Prohledat tento blog

sobota 30. června 2012

Resnais aneb film s pamětí

Ještě jste nic neviděli - nové dílo
Alaina Resnaise
Nepočítám-li zahajovací snímek Good Vibrations, který včera doplňoval slavnostní zahájení festivalu a který nestojí příliš za řeč, začala jsem své karlovarské dívání stylově - filmem s názvem Ještě jste nic neviděli. Natočil ho francouzský režisérský klasik Alain Resnais, kterému bylo 6. června devadesát let. Mám ráda filmy starých režisérů, které občas bývají "nedokonalé". Naopak někdy působí poněkud artriticky či prostaticky - ale skrývají v sobě unikátní kvalitu, které nemohou nikdy dosáhnout mladší tvůrci - totiž moudrost nabytou desetiletími filmařiny i života. Mou slabost pro "pozdní kinematografii" legitimizují poslední snímky Hitchockovy, Buňuelovy či Oliveirovy (a nemohu se jí zbavit ani v případě Ridleyho Scotta). Pokud jde o autora Loni v Marienbadu, Prozřetelnosti či Staré známé písničky, jeho Ještě jste nic neviděli dokonalé je. A bylo skvělé ten pocit sdílet v téměř na chlup zaplněném kině Čas, ze kterého prakticky nikdo z diváků běhwem projekce neodešel - i když nejspíš nejde o příliš jednoduchou podívanou. České titulky se navíc obsluze jaksi vzpíraly a ztrácely, takže vítězili ti diváci, kteří ovládali francouzštinu.

Pokud jde o film, který soutěžil letos v Cannes a (ještě?) nemá českého distributora, jeho protagonisty jsou slavní francouzští herci starší a staré generce, kteří se scházejí v luxusním venkovském sídle na přání "svého" dramatika, v jehož hře Euridyka, respektive v jejích různých inscenacích, kdysi hráli. (Mezi "postavami" tak uvidíte Michela Picolliho, Sabine Azémaovou nebo Pierrea Arditiho, tedy Resnaisovy oblíbené herce.) Protože jde o poslední přání zemřelého přítele, jsou hosté ochotni zhlédnout záznam inscenace hry v podání malého, mladého souboru, aby posoudili současnou "hratelnost" kusu inspirovaného antickou bájí o Orfeovi (nádherný text, který Resnais použil, je ovšem dílem Jeana Anouilhe, respektive v samotném filmu jde o inspiraci dvěma dramatikovými hrami). "Diváci" se však rychle dostávají do svých dávných rolí (jsou tu tedy přítomny např. dva titulní páry - Orfeus a Euridyka v podání Arditi/Azémaová a Lambert Wilson / Anne Consignyová). Film tak vypráví o překonávání a přelévání hranic a rolí: postavy/ herci záznam sledují i následují v divadelních kulisách, jež občas přecházejí do exteriéru, předávají si a zmnožují  repliky, někdy přijde ke slovu i dělený obraz umožňující vychutnat různé pojetí téže repliky...

I působivý soundtrack pak připomíná, že nejde o artistní cvičení, ale chytlavý a dojemný příběh o lásce a smrti. Resnais znovu prokazuje, jak jedinečné je jeho autorské myšlení: téma časoprostoru "s pamětí", ve kterém zamilované postavy v přítomnosti už vnímají vlastní minulou i budoucí vztahovou zradu a kompromis, nalézá ozvuk v samotné jeho sofistikované inscenaci "věčného" příběhu lásky, v němž je Euridyka nadčasovou, ryzí femme fatale. Téma osamělosti a smrti, které lze vzdorovat milostným citem, zde ovšem rezonuje s mnohem větší energií a citovostí než kdysi v Loni Marienbadu: dojem, že jde svého druhu o konfesi starého mistra, se stává bytostnou součástí vyprávění... Přiznávám, že jsem byla velmi pohnutá - a jsem ráda, že jsem letošní festival začala právě tínhle způsobem. 

čtvrtek 28. června 2012

Divácký plán jako Sophiina volba

Láska Micheale Hanekeho: staří herci
a smrtelná choroba vs. Zlatá palma v Cannes
Vím, že držet se na festivalu pevného, předem stanoveného diváckého plánu bývá těžké, protože našinci se do cesty často připlete nějaká neodolatelná alternativa (ano, třeba mne Helen Mirrenová pozve na ústřice). To ovšem neznamená, že by takový plán neměl existovat. Jako festivalový mazák ho samozřejmě mám připravený, i když je sporné, jestli ho někdo další může považovat za nějakou inspiraci. Filmů, které by člověk měl vidět, je ovšem letos ve Varech možná až přespříliš - i když budu na festivalu celou dobu, původní plán čítající padesát osm položek jsem musela zavrhnout coby fyzicky neproveditelný. Stejně jako se snažím dojídat jídlo na talíři, pokouším se totiž neodcházet z kina před koncem, při filmech nespat a vnímat je. Zvládnout tenhle režim nepřetržitě osm nebo devět dní tak omezuje výběr na  čtyři, maximálně pět titulů denně (člověk fakt už stárne). Protože mám už něco nakoukaného předem (třeba celkem roztomilý Nosálov), dopracuju se nejspíš nakonec k nějakému kompromisu a uvidím snad většinu toho, o co opravdu stojím.

Melvillův Samuraj (1967) - nezbytné 
Takže moje strategie: Nejdřív jsem ze svého velikášského seznamu škrtla řadu titulů, které jdou do české distribuce (takže si - velmi nerada - nechám prozatím ujít nový film Stevena Soderbergha). A vyřadila filmy, které jsem chtěla už zhlédla v rámci programového výběru na DVD a toužila vidět je znovu na plátně. Potom jsem strávila ďábelský půlden konkrétním plánováním, během kterého jsem se musela metodou "Sophiina volba" rozhodovat mezi vybranými filmy, jejichž projekce se nejrůznějším způsobem překrývaly. Tady samozřejmě už fungují nejrůznější osobní animozity - kupříkladu příliš mnoho depresivních filmů o starcích a smrtelných chorobách škodí mému zdraví, takže je omezuji - ale na druhé straně si asi nelze nechat ujít Hanekeho Lásku oceněnou v Cannes, že?

Leanův Lawrence má 222 minut...
ale zase je to oblíbený film androida Davida 8 
Důležitou roli tady hrálo i moje letité rozhodnutí preferovat prověřenou filmovou klasiku před novými tituly (takže letos budu vzdávat poctu Jeanu-Pierrovi  Melvillovi a nenechám si ujít restaurované verze Hoří, má panenko, Života a smrti plukovníka Blimpa - a samozřejmě Leanova Lawrence z Arábie). Jsem zvědavá, jestli svůj festivalový program jednou složím výhradně z filmů natočených před rokem svého narození...  Pokud jde o další jemnosti ovlivňující mé letošní Sophiiny volby, zvažovala jsem i své fyzické možnosti: kupříkladu přeběh mezi kiny Drahomíra a Pupp pro osobu se lehce zablokovanou páteří představuje pěkný, meditativní výlet - a pokud je mezi koncem jednoho a začátkem druhého filmu jen půl hodiny, také výlet neproveditelný. Též velkolepý seriál o filmové historii Příběh filmu: Odysea, čítající dohromady 900 minut a uváděný v pěti dnech v půl deváté dopoledne, si rozhodně nechám na jindy: jeho autor, Mark Cousins, je prý po ránu svěží jako rybka, ale má prý poněkud monotónní hlas.

Teď - se seznamem obětovaných titulů, na kterém je Argentův 3D Dracula i stylové Bezedné moře - si připadám jako nacista. Ale jsem připravena v pátek odjet do Varů a začít svůj plán porušovat.         

úterý 26. června 2012

Nechte se zfrankensteinovat: Cumberbatch jako Victor

Když jsem loni v březnu recenzovala inscenaci hry Nicka Deara Frankenstein z londýnského National Theatre (text je k přečtení tady na blogu), byla to teprve má druhá zkušenost s přímými přenosy divadelních her z britského "Národního". Tyhle přenosy jsem si oblíbila a viděla jsem skoro všechny, ať už v Aeru, Světozoru či nejnověji v kině Oko - a nepřestává mi vrtat hlavou, proč jsou diváky výrazně méně navštěvované než přímé přenosy z oper a baletů. Představení Král Lear, Sluha dvou pánů a Frankenstein totiž určitě patří k tomu vůbec nejzajímavějšímu, co se u nás dá tímto způsobem vidět. Pokud ovšem jde o nezájem pražské veřejnosti o anglickou činohru, lze o něm dnes psát jen s jedinou výjimkou - a tou je právě Frankenstein. Což přesvědčivě dokázaly vyprodané záznamy obou verzí představení, v nichž se v rolích stvořitele a stvořeného střídají Benedict Cumberbatch a Jonny Lee Miller.

Představení si totiž vydobylo prestižní Olivierovu cenu pro oba hlavní představitele i velkou diváckou popularitu. Její kořeny můžeme hledat - spíš než v samotných jeho kvalitách opřených o  osobnost režiséra Dannyho Boylea - v Cumberbatchovi, který se stal celebritou díky seriálu Sherlock. Kino Atlas tak včera (tedy 25. června) masivně atakoval druh publika, jehož vzorky na Čechovův Višňový sad nebo shakespearovskou Komedii omylů nezabloudily ani náhodou: totiž Cumberbatchovy dívčí fanynky. Od toho se odvíjely i masivní chichotavé divácké reakce vycházející z představy, že se jedná o komedii. Chichotání nebylo vyprovokované jen špatným odhadem (patrně neznámé látky), ale i faktem, že včerejší představení bylo tou verzí, kde hraje monstrum, dominující pomyslné první části vyprávění, Miller. Jakmile se na scéně po hodince objevil štramácký Cumberbatch, švitořivou nervozitu vystřídala totální empatie. Škoda toho plýtvání hereckými výkony a skvěle navozené  steampunkové atmosféry - kdyby se představitel Sherlocka jen dramaticky škrábal na hlavě, nejspíš by to některým divačkám ke štěstí postačilo.  


Buďme však optimisty - sherlockovským fanynkám se dostalo takřka proti jejich vůli dobrého divadla, v Atlasu bylo vyprodáno a panující skvělá atmosféra (nepříjemně čeřená jen občasnou asynchronní reakcí obsluhy českých titulků) možná někoho z příležitostných hostů přitáhne k podzimnímu programu NT Live (který vypadá skvěle). Pokud jde o můj dojem z alternace Miller-monstrum/Cumberbatch-Victor, rozhodně byla tahle verze lepší: hereckému naturelu představitele Sherlocka autisticky velikášský "šílený vědec" Victor Frankenstein sedí znamenitě, zatímco jeho monstrum působí - pokud mne paměť´neklame - "jen" jako pozoruhodně vypracovaný "herecký koncert". Miller, který si jako vzor pro své monstrum vybral vlastního dvouletého syna, mnohem emocionálněji zvládá radostně "naivní" rovinu nešťastné umělé bytosti, která se zrodila "dobrá" přes své počitky a emoce, ale postupně podléhá temné nákaze lidskými zlozvyky. Tam, kde mne Cumberbatchovo monstrum nedojalo a provokovalo především mou kritickou libost, funguje Miller bezchybně jako spouštěč naivních diváckých emocí. Coby Victor byl pro mne naopak právě Miller slabší polovinou herecky těsně provázané dvojice.

Pokud byste se chtěli také nechat zfrankensteinovat, máte příležitost v úterý 10. 7. a v sobotu 21. 7. ve 20.30 hodin v pražském Biu Oko. 

pondělí 25. června 2012

Poznámka k íránské kinematografii

Hvězdná Leila Hatamiová v hlavní roli
tragikomedie  Poslední krok, kterou režíroval
její manžel Ali Mosafa 

Pokud jde o íránskou kinematografii, pozornost na ni bude letos ve Varech upřena především díky pozoruhodné tragikomedii Poslední krok, se kterou se do hlavní soutěže probojoval režisér Ali Mosafa (ten ve Varech soutěžil už v roce 2005 prostřednictvím svého debutu Portrét neznámé ženy). Z toho mám velkou radost, protože jsem letos v rámci spolupráce s programovým oddělením znovu měla na starosti právě kinematografii, která dlouhodobě nevzbuzuje mezinárodní zájem jen svými filmy, ale v poslední době bohužel i cenzurou a represemi vůči svým filmařům.
Loňský rok byl v tom smyslu pozitivně poznamenaný proklamativní mezinárodní adorací dramatu režiséra Asghara Farhadiho Rozchod Nadera a Simin, který získal mimo jiné i Oscara a několikrát zabodoval i na Berlinale (tam vynesl Stříbného medvěda i krásné a nadané hlavní představitelce Leile Hatamioné, jež letos přijede s Posledním krokem do Varů). 


Hatamiová v hlavní ženské
roli v Rozchodu Nadera a Simin
S Rozchodem Nadera a Simin , což byl shodou okolností i jediný íránský film, který se loni hrál ve Varech, jsem měla trochu problém: ve zdánlivě vyrovnaném manželském souboji režisér podle mého soudu předem stigmatizuje hlavní hrdinku prostřednictvím jejího vzhledu: Simin (která chce - považte - emigrovat, aby dceři poskytla možnost vyrůstat ve svobodném světě) totiž chodí nalíčená, má načerveno obarvené vlasy a ani její oblečení neodpovídá přísnému oficiálnímu, rok od roku se  zpřísňujícímu standardu platnému v íránské kinematografii.  


Razieh (Sareh Baytová) riskuje
zdraví kvůli dobře placené práci 
Díky těmto standardům v mnohých "oficiálních" íránských filmech ženské postavy neodkládají čádor, ani když jsou samy doma, a dokonce v něm někdy i spí, aby se přespříliš neodhalovaly divákům či nesváděly je k extravagantním myšlenkám. Pokud jde o Nadera a Simin, tak těmto standardům naopak dokonale vyhovovala stoprocentně kladně podaná postava ortodoxní muslimky Razieh v podání Sareh Bayatové, podle mne odporné megery, kvůli které se celá rodina dostává do problémů. V rámci mé přecitlivělosti na podobné skryté "ideologické" manipulace s divákem jsem tak Rozchod Nadera a Simin jen stěží mohla vnímat nezaujatě. 


Leili a její manžel (Ali Mosafa)  
O to víc mne pak bavil Poslední krok, což je film nabitý "nadnárodní" ironií i poezií - jednak pevně vázaný na evropské kulturní standardy (jaké představují Tolstoj a Joyce), jednak unikající konkrétní íránské realitě vybraně komorním příběhem, líčícím složitý, ale láskyplný vztah slavné herečky Leili a jejího zemřelého manžela. Režisér Ali Mosafa přitom dělá totéž, jako před sedmi lety v Portrétu neznámé ženy -  totiž znejisťuje diváka, pokud jde o časoprostor vyprávění i o vztah fikce a skutečnosti (film Mosafa nejen režíroval, ale ztvárnil v něm i postavu manžela, přičemž Hatamiová je "v civilu" jeho skutečnou životní partnerkou). Takový jemný a složitý přístup k realitě samozřejmě ženskou hrdinku může osvobodit od zmíněného "módního kánonu" (Leili je navíc výlučná - je to přece slavná herečka). 


Skromné pohoštění - únik do exteriéru
V jednom je ovšem Poslední krok projevem zjevného, okolnostmi vynuceného eskapismu současné íránské produkce, která ve snaze vyhnout se pod tlakem cenzury falšování reality prchá do intimity vztahových dramat a uniká buď do interiéru, nebo do "svobodných" horských exteriérů. Což je také případ jiného íránského filmu, který letos můžete ve Varech vidět - Skromného pohoštění režiséra Maniho Haghighiho (které letos na Berlinale získalo cenu NETPAC a hraje se v sekci Jiný pohled). Příběh elegantní dvojice - muže a ženy - kteří se rozhodnou pro zábavu rozdávat nuzným vesničanům v zapadlých horských vískách igelitové pytlíky s bankovkami, je ovšem navíc znepokojivým podobenstvím civilizační nadutosti. Pokud jde o třetí letos uváděný íránský snímek, Spořádanou rodinu režiséra Massouda Bakshiho (jež byla ve světové premiéře uvedena na letošním MFF v Cannes v sekci Quinzaine des réalisateurs), neviděla jsem ji, ale vznikla ve francouzské produkci a tedy v diaspoře - což je pro íránské filmaře další možnost, jak realizovat "svobodné" filmy.

sobota 23. června 2012

Eva Zaoralová pokřtí knihu svých pamětí

Před dvěma lety Evě Zaoralové udělil prezident
 republiky Státní vyznamenání
za zásluhy o stát v oblasti kultury
Ve Varech se letos objeví hned dvě velké dámy stříbrného plátna - Helen Mirrenová a Susan Sarandonová - ve hře však bude i dáma třetí, umělecká poradkyně festivalu Eva Zaoralová. Nestorka (pokud to slovo existuje) české filmové kritiky je bílou královno festivalu už od roku 1994, kdy nastoupila do jeho vedení jako umělecká ředitelka. Na to nic nemění ani skutečnost, že před dvěma lety předala funkci Karlu Ochovi - Evinu tvář zná (aspoň doufám) každý návštěvník festivalu. A její neomylný vkus pomáhal a stále ještě pomáhá dělat z Varů to, čím jsou - totiž oslavu zajímavých filmů, o kterých dá mluvit ve slušné společnosti.

"RWE obálka" Eviných
pamětí 
Letos se ale ve filmových láznící bude oslavovat i samotná Eva Zaoralová. Relativní neviditelnosti "pořadatelky" (která letos připravila třeba unikátní retrospektivu dokumentů Michelangela Antonioniho) totiž bude muset vyměnit za pozici celebrity. Festival jí daruje k blížícím se (neuvěřitelným) osmdesátinám projekci jejího oblíbeného filmu - Felliniho Silnice (5. 7. ve 14.00 ji osobně uvede ve 14.00 ve Velkém sále). Pokud všechno půjde tak, jak je naplánováno, v pondělí 2. července by navíc měla slavnostně pokřtít knížku svých pamětí Život s filmem. Asi bych měla vysvětlit, proč jsem na obálce té knihy (malým písmem, ale přece) podepsaná i já: Eva sice vyniká skvělou pamětí a velezajímavým životem, ale myšlenku na sepsání své autobiografie odvrhovala, protože usoudila, že by taková kniha určitě nikoho nezajímala. Zatímco usilovně pracovala na překladu biografie Fellini, život a filmykterou napsal  italský publicista Tullio Kezich, polevila v ostražitosti, takže jsem ji navrtala do "autobiografického" knižního rozhovoru. Když tu možnost připustila, sehnala jsem na knihu nakladatele - což kupodivu nebylo úplně snadné: když listujete knížkou Život s filmem, kterou vydalo malé, ale šikovné nakladatelství Novela bohemica, jen stěží uvěříte tomu, že se jí zcela odmítli zabývat nakladatelští giganti Lidové noviny, Mladá fronta či Albatros. 


Tahle fotka mne kdysi přivedla
na myšlenku donutit Evu,
aby začala vzpomínat 
Možná je odrazovalo moje jméno - což byla ovšem zbytečná obava, protože ve chvíli, kdy se mi povedlo hlavní aktérku přesvědčit, že je čas začít, a vyškemrala první odpovědi, jsem se proměnila v pouhou čtenářku. Nápad postupovat chronologicky se sám nabízel, stejně jaké jednotlivé "tematické" části. Knížka tak začíná rodinnou anamnézou (která mne bavila o to víc, že moje skvělá tchyně stejného věku má podobnou). A logicky končí oddílem karlovarským. Mezi tím najdete plno pozoruhodných informací, souvislostí i historek... a žádní drby, samozřejmě. Nakladatel Zdenko Pavelka nám nabídl možnost vést rozhovor mailem, což pro mne znamenalo, že jsem se několik měsíců velmi dobře bavila Evinými perfektně stylizovanými texty, jejichž pravidelný tok nevyžadoval prakticky žádnou korekci. 


Snažila jsem se nakonec jen o to, aby moje (místy záměrně) naivní otázky příliš nerušily - nenávidím ty rozhovory, kde se tázající nějak pokouší dotazovanému vyrovnat a vypadat taky chytře, a zakládá si v odpovědích na formulaci "To je skvělá otázka, teď jste trefil hřebíček na hlavičku" a podobně. Paradoxně je to tedy první z knížek, pod kterými jsem podepsaná, za kterou si stoprocentně stojím - protože jsem ji nepsala. :-) Výsledkem je myslím moc pěkné počtení, které doplňují i některé neuvěřitelné fotky a velmi podrobná bibliografie (za obojí je třeba poděkovat Miloši Fikejzovi). Kniha bude na festivalu ke koupi - a myslím, že ji budeme někde někdy i podepisovat.     



úterý 19. června 2012

Prometheus (3.) a plození vs. stvoření

Android David (Michael Fassbender)
zkoumá plány Tvůrců  
Ráda bych navázala na dva předchozí "scotttovské" texty (Prometheus a divácká očekávání a Prometheus a navždy ztracený ráj), a to slibovanou poznámkou na téma plozenía stvoření (protože od premiéry filmu už nějaký čas uplynul, najdete tady i nějaké ty spoilery). Toto téma funguje na "cynickém" základě, který jsem už zmínila v souvislosti s "degradací" žánru ("artová" sci-fi se ve vyprávění postupně mění v hororovou vyvražďovačku) i tématu (protagonisté místo vysněného "ráje s laskavými bohy" nacházejí na vzdáleném planetcě měsíci LV-223 peklo, jemuž šéfují morálně inertní agresoři). S obojím souvisí i další důležitá tematická linie, které bude věnován tenhle text a která není v díle režiséra Ridleyho Scotta opět žádnou novinkou */.

Jeden z filmečků, který v rámci reklamní
kampaně na Promethea "zaviroval" internet
V Prometheovi se motiv stvoření a plození ani tak nerozvíjí a neprohlubuje, jako spíš až manýristicky zvýrazňuje a zmnožuje: většina z toho, co tady zazní, se dá vyčíst v decentnější a konzistentnější podobě z předchozích filmů Ridleyho Scotta, Vetřelce a Blade Runnera. Není přitom náhoda, že jde v obou případech o sci-fi - důležité je totiž zřejmě vnímání Scotta jako výtvarníka, který k historii  žánru přispěl originálním pojetím jednotného, realistického a přitom "výmluvného" designu. Ten je v jeho podání stejně zajímavý v předdigitální éře, tak v současnosti, jež je vytvářením olbřímích fikčních CGIsvětů naopak posedlá (a to většinou stejně neplodně a kontraproduktivně, jako Hollywood na začátku zvukové éry "hlukem z plátna"). Ambice nabízet "velkou" diváckou podívanou - blockbuster realizovaný ve 3D - se tak podepsala i na Prometheovi v tom smyslu, že rozvíjení vizuálních atrakcí utiskuje tok informací, vnitřní soudržnosti postav i samotné žánrové vyprávění (mám pocit, že jsem už před pěti lety v souvislosti se třetími, nestereoskopickými Piráty z Karibiku vyjádřila napůl komické zděšení z toho, že hollywoodský letní blockbuster se stává jakýmsi "žánrem" vyvíjejícím si vlastní pravidla). 


Spánek rozumu plodí příšery


Jeden z původních návrhů
H. R. Gigera k Vetřelci
Ridley Scott je vypravěčem pohyblivých obrazů a jeho "malířský" pohled se pravidelně promítá i do roviny významů (pozoruhodné přitom je, že Vetřelec měl silnou vizuální oporu už v osobě švýcarského surrealistického výtvarníka H. R. Gigera - ten ostatně získal spolu s týmem specialistů v čele s Carlem Rambaldim Oscara za nejlepší efekty a vizuální efekty). **/ / Sci-fi se tak ve Vetřelci, Blade Runnerovi a Prometheovi stává především strašidelným prostorem pro "nedarwinovské" kreativní excesy, jež pravidelně nejsou šťastné a perspektivní, ale představují spíš sestup na temné území inferna, kde spánek rozumu plodí stvůry. 


Necudné "znásilňující" chapadlo
se maskuje jako ženský orgán
Vetřelec zaujal demonstrací složitého, bizarního vývojového cyklu titulní parazitické rasy, jenž byl vypjatě "ne-lidský". ***/ Současně tu ale šlo o souboj křehké, lidské Krásky a pekelného Zvířete využívající až genderových konfrontací (včetně brutálního "znásilnění" kosmonautky Lambertové). Tento motiv v Prometheovi znovu zazní v podobě destruktivních "penetračních" aktivit mimozemských "chobotnic", náležitě bujarých už vzhledem k tomu, že se podle palubního času odehrávají na Silvestra. Nelze totiž nepoznamenat, že vyprávění je vymezeno "duchovním" Štědrým dnem a těžkou novoroční "kocovinou", startující ve finále nový příběh - přičemž ničivé "silvestrovské orgie" jakoby přivolal dvojí sex provozovaný na palubě Promethea Pozemšťany - Elizabeth (Noomi Rapaceová) a jejím kolegou a přítelem Charliem (Logan Marshall-Green) a kapitánem Janekem (Idris Elba) a Meredith Vickersovou (Charlize Theronová). Škála násilných mimozemských průniků do hostitelských těl je pak obohacena i o motiv nákazy ohavnou černou tekutinou, jež posléze rozmetá samotnou buněčnou stavbu nositele.   


Nepěkné praktiky mimozemských
"chobotnic" 
Pokud jde o "genderovou" kondici původní hrdinky, v dalších dílech Vetřelce došlo ke sbližování Ripleyové (Sigourney Weaverová) s vetřelčím druhem, a to až k finálnímu, genetickému splynutí. Vetřelec: Vzkříšení (1997) tak v rozporu se svým názvem celou sérii ukončil především proto, že s dosavadní protagonistkou jako reprezentantkou lidské rasy už nešlo dál pokračovat (emoce této SuperRipleyové mimochodem do značné míry suplovala androidka v podání Winony Ryderové). Archeoložka Elizabeth Shawová pak může být v Prometheovi návratem k až "panenskému" idealismu původní Ripleyové, kombinovaným s "neplodným", tragickým ženským osudem Ripleyové v dalších dílech. Jediným dítětem, které smějí obě ženy v rámci "maskulinního" žánru sci-fi porodit, je totiž smrtonosná mimozemská zrůdička, jež musí být okamžitě po příchodu na svět zničena. 


Akční hrdinka krátce po vlastnoručně
provedeném potratu 
Scéna "potratu císařským řezem", v níž je Shawová v časové tísni konfrontována s operačním přístrojem sestrojeným na bázi mužské fyziognomie, patří k nejděsivějším a současně nejzábavnějším atrakcím celého PrometheaPokud jde o "přirozený" a nadějeplný ženský osud Elizabeth Shawové, nemá ve vesmíru okupovaném stvůrami šanci na existenci: v souladu s "cynickým" řádem věcí je ve filmu jediná milostná scéna s romantickým nábojem demaskována jako prolog k pouhému oplodnění s prakticky okamžitým děsivým následkem. Sci-fi je zkrátka rejdištěm nepřirozených stvůr a nudný Charlie je po hrdinčině boku vystřídán zajímavějším a dějotvornějším  androidem Davidem (a je samozřejmě zábavné, že tohoto z podstaty asexuálního, služebného androida hraje Michael Fassbender, tedy hvězda s výrazným "mužným" charismatem).  


Meredith Vickersová - druhá
žena na palubě 
V této chvíli stojí za to zmínit i druhou ženu na palubě, krásnou, tvrdou a sobeckou Meredith Vickersovou, jejíž osud je svérázně lakonickým komentářem k Elizabethinu hledání a jež je - jak se ukazuje - dcerou Wealynda, šéfa korporace, která Promethea vypravila na cestu. Ta v roli šéfky mise prchá do vesmíru před muži i půtkami v rodinné firmě a dávno už prošla desiluzí ve vztahu ke svému otci, jehož navíc - jak se v přebytečné dějové linii ukazuje - k vyslání Promethea nevedly žádné ušlechtilé cíle, ale pohnutky ryze osobní. Weyland toužící po nesmrtelnosti je ovšem pěkným doplňkem svého nesmrtelného výrobku Davida.  


... a co plodí souboj otců a synů?       


Weyland (Guy Pearce) z dalšího "virálního"
reklamního filmu se v této podobě
v Prometheovi vůbec nevyskytuje  
Druhý sci-fi projekt Ridleyho Scotta - Blade Runner - uvedl na scénu téma amorálního stvořitele-manipulátora a jeho existenciálně i emocionálně strádajícího výtvoru - androida. Do Promethea tak David může nakráčet s celou bohatou škálou významů a vztahů známých z kultovní Scottovy sci-fi (spíš než o vědecké jde ovšem o náboženské a "rodinné" konotace ve vztahu Otec a Syn). V okamžiku, kdy mezi stvořitelem a bytostí, kterou stvořil, není navenek žádný zjevný rozdíl, v ději samozřejmě začne hrát roli  odlišný způsob myšlení monstra, jež jedná "jinak" díky absenci empatie i toho, co obvykle nazýváme morálkou (to byl mimochodem už ve Vetřelci případ androida Ashe v podání Iana Holma). V Blade Runnerovi se emoce u řady androidů Nexus 6 po čase samy vyvinuly, což bylo pro výrobce - firmu Tyrell - z obchodního hlediska nepohodlné a riskantní. V Prometheovi (odehrávajícím se ovšem před Vetřelcem disponujícím "bezcitným" Ashem) firma Weyland své androidy řady David 8 emocemi vybavuje. David se však - podobně jako Roy Batty (Rutger Hauer) v Blade Runnerovi - postupně a nenápadně individualizuje. A je samozřejmě hezké, že na začátku tohoto procesu stojí cinefilie, respektive Leanův Lawrence z Arábie, nezbytná to součást vybavené videotéky každého kosmického plavidla směřujícího do hlubokého vesmíru. 


V traileru se mihne i gesto "modlitby"
Elizabeth - do filmu se nedostalo 
Ozvukem Battyho nenávistného vztahu k "otci" Tyrellovi je pak Davidův vtah k Weylandovi, jehož "špatné" rozkazy musí naplňovat a po jehož smrti touží, protože jen ta ho může osvobodit z podřízeného a ponižujícího postavení. Elizabeth naopak z láskyplného vztahu k zemřelému otci-lékaři zprvu čerpá podstatnou část svých původních, idealistických pohnutek, jež ji vedou vstříc očekávaně "hodnému a ušlechtilému" stvořiteli. Pokud si hrdinka nakonec vedle prstenu po Charliem nechává i křížek po otci, který zahynul ve snaze pomoct africkým obětem viru Ebola, činí tak v rámci čerstvě nabytého ateismu - či spíše ve stavu poučeného návratu k jakémusi soukromému pojetí pohanství (jaký poznal i hrdina Scottova 1492: Dobytí ráje, Království nebeského či Robina Hooda). Svět Blade Runnera spojuje s Prometheem i skutečnost, že David poznává sny hibernující Elizabeth a odhaluje tak její nejskrytější motivace. Stejně jako v Blade Runnerovi u Rachael a Deckarda v případě snu o jednorožci (který androidům implantoval Tyrell, zřejmě jako součást vzpomínek své neteře), i Elizabethin obsedantní sen-vzpomínka se však nakonec ukazuje jako obraz "falešný", respektive obraz dlouhodobě nesprávně hodnocený snící osobou ****/.  


Prolog filmu: Tvůrce v úsvitu lidských dějin
náhodně ovlivňuje vznik lidstva
Tím, kdo Elizabeth pomáhá vyvrátit její idealistického čtení snu o otci je právě David, který se v rámci "dvojité zápletky se stvořitelem" v Prometheovi dostal dál než ona: zatímco Elizabeth se teprve šokovaně smiřuje s tím, že Tvůrce nevedly při stvoření lidstva žádné šlechetné, "křesťanské" pohnutky, android už ví, že odpověď na tradiční existenciální otázku "odkud jdu, kam kráčím, kdo jsem?" může být velmi ponižující. Už ve Vetřelci nepěkné móresy kosmického parazita nacházely ozvuk v agresivním, ziskuchtivém a ve výsledku sebezničujícím chování samotné lidské rasy - tedy spíš mocné korporace, jež se už v Cameronových Vetřelcích ve Vetřelci jmenuje Weyland-Yutami. Téma získání exemplářů Vetřelce pro vojenské účely a "frankensteinovského" vědeckého experimentování s nimi se prolíná celou tetralogií a v Prometheovi je pak přiklepnuto samotným Tvůrcům. Celá série tak staví proti sobě establishment, jenž své předlouhé chapadlo vysunuje do nejzapadlejších koutů vesmíru, a lidského jedince ztělesňovaného ženskou hrdinkou. Ta bojuje nejen za vlastní přežití, ale posléze i za "normální" lidské hodnoty, vlastnosti a vztahy, které jsou jí ovšem odepřeny (soucit, přátelství, sebeobětování, příležitostně i láska a mateřství).    


"Svatyně" je porodnicí monster 
Prometheus je tak chválou individuálního, osvobodivého gesta, které se rodí skrz pochybnosti o "nedotknutelných otcích", ať už jde o skutečné rodiče nebo o "tvůrce". David přitom poznamenává, že stvořitelé tvoří prostě proto, že mohou - takže si pouze neplánovitě pohrávají s nabízenou možností vytvořit jinou, podřízenou bytost, a ovlivňovat její osud. Android se přitom původně cítí všestranně nadřazený svým méně zdatným a schopným tvůrcům-lidem. Z fascinace procesy změny a smrtelnosti organické hmoty se však dopracovává k obdivu ke schopnosti důstojně přežít, kterou nalézá u Elizabeth. Ta ztrácí původní respekt vůči Tvůrcům, z jejichž posvátného, starobylého "chrámu" se vyklube pouhá samospádem fungující muniční továrna. Z příslušnice "podřízené" rasy se pak ovšem mění v jedince schopného obhájit svou existenci - a dokonce odhodlaného vrátit kosmický políček za celou svou rasu. Ale o tom bude zřejmě další díl Promethea


Poznámky:

*/) Takto můžeme samozřejmě spekulovat jen v případě, že připustíme, že všechny Scottovy filmy nesou více či méně rysy "autorství" -  což se vnímá zpravidla jako legitimní právě ve chvíli, kdy se nějaký režisér podílí na produkci vlastních děl a není tudíž omezován komerčními tlaky ze strany studia. Situace je ovšem poněkud složitější: Scott do produkčního procesu oficiálně vstoupil už 1987, kdy se stal výkonným producentem svého thrilleru Někdo se dívá. Tímto (v rámci žánru značně konformním) dílem se však v jeho filmografii neotevírá žádná nová epizoda, která by se jakkoli lišila od té předchozí. Třeba filmy Vetřelec a Legenda dobře zapadají do představy o pomyslném uceleném scottovském universu, přestože se na nich režisér produkčně nepodílel. Naopak mnohé pozdější filmy Scotta jako režiséra/producenta nesou zjevné stopy "rozlomení" - kompromisu mezi komerční spekulací a "uměleckými" ambicemi. Dezintegrovanou, až zlomkovitou podobu Promethea tak asi stěží můžeme přičítat kupříkladu režisérově pokročilému věku - spíš se nabízí představa jakéhosi bizarního schizofrenního "sebepoškozování": v jeho rámci Scott-producent finálně upravil mnohá svá díla, která se z důvodů velikášství režiséra-vypravěče příliš vymkla z manistreamového rámce (především jde o krácení metráže, což ovšem filmy jako Království nebeské, Robin Hood či Prometheus mrzačí právě i v rovině vypravěčské nebo logické).  


 **/Celou sérii Vetřelec (včetně Promethea) můžeme vnímat také jako důvtipné rozvíjení původních gigerovských konceptů hollywoodskými výtvarníky a tvůrci vizuálních efektů.   


***/ Spoiler. Závěrečný "vtip" v Prométheovi pak relativně "logický" vývoj titulních agresorů jedinců doplňuje smělým zkřížením "chobotnice" a Tvůrce, z nějž se zrodí Vetřelec. 


****/ Teď mne napadá, že podobně je zacházeno i se snem/vzpomínkou Robina Hooda.                        

středa 13. června 2012

Omluva čtenářům: Tvůrčí blog

Tonu ve vlnách rádia Vltava -
rozhovor s Tomášem Pilátem 
Chci se omluvit, že v poslední době zanedbávám psaní. Omluva se týká samozřejmě výhradně těch čtenářů, kteří mi na blog laskavě finančně přispívají - ti, co si tady chtějí jen tak nezávazně číst, prostě doplácejí na "bezplatnost internetu". Je  samozřejmě úžasné, že se dostanete k počtení či pokoukání zadarmo (já to taky oceňuji), ale na druhé straně - když mám placenou práci, dám jí samozřejmě přednost před "blogováním  zadarmo". Situace, kterou jsem viděla dost jasně už v lednu, kdy jsem slavila tři roky od odstartování Alenčina blogu, se ukázala jako dost tíživá: v posledních dvou týdnech vyvrcholila moje půlroční práce kolem přípravy MFF Karlovy Vary a na psaní na tuhle stránku jsem prostě přestala mít čas a síly. (O tom, jak jsem coby externí spolupracovnice programového oddělení letos viděla rekordní 102 filmy, a jeden z nich je nakonec dokonce v hlavní soutěži, ještě psát budu - jsem totiž letos jako obvykle jedním z oficiálních bloggerů MFF Karlovy Vary - za to sice taky nemám žádné peníze, ale dostávám velmi cenné pozvání na festival na celou dobu).

V uplynulých dnech počet návštěv Alenčina blogu stoupl na 300 000, což jsem ani nestihla zaznamenat. S posledními posudky na varské filmy se mi sešlo psaní do tamního katalogu, přispívání do katalogu Letní filmové školy a "varské číslo" týdeníku Euro, pro který jsem zároveň dokončovala mamutí, čtyřdílný seriál o českých producentech (první část vyšla teď v pondělí). Letní vydání magazínu ForMen, kam píšu každý měsíc, navíc počítá s oblíbeným "ForMenem pro ženy", kam jsem zatoužila přispět dlouhým portrétem Sofie Coppolové. Stranou musely jít i novinářské projekce, takže jsem kupříkladu neviděla úžasný ženský hit Jak porodit a nezbláznit se a nemohu vám tudíž o něm podat žádné očité svědectví.

Tím chci říct, že jsem toho teď měla docela dost, a tak jsem se tady ještě nestačila oplakat smrt Raye Bradburyho ani se dosyta věnovat  Scottovu Prometheovi tak, jak jsem původně plánovala. To druhé hodlám napravit, až se mi trochu vrátí energie - teď mám docela slušný tvůrčí blok(g) a prostě s ním nejde hnout. Předpokládám, že se časem dostanu do normálních kolejí (v což upřímně doufám) - tedy až dodělám texty do zmíněných katalogů a napíšu velký portrét představitele Davida 8...

Většinu zmiňovaných textů časem najdete i tady na blogu. A abyste se tak úplně nenudili, než se dám dohromady, můžete si poslechnout, jak mluvím do rádia Vltava o své nové knížce hereckých portrétů (zde), začíst se do knižního rozhovoru Život s filmem, který jsem mailem vedla s Evou Zaoralovou (kniha, kterou slavnostně pokřtíme ve Varech, se dá koupit tady na stránce nakladatelství Novela bohemica). Nebo můžete strávit čas odpovídající metráži celovečerního filmu u záznamu besedy s Agnieszkou Hollandovou, kterou jsem před časem moderovala v Ponrepu (první díl je tady na youtube, dalších osm si tam jistě vyhledáte už samostatně). 

čtvrtek 7. června 2012

Prometheus a navždy ztracený ráj

Mimozemská svatyně slibuje
okamžik osvícení 
V úvodní části svého výletu do souvislostí scottovského Promethea (ke čtení je tady) jsem zmínila skutečnost, že posádka kosmické lodi Prometheus přichází na vzdálenou planetu jako do vysněného ráje. U zjevně technicky nadřazené mimozemské civilizace, která po dávných pozemských kulturách poslala svou pozvánku k návštěvě ve stylu pseudoarcheologa Ericha von Dänikena, chce posádka vědců hledat hledá otázky týkající se toho, jak a proč ovlivnila existenci lidstva. Vysnění, obdivovaní Tvůrci ovšem nejsou mravně na výši, což se jaksi automaticky očekává u vyspělé galaktické rasy v artových filmech (Tarkovského Solaris a Stalker, Kubrickova 2001: Vesmírná odysea, kubrickovsko-spilebergovská A.I.: Umělá inteligence, ale i Zemeckisův Kontakt atd).

Elizabeth Shawová vstupuje
do svatyně s vírou v boha
Zduchovnění jdoucí ruku v ruce s technickým pokrokem představuje idealistický koncept, a jedna z úvodních scén (objevení skalních reliéfů v jeskyni na ostrově Sky) uvede do až náboženského vytržení dvojici vědců, kteří se posléze stanou členy sedmnáctičlenné posádky Promethea - Elisabeth Shawovou (Noomi Rapaceová) a Charlieho Hollowaye (Logan Marshall-Green). Jak se ukazuje, náboženská víra hraje roli v motivacích hned dvou důležitých postav: šéfa mamutí korporace Weylanda, který let zajistil let po finanční stránce, a Elisabeth, která opatruje křížek po zemřelém otci-lékaři nikoli jako znamení své sounáležitosti s katolickou vírou, ale spíš jako obecnější metaforu sebeobětování pro vyšší cíle.

Androida Davida vede při zkoumání
základny zvědavost ve službách
jeho vlastního stvořitele - Weylanda
Právě nadějeplná a bezelstná Elisabeth, která je odhodlaná předstoupit před "svého Stvořitele" z těch nejušlechtilejších a nejnesobečtějších pohnutek, se po duchovní i fyzické stránce stává hlavním bitevním územím, na kterém se odehrává "vnitřní" příběh Promethea. Ten souvisí s vypravěčskou strategií, kterou jsem minule stručně nazvala cynickou ve vztahu ke zmíněnému idealistickému konceptu. Vlastně však je jejím  základem především realismus, směřující však od syntézy vázané na "artové", vysoké duchovní hodnoty jakoby směrem dolů, k dekonstrukci organické hmoty a k bizarním pokusům o její přestrukturování ve stylu hororu (o hře s darwinismem v Prometheovi bych ovšem ráda něco poznamenala až někdy příště).  

"Svatyně" má výzdobu, jež milovníkům
vetřelčí série bude povědomá:
že by šlo spíš o další líheň?
Setkání se ovšem zvrhne v hororovou vyvražďovačku s  agresory chtivými krve a rozmnožování: Tvůrci po sobě za základně zanechali  své hnusné mazlíčky, jako vystřižené z "béčkových" filmů nebo ze vzpomínky na ně - ať už ve stylu Predátora, Emmerichových klasických kousků Hvězdná brána Den nezávislosti 1/ nebo z Války světů (lhostejno, zda verze z roku 1953 či 2005). Drsně se tak modifikuje poslání výpravy, jejíž mytický rozměr měl zviditelnit už název mateřského kosmického plavidla (připomínám, že lstivý Titán Prometheus ukradl bohům oheň a dal ho lidem, za což byl po zásluze potrestán). Ať už je koncept zlovolných Tvůrců v Prometheovi jakkoli komplikovaný (nebo vinou finálního krácení metráže i zmatečný), rozhodně se celý příběh váže na oblíbený motiv Ridleyho Scotta spojený s ideou "navždy ztraceného ráje". Ten je důležitý především proto, aby se v souvislosti s ním dalo hrát o "hříchu": motiv bezmyšlenkovité podlehnutí pokušení, dopad následujícího trestu za porušení pravidel (společenských, genderových či přírodních/"božích" atd.) najdeme v řadě režisérových filmů. Důležitá je pak v rámci rozvíjení příběhu snaha hrdinů vybojovat si v rámci tohoto trestu individuální výjimku na přežití (nebo dokonce na cosi jako soukromé štěstí).

Zpráva vyslaná ze Země k Tvůrcům:
na Zemi je ráj
Tento motiv zaznívá u Scotta v žánrové verzi fantasy (Legenda), romanticko-komediální (Dobrý ročník), thrillerové (Thelma a Louise) či scifistické (Vetřelec, Blade Runner). Specifickou součást filmů na toto téma v režisérově filmografii tvoří historické snímky (1492: Dobytí ráje, Království nebeské, Robin Hood), ve kterých se představa ráje dokonce promítá do existujícího geografického okrsku (Amerika v kolumbovskom příběhu, Svatá země v příběhu o křížové výpravě a les Sherwood ve variaci na příběh legendárního zbojníka se ovšem nakonec ukazují být jen dalším místem pro boj). Pozoruhodnou výjimku tvoří jinak dost banálně vyhlížející Gladiátor, kde se hrdinův ztracený ráj skutečně nachází - v zásvětí, kde na hrdinu čeká jeho zemřelá rodina. Pokud jde o sci-fi, v rámci Scottovy kontrolované vizuality naopak "ráj" pravděpodobně vůbec neexistuje (a nikdy neexistoval): v technicistním "mimo-zemském" designu, vyvedeném v "kovových" barvách a odkázaném na umělé světlo - jak ve Vetřelci a producentské verzi Blade Runnera, tak v Promethovi - se představa "ráje" kondenzuje do přírodních, zelených obrazů domova. Vyprávění se ovšem odehrává v "pekle" a hrdinové, kterým současně není dáno se "definitivně" romanticky párovat, se k představě domova-ráje mohou pouze upínat.

Koncept Tvůrců je ovšem samozřejmě
"větší než život" (pozemský)
Narážet Scottovy filmy na tohle jedno kopyto by bylo samozřejmě omezující, přehlédnout tenhle "rajský" motiv v Prometheovi by ovšem byla škoda. Ve zmiňovaných filmech (a při troše zamyšlení asi i v dalších) se pouť Scottových hrdinů  může odchýlit do pekla nějakou  výhybkou (tak, jako vyprávění v prologu Hitchockových Cizinců ve vlaku). Nicnetušící protagonisté se zprvu domnívají plnit "správný" rutinní úkol či dokonce svým způsobem hrdinský plán, mimoděk se však ocitli na území ďábelských léček a pokušení. Zůstaneme-li u Scottových sci-fi, v prologu Vetřelce to dobře ukazuje talisman s hlavičkou Satana zavěšený na monitoru, oním vychýlením je pak nouzové volání zavádějící posádku lodi Nostromo na planetku s mimozemským vrakem, obsahujícím (z pohledu sequelu Prometheus) pozůstatky mimozemských Tvůrců - a také velmi živou a fyzicky příchylnou komunitu Vetřelců. Tohle vychýlení (pokud si dobře vzpomínám) není náhodné, ale naplánované korporací vlastnící Nostromo (a toužící získat Vetřelce jako zbraň) - což je pak velmi silný motiv pohánějící různým způsobem následující díly série.2/ 

Skutečnou "svatyní" je mimozemské řídící
centrum , plně zajímavých překvapení
Rozpracování motivů pokušení a hříchu pak vypravěče Scotta zajímá samozřejmě víc než představa nějakého ráje. Ta je v rámci jeho bytostně vizuálních filmů ostatně skutečně především "obrazem", tedy konstantou, a nikdy nemůže být příliš dějotvorná. (V tomto směru by asi stála za to nějaká "miltonovská" poznámka.) V rámci trojice režisérových sci-fi má hřích podobu ryzí frankensteinovské pýchy, se kterou se člověk pouští do stvořitelského díla a narušuje tak přirozené, přírodní zákony - za což je samozřejmě po zásluze potrestán. Důležitou roli tady hraje vztah "Stvořitele" a jeho "monstra", a také vztah "artového" stvoření a "hororového" plození. Obojí je v Prometheovi v návaznosti na obě předchozí Scottovy sci-fi docela pěkně rozpracovaný na různých úrovních. Ale o tom bude vyprávět můj další prometheovský text.

/pokračování příště/
  

1/ SPOILER Hvězdnou bránu připomíná nečekaná proměna podzemního komplexu se starobylou základnou mimozemšťanů ve funkční, supermoderní kosmickou loď, jejíž start zdobí akční finále a je spojen i s existencí "posledního zlého mimozemšťana" - .tady si scenáristé Promethea opravdu hlavu moc nelámali.   

2/ SPOILER  Tyto "plány v plánech" by asi neměli přehlédnout ti diváci, kteří budou spekulovat o tom, co odpovědí Tvůrci v Prometheovi 2 Elizabeth, když se jich bude ptát, proč se rozhodli nezničit lidstvo: Země je pravděpodobně nekonečnou, ideální líhní... 

sobota 2. června 2012

Prometheus a divácká očekávání

David 8 (Michael Fassbender) - prezentace
Když se dívám, kolik jsem toho napsala o předchozím filmu (nebo spíš filmech) Ridleyho Scotta, říkala jsem si, že teď mohu klidně začít polehoučku. V Prometheovi je plno inspirace a mrzelo by mne odbýt ho jen jednou recenzí, napsanou navíc spěšně. 1/ Protože premiéra filmu je až 7. června a současně se po páteční novinářské projekci Promethea web zahemžil prvními diváckými impresemi, nastává příležitost k drobnému komentáři celé situace. Většina čtenářů tohoto blogu myslím ještě film neviděla a nachází se tedy ve stavu vyčkávání a těšení - a současně se většina recenzí shoduje v tom, že nový Scottův film doplácí právě na nadměrná divácká očekávání.

Ridley Scott a jeho hvězda
Noomi Rapaceová 
Ta vzbuzuje masivní reklamní kampaň opřená (tradičně) o lákavé trailery a (neobvykle) o dva krátké filmečky na internetu (o kterých jsem psala tady). Prometheus je prezentovaný jako dílo režisérské hvězdy, vázané na její dva předchozí nesporné úspěchy v žánru sci-fi: Vetřelec (1979) a Blade Runner (1982) mají nesporně lákavou příchuť žánrové klasiky. Prometheus je tak pojatý jako prequel akčního hororu o "krásce a zvířeti", ve kterém zazářila Sigourney Weaverová, a variace futuristického noirového dobrodružství, filozofujícího o "velkých" otázkách ohledně hodnoty lidství. Přestože režisér je tentýž a nasbíral v uplynulých letech obrovské zkušenosti v otázkách kompromisů v žánrovém filmu, hlavní problém je zjevně v tom, že "model Vetřelec" byl od roku 1979 nesčetněkrát mainstreamově variován, zatímco "model Blade Runner" se ukázal jako příliš divácky náročný a jen zřídkakdy se dočká důstojné autorské pozornosti.

Akční sci-fi ve stylu Vetřelce 
"Bladerunnerovská" linie tak může navazovat na nadčasovou tradici meditativní sci-fi ve stylu 2001: Vesmírná odysea (obrazový citát z Kubrickova filmu ostatně Promethea uvádí), ta "vetřelcovská" však musí reflektovat současný stav žánru (už proto jde o 3D, mimochodem srovnatelné co do bohatosti a kvality se Spielbergovým Tintinem a Scorseseho Hugem, takže vám stojí na to zajít si na Scottův film do kina). S tím, kam dospěla vetřelcovská série a soudobá sci-fi obecně, ovšem pracuje víc nevyvážený scénář než samotný Scott, jehož inscenace je nadstandardně zajímavá a originální. Vybalancovat oba zdroje v jednom novém projektu se od pohledu jeví jako téměř nemožné, takže vybuzená divácká očekávání milovníků Blade Runnera a Kubricka musejí být nutně zklamána.


Lidé si přicházejí k bohům pro odpověď... 
Prometheus je tak - ať už zcela vědomě, shodou vynucených okolností nebo kombinací obojího - rozlomený na dvě pomyslné, odlišné části. První pracuje s tou zajímavější, "filozofickou" žánrovou linií, zatímco ta druhá ji překlápí v "pouhý" akční horor pracující s prvky "béčkových" sci-fi 50. let, kde mají mimozemští agresoři krvežíznivé úmysly a dlouhá chapadla. Posádka Promethea přichází na vzdálenou planetu jako do vysněného ráje, aby u zjevně technicky nadřazené mimozemské civilizace hledala otázky týkající se toho, jak a proč ovlivnila existenci lidstva. Kde je ovšem psáno, že vysnění a obdivovaní Tvůrci budou na výši i morálně - respektive že je v jejich díle vedlo něco jiného než zvědavost doktora Frankensteina? "Filozofické" otázky utonou v krvi, nad ušlechtilou nadstavbou "kdo jsme, odkud kráčíme..." převládne pragmatismus boje o přežití - a ke slovu se dostává na té nejprimitivnější bázi i "válka pohlaví" omezená na bizarní znásilňování a plození napříč všemožnými kosmickými rasami a pohlavími. Prometheus nadměrná divácká očekávání tematizuje a nastražil na ně pěkně cynický koncept. A je vlastně ve výsledku jedno, jestli tenhle koncept náhodou nevznikl jen jako výsledek nemožnosti zkřížit dvě nespojitelné žánrové linie...

Navíc je zřejmé, že u Promethea, stejně jako ve Scottových několika předchozích projektech, platí, že kinoverze je jen předskokanem režisérského sestřihu, který uvidíme na DVD - a Království nebeské i Robin Hood (o Blade Runnerovi nemluvě), jsou mnohem lepšími díly v režisérské verzi. Pokud tedy jde o divácká očekávání, prodlužte je do listopadu...  

/pokračování příště/

1/ Mám totiž v těchto dnech hodně placené práce, což - jak pravidelní čtenáři blogu vědí - mne vždycky donutí rezignovat na aktuální psaní a zaměstnat je dlouhými články překlopenými z ForMena, a podobně. Jiná situace by samozřejmě nastala, kdyby mi čtenáři víc finančně přispívali na provoz blogu: pak by se blogování mohlo stát mou hlavní pracovní náplní a nemusela bych je různě šidit.