Prohledat tento blog

sobota 31. března 2012

Jak jsem vydala další knihu - konečně trhák!

Pohádkový název dnešního textu je úměrný mému pocitu, který se s uplývajícím časem jen zesiluje: psát knihy v Čechách mohou snad jen čarodějové dobrodějové, neboť se tím uživit nelze (stejně jako - abych mířila do vlastního hnízda - psaním filmových kritik či blogováním). Tedy s výjimkou Michala Viewegha, Ireny Obermannové, Haniny Pavlowské a dalších komerčně zdatných celebrit. Za intenzivní práci trvající dva měsíce (kdy neděláte nic jiného než danou knihu píšete) totiž dostanete asi tolik, kolik vydělá sklenář (jehož průměrný plat je prý 15 666 korun - alespoň podle téhle stránky). A pak svůj zisk ještě musíte samozřejmě pěkně zdanit. Psaní knih je tedy ryze dobročinnou činností, kterou konáte pro blaho lidstva či ukojení vlastního ega (nebo obojí) ve svém volném čase - po nocích a o víkendech, vedle práce, kterou se živíte.

Problém ovšem je, že nakladatelé se dnes většinou nijak nesnaží, aby vám vaši dobročinnost nějak usnadnili, a pokoušejí se vám ji spíš zpestřit nečekanými úskoky. Ponechme stranou mou první knihu, povídkovou sbírku, která vyšla v roce 1988 - o obálce se se mnou tehdy nikdo z Mladé fronty nebavil, viděla jsem ji poprvé až na vytištěné knize (ale když žijete v totalitním Československu, je vám pětadvacet a debutujete, považujete to za normální). (Každopádně aspoň tahle uživatelka internetu má tu mou dívčí knížku ráda.) Uplynulo - jako v pohádce - mnoho let, a nakladatelství XYZ si u mne objednalo jedenáct hereckých portrétů (respektive jsem omylem napsala jeden portrét neobjednaný, který mi pak dovolili do knížky k těm deseti objednaným přidat). XYZ vymyslelo, kdo všechno bude v knížce figurovat (některá nesmyslná jména - kupříkladu Zaca Efrona - se mi dokonce povedlo eliminovat). A vymyslelo bez větších cirátů obálku i název Charisma: nejpřitažlivější filmové hvězdy současnosti. Asi nikdo se nediví, že se z takovéhle knihy žádný trhák nestal (a to zřejmě i na úrovni daného žánru).

Přes časem vyvinul nápad, že napíšu knihu, i Jan Svěrák, a průběh práce byl pro mne dlouhý a značně mučivý. Kniha s nevhodným názvem, který jsem vymyslela já, a obálkou odkazující k dětské četbě a nikoli knize o natáčení filmu (kterou vymyslela protistrana), vyšla loni v prosinci. Nevím, jestli se z ní stal trhák... asi ne. Pokud ji máte doma (nebo střežíte jako oko v hlavě před zvědavci s umaštěnýma rukama převzácný výtisk onoho neblahého Charismatu), víte, že jsem tyhle texty psala stejně jako vždycky - tak, jako jsem psala dlouhá léta do Cinemy, do Lidových novin nebo (taky už dlouhá léta) nyní na tento blog. Úspěšný prodej ne-beletrie ovšem dnes není ani tak otázkou autorovy poctivosti ve vztahu k faktům a snahy o nich nějak přemýšlet, ale otázkou marketingu. Počítá se zjevná atraktivita tématu a ochota nakladatele vložit peníze do reklamy. A knihu prodávají obálka a název, zvláště pokud je jméno pisatele veřejnosti neznámé (a to je můj případ).

A tak do toho XYZ teď řádně šláplo a rozhodlo se odfiltrovat všechny nežádoucí vlivy. Vymyslelo obálku, která je ve skutečnosti bohužel tmavší (jakoby ušmudlanější) než na obrázku vpravo - já doufala, že bude v knihkupectví, jak mi slíbili, vysloveně zářit kupci vstříc!! A vymyslelo i název, který prý jedenáct portrétů hollywoodských hereček "určitě prodá". Námitky a návrhy jiných názvů (a prosby o jinou obálku) nepomohly - názor marketingového oddělení je totiž rozhodující a s autorem se v takových komerčních nakladatelstvích nikdo moc nebaví (a jak dokázali loni v Mladé frontě, ani v "ne-takových"). Stáhnout rozhořčeně své jméno z téhle jásavé parády jsem si nakonec rozmyslela, protože text zůstal stejný, jaký jsem napsala: v knížce je i úvod Ivy Hejlíčkové a dokonalé, kompletní filmografie všech zmiňovaných dam pořídil Michael Málek. Takže kniha zase jednou hodně připomíná to, co jsme dělali kdysi v Cinemě (kde Michal s lamentováním opravoval naše hrůzné faktografické chyby coby odborný korektor).

Nevím jak se "Hollywoodské top stars" (nebo jak se to vlastně má psát) budou prodávat, mám ovšem pocit, že si je díky takovému vzhledu a názvu koupí jen lidé, které obsah knihy zajímat nebude. A naopak - těch pár lidí, co by si ji koupili kvůli mně (a mému názoru třeba na Noru Ephronovou a její pojetí židovského typu komedie ve filmech s Meg Ryanovou), si při pohledu na obálku pomyslí, že jsem už definitivně zešílela. Ale třeba to bude trhák a zbohatnu na dotiscích... Každopádně jsem poprosila svou neteř Kateřinu, která je profesionální grafička a tvorbou knižních obálek se úspěšně živí, aby mi udělala alternativní návrh pro těch pár autorských výtisků, které dostanu - možná (nakladatelství se navzdory mým prosbám už dva týdny neobtěžuje mi je zaslat - jediný exemplář, který mám, jsem si koupila v knihkupectví). V těchto alternativních obalech budu knížku rozdávat svým vybraným příbuzným a lékařům. Moje kniha se jmenuje Hollywoodská krása - a novou obálku vám určitě neopomenu tady na blogu už brzy představit. Kdyby se vám líbila a chtěli si s ní obalit zakoupenou "topstarovou" knihu, stačí mi říct.

Každopádně s psaním knih jsem nejspíš skončila (ještě zbývá jedna, poslední, co vyjde v červenci - a ta vlastně není moje, ale Evy Zaoralové).

čtvrtek 29. března 2012

Okresní : přebor jako film pro lidi

Pepik Hnátek se vyskytoval v povědomí divácké veřejnosti dosud jen v podobě popela, rozptýleného na středovém kruhu houslického fotbalového hřiště podle posledního přání tohoto zasloužilého trenéra místního mužstva. Divácký veřejnost byla televizní - a o tom, jak vlastně Hnátek zemřel, tři roky po uvedení seriálu TV Nova Okresní přebor vypráví film Jana Prušinovského. Než jsem se dostala k tomu ho vidět (tedy až na včerejší premiéře, kvůli nedobrovolnému zanedbání novinářské projekce vinou jiné práce), nabral filmový Okresní přebor statut "nejlepší české komedie za posledních deset let".

Navzdory halasnému "fotbalovému" nadšení premiérového publika i některých recenzentů (které nepochybně předjímá přijetí filmu nejširší veřejností coby zábavné komedie) ovšem o žádnou velkou taškařici nejde. Na rozdíl od seriálu (na kterém měl Prušinovský lví podíl jako spoluscenárista a spolurežisér) se tu "jen" pojednává o smutných věcech prostřednictvím komediálně vyhlížejícího vyprávění. V tom jsou ovšem použity osvědčené prvky současných českých veseloher (hlavně snadno zapamatovatelné "hlášky" a komediální herecké celebrity).

Seriál jsem sledovala jen periferně a fotbal mi neříká naprosto nic, takže jsem ideální divák, kterého naprosto nemůže oslovit něco jako filmový prequel k populárnímu seriálu, vyprávějící o tom, kdo byl onen Hnátek a jak vlastně zemřel. Co se ovšem nestalo: Okresní přebor (říkejme mu tak, i když v kinech získal košatější, uživatelsky ovšem nepřátelský název) mne bavil a pochopila jsem snad i většinu "fotbalových" vtipů a narážek. Prušinovský je totiž ve svém druhém filmu (na rozdíl od toho prvního, František je děvkař, který se zase tolik nepovedl) velmi laskavý i k fotbalovým neznabohům mého typu.

To jen zvýrazňuje skutečnost, že Okresní přebor je ryzím "lidovým" filmem - v tom nejlepším smyslu tohoto slova. Kdybych chtěla použít slovo nelaskavé, napsala bych "populistickým" - což používám třeba ve vztahu k tvorbě Jiřího Vejdělka (a obecněji filmům producenta Tomáše Hoffmana). Právě od Vejdělkových filmů, které jsou v současnosti spolu s díly Marie Poledňákové nejvýraznějšími představiteli líbivého všelidového trendu, se ovšem Okresní přebor liší: má totiž vkus, nápady a vnitřní soudržnost a při jeho sledování se za tvůrce a herce nestydíte. Což je v českém (nejen komediálním) filmu považováno bohužel skoro za zázrak.

Prušinovského snímek přitom dost líbivě vyhlíží: působí nevídaně přirozeně a diváci v kině si, stejně jako ti televizní, mohou snadno myslet, že se tady vypráví o nich a o jejich slabostech, propadech a zlovolnostech, jež jsou zase jednou shledány zanedbatelnými či přímo roztomilými. Právě to je sice příznačné i pro zmíněný populistický trend - pročež bývá celkem právem obviňovaný z amorálnosti či cynického kalkulu. Takové přídomky ovšem s Prušinovského filmem dohromady vůbec nejdou: je sice vymyšlený (a to dobře), ale bez cynismu. Postavy jsou sice vesměs pěkní parchanti nebo trapáci, ale přitakáno jim není: každá hajzlovina, omyl, posedlost a zbabělost je zviditelněna tím, že má negativní dopad na okolí. I v "chlapáckém" prostředí amatérských fotbalistů - venkovanů jsou zachovány přirozené proporce. To se týká i fotbalu samotného, který je pouze tak dobrý (ve smyslu sportovním) i "dobrý" (ve smyslu morálním), jak je hrán.

Postava stárnoucího trenéra Pepika Hnátka, ze kterého posedlost fotbalem udělala osamělého asociála jak ve vlastní rodině, tak ve vlastním mužstvu, je samozřejmě extrémní (i když on ten Luňák v podání Ondřeje Vetchého se taky vybarví jako pěkný hajzl). Postava, která by v původním anekdotickém prostoru seriálu ani nemohla existovat, je ovšem prakticky "mrtvým mužem" ve stylu klasického westernu (jak ostatně připomíná v rozhovorech sám režisér): její zaťatost, zaslepenost a fanatická důslednost je sebevražedná ještě dřív, než ho dostihne na chodníku před vlastním, "fotbalově" pomalovaným plotem první infarkt. Nesnesitelný Hnátek se chová hnusně ke všem kolem včetně vlastní ženy, opakovaně ignoruje svůj povážlivý zdravotní stav - a po zásluze je za to potrestán smrtí.

Jde ovšem přece jen o víc než jen o anekdotu o "fotbalovém srdíčku": přivlastnit si jako divák tohoto "Pepika" totiž moc nejde. Výborný Miroslav Krobot ho hraje svým vnitřně komplikovaným, nesentimentálním, minimalistickým způsobem jako nesnesitelného dědka. Hnátek se tak liší od krobotovských charakterních postav Aloise Nebela nebo Domu, které nakonec našly cestu k lidem kolem sebe. Přišít mu statut "správňáka" nelze (i když se - obávám se - ve všeobjímajícím "fotbalovém" přijetí filmu se tenhle důležitý rys ztratí). I o Hnátkovi ovšem platí, že ho režisér má rád (stejně jako všechny ostatní postavy i samotný fotbal) - takže se nakonec nekoná kupříkladu žádná sžíravá satira na malichernost a malost ve starém dobrém stylu Miloše Formana.

Je to podle mne jenom dobře: nevidím důvod, proč by se české filmy pořád měly dostávat do extrémů a buď měly něco satiricky tepat, nebo něco licoměrně chválit (protože na české realitě přece nic pěkného není, že?). Hnátek je samozřejmě nostalgická postava a celý film se odehrává v jakémsi bezčasí - je ovšem složitou, leč přirozenou součástí filmu, který působí přirozeně - a je vcelku v pořádku takový, jaký je. Doufám, že Prušinovský natočí ještě hodně dalších takových "komedií desetiletí".

Okresní : přebor: Poslední zápas Pepika Hnátka
ČR 2012, 104 minut
Režie a scénář: Jan Prušinovský
Kam
era: Petr Bednář, Aleš Blabolil, Darko Štulič
Hudba: Jan P. Muchow, Vratislav Kydlíček
Hrají: Miroslav Krobot (Hnátek), Ondřej Vetchý (Luňá
k), David Novotný (Kužel), Jaroslav Plesl (Lojza), Luděk Sobota (Orel), Leoš Noha (Větvička), Pavel Kikinčuk (Hovorka), Jaroslava Pokorná (Hnátková), Norbert Lichý (Kája Ženíšek), Pavla Beretová (Tereza), Jan Hartl (Krhavý) Václav Neužil (MUDr. Otépka), Alena Mihulová (Luňáková)
Premiéra: 29. 3. 2012

úterý 27. března 2012

Sněhurka: film o zlé královně

Ze dvou příběhů inspirovaných klasickou pohádkou, které se na nás v těchto měsících v rámci distribučních premiér valí, jsem se od první chvíle zajímala víc o Sněhurku a lovce (v českých kinech bude na konci května). Akční fantasy o vztahu bojovné princezny a statného myslivce v podání Chrise Hemswortha (Thor) nejspíš nebude taky žádný zázrak, pohádková komedie od režiséra Tarsema Singha ovšem od pohledu působila jako čiré zlo. A to jsem ještě netušila, že Sněhurku produkoval Brett Ratner, který je stejně dobrým (respektive vkus postrádajícím) producentem jako režisérem. Na rozdíl od Ratnerových filmů, které většinové publikum dobře snáší (a hudrají na ně především filmoví kritici), se ovšem u Sněhurky dá zase jednou předpokládat vzácná názorová shoda těchto dvou skupin.

Pokud měla ovšem Sněhurka skutečně rozpočet pouhých 60 milionů dolarů (jak uvádí Wikipedie), mají to producenti zase jednou nakonec dobře spočítané: film totiž vypadá docela nákladně, i když tento dojem při detailnějším pohledu vzbuzují především nádherné kostýmy před několika dny zesnulé japonské návrhářky Eiko Iskiokyové (která má Oscara za Coppolova Draculu a s režisérem indického původu Singhem pracovala na všech jeho předchozích filmech - Cela, Pád a Válka bohů). Třpyt filmu, jejž jeho tvůrce charakterizuje jako rodinnou akční komedii, navyšuje i herecká účast Julie Robertsové v dvojroli zlé královny a ducha zrcadla (což je královnin starý zrcadlový obraz, který jí pomáhá kouzlit, ale stále výrazněji se distancuje od jejích zlovolných činů a slouží jako vypravěč celého příběhu).

Ať už to s hvězdnou kariérou Robertsovou v poslední době jde s kopce či nikoli (jak jsem se to pokoušela zkoumat v knížce, která mi před pár dny vyšla), Sněhurka je filmem stvořeným pro tuhle stárnoucí hvězdnou celebritu. Zcela zásadně tak trpí stejným nešvarem jako všechny snímky, které nějaké hvězdě radostně umožňují ukrást si film pro sebe v záporné roli (takže třeba srovnání se Saxánou a Lexikonem kouzel není od věci). Zlá královna totiž není a nemůže být žádná nestvůrná padouška, je to především Julia Robertsová v nádherných kostýmech, která s nadhledem trousí ironické repliky na adresu bezkrevné nevlastní dcery (bezkrevná Lily Collinsová, která si ve shrekovském "muzikálovém" finále filmu i zazpívá, aby divákovi připomněla, že je dcerou Phila Collinse).

Královna se touží provdat za prince, který se zakoukal do Sněhurky, což je v rámci pohádkové tradice sice nezvyklé, ale odpovídá to hollywoodským schématům nabízejícím stárnoucí hvězdě jako oblohu nějaký ten svěží salátek. Možná by bylo zábavné vynechat úplně nanicovatou Sněhurku i s rádobylegračními trpaslíky obdařenými negrimmovskými jmény (které hrají skuteční liliputáni) a nechat Robertsovou, aby si užívala svou roli a aby jí Armie Hammer při tom šikovně přihrával. Postavení prince Alcotta je ovšem už v rámci tohoto příběhu dost prekérní: jde o otevřeně sexuální objekt, který trpaclíci (melouchařící v královských lesích coby loupežníci) permanentně obírají o svrchní šatstvo. Což umožňuje oběma ženským postavám a všem divačkám obdivovat jeho statnou hruď (což samozřejmě královna nenechává bez poznámek).

Neboť tento textík píše stárnoucí žena, dovolte jí poznámku o Armiem Hammerovi: není to zřejmě jen obyčejný libový hezoun, ale libový hezoun se smyslem pro humor a hereckým talentem (přinejmenším to první můžete zahlédnout ve scénách, kde zlá královna jeho prince donutí vypít kouzelný nápoj, díky němuž k ní přilne štěněcí láskou). Není bez objektivního významu, že Hammer má za sebou v pětadvaceti letech spolupráci s Davidem Fincherem (The Social Network) a Clintem Eastwoodem (J. Edgar) - a můžeme být v dychtivém očekávání jeho spolupráce s Gorem Verbinskym (titulní role ve westernu The Lone Ranger). Ve Sněhurce je ovšem zjevně i on nejistý v rukou režiséra, který chce dělat rodinnou legraci a uspokojit v publiku kde koho.

Ve Sněhurce tak najdete víc dementních a zbytečných okamžiků než chvílí komických nebo bizarních (i když na "divný" film ve stylu Tima Burtona má Singhovo dílo místy náběh). Narazíte tady i na zjevné symptomy, že cosi není úplně v pořádku a pod kontrolou: kupříkladu princův sluha (v podání Roberta Emmse) odcválá do hrdinovy vlasti se slovy, že se vrátí s celou armádou - načež se už nikdy neobjeví, což diváka ani neudiví vzhledem k nízkému počtu použitých komparsistů. Královniných zbrojnošů nebo občanů zbídačeného města je opravdu jen hrstka a vygenerovat celou armádu bylo zjevně nad síly produkce. Sněhurka navíc vypadá, jako by byl po obrazové stránce pojat jako východisko pro "falešné" 3D (tedy pro dodatečné překlopení do stereoskopického formátu)... je ovšem k vidění jen v klasické podobě. Možná někdy v průběhu natáčení začaly docházet peníze a právě proto film nakonec vypadá jako laciná bollywoodská variace na slavného sovětského Mrazíka.

Netřeba však blblat o nějakém totálním znehodnocení klasické pohádky - alespoň do té doby, než uvidíme Princeznu a lovce. V hollywoodském filmu, stejně jako v realitě, přece není nikdy nejhůř - vždycky totiž může být ještě hůř.

P.S. Pokud se těšíte na Seana Beana, buďte velmi trpěliví: na nájem si přivydělal jen díky kratičkému účinkování ve finále.

USA 2012, 106 minut
Režie: Tarsem Singh
Scénář: Melissa Wallacková, Jason Keller (podle pohádky bratří Grimmů)
Kamera: Brendan Galvin
Hudba: Alan Menken
Hrají: Lily Collinsová (Sněhurka), Julia Robertsová (královna), Armie Hammer (princ Alcott), Nathan Lane (Brighton), Mare Winninghamová (Margaret), Michael Lerner (baron), Robert Emms (Renbock), Sean Bean (král)
Premiéra: 5. 4. 2012

pondělí 26. března 2012

Filmový Titanic se nikdy nepotopí

Na rozdíl od legendárního plavidla, které šlo ke dnu na své první plavbě 15. dubna 1912, můžeme katastrofické drama Titanc považovat za nepotopitelné. Svoje místo v kinematografických dějinách, alespoň těch „komerčních“, má zajištěné: je historicky prvním filmem, jehož rozpočet dosáhl dvou set milionů, a prvním snímkem, jehož tržby přesáhly miliardu dolarů. Pozici nejvýdělečnějšího titulu všech dob si navíc Titanic dokázal hájit neuvěřitelných dvanáct let. Film Jamese Camerona, který se do kin sto let po potopení skutečného Titanicu vrací v obnovené premiéře, se ovšem do hollywoodských análů nezapsal jen díky výdělku: v roce 1997 totiž získal jedenáct Oscarů včetně dvou nejprestižnějších – za nejlepší film roku a za režii.


Pro členy Americké akademie zřejmě právě tento snímek zviditelnil jakousi komplexní kvalitu, srovnatelnou se slavnými velkofilmy hollywoodské historie. Jedenáctioscarového skóre totiž předtím dosáhly pouhé dva „podobné“ snímky – nákladné historické drama režiséra Williama Wylera Ben Hur v roce 1959 a dobrodružná fantasy Petera Jacksona Pán prstenů: Návrat krále (2003). V čem je Cameronův snímek výjimečný? Především nabízí podívanou ve velkém stylu, popisující obrovskou tragédii. Událost, při které našlo smrt v ledových hlubinách 1 517 lidí, je pojata jako popis monumentální katastrofy, během níž jdou šmahem ke dnu hodnoty, osoby a hmotné výdobytky reprezentující jakoby celou západní civilizaci začátku 20. století. Od okamžiku, kdy se loď na cestě ze Southamptonu do New Yorku srazila s ledovcem, do chvíle, kdy trosky klesly k mořskému dnu vzdálenému 3,7 kilomentu, uplynuly necelé tři hodiny. Což je doba kratší než Cameronův 194minutový film – metráž, do které režisér dokázal vedle samotné tragédie vměstnat i velký příběh lásky vyprávěný v nejlepších tradicích hollywoodského melodramatu.


Když diváci na Titanic vzpomínají, nevracejí se k okamžiku srážky s ledovcem, snaze dvou radistů přivolat pomoc či k zoufalému boji pasažérů o místa v záchranných člunech. Vzpomínají si na osvobodivý „let“ na špičce lodní přídě, který absolvuje zamilovaný ústřední pár – krásná, elegantní Rose DeWitt Bukaterová v podání Kate Winsletové a roztomile drzý Jack Dawson v podání Leonarda DiCapria. Když se řekne Titanic, diváci si vybaví i okamži, kdy mladík v intimním ústraní lodní kabiny kreslí portrét nahé Rose, jejíž hrdlo zdobí dárek od nemilovaného snoubence - nádherný diamant Srdce oceánu…


To je něco, čím se snímek liší od ostatních filmů o Titanicu: vedle scén líčících velkolepou destrukci a marný boj o život nabízí love story plnou vášnivé něhy, již si hrdinové užívají bez ohledu na následky, v přítomném okamžiku. „Zakázaný“ vztah dámy z první třídy a nuzáka z turistické trojky je v kině vzrušivější a dojemnější než smrt stovek nevinných, anonymních „statistů“ – a právě to přístup, který charakterizuje Hollywood v celé jeho naducané, pyšné kráse. Zatímco Jack si znovu ořezává tužku, aby 5. dubna i v českých kinech v obnovené premiéře zachytil půvab své osudové lásky, nebude možná od věci vrátit se trochu do historie.

Království Jamese Camerona


Přestože podle odborných analýz dnešních mediálních specialistů mě Cameronův Titanic všechny předpoklady uspět, mnozí velikášskému projektu předpovídali krach. Bezmezně mu věřil snad jen režisér, scenárista a producent James Cameron – hollywoodský hitmaker, který měl do té doby na svém režijním kontě s výjimkou akční komedie Pravdivé lži (1994) samé sci-fi snímky - Terminátora (1984) a jeho pokračování z roku 1991, druhý díl Vetřelce (1986) a podmořské dobrodružství Propast (1989). Velkofilm kombinující katastrofické drama s žánrem milostného kostýmního dramatu byl i Camerona sázkou do loterie, při které riskoval všechno.


Třiačtyřicetiletý filmař měl ovšem projekt pod dohledem už od námětu a maximální pečlivost, kterou věnoval všem stránkám projektu, se mu nemohla nevyplatit. Začala už u snahy zachovat věrnost faktům. Fiktivní charaktery, jejichž prostřednictvím vyprávěl příběh lásky Rose a Jacka, obklopil Cameron desítkami postav majích konkrétní předobrazy ve skutečných osobách. Stejnou péči věnoval i evokaci dobových reálií. Navíc se rozhodl tragédii Titanicu důvtipně dovyprávět až do současnosti roku 1997: rámec historické story tak tvoří příběh moderního „lovce pokladů“ Lovetta (Bill Paxton), který znovu zkoumá lodní vrak spočívající na dně oceánu a setkává se se zestárlou Rose (Gloria Stuartová). Ve vyprávění ženy, která přežila zkázu Titanicu i své životní lásky, ožívají dávné události. Navíc jsou komentovány z dnešního pohledu prostřednictvím vědců i obyčejných členů posádky výzkumného plavidla, kotvícího nad věčným vodním hrobem slavného vraku.


Fascinující kontrast k příběhu Titanicu pak tvoří autentické záběry, které pořizuje v nitru vraku výdobytek nejmodernější techniky - dálkově řízený minirobot. Na jeho práci dohlížel sám Cameron, mezi jehož letité profesionální záliby patří právě filmování pod vodou. To byla pro režiséra ovšem jen třešnička na dortu nesmírně náročného natáčení, jemuž velel jako nějakým obludným vojenským manévrům, ověšený vysílačkami a udržovaný osmnáct hodin denně v akci pomocí adrenalinových injekcí. Z plánovaných 138 dní se natáčení protáhlo na 160 - a Cameron se nakonec vzdal podílu na příštím zisku a osmimilionového režisérského honoráře, aby investorům pomohl pokrýt rozpočet navýšený nakonec na rekordních 200 milionůl dolarů.


Titanic měl přijít do kin v létě, komplikovaná postprodukce opřená o komplikované zvláštní efekty však premiéru posunula až na 19. prosince. Původní obavy z toho, že půjde o propadák, ovšem už dávno předtím rozptýlily zkušební projekce a úspěšné uvedení filmovém festivalu v Tokiu. Úspěch Titanicu ovšem překonal všechna očekávání. A když se k němu připojily i nadšené kritiky a začal sbírat nejrůznější ceny, mohl James Cameron při předávání Oscarů na jaře 1998 spolu se svým hrdinou zvolat: „Jsem král světa!“.


Ohlas filmu byl nečekaný navzdory tomu, že snímku předcházela vydatná reklamní masáž. Obyčejní diváci instinktivně a filmoví odborníci vesměs s nelíčeným obdivem oceňovali, jak inteligentně a řemeslně bezchybně tvůrci filmu poskládali dohromady jednotlivé prvky, tvořící dohromady prototyp filmového hitu. Na ten sice neexistuje žádný univerzální recept, obdiv si každopádně dodnes zaslouží Cameronova vizuálně sebejistá režie, poskytující místo jemné herecké akci i rozměrným akčním scénám (v nichž byly použity klasické zvláštní efekty i počítačová grafika). Protože se Cameron podílel i na střihu, práce kameramana Russella Carpentera tvoří dynamický soulad s chytlavou hudbou Jamese Hornera. Ten napsal spolu s Willem Jennigsem pro Céline Dionovou i píseň My Heart Will Go On, jež sice v samotném filmu nezazní, ale stala se důležitou součástí globální titanicománie.

Úspěch s následky


Komplexní kvality Titanicu umocnilo i silné herecké obsazení, kterému dominují Leonardo DiCaprio a Kate Winsletová – tehdy talentovaní dvaadvacetiletí herci se slušnou reputací, které ovšem jejich role katapultovaly mezi hvězdné celebrity. Právě povyk kolem mladé herecké dvojice ovšem ukázal, že příběh filmového Titanicu bude mít i svou temnější stránku. Oscara za své výkony sice DiCaprio s Winsletovou nedostali, stali se však zbožňovanými ikonami pro davy uječených fanoušků, kteří atakovali jejich soukromí - a předpokládali, že „jejich“ Kate a Leo budou po zbytek života hrát jenom v samých romantických dramatech. Zvláště DiCapriovi trvalo několik let, než se mu povedlo tohle omezující očekávání zklamat a pokračovat v normální herecké kariéře. On i Winsletová dnes patří mezi nejoceňovajší charakterní herece své generace – a sledovat jejich výkony v Titanicu z dnešní perspektivy bude nepochybně zajímavé.


Úspěch Titancu se podepsal i na kariéře samotného Jamese Camerona, kterému trvalo celých dvanáct let, než natočil další hraný film. Mezitím se věnoval natáčení pozoruhodných podmořských dokumentů - a na výsluní se vrátil ve velkém stylu, který je mu vlastní: prostřednictvím sci-fi Avatar (2009). Právě ta vystrnadila Titanic z letité pozice nejvýdělečnějšího titulu filmové historie. Cameronovo mimozemské dobrodružství působí naivněji než jeho dávná výprava za tajemstvím Srdce oceánu - a dává pocítit hořkou pravdu, že hollywoodská kinematografie ve snaze zaujmout diváckou veřejnost výrazně zhloupla.


Úspěch Avatara lze ovšem přičíst především průkopnické práci s technologií 3D, a právě v tomto populárním formátu nyní James Cameron znovu uvádí do kin i Titanic. Sto let poté, co šel ke dnu skutečný lodní kolos, tak bude patnáct let starý hit držet krok s módou. Ve 3D jsou dnes totiž uváděny do kin prakticky všechny nové, prestižní hollywoodské snímky. Na rozdíl od Avatara byl ovšem Titanic samozřejmě ještě natočený klasicky a do 3D byl převedený dodatečně, v průběhu loňského roku. Cameron ovšem nebude první, kdo tento postup použil na svůj starší film: nedávno začal George Lucas se steroskopickpu renovací své sci-fi trilogie Star Wars. Pro novou diváckou generaci, která ještě neměla tu čest vidět Titanic na velkém plátně, to každopádně bude zážitek.

A do kina se patrně vypraví i mnozí původní fanouši filmu: podle statistik se pravděpodobnost, že si divák zážitek z průměrného hollywoodského blockbusteru zopakuje, rovná pěti procentům. U Cameronova hitu je to ovšem prý víc než dvacet procent.
/Tento text jsem napsala do oddechové přílohy Lidových novin Relax. Za možnost uveřejnit ho i zde redakci děkuju./

pátek 23. března 2012

S Kingem do kina

Stephen King patří mezi nejfilmovanější spisovatele současnosti. Jeho díla se nicméně převodu na stříbrné plátno brání s energií navztekaného poltergeista. Mezi 136 filmovými a televizními „kingovkami“ tak najdeme totální propadáky – ale i vynikající díla. Čtenáři ho milují: ve čtyřiašedesáti letech je jedním z komerčně nejúspěšnějších autorů v historii. Prodalo se víc než 350 milionů výtisků jeho knih a on sám má na svém kontě řadu literárních cen v žánrech fantasy a hororu.

Když ovšem v roce 2003 obdržel za celoživotní dílo prestižní americkou Národní knižní cenu, vzbudilo to bouři nevole v „intelektuálních“ literárních kruzích: jeho jméno se totiž ocitlo v jedné řadě s takovými umělci, jako je Arthur Miller nebo Philip Roth. Nejznámější filmový kritik Ameriky, Roger Ebert, se tehdy právem ptal, proč by vlastně žánrový autor měl být méně seriózní než spisovatelé středního proudu. A navíc: King sice na jedné straně vydal sedm knížek pod pseudonymem své spisovatelské „temné půle“ Richarda Bachmana - na druhé se věnuje i „solidní“ tvorbě. A ta je čtenářsky stejně vzrušující jako jeho nejzdařilejší strašidelné kousky, i když v něm nenajdete žádné nadpřirozené prvky. V románu o osudem stíhané ženě Dolores Claibornová je jediným „tajemným“ prvkem zatmění slunce, v psychologické Geraldově hře sledujete v osamělé chatě pološílenou ženu, jejímiž „společníky“ jsou jen manželova mrtvola a toulavý pes. A co se týče sedmidílné série Temná věž, které King sice ukončil v roce 2004, ale letos v únoru k ní přidal další knihu – kde vlastně končí stravující příběh kombinujícího prvky fantasy a westernu a začíná „vážná“ literatura?

Pokud se ovšem zeptáte náhodného chodce na (ztemněné) ulici, kdo je podle něj nejznámějším žijícím spisovatelem hororů, pravděpodobně se mu vybaví právě Kingovo jméno. Tohle škatulkování Stephenu Kingovi sice na jedné straně pomáhá v prodeji jeho knih, na druhé ho ovšem dlouhodobě svazuje. Není ani příliš divu, že hrdiny hned několika jeho děl jsou spisovatelé stíhaní stihomamem a rozpolceností mysli. A že v románu Misery je úspěšný spisovatel brakové literatury vydán na milost (ale spíš nemilost) pomstychtivé fanynce, které mu chce zatrhnout vyšší autorské ambice.

Pokud jde o filmaře, nejsou výjimkou: i oni většinou tohoto autora vnímají především jako málem bezednou studnici strašidelných příběhů. Kingovo jméno v titulcích totiž spolehlivě přitáhne diváky toužící po tom, aby jim běhal mráz po zádech. Potíž je ovšem v tom, že Kingovy strašidelné povídky nebo romány fungují na papíře znamenitě – na plátně nebo televizní obrazovce se jim ovšem zdaleka tak dobře nedaří. A to i navzdory faktu, že King píše velmi „filmově“ a hýří vděčnými vizuálními podměty i aktuálními, chytlavými tématy. Ta se negenerují někde v pekle nebo v záhrobí, ale v lidech. Zlo plodí naše fascinace násilím, jež se u Kinga často realizuje v rodinném prostředí, kde řádí panovačný otec a trpí laskavá matka.

Sex může být neblahou a traumatizující zkušností - láska se všemi uvozovkami a závorkami by však možná fungovat mohla, stejně jako přátelství navázaná v dětství. To je zvláštním, navždy ztraceným obdobím života, ozdobeným oparem nostalgie. Dalším Kingovým oblíbeným okruhem témat jsou nadpřirozené síly dřímající v člověku, které se však v poslední době často mění v úžasnou schopnost důstojně přežít sebehorší „nehororové“ situace. Právě tento okruh témat způsobuje, že King i ve filmu patří mezi klasiky: historie anglofonního hororu by se asi stěží obešla bez teenagerovské duchařské historky Carrie (1976), temně stravujícího Osvícení (1980) nebo zlověstné Mrtvé zóny (1983). A venkoncem by v ní chyběla i „nekonečná“ béčková série o vraždících nezletilcích Kukuřičné děti (osm filmů z let 1984-2011), sci-fi Trávníkář s Piercem Brosnanem, která v roce 1992 překvapila tehdy inovativními digitální triky, nebo nevídaně hloupě natočená sci-fi Pavučina snů (2003). Právě příběh party kamarádů, která na dovolené v zasněžené pustině musí čelit ve svých tělech i myslích agresivní mimozemské invazi, je jedním ze zatím posledních pokusů, jak adaptovat pro film nějaký Kingův román.

Spíš než rozměrné bichle, kterými tenhle populární autor štědře bombarduje své čtenáře, ovšem filmaře lákají Kingovy skvostné povídky - snad proto, že se jim zdají pro převod do řeči pohyblivých obrázků snadnější. Romány, kterých už King vydal padesát tři, totiž už od pohledu nabízejí svět tak složitě provázaný a komplikovaný, že se dá zmapovat lépe – lépe než v jediném filmu - v rámci televizního seriálu či minisérie. Sám King pohlíží na adaptace svých děl dost kriticky a podobně jako jeho fanoušci si váží spíš „nehororových“ snímků. Mezi ty patří příběh skupinky chlapců Stůj při mně (1986), psychologický thrilleru Misery nechce zemřít (1990) či drama Nadaný žák (1998).

A samozřejmě dvě solidní vězeňská dramata - Vykoupení z věznice Shawshank (1994) a Zelené míle (1999), která natočil Kingův přítel Frank Darabont. V těchto příbězích nenajdete zlovolné duchy, nezletilé telepaty, běsnící bernardýny, šílený mandl ani vraždící zubní protézy. Zlo je tu ovšem samozřejmě přítomno (tak jako u Kinga vždycky), má ale podobu velmi lidskou: hamižnost, závist, zlá vůle, přesvědčení o vlastní pravdě a všechny ostatní druhy sebestředného fanatismu tvoří tuhé, zběsile houževnaté kořeny příběhů, které skrznaskrz prorůstají naším navenek spořádaným světem. Podle Stephena Kinga totiž žijeme ve světě horším, než je ta nejděsivější fikce. A imaginární hrůzy si vymýšlíme proto, aby nám pomohly čelit hrůzám reálným. A teď to zkuste zfilmovat.

Hurá na maturitní ples příšer

Stephen King do profesionální literatury vstoupil prvním honorářem za svou povídku v roce 1967 a svůj první román – Carrie - vydal v roce 1973. Manželka Tabitha, která je od roku 1971 spisovatelovou životní partnerkou, tehdy část rukopisu vylovila z odpadkového koše a přesvědčila ho, aby ho dotáhl a zkusil najít nakladatele. Příběh středoškolačky s telekinetickými schopnostmi, která svůj maturitníé ples změní v krvavý masakr, se pak stal prvním zfilmovaným Kingovým dílem. Podobně jako řada spisovatelových jiných děl se story o nepěkném konci jednoho maturitního plesu dočkala adaptace hned několikrát – broadwayský muzikál z roku 1988, televizní snímek z roku 2002 a pokračování z roku 1999 však stojí ve stínu brilantního snímku režiséra Briana De Palmy.

V roli osmnáctileté Carrie tehdy zazářila (sedmadvacetiletá) Sissy Spaceková tak oslnivě, že jí to (stejně jako Piper Laurie, která ztvárnila hrdinčinu matku) vyneslo nominaci na Oscara – což je ve světě filmových kingovek téměř nedosažitelná cena. Získala ji Kathy Batesová za roli posedlé fanynky ve filmu Misery nesmí zemřít a přiblížily se jí i Zelená míle (čtyři nominace) a Vykoupení z věznice Shawshank (sedm nominací). Carrie se dočkala ještě další adaptace v podobě videofilmu v roce 1988, ale bez většího ohlasu. Ani De Palmův scénárista Lawrence D. Cohen svůj úspěch v rámci kingovského filmového univerza nezopakoval: podílel se totiž na nepěkném zprznění vynikajícího Kingova románu To (1990). Sedmdesátá léta nicméně Stephena Kinga stabilizovala jako oblíbeného hororového autora, jehož díla publikum touží vidět zfilmovaná. Už v této dekádě se ukázalo, že motivy, se kterými spisovatel pracuje, často zapadají do dobových nálad a posilují je.

V roce 1979 se tak se vstřícným přijetím setkal dvoudílný televizní film Prokletí Salemu, který režíroval Tobe Hooper – jeden z režisérů, kteří se tehdy podílel na vlně nízkorozpočtových „béčkových“ hororů, odrážejících atmosféru ekonomické krize. Příběh mladého spisovatele, který se v novoanglickém městečku musí utkat s upíry, se tehdy pohodlně svezl na zájmu o „vampýry“, kterou vzbudila nová verze Draculy nebo remake Upíra Nosferatu. (Kingovu předlohu v roce 2004 znovu a s větším úspěchem zfilmoval Michael Salomon, totálním propadákem naopak v roce 1987 byl Návrat do městečka Salem's Lot). Sedmdesátá léta vygenerovala i jedinou kingovkou, kterou znají nazpaměť i filmoví cinefilové.

Adaptace spisovatelova třetího románu Osvícení (1980) je čistokrevným hororem: vypráví o spisovateli, který chce mít klid na práci, takže přijme místo sezónního hlídače prázdného horského hotelu, aniž tuší, že místo ovládají zlí duchové. V podání režisérského mistra Stanleyho Kubricka se však Osvícení stalo jednou z mála filmových kingovek, které kontextem i složitostí vynikají nad svou předlohu. Podíl na tom měl i strhující herecký výkon Jacka Nicholsona, který svému hrdinovi vdechl důkladnou porci temného šílenství. Šílený spisovatel dobývající se se sekerou v ruce na vyděšenou manželku skrytou v koupelně a honící synka v zasněženém zahradním labyrintu – to je postava, která vtsoupila do nejširšího kulturního povědomí.

Co se ovšem týče přijetí filmu, nebylo ve své době jednoznačné: Kubrick a předtavitelka hrdinovy manželky Shelley Duvallová si dokonce vykoledovali nominace na neoficiální filmovou anti-cenu Razzie. Dnes je Osvícení považované za mistrovské dílo, sám Kinga se pro ně ovšem nikdy nenadchl, protože se hodně vzdálilo jeho předloze. Postaral se o odkoupení filmovacích práv a v roce 1997 inicioval novou verzi svého románu, na jejímž scénáři se sám podílel. Minisérie režiséra Micka Garrise sice získala ceny Emmy za zvuk a maskérské efekty, věhlas Kubrickova snímku však nepřekonala.

Recept na dobrou kingovku

V 80. letech přestali filmaři veleplodnému autorovi stačit. King - s pomocí fiktivního Richarda Bachmana a kolegy Petera Strauba, který se podílel na románu Talisman - začal potvrzovat svou pověst profesionálního grafomana. (Do spisovatelského důchodu ho nakonec nezahnal ani trvale zhoršený zdravotní stav poté, co ho v roce 1999 při procházce na silnici poblíž jeho domu porazilo auto). Filmaři však nakonec – dokonce opakovaně – sáhli po většině jeho románů a po desítkách jeho vynikajících povídek. Na tom, že má řada filmovým kingovek dnes pečeť žánrové klasiky, mají ale podíl hlavně snímky zajímavých režisérů z 80. let.

Režie Mrtvé zóny se v roce 1983 ujal David Cronenberg, svérázný autor oscilující mezi sci-fi, existenciální fantasy a psychologickým thrillerem. V roli učitele, v němž autonehoda probudí schopnost předvídat budoucnost, exceloval Christopher Walken a celý příběh se nesl v atmosféře podvratné nejistoty. Pozoruhodná byla i adaptace románu Christine (1983), kterou pořídil veleúspěšný „béčkový“ režisér John Carpenter: obsedantní kingovský motiv auta nadaného vlastní osobností slavil úspěch v jednoduše a bez zvláštních efektů, ale velmi působivě vyprávěném hororu. Temný román o vraždícím bernardýnovi postiženém vzteklinou Cujo (na jehož vznik si King nepamatuje, protože ho napsal v nejdivočejším období své drogové závislosti) se naopak dočkal jen velmi průměrné filmové verze.

Sám spisovatel se v 80. letech poprvé a patrně naposled v životě ujal režie, aby si ve sci-fi Vzpoura strojů (1986) vyzkoušel, že vlastní materiál nemusí ovládnout ani ve chvíli, kdy si na něj sám zblízka dohlíží. Producent Dino de Laurentiis (který předtím produkoval několik filmových kingovek včetně Mrtvé zóny) tehdy Kinga přemluvil k režii vlastního scénáře, inspirovaného povídkou z jeho sbírky Noční směna. Vzpoura strojů vypráví o skupince lidí čelící v motorestu u dálniční benzinky nejrůznějším mašinám, posedlým vinou mimozemských vlivů vražednou mánií. Ve filmu můžete kromě vraždících trucků vidět třeba i zešílevší automat na plechovky s Colou (a také samotného Kinga v menší roličce – jedné z mála, ke kterým se kdy ve filmu propůjčil). Vzpoura strojů je dnes ukázkovým příkladem zpackaného kingovského přepisu.

Sám King se paradoxně dopustil stejné chyby jako většina jiných, necitlivých adaptátorů jeho děl: opomenul to, co jako spisovatel tak znamenitě umí – totiž pomalé budování atmosféry a vztahů mezi psychologicky jemně odstíněnými charaktery. Filmovou kingovku totiž směrem ke kvalitě neposouvá použití autorovy oblíbené rockové hudby. Nepomůže ani to, když se příběh odehrává v navenek idylickém městečku ve státě Maine, kde spisovatel bydlí a kde se naplňují osudy řady jeho postav. A přestože Kingův literární arzenál působí často vysloveně „béčkově“, kvalitu kingovky nezajišťuje defilé zlotřilých duchů, zlovolných auťáků toužících vyhladit lidstvo či zombiů plížících se z prokletého hřbitova domácích zvířátek.

Ke Kingovi je zřejmě třeba přistupovat přes jeho utkvělá témata, která se v jeho dílech – ať už jsou maskována jakýmkoli žánrem – stále vracejí. A případné fatazijní rekvizity brát spíš jako součást světa, ve kterém je hranice mezi realitou a fikcí velmi křehká. Nejde je ovšem spláchnout jako nějaké metafory v psychologickém příběhu: tradiční formy zla u Kinga skutečně ožívají, až už volí moderní kulisy nebo se transformují do nových podob (sklony k technofobii ve vztahu k dopravním prostředkům měl přitom tenhle autor o celá desetiletí dřív, než ho postihla zmíněná autonehoda)…

Po diváckém i kritickém neúspěchu Vzpoury strojů sice spisovatel o režii přestal uvažovat, od druhé poloviny 90. let se však příležitostně věnuje produkci. Jako výkonný producent zaštítil televizní seriál Svědectví (1994), který podle jeho postapokalyptické knihy poměrně úspěšně pořídil Mick Garris. (Producentovi a „jeho“ režisérovi se však před osmi lety výrazně hůř vedlo při adaptování Jízdy na střele, již King napsal původně na internet). Jaký výkonný producent King neopatroval jen několik vlastních děl, ale třeba i americkou verzi legendárního mysteriózního televizního seriálu artového Dána Larse von Triera Kingdom Hospital (2004).

Magie ve stylu Castle Rock

Osmdesátá léta kodifikovala chyby filmových a televizních kingovek, které se v následujících desetiletích opakovaly s železnou pravidelností. Zrodila však také první skutečně dobrou – podle mnohých možná nejlepší – „nehororovou“ adaptaci. Drama Stůj při mně (1986) je inspirované povídkou Tělo ze sbírky Čtyři roční doby a nabízí prostý příběh čtyř kluků, kteří se vydají jednoho letního dne hledat mrtvolu svého vrstevníka. V té době ještě nepříliš etablovaný režisér Rob Reiner (který realizoval o čtyři roky později další vynikající ne-hororovou kingovku Misery nesmí zemřít) natočil navenek obyčejný příběh klukovského kamarádství. Opřel ho o herecké výkony teenagerovských hlavních představitelů a pečlivě budovanou atmosféru. I King film Stůj při mně považuje za jeden z nejlepších přepisů svého díla, přestože se vůbec nepodílel na jeho scénáři (který byl mimochodem nominovaný na Oscara).

Rob Reiner ze svého úspěchu vytěžil maximum: v roce 1987 spoluzaložil produkční společnost Castle Rock pojmenovanou podle fiktivního městečka ve státě Maine, které často figuruje v Kingových románech. Společnost produkčně nebo distribučně zaštítila i řadu dalších kingovek, které si v pomyslném toptenu kvality stojí poměrně dobře. Mezi nimi září Zelená míle a Vykoupení z věznice Shawshank Franka Darabonta – režiséra, který se dlouho mohl pyšnit nejužší filmařskou specializací na světě: získal si totiž slávu filmy podle knih Stephena Kinga, které se odehrávají za mřízemi.

Darabont už v roce 1983 podle kingovské předlohy natočil půlhodinové drama o synovi, jehož matka umírá v nemocnici na rakovinu, Žena v pokoji. (Stal se tak prvním z řady Kingových „dolarových dětí“ - což jsou filmařské a divadelní talenty, kterým spisovatel prodává práva na adaptování svých prací za symbolický jeden dolar.) Darabont realizoval i jednu ryze hororovu filmovou kingovku, kterou má samotný autor předlohy rád – horor Mlha (2007), který dokázal obdivuhodně vybalancovat „brakové“ prvky a osudovou, strašidelnou atmosféru. Na skupinku lidí, která uvízla v supermarketu obklopeném tajuplnou mlhou, sice čas od času zaútočí obří mimozemské chapadlo – dojem však není hloupý ani dětinský. Jde vlastně o jakýsi drsný sociální horor, který však produkční studio The Weinstein Company nedovolilo Darabontovi s ohledem na komerční atraktivitu projektu natočit černobíle.

Mlha tak sice zůstala do značné míry kompromisem, Darabontovi však nemohla odebrat statut autora Vykoupení z věznice Shawshank a Zelené míle. Oba vězeňské filmy potvrzují, že filmová kingovka je útvarem, jehož kvality se neodvíjejí od množství adaptovaného materiálu. Zatímco příběh vězně odsouzeného na smrt za zabití dvou dětí a „jeho“ dozorce Zelená míle je románem (i když ho King v roce 1996 uveřejňoval v šesti pokračováních), příběh účetního, nevinně odsouzeného za vraždu manželky a jejího milence, Rita Hayworthová a vykoupení z věznice Shawshank (1982), je „jen“ povídkou.

Recept na zdařilou kingovku se v Darabontově podání zdál nicméně na dosah ruky: v obou případech jde o retro a vyprávění táhne morální, obyčejný, slušný hrdina představovaný populárním, charakterním hercem (v Zelené míli se objevuje Tom Hanks, ve Vykoupení Tim Robbins). Je snadné se s ním ztotožnit i proto, že je konfrontován se sympatickým afroamerickým spoluhráčem: v Zelené míli hraje vězně odsouzeného na smrt černý obr Michael Clarke Duncan, ve Vykoupení z věznice Shawshank Morgan Freeman (v Kingově předloze je ovšem sympaťák Red zrzavým Irem).

I když oba filmy dodnes vábí diváky jemným humorem, psychologickou drobnokresbou i humanistickou myšlenkou o potřebě vnitřní svobody, žádný precedens do budoucna nevytvořily. Společnost Castle Rock nicméně uvedla na plátna kin i některé další poměrně povedené kingovky – hororového Obchodníka s hrůzou (1993) s Maxem vom Sydowem a psychologické Srdce v Atlantidě (2001) s Anthonym Hopkinsem. Strategie obsazování kvalitních herců se u kingovek dlouhodobě vyplácí - a i když není samospasitelná, může se postarat o úspěch, zvlášť když je přitom po ruce režisér schopný zvládnout nástrahy kingovského světa. Jako příklad může posloužit Nadaný žák (1998), příběh podivného přátelství dospívajícího chlapce a zestárlého nacisty unikajícího spravedlnosti, ve kterém si pod režijním dohledem velezajímavého Bryana Singera zahrál vynikající britský herec Ian McKellen. V Castle Rock Entertainment proto do zdařilého ženského dramatu Dolores Claiborneová (1995) obsadili oscarovou hvězdu Misery – Kathy Batesovou. Katastrofální Pavučinu snů (2003), což je nepochopitelný filmařský žvást jinak zajímavého režiséra Lawrence Kasdana, ovšem nezachránila ani herecká účast Morgana Freemana (který tak dobře fungoval ve Věznici Shawshank). Není divu, že Castle Rock se po tomhle propadáku do produkce kingovek přestala hrnout.

Zaručený recept na dobré filmové kingovky tak nenašel ani sám King, ani společnost, která se na jejich produkci specializovala. A těžko říct, jestli se tenhle problém povede někdy uspokojivě vyřešit. O adaptacích spisovatelových nejprestižnějších děl se tak v poslední době spíš donekonečna spekuluje, než aby se natáčely. Kingovi fanoušci tak už několik let čekají na jasnější zprávy o novém příběhu chlapce putujícího mezi dvěma světy Talisman. A dlouho se odkládá i realizace nejočekávanějšího z kingovských projektů - fantasy Temná věž, jejíž pistolnický hrdina, inspirovaný postavou Clinta Eastwooda ze spaghetti westernů Sergia Leoneho, putuje světem jako vytřiženým z Tolkienova Pána prstenů. Dnešní filmaři jsou totiž vybavení digitální supertechnikou a dovedou ztvárnit ty nesmělejší fantazie - vyrazit se Stephenem Kingem do kina a nevyděsit diváky dalším nepovedeným filmem je totiž skutečné umění.

(Tohle je samozřejmě další článek, který jsem napsala na ohrané téma - ale snad zase trochu jinak - na objednávku měsíčníku jen pro muže ForMen. Protože mám v těchto dnech plno placené práce a na soukromé psaní nemám čas,uveřejňuji text s laskavým svolením redakce ForMena i tady na blogu. Věřím, že čtenáři jsou stále ještě hlavně od toho, aby četli, a delší článek je nevyděsí.)