Prohledat tento blog

úterý 29. září 2009

Nová práce, stará anketa

O víkendu jsme na venkově lisovali hrozny a letos jsme si na špinavou fyzickou přizvali celebrity. O prodlouženém víkendu u nás byli návštěvou i Ondřej Novák a jeho kamarád Martin Severýn, kteří se bezelstně nechali zlákat krásným počasím a pak dřeli do noci, byť v neděli měli představení.

Na povedené fotce prázdného kbelíku, na jehož běloskvoucím dně uvízlo ještě pár hroznových zrnek, mají tedy lví podíl i dva mladí herci. Mimochodem a především, Ondřej, který tak pečlivě a mile psal do Cinemy, se už díky našemu drobnému mediálnímu experimentu uchycuje coby nová cameo-hvězda novácké Ordinace v růžové zahradě.

Postava Davida Šuhájka, farářova syna :-), nyní studujícího teologii, se vrací - a dostane už od 135. dílu (vysílaného příští úterý) mnohem víc místa. Stane se tak díky blahodárné tříštivé zlomenině, která po nepovedené operaci zavinila, že nebohý mladík má končetinu o osm centimetrů kratší. Cituji ze synopse tohoto, tedy 135. dílu: "Doktor Pusenský odmítne prodloužení. Veverka přesvědčí Oskara, aby svolil, že Davidova noha bude jeho případ." (pokračování příště)

Pámbu ví, jestli se na Davidově comebacku nějak podepsalo těch pár nadšených dopisů do TV Nova, opěvujících Ondrův herecký výkon a ladný zjev, které jsem napsala já a pár laskavých čtenářů blogu Czinema.cz. Ale doufám, že ano - a nepochybně v tom hodlám pokračovat! Možnost podílet se na stvoření nové herecké hvězdy si nenechám ujít - a vy doufám taky ne. Až bude z Ondry nový Jiří Bartoška (nebo tak někdo), budu vědět, že jeho nezpochybnitelný talent a um a šarm jsem snad i já trošku popostrčila do záře reflektorů mediální scény.

Můj zájem o televizní médium čerstvě vzrostl s nástupem do nové práce, respektive přijetím externí, žádnou smlouvou fikaně nezajištěného psaní pro časopis TV Mini, vydávaný společností Vltava-Labe-Press. Společnost, sídlící v modrém paneláčku v daleké Uhříněvsi (na střeše se skví reklamní poutače na prestižní vydávané tituly), produkuje třeba také blahoslavený bulvární plátek Šíp. Ale darované práci na zuby nekoukej: jestli to vydržím, přispěju doma zase po roce na složenky. Nikdo jiný mi ostatně žádnou placenou práci nenabídl.

Píšu tedy glosy k televiznímu programu do čtrnáctideníku TV Mini - a je toho textu docela dost. Přesně jak jsem se obávala, tak jsem během přípravy svého prvního čísla (které má uzávěrku zítra a pozítří, což znamená, že mne čekají ještě vydatné a stresující korektury) neměla čas na blogování a vlastně ani na cokoli jiného (včetně lisování vína - na to jsem jenom pokukovala od počítače v podkroví). Doufám ale, že se časem zaběhnu a zrychlím svůj pracovní výkon (nebo zešílím).


Nyní tedy trávím většinu svého bdělého času o všedních dnech i víkendech tím, že pilně studuji tiskové materiály, které vyvrhují každý týden o svých pořadech české televizní stanice, a na jejich základě píšu zmíněné glosy. Někdy je k popsání pořadu potřeba jen větička, jindy mám poněkud větší prostor. Důležité je samozřejmě uvést správně všechny údaje. MImochodem, protože jde i o obsahy celé řady různých seriálů, které televize uvádějí v premiéře a zatím nejsou k vidění, nemohu se opírat o vlastní divácké zkušenosti. (Nimrat se v hodinových dílech desítek vesměs nevalných seriálů týdně ostatně ani není a nemůže být náplní mé nové práce.)

Ukázka jedné glosy:

"Prima 22.25
Myšlenky zločince III
DETEKTIVNÍ - Agent Jason Gideon se uchýlil do ústraní, protože ho traumatizuje smrt přítelkyně Sáry i jeho poslední případ. Je úplně na dně a pomýšlí na sebevraždu.
42 min"
(152 znaků)

A to jsem si myslela, že Ondra Vosmík se někdy musí ve své nové práci otravovat. :-)

P.S. A o anketě až příště...

sobota 26. září 2009

Distrikt 9

Sci-fi z produkce Petera Jacksona kombinuje neotřelé postupy s hollywoodskými klišé

Situace, která se ve sci-fi Distrikt 9 odehrála před dvaceti lety, je v rámci sci-fi žánru dobře známá: oblohu nad velkoměstem zastínila zlověstně obrovská kosmická loď. Nestalo se tak ovšem nad New Yorkem či Paříží, případně nad spilebergovskou Ďáblovou věží, ale nad jihoafrickým Johannesburgem.

První kontakt lidstva s mimozemskou civilizací byl možná proto jaksi jiný: v nitru lodi našli vládní specialisté nesmírně zbídačené bytosti, o které se museli postarat a ubytovat je nouzově na okraji města, v Okrsku 9. Dohledu nad kolonií, která se rychle změnila ve slum, se ujala za úplatu soukromá organizace MNU, jež měla za úkol i zprovoznit mimozemské zbraně. Ukázalo se ale, že je aktivuje jen DNA návštěvníků, kterým se pro jejich podobu s mořskými korýši začalo říkat kreveťáci.

Vše se změnilo až po dvaceti letech, kdy byl organismus úředníka MNU Wikuse Van De Merweho omylem kontaminována neznámou látkou během násilné akce, směřující k přestěhování rychle se rozrůstající kolonie nepřizpůsobivých cizinců dál od města. Nakažený Wikus je teď jedinou bytostí ve vesmíru, která může ovládat mimozemské zbraně a zároveň - než se zcela promění v nekomunikativní "krevetu" - hájit práva Pozemšťanů. Nejde přitom o mužův život, ale jen o jeho DNA: ubožákovi odsouzenému k likvidaci nezbývá než se ukrýt na místě, které všechny lidi naplňuje hrůzou a odporem: v Okrsku 9...

Poté, co se Distrikt 9 (což je "český" název filmu) odpíchne od situace, pojaté i vizuálně jako variace na Den nezávislosti, nabalí se na další známé příběhové schéma, vypůjčené z hororové sci-fi Moucha Davida Cronenberga. Hrdinou snímku Neilla Blomkampa ovšem není geniální, fyzicky atraktivní vědec, který doplatí na svůj smělý experiment, ale uťápnutý nekňuba, který se na vyšší post v MNU dostal jen díky sňatku s šéfovou dcerou Taniou. A nakazil se sice hloupou náhodou, ale zaslouženě: ve vztahu ke kreveťákům se totiž chová jako ukázkový xenofob. Wikusova postupující proměna navíc není pojatá úplně "vážně", ale jako tragikomedie o bizarní a nedvratné metamorfoze. Wikus se marně domáhá podpory manželky, rodičů i přátel, nachází však porozumění u kreveťáků, respektive u mimozemského vědce, kterého Pozemšťané pojmenovali Christopher Johnson. Ten - jako všichni zbloudilí cizinci v amerických filmech - tajně pracuje na znovuzprovoznění kosmické lodi a návratu domů. A zároveň je jediný, kdo dokáže zastavit Wikusovu proměnu...

Distrikt 9 se postupně přimyká stále těsněji k hollywoodským vypravěčským klišé, takže nakonec vyústí v akční podívanou plnou honiček a soubojů a důvtipně designovaných technických udělátek, vrcholící standardním melodramatickým finále. V rámci bezmála dvouhodinové metráže tak skoro zapomenete, že vyprávění začínalo jako televizní reportáž shrnující to, co se stalo Wikusovi (přičemž divák samozřejmě netuší, o co šlo). Potěšující důslednost, s jakou začátek filmu obsahuje pouze záběry, které by skutečně mohli natočit televizní dokumentaristé, se ovšem najednou vytratí. Blomkamp tak bohužel nenásleduje tvůrce Záhady Blair Witch a Monstra - filmů důsledně viděných očima vyděšených lidských protagonistů - respektive povětšinou amatérsky či improvizovaně použité natáčecí techniky.

V obou zmíněných "zpravodajstvích" divák útočící jiné bytosti prakticky vůbec neuvidí. Vzhledem k Blomkampově předchozí práci je ovšem logické, že se reportážní styl vytratí a plátno se zahemží kreveťáky: ceněný specialista na vizuální efekty mohl asi jen stěží odolat možnosti blýsknout se v rozměrných a poměrně složitě pojatých scénách, ve kterých zakomponoval cizince (stvořené kombinací masek a digitálních triků) do reálného prostředí a po bok živých herců. Distrikt 9 se tak vzdává hry s autenticitou a získává ryzí béčkový šmrnc (což nemyslím nijak hanlivě).

Úvodní část je nicnémě ve filmu tím nejzajímavějším pro diváky, kteří se v kině vedle zábavy hodlají také pošťárat v metaforách, dotýkajících se aktuálních společensko-politických kontextů. Ty jsou ve snímku, který produkoval Novozélanďan Peter Jackson a režíroval rodák z Johannesburgu, zajímavě nehollywoodské: mašinérie pozemské byrokracie si s kreveťáky neví rady, takže je rychle zařadí mezi další nepřizpůsobivé, agresivní a obtížné menšiny. A jako s takovými s nimi také zachází: při scénách vynucování souhlasu s přestěhováním a akce "kontroly porodnosti" (zničení mimozemské líhně) se Wikus profiluje jako postava natolik morálně odporná, že si zaslouží prakticky jakýkoli trest.

Wikus ztělesňuje "normální" vztah k menšině, nucené obývat nouzové baráky ve vyprahlé pustině Okrsku 9 jako obyčejný špinavý slum. Z vnějšího pohledu jsou cizinci bizarní verbež: žravá, agresivní monstra se hrabou v popelnicích, dělají výtržnosti v ulicích a křeftují se zločineckým podsvětím, ovládaným jinou menšinou - černošskou. Pokud jde o protesty a demonstrace proti kreveťákům, účastní se jich ovšem právě černoši, které mimozemšťani jakoby vytěsnili z jejich postavení "obtížné", leč respektované menšiny, se kterou je bílá společnost nucena udržovat alespoň navenek dobré vztahy a pečovat o ni. Brána do slumu, obtaženého bezpečnostními ploty s ostnatým drátem, stejně jako idylická socha na téma bratrství lidí a nelidí, pak svou disproporcí mezi konstruktivním optimismem a krutou skutečností upomínají na jiný lágr - koncentrační.

Komentář Neilla Bomkampa k jihoafrické realitě i některým hollywoodským vypravěčským klišé je nesoustředěný a trpí začátečnickou arytmií: Distrikt 9 chce být současně divácky vděčnou žánrovou podívanou i její vtipnou reflexí. Nabízí nám ale příjemně nezvyklé reálie (jejichž součástí jsou exteriéry pořízené v zimním bezútěšném Johannesburgu i neznámí, ale schopní jihoafričtí herci, jimž dominuje představitel Wikuse, Sharlto Copley). Představuje tak přinejmenším osvěživou změnu ve vztahu k vypulírovaným snímkům americké továrny na sny.

District 9
USA 2009, 112 min., titulky
Režie: Neill Blomkamp
Scénář: Neill Blomkamp, Terri Tatchellová
Kamera: Trent Opaloch
Hudba Clinton Shorter

Hrají: Sharlto Copley (Wikus Van De Merwe), Jason Cope (Christopher Johnson), David James (Koobus), Eugene Khumbanyiwa (Obesandjo), Vanessa Haywoodová (Tania)

premiéra: 17. 9. 2009


NEILL BLOMKAMP je čerstvým třicátníkem. Narodil se 17. září 1979 v jihoafrickém Johannesburgu, kam také situoval svůj první celovečerní projekt. V osmnácti letech se nicméně přestěhoval do Kanady, kde na filmové škole ve Vancouveru absolvoval studijní program v oboru 3D animace a vizuální efekty. V této oblasti se také profesionalizoval v televizi i ve filmu (v jednadvaceti byl nimonovám na cenu Emmy jako platná součást týmu, která pracovala na vizuálních efektech pro pilotní díl sci-fi seriálu Dark Angel, na kterém se jako výkonný producent a scenárista mimochodem podílel jiný fanatik nových technologií - James Cameron).

Začal úspěšně režírovat klipy a reklamní spoty (např. pro firmy Nike, Citroen, Gatorade či Panasonic) a posléze krátké snímky. Šestiminutový filmeček Alive in Joburg (2005) využil ve svém celovečerním debutu Distrikt 9 (2009). Na svém kontě má krátkou sci-fi Tempbot (2006), financovanou společností Wieden and Kennedy, která získala na festivalu krátkých filmů No Spot Short Film Festival cenu za nejlepší snímek. Především ovšem loni natočil válečný patnáctiminutový kraťas Crossing the Line, který režíroval spolu s Jacksonem, aby vyzkoušeli prototyp nové digitální kamery.

V roce 2005 získal cenu za výjimečné vizuální efekty za reklamu Citroen – Alive v rámci VES Awards v Kalifornii. Natočil tři hrané reklamy na hru Halo společnosti Microsoft.

pondělí 21. září 2009

Filmový přehled: 70 let

Nejstarší filmový časopis, vycházející v Čechách, právě oslavuje své sedmdesátiny. Měsíčník Filmový přehled je unikátní tiskovinou i v mezinárodním měřítku - a to nejen díky kontinuitě, se kterou podává od kinařského dávnověku nepřetržitě informace o filmových titulech v naší distribuci (a s nástupem videa výběrově i v domácím kině).

Filmový přehled je také velmi podrobný - obrázky v něm sice nenajdete, ale v množství, přesnosti a kvalitě informací a v detailnosti popisu obsahů filmu se časopisu, vycházejícím v originálním a praktickém "ležatém" formátu, nevyrovnají ani "spřátelené" slavné tiskoviny - americké Variety nebo anglický Sight & Sound (který vydává Britský filmový ústav - podobně vzal Filmový přehled pod svá ochranná křídla poměrně nedávno náš Národní filmový archiv).

Po drtivou většinu své existence poskytuje Filmový přehled aktuální zprávu o nových filmech, zároveň však svým formátem a skladbou textu vybízí svého četnáře k uspořádání vlastní kartotéky. Ta nejkompletnější (i když nikoli úplná) se nachází v samotné redakci v místnostech NFA v Bartolomějské ulici, v legendární obrovské zelené registračce, kam je radost se zahrabat. Na tak posvátná místa se ovšem hned tak nedostanete: nejlepší je objednat si Přehled (včetně starších čísel) pěkně domů, ať už v papírové nebo digitální podobě. Můžete si začít tvořit vlastní databázi informací, nebo si za dvacet, třicet let na přibývající kartotéční listy koupit svou první registračku...

Přehled ale nabízí i jistý druh "normálního" počtení v podobě hodnotících textů, uvozujících každý jednotlivý film (ty se v posledním dvacetiletí konečně směly zbavit ideologického zabarvení, některé kousky třeba z 50. či 70. let ovšem právě díky nim nabízejí nebývalé přesný obraz totalitní doby). Časopis, vznikající s mezním nasazením početně minimální redakce, poskytuje i kompletní a ověřené filmografie tvůrců a herců.

Většina českých filmových profesionálů (ať už filmy programují pro kina, distribuují je nebo o nich píší) považuje Filmový přehled za zcela nepostradalenou tiskovinu, se kterou se neustále radí - a v případě řady publicistů ji také bezskrupulózně vykrádají. Pokud se vám nechce (nebo nedokážete) myslet, nestihli jste novinářskou projekci, odešli z ní nebo na ní beznadějně usnuli, můžete s pomocí Filmového přehledu profesionální díry snadno zalátat.

Kolem Filmového přehledu, jehož nenahraditelným šéfredaktorem je dnes Tomáš Bartošek a asistentkou redakce neméně nenahraditelná Klára Koubová (na fotce vpravo), se už pěknou řádku let soustřeďuje až zednářsky elitní společnost odborníků: skoro každý, kdo v psaní o filmu něčeho dosáhl, s ní přišel do kontaktun někdy i jako autor (nebo i redaktor). Psát do Přehledu (což činím už přes dvacet let, takže to mohu posoudit) je mimochodem skvělou školou postřehu a pružnosti.
Zvlášť objektivní zaznamenání obsahu bývá ve skutečnosti často nesmírně těžké - a nejde jen o to, že po sobě někdy obtížně luštíte podrobné poznámky, načmárané na klíně během technicky ne zcela kvalitní novinářské projekce se simultánním překladem Františka Fuky (který musí stejně zodpovědně překládat Shakespearovy verše i černošský slang). Vměstnat do požadovaného rozměru obsah některé z nových bondovek nebo nových Star Wars je mistrovským kouskem, který ovládá leda tak Tomáš Seidl (na fotce nahoře se nachází vlevo).

Nejužší přátelské kontakty měl Přehled dlouhá léta s bývalou redakcí Cinemy: spojoval je neustálý denní kontakt a společné ověřování faktů, ale i osobnost externího odborného redaktora Michaela Málka (na fotce chlapík s knírem a typickým postojem Indiana Jonese). Muž, který se ve svém oboru nikdy nemýlí, dokáže vložit i do lakonických korektorských znamének na okraji redigované stránky tolik sžíravé ironie, že mnohé křehčí povahy i po letech přivádí k pláči. (Nová redakce Cinemy mimochodem prohlásila, že žádného takového korektora nepotřebuje :-).)

Minulý čtvrtek odpoledne v kině Ponrepo a přilehlých prostorách proběhla oslava sedmdesátin Filmového přehledu (a také Bartoškových šedesátin). Kino, naplněné přáteli a zasloužilými bývalými i současnými spolupracovníky redakce, se dočkalo důstojného programu, jehož součástí bylo promítání animovaného kraťasu Václava Bedřicha Uloupený obraz a četba jeho obsahu tak, jak ho napsal dnes už pozapomenutý autor Filmového přehledu.

Nechyběl projev ředitele NFA Vladimíra Opěly či Bartoškův lehce sebekritický, lehce žertovný proslov, doprovázený trestuhodně velkoplošnou projekcí fotografií (proč jsem tam proboha vždycky byla k vidění jenom se sklenkou vína nebo příborem zaraženým v puse?). Výstavku fotek a kuriozit ve foyeru kina stupňovala chuť na zlatý hřeb programu - úchvatnou tombolu, kde se dala vyhrát fotka Maxe von Sydowa podepsaná jejím autorem (a letitým spolupracovníkem Přehledu) Milošem Fikejzem, láhev piva Divá Bára, které musí Tomáš Seidl ještě uvařit, nebo náhrdelník od mojí maličkosti, nazvaný Tajemný Přehled touhy (vyhrál ho Jarda Sedláček). A to ještě nikdo netušil, že vyvolení budou moct během večera ochutnat jeden z vynikajících moučníků tmavovlasé Marilyn Monroeové knihovny NFA - Jarky Fikejzové.

Ale dost už soukromých plesků. Jen poznámka na závěr: zůstává paradoxem, že vzhledem k minimální reklamě o existenci Filmového přehledu mnoho lidí z oboru (kupříkladu studentů FAMU či rozličných filmových věd) pranic netuší. Přitom je Filmový přehled - poté, co Premiere zahnala ekonomická krize na internet - vedle upadlé Cinemy jediným filmovým měsíčníkem na našem území.


čtvrtek 17. září 2009

Co chtějí čtenáři tohoto blogu


Účast v anketě o tom, co chcete vy čtenáři číst na tomto blogu, byla - vzhledem k jeho stabilní, ale poněkud intimní čtenosti - opravdu vydatná. Svědčila o tom, že vám není tak úplně jedno, čím vás tady zahrnuji - což jsem tušila. :-) Neboť ovšem při blogování jde o psací akt dobrovolný a provozovaný z nezištné lásky k vlastní osobě i drahým bližním, nemůže ovšem 19% hlasujících, kteří zavyli odporem k fotografiím kočiček, kytiček a náušniček, počítat s mojí dychtivou spoluprací.

A teď k výsledkům (v anketě jste tentokrát mohli zašktrnout víc odpovědí, takže tentokrát nepočítejte procenta do stovky a nezkoumejte, kde jsem zase špatně sčítala). "Vítězných" 69% hlasujících chce na tomto blogu číst texty o filmu, třeba i dlouhé a spletité. To je pro mne samozřejmě velká výzva i závazek, neboť tyhle texty se píší těžko a dlouho. Na "normálních" bloggerských stránkách a internetu obecně se tento druh čtiva netěší přízni širšího čtenářstva, které ve svém svobodném pohybu po nezpoplatněném internetu spěchá ještě víc, než hltači papírových tiskovin, a chce číst jen textíky krátké. Jestli vy si, Šedesátidevítiprocentní, tyhle stránky s něčím nepletete.

Třicet procent touží číst kratší texty o filmu, což odpovídá jak bloggerskému standardu i dobovému směřování ve vztahu k populárnímu textu. Neblahých 16% zaškrtlo možnost "cokoli, hlavně co nejčastěji". Těm, myslím, v poslední době hodně vyhovuji. :-) Podobný počet hlasujících - 17 % - ovšem naopak touží bádat nad texty psanými s větším rozmyslem a klidně méně často. Pravdou zůstává, že s výjimkou víkendu tady na blogu najdete něco nového prakticky každý den, někdy i víckrát denně (i kdyby to měl být jen nějaký laškovný plesk pěny dní, omývající pevné břehy věčnosti). Což je poměrně nadstandardní servis, mluvíme-li o "normálních" bloggerech, ne o grafomanech.

(Obdivuji lidi, kteří na své stránky umisťují texty s rozvážnou, železnou pravidelností. Jen namátkou: Petra Soukupa se Zóny, který denně už nevídané množství let chytře, zodpovědně a s obrovskou erudicí informuje o novinkách ve světě DVD, Františka Fuku, který neopomene okomentovat vtipně a se zkušeným nadhledem skoro každý film, který zrovna viděl. A kořím se Neilu Gaimanovi, který je přece spisovatel a měl by se spíš soustředit na novou knížku - a přece to na svůj blog mrská, radost počíst.)

Ale zpět k naší anketě. Co se týče postřehů o životě Pražáků v Polabí a podobných soukromých plesků, může je číst 16 % hlasujících (v což jsem ani nedoufala - nicméně je jasné, že osobní rovina je zde méně vítaná než ta "profesionální" - filmově-kritická a filmově-informační).

Amatérské komentáře i z jiných oblastí, než je film (tedy včetně těch politických :-)?) snese druhá největší skupina hlasujících - 39%. Inu, já nemám moc ráda publicisty, co se vyjadřují mimo svůj obor ke kdejakému kůrovci, neboť mají pocit, že úchvatná záře jejich charismatu zastřeší jejich nekompetentnost. Takových textů bych se ovšem sama nerada vzdávala - jen se mi zdá, že u mne dost úzce souvisejí s předchozí možností, kterou zvolilo výrazně méně hlasujících.

A pak jsou tu moji největší oblíbenci - 35 % hlasujících, kterým nevadí fotky kočiček, korálků a květin - vřelé díky! Nezklamu vás.
Tuto anketu jsem ale neuspořádala jen tak ze zvědavosti nebo pro vaši zábavu - od pondělka začínám zase "regulérně" a za pravidelný plat (jak doufám) pracovat - tj. zůstávám sice na volné noze, ale mohu se přestat doprošovat různých tiskovin, aby uveřejnily moje texty a umožnily mi tam alespoň přibližně kopírovat částku životního minima. Objem textu, který budu muzet měsíčně odevzdat, odhaduji na 100 normostran, což je docela hodně. Navíc jsem podepsala smlouvu na další knihu - a nerada bych se vzdala psaní alespoň pro Film a dobu a Filmový přehled (což jsem dodržela už víc než dvacet let a nerada bych od toho ustupovala). A chtěla bych samozřejmě pokračovat v mezích možností v pravidelném a potěšujícím životě filmové kritičky (tj. hodlám chodit na filmy a komentovat je).

Nevím v této chvíli, jak nová práce ovlivní aktivity, které jsem si s nadšením a bez předchozího plánování na sebe upekla v uplynulých zhruba deseti měsících (od vyhazovu redakce Cinemy z jejích teplých místeček uplynul už skoro rok). Jde samozřejmě právě o blogování - a také o výrobu šperků na filmová témata (která se mimochodem pěkně rozběhla, za což ze srdce děkuji všem zájemkyním a zájemcům o mou ruční práci - docela často se totiž objeví někdo s nápadem na svůj oblíbený film, který by si zasloužil stát se inspirací náhredlníku nebo náušnic v mém podání).

středa 16. září 2009

Zažít Woodstock


Od roku 1995, kdy natočil Rozum a cit, se Ang Lee jako režisér s přehledem pohybuje v angloamerickém kulturním prostoru. Po Ledové bouři (1997) a Zkrocené hoře (2005) už potřetí umisťuje vztahové drama na pozadí novodobé americké historie. Podobně jako Ledová bouře (situovaná do „roku aféry Watergate“ - 1973) se i snímek Zažít Woodstock odehrává v přelomové éře, těsně svázané s rebelskými 60. lety (jejichž ozvuky tchajwanský rodák pocítil v polovině 70. let, kdy začal v USA studovat).

Režisérův nový projekt je situován do léta 1969 a líčí okolnosti vzniku legendárního hudebního festivalu (který se konal od 15. do 17. srpna 1969 pod širým nebem na loukách poblíž městečka Bethel, vzdáleného 69 km od Woodstocku). Z pohledu filmařů ovšem celá legendární akce – jako každý vrchol – nese zárodky úpadku a deziluze (upozorňují i na zajímavé finanční pozadí celé akce).
Příběh, inspirovaný autobiografickou knihou Elliota Tibera, využívá formálně místy coby inspiraci celovečerní dokument Michaela Wadleigha Woodstock (1970). Navzdory tomu však divák filmu – na rozdíl od půl milionu účastníků samotné akce – prakticky nepřijde do kontaktu s hudbou, která proniká do vyprávění pouze v útržcích nebo jako nespecifikovaný vzdálený hluk. Snímek tak stěží uspokojí fanoušky očekávající podívanou, natočenou ke 40. výročí konání festivalu.

Hrdinou vyprávění je židovský mladík Elliot (herecky schopný Demetri Martin), který si příjmení Teichberg změnil na „Tiber“ a nemůže se postavit na vlastní nohy vinou rodičů, za které řeší problémy kolem upadajícího motelu. S existenčními potížemi se ovšem potýkají i ostatní obyvatelé zapadlého letoviska White Lake, obydleného převážně židovskými imigranty. Elliot, vlastnící povolení na vlastní malou kulturní akci, oslovit organizátory velkého hudebního festivalu, kteří se nedohodli ani s radními v původně vybraném Woodstocku, ani v nedalekém Wallkillu. Festival se sice nakonec koná na pozemcích farmáře Maxe Yasgura, do motelu Teichbergových ale pořadatelé umístí svůj hlavní stan. Elliot zůstává jejich spojnicí s místními obyvateli, kteří se jen obtížně smiřují s „invazí hippies“ (do okolí Bethelu nakonec dorazilo půl milionu návštěvníků).

Autoři filmu sledují Woodstock z perspektivy mladíka, který musí místo globálních problémů řešit vlastní vážné potíže: posléze tak získává odstup od rodičů, hlavně od nesnesitelné matky, traumatizované zkušenostmi evropské Židovky, a ujasní si svou sexuální orientaci. Lee se scenáristou Jamesem Schamusem se decentně vyjadřují hned ke dvěma americkým menšinám: židovské a (podobně jako ve Zkrocené hoře) homosexuální.

Zajímavý film se opírá o pečlivě vystiženou atmosféru a znamenitě herecké výkony (dvě mezní polohy ženství přitom zosobňují Imelda Stauntonová v roli hrdinovy nesnesitelně lakové matky a Liev Schreiber coby citlivý transvestita Vilma).
USA 2009, 120 min., od 12 let, titulky
Režie: Ang Lee
Scénář: James Schamus (podle knihy Elliota Tibera a Toma Monteho Taking Woodstock: A True Story of Riot, a Concert and a Life - 2007)
Kamera: Eric Gautier
Hudba: Danny Elfman. Různé skladby a písně.
Hrají: Demetri Martin (Elliot Teichberg), Henry Goodman (Jake Teichberg), Jonathan Groff (Michael Lang), Eugene Levy (Max Yasgur), Imelda Stauntonová (Sonia Teichbergová), Emile Hirsch (Billy), Liev Schreiber (Vilma)
Premiéra 27. srpna 2009
(Psáno pro měsíčník Filmový přehled)

úterý 15. září 2009

Zde nenajdete žádný žalozpěv za Patricka Swayzeho


To, že umřela celebrita, se dozvím většinou podle toho, že mi někde na ulici zadrnčí telefon: z České televize zavolá nějaká mírně zoufalá paní, že potřebuje kohosi, kdo by si na obrazovce v několika souvislých větách zahrál na mrtvolkáře. Vůbec ji neodrazuje, že se podobným akcím panicky vzpouzím a ještě nikdy nikomu se mne nepovedlo do televize vytáhnout. Odkážu tu dobrou duši pomstychtivě na Ivu Hejlíčkovou nebo Ondru Vosmíka (načež se dozvím, že ji na mne poštvali oni), načež tiše zavzpomínám na danou celebritu.

Patricka Swayzeho skolika rakovina slinivky 14. září krátce po jeho sedmapadesátých narozeninách (které rodák z texaského Houstonu oslavil 18. srpna), ale slzy necedím. Vždycky mne fascinovalo, jaké popularitě se tenhle herec těšil - a zvlášť tomu, že se u paní i dívek odvozovala celých dvaadvacet let - od roku 1987 až dodneška - od jediného filmu, romantického tanečního snímku Emila Adrolinea Hříšný tanec. Jenže mně tam Swayzeho Johnny Castle vždycky připadal poněkud obstarožní (i když herci bylo v době natáčení pětatřicet) a hrdinův sladce slizký image mi vůbec nepřipadal nebezpečný a sexy.

(A dodnes nechápu, že herecky mnohem přirozenějšího a výraznějšího Diega Lunu Hříšný tanec 2 před pěti lety neproměnil ve hvězdu alespoň průměrného kalibru. Na Lunu jsem mimochodem tehdy coby "next generation" dost spoléhala... ale už je mu třicet a žádná kariéra sexuálního idolu se nekonala.)
Pokud jde o Swayzeho, to už mám radši duchařskou romantickou komedii Jerryho Zuckera Duch (1990), kde se jeho postava, jak známo, na počátku vyprávění odebere na pravdu boží a pak se už jen pokouší kontaktovat smutnou hrdinku (Demi Mooreová) prostřednictvím potrhlého média (Whoopi Goldbergová). Ještě o rok později se mi zdálo, že Swayze konečně chytil dech - šéf surfařské party Bodhi v Bodu zlomu dokázal pojmout v příjemně drsném duchu jeho "kalifornské" frajerské charisma. Režisérka Kathryn Bigelowová se mimochodem právě v roce 1991 rozváděla s Jamesem Cameronem a možná byla v jistém stavu vnitřní zuřivosti... ale dosti již zákulisních pletek ze života implikovaných hollywoodských kamarádů. Směřujme s vlahým popcornem v dlaních ke světlým zítřkům a novým hvězdám.

pondělí 14. září 2009

Hodný, zlý a ošklivý

Hrát v sobotu v nejsledovanějším vysílacím čase restaurovanou verzi spaghetti westernu Sergia Leoneho - takhle si představuju služby veřejnoprávní televize! (Ale nic se samozřejmě nevyrovná tomu, vidět tenhle film na plátně, v originále a bez ořezaného obrazu.) Velkolepá délka eposu sluší - do původní, italské tříhodinové metráže film usadili v roce 2003 majitelé vysílacích práv z MGM Studios ve spolupráci s Martinem Scorcesem, Clintem Eastwoodem a původním producentem Albertem Grimaldim. Protože těch 14 minut dodaných scén nikdy nepocítilo dotek angličtiny, Eastwood a Eli Wallach osobně nadabovali sami sebe.

Zatímco se za zvuků vyjící Morriconeho hudby trojice drsných hrdinů honila krajinou americké občanské války za zlatým pokladem, říkala jsem si, že Hodný, zlý a ošklivý není žádný čajíček a že může televizním divákům pěkně lézt na nervy. A taky mne napadla kacířská myšlenka, že Quentin Tarantino sice Leoneho nechává často prosáknout svými vlastními obrázky, proti němu je ovšem "konvenčním" režisérem - což nechápejte jako nadávku.

Leone má totiž zvláště v tomhle filmu díky nervnímu a nevypočitatelnému tepu vyprávění určitě blíž k italským "uměleckým" režisérům typu Felliniho nebo Antonioniho... zatímco autor Hanebných panchartů se přiklání stále víc ke klasickému hollywoodskému "neviditelnému" stylu. (A nezapomenu, jak podstatu tohoto stylu v nějakém dokumentu s příslovečnou vášní objasňoval právě Scorsese - že by to bylo tady?).

pátek 11. září 2009

Výsledky ankety na sklonku léta

Nastává doba, kdy zralé víno (tedy hrozny) zamíří do sudu - respektive v našem případě do nerezového barelu - a změní se ve víno bouřlivé, tedy burčák. (Povšimněte si při této drobné příležitosti nesprávného pořadí prorežimních komedií v trilogii Václava Vorlíčka, odehrávajících se ve vinařském družstvu ve fiktivních moravských Pálavicích: 1/ Bouřlivé víno - 1976, 2/ Zralé víno - 1981, 3/Mladé víno - 1986.)

Zatímco odstartovala nová anketa (a protože se týká podoby tohoto blogu, koukejte se jí ve vlastním zájmu zúčastnit), musím splatit dluh v podobě komentáře výsledků ankety minulé, odpočinkové a věnované vašim pocitům na sklonku léta. Odpovědi, které jste mohli zvolit, se jen částečně týkaly filmu: možnost odcupitat na nefilmové pole a postěžovat si s přicházejícím podzimem na konec prázdnin, nutnost teplejšího oblečení a jiné otravnosti, využilo 36% hlasujících. Inu, přátelé, s tím se nedá nic dělat: dny jsou stále krásné, ale v chladné noci už si po vzoru Jimonádového Joea nezapomeňte vzít teplé prádlo!

Téměř tolik (33% hlasujících) důstojně poznamenalo, že jejich osobním majestátem změny ročních dob necloumají. Nezbývá než halasně závidět. Dvě procenta se zaradovala, že je konec letním blockbusterům - a stejné množství hlasujících si na stejné téma naopak postesklo. (Je pravda, že ne všechno v letních kinech naplnilo divácká očekávání, svázaná s tou nejpozitivnější možnou představou lehce stravitelné, svižné zábavy - třeba pokračování Transformers, že? Můj největší letní hit se ovšem zrodil už na jaře - čtvrtý Indiana Jones.)
Plná čtvrtina hlasujících rozumně soudí, že "jiné" filmy v podzimních kinech nutně neznamenají kvalitnější zážitek. Ano, po vášnivých a kontroverzních zážitcích s Rozervanými objetími a Hanebnými pancharty a pozoruhodném retru Zažít Woodstock Anga Leeho (o tom bych vám ještě něco měla napsat, že?) to teď bude trochu slabší. Dnes ale startuje prý zajímavý Jánošík (toho jsem ještě neviděla, neboť mne distributor - Bioscop - nepozval na novinářskou projekci). A můžete zaskočit i na varského miláčka publika, tragikomedii Duše Paula Giamattiho, která je jen odvarem filmů Charlieho Kaufmana. Příští týden tu ovšem máme velezajímavého Protektora Marka Najbrta. (O tom jsem zase napsala moc brzy, neb jsem se v květnu náhodou ocitla na testovací projekci - a pak se mi dostalo jemného pokárání producenta filmu.)
Takže prvním filmem, na který jsem tenhle podzim opravdu zvědavá, je Imaginárium dr. Parnasse Terryho Gilliama, které má premiéru až na sklonku října. (Ano, to je "ten film s mrtvým Heathem Ledgerem", což mu jistě zvedne návštěvnost.) Mezi tím tu máme i romantickou komedii o vaření zkušené Nory Ephronové Julie a Julia (která by mohla být zajímavá), nepochopitelný výlet Ivana Vojnára do hájemství Marie Poledňákové Ženy mého muže, a ovšem von Trierova skandálního a protivného, leč skvostně natočeného Antikrista. A taky druhé Bobule, druhý Halloween, čtvrtý Nezvratný osud, šesté SAW a Noc oživlých mrtvol ve 3D. (Což není další posmrtný Ledgerův film.)

čtvrtek 10. září 2009

Středočeská architektura. Cesta na vlak z Cerhýnek do Cerhenic. 2. kapitola




Městys Cerhenice, nacházející se na Kolínském okrese, rozdělila hlavní trať Kolín-Praha (obohacená nejnověji i pílícími pendoliny) na dvě části. Co u větší obce typu nedalekých Peček městečka nevyhlíží tak nenásilně, u větší vesnice působí podivně. "Cerhenice před dráhou" neexistují, do těch "za dráhou" se však dostanete po silnici po nadjezdu za obcí, klenoucím se přes poměrně frekventované koleje, nebo - pěšmo či kolmo - podchodem. Občané ve vesnicích kolem trati občas přecházejí koleje a stávají se obětmi neurvalých vlaků, čímž zdržují plynulost už tak kolabujícího provozu.
Nádraží je dnes docela klidné a idylické, kdysi však sousedilo s dýmajícím cukrovarem, poskytující práci širokému okolí. Cukrovar je dávno zavřený a zpustlý, ale svým komínem alespoň dodává městysu nějaké charakteristické panorama. (Co se týče zaměstnání místních, nezbývá než dopravit se na nádraží na kole a dojet vlakem do Kolína nebo Českého Brodu. Do Prahy je už příliš daleko - padesát kilometrů. Oblíbeným řešením problému u řady místních občanů je setrvávat na podpoře v nezaměstnanosti nebo na dlouhodobě nemocenské a přivydělávat si načerno.) Marasmus jako vytřižený z Najbrtových Mistrů.

Já se však na své cestě z nedaleké vesničky Cerhýnky na vlak, který mne odveze do Prahy, k Cerhenicím teprve odvážně přibližuji - nádraží je sotva na dohled. Míjím novou výstavbu: zatímco Cerhenice jsou "uvnitř" místy vybydlené (řada domků je prázdná a zpustlá), na okraji směrem k Cerhýnkám se čile staví. Nejde o typické, přípražské, velkohubé "podnikatelské baroko", na to tady nikdo z místních naštěstí nemá peníze - a žádného "podnikatele" by asi ani ve snu nenapadlo usídlit se na místě, odkud je kamkoli daleko.). Líhne se tu ovšem i jeden dřevěný "srub", jistě velmi ekologický, ale hodící se do místní výstavby jako pěst na oko. Naše sousedka ho však obdivuje a asi není sama.

Jdu kolem školy, s fasádou jen napůl nabarvenou na nehezké žluto (Pak myslím došly peníze nebo tak něco.).

Stará škola stála poblíž původního středu obce, kde se nacházejí v různém stádiu zpustlosti rybník, kostel, zámeček a zbytky středověké stavby (sýpky?). Centrum obce se však přesunulo jinam a roztříštilo se - jedna část je na návsi u sokolovny, jež dnes slouží jako hospoda, dříve zvaná U Šmidry (zůstává otázkou, jak citlivě se secesními obdobami na fasádě budovy naloží právě probíhající rekonstrukce). Další "střed" Cerhenic vznikl kolem nádraží.

Co se týče architektury, zmítá se středočeská obec v nejistotě: představa, že co je staré, mohlo by být hezké a dokonce účelné, tady nemá moc místa. Svět, kam se za hodinu dá dojet vlakem z Prahy, je tímto směrem nevýrazný (zlom začíná s nedalekými Plaňany, odkud je už kousek třeba do zajímavých Zásmuk).


Nové domy dodržují jednu tradici: obklopují se bytelnými a hlavně neprůhlednými zdmi a ploty, aniž jejich majitelé asi znají staré čínské přísloví "dobré ploty dělají dobré sousedy". Schopnost kolemjdoucích omrknout vám zahradu i s prádlem na šňůře škvírou ve vratech, těsnou i pro mladou vosu, je ovšem příslovečná, protože je pěstovaná od dětství. Vrata a ploty zdobívají prefabrikovaná upozornění na hlídací psy, většinou opravdu německé ovčáky stejně jako na obrázcích - a často zcela bez výcviku. Vedle populárního "Tady hlídám já" se stálému zájmu těší konfrontačnímu tabulka s nápisem "Já jsem u vrátek za pět vteřin - a co ty?"

A už se blížím k nádraží... cesta mi trvala skoro půl hodiny. Nově vymalovaná čekárna je už vyzdobena prvním výrazem sebeuvědomění místní mládeže.

P.S. Chci podotknout, že obec Cerhenice jsem pro čtenáře tohoto blogu prošla a popsala jen proto, že ji znám nejlépe ze všech vesnic a městysů v Čechách (a samozřejmě nijak dobře). Vyfocené objekty jsou zvoleny víceméně náhodně. Takže samozřejmě nejde o žádný promyšlený útok. Jenom jsem si říkala, že už jsem to chtěla vyfotit a napsat už dávno a že to třeba někoho bude zajímat.