A co všechny ty ženy (a sumci)...

Se štědrovečerní nadílkou se v naší rodině vinou nepředvídavých příbuzných objevila nová žena - přesněji nové ženy. Zatímco do této chvíle bylo jen mojí výsadou provádět (s množstvím chyb a kvílení) svou lepší mužskou polovici po cestách této země, teď musím soupeřit s jistou Terezou. Z plastové krabičky poblíž palubní desky mne nahrazuje osoba, která se nepochybně vyzná, nepropadá hysterii a zřejmě nikdy nedělá chyby. Odporné. I když na trase Brno-Holohlavy (rybářství, které nám už třetí rok zajišťuje silvestrovského sumce) se nejoblíbenější sentencí vetřelkyně stalo nudné "na kruhovém objezdu rovně, druhá doleva", vytěsnila Tereza hravě moje permanentní zápasy s padající mapou a nerustálé hledáním správných brýlí do úrovně vzpomínek na dávnou minulost.

Tereza to sice umí - byla ovšem dost odtažitá a nudná. A s narůstajícími kilometry sílilo podzření, že během dlouhých úseků mlčení rozvrací jiné domácnosti než tu naši, nebo se dokonce věnuje svým svým soukromým činnostem - snad štrikování či jízdě vlastním autem kamsi, kam cestu zná jen ona. Byla proto chladnokrevně nahrazena kolegyní Chiarou, která slibovala jménem i sladkým jižním jazykem, svázaným s vřelým temperamentem, onačejší setkání.

Také Chaiara však brzy zklamala naše očekávání. Sice se vyzná na českých silnicích, což je pro rodilou Italku jistě ohromná práce, má ovšem stejně nezúčastněný a úsporný projev jako její předchůdkyně, v italštině dokonce působící komisněji než v češtině - a také ona má nejraději kruhové objezdy a dovede celé půlhodiny zarytě mlčet. Nikde žádný vtip, vřelé slůvko navíc, temperamentní pochvala... projevovala se úplně jako nějaká studená Finka!

Tak myslím, že necháme tu protivnou Chiaru (o Tereze nemluvě) mrznout v zaparkovaném autě (mínus deset ji jistě řádně vytrestá), zamíříme do finské sauny - a zakoupeného sumce, který naštěstí nejeví ochotu k žádné řeči, upečeme na ovoci, zelenině a víně.

P. S. Pěkný zbytek roku vám všem, milí čtenáři tohoto blogu - a všechno nejlepší do roku nového. Hlavně samozřejmě hodně filmů, které se vám budou líbit.

Profesionální manželka

Suzanne si udržuje svěžest
ranním během a básněním

François Ozon je v nejlepší tvůrčí kondici - ve třiačtyřiceti si udržuje tempo minimálně jednoho nového filmu ročně. Ať ho nadšeně obdivujete či blazeovaně trousíte, že ve vás vzbuzuje pocity elegantní nudy (nebo něco mezi tím), každým dalším titulem své filmografie se potvrzuje jako vytříbený stylista. Někdy je to zajímavější, jindy méně: mně osobně ovšem baví víc, když se rozhodne nás bavit. (Což neznamená, že nechce něco "vážného" říct.) Svým novým filmem, adaptací divadelní komedie Pierrea Barilleta a Jean-Pierrea Grédyho, se po sérii formálně komplikovanějších, často dramaticky laděných snímků vrací právě k odlehčené, jednoduché divadelní formě 8 žen (2002). Také Profesionální manželka je poctou "ženskému" světu, který ovšem zastupuje a naplňuje (aniž bych chtěla křivdit ostatním, rovněž vynikajícím herečkám ve filmu) jediná osobnost - Catherine Deneuveová. V sedmašedesáti přitom nějakým zázrakem vůbec nepůsobí jako zestárlá, opečovávaná hvězda, která se trapně pokouší naplnit ženskou energií roli ženy středních let! Coby Suzanne Pujoleová, která se z ozdoby manželovy domácnosti mění v milovanou a schopnou šéfku jeho továrny a úspěšnou političku, Deneuveová neztrácí šarm dámy a pikantnost děvky - a to zvlášť ve chvílích, kdy ji Ozon nutí pohybovat se na hraně mezi komedií a parodií této komedie.

Úlisná dcera je vychytralá po tatínkovi

Právě to je totiž velice zvláštní žánrová poloha, kterou režisér vytěžil z dnes už klasické divadelní předlohy. Ta zesměšňovala dobové feministické trendy a "kuchyňskou" válku mezi muži a ženami v rámci jedné středostavovské rodiny (přenesené z generace rodičů mezi jejich dospělé potomky) zkomplikovala ještě soubojem mezi autoritářským majitelem továrny, jeho dělníky a odboráři. Dobové "uvědomovací" trendy působí z dnešního pohledu zastarale, což jen umocňuje poněkud vyčpěle působící předloha: pro Ozona zde vznikl prostor, který naplnil velmi obojakou a podvratnou atmosférou. Jeho film ovšem neevokuje atmosféru francouzských komedií 70. let - spíš nabízí jejich hyperstylizovanou podobu: tehdejší jednoduchost a lacinost z nutnosti nahradil dojem vytříbené kašírovanosti, který se znamenitě snoubí s komorní divadelností v dialozích a práci s časoprostorem vyprávění. (Zajímavý kontrapunkt k vyprávění, odehrávajícím se prakticky úplně ve vile Pujolových, tvoří úvodní sekvence sledující Suzanne při ranním běhu: i v přírodě nachází Ozon stejné roztomile pastelové barvy a naivní kompozice jako později v interiérech a kostýmech.)  

Pujolovi versus třídní nepřítel: levicový
politik Babin (Gérard Depardieu) 

Podobně jako v jiných režisérových filmech, i v příběhu, odehrávajícím se v roce 1977 v severofrancouzském městečku Sainte-Gudule, hraje důležitou roli cosi jako umělecky evokovaný kýč (přičemž nejde o ojedinělý přístup - paralelně na stejném poli pracuje i řada anglofonních tvůrců - namátkou mne napadá třeba Darren Aronofsky). Jediné, co na filmu můžeme brát skutečně "vážně", jsou herci: takoví zkušení komediální matadoři, jako je Deneoveová, Fabrice Luchini (který hraje hrdinčina manžela Roberta) a Gérard Depardieu (jenž ztvárnil Suzannina dávného ctitele Babina), se v oblasti svébytného ozonovského kýče, této zvláštní parodie na komedii, pohybují s bezchybnou nonšalancí. Podobných rolí podvádějících, podváděných, intrikujících hrdinů si sami zahráli nepočítaně ve filmech různých kvalit - a dovedou jim dodat nadhled na druhou i nebývalou citovou hloubku.

Romance v podání dvou posvátných
hereckých monster je prostě dojemná

Kupříkladu milostná romance mezi Suzanne a levicovým politikem Babinem, která je pokračováním dávného "mezitřídního" krvesmilstva, patří v podání Deneoveové a Depardieua k emocionálním vrcholům jejich letité spolupráce. (A nemohu - podobně jako v případě komedie Na mamuta! - nepoznamenat, že děsivě tlustý "Gégé" znovu předvádí vítězství hereckého ducha nad tělem, tentokrát ovšem na malé ploše a s vnitřně vyváženou energií, kterou jsem u něj postrádala někdy od KOndoMEDIE). Do hloubi duše mne oslňuje, jako precizně vybroušený, falešný krystal s desítkami klamavých plošek - a jedinou mrzutostí zůstává, že v kratičkých retrospektivách mladé hrdiny nevyhnutelně hrají jiní, mladší herci... Na znovuvzkříšenou romanci mezi bývalým dělnickým kádrem a jeho dávnou, buržoazní milenkou pak logicky navazuje finále, ve kterém kýč vztahový vyústí v kýč politický...

Suzanne uspěje i v politice

Profesionální manželka (v souladu s originálním názvem evokujícím prázdnou, okrasnou nádobu) tak není bezzubou, stylovou evokací minulosti, ale mnohotvárně jedovatým komentářem k "složité" a "dospělé" současnosti, jež se cítí být nad tuto minulost a její zjevně vyprázdněné a překonané ideály pošetile povznesena.   

Potiche
Francie 2010, 103 min., titulky
Scénář a režie: François Ozon (podle divadelní hry Pierrea Barilleta a Jean-Pierrea Grédyho)
Hudba: Philippe Rombi
Hrají: Catherine Deneuveová (Suzanne Pujolová), Fabrice Luchini (Robert), Gérard Depardieu (Babin), Jérémie Renier (Laurent), Judith Godrècheová (Joëlle), Karin Viardová (Nadège), Elodie Frégéová, Gautier About, Jean-Baptiste Shelmerdine, Sergi López

Pyšná princezna, moc a zahrada

Dáma a šupák: nejoblíbenější sociální
model milostného příběhu

Pyšná princezna je jedním z těch filmů, které se vyplatí vidět občas znovu - a to nejen kvůli potvrzení, že se skutečně znovu nacházíme ve vánočním čase (neboť v každoroční televizní nadílce nesmí chybět - letos ji hrála ve čtvrtek 23. 12. TV Prima). Snímek Bořivoje Zemana z roku 1952 byl totiž zkonstruován tak pečlivým způsobem, že nám dodnes nepodává výmluvnou zprávu jen o našich sebepotvrzovacích vánočních zvycích, ale i o dané době. Prestižní projekt relativně nového komunistického režimu se tehdy zjevně musel vypořádat se zažitými konstantami české pohádky a jejich prostřednictvím nabídnout pracujícímu lidu její novou koncepci. Pod scénářem velmi volné adaptace pohádky Boženy Němcové Potrestaná pýcha jsou podepsáni vedle režiséra i Oldřich Kautský a Henryk Bloch, osoba při letmém protřesení internetu nedohledatelná, ale možná zajišťující během tvůrčího procesu ideologickou správnost vyprávění, které mělo nepochybně posloužit coby výkladní skříň nové, socialistické kinematografie. Jako diváci máme štěstí, že Pyšná je současně řemeslně po všech stránkách dobře udělaným filmem, takže dodnes bezproblémově generuje naši slast (a znovu jsem si teď uvědomila, jak velký podíl na kvalitách filmu má nádherná, živá kamera náchodského rodáka Jana Rotha). Když se filmu podíváme trochu na zoubek (snad vám ho to neotráví), můžeme ho objevit z jiné strany - jako ukázkový model snímku z éry kultu osobnosti, poskytující na jedné straně obraz ideálně fungující moci. Úvodní píseň Náš král dobře kraluje je komplexní budovatelskou sekvencí nabitou dobovými metaforami zafixovanými bratrskou stalinskou kinematografií a vrcholící tradičním obrazem "vládce jako sadaře":



Klíčová je v tomto ohledu precizní hrubínovská formulace "...protože jste pracovití, vždy jsem dobře kraloval": krásný, mužný panovník vyjíždějící mezi prostý lid v prostém šatě a jen v doprovodu několika neozbrojených společníků, je "dobrý", protože jeho lid je pracovitý - a jen je pracovitý, neboť v zemi díky němu zjevně panuje blahobyt, štěstí a rovnost. Což se nedá vyjádřit lépe než písní při práci. V sousední zemi, Půlnočním království, se naopak zpívat nesmí, neboť to prý od práce odvádí. V mojí nesmírně oblíbené scéně rozdílnost obou zemí začíná přímo na hranici: v zemi Miroslavově panuje líbezná letní pohoda a vše vzkvétá, v zanedbaném Půlnočním království viditelně v chudé, skalnaté zemině neprosperuje ani divoká květena. Fičí tu severák, krákají krkavci a na rozcestníku sedí sup (samozřejmě na příslušné straně).



Protože Miroslav se zamiluje do pyšné Krasomily, vydává se do sousední říše, aby ji získal v převleku - samozřejmě v pokračování zahradnické metafory za zahradníka a prostřednictvím "zpívající" rostliny. (Pro věci jen trochu znalé zahradníky je ovšem nepřijatelná scéna, ve které Miroslav s polepšenou Krasomilou ledabyle kropí rostliny do květů v plném slunci: Pyšnou princeznu si tedy jako návod pro zahradnické práce opravdu vzít nelze). Byť Miroslavovy pohnutky ke vstupu do Půlnočního království jsou ryse osobní, žádná z jeho činností nemůže zůstat bez následků. Pokořit, získat a změnit nadutou krasavici znamená proměnit celou zem, v jejímž čele dosud stál starý, slabý král, respektive jeho hamižní a zlí rádcové, jimž přisluhují zvlčilí výběrčí nadměrných daní.

Krásná, ale pyšná

V Půlnočním království ještě vládne monarchie a funguje tu tradiční pozice nedotknutelného panovníka, jehož postavení a moc pocházejí od boha a je tedy za všech okolností "nevinný" (což je to ovšem dovedeno až k senilní dětinskosti). Miroslav ovšem dostává od pošetilého starce milujícího rozmazlenou dceru povolení zpívat a tím i povolení změnit Půlnoční království po vzoru vlastní země. Kam vkročí, tam se lidé dávají do zpěvu a posléze snadno (s pomocí piklů podvratné chůvy a zrádného, mladého královského rádce) nastoluje nové uspořádání, založené na idealizované podobě komunismu. Součástí nových pořádků je samozřejmě potlačení klasických atributů moci - především královské koruny. Tu si sám Miroslav neochotně nasazuje jen v audienční síni, rychle jí zbavuje i unesenou princeznu a z rukou poraženého královského otce ji přijme jen proto, aby ji předal k opatrování svému mladému přisluhovači. Důvod je nad slunce jasnější: s korunou, žezlem a jablkem se přece špatně zpívá a tančí! V závěrečné písni už harmonicky zvučí oslavou šťastného budování i Půlnoční království, jehož zanedbanost a ošklivost je potlačena - což se pěkně ukazuje opět ve scéně na hranici, kde ševce schopného si ulevit (jednu z mála přirozených a tedy sympatických postav vyprávění) dokonce oslovuje z nitra Miroslavovy země autoritativně anonymní chór: "Ševče, proč bys utíkal? Kdo by se tu zpívat bál?"  



Nejen píseň, ale i tanec (přesněji kolektivní roztančené chorovody) oslavují to, že Půlnoční království je konečně svobodné a všichni tam mohou společně milovat a pracovat. Patrně v žádném jiném českém filmu hudební složka neodpovídá tak pádně a výmluvně tradici hollywoodského muzikálu: i tam samozřejmě kolektivní čísla modelují sociální vazby a vyjadřují jisté "ideologické" vzorce. Opravdu jen namátkou malé srovnání (o práci se tady ovšem nezpívá a intimní není tak totálně pohlceno kolektivním, i když je nakažlivé):

Výsledky vánoční ankety - a svátky vůbec

Realistická romance Kristián: drtivá
vánoční preference 4% hlasujících 

V těsně předsvátečním čase mám neodbytný pocit, že bych měla okomentovat výsledky vánoční televizní ankety - už kvůli těm, kteří si našli čas se jí zúčastnit. Ať tedy můj kapr ještě chvíli zahálí na věčnosti - nebo spíš v mlžném prostoru nacházejícím se kdesi mezi "zbavením života" (jak zní letošní unifikovaný eufemismus rybích zabíječů) a voňavým servírováním na štědrovečerní stůl. Jak se tedy podle letošních výsledků zdá, hlasující čtenáři tohoto blogu na televizi nejsou závislí - obejde se jich bez ní plná polovina, dokonce "krásně". Půlka z té půlky - ti, co anketně přiznávají, že vánoční bednu sledují - se ovšem neobejdou bez televizních trvalek typu Pyšné princezny, Tří oříšků či Kristiána. Stejné množství čtenářů neváhá nechat svou telku ševelit od božího rána do božího večera, neboť ke svátkům to zkrátka patří. 

John McClane: "Proč se mi to stává
vždycky o Vánocích?"

Pěkná čtyři procenta si pak pustí opakovaně Kristiána (na Primě ho totiž dávají dvakrát), což je opravdu chvályhodné (jen jestli si nedělali legraci v pošetilém domnění, že kontrola neexistuje). Šestadvacet procent nasadí protiakci - "Smrtonosnou past nebo tak něco" - inu, to jsou ti zatracení asociálové, co se jim zasněžené svátky asi poněkud hnusí. Pro ty Hollywood připravuje antivánoční filmy se stejnou pravidelností, se kterou natáčí tituly, jež zasněženou štědrovečerní pohodu chválí. Což pěkně potvrzuje skutečnost, že americká továrna na sny má každou revoltu pod palcem a umí ji komerčně zhodnotit.  

Pokud jde o mne, stačila mi až do téhle chvíle jistota, že televizní program existuje ve své standardní podobě a bez překvapení: malé pohyblivé obrázky se valí do světa, aniž to využívám já a asi i mnozí jiní, kteří jsou na tomto blogu tak trochu závislí. Mít nějaké možnosti a nevyužít je - to mi zní tak nějak svobodně, demokraticky. Takže (i když se prý má na Štědrý den zase ochladit) přeju všem svobodné svátky: Konejte v těchto hodinách hlavně to, co vy sami chcete.

P.S. Ale na základě své zbrusu nové životní zkušenosti upozorňuji, že péct kaštany v troubě, aniž byste jim nařízli slupky, je pěkná hovadina. 

Ceny české filmové kritiky: nominace

Pouta Radima Špačka: favorit

Možná vás bude zajímat, jak se to vyvíjí s Cenami české filmové kritiky (psala jsem o nich nedávno tady). Hlasovací lístky jsme museli odeslat do 17. prosince, což prý učinilo 85 procent hlasujících (což je docela vysoká účast). Brali jsme v úvahu dvaadvacet hraných a třináct dokumentárních filmů (jež měly letos distribuční premiéru, kterou distributor nahlásil do databáze Unie filmových distributorů). 

Největší z Čechů 

Nejvíce nominací - sedm - získal snímek režiséra Radima Špačka Pouta, jen o jednu méně má Největší z Čechů Roberta Sedláčka  a čtyři získal film Jana Svěráka Kuky se vrací. Tyto tituly budou v dalším hlasovacím kole soupeřit v kategorii nejlepší film, ale také v kategoriích nejlepší režie a scénář (v těch se navíc utkají s filmem Přežít svůj život Jana Švankmajera: protože tu bylo dosaženo rovnosti bodů, byly místo tří vyhlášeny čtyři nominace). (Kompletní seznam nominací najdete třeba na Moviezone).

Můj favorit: Hlava-ruce-srdce

Protože se k tématu ještě vrátím, až bude dobojováno, jen malou poznámku: pokud vnímáme Kukyho jako svého druhu satirickou pohádku (za což se já osobně už delší dobu přimlouvám), tvoří Svěrákův film se Sedláčkovým a Špačkovým pěknou trojici naznačující, že hlasující kritici před vším ostatním jednoznačně upřednostnili aktuálnost a šťouravost. (Nebo to má Svěrák u části kritiky dobré - jako v podstatě vždycky). Všechny tři zmíněné filmy jsou - každý jinak - formálně i názorově ježaté a nevyrovnané, s přehledem ale odepsaly  všechny hladčeji a bezproblémověji realizované konkurenty (typu Herzova Habermannova mlýna). Kolegové kritici se ale současně podle mého názoru zachovali přece jen dost konzervativně, když mezi favority započítali i Švankmajera a jeho snímek, který považuji za předvídatelný, prázdný a nudný - a pominuli jiný, nesrovnatelně tajemnější a dráždivější surrealistický projekt této sezóny, film Hlava-ruce-srdce Davida Jařaba (ten získal jen jedinou nominaci - pro kameramana Marka Jíchu). Přiznávám, že Jařabovo znepokojivé, zábavné a naprosto originální dílo bylo mým favoritem (a hledám jen nějakou klidnější časovou zátoku ve vánočním běsnění, abych sem o něm konečně něco napsala).  

Harry Potter a spol.

Harry Potter: kouzelní adolescenti  

Globalizovaná kina ovládají nezletilci na prahu dospělosti, kteří se místo studia maturitní otázek pokoušejí zachránit svět před apokalypsou. Aby jim to šlo lépe, mají k dispozici kouzelnické hůlky, upíří zuby nebo nadstandardní mutantskou fyzičku. Jsou mladí, krásní a poznamenaní temnotou - protože právě to momentálně na diváky působí nejvíc sexy. 

Časy, kdy bylo filmovému Harrymu Potterovi jedenáct let a nastupoval do prvního ročníku bradavické školy čar i kouzel, jsou nenávratně pryč, i když je služebně o čtyři roky mladší než jeho literární vzor. Když před devíti lety poprvé zamával kouzelnickou hůlkou, vypadalo to jenom jako další bezkrevná rodinná fantasy v hollywoodském stylu. Úspěch prvního snímku inspirovaného knížkou Joanne Rowlingové ovšem změnil miliony diváků na řadu následujících let v dobrovolné otroky spisovatelčiny vlezle průměrné fantazie. Jejích knih totiž bylo nakonec sedm, a přestože fiktivní hrdina zestárl v každé z nich jen o rok, číst jeho příběhy a chodit na potterovské filmy se ukázalo být programem na celých čtrnáct let: první kniha totiž vyšla v roce 1997 a poslední film do kin vtrhne až v červenci 2011.

Harry přitahuje temnou magii 

Nezletilý outsider s jizvou na čele, jehož osudem je zlikvidovat zlého černokněžníka Voldemorta, vraha svých rodičů a uchvatitele moci nad kouzelnickým i lidským světem, tak odchoval celou jednu generaci. Vzhledem k promyšlenému marketingu se sice těší obrovské popularitě, odborníkům i vychovatelům ale nebezpečně zvyšuje tlak. Naivistická kombinace příběhu z anglické internátní školy a čarodějnického dobrodružství totiž vyústila v hororovou fantasy o třech mladistvých bezdomovcích, kteří utekli z domova i ze školy a nevybíravě obcují s magií, která je samoúčelná, efektní a přitažlivě temná. Někdy se dokonce zdá, že se na straně pomyslného dobra (jehož hranice jsou ve vyprávění řádně otřeseny) ocitli jaksi náhodou…Rowlingová je nicméně milionářkou a společnost Warner Bros. zhodnotila potterovské snímky jako nejvýdělečnější filmovou sérii všech dob.

První část závěrečného dílu série, Harry Potter a Relikvie smrti v režii Davida Yatese, není ovšem jen marketingově promyšleným pokračováním veleúspěšné knižní série. Je také součástí módního trendu, který zamořuje kina i televizní obrazovky v posledním desetiletí. Zajímavé je na něm i to, že je povětšinou vázaný na psané, sériové předlohy (knihy či comicsy) a v souladu s tím masíruje diváky postupně v několika dílech. 

Twilight

Soustřeďuje se s počtářským rozmyslem na nejhladovější a nejperspektivnější konzumenty – adolescenty – a vypráví jim příběh jejich cesty k dospělosti jako napínavou fantazijní story s dobrým koncem. V souladu s jejich vlastními pocity odcizení a nejistoty jsou hrdinové těchto příběhů „jiní“ a liší se od svého „normálního“ okolí, často díky nějakým výjimečným schopnostem. I když je mají od narození (jako Harry nebo telepatka Sookie Stackhouseová z upírského seriálu True Blood: Pravá krev), okamžik dospívání je umocňuje (jako u mutanta Bobbyho „Icemana“ Drakea ve filmovém dobrodružství X-Men 2). V té době ovšem také mohou být získány osudovým omylem (jako u středoškoláka Petera Parkera, který se kousnutím radioaktivního pavouka mění v pavoučího superhrdinu Spider-Mana). Někdy ovšem stačí, aby se někdo prostě osudově zamiloval – jako středoškolačka Bella Swanová do sexy vampýrského spolužáka z emo-ságy Twilight, inspirované knížkami Stephenie Meyerové. 

Mladý Frankenstein Mela Brookse -
šílený vědec coby objekt parodie

O vyprávění, které využívá takových pouťově halloweenových prvků, se ovšem nezajímají jen adolescenti, ale i rodičovská generace. Ve sféře zájmu jejich dětí se totiž ocitla i témata, jež ještě poměrně nedávno patřila výhradně dospělým. Pro generaci dědečků byli totiž kníže noci Dracula, mytologický kouzelník Merlin nebo Frankensteinovo monstrum nositeli závažných témat lidské existence, oděnými do hávu viktoriánské romantické temnoty. Dnes se změnili v zábavné popkulturní ikony, vlekoucí za sebou nicméně cáry dávných významů... I to může být důvodem zájmu dospělých o dětské čtení, pubertální zábavu a kinematografii adolescentů.

Sladkých sedmnáct 

Peter Parker bude
pavoučím mužem

Odvážný, nekonformní mladík či děvče, kteří si odpovídají na otázku, kým vlastně jsou, a hledají své místo na světě – to jsou postavy, které najdete patrně ve všech mytologiích světa a v řadě příběhů, které se v nich podvědomě či záměrně inspirují. Jde o univerzální příběh dozrávání, který prožíval třeba už řecký rek Théseus, jenž coby osudem vyvolený mladíček vykoná řadu heroických skutků, projde vítězně labyrintem, kde zabije nestvůrného Mínotaura, a posléze se stane vládcem svého lidu. 

V návaznosti na klasický „vzdělávací román“ (bindungsroman), který se začal formovat už na sklonku 18. století a měl podpořit duchovní, psychologický či společenský rozvoj jedince, začíná příští hrdina jako odstrkovaný outsider. Součástí jeho cesty k dospělosti a socializaci bývá útěk z dosavadního domovského prostředí, protože jeho neklidná, zvídavá a svobodná mysl už déle nesnese malichernost a útlak. 

Luke Skywalker - mladíček
ze zapadlé planety

Ideálním stářím pro hrdinu či hrdinku takového příběhu je věk těsně předcházející dosažení zletilosti. Ten je ovšem v různých fantazijních prostředích různý, ale pravidelně nižší než v naší realitě: třeba ve světě Harryho Pottera kouzelníci dosahují dospělosti už v sedmnácti. A jak naznačují dobrodružství Anakina Skywalkera a jeho syna Lukea, v galaktickém universu filmové ságy Star Wars se dospělý statut zřejmě odvozuje od schopnosti řídit kosmickou loď. Zralý pro dobrodružství je každopádně protagionista, který je oficiálně ještě dítětem, ale pro „skutečný život“ je připravený nesrovnatelně lépe než všichni dospělí kolem něj.

Hrdina s legálním povolením k dobrodružství je pro adolescenty nepřitažlivý už proto, že se s ním mohou ztotožnit obtížněji než s někým, kdo je jim věkově roven nebo je mladší. Moderní fantasy příběhy, ať už je napsali skutečně sečtělí autoři (nebo jen polovzdělanci jako Rowlingová či pachatelka upírské ságy Twilight), tedy úmyslně využívají právě nezralých hrdinů, kteří zkoušku dospělosti neskládají ve škole, ale v realitě. 

Lucinka z Plavby Jitřního poutníka už
příště nesmí do pohádky

Vyšší věk je dokonce na překážku, jak naznačuje britský spisovatel C. S. Lewis ve svých sedmidílných Letopisech Narnie: tam jsou „přestárlí“ protagonisté posléze vyloučeni z čarovného světa. V adaptaci třetí knížky s podtitulem Plavba Jitřního poutníka (která právě přichází do českých kin) jsou tak surově vyobcováni hlavní hrdinové dvou předchozích dílů – sourozenci Peter a Susan Pevensieovi, a protagonisty vyprávění se stávají jejich mladší příbuzní…

Mládí zjevně posiluje schopnost učit se a vstřebávat novinky: každý „jiný“ hrdina si totiž na své cestě musí osvojit pravidla nového světa a podřídit jim své dovednosti. Díky unikátním schopnostem rychle předčí nové přátele a dokonce i mentora, který mu bývá pravidelně přidělován (ať už se jmenuje Albus Brumbál, Obi-Wan Kenobi nebo Gandalf). Provokuje ho k tomu už skutečnost, že se ocitl za hranicemi nudného, upjatého domovského světa a může se zabydlet v realitě, která se řídí mnohem zábavnějšími zákony a je zabydlená nesrovnateleně vzrušivějšími bytostmi, než jaké poznal dosud.

Nadstandardní výbava 

Scott Pilgrim: nic nevypadá obyčejně

Příběhy, ve kterých jde jen o civilní uzavření relativního míru s rodiči a učiteli, získání sebedůvěry a o ztrátu nevinnosti s nejhezčí spolužačkou či spolužákem, se odsunuly do sféry tradiční teenagerovské komedie typu Prci, prci, prcičky (1999). Když se dnes někdo o něco takového snaží, musí to vypadat přinejmenším jako filmová adaptace comicsu Bryana Lee O'Malleyho Scott Pilgrim proti zbytku světa (2010), jejíž hrdina se ve videoherně stylizovaném boji na život a na smrt utkává se sedmi bývalými známostmi své nové dívky… 

Noční můra v Elm Street: Johnny Depp

Současné příběhy o dozrávání rády využívají fantaskních prvků, jejichž hlavním nositelem bývá sám hlavní hrdina. Teenageři a adolescenti tak zjevně s plnou vážností vracejí úder, protože celá desetiletí byli ve filmu především trpnými obětmi temných nadpřirozených sil. (Od klasických hororových tasemnic typu Halloweenu, Texaského masakru motorovou pilou, Pátku třináctého či Noční můry v Elm Street se příliš nelišily ani novější filmové série -Vřískot, Jeppers Creepers , Tajemství loňského léta či Nezvratný osud.) 

Frodo Pytlík (Elijah Wood) je hobit
neobyčejného typu

Sám protagonista dnešního populárního příběhu o dospívání disponuje nadstandardní výbavou. Nejde už o nezvladatelné ničivé schopnosti, jakými vládla Carrie z románu Stephena Kinga: hrdina bývá příslušníkem vyvoleného druhu, který ví a vidí víc, než obyčejní smrtelníci. Zjevně už tedy nestačí zasadit do fantazijního rámce obyčejného hrdinu, který si vybojuje hrdinský statut na základě takových normálních vlastností, jako je upřímnost, dobrosrdečnost, houževnatost či loajalita k přátelům. Mrňavý a velmi člověčí hobit Frodo Pytlík, který se z fantasy trilogie J. R. R. Tolkiena Pán prstenů veleúspěšně přesunul do filmové série režiséra Petera Jacksona (2001-2003), byl proto vlastně spíš výjimkou potvrzující pravidlo. 

Boží synek si troufne i na Medúzu
(Percy Jackson: Zloděj blesku)

I Harry Potter tak zjišťuje, že pochází z čistokrevné kouzelnické rodiny a jeho rodiče nezahynuli při autonehodě, ale rukou magického nepřítele – a že z každodenního živoření vede přímá cesta do metropole a odtud do středobodu čarodějnického světa, bradavické školy. Podobně si Luke Skywalker v sérii Star Wars uvědomuje, že život u venkovských pěstounů byl jen předehrou k tomu, aby coby geneticky nadprůměrně disponovaný rek zachránil galaktické společenství před zlým císařem, nastolil v něm blahobyt a americkou demokracii a nádavkem získal ruku krásné princezny. (Už jeho otec Anakin už totiž dávno přišel na to, že příčinou výjimečnosti jejich rodiny jsou jakési záhadné midichloriany obsažené v krvi.) Hrdina teenagerovské fantasy Percy Jackson: Zloděj blesku (původně protagonista knižní série Ricka Riordana) už ve dvanácti zjišťuje, že se vlastně jmenuje Perseus a coby syn boha Poseidóna má jistá práva a schopnosti… Dědičná je dokonce i špionská profese, jak naznačuje Alex Rider z knižní série Anthonyho Horowitze (která se však dočkala jen jednoho filmového výstupu v podobě akčního snímku Stormbreaker/2006) či hrdinové filmové série Spy Kids, kterou uvedl do světa režisér Robert Rodriguez (a která se v roce 2011 dočká už čtvrtého dílu). 

Upír vhodný pro dívčí
publikum (Twilight)

Pokud je v rámci této koncepce něco nového, pak je to vážnost, jakou tyto příběhy přikládají samy sobě: komediální nadsázka se hodí pro dětičky, adolescent ovšem vyžaduje heroickou pózu a velkolepě temné kulisy. Někdy se to dokonce přežene, takže ufňukaná, rádobytemná upírská romance pro děvčata Twilight je zdrojem posměchu kritičtějších (rozuměj především klučičích) diváků. I tady ovšem platí, že v halloweenských kulisách kladoucích „vážné“ otázky života a smrti někdy mrzne úsměv na rtech.

V rámci „mytologické“ koncepce, ať už je původní nebo okopírovaná, totiž zpravidla úspěšně fungují tytéž prvky: dozrávání jedince sluší pozadí nesmiřitelného souboje druhů, národů či zájmových skupin. To někdy ústí až do monumentální historické ságy. Coby výsledek odvěkého sporu proti sobě nakonec mohou ve finální olbřímí bitvě stanout celé armády a rozhoduje se tu o příštím osudu celého světa.
Konečnému vítězství dobra ovšem obvykle předchází série porážek a ztrát: neboť takovému příběhu nejlépe sluší forma trilogie, třetímu a závěrčenému dílu předchází druhý díl, který zpravidla končívá totální katastrofou. (Což je mimochodem také případ první části filmu Harry Potter a relikvie smrti, takže předchozích šest filmů působí jen jako rozvleklá přípava na finální velký masakr.) 

Gandalf v Pánovi prstenů zemře... a
zase vstane z mrtvých

Apokalypsa je pak odvrácena jen díky neuvěřitelnému úsilí a odvaze skupiny hrdinů vedených vyvoleným rekem. Na cestě k vítězství nemusejí zahynout jen tisíce bezejmenných spolubojovníků i dočista nevinných lidí, o jejichž blahu a svobodě se tady pravidělně řeční především, ale autorům ani divákovi na těch bezvýznamných, nudných „mudlech“ vlastně nezáleží. Dojemnější než nějaká ta hromada anonymních mrtvol je skon některé z důležitých postav, často dokonce mentora mladistvého protagonisty.

Aby dosáhl dospělosti a zachránil svět, musí ovšem mladý hrdina ukrutně fyzicky a duševně strádat. Přichází obvykle nejen o svůj původní domov (ten většinou za moc nestojí, takže žádná škoda), ale často i o nové zázemí ve fantazijním světě: on a případně hrstka jeho nebližších se stávají vyvrheli i v rámci rebelského fantazijního společenství, jehož pravidla poruší. I jednota skupinky největrnějších kolem hlavního hrdiny ovšem posléze podlehne rozkladu, aby se protagonista mohl utkat s vlastními vnitřními démony: kamarádství sice ve světě adolescentů předtavuje nezpochybnitelnou hodnotu, na svoje dospívání je ovšem každý přece jen sám. Což je jeden z mála „realistických“ konstatování v těchto příbězích.

Temná strana síly 

Dospívající vlkodlak
a jeho použití v realitě

I v permanentním, popkulturním halloweenovém večírku pro nezletilce můžeme postřehnout posuny. Ty na jedné straně devalvují původní mytologická východiska fantazijních příběhů o dozrávání a na druhé si (občas) užívají možnosti jejich podvratných variací. Obojí vychází hlavně z toho, jak prudce stoupá obliba „jiných“, kteří byli dříve jednoznačně spojováni se zlem - kouzelníků, upírů či vlkodlaků. Ti jsou teď přitažlivými kladnými hrdiny, s nimiž se adolescenti bezproblémově ztotožňují.

Cestu jim proklestili všechny ty roztomilé televizní Sabriny – mladé čarodějnice a Buffy, přemožitelky upírů, případně vlkodlačí středoškoláci Teen-Wolfové a sympatická Addamsova rodina. Legitimizace temných prvků v každodennosti dospívajících vede současně i k zesvětštění nadpřirozené či nepřirozené existence. Často tak už vůbec nejde o souboj dobra se zlem a světla s tmou, ale o to, vyspat se se spolužákem z vyššího ročníku. Současně nezletilí kouzelníci či dospívající monstra se svými pravzory sdílejí existenci v oblasti šera, na hranici mezi černou a bílou, životem a smrtí, zákonem a jeho permanentním porušováním. 

I X-Menka Rogue má právo na lásku

Už z podstaty tak příliš nemění sami sebe a nepodřizují své tužby potřebám a pravidlům světa kolem: netrápí se jako některá klasická monstra vyobcovaná na okraj většinové společnosti, netouží předčasně ukončit svou mučivou existenci nemrtvých či skoncovat se svou odlišností a zařadit se mezi normální lidi. Vlastně jsou docela konformní, i když jim můžete závidět, jak bezproblémově se mohou věnovat konzumu všeho druhu: nehrozí jim například, že by se mohli nakazit civilizačními chorobami a podlehnout AIDS - takže mohou bezuzdně souložit, s kým se jim zachce (autorka knižní série Bratrstvo černé dýky, J. R. Wardová, dokonce na tomto základě rozjela upírskou ságu pro ženy, která se vzhledem ke své neskrývané pornografičnosti a sadismu filmové adaptace nejspíš nedočká). 

Interview s upírem: navždy mladí a krásní

Hrdinové adolescentních příběhů tak ovšem nemohou být nestvůrní, ale mladí a krásní, a k dokonale zdravému, reklamnímu vzhledu jich chybí snad jen ruměnec na interesantně pobledlých tvářích. Samozřejmě si také nelibují v umatlaných pohřebních rubáších zastaralého střihu, ale v zajímavém, kvalitním, značkově vyhlížejícím oblečení. Jejich příbytky jsou náležitě „cool“ a dopravní prostředky, které používají (i kdyby šlo jen o létající košťata), mají supermoderní designy odpovídající nejsoučasnějším představám. Temná aureola se tu s okázalou samozřejmostí snoubí s nevinností mládí: cožpak můžete vyčítat šestnáctiletým dětem jejich přirozený sklon k sobectví, afektům a konzumní hltavosti? 

Jegor z Denní hlídky

Příklon k navenek tak atraktivní temné straně ovšem svědčí i o odmítnutí dospělé zodpovědnosti a možnosti utvářet okolní svět – a občas se do středu zájmu publika dostanou i příběhy, které v tom nespatřují nic pěkného. Jako tragický je tak vnímán kupříkladu osud nezletilého syna hlavního hrdiny Jegora v ruském upírském megahitu Denní hlídka, inspirovaném knížkami Sergeje Lukjaněnka. Nebo venkoncem i příběh krásného a romanticky ztraceného Anakina Skywalkera z nové trilogie Star Wars.

Varování před syndromem Petera Pana - chlapce, který odmítl vyrůst a pokoušel se zůstat věčným dítětem – ovšem snadno zaniknou v hlavním proudu. A ten se nese v aseptickém duchu politické korektnosti, který spolehlivě pohltí známky skutečné originality a rebelství. Opakovaně se tu velebí třeba kulturní, genderové, národnostní a rasové smíření. V žádném společenství dnešních „jiných“ hrdinů, ke kterému se dospívající protagonista obvykle připojuje, už nesmějí chybět energické ženy, svižní Asiati ani zdatný rek tmavé pleti (a je tedy jen logické, že potterovská Relikvie smrti nenápadně oblékla černého kouzelníka Kigsleyho do muslimsky vyhlížejícího hábitu). Moderní svět je tolerantní a i pro toho nejpodivnějšího „jiného“ se tu najde místo. Když poklidně soužijeme s lesbičkami a gayi, proč by se nenašlo pro slušně vychovaného, býložravého, mladistvého vlkodlaka? 

Underworld: svět, kdy upíři ještě pili krev

Přitažlivě zlobiví, „jiní“ museli proto rezignovat i na původní zdroje obživy a čerpají z alternativních, ekologických a společensky přijatelných zdrojů. Nemusíte se tedy bát, že by vás zatěžovali takovými ohavnostmi, jako je sání krve lidských obětí či požívání jejich masa. Pít krev mohou dnešní „závislí na hemoglobinu“ snad jen v archaických kulisách typu série Underworld - podobně, jako dnes svobodně mohou kouřit cigarety už jen protagonisté historických filmů. Pro knižní, seriálové a filmové upíry bylo vytvořeno tak uspokojivé množství nejrůznějších náhražek, zpravidla na bázi zvířecí krve nebo umělých látek, že to uspokojí i vegetariána. Harryho kamarádka Hermiona nikdy nemíchá v čarodějnickém kotlíku nic skutečně odporného a mutanti přijímají zpět svou ztepilou lidskou podobu, aniž zahlédnete něco z jeho přirozené lidské nahoty.

Temný viktoriánský romantismus spojený s bolestnou, divokou existencí vykořeněné „cizí“ bytosti tak uvolnil místo uživatelsky přátelské podobě „jiného“. Ta vychází vstříc všem požadavkům současného světa, který místo reality nastrkuje pěkně vypadající banalitu. Dospívání teď vypadá tak skvěle, že by do toho našinec šel ochotně znovu.

(Tento text byl psán pro časopis pro muže ForMen. Za možnost uveřejnit ho i zde děkuji.)

Velká láska Pierra Étaixe: Svoboda snu

Surrealistický sen o jezdících postelích

V rámci další části Projektu 100 můžete vidět komedii Pierra Étaixe o plachém dobyvateli, který si užívá nevěru jen ve svých snech. Melancholická, oneirická klauniáda zakotvila v mezeře filmové historie mezi díly Jacquese Tatiho a Luise Buñuela. 

Význam francouzského režiséra a herce Pierrea Étaixe se často odvozuje od jeho spolupracovníků – kolegy a mentora Jacquesa Tatiho a scenáristy Jeana-Claudea Carrièrea. Na jeho kariéru se ovšem můžeme podívat i z druhé strany: existují totiž zřejmé důvody, proč řada významných tvůrců spolupracovala právě s Étaixem. Jsou stejné, které nás vedou k tomu, abychom ho znovuobjevili jako komediálního autora rovnoprávného s klíčovými osobnostmi 20. století, počínaje evropskými cirkusovými klauny přes americké mistry němé grotesky a konče Woodym Allenem a Jackiem Chanem.

Klasické uspořádání francouzské
ložnice konce 60. let?

Nejde jen o Étaixovu originalitu a všestrannost, spojující okouzleného diváka, zvídavého teoretika a nadšeného, precizního praktika. Jde i o dojem nadčasové subverze, již vzbuzuje samotný vypjatě anachronicky, až autisticky působící étaixovský vesmír. Starosvětská naivita odvozovaná od frašek Georgese Feydeaua tají podvratnost surrealistického básníka, srovnatelná ovšem spíš s pozdními díly Luise Buñuela než se stylově i myšlenkově okázale provokativními filmy Étaixových vrstevníků z francouzské nové vlny. 

Parodie na šťastný domov 

Solidní nejistota 

Étaix tvrdí, že nikdy neusiloval o nic jiného než o pobavení diváka. Současně však cítil, že žádná skutečná, trvalá provokace už není proveditelná. Podobně jako Buñuel odmítal protestovat a dráždit za každou cenu a uchýlil se do znepokojivého pološera jemné subverze. Na tom měl podíl i jeho dvorní scenárista Jean-Claude Carrière, jehož právě v 60. letech, kdy natočil všechny své významné snímky, sdílel právě s o generaci starším španělským mistrem. 

Na rozdíl od filmů nové vlny či děl Buñuelových ovšem Étaixova díla představovala pro dobové publikum solidní jistotu, což dobře dokumentuje i režisérův vrcholný opus Velká láska (1969), uváděný v Projektu 100 v doprovodu oscarové krátké grotesky Šťastné narozeniny (1962). Důvěrně známé prvky tu představuje anekdotický příběh i hlavní komická postava, jež je (podobně jako ve většině režisérových filmů) prostě nazvaná Pierre. Ta ovšem vyjadřuje názory a pocity svého tvůrce a představitele stejně důsledně, jako Frigo koncentruje postoje Bustera Keatona. 

Komentář k revoluci 

Večeře u tchána s louskáním ořechů

Ve Velké lásce se Étaixův Pierre etabluje jako manžel bohaté Florence (v podání režisérovy ženy Annie pocházející z rodu cirkusových klaunů Fratelliniových). Spořádaný muž středních let, vedoucí pracovník v tchánově továrně, se ovšem zamiluje do své nové, mladičké sekretářky, a za zády rodiny se odhodlá přistoupit od snů k činům. Snový svět je ovšem obtížné legitimizovat skutkem a propojit jej tak s realitou – což Velkou lásku odhaluje jako mužskou verzi Buñuelovy Krásky dne (1967), jejíž scénář psal Carrière dva roky předtím. 

Pierreovy fantazie ovšem na rozdíl od vizí Séverine postrádají zvrácenost: plachý, smutný šosák působí navzdory svému úmyslně dráždivému „buržoaznímu“ vzhledu jako oběť absurdních řídících mechanismů, prolínajících ze sociální sféry i do nejintimnějších koutů jeho mysli (viz surrealisticky pojatý sen o jezdících postelích). Velká láska nabízí nicméně podobně nelítostný komentář jako Kráska dne, obohacený navíc o autentickou skeptickou reakci intelektuálů středního věku Étaixe a Carrièrea na chaotický naivismus revolty, jež pohltila Francii v době natáčení, v létě1968. 

Étaix film točil mimo revoluční Paříž, v Tours, a našel si čas i na dokumentární záznam reakcí obyčejných Francouzů, trávících dovolenou v plážových letoviscích. Sestříhal z nich pak hořkou satirickou burlesku Země hojnosti (1970). Jeho názory, nemaskované do podoby zábavné hříčky, byly pro kritiku i diváky natolik nepřijatelné, že to zničilo jeho filmařskou kariéru. 

Keatonovská inspirace: příliš
mnoho nevěst

Le grand amour

Francie 1969, 87 min., titulky 

Režie: Pierre Étaix
Scénář: Jean-Claude Carrière, Pierre Étaix
Kamera: Jean Boffety
Hudba: Claude Stieremans
Hrají: Pierre Étaix (Pierre), Annie Fratelliniová (Florence), Nicole Calfanová (Agnès), Alain Janey (Jacques), Ketty Franceová (paní Girardová), Louis Maiss (pan Girard), Jacqueline Rouillardová (Louise)

Heureux anniversaire

Francie 1962, 15 min.
Režie: Pierre Étaix
Scénář: Jean-Claude Carrière, Pierre Étaix
Kamera: Pierre Levent
Hudba: Claude Stieremans
Hrají: Pierre Étaix (manžel), Laurence Lignieresová (manželka), Robert Blome, Lucien Frégis, Nono Zammit

Pierre Étaix 
(nar. 23. 11. 1928, Roanne, Francie)

Pierre Étaix

V šestadvaceti přišel do Paříže a k původní profesi grafika a ilustrátora si rychle přidal povolání kabaretního klauna. K filmu ho dostal Jacques Tati, s nímž úzce spolupracoval na komedii Můj strýček (Mon oncle, 1958). Od roku 1961 začal sám režírovat (za KF Šťastné a veselé získal mj. Oscara a cenu BAFTA 1963). Debutoval keatonovskou groteskou Nápadník (1962). Následovaly komedie Jojo (1965 – Velká cena na MFF v Benátkách), Jen když jsme zdrávi (1966) a Velká láska (1969). Na scénářích všech jeho snímků se podílel Jean-Claude Carrière, který ovlivnil i vznik celovečerní dokumentární satiry o revolučním roce 1968 Země hojnosti (1970), jejíž drtivý neúspěch zničil Étaixovu filmařskou kariéru. Kvůli letité blokaci autorských práv na své filmy pak na 40 let prakticky zmizel z filmové mapy Evropy. Naplnění našel v psaní a herectví (mj. cirkus Pinder, l’Étaix du Cirque) a také jako učitel (založení École Nationale de Cirque). K filmu se vrací sporadicky (např. adaptace své divadelní hry Pán se dostává do let, projekt realizovaný v systému Omnimax Píšu do prostoru – opět s Carrièrem). Jako herec se mihl např. v Bressonově Kapsáři (1959, Pickpocket), Felliniho Klaunech (1970, I Clowns) či v Iosselianiho Podzimních zahradách (2006, Jardins en automne). 

Filmografie (režie): KF Rupture (1961, Rozchod), Le soupirant (1962, Nápadník), KF Heureux anniversaire (1962, Šťastné narozeniny), Yoyo (1965, Jojo), Tant qu'on a la santé (1966, Jen když jsme zdrávi), Le grand amour (1969, Velká láska), dok. Pays de cocagne (1971, Země hojnosti), TV seriál Souris noire (1987, Černá myš), L'âge de Monsieur est avancé (1987, Pán se dostává do let), J'écris dans l'espace (1989, Píšu do prostoru)

(Tento text byl napsán pro zvláštní číslo Filmových listů věnované další části Projektu 100. Za možnost uveřejnit ho i zde děkuji.) 

Úterky na ČT: neúplný Gabin

Gabin - pozdní léta 

Protože se teď na pár dní nacházím v maďarských lázních v Harkány (a platí to, co jsem o nich psala loni), bude mi v úterý v osm chybět pravidelný gabinovský film, kterými své diváky začala zásobovat Česká televize (tentokrát jde o krimi Paša Georgese Lautnera z roku 1968). Za týden už budu mít smůlu - posezení před bednou s velkým francouzským hercem se totiž co do rozměrnosti nemůže rovnat chvalně známým úterkům s Belmondem, které vytvořily druh divácké závislosti (a asi nejen u mne). Sotva totiž začalo, už v hlavní vysílací době končí, a zůstává jen dojem zoufalé neúplnosti. Herecká legenda, jejíž existence není ohraničená jen daty 17. 5.1904 - 15. 11. 1976, ale trvá dodnes navzdory všem poryvům mód a stylů, se totiž dočkala především filmů ze závěrečného období své tvorby (čítající téměř stovku titulů). Pro diváka (a dokonce i pro našince) je tak těžké představit si teď Gabina jinak než jako bělovlasého, tělnatého, dominantního, starého elegána, který proplouvá svými filmy víceméně prostřednictvím autopilota.

Velká iluze (1937)

Jean Gabin (narozený jako Jean-Alexis Moncorgé), ovšem provázel francouzskou kinematografii od konce 20. let a svůj profesionální obraz naplnil desítkami rozmanitých hrdinů, ke kterým se představa etablovaného starce v převlečníku z velbloudí srsti nehodí. Gabin dokázal být romantický, zoufalý, cynický, odpudivý i sexy v rukou takových velkých režisérů, jako byli Jacques Tourner, Julien Duvivier či Jean Renoir... a jeho hrdinové se pohybovali spíš za hranicemi lidských i božských zákonů než v jejich mezích. Gabinovu pozdní podobu však formoval spíš dobrácký komisař Maigret než zolovský strojvůdce Lantier  z Renoirova Člověka bestie (1938)...

Maigret

Gabin ve svém "stříbrovlasém" období splývá ve svých rolích se svým vlastním mediálním obrazem: i když hraje zločince či sociálně podvratný, nebezpečný typ, je to vždycky "náš" Gabin, milovník vína a dobrého jídla, ležérní gurmán s v zásadě dobráckými manýry... Postava herce tak překrývá roli, což se stává v žánrovém filmu u zasloužilých hereckých veteránů dost často - a je to možná nevyhnutelné, protože dostávají chtě nechtě většinu rolí šitých přímo na tělo. O tom, jak masivně to otřásá kupříkladu samotnými základy kriminálního dramatu, není sporu: Denis Farraud ve Slunci rošťáků Jeana Dellanoye (1967) je dobrodruh, který se znovu vydává do akce jako bankovní lupič, ale i v podvratném rámci filmu noir představuje pro diváka sympatickou "otcovskou" jistotu. O tom, že byste na konci fandili oficiální spravedlnosti a považovali jeho dopadení za správné, nemůže být řeč... A tak si nejspíš v úterý v osm pustím DVD s Velkou iluzí, kterou jsem si předvídavě přibalila s sebou do kufru, abych se naladila na méně předvídatelnou gabinovskou strunu.  

Letopisy Narnie: Plavba Jitřního poutníka

Bratranec hlavních hrdinů Eustác
přebírá veslo

Zatímco filmový Harry Potter spěje do finále, jeho služebně mladší sériový fantasy bratříček Letopisy Narnie se dopracoval k druhému pokračování. Přestože filmové adaptace dvou knížek sedmidílné ságy C. S. Lewise nebyly v pojetí režiséra Andrewa Adamsona valné (Lev, čarodějnice a skříň / 2005, Princ Kaspian / 2008 - mou recenzi najdete na internetové stránce Cinemy tady), jejich celosvětové tržby prý přesáhly 1,1 miliardy dolarů. Takže se jede dál - na rozdíl třeba od série Temné esence, kterou pravděpodobně navždy zlikvidovala nízká návštěvnost prvního dílu - Zlatého kompasu. 

Z Kaspiana je vládce fantazijní říše

V Plavbě Jitřního poutníka se potvrzuje, že bylo správné vkládat naděje do "nového" režiséra Michaela Apteda (který svou schopnost zapojit se do probíhající série stvrdil už bondovkou Jeden svět nestačí /1999). Jádrem scenáristického týmu i nadále zůstávají Christopher Markus a Stephen McFeely, oproti předchozímu dílu však prý došlo ke snížení rozpočtu. Ani předchozí Letopisy (ať se v nich utopilo miliónů dolarů, kolik chtělo) ovšem neměly excelentní triky, kostýmy či zapamátováníhodnou výpravu - a navíc byly zatíženy málo schopným režisérem. Navzdory Aptedově umu udržet vyprávění pohromadě také Plavba strádá neoriginální obrazovou koncepcí a pohybuje se v tomto směru v průměru "teenagerovského fantasy blockbusteru". Ani v dabovaném 3D rozměru (což byla verze předkládaná na novinářské projekci, kde jsem film viděla) ovšem  nedosahuje naduté debility Shyamalanova Posledního vládce větru. Jednoznačně je dosud nejlepším narnijským filmem - nesmíme ovšem zapomínat, že jde o status jednookého mezi slepými.

Jitřní poutník: neživotné plavidlo
v říši pohádek

Podobně jako první půlka Relikvie smrti, i Plavba má to štěstí, že je vázána na jedno konkrétní "přírodní" prostředí  (uvozovky používám proto, že je samozřejmě částečně generované trikově). Zatímco Harry s kamarády bloudí anglickou krajinou (na jejíž půvab se tvůrci nedokázali bohužel soustředit), příběh Lucky a Edmunda Pevensieových a jejich bratrance Eustáce je bezpečně ukotven na moři. Půvabné plavidlo bývalého prince (nyní už krále narnijské říše) Kaspiana sice vinou filmařů příliš nedýchá životem, ale alespoň zabraňuje postavám rozprchnout se do jiných, fantaskních prostředí. Dějová linie je tak stejně přímá jako trajektorie plachetnice, i když naneštěstí dost svévolně určovaná: protagonisté se ženou vpřed na základě podivně nesoudržných vodítek a indicií, které jim podsouvají ne zcela důvěryhodně exponované postavy. Většinou bohužel platí, že jakýsi cizí chlapík či dívčina se coby další ukazatel cesty hrdinů legitimuje slovy, nikoli svými činy, načež beze stopy zmizí a už o něm ve vyprávění nepadne ani slovo. Ve výsledku je vám proto jedno, jakým způsobem se postavy dobraly svého cíle (a vlastně i to, o jaký cíl šlo).  

Cesta za modrou hvězdou se vyplatí 

Ve skutečnosti jde zřejmě o to, že hrdinové hledají sedm ztracených narnijských lordů (respektive jde spíš o jejich kouzelné meče, jejichž  spojení způsobí porážku zla rozlézajícího se Kaspianovou říší). Lucinka a spol.proto postupně navštíví několik ostrovů, na nichž  je nutné podstoupit různé morální zkoušky ve stylu reklamy na Colu "zůstaň svůj". Zlovolná zelená mlha (která se v knižní předloze vůbec nevyskytuje) totiž vládne schopností pokoušet váhající osoby - čili Lucka zatouží být stejně krásná jako její starší sestra Zuzanka, mocichtivého Edmunda svádí jeho stará protivnice - "ledová královna" (Ale její představitelky Tildy Swintonové si moc neužijete), naivka Eustác podlehne mamonu a nejistý Kaspian se musí utkat se vzpomínkou na dominantního královského otce. 

Lucinka na ostrově stříhaných keřů

Obecně jde tedy o "problémy následovníků": Lucinka a Edmund jsou mladší sourozenci hrdinů předchozích dvou dílů, Zuzanky a Petera, kteří se už osvědčili coby narnijské hrdinské celebrity. Eustác je v Narnii poprvé a proti své vůli a musí na sobě zapracovat, aby se z přemoudřelého zbabělce změnil v hrdinu. A právě na Eustáce se postupně přesouvá divákova pozornost. V souladu s Lewisovou nelítostnou a kazatelskou předlohou totiž platí, že do kouzelné říše smějí jen děti, a že všichni, kdo začnou vykazovat první známky dospělosti, se s ní musejí navždycky rozloučit. 

Lucka má smůlu: je v Narnii naposled

Brutální šikana, které Lewis postupně podrobuje sourozence Pevensiovy, je v rámci dětské literatury myslím bezprecedentní: často se tam stává, že o kouzelnou říši ztratí zájem samotní hrdinové, v Letopisech Narnie se ovšem překvapení protagonisté dozvídají o svém vyhoštění ze zubaté digitální mordy duchovního vládce říše - lva Aslana. Zatímco Lewis ve své knize stíhá s exekutorským odporem především Lucčinu starší sestru Zuzanu (která se prý dokonce začala zajímat o večírky a parádu!), film je hollywoodsky milosrdnější. Na začátku se dozvíme, že Zuzana a Peter odjeli s otcem do USA, kam za nimi mladší sourozenci mají z válkou sužovaného Londýna odjet, jakmile to jen půjde. Starší děti (jak je naznačeno v Lucčině třpytivé vizi) tedy už obývají jakýsi ráj dospělých, zatímco ty mladší musejí společně sdílet bezútěšnou realitu - a z ní vede jen jediná cesta, cesta touhy a fantazie, do pohádkové Narnie.  

Bude za vlnou Jack Sparrow?

Šupec, jakým hrdiny ve finále rozdistribuuje mluvící lev Aslan, je ovšem zarážející. Každému se nakonec děje po zásluze, ať chce, nebo nechce, a nikdo neprotestuje. Na pláži plné bělostného oceánského písku a s modrým nebem nad hlavou, což nemůže nepřipomenout  scénu z Pirátů z Karibiku, se odehraje první skutečně "lewisovská" filmová náboženská nalejvárna, které se první dva díly ještě mohly vyhnout. */ Za tajemnou, nekonečně se valící digivlnou na konci pláže  se prý nachází Aslanova říše, ale jako diváci nemáte šanci se tam podívat.  Diskriminace zkrátka pokračuje - takže si klidně něco představujte sami. Třeba kopec s nápisem Hollywood nebo Jacka Sparrowa, jak se dloube rybí kostí v zubech. Něco zajímavějšího vás asi napadne jen stěží . nový díl Narnie tady  není od toho, aby pěstil a povznášel vaši fantazii...   

 

*/ Předpokládám totiž, že nic neprozrazuji o filmu, když připomenu, že knižní Letopisy Narnie jsou katolickým podobenstvím, které od pohádkové vyprávěnky postupně houstne v nepříjemné, vůči čtenáři velmi kruté mentorování. Konstatování, že Aslan je Ježíš Kristus, tedy snad pro vás není tak bolestivé jako odhalení, že "Bruce Willis je duch".

Chronicles of Narnia: Voyage of the Dawn Treader 
USA 2010, 114 min., titulky, dabing (3D)
Režie: Michael Apted
Scénář: Christopher Markus, Stephen McFeely, Michale Petroni
Kamera: Dante Spinotti
Hudba: David Arnold
Hrají: Georgie Henleyová (Lucka Pevensieová), Skandar Keynes (Edmund Pevensie), Ben Barnes (Kaspian), Will Poulter (Eustác), Gary Sweet (Drinian),  Terry Norris (lord Bern), Bruce Spence (lord Rhoop)

Premiéra 9. prosince 2010

Impérium - Mafie v Atlantic City: Scorseseho pilot

Velký boss a jeho chráněnec:
nováček vs. mentor

Pilotní díl nového amerického seriálu Impérium - Mafie v Atlantic City režíroval Martin Scorsese, který je také výkonným producentem tohoto prestižního projektu z produkce HBO. Během letošního září se seriál inspirovaný stejnojmennou knihou Nelsona Johnsona objevil ve „filmové knihovně“ HBO On Demand. Od ledna bude vysílán i v "normálním" programu české HBO. 

Nucky s gustem líčí protialkoholnímu
spolku své pohnuté dětství...

Gangsterský epos má dvanáct částí (a vzhledem k diváckému a kritickému úspěchu se nejspíš přelije do další seriálové řady). Odehrává se v době prohibice, ve 20. letech, v titulním městě a částečně s postavami, které mají své reálné předobrazy. Jak ovšem prohlašuje jeden z hlavních hrdinů vyprávění, gangster Nucky Johnson, "pravda nesmí zatarasit cestu dobrému příběhu." Nenechme se mást tím, že tuto pěknou větu Nucky v ústraní pronese vzápětí poté, co svým zchytralým pódiovým citovým výlevem oslnil a dojal dámský protialkoholní spolek. Muž, který se má úderem 1. ledna 1920 proměnit v jednoho z nejčilejších kšeftařů s čerstvě zakázaným alkoholem v USA, dozajista zaštiťuje i samotné tvůrce příběhu, který je vyprávěn sice s rozumně dostatečnou péčí o fakta, ale současně s vypravěčskou energií zajišťující diváckou pozornost. Pokud jde o hustotu hereckých talentů, výpravu či kostýmy, snese Impérium směle srovnání s kterýmkoli dobovým blockbusterem určeným pro kina.

Gangster Nucky Thompsom
je parádní rolí Stevea Buscemho

Ať už vás láká samotný žánr, téma, třpytivě evokovaná atmosféra doby či Steve Buscemi v roli elegantního, roztomilého zločince velkého formátu, který má zálibu v dobročinnosti i sebeironii, nejspíš nebudete svého diváckého času litovat: projekt jistí nejen osobnost Scorseseho coby nejúspěšnějšího současného filmaře věnujícího se tématu moderního zločinu, ale i věhlas Terence Wintera (Rodina Sopránů), který se ujal scénáře a výkonné produkce seriálu. Impérium  je dalším z řady promyšlených, inteligentních a ambiciózních projektů HBO typu Bratrstva neohrožených: potvrzuje navíc, že seriálový rozměr nabízí formáty poutavé i pro "velké" tvůrce typu Scorseseho.

Čestná a spravedlivá Margaret - žena
hodná Nuckyho světlé stránky

Od seriálu můžeme očekávat rozmáchlou románovou strukturu. Pokud se ale podíváme na Scorseseho pilot (který je poněkud delší než následující díly režírované jinými tvůrci), oceníme rukopisnou "filmovost", jež proniká do "neosobního" televizního formátu (i když ceněný režisér nepracoval se svými pravidelnými spolupracovníky, především se střihačkou Thelmou Schoonmakerovou). Vzhledem k tomu, jak cizelovaná, osobní a rafinovaná je Scorseseho filmařská práce, ovšem startovní díl Impéria vyhlíží jako velmi klasická práce. Vzhledem k tomu, že Scorsese (který 17. listopadu oslavil osmašedesátiny!) právě s klasickými prvky rád experimentuje (o čemž podává přesvědčivý důkaz jeho zatím poslední dílo, Prokletý ostrov), ale úvod Impéria do jeho díla dobře zapadá. Scénu odehrávající se během boxerského mače trpaslíků tedy rozhodně nelze brát jako ironickou připomínku daného "malého" televizního formátu, který se nemůže rovnat "velké" podívané typu Zuřícího býka.

Muži zákona: nepijí alkohol 

Povinnost exponovat téma, žánr a časoprostor a představit a provázat  důležité postavy Scorsesemu umožňuje rozehrát první dějství jako další ze svých příběhů o světě nakaženém zlem, který je pro něj ovšem vždycky morálně ambivalentním prostorem: jeho obyvatelé - na obou stranách zákona - jsou neustále pokoušeni k dobru a strháváni k tomu, aby porušovali všechny druhy psaných i nepsaných zákonů. Je zjevné, že Nucky, za kterého praktickou špinavou práci vykonává jeho bratr Eli, takže si sám většinou nemusí špinit kozinkové rukavičky, je hned na počátku ohrožen ze dvou stran: nemůže nemít slabost pro svého mladého chráněnce Jimmyho Darmodyho (Michael Pitt), zmítaného mezi touhou dokázat něco ve světě zločinu a tlakem ze strany FBI. A nedokáže odolat tomu, co pro něj ztělesňuje hezká, normální, hodná a totálně počestná Margaret (Kelly Macdonaldová). Zatímco Jimmy - kdyby byl poslušný - by mohl být něčím jako Nuckyho dospělým synem, Margaret by stárnoucímu, ovdovělému gangsterovi mohla dát jeho vlastního, vytouženého potomka a bezpečné rodinné zázemí. Kdyby ovšem byla poslušná - a to nejspíš nebude, i když něžné city mezi ní a Nuckym jsou v první části seriálu teprve ve stádiu nesmělého rozpuku.

Jak se bude vyvíjet Nuckyho postava? 

Vztah mezi Jimmym a Nuckym je zjevně vztahem mezi odrodilým žákem a zločinným otcovským mentorem, který může mít u Scorseseho až satanský rozměr (tak jako v Ganzích New Yorku nebo Skryté identitě) - a bude jistě zábavné sledovat, jestli se i v díle, jež není ryze scorseseovské, vyvine podobně (tedy jestli se z Jimmyho stane špeh FBI v gangsterských řadách). Pokud jde o postavu mladého hrdiny, který diváka zavádí do světa zločinu, podobnost mezi stylizací Michaela Pitta a vzhledem režisérova oblíbeného spolupracovníka Leonarda DiCapriem mimochodem bije do očí.

Svět zločinu je tu pojat jako "válka světů", přičemž převaha "našich" hrdinů obývá titulní Atlantic City. Nepřehlédnutelně silně je zastoupeno i Chicago (kde se z bezvýznamného šoféra začíná ve vlivného zločince vybarvovat jistý Al Capone) a New York (odkud s Nuckym přijíždí jednat sebevědomý a nebezpečný Arnold Rothstein v podání coenovského "seriózního muže" Michaela Stuhlbarga). Příležitost charakterizovat jednotlivé gangsterské "světy" byla pro režiséra nejspíš dost zajímavá: jeho domovský New York se na počátku 20. let nachází ve stadiu úpadku a svůj pohled rodilého Newyorčana tentokrát posunul na jih: Atlantic City je sídlem aristokraticky působící, oslnivé dekadence Starého světa ztělesněné Nuckym - a energii změnit staré pořádky (nebo jim podlehnout) vyzařuje právě Jimmy.

Karty jsou každopádně rozdány pro velkou hru: uvidíme, co z toho bude.
          

Boardwalk Empire - pilotní díl dvanáctidílného seriálu
USA 2010, 73 minut
Režie: Martin Scorsese
Scénář: Terence Winter (podle knihy Nelsona Johnsona)
Kamera: Stuart Dryburgh
Hrají: Steve Buscemi (Enoch 'Nucky' Thompson), Michael Pitt (Jimmy Darmody), Kelly Macdonaldová (Margaret Schroederová), Michael Shannon (agent Van Alden), Shea Whigham (Eli Thompson), Michael Stuhlbarg (Arnold Rothstein), Stephen Graham (Al Capone)
Premiéra: leden 2011 (HBO)