Životopisné filmy jsou v módě. A nemá smysl pátrat po tom, nakolik je který z nich věrný realitě. Většnou totiž jde o příběh, který je příliš neuvěřitelný, než aby si ho nějaký scenárista mohl dovolit vymyslet. Režisér Tim Burton si to vyzkoušel už před jednadvaceti lety v životopisném snímku
Ed Wood. Tragikomedie o „nejhorším režisérovi na světě“ pozapomenutého béčkového filmaře láskyplně povýšila na kultovního tvůrce.
Obrazy Margaret Keaneové, která je hrdinkou nového Burtonova filmu
Big Eyes, jsou stejně strašlivé jako Woodovy filmy. Místo létajících talířů, vampýrů a sexy krasavic ovšem zobrazují stále totéž: smutné děti s obříma očima zvíci lívanců. Stejně jako Ed Wood, i Keaneová prožívala největší slávu v 50. letech – v éře, kdy americká popkultura teprve získávala dnešní pokleslý, kýčovitý šmrnc.
Tvůrkyni líbivě depresivních obrazů, jež se šířily jako mor prostřednictvím plakátů a pohlednic, ovšem veřejnost vůbec neznala. Za jejich autora se totiž vydával Margaretin manžel Walter. Zatímco marketingově čilý Keane okázale zářil jako celebrita ceněná davem bez vkusu (a nenáviděná rozhořčenými výtvarnými kritiky), malířka seděla doma a tvořila až do naprostého vyčerpání jeden obraz za druhým. V roce 1964 Margaret manžela opustila, teprve v roce 1970 však přiznala své autorství a s morální podporou havajských jehovistů (!) rozpoutala soudní bitvu, jež nemohla skončit jinak než jejím vítězstvím.
Tim Burton se k 50. a 60. letům, jež formovala jeho rodinné prostředí, opakovaně vrací. Obrazy Keaneové sbírá (a v 90. letech si dokonce u malířky objednal portrét své tehdejší přítelkyně Lisy Marie). Působí tedy logicky, že se ujal projektu, pro nějž už deset let hledali produkční zázemí scenáristé Scott Alexander a Larry Karashewski. Tento autorský tým má zálibu v bizarních biografiích: je podepsaný i pod Formanovými filmy Lid versus Larry Flynt (1996) a Muž na Měsíci (1999).
Big Eyes provázejí k divákovi dvě záhady: první z nich se týká rozhodnutí českého distributora (Forum Film) ponechat název snímku v originále. Druhá je poněkud zapeklitější a tvoří hlavní kouzlo filmu, který vypadá na Burtona až křiklavě čitelně. Margaret Keaneová, která se nechá deset let mlčky vykořisťovat dominantním manželem, působí v dnešní emancipované době pěkně provokativně. Vysvětlení jejích znepokojivých obrazů v duchu přísloví „oko do duše okno“ je pak natolik stupidní, že dokonale ladí s dosavadními burtonovskými výlety do oblasti „psychologie“ monster (Střihoruký Edward), netopýřích mužů (Batman) či mimozemšťanů (Mars útočí!).
Na tuto hru přistoupila Zlatým glóbem oceněná Amy Adamsová, jež jemně rozehrává Margaretinu „záhadnou“, anachronickou pasivitu. K této možná nejplašší z Burtonových „divných“ postav tvoří záměrně hrubý kontrast Christoph Waltz, který svého Waltera nesnesitelně přehrává. Spíš než o vztahy a psychologii tak jde o o pohádku o ziskuchtivém a pyšném Netvorovi, který vězní smutnou, křehkou Krásku v temné věži. Burton ovšem nabízí i hodnotící kontext v podobě vypravěče – bulvárního novináře v podání Dannyho Hustona. Tomu oponují „vážné“ postavy rozhořčeného výtvarného kritika (Terence Stamp) a neúspěšného, smutně šokovaného majitele umělecké galerie (Jason Schwartzman).
Minimalistická pohádka Big Eyes tak představuje „nového“ Tima Burtona, který působí méně okázale než dřív, ale zůstává podvratný a znepokojivý. Mohli bychom konstatovat, že ve svých šestapadesáti letech režisér opustil infantilní výstřelky a vstupuje do zralého, civilního tvůrčího období. To by ovšem Burton nesměl momentálně pracovat na adaptaci příběhu o klukovi, který zažívá báječně temné dobrodružství v opuštěném sirotčinci.
USA 2014, 106 minut
Režie: Tim Burton
Scénář: Larry Karashewski, Scott Alexander
Hudba: Danny Elfman
Kamera: Bruno Delbonell
Hrají: Amy Adamsová (Margaret), Christoph Waltz (Walter), Danny Huston (Nolan), Terence Stamp (Canaday), Jason Schwartzman (Ruben)
Premiéra: 6. 2. 2015
(Tento text jsem napsala do Hospodářských novin. Za možnost uveřejnit ho i zde na blogu redakci děkuji.)
Premiéra: 5. 2.