Prohledat tento blog

čtvrtek 31. října 2013

Enderova hra: Harry Potter ve stavu beztíže

Orsona Scotta Carda proslavila knižní série o válce lidstva s mimozemskými termiťany, jíž prochází postava vojevůdce i mírotvůrce Endera Wiggina. První díl, vysoce ceněná Enderova hra (1985), však na filmové plátno putovala dlouhých osmadvacet let. Card si totiž nad projektem chtěl udržet uměleckou supervizi. Pod snímkem, který právě přichází do kin, je spisovatel nicméně podepsán jen jako jeden z producentů. Scénář je kompletně dílem Gavina Hooda, který se ujal také režie.

Jihoafričan, kterého proslavilo neortodoxní oscarové drama Tsotsi (2005), před čtyřmi lety demonstroval ochotu vyprávět po hollywoodsku snímkem X-Men Origins: Wolverine. Ve srovnání s průměrnou akční sci-fi představuje Enderova hra slušný pokrok. Hood však ve svém novém filmu potvrdil především to, že nezfilmovatelnou knihu zfilmovat neumí. Natěsnat myšlenkově i formálně bohatý Cardův svět do podoby divácky atraktivního, dvouhodinového blockbusteru by totiž vyžadovalo razantní kreativitu Christophera Nolana (Počátek) či Paula Verhoevena (jehož Hvězdná pěchota se ke srovnání s Enderovou hrou vysloveně nabízí).

Tvůrci filmu navíc museli prokličkovat ošidnou, „nepřístupnou“ premisou hrozící vyřadit ze hry klíčový divácký segment – mladistvé od třinácti let. V Enderově hře jsou totiž dospívající děti v elitní Bitevní škole podrobeny nelítostnému bojovému výcviku, který by sklátil i otrlé mariňáky. Záhadné strategii přemnožených termiťanů, kteří se před lety pokusili dobýt Zemi, totiž mohou čelit jen hbité mladé mysli, nepodléhající zažitým stereotypům. Vyvoleným, který by jako jediný mohl vést pozemskou hvězdnou flotilu k vítězství, se ukazuje být mladistvý Ender. Pobledlý outsider vyniká nezdolností, odvahou, empatií, agresivitou i schopností vidět věci jinak. Právě z té vychází zápletka, v níž dítě nakonec ukazuje cestu dospělým a narušuje původní rozdělení na „hodné“ a „zlé“.

Ender se tak stává spasitelem lidstva, obětovaným i obětujícím se, válečníkem i filozofem v jedné osobě – a ve starém dobrém mixu válečné a „duchovní“ sci-fi se tak vydává po stopách Lukea Skywalkera z Hvězdných válek a Nea z Matrixu. Co bylo v předloze v polovině 80. let novátorské, působí totiž dnes odvozeně.

Přátelská kusadla a oscarové oči

Vizionářství a hravost, příznačné pro práci George Lucase či bratrů Wachowských, jsou navíc Gavinu Hoodovi cizí. Podobně jako nedostižná Hvězdná pěchota, i Enderova hra si pohrává s chladným designem polovojensky organizovaného světa budoucnosti. Verhoevenův mrazivě sarkastický komentář fašizujících tendencí lidstva však nahrazuje morální kýč zosobněný digitální termití královnou, mávající přátelsky kusadly. Cardova předloha podlehla infantilizaci a změnila se v další fantazijní film o –náctiletých pro –náctileté. Spíš než Hunger Games nebo sága Twilight láká ke srovnání některý z novějších dílů Harryho Pottera. J. K. Rowlingová a Orson Scott Card sice obývají dva zcela nekompatibilní vesmíry, adaptace jejich děl však sbližuje koncept teenagerů vystavených obrovským tlakům, kteří s pomocí dospělých „zachrání svět“. Také Enderova parta má úzkostlivě korektní podobu: v týmu americky vyhlížejícího hrdiny nechybí muslim, Afroameričan, tlusťoch i bojovná dívka. Stejně jako u Pottera, i zde se školní hra přelévá v realitu - a také zde má divák jistotu, že autoři neopustí bezpečný hangár „politické korektnosti“. Ender přesvědčivě trpí - jako kterýkoli jiný filmový outsider - středoškolskou šikanou. Navzdory dějovému twistu, jejž se nesluší prozrazovat, ovšem vidíme boj jen v bezpečném prostoru beztížné „školní tělocvičny“. A kosmické bitvy sledujeme jen prostřednictvím herních monitorů, což je nepochybně přijatelné pro mladší diváky přivyklé videohrám. 

Enderova hra naštěstí nedisponuje jen slušnými triky, ale i hereckým obsazením snů. Přehlídce největších mladých talentů současného Hollywoodu velí šestnáctiletý Asa Butterfield (Hugo a jeho velký objev): se svýma magnetizujícíma, oscarovýma očima nabízí fantasticky přesvědčivou proměnu bledého otloukánka třídy v autoritativního vůdce i mluvčího lidskosti. Bez hlavního představitele by emocionální stránka vyprávění nemohla fungovat, zajímaví jsou však prakticky všichni mladí představitelé v čele s Hailee Steinfeldovou (Opravdová kuráž) a Abigail Breslinovou (Malá Miss Sunshine). Ty mají v sedmnácti každá po oscarové nominaci. Nevadí tedy, že dospělé formaci dominuje znavený Harrison Ford v roli brumbálovitého hrdinova mentora Graffa. A že stejně horlivě jako on využívá svého hereckého autopilota i Ben Kingsley...

Protože žijeme ve světě filmových sérií, nesetkáváme se zřejmě s Enderem naposled: pokud bude film divácky úspěšný a vydělá dost peněz, počítejte s pokračováním. A nikoli jen s jedním. Orson Scott Card napsal enderovských knížek zatím deset.

Ender's Game
USA 2013, 115 minut, titulky

Scénář a režie: Gavin Hood (podle románu Orsona Scotta Carda)
Kamera: Donald McAlpine
Hudba: Steve Jablonsky
Hrají: Asa Butterfield (Ender), Harrison Ford (Graff), Viola Davisová (Majorka Andersonová), Hailee Steinfeldová (Petra), Abigail Breslinová Valentine), Ben Kingsley (Rackham), Aramis Knight (Fazolek), Moises Arias (Bonzo)
Premiéra: 31. října 2013

sobota 26. října 2013

Příběh kmotra: koho volit

Den před volbami uvedla společnost Bioscop do kin nový film Petra Nikolaeva Příběh kmotra - krimi volně inspirovanou knihou investigativního novináře Jaroslava Kmenty Kmotr Mrázek (2007). Ve filmu, na kterém se coby scenárista vedle režiséra podílel Miroslav Oščatka (televizní seriál Cyril a Metoděj - Apoštolové Slovanů), Mrázkovo jméno samozřejmě nepadne: hlavní hrdina se sice jmenuje František, ale Vedral, a také ostatní postavy se dočkaly přejmenování. Tvůrci si však dávají zatraceně záležet, aby divák neztrácel souvislosti a zahloubal se do nedávné české historie z hlediska "blbé nálady". Na vlně zahořklosti a nespokojenosti nad zkorumpovaným světem ("státem vytunelovaným lidsky) je nesen celý příběh, popisující letitý, úporný boj spravedlivého kriminalisty Čestmíra Cajthamla (Lukáš Vaculík) a mrzkého zločince Vedrala. Chronologický pohled na vzestup gaunera, který nastartoval své špinavé podnikání v předrevolučních letech a v lednu   2006 sešel ze světa coby zločinec s konexemi v byznysu i nejvyšší politice, narušuje prolog, v němž je protagonista zavražděn. Vypravěčem příběhu je ovšem čestný polda Cajthaml, který Vedralovi dlouhá léta šel po krku, ale nakonec se musel spokojit s rolí posledního spravedlivého, který vyhrává spíše morálně než legálně.

Mezi okamžikem, kdy to kdosi do Vedrala napálí na jeho milovaném fotbalovém stadionu, a okamžikem, kdy Cajhaml svůj komentář končí zlopověstným varováním, abychom si mi diváci dali pozor před skluzem na šikmou plochu (!), se patrně měl odehrát strhující příběh těsně navázaný na realitu. Dovolím si odhadnout, že scénář neposkytl Petru Nikolaevovi oporu, kterou by potřeboval, aby se pokusil o českou variantu amerických či francouzských gangsterek. Stále mi vrtá hlavou, kde se v mnoha recenzích vzala ta představa, že Příběh kmotra je řemeslně zvládnutý: Nikolaev (Báječná léta pod psa, Kousek nebe, Jménem krále, Lidice) nikdy nebyl originálním režisérem s jasnou vizí, ale spíš neosobním řemeslníkem schopným místě televizním způsobem naplnit zadání způsobem, který neuráží. Těžko však mohl natočit poutavý příběh na základě scénáře, který pečlivě zabíjí všechno napětí tím, že popostrkuje hrdiny kupředu na základě toho, že nejprve něco prohlásí a pak to lopotně ilustrují. 

Ondřej Vetchý se pak v hlavní roli může snažit, jak chce (a že se snaží opravdu hodně a je zajímavé vidět představitele morálních chlapíků v záporné roli) - drama zločince posedlého tezí, že silnější vítězí, a policisty přesvědčeného, že musí vyhrát spravedlnost, se odehrává v sociálním, politickém i ekonomickém vzduchoprázdnu. Ve vyprávění se sice mihnou i někteří významní politici Mrázkovy éry, tvůrci filmu však nedovedou vzbudit představu Mrázkova vlivu a provázanosti struktur, kterými hýbal (filmy Martina Scorseseho jsou pro mne v tomhle směru dokonalým příkladem, že to jde). Příběh kmotra tvoří dobrou dvojici s jiným filmem, který s podobnou autorskou licencí mapoval podobné časové období a podobně kontroverzního hrdinu - Czech Made Manem.  Právě v souvislosti s tímto ne zcela povedeným, ale zajímavým a energickým filmem ovšem v Příběh kmotra zaráží marasmus, s jakým Nikolaev s Oščatkou vidí zvláště rok 1989. Je to pro ně období, kdy se dostali ke slovu gauneři, kteří v minulém režimu mohli jen příštipkařit. (Nejde teď o to, jestli to s Mrázkem tak bylo či nikoli, ale o to, že "sametová revoluce" nebyla v českém filmu ještě nikdy zobrazovaná tak hořkým a obviňujícím způsobem). Největším, protože ve filmu nejlépe popsaným Vedralovým zločinem se pak jeví okamžik, kdy vypne televizní novoroční projev prezidenta Havla.

Příběh kmotra není moc dobrým filmem, i když v rámci současné, silně nevyvážené domácí produkce nabírá body navíc. Je však nositelem povážlivého "poselství", které ho činí výjimečným: před volbami totiž představuje politikum, které si - vzhledem k populistické atraktivitě filmu a silné reklamní kampani provázející jeho uvedení do kin - budou Češi "číst" s mimořádným gustem. Nespokojenost většinové společnosti je totiž přesně taková, jak se tady ukazuje. V politice a v policii i v justici jsou až na výjimky zkorumpovaní lháři, kteří se jen obohacují na "náš" úkor, a poctivost a snaha o zviditelnění faktů, neřkuli o nápravu, se trestá. Přesně teď je ale doba, kdy "lid" může znovu a konečně lépe rozhodnout o tom, kdo stane v čele této společnosti. Běhá mi mráz po zádech z toho, které politické strany tenhle film přímo či nepřímo podporuje. A je jedno, jestli se Příběh kmotra jen marketingově veze na "volební" náladě nebo má propagovat něčí názory. 1/

1/ Do poštovní schránky na venkově mi přišel "dopis voličovi" od pánů Babiše a Stropnického, ve kterém se to "kmotry" jen hemžilo. Napadlo mne jaksi automaticky, že mi přijde ještě lístek na Příběh kmotra, což se však nestalo. Mimochodem producenti filmu rozhodli, že se nekonala novinářská projekce (což svědčívá o tom, že s kvalitou filmu není něco v pořádku).

ČR 2013, 99 minut

Režie: Petr Nikolaev
Scénář: Petr Nikolaev, Miroslav Oščatka
Kamera: David Ployhar
Hrají: Ondřej Vetchý (František Vedral), Lukáš Vaculík (Čestmír Cajthaml), VIca Kerekesová (Zuzana), Jan Vondráček (Tipl), Kryštof Hádek (Bohoušek), Andrej Hryc (Farkaš), Kristýna Frejová (Zoubková), Pavel Nečas (Ota), Ivan Gvera (Rudolf), Vladimír Brabec (JUDr. Tipl)
Premiéra: 24. 10. 2013

sobota 19. října 2013

Příběh filmu: Odysea aneb Filmová historie šťastného Brouka Pytlíka

Ke „zrození filmu“ došlo v prosinci 1895, kdy bratři Lumièrové uspořádali v Paříži první veřejné filmové představení. Dějiny filmu jsou tedy staré jen o něco víc než sto let. Základní učebnicová informace pak naznačuje, že kinematografie naplňuje svou existenci především ve vztahu k publiku. Film je pro většinové diváky zábavou a pro ekonomy průmyslovým odvětvím, inspiruje filozofy, sociology či teoretiky nových médií. Jeho historie je ještě „neusazená“ a podléhá čas od času zásadním proměnám úhlu pohledu. Natočení dokumentárního seriálu, který by veřejnosti poskytl komplexní obraz filmových dějin, je proto úkolem značně ošidným. V dokumentu nazvaném Příběh filmu: Odysea se o to režisér Mark Cousins pokusil z pozice nadšence – cinefila, které na stejné téma napsal v roce 2004 knihu. Výsledek, naplňující 900 minut projekce, nyní můžeme vidět i v českých kinech.

Nelehkého úkolu nabídnout našim divákům patnáctidílný seriál – rozdělený do dvouhodinových bloků - se ujala společnost Film Europe. (Příští rok vyjde i Cousinsova kniha a celý dokument bude vydaný na DVD a Blu-ray.) Její distribuční strategie se neopírá jen o normální publikum, které se chce „dozvědět víc“. Odborným garantem projektu se totiž stala pražská FAMU, která Cousinsův dokument doporučuje svým studentům jako ústrojný doplněk výuky dějin filmu. Snaha přitáhnout diváky do kina zahrnuje i soutěž, jejíž výherce se zúčastní vybraného českého filmového festivalu, či Certifikát podepsaný samotným Markem Cousinsem a vyznamenávající každého pilného diváka, který zhlédne celý seriál.

Jako u všech projektů popularizačního charakteru je ovšem problém v tom, že absolvování Cousinsovy Odysey je divácky dost náročné. Pro odborníky naopak dokument představuje spíš zjednodušující a populistické gesto. Snaha o komplexní pohled na filmové dějiny totiž v případě Příběh filmu naráží na skutečnost, že Mark Cousins není filmový kritik ani historik či teoretik, ale „jen“ popularizátor. Obraz, který nabízí, je proto silně zjednodušený a místy zkreslený.

Historie plná optimismu

Mark Cousins se díky svému Příběhu filmu může jevit jako Brouk Pytlík (který přece strávil část života coby larva v dřevěném zábradlí kina Osvěta a ze sledovaných filmů získal dojem, že rozumí všemu na světě). Režisér se pohybuje ve svém tématu sebevědomě od roku 1895 po současnost, těká od Bollywoodu přes Evropu k Hollywoodu, věnuje se experimentálnímu a animovanému filmu, umělecké kinematografii i americkým blockbusterům. Mluví o filmové řeči, herectví, střihu a kameře, opěvuje charisma filmových hvězd i nápaditost režisérů a kritizuje kapitalistické velikášství producentů. Jako o nezpochybnitelné fetiše se opírá o ukázky z filmů, rozhovory s tvůrci i dotáčky pořízené na „ikonických“ místech v nejrůznějších místech světa.

Všechno souvisí se vším, všechno lze propojit a interpretovat, jedna sebevědomá pravda střídá druhou. Navzdory rozvláčnosti a zábleskům pedantismu není na otázky ani na pochybnosti čas. Cousins je ovšem důsledně pokrokový i politicky korektní: Hollywood pro něj není pupkem světa a třeba pokud jde o film noir, neopomene zmínit jedinou ženu-režisérku, která do tohoto historického subžánru zasáhla – Idu Lupinovou. Historie filmu je pro Cousinse plná patetických vítězství inovátorů a umělců nad mamonem, uniformitou a tovární výrobou. Autor hledá přelomová díla a revoluční události, přičemž preferuje své oblíbence a vrací se opakovaně k některým svým zvláště milovaným titulům. Spojnice, které vytváří, jsou často mechanické, honba za povrchními a jednoznačnými efekty je příliš zřetelná. Cousinsovi chybí odvaha i originalita tvůrců, kteří z hluboké znalosti tématu dokázali vytěžit skutečně osobní pohled na filmové dějiny – Jeana-Luca Godarda (Příběh/y/ filmu) nebo Martina Scorseseho (Martin Scorsese v roli průvodce americkým filmem). 

Kinematografie je však pro posedlého diletanta Cousinse zdrojem rozkoše i univerzálním komunikačním prostředkem, jehož kouzlo působí napříč desetiletími i kontinenty. Vzniká tak jakási ideální, optimistická verze lidské historie, která působí docela nakažlivě. Právě proto neztrácí dokument smysl: cílem popularizace totiž není přežvýkání reality do jednoduchého vzorce. Je jím šíření pozitivní nákazy. Certifikát, neCertifikát, pokud Příběh filmu: Odysea někoho inspiruje, aby se vydal do filmové historie dál a hlouběji, obhájil si svoje místo na slunci.

(Tenhle text jsem napsala pro Lidové noviny. Za možnost uveřejnit ho i zde na blogu redakci děkuji.) 

The Story of Film: An Odyssey
Velká Británie 2011, 15 x 60 minut
Režie, scénář, kamera: Mark Cousins
Účinkují: Mark Cousins, Lars von Trier, Paul Schrader, Bernardo Bertolucci, Gus van Sant, Baz Luhrmann, Stanley Donen, John Ford, Haskell Wexler, Donald Ritchie, Alexandr Sokurov Terence Davies, Norman Lloyd, Bill Forsyth, Howard Hawks a další

Premiéra: 1. 9. 2013

středa 16. října 2013

Gravitace: mezi hvězdami a Zemí

O novém filmu Alfonsa Cuaróna se už toho řeklo tolik, že jistojistě nemám nejmenší šanci cokoli zajímavého vymyslet. (Ale proč bych vlastně měla?) Protože jsem kvůli dovolené nebyla na novinářské projekci Gravitace, píšu o FILMU až teď, ve chvíli, kdy už ji "všichni viděli" (a "všichni už o ní napsali"). Což je vlastně dobře, protože mne nikdo nebude obviňovat ze spoilerů, že? Šla jsem na film do IMAXu jako obyčejný divák - což bylo moc příjemné, protože jsem jednak byla v dobré společnosti, jednak jsem zažila vyprodané kino bez rušivých reakcí blazeovaných publicistických profesionálů. Abych si navodila obvyklý "panenský" pocit, aspoň jsem si o filmu záměrně nic předem nepřečetla - a nebýt včerejšího rozhovoru s kamarádkou, mohla bych napsat, že jsem se o něm s nikým ani nebavila. Na roztržku mezi příznivci filmu a jeho odpůrci, která prý existuje, se jaksi nedokážu napojit: Cuarón je pro mne neamerickým tvůrcem, který se dokázal zajímavě napojit na "hollywoodský" systém, nonšalantně rozhýbal Harryho Pottera a natočil v mnoha ohledech úchvatné Potomky lidí. Cuarónovo první 3D - Gravitace - je pak jen potvrzením skutečnosti, že tenhle režisér dokáže uchopit maistreamový model po svém a působit rozkoš jak "normálním" divákům, tak publiku s jistou intelektuální nadstavbou. Gravitace totiž působí průhledně a přímočaře, ale poskytuje dostatek místa pro různé interpretace.  

První střetnutí se 3D u řady významných filmařů vyvolává osobitou reakci: nutí je redefinovat si vlastní postoje (aniž nutně musejí zbytek profesionálního života strávit ve stereoskopickém světě). Příklady Jamese Camerona (Avatar),  Martina Scorseseho (Hugo a jeho velký objev), Stevens Spielberga (Tintinova dobrodružství) či Anga Leeho (Pí a jeho život) naznačují, že nejde o pouhé vyrovnání s novou technologií, ale o jakousi komplexní rozvahu zahrnující i oblast vypravěčství. Tito namátkou zmínění tvůrci (a mnozí další) ve svých prvních 3D filmech tematizují prvky provázející 3D podívanou - maximální důraz na vizuální atrakce a zvýšený práh iluzivnosti. V Gravitaci tak Cuarón nabízí úchvatné "planetárium", v němž sledujeme Zemi "pod nohama" a hvězdné nebe "nahoře" okouzlenýma očima hrdinů plujících volně prostorem. Navzdory tomu, že realita dnešních vesmírných programů nesahá ani po kotníky smělým představám klasické sci-fi o cestování vesmírem, nabízí příběh (odehrávající se na pouhé oběžné dráze kolem Země) příležitost popasovat se s podstatou žánru, umisťující postavy do "neuvěřitelného" prostředí. Na příběhy z dob studené války upomíná skutečnost, že úvodní katastrofu měnící poklidnou vědeckou misi v dramatický souboj o život způsobí havarovaný ruský satelit.    

Úchvatná triková stránka Gravitace mne vrací do stavu naivního dětského úžasu, kdy se mi ani nechce pátrat po tom, "jak to udělali". (Totéž cítím třeba ve vztahu k 2001: Vesmírné odysei, což je ostatně film, se kterým Gravitaci  hodně spojuje.) Navzdory vizuální opulentnosti je film ukázkově minimalistickým dílem, odporujícím tak podobě drtivé většiny sci-fi blockbusterů (představme si, že je zastupuje třeba Scottův rozpadlý a přetížený Prometheus). Vystačí si vlastně se dvěma protagonisty, herecky nepříliš dobrými, ale pro většinové publikum jednoznačně charismatickými. Hvězdy Sandru Bullockovou a George Clooneyho, oba nositele kontaktních, oříškově hnědých očí, umístí režisér mezi Zemi a hvězdy, aby emocemi, vztahy a činy vyplnily ukázkově prázdný prostor (jehož neobyvatelnost suše popisuje úvodní titulek). O emocích, vztazích a činech bychom mohli mluvit spíš než o příběhu, který je vlastně ze všeho nejspíš popisem situace ženy zbavené důsledně všech opor - počínaje zemí pod nohama přes sociální a kulturní kontext k chybějící ochranné mužské paži. Doktorka Ryan Stoneová (patrně životní role Bullockové, smiřující nás s takovými dílky v hereččině filmografii, jako je Slečna Drsňák 2) si v akci, za pochodu - podobně jako prakticky všichni mainstreamoví hollywoodští hrdinové - vyřeší své soukromé trauma (smrt dcerky). Z nejisté ženy, úzce zaměřené specialistky, které se dělá ve vzduchoprázdnu špatně, se přetaví ve všestrannou akční hrdinku schopnou řešit všechny představitelné, život ohrožující situace (přičemž musí projít střetnutím se všemi možnými základními živly - a pokud si myslíte, že jediné, co ji nemůže ohrozit, je smrt utopením, jste bez fantazie).

Cuarón si je dobře vědom toho, že žena do žánrového příběhu přináší "tělo a slzy" (emoce), což je zvláště efektní ve sci-fi umístěné do vesmíru. Doktorce Stoneové nezbývá než naplnit ženskou i mužskou roli, protože se rychle stává jedinou obyvatelkou vzduchoprázdna - právě proto však po vzoru Barbarelly i Ripleyové z Vetřelce (dalšího filmu, který lze s Gravitací spojovat) demonstruje svou ženskost v okázalé scéně, kdy ji režisér vysvlékne ze skafandru a mění ji ve zjevný sexuální objekt. Jinak ovšem Stoneová funguje pro diváka jako vzorový subjekt, s nímž se publikum postupně zcela ztotožňuje - a spolu se ní se z pasivní a poněkud outsiderské role přehrává do role hrdinské. Pokud jde o slzy, jedním z nejkrásnějších momentů vyprávění vystaveného na kontrastu lidských detailů a obřího "nelidského" vesmíru je okamžik, kdy se hrdinka zoufale rozpláče a její slzy plují prostorem ve stavu beztíže...

 Stoneová musí na vlastní kůži projít totální ztrátou jakéhokoli zázemí, počínaje domovskou kulturou a konče racionalitou, logikou a řádem. Po zničení americké kosmické stanice se hrdinka ve snaze dostat se zpět na Zemi přesouvá na ruskou a posléze na čínskou stanici (prostory opuštěné svými stvořiteli si zachovávají prostřednictvím vybavení svůj kulturní charakter). Hlas z řídícího střediska v Houstonu navždy mizí */, na volání o pomoc se trosečnici ozve jen Asiat neovládající téměř vůbec angličtinu - a pilotování čínského záchranného modulu je vzhledem k neznalosti jazyka absurdním rizikovým podnikem, ve kterém musí Stoneová spoléhat jen na improvizaci, intuici a pořádnou dávku prachsprostého štěstí...      

Příběh matky, která přišla o dítě, ale se svým traumatem se vyrovnává a staví se nakonec (doslova) na matičce Zemi vlastní nohy, si pohrává s patosem a dalšími tradičními "hollywoodskými" vypravěčskými zbraněmi. Tou nejzjevnější je mužský hrdina (George Clooney), sebejistý veterán Matt Kowalski, který - stejně jako všechny maistreamové postavy na své poslední misi před důchodem - se rychle dostává do problémů. Navzdory machistické nadstavbě "vesmírného kovboje" (posílené výběrem jeho oblíbené hudby) Matt z vyprávění nečekaně rychle zmizí. Obdoba smělého způsobu, jakým se Hitchcock předčasně zbavil hvězdy Janet Leighové v Psychu, se ovšem stává předmětem smělé hry: Clooneyho postava se vrací v hrdinčině vizi, v níž se chová nadstandardně heroicky v "neskutečném" stylu akčních hollywoodských snímků. Přestože jde jen o hrdinčinu představu, splňuje dvojí funkci: jednak burcuje rezignovanou protagonistku k činu, jednak rafinovaně uspokojuje diváka frustrovaného předčasným zmizením oblíbené hvězdy z vyprávění.

Gravitace se tak pohybuje - v duchu předchozích zmíněných Cuarónových "hollywoodizovaných" snímků - mezi naplňováním žánrových vzorců, jejich podvracením a následnými návraty k nim. Což je jistě mnohem zajímavější, než kdyby se film přiklonil jen ke konvenci nebo jen k subverzi.  

*/ Hlas patří Edu Harrisovi, možná jako vzpomínka na Správnou posádku a nezapomenutelnou postavu noblesního zaměstnance letového střediska v bílých rukavičkách z Howardova Apolla 13.

Gravity
USA/VB 2013, 90 minut, titulky

Režie: Alfonsu Cuarón
Scénář: Alfonso a Jonás Cuarónovi
Kamera: Emmanuel Lubezki
Hudba: Steven Price
Hrají: Sandra Bullocková (doktorka Ryan Stoneová), George Clooney (Matt Kowalski), Ed Harris (hlas - řídící středisko), Orto Ignatoussen (hlas - Aningaaq)
Premiéra: 3. října 2013

čtvrtek 10. října 2013

Zmizení: vítejte v bludišti hollywoodských klišé


Sezóna výročních filmových cen je sice spojená až se přelomem roku, už teď ovšem v kinech začínají letní blockbustery střídat ambicióznější snímky. Jeden typ potenciálně „oscarového“ titulu charakterizují „herecké koncerty“ hvězd a okázale ušlechtilé city a myšlenky. Ten druhý umné dějové konstrukce, formální exhibice či technologické inovace. Kriminální drama Zmizení, které právě přichází do českých kin, patří spíše do první zmíněné kategorie. Způsob, jakým nakládá s příběhem o zoufalém pátrání po dvou unesených malých holčičkách, ovšem nakonec mění celkem napínavou zábavu v umný blábol. Šestačtyřicetiletý Kanaďan Denis Villeneuve se tak díky Zmizení zařadil mezi ty mezinárodně ceněné tvůrce, jejichž filmařský kredit prudce snížilo střetnutí s Hollywoodem. Režisér, jehož retrospektivu uspořádal v roce 2011 MFF Karlovy Vary, svým prvním americkým snímkem dokazuje především to, že vypravěčský systém zámořské továrny na sny může narušit i hodně sebevědomou autorskou identitu. 

Zmizení přitom splňuje představy dalšího Villeneuvova díla s existenciálním přesahem, ve kterém se postavy střetávají se světem paradoxů a divák bloudí příběhem plným zákrutů a překvapení. Metaforou takového zapeklitého vyprávění se ve Zmizení stává bludiště – motiv spojený s postavou psychicky narušeného mladíka Taylora. Pro podezřívavého policistu Lokiho (přesvědčivý Jake Gyllenhaal), pověřeného v zapadlém pensylvánském městečku pátráním po zmizelých dívenkách, je ovšem pobledlý samotář jen jedním z řady podezřelých. Mezi těmi se neocitne jen mentálně těžce retardovaný Alex Jones, na kterého starostlivě dozírá jeho zatrpklá matka, ale i otec jednoho z unesených děvčátek – násilnický pámbíčkář Keller Dover (herecky zuřivě koncertující Hugh Jackman). 

Dover se sice dokáže připravit i na konec světa, během pátrání na vlastní pěst ovšem dostává – zcela v souladu s původním názvem filmu, sám sebe do pasti. Ocitne se tak ve sporu nejen s Lokim, ale i se svými přáteli - rodiči druhého uneseného dítěte. Zmíněné bludiště tak není konkrétním místem, kde neznámý psychopat holčičky vězní, ale tematizací zmatků uhnízděných v myslích postav. Ty ovšem se nakonec dopracují nejen k očekávanému konci, ale i k náležitému mravnímu naučení. 

Korektní svět zla


Otčenáš a zastřelení nevinné srny na prvním sněhu – to je silný kalibr, kterým Denis Villeneuve otvírá svůj film. Emocionální působivost se však nakonec změní v citové vydírání diváka, metafory v poučky z nedělní školy a slibně životné postavy v panáky vytažené z kartotéky v hollywoodské veřejné knihovně. (Vedle Jakea Gyllenhaala je výjimkou potvrzující pravidlo Paul Dano v roli ubožáckého Alexe.) Klasické Mlčení jehňátek či kultovní thriller Sedm už v první polovině 90. let pak stanovily, že obrazová stránka podobných příběhů těsně sousedí s hororovým zvnějšňováním: výtvarně nadaní psychopati si doma malují po zdech, věnují se kolážím a pojímají zločin jako artovou performanci. Prostovlasý kriminalista pak musí po matoucích stopách fantomatického protivníka běhat pouze ve tmě a hustém dešti. To všechno Villeneuve se zkušeným kameramanským veteránem Rogerem Deakinsem účelně využívají, touha protáhnout diváka bludištěm plným překvapivých odboček však nakonec působí kontraproduktivně. 

Když už zápletku nelze vyřešit asi s pomocí prasečí hlavy, dvou kufrů hadů a trestuhodné roztržitosti neomylného pátrače, stane se neprodyšnou. V té chvíli vám nejspíš začne být srdečně jedno, kdo je vlastně hledaným únoscem. Sama bych se byla ráda dobrovolně přihlásila na policii, jen aby už film konečně skončil. (Nenechte se mást tím, že Zmizení podle údaje distributora trvá „jen“ dvě a půl hodiny – jeho subjektivní délka je přinejmenším osm hodin.

Denis Villeneuve ve svém prvním hollywoodském filmu totiž přišel o své obvyklé, nezdolné ženské hrdinky i o odstup vůči svým oblíbeným nejednoznačným postavám. A vtip nesměl scenáristovi Aaronu Guzikowskému ani do předsíně. Navenek syrově a drsně vyhlížející příběh byl navíc starostlivě očištěných od všech případných špinavých nekorektností. Ve vyprávění, kde se to hemží desítkami unesených a zavražděných nezletilců, nám autoři nahánějí hrůzu jen dětskými figurínami z výlohy. Afroamerická rodina je ušlechtilejší a silnější než její bílí sousedé, a krev, kterou vidíte na dětských šatičkách (hrůza!), není lidská (uf...). Náboženské spory i ničivá traumata z dětství, postihující v modelovém městečku zřejmě úplně všechny včetně listonošky, si lze vyřešit s trochou snahy. (Při nejhorším kulkou do hlavy.) 

Jestli ovšem Zmizení začne nabírat nominace na nějaké výroční ceny, budu muset veřejně přelomit o revmatické koleno berličku své kritické ironie. 

Prisoners
USA 2013, 146 minut, titulky
Režie: Denis Villeneuve
Scénář: Aaron Guzikowski
Kamera: Roger Deakins
Hudba: Jóhann Jóhansson
Hrají: Hugh Jackman (Keller Dover), Jake Gyllenhaal (Loki), Paul Dano (Alex Jones), Maria Belloová (Grace), Viola Davisová (Nancy), Terrence Howard (Franklin Birch), Melissa Leoová (Jonesová), David Dastmalchian (Bob Taylor). 
Premiéra 10. října 2013 

neděle 6. října 2013

Jak jsem se stala profesionálně nedůvěryhodnou

Milí čtenáři,

uplynulý třičtvrtěrok byl pro mne z důvodů soukromého rázu hodně náročný (takový mazec vám nepřeju). Snažila jsem se tady se svými zhroucenými nervy neotravovat - a nepropírat tady takový nezralý důsledek mužské krize středního věku, jakým je náhlé opuštění partnerky po dvaatřiceti letech nekonfliktního společného soužití. Také popis každodenních ranních depresí si ponechávám až na případné zpestření vašich prosincových večerů (zima bude prý dlouhá a tuhá, a pokud dojdou filmy, bude třeba hledat jiná témata, že). Blog, jak jste si jistě všimli, v téhle době dostává pěkně na frak: méně původních příspěvků, většina textů uveřejněných předtím jinde. Protože jsem se až donedávna nedokázala soustředit na četbu ani koukat se na filmy jen tak pro zábavu, hledala jsem únik v (placené) práci. Věřila jsem, že s pomocí zkušeného autopilota profesionál zvládne i takové výpadky paměti a pozornosti, které mne teď postihují. Což se ovšem samozřejmě nestalo. :-) Kolekce životních, neodpustitelných profesionálních chyb a přehmatů (kterou za sebou s přibývajícími lety myslím vleče každý publicista) se mi nebývale rozrostla - a je mi jasné, že čtenáře a zadavatele práce nezajímá, v jaké situaci vznikly.

Pokud jsem kdy měla nějaký profesionální kredit, nejspíš jsem o něj teď přišla. Když jsem nedávno odjela - ve snaze dát se dohromady - na dva týdny Krétu, snažila jsem se nepracovat a nanejvýš se nejapně potloukat po facebooku. O to víc mne překvapilo, že hned dva moje příspěvky nesené v žertovném duchu vzali někteří moji tamní přátelé smrtelně vážně. První se týkal komentáře k fotce borovic: "Minójský palác za humny Makrygialos. Obdivuju, jak se tehdejším stavitelům povedlo citlivě obestavět tu vzrostlou borovici. Ekologové prominou, ale šetrné chování k přírodě prostě není výdobytkem naší současnosti."

Dostalo se mi opatrného vysvětlení, že patrně prvně vznikly ruiny a pak teprve vyrostl onen strom.

Druhý facebookový status zahrnoval fotku přežrané kočky, pokojně spící na zahrádce mé oblíbené taverny, a komentář "V Řecku není ekonomická situace ještě zdaleka dobrá. Na mnoha místech v turistických letoviscích se povalují mrtvé kočky s nafouklými břichy (viz foto). Podle veterinární správy jde - alespoň v oblasti východní Kréty - o otravu vepřovým masem spadlým se stolů bohatých zahraničních turistů." Načež se rozvinula drobná rozprava na téma nevhodnosti vepřového pro kočičí organismus a nezodpovědného chování turistů. Když jsem v panice upozorňovala, že šlo o pokusy o vtip, dozvěděla jsem se, že to některé přátele vůbec nenapadlo, protože mne prý považují za věrohodný, zodpovědný zdroj informací.

Tak nevím. Každopádně jsem poslední den na Krétě ztratila fotoaparát, takže s fotkami je na nějakou dobu konec. 

čtvrtek 3. října 2013

Vracím se domů

Kufr sbalen, nadouvá se řeckými lahůdkami a ultrašpinavým prádlem. Teplota ve stínu 24 stupňů Celsia. Na nebi mraky, ale teplota moře stále lákavá...

Nemyslím, že by se mi chtělo se vracet z Řecka do Čech, kde prý už předčasně mrazíte a bouřlivě spějete k volbám ... Ale kvůli milým lidem a milé práci - a taky blogu, který zase začnu plnit, jakmile bude čím - to stojí za to. Čunče už mne pilně vyhlíží...