Prohledat tento blog

pátek 29. března 2013

5 pravidel

Koncept larpu (z anglického Live Action Role Play) začal do české reality pronikat v 90. letech. Stalo se tak v souvislosti s víkendovými hrami s příběhem, vázanými na tehdejší boom fantasy knížek J. R. R. Tolkiena. Od skotačení v kostýmech elfů a trpaslíků z fiktivní Středozemě je ovšem dost daleko k larpu nazvanému Projekt Sytém, který organizuje od roku 2008 brněnské občanské sdružení Court of Moravia jako hru na totalitu. Jako každý larp, ani Systém nemá publikum, jen aktéry rozvíjející pod nenápadným dohledem organizátorů vybrané role. V celovečerním dokumentu 5 pravidel, který právě přichází do kin, ovšem debutující Vavřinec Menšl umožňuje divákům nahlédnout do zákulisí dnes už legendárního projektu, sledovat jeho klíčové momenty a poznat některé organizátory i hráče - a také vnímat jejich reflexi celého zážitku. Ta prý posléze může změnit i reálný život některých účastníků.

O Systému se živě diskutuje na sociálních sítích a zaujal i tištěná média. V českém prostředí totiž představuje stále ještě unikum díky složitosti a rozsahu příprav i kvůli kontroverznímu zážitku. Padesát dobrovolníků nejrůznějšího věku, názorů i povolání si totiž zaplatí za zjevně nepříjemnou „zábavu“: vyzkouší si, jakým způsobem a jak rychle se podvolí totalitnímu systému. Přestože organizátoři dozírají i na to, aby vypjaté situace nevyústily do otevřeně agresivního jednání, hra je psychicky dost náročná.

Systém a realita 

Každý hráč v larpu Systém ztvárňuje předepsanou roli, kterou si sám vybral a jejíž minulost a základní charakteristiky zná. Nemá však stanovené žádné konkrétní repliky ani vzorce chování: rozhodování a jednání je jeho vlastní. Dojem izolace od reality umocňuje prostředí fiktivní vesničky nazvané Hranice: jde o opuštěný areál rekreačního střediska v Zubří u Nového Města na Moravě. Modelové společenství tvoří tři skupiny – studenti, občané a pomocní pracovníci, totiž imigranti čekající na začlenění do společnosti. Ti jsou podřízeni titulním pěti pravidlům Systému, jež zní povědomě všem, kteří kdysi ve frontě na banány žmoulali v kapse samizdatového Orwella: vyzývají totiž občana k tomu, aby byl poslušný a šťastný. Pokud to dokáže, ztratí sice svobodu, ale nemusí už přemýšlet a rozhodovat se – což představuje bezpečí a jistotu, udržující v chodu každou totalitu, ať je komunistická, fašistická či korporátní. Larp je ovšem založen na chování společenství poté, co jsou zmíněná pravidla porušena. 

Hladký chod nabubřelých oslav Dne rovnosti tak nabourají studenti, kteří z legrace zneužili vesnický rozhlasu, i odhalení tajného, zakázaného milostného vztahu studenta Romana a pomocné pracovnice Julie. Obyvatelé Systému se tak rázem ocitají ve víru výslechů, výhrůžek, manipulací ponoukajících k udavačství – a nakonec se stávají účastníky lidového soudu s provinilci. V rámci larpu tak poznávají třeba i to, že pasivita je vlastně přitakáním totalitnímu režimu… Menšlův film se opírá o atraktivní téma, nejde v něm ovšem jen o letní víkendovou hru, v níž skupina převážně mladých lidí osahá stav, v němž jejich prarodiče a rodiče strávili podstatnou část svého života. 5 pravidel dnes připomíná i fakt, že otázka ochrany demokracie se u nás znovu na pořad dne - a pokud na ni nebude hledat odpověď každý sám za sebe, ocitá se v přímém ohrožení i náš vlastní, svobodný Systém. 


5 pravidel 
ČR 2013, 80 minut
Režie: Vavřinec Menšl
Premiéra 28. 3. 2013

(Tenhle text jsem napsala pro Lidovíé noviny, kde také vyšel. Za možnost uveřejnit ho i zde na blogu redakci děkuji.)

neděle 24. března 2013

Pardubické krematorium: vzpomínka na Spalovače mrtvol

Pardubické krematorium 
Protože žádné zážitky z kina momentálně nemám, vypravila jsem se z lázní Bohdaneč alespoň do nedalekých Pardubic, abych viděla místní  slavné krematorium. Rondokubistická stavba vznikla v letech 1921-23 podle projektu  architekta Pavla Janáka (mj. i autora pražského paláce Adria, kde jsem kdysi jako redaktorka Filmového přehledu měla zatím historicky nejblíž od pracovní židle k barové stoličce). Nevídaně veselá stavba, neodbytně připomínající Perníkovou chaloupku, se dlouhá léta setkávala spíš s opovržlivým nepochopením, a uznání se  prý dočkala až v éře postmoderní. 

Pan Kopfrkingl jde do práce
V české kinematografii se však krematorium v Pardubicích těšilo pozornosti  už v roce 1968, kdy režisér Juraj Herz využil jeho exteriér i interiéry ve svém Spalovači mrtvol. Přestože ve filmu vypadá pracoviště pana Konfrkingla (Rudolf Hrušínský) poměrně depresivně, citlivě restaurovaná stavba - tak, jak jsem ji viděla v mrazivém nedělním odpoledni - září takovou cukrkandlovitostí, jako by byla upečená z pravého pardubického perníku. Dovnitř jsem se nedostala (to bych se musela ve všední den vetřít mezi pozůstalé - pak bych viděla i staré, dnes nepoužívané prostory pecí, které Herz ve svém filmu rovněž použil). 

U stavby, jaksi odříznuté od svého skutečného účelu a zvenčí nepravděpodobně žertovné, jsem tak začala jaksi  automaticky očekávat nějaký jiný, nevinný, nedělní smysl - třeba občerstvovací. Zdálo se mi, že na robustní ochozu v prvním patře by se mohla skrývat čajovna podávající k horkému šálku zdarma Miletínské modlitbičky (což jsou perníčky, kterým jsem v bohdanečských lázních beznadějně propadla). Nic podobného jsem neodhalila, i když na výzdobě ochozu se někteří pozůstalí těsně před Velikonoci rozhodli podílet vpravdě rozverně a zcela v duchu Janákovy koncepce. 

Říkala jsem si v trolejbusu, na cestě zpátky do domácké slatiny, jaká to byla skvělá doba, když se soutěže na budovu pardubického krematoria zúčastnili takoví skvělí architekti, jako byl Janák nebo Bedřich Feuerstein. Nejspíš to bylo tím, že tento typ stavby byl v českých zemích úplnou novinkou a na začátku 20. let znamenal pro modernistické architekty obrovskou profesionální výzvu: na území rakouskouherské monarchie totiž platil do roku 1918 absolutní zákaz pohřbívání žehem. Až v roce 1919  byl vydán zákon o zpopelnění - zvaný dle svého autora, dramatika,básníka a prvního předsedy Společnosti přátel žehu Jaroslava Kvapila, Lex Kvapil. Následně vznikly takové moderní, smělé stavby, jako jsou krematoria v Brně,  pražských Strašnicích nebo právě v Pardubicích.

P. S. Do roku 1919 upalování sloužilo k likvidaci zločinců - a čarodějnic. Takže jsme vlastně zase zpátky u té Perníkové chaloupky...

(Za stanovení cíle svého dnešního, funerálně-terapeutického výletu, děkuji doktorovi Václavu Buriánkovi.)

pátek 22. března 2013

Hurá na Krrr!

Poslední křížová výprava - chlapíci vlevo většinou
padnou za oběť ořezu 
Do dalekého Krnova na legendární přehlídku 70mm filmů se mi v minulém životě nikdy nepovedlo dorazit, neb jsem se v polovině dubna vždycky už čile porýpávala v zahradě a věnovala se i dalším podobným rodinným povinnostem. S letoškem se všechno mění - pevně doufám, že do Krnova v pátek 12. dubna s laskavou pomocí motorizovaných přátel dorazím a setrvám tam v jejich společnosti až do neděle. Program přehlídky, připomínající formát filmové kopie, na který dnes už ve střední Evropě nenarazíte, je totiž velice lákavý. 

Kuňkání žab v Yodově bažině 
Krnovské kino Mír 70 je dnes jediným biografem v zemích Visegrádské čtyřky (ČR, Slovensko, Polsko a Maďarsko), jež ještě dokáže odpromítat 70mm formát filmové kopie s původním, až šestikanálovým magnetickým záznamem zvuku na 105 metrů čtverečních zahnutého plátna. Návštěvníci letos budou mít možnost vidět - s unikátními, drobnými detaily a jedinečnou hloubkou ostrosti - Spielbergova Indianu Jonese a poslední křížovou výpravu nebo starwarsovkou šestku - Návrat Jediů (tu samozřejmě v původní verzi, bez pozdějších Lucasových digitálních předělávek včetně Haydena Christensena, kterému v době uvedení filmu Richarda Marquanda v roce 1983 byly dva roky). 

Nejpodceňovanější film letošní
oscarové soutěže: Mistr
Vedle obou legendárních kousků z pokladnice Nového Hollywoodu se těším na první Smrtonosnou past (tím spíš, že zatím poslední díl série se vůbec nepovedl) a na starého dobrého Burtonova Střihorukého Edwarda. Zvláštním zážitkem bude nejspíš český film Vysoká modrá zeď, jejž natočil  Vladimír Čech ke 30. výročí vzniku samostatného československého letectva. Jde o první český snímek natočený pomocí 70mm technologie. Bizarním setkáním s filmem  může být (bez ohledu na přesuny na reálném papežském stolci) drama Ve šlépějích Spasitele (1968). A na muzikál s Barbrou Streisandovou Hello, Dolly! mám tak divné dětské vzpomínky, umělé jako věčný úsměv Genea Kellyho, že jsem na něj vlastně dost zvědavá. Zcela zvláštním případem je pak uvedení nového filmu - Andersonova Mistra. Ten je totiž možná jedním z posledních snímků, které ještě budete moci na 70mm kopii spatřit: studio Fox hodlá zřejmě ještě letos zastavit distribuci svých filmů na celuloidových pásech (a další velká hollywoodská studia jej prý budou brzo následovat.) 

Celý program přehlídky najdete tady na stránkách Krrr!, kde se můžete i akreditovat. 

středa 20. března 2013

Srdečné pozdravy z lázní

Slavný bohdanečský komín
- časem prý dorazí i čápi 
Občas se stane, že jako bloggerka přestanu fungovat, což je právě teď - je to totiž práce, kterou dělám dobrovolně a skoro zadarmo. Z lázní Bohdaneč, kde pobývám s bolavými zády, v první řadě vřele zdravím ty čtyři nebo pět čtenářů, kteří mi za mou práci každý měsíc pravidelně posílají po stokoruně. Na další filmový text si ovšem oni - i všichni další návštěvníci tohoto blogu - budou asi muset pár dní počkat. Dostala  jsem totiž s sebou do lázní hromadu DVD s (především) íránskými filmy, které tady mezi slatinou, bažinou a elektřinou pilně svištím na svém notebooku. Až přijedete v červenci na festival do Karlových Varů, uvidíte proto - mimo jiné - opravdu ten nejkrásnější z íránských filmů natočených v loňském a počátkem letošního roku.

Z této osamělé ženy už zbyl jen stín 
Možná bych měla něco napsat o legendárním westernu Tenkrát na Západě, který zítra vstupuje v restaurované verzi do českých kin... V hlavě mi však momentálně starší íránský dětský (?) snímek o dívence (představované dvacetiletou herečkou s nádhernýma očima), již vyhodí ze školy kvůli její zálibě ve fotbalu a jež se navzdory odporu nesympatické ředitelky snaží marně dostat zpátky. Ve finále - po čtyřech  hodinách subjektivního diváckého času - se žánr filmu překvapivě překlopí, hrdinčina dospívající kamarádka (představovaná zhruba třicetiletou vnadnou krasavicí) zastřelí zlého gangstera a sama si vpálí kulku do hlavy - zatímco hrdinku má rande se sympatickým fotbalovým fanouškem, načež ji přejede auto. Inu, cesty íránského filmu jsou někdy nevyzpytatelné...ale tento snímek velmi pravděpodobně na festivalu neuvidíte, takže se není čeho bát.   

čtvrtek 14. března 2013

Cate Blanchettová: Téměř dokonalá královna

Nedávno si znovu nasadila elegantní špičaté uši elfské královny Galadriel. Fantazijní hit Hobit je ovšem jen drobnou zastávkou na cestě nejtvárnější herečky současného filmového všehomíra. Královna Galadriel patří k vedlejším postavám fantazijního panteonu Středozemě, který před pětasedmdesáti lety stvořil spisovatel J. R. R. Tolkien. V knížce Hobit, jejíž adaptace je nejočekávanějším titulem předvánoční filmové sezóny, ale tahle postava vůbec nevystupuje. Poté, co elfskou vládkyni přenesla z knižní trilogie Pán prstenů na stříbrné plátno Cate Blanchettová, si ovšem režisér Peter Jackson si bez krásné Galadriel nedovedl představit ani svého Hobita. Protože adaptace kultovní knížky se rozložila do tří filmů, které diváky postupně oblaží během tří let, tolkienovská sága okupuje filmografii Blanchettové jako banda tvrdohlavých skřetů. Role, se kterou si velitelsky štíhlou plavovlásku s jemně zastřelým hlasem a vědoucím úsměvem spojuje celá planetární komunita tolkienovských fanoušků, je ovšem jen statická - a nevyžaduje žádné velké herecké úsilí. Postávání ve splývavé říze se rozhodně nedá srovnávat s nejrůznějšími, vesměs velmi náročnými party, kterými profesionální život Cate Blanchettová překypuje.

Galadriel...
Třiačtyřicetiletá hvězda je totiž chameleónkou, která se s odvahou vrhá po každé náročné výzvě – a o tom, že pro ni nejspíš není nic nemožné, svědčí titulní (tedy mužská) role v bizarním životopisném snímku Beze mě: Šest tváří Boba Dylana. Blanchettová za ni získala oscarovou nominaci a Zlatý glóbus. V jiném originálním filmovém životopisu, Letci, zase přesvědčivě ztvárnila hereckou hvězdu klasického Hollywoodu – Katharine Hepburnovou (což jí pro změnu vyneslo Oscara a nominaci na Zlatý glóbus). O tom, že se herečka ani proslulému folkovému muzikantovi, ani legendární hubaté Katce fyzicky vůbec nepodobá, samozřejmě není sporu. Blanchettová není imitátorka ani ideální objekt pro maskérské efekty, dokáže však svými citlivě vyhmátnout podstatu. Její Bob Dylan je tak dylanovitější než originál – a její královna Alžběta I. dokáže lámat srdce svých dvořanů a vést svou armádu do bojové vřavy nejspíš přesvědčivěji než kdysi skutečná anglická panovnice. 

... a Alžběta 
Cate Blanchettová vládne podmanivou vnitřní silou, což ji přirozeně vede k postavám královen a popkulturních legend – a samozřejmě také osudových lásek, které silné mužské protihráče vnitřně stabilizují a povznášejí k výjimečným činům. Nebo je zničí. V Královně Alžbětě tak Cate coby náročná panovnice svádí noblesního dvořana Waltera Raleigha (Clive Owen). V Nebi coby uvězněná vražedkyně zjišťuje, že je spjatá osudovým poutem se soudním tlumočníkem (Giovanni Ribisi), a v Letci jako hvězdná milenka vdechne odvahu a energii podnikateli Howardu Hughesovi (Leonardo DiCaprio). V Robinu Hoodovi zase jako rázná a cudná lady Marion podporuje příštího zbojníka (Russell Crowe). Záměrně kontraproduktivně hereččin energetický potenciál využil režisér Alejandro González Iñárritu: její hrdinku, americkou turistku v Maroku, v úvodu psychologického thrilleru Babel nechal těžce zranit – a odsoudil ji po zbytek filmu k vyčerpanému polehávání na hliněné podlaze vesnické chatrče, zatímco postava manžela (v podání Brada Pitta) se zoufale snaží ji nějak zachránit. 

... a Irina 
Pasivní role je ovšem postavám Cate Blancheteové na hony vzdálená. Role bezmocných, zmatených obětí přenechává bez rozpaků těm svým hereckým kolegyním, které vládnou křehkým ženským kouzlem vyplašených laní. Role silných žen ji baví mnohem víc - a není tedy divu, že ji do svých filmů s oblibou obsazují ženy-režisérky. Do své filmografie si ovšem s potěšením nastřádala i řadu nebezpečných predátorů - morálně odpudivých či přinejmenším obojakých postav. Těm prvním kraluje agentka sovětské tajné služby Irina Špalková z dobrodružného hitu Indiana Jones a Království křišťálové lebky, těm druhým středoškolská učitelka Sheba Hartová z vysoce ceněného psychologického dramatu britského režiséra Richarda Eyrea Zápisky o skandálu. Ve filmu, který herečce vynesl další nominaci na Oscara, podléhají stravujícímu a tentokrát temně chaotickému kouzlu její postavy nezletilci, muži i ženy…

Cate Blanchettová je tak svůdnicí, kterou okouzlený divák ochotně následuje kamkoli, kam ji její touha po hereckém dobrodružství zavede. Je zvláštní, jak jednoduše cesta k takové velitelské pozici vypadá.

Domácký typ ze země klokanů 

Cate je rodinný typ... od dětství 
V biografiích hvězd se obvykle odbývají začátečnická tápání i strastiplné začátky v televizních seriálech a zavrženíhodných béčkových projektech. U Blanchettové ovšem není třeba nic zastírat: kariéra této herečky je přímočará jako prásknutí bičem. A její omyly si zaslouží obdiv, přesně podle jejího oblíbeného hesla: „Pokud víte, že se vám něco nepovede, musíte se snažit selhat skvostně!“ Cate Blanchettová se narodila 14. května 1969 v australském Melbourne jako druhé dítě Texasanovi Robertovi, který vyměnil kariéru u amerického námořnictva za profesi reklamního manažera, a australské učitelce a developperce June. Mezi francouzskými předky jeí matky byl prý i Louis Bleriot, slavný letec, který jako první překonal kanál La Manche. Umění neagresivně komunikovat, které z ní při každém natáčení činí příjemnou a schopnou spolupracovnici, naučilo Cate soužití se dvěma sourozenci. Starší bratr Bob dnes pracuje v počítačovém průmyslu a mladší sestra Genevieve je divadelní výtvarnicí. Jako dítě nebyla Cate vyslovený extrovert - zážitek s kouzelníkem na oslavě kamarádových šestých narozenin ji však přesvědčil, že předvádět něco divákům by mohla být docela zábava. Rodiče ovšem Cate podporovali především v zájmu o vážnou hudbu. Největší – a také nejtragičtější - událostí jejího dětství se stala otcova smrt. Robert Blanchett zemřel na srdeční záchvat, když bylo jeho dceři deset.

„Hrála jsem na klavír a zahlédla jsem ho oknem, jak odchází z domu,“ vzpomínala později. „ Zamávala jsem mu na rozloučenou… a pak byl mrtvý. Od té doby jsem se snažila políbit každého, kdo odcházel z domu. Bylo to jako nějaká psychická porucha.“ 

Geoffrey Rush - dávný mentor a kolega 
June Blanchettová se už nikdy nevdala. S péčí o tři děti pomáhala babička. Ohledy na matku vedly Cate k tomu, že na Melbournské univerzitě studovala „praktickou“ kombinaci výtvarné umění – ekonomie. To bylo jediné zaváhání v její kariéře - nakonec se však přece jen přiklonila k vytouženému herectví. V roce 1992 ukončila Národní institut dramatických umění v Sydney - a už o rok později získala cenu pro nejlepšího debutanta od společnosti Sydneyských divadelních kritiků za drama Davida Mameta Oleanna. Zazářila tam po boku staršího kolegy Geoffreyho Rushe. Ten patří mezi její mentory a vzory: ani ona divadlo kvůli filmové práci nikdy nadlouho neopustila. Na své konto si připsala shakespearovskou Ofélii v Hamletovi či Mirandu v Bouři, ale také Ibsenovu Heddu Gablerovou či Blanche z Williamsovy Tramvaje do stanice Touha. Až na výjimky zůstává věrná domovské Sydney Theatre Company, na jejímž jevišti se poprvé objevila před dvaceti lety. (Hostovala ovšem i v prestižním londýnském souboru Old Vic.) V roce 2006 se dokonce poprvé představila jako divadelní režisérka. Po jednoaktovce Harolda Pintera A Kind Of Alaska sklidila uznání i díky inscenaci kontroverzního dramatu skotského autora Davida Harrowera Blackbird. 

Cate a Andrew Upton 
Sydneyská scéna může také za hereččino seznámení s Andrewem Uptonem, k němuž došlo během Cateina účinkování v Čechovově Rackovi. Za australského divadelního režiséra a autora se provdala v prosinci 1997 a má s ním tři syny, Dashiella (narozeného v roce 2001), o tři roky mladšího Romana a Ignatia, který se narodil před čtyřmi lety. Pro milující, ale pracovně vytíženou matku je příznačné, že na dlouhou mateřskou dovolenou nevěří: na natáčecí plac se vrací už po několika měsících po porodu. „Všechno závisí na vašem umění intenzivně se soustředit a pak umět odpočívat,“ vysvětluje Blanchett. „Když jsem točila svůj první film, hlavní představitel v pauzách četl noviny nebo spal. A já jsem si říkala, že tohle nikdy nedokážu…“ 

Oscar a Lucinda 
Navzdory tomu, jak bouřlivé osudy sdílí se svými hrdinkami, je Cate vysloveně domácký typ. Podíl na tom má zřejmě i ztráta otce v raném věku. Zkušela sice bydlet v anglickém Brightonu, ale kvůli tomu, aby byla nablízku manželovi, dětem a přátelům z divadelní komunity, si v roce 2006 jako svůj stálý domov zvolila elegantní a tiché předměstí Sydney. Blanchettová se na mezinárodní filmovou scénu přesunula nezvykle rychle: debutovala menší rolí v australské krimi Police Rescue v roce 1993 a po několika menších zaváháních oslnila v dramatu známého australského režiséra Bruce Bersforda Cesta do ráje (1997). Ve stejném roce se objevila v titulní roli historické romance režisérky Gillian Armstrongové Oscar a Lucinda. Role citlivé, ale vnitřně silné Lucindy, kterou její emancipované názory přivedou do konfliktu s konformní společnosti, tehdy osmadvacetileté herečce vynesla nejprestižnější australská filmová ocenění. Svedla Cate dohromady s ceněným britským hercem Ralphem Fiennesem – a už o rok později si s jeho mladším bratrem Josephem zahrála v historickém velkofilmu Královna Alžběta. Natočil ho anglický režisér indického původu Shekhar Kapur a stal se jedním z nejoceňovanějších titulů roku 1998. Představitelce mladičké dívky plné života, která po nástupu na trůn musí soukromý život obětovat těsnému korzetu panovnické role, vynesla její Alžběta Zlatý glóbus a cenu BAFTA a nominaci na Oscara.

Tu však Blanchettová v prestižní sošku nepoměnila ani díky volnému pokračování, které s podtitlem Zlatý věk realizovala v roce 2007. Přestože oba filmy dělí jen devět let, postihla Blanchett legendární panovnici od panenské naivky po hrdou, stárnoucí ženu. Naplnění herecké výzvy pro ni nakonec bylo důležitější, než vytoužené ocenění.

„Myslím, že je pro někoho lepší tu cenu nedostat,“ poznamenává. „Chce někdo vlastně dosáhnout vrcholu, když je mu teprve osmadvacet?“ 

S talentovaným panem Damonem 
Bylo nicméně logické, že zářivý talent mladé Australanky po první Alžbětě oslovil hollywoodské producenty: vedlejší part svůdné Meredith v thrilleru Talentovaný pan Ripley (1999) přivedla Cate do dobré společnosti amerického hvězdného kolegy Matta Damona. Režisérem hollywoodské adaptace románu Patricie Highsmithové byl ovšem Angličan Anthony Minghella – a pro Cate Blanchettová od jejích prvních filmů až do současnosti platí, že dává přednost britským a australským režisérům před jejich americkými kolegy. Výjimky? Samozřejmě existují, a není jich málo - ale třeba prominentní producent a režisér šestice tolkienovských adaptací Peter Jackson je Novozélanďan.

Hledání rovnováhy 

Nebe 
Cate Blanchettová je tím druhem herečky, která nesází na matoucí vidinu úspěchu, ale na poutavé téma - a na osobnost režiséra. Protože si mohla brzy začít projekty sama vybírat, její filmografie po roce 1999 poskytuje dobrou představu o jejím promyšleném postupu. Spojovala se pravidelně s významnými tvůrci, kteří se sice vesměs pohybovali v rámci středního proudu, ale tvořili v něm hluboké víry a temné spodní proudy v podobě výjimečných a osobitých projektů. Co jméno, to solidní značka, ověnčená množstvím prestižních cen. Po úspěchu první Alžběty si Blanchettová do svého portfolia přidala i spolupráci s britským specialistou na adaptace literární klasiky Oliverem Parkerem (oslnivá konverzační komedie Ideální manžel podle Oscara Wildea). S jeho ceněným, ale nevyrovnaným krajanem Mikem Newellem natočila nepovedenou veselohru Bláznivá runway. Pro hollywoodizovaného Švéda Lasseho Hallströma se v dramatu Ostrovní zprávy změnila v psychicky narušenou manželku hlavního hrdiny. S režisérkou Oscara a Lucindy, Australankou Gillian Armstrongovou, natočila milostné drama Charlotte Gray, jehož hrdinka pracuje pro britskou tajnou službu proti nacistům a současně hledá ve Francii svou ztracenou lásku. Pro uznávanou britskou autorku Sally Potterovou se Blanchettová naopak ve stylové romanci Muž, který plakal převtělila v ruskou tanečnici Lolu, která kolaboruje s nacisty. V milostném dramatu Nebe, inspirovaném scénářem zemřelého polského režiséra Krzysztofa Kiešlowského, zase herečka svůj oslnivý talent vložila do rukou renomovaného německého autora Toma Tykwera. 

Věděla ovšem, že své setkání s americkými režiséry a hollywoodskými žánrovými látkami nemůže a nechce odkládat.

„Když jste herec, v jistém smyslu toužíte být slavný,“ poznamenává. „Neznamená to, že byste se pachtili za uznáním, ale přirozeně chcete mít publikum.“ 

Téměř dokonalý zločin 
Prvním a hned významným hollywoodským filmem, který Cate Blanchettová natočila, byl „horor bez krve“ Téměř dokonalý zločin. Žánrový specialista Sam Raimi ji obsadil do role čerstvé vdovy Annie Wilsonové, matky tří dětí, která díky nadpřirozeným schopnostem pronikne do případu maloměstské vraždy mladičké nymfomanky hlouběji, než původně toužila. Výrazně méně povedená byla hereččina spolupráce s Barrym Levinsonem na krimikomedii Banditi, kde se objevila coby ochotné rukojmí dvojice zločinců po boku Bruce Willise a scenáristy Téměř dokonalého zločinu - Billyho Boba Thorntona. Díky Ronu Howardovi a jeho Ztracené si pak Blanchettová vyzkoušela žánr westernu: v nedoceněném snímku ztvárnila ženu, která se po stopách unesené dcery vydává se svým odcizeným otcem (Tommy Lee Jones). A od režiséra Joela Schumachera přijala nabídku zahrát si další ze svých hrdinek inspirovaných realitou – odvážnou irskou novinářku Veronicu Guerin, která v 90. letech ve svých článcích odhalovala špinavé praktiky dublinských drogových dealerů. 

Kafe a cigára 
V segmentu z povídkového filmu Jima Jarmusche Kafe a cigára si zahrála vtipnou dvojroli - a ve světě amerických nezávislých tvůrců se jí zřejmě zalíbilo, takže přijala jinou menší roli u Wese Andersona. Filmařský podivín herečce ve své tragikomedii Život pod vodou svěřil roli umanuté (a těhotné) novinářky Jane, která zasáhne do osudů bizarní party hrdinů pátrajících po stopách vzácného nebezpečného žraloka jaguářího. Skutečnost, že Blanchettová od mainstreamových matadorů rychle obrátila pozornost k jejich nezávislým kolegům, povrzuje i hereččino setkání s obdivovaným samorostem Stevenem Soderberghem. Ve jeho filmu noir Berlínské spiknutí si zahrála morálně unikavou Lenu, osudovou lásku hlavního hrdiny (George Clooney). 

„Nezávislá“ epizoda ve filmografii Cate Blanchettové tvoří intenzivní období, které ovšem působí místy trochu samoúčelně a snobsky. Herečka totiž nemohla přehlédnout, že jí slavní nezávislí filmaři nenabízejí žádné skutečně velké výzvy. Toto období svým způsobem uzavřela účast v povídkovém filmu Příběhy ztracených duší, který v roce 2006 dal dohromady osm starších krátkých snímků. Cate se objevila v segmentu, který sedm let předtím natočil její manžel Andrew Upton.

Zlaté elfí uši 

Bob Dylan 
V první polovině minulého desetiletí Cate Blanchettová neexperimentovala jen s americkou filmovou scénou. Na své konto si připsala i vysokorozpočtovou novozélandskou trilogii Pán prstenů (2001-2003) - a o tom, jak si role královny Galadriel váží, svědčí i skutečnost že si umělé špičaté uši patřící k roli schovala a nechala si je galvanizovat bronzem. Jinou zlatě pableskující memorabilií, kterou v té době získala, byl ovšem Oscar za vedlejší roli v životopisném dramatu zkušeného amerického Martina Scorseseho Letec (2004). V osudech hlavního hrdiny, dynamického, paranoidního podnikatele Howarda Hughese, její Katharine Hepburnová hraje jen roli jedné z řady ceelbrit, jež prošly hridnovým životem. To ovšem nic nemění na tom, že Blanchettová v pětioscarovém snímku stvořila jednu ze svých dokonalých „imitátorských“ kreací. Tou byl o tři roky později i mužský part Judea ve filmu Beze mě: Šest tváří Boba Dylana. Legendárního folkrockového hudebníka v originálním portrétu amerického nezávislého režiséra Todda Haynese představuje Blanchettová v divokých 60. letech, plných drog a imaginace. Její výkon jí vynesl Zlatý glóbus a Volpiho pohár na MFF v Benátkách. 

Podivný případ Benjamina
Buttona
- s Bradem Pittem 
Jednu z dalších verzí Dylana tehdy ztvárnil i hereččin krajan a přítel Heath Ledger, který předčasně zemřel v lednu 2008: Cate promluvila na jeho pohřbu a vzápětí odjela do Hollywoodu, kde měla v ohni hned dvě oscarová želízka - jedno za vedlejší part v Haynesově projektu, druhé za hlavní roli v pokračování Královny Alžběty. Ani jednu z cen Akademie však v prestižní sošku neproměnila. Další výzvu pro herečku představovala romantická fantasy Podivný případ Benjamina Buttona . Americký režisérský bouřlivák David Fincher si Cate vybral pro roli třicátnice Daisy, která zjišťuje, že její osudová láska v podání Brada Pitta je obětí časové anomálie – místo stárnutí totiž neustále mládne. Daisy podléhá normálnímu plynutí času, musí se však vyrovnávat s Benjaminovými mladickými výstřelky a posléze pubertálními vrtochy...

„Přirozeně se všichni bojíme stárnutí, ale já prostě nepanikařím, když se mi prohlubují vrásky od smíchu,“ podotýká zarytá odpůrkyně plastických operací a botoxu. „Kdo chce mít tvář bez historie, bez smyslu pro humor?“ 

Robin Hood 
Prací přesně podle Cateina gusta se tak stala i spolupráce s krajanem Russellem Crowem na historické romanci Robin Hood (2010). Natáčení rozmáchlého velkofilmu zkušeně velel britský režisér Ridley Scott, a hlavní ženská hrdinka - lady Marion – v něm oproti většině hoodovských adaptací není žádnou pobledlou krasavicí, která čeká na svého milého u okýnka v klášteře. Je to zralá, odvážná a vtipná žena, která se umí na koni ohánět mečem, a hned tak někoho si nepustí k tělu. Zjevným protikladem k vroucné a sympatické Marion se pak stala zlovolná agentka Marissa Wieglerová v thrilleru Angličana Joea Wrighta Hanna – chladná, elegantní, vražedně inteligentní padouška stejného typu, jakou byla sovětská špionka Irina z dobrodružného hitu Indiana Jones a Království křišťálové lebky. Na pěstěné, sebeničivě emancipované krásky s černou duší má Blanchett zjevně talent, svou filmografii jejich prostřednictvím ovšem jen jemně okořeňuje. 

I nadále totiž hodlá spoléhat na nejednoznačné, vnitřně komplikované postavy a na záruky, které jí celý její profesionální život poskytují zkušení režiséři s vysokým uměleckým kreditem. Letos ji tak uvidíme v novém filmu Woodyho Allena Blue Jasmine, který se odehrává v New Yorku. Blanchettovou oslovil i vysoce ceněný nezávislý tvůrce Terrence Malick, originální režisérská osobnost, která prý s herečkou počítá dokonce pro dva své chystané projekty. A na obzoru je i další společná práce s režírujícím kolegou Georgem Clooneym, se kterým se Cate má sejít v thrilleru The Monuments Men (2014).

Cate Blanchettová tak nejspíš ještě dlouho bude potvrzovat svou pověst herečky, která miluje náročné výzvy a nikdy neodchází z boje s poraženecky skloněnou hlavou. Což jsou skutečně vlastnosti královny. 

(Tento text jsem onehdy napsala pro dámskou část časopisu pouze pro muže ForMen. Protože ForMen v těchto dnech zrovna plně zaměstnává můj mozek dalším článkem, snad vám  ten portrét přijde vhod.)

úterý 12. března 2013

Smrtonosná past: Opět v akci

Syn a otec McClaneovi 
První Smrtonosná past se stala klasikou - jedním z úhelných kamenů starých, dobrých, akčních 80. let. Od premiéry filmu Johna McTiernana uplynulo pětadvacet let, Bruce Willis oslaví 19. března osmapadesátiny a staví se do pozice hvězdy, která ráda odkazuje na nejlepší léta svého hereckého života. A snaží se tak dokázat, že starší spoluobčané možná patří do starého železa, ale on ne - jak dokazují akční komedie Red, sci-fi Looper nebo dvojice gerontothrillerů Expendables: Postradatelní. Zatímco Arnold Schwarzenegger a zvláště Sylvester Stallone s menšími či většími úspěchy těží ze vzpomínek na akční 80. léta, pátá Smrtonosná past  v režii zanedbatelného Johna Moorea je naneštěstí  příkladem filmu vehementně prosazujícího diváckou lobotomii.

John v akci: jako kdysi?
McTiernanův film šlechtila v zásadě realistická akce založená na v zásadě skutečných fyzických výkonech, alespoň ve srovnání s tím, co se v akčních filmech děje dnes. John McClane byl obyčejným brblajícím policistou, který se chronicky ocital ve správnou dobu na špatné místě, a pokoušel se udělat maximum pro to, aby vyzrál na početní a lépe vyzbrojenou přesilu a nezanechal za sebou (kromě spouště) hromady mrtvol. Zestárlý McClane sice do omrzení  podotýká, že je v Rusku "jen na dovolené", ve skutečnosti se sem ovšem vypravil zachránit svého dospělého syna (aniž tuší, že ten tady rozjel nebezpečnou misi coby agent CIA). Ve hře jsou světovládné pletichy ruských politiků a staré dobré plutonium ukryté v Černobylu, čímž se dávno po skončení studené války uměle prolonguje představa oblasti bývalého Sovětského svazu jako potenciálního nepřítele.

Práce české společnosti UPP:
zelené plátno vše vyřeší 
Mezi Willisem a herecky neschopným, necharismatickým Jaiem Courtneyem to nefunguje, tupě lineární příběh je tady jen od toho, aby McClaneovi mohli čas od času uchopit obří palné zbraně a pozabíjet desítky protivníků (a další desítky nevinných nechat za sebou jako vedlejší produkt svých ničivých akcí). Co se týče typu akce, je nová Smrtonosná past typickým akčním filmem opřeným o počítačové  efekty:  je sice kupodivu, co trikaři dneska všechno dokážou (a  česká společnost UPP, která se podílela třeba na scéně automobilové honičky,  z toho vůbec nevychází špatně) - ale v tomhle přešlechtěném, umělém klimatu je vlastně už jedno, že Willis a Courtney prošli posilovnou.

Prostě tady máte film, který není zábavný, protože v něm vůbec o nic nejde - snad jenom o Willisovo ego, které tímhle filmem významně devalvovalo.  

A Good Day to Die Hard
USA 2013, 105 minut
Režie: John Moore
Scénář: Skip Woods
Kamera: Jonathan Sela
Hudba: Marco Beltrami
Hrají: Bruce Willis (John), Jai Courtney (Jack), Cole Hauser (Collins), Sebastian Koch (Komarov), Julia Snigirová (Irina), Mary Elizabeth Winsteadová (Lucy), Roman Luknár (Anton)
Premiéra: 14. 3. 2013

neděle 10. března 2013

Martin a Venuše

Legrace: nemotorný otec (Marek
Taclík) na lekci baletu 
Režisér Jiří Chlumský se v poslední době aktivizuje. Jeho poslední film, drama 7 dní hříchů, který měl premiéru loni v listopadu, nebyl zrovna mým šálkem kávy 1/, ale romantická komedie Martin a Venuše dokazuje, že tenhle tvůrce to myslí vážně s žánrovým filmem. Ať výsledek posuzujeme jakkoli, právě to je v českém filmovém rybníčku opravdu třeba. Příběh blízký klasickému americkému subžánru re-marriage story má nakročeno k vyprávění, které se v českém prostředí v různých podobách stále výrazněji prosazuje: jde o třígenerační  story opřenou o ústřední pár řešící svůj vztah, doplněnou o malé děti starající se o "roztomilost" a o rodičovskou generaci vnášející do vyprávění nadhled a humor.  

Vendula - Venuše v šaramantním
podání Kristýny Liška Bokové
Jde tedy o vztah manželů Martina a Venduly, ve kterém vznikla povážlivá nerovnováha:  zatímco hlava rodiny dře do úmoru ve snaze zajistit plynulý chod domácnosti ve firmičce vyvíjející hračky, jeho lepší polovička odsunula malířské  ambice na vedlejší kolej a pečuje na plný úvazek o tři děti - dvě holčičky v předškolním věku a malého Erika. Nápad odjet za lepším výdělkem do Ruska eskaluje nespokojenost Venduly-Venuše, takže nakonec dojde k bujaré sázce: zatímco Vendula bude relaxovat u svého otce a kamarádky Lindy, Martin má celý měsíc na to, aby dokázal, že se umí postarat o děti. Hrdinova situace ve stylu poledňákovského S tebou mě baví svět  se tak snoubí se zápletkou kolem hrdinčina zkoumání svobody a případného nového vztahu (želbohu je však pokušení v podobě dávného ctitele Aleše v podání Jana Budaře jen slabým pokoušením - jde o pouhou figurku požitkářského děvkaře). Ani malování už Vendule nejde tak, jak doufala.... - a snad nic neprozradím, když podotknu, že Martin a Venuše naplňuje požadavky subžánru v tom smyslu, že je oslavou konzervativního rodinného modelu, jen s jemným, humorným přestrukturováním práv a povinností jednotlivých aktérů.

Kamarádky na pískovišti
(Geislerová, Stivínová)
Pokud jde o děti a jejich roztomilost, je jí ve filmu až příliš (i Marie Poledňáková je střídmější) - zato postava hrdinčina bohémského otce je osvěživá (přestože jde jen o další variaci na protagonisty pozdního středního věku z Žen v pokušení a Mužů v naději). Srovnání s Poledňákovou a Vejdělkem je na místě: Jiří Chlumský určitě vytvořil film, který vnáší nové prvky do české verze žánru romantické komedie tak, jak ho tito dva tvůrci v uplynulých letech spoluvytvářeli. Martin a Venuše má i díky scénáři Andrey Jarošové a Kristiny Dufkové daleko jak k poledňákovské rozjuchanosti a vypulírovanému kýči, tak k vejdělkovské vnitřní nevyváženosti ústící do cynismu. A po "artových" tendencích Tajností Alice Nellis tady naštěstí není ani stopy. Obecně Martina a Venuši šlechtí hlavně snaha ukázat divákům normální, průměrně situované lidi a nenutit je obdivně vzhlížet ke "sladkému životu" vyšší střední třídy. ("Jiný život" ovšem ztělesňuje svět umění, jehož upřímnější podobu nabízí Vendulin otec, horší pak pozérský a ziskuchtivý Aleš 2/). Všechny nástrahy a pokušení, které musejí hrdinové překonat, jsou tak osvěživě věrohodné a ladící s životním stylem "normálních" lidí. Není totiž důvod, aby ve finále hrdina stíhal nějaké letadlo směřující do ruských dálav, když se může stejně napínavě pokoušet stihnout baletní představení svých dcerek, že?     

Aleš (Jan Budař) dostane co proto
Snaha o rozvolněnou přirozenost (daná patrně i Chlumského původním dokumentaristickým zaměřením a přenesená šťastně i na hereckou sestavu) je na jedné straně velmi příjemná, na druhé se však dostává do konfliktu s požadavky komediálního žánru. Ty velí sevřít vyprávění do kleští zřetelnosti... Martin a Venuše tak honí ve finále příliš mnoho zajíců najednou a řešení některých podzápletek se ukazuje jako ornamentálně absurdní (linie s Martinovým šéfem zavřeným omylem do blázince, "podnikatelská" linie). A jiné jsou prostě jen matoucí. (Jen tak patrně mohl vzniknout dojem recenzenta z Lidových novin, který nepochopil, že Arnošt je Venduliným otcem a spekuloval o hrdinčině vztahu - s tchánem). Rozbíhavý scénář se tak stal - nikoli poprvé - příčinou relativního Chlumského nezdaru. Pokud jsem u režisérových předchozích filmů opakovaně psala o tom, že postavy hekticky popocházejí, aby touto vnější akcí zakryly nepřítomnost svého logického vnitřního směřování, musím konstatovat, že to platí i u Martina a Venuše

Nakonec tedy film vlastně naznačuje, že muži a ženy se dovedou domluvit, byť jsou první z Marsu a druhé z Venuše - ale že tvůrci filmu pro jejich vzájemné vztahy nenašli účelné filmařské trajektorie. 

1/ Mou recenzi na 7 dní hříchů najdete tady.
2/ Vedlejší postava bývalého spolužáka v podání Davida Krause pak v nesmyslné epizodce zesměšňuje afektované slepé uličky výtvarného pseudoartu.

ČR 2013, 102 minut
Režie: Jiří Chlumský
Scénář: Andrea Jarošová, Kristina Dufková 
Kamera: Asen Šopov 
Hudba: Michal Hrůza
Hrají:  Marek Taclík (Martin), Kristýna Liška Boková (Vendula), Lubomír Paulovič (otec Arnošt), Zuzana Stivínová (Linda), Tomáš Hanák (šéf Ivan), Tomáš Matonoha (Horák), Jan Budař (Aleš), David Kraus (Daniel), Kitty Hart (Lenka), Ella Dvořáková (Johanka),Ester Geislerová (Ivana), Věra Křesadlová (Staňková)
Premiéra: 7. 3. 2013

pátek 8. března 2013

Mocný vládce Oz

Oscar Diggs (James Franco)
na scestí k dobru
Dětská knížka L. Franka Bauma Čaroděj ze země Oz sice vyšla už v roce 1900, v USA však patří dodnes mezi živou klasiku. V Česku ovšem příliš známá není - stejně jako její stejnojmenná adaptace z roku 1939. Právě neznalost kultovního muzikálu nejspíš českému publiku zkomplikuje cestu k dobrodružné fantasy Mocný vládce Oz, která právě přichází i do českých kin. Nový film zkušeného režiséra Sama Raimiho je totiž především prequelem legendárního snímku studia MGM: jeho události předcházejí příběhu, ve kterém dívenku Dorotku přeneslo tornádo z rodné farmy do titulní kouzelné říše. Přestože klasická hollywoodská hrdinka na cestě k tajemnému čarodějovi osvědčila kuráž i dobré srdce, uvědomila si nakonec, že je všude dobře, ale doma nejlépe. 

Cesta do Smaragdového města...
bez červených střevíčků 
Mocný vládce Oz toto starosvětsky konzervativní poselství podle očekávání vytěsňuje modernějším konceptem: protagonista Oscar Diggs do země Oz přichází v roce 1905 – tedy čtyřiatřicet let před filmovou Dorotkou - jako podvodník, který se teprve postupně mění v cosi jako neohroženého a šlechetného hrdinu. Nepříliš úspěšného cirkusového kouzelníka si obyvatelé kouzelného světa díky jeho přezdívce Oz ztotožní s mužem, který je má podle proroctví zachránit před úklady zlé čarodějnice. Oscar nabízenou roli přijme s vidinou snadného zbohatnutí – brzy ovšem zjišťuje, že se zapletl do sporu tří krásných, čarodějných sester - a že jedna z nich, půvabná Glinda (Michelle Williamsová), si zaslouží jeho pomoc, respekt a lásku. 

Setkání s třetí sestrou začíná hororově 
K polepšení hrabivého sukničkáře v podání Jamese Franca nakonec poslouží i přátelství s traumatizovanou porcelánovou panenkou a užvaněným létajícím opičákem, které mají své předobrazy v reálném světě, odkud přišel. Podobně jako v původním filmu jsou hlavní postavy a jejich situace provázané s černobílým prologem odehrávajícím se ve „skutečném“ Kansasu: ve fikčním, fantazijním světě se pak zdárně a pro dobro všech zúčastněných vyřeší vše, co hrdina nezvládal v realitě. V hravé, únikové Raimiho optice by ovšem návrat do reality působil jako krok zpět. Oscar/Oz tak zůstává žít šťastně až do smrti v kouzelné zemi, aby – v očích diváka znalého předlohy - připravil půdu pro Dorotčin příchod. 

Chvála „dobrého“ kouzla 

Země Oz je snová krajina 
Režisér Sam Raimi začínal nízkorozpočtovými horory, ale pozornost si nakonec vydobyl především nákladnou comicsovou trilogií Spider Man. V uplynulých letech se věnoval především televizní produkci - a Mocný vládce Oz je tedy jeho návratem na režisérskou stoličku i prvním a hned docela úspěšným setkáním třiapadesátiletého tvůrce s formátem 3D. Rodinná podívaná opřená o chytlavý, pestrý design má především ambice diváky pobavit výletem do fantazijního světa. Raimi tak tentokrát neposkytuje publiku žádný komentář k politické a sociální realitě (podobný, jaký nabídl jeho druhý Spider Man nebo hororůrek o ekonomické krizi Stáhni mě do pekla z roku 2009). Mocný vládce Oz proto pokulhává jak za původním filmem, tak třeba za jeho afroamerickou verzí Čaroděj z roku 1978, kterou režíroval Sidney Lumet. Muzikál s Dianou Rossovou a Michaelem Jacksonem polemizoval s novodobým mýtem bílé Ameriky, vtěleným do původního snímku. Mocný vládce Oz ovšem zřejmě sleduje docela jiný cíl: snaží se naplnit zadání produkčního studia Walt Disney a vytvořit „další Alenku v říši divů“ – tedy film maximálně připomínající snímek Tima Burtona, který studiu dvěma lety přinesl vysoké zisky. 

Zlá Evanora (Rachel Weiszová)
Nový Oz se tak sice odpichuje od původního příběhu, současně však právě z Alenky viditelně těží vizuálně i tematicky (motiv proroctví a závěrečné bitvy dvou armád). Ostatně jedním z tvůrců, kteří se podíleli na obou filmech, je i výtvarník Robert Stromberg, kterému vynesl Oscara jak Burtonův film, tak kasovní hit Avatar. Na rozdíl od lehce kontroverzní a temné Alenky se ovšem Raimiho film opírá o hrdiny, jejichž případnou zajímavost potlačuje touha vytvářet obrázek eskapické selanky. 

Happy end a kinematograf 
Oz ovšem patrně Raimiho ortodoxní fanoušky zklame - a to navzdory skutečnosti, že jde o docela chytrou moderní pohádku, které dodává zajímavost i motiv vztahu magie a techniky. Ten se dostal do popředí zájmu v roce 2011 díky rodinnému dobrodružství Martina Scorseseho Hugo a jeho velký objev opřenému o osobnost filmového průkopníka Georgese Mélièse. Mocný vládce Oz pak sice nechává své čarodějnice létat na koštěti a metat ohnivé koule - současně však Oscara Diggse představuje jako dalšího pouťového kouzelníka Mélièsova typu, který spoléhá na iluzivní triky a nakonec se díky svému obdivu k Edisonovi dopracuje k vlastní verzi kinematografu. Ve válce s dvěma lítými čarodějnicemi a jejich po zuby ozbrojenou armádou umožní mírumilovným obyvatelům snové země vítězství právě tato technologie, která podle hrdinových slov „dává moc slabým“. Mocného vládce Oze tak můžeme vnímat také jako příběh oslavující kouzlo filmových obrázků – což je sice poněkud samožerné, ale nakonec to není úplně nesympatické. 

Oz: The Great and Powerful 
USA 2013, 125 minut, titulky
Režie: Sam Raimi 
Scénář: Mitchell Kapner, David Lindsay-Abaire 
Kamera: Peter Deming
Hudba: Danny Elfman
Hrají: James Franco (Oz), Rachel Weiszová (Evanora), Michelle Williamsová (Annie / Glinda), Mila Kunisová (Theodora / Zlá čarodějnice Západu), Abigail Spencerová, Joey King, Zach Braff (Frank / Finley), Joey Kingová (dívka v invalidním křesle / porcelánová panenka), Tony Cox (Knuck)   
Premiéra: 7. 3. 2013 


(Tento text jsem napsala pro Lidové noviny. Za možnost uveřejnit ho i zde děkuji.)

Hodnocení pro čtenáře líné číst text: palec vodorovně.

středa 6. března 2013

Čtyřlístek ve službách krále

Fifi flirtuje s kocourem z Pribináčka
Myšpulín, Fifinka, Bobík a Pinďa – to je čtveřice postaviček z kreslených příběhů nedílně spojená s osobností výtvarníka Jaroslava Němečka, která dnes baví už třetí generaci čtenářů. Fenomén, jehož filmová podoba si v kinech odbyla premiéru minulý čtvrtek, si tak v rámci českého comcisu zachovává unikátní postavení. Tato odolná trvalka úspěšně zvládla všechny politicko-společenské otřesy, ať už jde o nástup komunistické normalizace či kulturní šok ze svobody po roce 1989. Značka, nad kterou od roku 1990 starostlivě bdí soukromé nakladatelství Němečkovy rodiny, se dokázala vypořádat i s požadavky volného trhu. Prosperující značku tak dnes tvoří i Magazín Čtyřlístek speciál, časopis vycházející dvacetkrát ročně, knižní reedice kreslených příběhů či tematické omalovánky či puzzle. 

Podzemní chodbou za dobrodružstvím
Nejnovějším důkazem komerční životaschopnosti Čtyřlístku je ovšem animovaný film debutujícího režiséra Michala Žabky. Ten má podle svých tvůrců ambici oslovit především nejmladší generaci. Příběhy, které vždycky svým čtenářům nabízely nápaditou a veselou alternativu k černobílé realitě, přitom získaly podobu, která může být konfliktní pro dospělý doprovod malých diváků. Dnešní děti jsou ovšem zvyklé na to, že svět jejich zábavy atakuje čiré zlo jménem product placement. 

Myšpulín umí vynalézt cokoli 
Filmový Čtyřlístek, produkovaný společnostmi Bio Illusion a Cinemart se silnou podporou mediálního partnera TV Nova, tak vyprávění neústrojně prokládá zbožím produkčních partnerů ve stylu televizních reklam. Objevují se tu hračky společnosti HM Studio, Pribináček z produkce TPK, lízátka Chupa Chups či dětské šampaňské Robby Bubble. Nechybí ani Česká pošta, která uvedla na trh samolepicí známky s hrdiny Čtyřlístku. To vše je navíc v rámci tradiční výtvarné stylizace vypíchnuto maximálně „realistickým“ designem obalové techniky či loga. Ve filmu tak slaví čarodějnický sabat neumělá bezostyšnost product placementu, příznačná pro české filmové prostředí.

Recept na zkažení žaludku 

Rudolf II. a jeho lev Aurix 
Postavička kocoura z loga Pribináčku rozvážejícího na kole (samozřejmě) Pribináčky je ovšem jen jednou z ingrediencí, které mohou zkazit žaludek dospělým divákům, směřujícím možná do kina i s cílem ohlédnout se zpátky za vlastním dětstvím. Problém filmové Čtyřlístku ovšem nastává už u samotného, příliš komplikovaného příběhu, založeného na kresleném dobrodružství Kámen mudrců. Pod scénářem jsou přitom podepsáni ostřílení spoluautoři kreslených příběhů Josef a Hana Lamkovi, které daný comicsový rozměr pravidelně vedl k jednoduchosti. Příběh Čtyřlístku ve službách krále ovšem vrší jednu atrakci za druhou s unavující energií. Na alchymistickou zápletku kolem císaře Rudolfa II., Kamene mudrců a mocichtivého magistra Kellyho se váže linie opřená o cestování v čase. Ta by vydala na samostatný (a docela zajímavý) příběh líčící císařovy zážitky v naší současnosti a dobrodružství Fifinky a spol. v minulosti.

Indiskrétní žertík pod Fifinčinu sukni 
Do vyprávění je však navíc zakomponovaný i zlý duch Zimozel se sametově padoušským hlasem Jana Preučila, který vystoupí z Arcimboldova obrazu a v součinnosti s Kellym atakuje svět magickou verzí globálního ochlazování. Nechybí ani „kriminální“ podzápletka se zloději zlatých cihel, jejíž zbytečnost dospělému divákovi pravděpodobně nevykompenzuje ani možnost zahlédnout krajkový okraj Fifinčiných spodních kalhotek. Takových vtípků je ovšem ve vyprávění zoufale málo - a přebujelý zmatek nezachrání ani skvělá hudba Ondřeje Soukupa, ani (na české poměry) velmi slušná animace. 

Právě snaha zajistit projektu kvalitní technické zázemí se ovšem postarala o komplikace, které mohou nyní producentům ztížit cestu k zisku. Uvedení filmového Čtyřlístku se odkládalo kvůli nejrůznějším technickým problémům, mezitím se však už rozjela reklamní a merchandisingová kampaň. Obrázky hrdinů z comicsových Třeskoprsk se tak objevily třeba na Pribináčcích bez bezprostřední návaznosti na premiéru filmu. 

Fakt, že hrdinové ve finále odjíždějí na výstavu o Rudolfovi II., která se ke čtyřstému výročí panovníkovy smrti konala na Pražském hradě před víc než rokem, je ovšem jen třešničkou na tomhle nezdravě přeplácaném dortu.

http://www.ctyrlistek.cz/Film.aspxČtyřlístek ve službách krále 
ČR 2012, 90 minut 
Režie: Michal Žabka 
Scénář: Josef a Hana Lamkovi
Hudba: Ondřej Soukup
Mluví: Ivan Trojan, Ondřej Brzobohatý, Tereza Bebarová, Bohdan Tůma, Václav Postránecký, Vladimír Brabec, Jan Přeučil, Jiří Lábus, Miroslav Táborský 
Premiéra: 28. 2. 2013(Tento text jsem napsala pro Lidové noviny. Za možnost uveřejnit ho i zde redakci děkuju.)  

Hodnocení pro čtenáře líné číst text: Palec vodorovně, spíše ale poněkud dolů.