman), který ve Dnu nezávislosti (zase ten Emmerich) naskočí do stíhačky a v čele improvizované letky outsiderů zaútočí na obří mimozemský koráb.

Tady bych se na chvíli zastavila - takové bojovné prezidenty obdivuji, protože pohříchu vizuálně pasivní funkci, v níž vnímáme jako dynamické spíš státníkovy myšlenky či chyby, metaforicky mění v akční dobrodružství. Aby akční prezident působil věrohodněji, je v obou případech obdařen příslušnou minulostí - zatímco Marshall bojoval ve Vietnamu, Whitmore byl zase v Perském zálivu. Mimochodem, když jsem se na Air Force One onehdy znovu dívala v televizi, zaujal mne rozkošný detail - Marshall, aby narušil plány svých protivníků, musí vlastní letadlo ochromit a přestřihnout dva dráty ze čtyř různě barevných (nebo tak nějak). Protože absolutně netuší, které to mají být, impulzivně se rozhodne pro červený a bílý podle barev americké vlajky... A ve světě vlastneckého filmu to samozřejmě nemůže nefungovat.

A nyní vítěz ankety - je jím jediná česká akvizice - Václav Havel - s drtivými 39% hlasů. Vítězi blahopřejeme... Tahle moje nabídka, pašující mezi hollywoodské prezidenty i jednoho skutečného, který "hraje" jen v dokumentech, taky nebyla moc korektní, že? Nejsem si teď jista, jestli si Havla hlasující čtenáři zvolili díky nesporným kvalitám dokumentu Pavla Kouteckého a Miroslava Janka Občan Havel, dokumentu Jana a Adama Novákových Občan Havel přikuluje, nebo prostě kvůli tomu, že jde o obecně stále ještě tak populárního osobnost. No, taky nemůžu vědět všechno, že?

středa 18. listopadu 2009

Česká televize "udělala" listopad 89´

Veřejnoprávní televize se včera na ČT 1 prakticky celý den věnovala 20. výročí listopadu 1989. Protože je to už historická událost, kterou jsem zažila, mohla jsem si plnými doušky užívat neblahého zkratu mezi tím, co si našinec pamatuje, a mezi posunutým obrazem, který už stihla vytvořit média i samotní aktéři. Blízký rodinný příslušník, který tehdy na Národní byl, strávil večer střídavě nadáváním a styděním. Pro něj byla zřejmě obzvlášť bolestivá už skutečnost, že tento obraz vůbec vznikl. A chyběl nám v něm oběma moment, který by celé ty oslavy trochu shodil - někdy kolem půlnoci bych přivítala nový díl České sody nebo řádně zlomyslný komentář Zeleného Raula.

Jenže s tím se nedá nic dělat. V okamžiku, kdy publicista, uctivý u příležitosti slavného výročí čehosi jednoznačně pozitivního, vyloví na obrazovku nějakou osobu a nechá ji bezuzdně vzpomínat nebo kdy střihač spojí dva náhodné archivní záběry do osudového kontrastu, vzniká sebejistý a manipulující obraz, vyžadující legitimní uznání už jen tím, že vůbec existuje.

Televizní obrázky zase trochu víc potlačily to, co si skutečně pamatujeme: listopad 1989 včera dostal definitivnější a strnulejší tvář, než měl dosud. A podle očekávání se v ní prosadilo už tradiční prohavlovské naladění veřejnoprávní televize, která zase jednou mohla nespoutaně vzývat pojmy, které se mi už dnes jeví v obecné rovině poněkud unikavé - morálku, pravdu a lásku (a naopak jsem je přísně vnímám ve své rovině osobní). Zmínit skutečnost, že se máme dvacet let po revoluci všichni docela dobře (dokonce navzdory hospodářské krizi) a můžeme se poměřovat se západními standardy, bylo jaksi příliš počtářské a pragmatické.

Nemyslím, že nám ten listopad někdo ukradl, zabředli jsme do mravního marasmu, zvítězila ziskuchtivost a pošpiněné ideály jsou v háji (nebo tak něco). Jenom už to není tak snadné jako kdysi. Tehdy si všichni mysleli a cítili víceméně totéž. Dneska si každý může myslet, co chce, což bývá strašná práce. Dokonce můžete svobodně pískat i na prezidenta, pokládajícího květiny na Národní třídě, a ten prezident pak prohlásí, že to čekal horší a že právě tohle je svoboda. Já si můžu blogovat o tom, co mi táhne hlavou, vy to můžete číst a nesouhlasit s tím (což celkem očekávám). Svět je skvělý.

úterý 17. listopadu 2009

Dokument Holky z fildy

Dvacet let je celkem dlouhá doba a našinec si to tak dobře neuvědomí při pohledu do zrcadla (kde se dá vždycky počítat s tím, že mu tam podstrčili obraz nějaké cizí pani), jako spíš při koukání na filmy. Délka té doby mi došla, když jsem se dívala na dokument Táni Markové a Nataši Dudinski nazvaný Holky z fildy (vysílala ho Česká televize ve čtvrtek 12. 11. a opakovala o dva dny později, ale hrál se už i na festivalu Femina Film a promítal v aule Filozofické fakulty UK).

Na "fildu" jsem v roce 1989 ani předtím nechodila, amatérské záběry ze zákulisí stávkového výboru, které autorky filmu použily, na mne ovšem vydechly nefalšovanou "archivní" atmosféru. Holky z fildy se ovšem soustřeďují na přítomnost: režisérky je natáčely poslední čtyři roky se čtveřicí bývalých studentek FFUK a svých tehdejších kolegyň ze stávkového výboru - spisovatelkou Alenou Ježkovou, europolitičkou Janou Hybáškovou, zpěvačkou a textařkou Pavlou Milcovou a překladatelkou a tlumočnicí Alicí Rahmanovou. Hybášková je z celé čtveřice nejznámější a knížky Aleny Ježkové se asi také ledaskomu vybaví, dokument však táhne kupředu spíš spodní proud písniček Milcové a živoucí přítomost Rahmanové.

Jde nicméně o čtyři zajímavé a silné ženy, které se pokoušejí přetvářet svět k obrazu svému, každá ovšem jinak a po svém: zatímco Hybášková usiluje o něco tak abstraktního a naivně formulovaného, jako je záchrana světa, spisovatelka Ježková spojuje současnost a realitu s historií a fikcí, zpěvačka Milcová se noří do hudby a nepřestává hledat samu sebe - a matka Rahmanová se snaží ovlivnit podobu vesnického prostředí, ve kterém žije (a jen cudně se tu zmíní vážná choroba, se kterou se potýká).

Neméně působivý je ale další portrét, který autorky mimoděk divákovi nabízejí - portrét sebe samých. Marková a Dudinski se vyhýbají módní "vachkovské" roztěkanosti a naprosto nejsou sebestředné: poskytují soustředěný a promyšlený obraz světa, jejž se jim povedlo vymodelovat přímo z matérie reality a jehož koncept si během sledování "neviditelně" natočeného filmu ani neuvědomujete. Daří se jim (naštěstí) unikat moralizování, politizování či steskům na současnou nelehkou dobu. Jejich film je ženský, ale nevnucuje divákovi feministické postoje nebo hlediska a dává mu dostatek prostoru k tomu, aby si mezi čtyřmi rozdílnými ženami našel svou "hrdinku" - a jejím prostřednictvím pohlédl sám na sebe jako do zrcadla.

Protože tenhle dokument je navzdory familiárnímu názvu dost introvertní záležitostí, jistě mi dovolíte, abych si nechala pro sebe, co jsem viděla.

neděle 15. listopadu 2009

2012: kdo přežije konec světa?

Roland Emmerich natočil katastrofický thriller, který nabízí halasný komentář k americké současnosti. Po Dnu nezávislosti se tak znovu potvrzuje jako tvůce, schopný v rámci hollywoodského vypravěčského systému zajímavé syntézy.

Dobrodružný příběh 10 000 př. n. l. nikoho s mozkem v lebeční dutině asi příliš nepřesvědčil, že Roland Emmerich je mistrem celistvých fantaskních vizí minulosti - a katastrofické drama Den poté sice představovalo v rámci žánru slušný průměr, ale rozhodně nepřekonalo režisérovo zatím nejspolehlivěji zábavné dílo – sci-fi o ničivé invazi mimozenšťanů Den nezávislosti (1996). Další Emmerichova velkoryse pojatá podívaná s lakonickým názvem 2012 ovšem tohoto hollywoodského režiséra potvrzuje na postu filmaře, který si zaslouží pozornost – nikoli samozřejmě pro svou průkopnickou originalitu či jakýkoli náznak umělecké hodnoty, ale pro dovednost zvládnout profesionální realizaci dokonale průměrného žánrového díla. Není ovšem žádnou novinkou, že právě podobné produkty mívají nezastupitelné místo ve filmové historii, protože výrazně a přehledně zrcadlí vkus, pocity a názory své doby.
Pokud se budete zajímat o atmosféru, která panovala v druhé polovině 90. let v americké společnosti (zvláště ve vztahu k zahraniční politice), můžete ji tak vnímat i skrz Emmerichův nabubřelý, velkohubý, zábavný Den nezávislosti, ve kterém se lidstvo díky spolupráci a hrdinskému vlasteneckému nadšení hrstky Američanů posléze ubrání technicky nesrovnatelně vyspělejším agresorům. (Jako doplňky v rámci stejného žánru a tématu bych ale současně doporučila ještě Burtonovu anarchistickou parodii Mars útočí! a Verhoevenovu Hvězdnou pěchotu.)

Nový Emmerichův film využívá znovu totéž osvědčené schéma jako Den nezávislosti – místo konkrétních a přitom značně nepravděpodobných zlých mimozemšťanů však lidstvo musí čelit abstraktní, totální a mnohem “pravděpodobnější” celoplanetární katastrofě. S tou nelze smlouvat, odložit ji ani proti ní bojovat: příběh 2012 je tak ryzím produktem kinematografie hospodářské krize, která odjakživa ráda využívá takové “metaforické” příběhy pracující s iracionálními prvky, jako jsou horory o monstrech a dramata o ničivých katastrofách (můžeme si všímat zvýšeného zámmu publika o takové filmy už ve 30. či 70. letech).

U 2012 nelze neobdivovat strategickou práci s katastrofickým tématem (v souvislosti s tak promyšleným produktem bych se přimlouvala za to vyloučit prvek náhodnosti): název filmu situuje začátek konce světa (který má nastat v prosinci 2020) prakticky do současnosti a probudile nevyužívá módního motivu “zaviněné” katastrofy vyprovokované neekologickým chováním lidstva: zkáza je (podobně jako hospodářská krize) popisována jako řetězec kauzálních katastrof (Masivní sluneční erupcíe ovlivní kondici zemského jádra, takže následuje série destruktivních událostí zahrnujících všechny nejoblíbenější přírodní “hrdiny” katastrofických filmů: masivní zemětřesení, obnovenou sopečnou činnost, změny klimatu a ničivé vlny tsunami...)
Přesné datum, kdy zkáza vyvrcholí a lidstvo bude smeteno z měnící se tváře Země, přitom ve filmu stanovili už staří Mayové (jde o 21. prosince 2020), což působí tajemně a přitom jaksi solidně (a slogan “Varovali nás” vzbuzuje až jakýsi pocit zadostiučinění – přinejmenším u každého starého Maye). Zatímco vlády celého světa mají o blížící se katastrofě jasno, utají ji před lidmi a když někdo na základě indicií tu a tam prohlédne, zlikvidují ho. Mocní tohoto světa totiž potajmu realizují "nespravedlivý" plán na záchranu několika tisíc vyvolených (především sebe) a věcí, které jsou podle nich pro tuto civilizaci nejcennější. Nepatří sem ovšem jen Mona Lisa, ale i libovolný zbohatlík, ochotný zaplatit milion eur. (O loterii z Drtivého dopadu si tak hrdinové mohou nechat jen zdát.)
Kromě očekávaných velkolepých scén totální zkázy (kde nevezme za své jen obligátní Bílý dům, chrám svatého Petra v Římě, Kalifornie či Las Vegas, ale i Yellowstonský národní park nebo Havaj) se tak divákovi podstrkuje morální dilema kolem výběru osazenstva záchranné "archy". Na věc mají v rámci nabízené obvyklé kolekce povahově i sociálně rozdílných hrdinů samozřejmě zcela opačné názory “normální” postavy, které se náhodou přimotají do centra dění (hrdinný černošský vědec Adrian/Chiwetel Ejiofor, chcípácký spisovatel Jackson Curtis/John Cusack), a cyničtí politici (ovšem s výjimkou ušlechtilého amerického prezidenta v podání Dannyho Glovera).


Vztah umělé selekce a přirozeného výběru zkombinovaného s náhodou, aplikovaných do katastrofického děje, se stává hlavním zdrojem napětí, které vás na sedadle v kině celkem spolehlivě udrží v bdělosti po celých 158 minut promítacího času. Nejde tak jen o to, že standardně a podle očekávání přežijí ti hrdinové, kterým fandíme, protože jsou sympatičtí, zábavní nebo roztomilí a nemají žádný morální škraloup. Jde tady i o zřetelné outsidery, které jakoby symbolizovala Curtisova poslední kniha – propadák, jejž kritika odstřelila jako nesmyslně optimistický, ale jejíž výtisk s sebou shodou náhod všude nosí Adrian, protože ho dostal od tatínka. A protože jde o vědce, bez kterého se Bílý dům neobejde, dostává se pohrdaná kniha mezi Monu Lisu a Michelangelova Davida...
Pokud jde o možnost záchrany, nedržíme palce anglické královně a jejím psíkům a skvadře dalších politiků, kteří – jak nám autoři filmu podsouvají - mezi přeživšími prostě nesmějí chybět (stejně jako posádka, vědci, vojáci a podobné "živočišné druhy", bez kterých se nejspíš neobešel ani Noe). Pod Emmerichovou taktovkou ale držíme palce těm, kteří byli v rámci vyprávění vyvoleni náhodou a svou nepostradatelnost pro “ty nahoře” osvědčují průběžně, takže vlastně modelují výslednou podobu událostí. Zatímco lidstvo jako celek kdesi v pozadí hyne a občas se k němu přidá některá z důležitých postav, která se obětuje pro ostatní, sledujeme porážku pragmatického počtářského plánu pomyslným přirozeným výběrem. Ten ale vůbec není přirozený, ale zcela idealisticky pojatý, neboť vítězné/přeživší hrdiny charakterizuje morálka, ušlechtilost, osobní nasazení, sebeobětování a touha po lásce a pravdě.

Přežije tedy americký prezident (Danny Glover), unavený a čestný muž, stojící v čele prohnilé vlády, reprezentované kluzkým Anheuserem (Oliver Platt)? Nezahyne legrační psík? Dotáhne to do konce divous Charlie, řečnící do rádia o konci světa a spiknutí mocností (Woody Harrelson)? Uspěje tlustý ruský zbohatlík (Zlatko Buric), který kdysi býval boxerem, jeho zhýčkaná dvojčata a mladá milenka , jíž pořídil poprsí na splátky? Vydrží do konce Custisova bývalá manželka (Amanda Peetová), její nový partner – úspěšný plastický chirurg a odcizené děti? A co mladý buddhistický mnich a jeho bezzubá babička? A co lepá prezidentova dcera (Thandie Newtonová?)

Neptejte se tak pošetila a mazejte do kina. Popis zkázy světa je monumentální jako největší zábavní park na světě (o což se vrchovatě postarali trikaři) a korunuje ho superoptimistické finále, které snese srovnání s nejryzejším ideologickým škvárem, jaký kdysi produkovala stalinská kinematografie.

(Pozor, následuje spoiler a pokud o něj nestojíte, zavřete prosím oči a nečtěte.)

Finále 2012 je promyšlenou politickou agitkou, oslavující prezidenta Baracka Obamu a shrnující, co už dějem prosakovalo tu a tam předtím (např. ironickou poznámku jednoho z hrdinů, že v Bílém domě už to potřebovalo uklidit, vhodně doplnila scéna, v níž až k sídlu podle všeho republikánské hlavy státu obří tsunami přivalí k vojenskou loď nazvanou po demokratickém prezidentském idolu John Fitzgerald Kennedy). Katastrofa se ukazuje jako očistná: omyla tvář světa a změnila jeho podobu. Z mořského dna byla vyzdvižena Afrika, která už prý nikdy nebude vyprahlá – a opravdu, zelená se jedna radost, pročež přeživší zbytky lidstva zamíří jako k novému domovu právě k ní – přímo k Mysu dobré naděje. Hrdinova dcera se už nepočurává a začne se kamarádit s ruských chlapečkem...
(otevřete oči)

Kdyby hrozil konec světa a někdo vybíral ty nejcennější filmy, které je třeba zachránit, nové dílo Rolanda Emmericha by se do "noemovy filmotéky" mohlo klidně dostat – tedy v případě, že by selekci prováděla obamovská administrativa. Je to totiž skoro oficiální dokument své doby. Ale to probůh neznamená, že zároveň nejde o ryze zábavný, barevný a hlučný film, jehož shlédnutí vám bezproblémově pročistí hlavu.

2012
USA/Kanada 2009, titulky, 158 min.
Režie: Roland Emmerich
Scénář: Harald Kloser, Roland Emmerich
Kamera: Dean Semler
Hudba: Harald Kloser, Thomas Wander
Hrají: John Cusack (Jackson Curtis), Chiwetel Ejiofor (Adrian Helmsley), Amanda Peetová (Kate), Oliver Platt (Anheuser), Thandie Newtonová (Laura Wilsonová), Danny Glover (president Wilson), Woody Harrelson (Charlie), Zlatko Buric (Karpov)

Premiéra: 12. listopadu 2009

čtvrtek 12. listopadu 2009

Reklamy na 2012 a Paranormal Activity

Katastrofický thriller Rolanda Emmericha 2012 měl premiéru v českých kinech právě dnes, přestože ve filmu dochází k definitivní ničivé aktivitě matky Země proti lidstvu až 21. prosince 2012. Považovala bych za stylové, kdyby se to víc překrývalo, ale vycházím z předpokladu, že distributoři hodlají před koncem světa ještě něco vydělat. Ve filmu se však odpočítává od současného roku v souvislosti s nevídanou sluneční aktivitou, která celý ten zmatek způsobí - takže pocit aktuálnosti byste mít měli.

Pokud jde o poměrně masivní reklamní kampaň, příznačnou pro každý správný blockbuster (a tím nové Emmerichovo dílo nepochybně je), soustředila se vedle obrázků zborcených velkoměst poněkud nešťastně i na motiv "Už staří Mayové to věděli...", který ve filmu nakonec nehraje příliš důležitou roli. Ve většině trailerů to ale působí, jako by se ve filmu pronikalo do tajů dávné "vědoucí" kultury (jako třeba v klasické, nepřekonatelné Poslední vlně Petera Weira z roku 1977). Vypadá to, že kreativci z reklamního oddělení dostali kdysi dávno nějaké zadání a drželi se ho, i když samotný motiv byl pak ve filmu dost upozaděn. (Vlastně se ho důsledně drží jenom roztomilá, sarkastická amatérská animace na blogu zdánlivého magora, kterého hraje Woody Harrelson. Ta je mimochodem pěkným shrnutím celého Emmerichova filmu...)

O reklamní kampani na nízkorozpočtový horor Paranormal Activity, který má premiéru za týden, už jsem psala (o uvedení do našich kin na příslušné internetové stránce žadoní na vbýzvu producenta k dnešnímu dni 1961 lidí, takže se zdá, že tahle reklama moc nezabrala :-). Podle nedávno ukončené ankety to alespoň na tomto blogu vypadá, že kampaň (ani já sama) jsme zájem o tenhle hororový filmeček příliš nezvedly. (Pokud jde o výsledky hlasování, jsou trochu trapné, protože 42 procent hlasujících prohlásilo rovnou, že na horory nechodí, na film určitě půjde jen jeden hlasující Dracula, reklama neodradila ani nepřitáhla nikoho a nezabrala by, ani kdyby se týkala jiného než hororového žánru. 45 procent hlasujících nenašlo žádný důvod chodit zrovna na tenhle film.) Paranormal Activity jsem ještě neviděla a pokud se mi to povede a film bude stát za to, podám o tom ale stejně zprávu...

Přitom samotný nápad vlákat veřejnost do hry, přesvědčit ji, že se na uvedení filmu sama podílela, a obstarat si tak potenciální diváky, je docela účinný - i když to není žádná moderní novinka (vzpomeňte třeba na to, jak producenti zaangažovali americkou veřejnost do castingu hlavních rolí v Jihu proti Severu/1939). Není samozřejmě těžké odhadnout, že se takové způsoby budou využívat stále častěji. Pokud totiž předpokládáme, že naše soužití s nejrůznějšími médii směřuje k jejich propojení a prolnutí a naší větší interaktivitě (nebo možná spíš našemu dojmu, že je větší nebo vůbec existuje), budeme nejspíš zapojováni do podobných akcí soustavně - a bude stále těžší rozlišit, jestli se v konkrétním případě jedná o realitu nebo nějakou další hru.
(Mimochodem, mimoděčnou reklamu udělal příběhu o dvojici ve strašidelném domě i ten náš malý český poltergeist - nebo co to je - v rokycanských Strašicích. Tedy pokud to celé není jiná, lépe vedená kampaň českého distributora.) Co se týče interaktivní propagace na příští podobné mamutí, totálně destruktivní a neintimní filmy, jako je 2012, jsem už celá napjatá, jak do ní budeme zapojeni.

Holky z fildy

Koukněte na dokument Holky z fildy (r. Taťána Slánská-Marková, Natasha Dudinski) - dnes 12.11. na ČT 2 ve 20.15. Taky jsem to ještě neviděla, ale vypadá to zajímavě, i když jste na tu fildu možná nechodili. V rámci "listopadových oslav" v programu ČT to nejspíš zdaleka nebude ten nejnafouklější příspěvek.

středa 4. listopadu 2009

Krize, krize - i v televizi?

Hospodářská krize nedáví jen české prostitutky, jak pro Právo investigativně zjistil Jindřich Ginter (přičemž kombinace "zodpovědného" sociálního charakteru textu žertovně ladí s vysvětlením jedné padlé dívky, proč se nezačne živit jinak: "„Zatím ještě nemůžu. Mám dluhy z minulosti a mizerné vzdělání. Jsem nic, ale nestačí mi vydělat čtyřicet tisíc měsíčně. Mám dítě, platím půjčku na dům a nemám, kdo by mne živil.“). Protože většina čtenářů tohoto blogu patrně nepatří k zákazníkům domů s červenou lucernou (ale možná by to stálo za anketu?),může nás zajímat spíš skutečnost, jak krize dopadla kupříkladu na domácí televize. Ty předpokládaně přestávají mít peníze na nákup filmů.

Protože mám teď pořád pod nosem předvánoční televizní program (což je neméně hrozné jako koledy dusící předčasně návštěvníky pražských obchodů), sleduji s podezřením vzrůstající hemžení starých béček s Jeanem-Claudem Van Dammem, Dolphem Lundgrenem, ba i Michaelem Dudikoffem. Takový Americký ninja 2 či Dvojitý zásah připomínají nejen zaniklou slávu jistého typu akce svázané s duchaprázdnými svalovci, ale procítěně nás vracejí do doby před dvaceti lety, kdy jejich ušlechtilé svaly klidně, protože lukrativně zdobily kupříkladu titulní stranu nebožky Cinemy.

Pohled do televizního programu mi tak připomíná éru kolem listopadu 1989 možná lépe, než všechny ty dokumentární a komponované pořady, kterými se televize chystají oslavit 20. výročí listopadu 1989. Aťsi občan Havel přikuluje, jak chce - Kickboxer mi porevoluční kvas může evokovat s nemenší intenzitou. Oni ti akční svalovci dneska nosí obleky a supermobily a je to tak nějak mnohem menší legrace.