Prohledat tento blog

úterý 28. srpna 2012

Expendables: Postradatelní 2


Konec letošní sezóny letních blockbusterů se blíží – a než nastane prazvláštní pustina dělící filmové léto od úrodného podzimu, můžete se bezmála do lobotomického stavu rozptýlit pokračováním akčního thrilleru, jehož prvním dílem se onehdy do režisérského křesla vrátil Sylvester Stallone. Mám Stallonea docela ráda jako scenáristu i režiséra, protože bývá milovníkem radikálních, názorných řešení, jimž nechybí kapka chlapského patosu (i když se samozřejmě nikdy nedopracuje k intelektualismu a velkolepé zajímavosti Clinta Eastwooda, jde možná o podobný typ herce, který se pustil do režírování poté, co poměrně dlouho sledoval dobré režiséry). Na druhém dílu Expendables už se ovšem Stallone podílel jako působivý představitel hlavní role a jako spoluscenárista, přičemž režii přenechal Simonu Westovi. To jistě není žádný osobitý režisér, ale třeba proti jeho krimithrilleru Noc Air nic nemám – také proto, že si dokáže poradit s obdobnou „přehlídkou hvězd“ jako druzí Postradatelní.

Nápad natahat do jednoho filmu co nejvíc slavných tváří v sobě má něco z podstaty lehce zvráceného: hollywoodská podívaná se sice o hvězdy opírá, ale prostor jednoho filmu unese jen jednu nebo dvě celebrity. Jejich kumulace ve stylu Soderberghových Dannyho parťáků má pak rozměr exkluzivního večírku vzbuzujícího u diváka možná až klaustrofobii. Tak tomu bylo už v prvních Postradatelných - a pokračování ještě přitvrdilo. Z vyprávění se sice hned po úvodní akční sekvenci rázně vytratí postava Jeta Liho, ke Stalloneovi, Dolphu Lundgrenovi a Jasonu Stathamovi (kteří přirozeně vyčnívají v titulním, neortodoxním bojovém týmu) ovšem vedle Bruce Willlise a Arnolda Schwarzenegera přibudou ještě Chuck Norris (coby vlk samotář Booker vyprávějící chucknporrisovské vtipy!) a Jean-Claude Vam Damme (jako zloduch Vilain). Divákovu nevolnost ovšem pomáhá tlumit silný komediální tón, který je úlevný i po patosu předchozího filmu. O tom však až dál.

Všechny postavy ztvárněné hvězdami jsou ve svém oboru esy, což bývá podstatou podobných „ultrahvězdných“ příběhů - a není divu, že se v takovém prostředí moc neohřeje Liam Hemsworth v roli nováčka v týmu: Bily je ovšem důležitý, neboť přichází mezi ostatní s nějakým konkrétním životním příběhem a má nějaké představy o budoucnosti. Víte ovšem, jak to ve filmu bývá se sympatickými postavami, které chtějí pověsit zabíjení lidí na hřebík a věnovat se své sličné francouzské přítelkyni? Takže Vilain mladíka brutálně zabije, čímž vyprávění dosáhne příslušné emocionální hladiny, která má v divákových očích ospravedlnit následující ultrakrvavou bojovou akci.

Není ani divu, že ve světle spravedlivé pomsty týmu Postradatelných zaniká zápletka tak bezvýznamná, jakou je zneškodnění Vilaina a jeho party, která ve starém ruském dole ukradla pět tun plutonia a hodlá ho prodat komusi, kdo se rozhodl přestrukturovat dosavadní tvář zeměkoule. Vedle pomsty za smrt kamaráda přece ztrácí význam i záchrana světa (kterou je předání plutonia do rukou dalšího kohosi, jehož přímým podřízeným je Willisův supertajný operativec Church). Jen o něco citově vřelejší než kostka ledu ve vaší odpolední whisky je pak zápletka kolem skupiny ruských žen, jejichž muže a syny odvlekl z idylického městečka zlý Vilain do dolu, aby pro něj udělali špinavou práci a zemřeli. (Pokud jde o novou postavu asijské počítačové specialistky Maggie, která také slušně běhá a bojuje, je v podání Yu Nan ze stejného těsta jako Postradatelní, čímž ovšem její nevyhnutelný flirt s Barneym Rossem poněkud ztrácí na zajímavosti.) V tak předvídatelném vypravěčském prostředí se divákovy „skutečné“ city musejí vybít v provinilém potěšení spojovaném s akčními filmy – především s uspokojením z destrukce .

Vzorec příběhu je jasný a byla by to – i se všemi těmi testosteronem a homofobií napumpovanými přestřelkami, detonacemi a honičkami - ukrutná nuda, kdyby Simon West svou slušně odvedenou, dynamickou akci nezkombinoval s humorem. Ten se neopírá jen o občasné nápadité rozehrání soubojů či zajímavé využití neočekávaných lokací (např. přestřelka na bývalé sovětské základně postavené ve stylu amerického městečka proto, aby tady Sověti kdysi mohli trénovat invazi do USA). Humor v Expendables je i slovní, a právě on je nejtěsněji spjatý s „večírkem hvězd“. Hrdinové totiž prakticky vůbec nemluví normálně, ale opírají se o „hlášky“ - nejde ovšem o typické krátké a cynické „akční“ bonmoty ceděné na půl úst nejčastěji nad čerstvě skoleným protivníkem (třeba „Odpočívej po kouskách“, pronesené nad jedním nacimprcampr rozstříleným zloduchem, je navíc rezignací autora titulků na nepřeložitelnou slovní hříčku). V druhých Postradatelných jde o citace „hlášek“ či titulů filmů spojených s jednotlivými hvězdami: ty totiž sice představují smyšlené hrdiny fikčního příběhu, jejich ega (o kterých i samotné postavy tak rády mluví) jsou ovšem vnímána jako tak obrovská, že tyto postavy utlačují. Takže protagonisté vlastně musejí být totálně vyprázdněnými charaktery bez minulosti a budoucnosti, bez zakotvení v domovském prostoru, bez naděje a touhy…

Expendables: Postradatelní 2 tak sice má být ryze odpočinkovým, rachotivě hlučným filmem, pečlivě dbajícím o absenci jakékoli myšlenky – vnucuje nám však mimoděk dost znepokojivou úvahu o extrémních následcích, které může mít pro postavu existence filmové hvězdy, opírající se o systém „typických“ žánrových rolí. Když k tomu připočteme zmíněnou klaustrofobii diváka, utiskovaného příliš mnoha filmovými celebritami, je to vlastně opravdu dost tísnivé. Takže je dobře, že je v tomhle filmu tolik legrace, takže si nepřipadám zvrácená, že jsem si ho užila.

USA, 2012, 103 minut, titulky
Režie: Simon West
Scénář: Richard Wenk, Sylvester Stallone
Hudba: Brian Tyler
Hrají: Sylvester Stallone (Barney Ross), Jason Statham (Lee Christmas), Dolph Lundgren (Gunner Jensen), Randy Couture (Toll Road), Terry Crews (Hale Caesar), Jean-Claude Van Damme (Vilain), Arnold Schwarzenegger (Trench), Chuck Norris (Booker), Bruce Willis (Church) Liam Hemsworth (Billy the Kid), Yu Nan (Maggie), Let Li (Yin)
Premiéra: 6.9. 2012

pátek 24. srpna 2012

Svatá čtveřice


Ondra a jeho sousedka Dita jsou podle svých dětí trapní 
V komedii Svatá čtveřice považují hrdiny jejich dospívající děti za trapné. Dva manželské páry kolem čtyřicítky znuděné letitým soužitím ovšem do skutečných rozpaků dostanou „své“ postpubescenty ve chvíli, kdy si během pobytu v exotickém Karibiku zaexperimentují se sexem ve čtyřech. Běžný stud za „nemožné“ fotry a mamky u dětí vystřídají hluboké rozpaky, jež se přelijí i v obavu z konformity vlastní generační rebelie. A co když v té všeobecné trapnosti hrají roli i geny, která vtáhnou do hry i nicnetušící prarodiče „vylepšující“ existenci potomků zánovním hraničním plotem? Plot neplot, obě famílie žijící v těsně sousedících řadových domcích jsou provázané napříč hranicemi „slušnosti“ - a návrat zpět neexistuje. Projekt režiséra Jana Hřebejka a spisovatele a scenáristy Michala Viewegha má tak zaděláno na vztahovou moralitu s lehkým metaforickým přesahem, který snadno postřehne i cvičený šimpanz.

Tenhle plot je určitě nerozdělí
Dojem „normálnosti“ je tu ovšem zpochybněn stejně jako statut nevinnosti: obojí je součástí virtuální podoby současného světa, ve kterém je obvyklé stavět ploty a neobvyklé vyznávat nějakou morálku.Jedna z „vyměněných“ manželek dvou kolegů z práce, Ondry a Vítka – Marie – dokonce stanoví konání společných sexuálních hrátek na stejný den, kdy sama pravidelně chodí do kostela. 

Tahle vypadá ráj 
Titulní „svatá čtveřice“ se přece rodí z všestranně láskyplné snahy oživit skomírající manželský sex na karibském ostrůvku, který měl všechny parametry znovunalezeného ráje… O bohu se ve filmu s „významným“ názvem sice mluví s typicky českým ateistickým nadhledem, příměr s proudem, s jehož existencí bychom měli i u zdánlivě mrtvého elektrického vedení počítat, ovšem není vůbec marný. Nový Hřebejkův film, natočený podle Vieweghova vůbec prvního původního scénáře, tak sice pobaví diváka-šimpanze, podstrkuje však impulsy z úvahám i hloubavějšímu publiku.

Pocitu trapnosti, která provází sledování řady českých filmů, pak Svatou čtveřici vzdaluje profesionalita obou autorů. Navzdory lehkému a pozitivnímu tónu snímek navíc naplňuje představu generační výpovědi o úzkosti přicházející na prahu zralosti – a to mnohem lépe než předchozí hřebejkovsko-vieweghovská opus Nestyda (2008). 

(Ne)možný útěk z banality 

Muži se dohodnou, že si prohodí
manželky... a ty nejsou proti
Svatá čtveřice zdánlivě splývá s filmy Marie Poledňákové a Jiřího Vejdělka, jež většinové publikum miluje a část kritiky je tepe kvůli jejich pragmatismu a amorálnosti. S populistickým světem infantilních rozkoší si ovšem Hřebejkovo dílo pohrává až obmyslně, zaštiťujíce se před případnými kritickými výpady slovně i dramaturgickou neobvyklostí některých řešení. (I když patrně penis Jiřího Langmajera netoužíte vidět v žádné podobě, obrázky kameramana Martina Šáchy jsou současně „krásné“ i dotknuté živým realismem.) 

Na jak dlouho se dá se sousedovou ženou
zahnat nuda v posteli  s manželkou vlastní?
Pokud jde o vyznění, tato lehkonohá „amoralita“ není antitezí Hřebejkova dramatu Nevinnost, ale spíš jeho provokativním doplňkem. V rámci kontrastů dovolenkový ráz služebního výjezdu dvojice elektrikářů a jejich lepších poloviček na slunný ostrůvek kompenzuje období zasněžených čaských Vánoc. I betlémy, které v sériích vyrábí Marie, ovšem slouží k relativizaci: nejde jen o další virtuální hodnotu, generovanou pod proudem touhy po nějakém hlubším, duchovním smyslu naší existence? Vieweghovský ironický nadhled se tu celkem ústrojně spojuje s hřebejkovským soucitně hořkým spekticismem. 

Generace prarodičů taky není svatá
Pochybnosti i souvislosti jsou tu samozřejmě hned po ruce, autoři nás však záměrně odetínají prakticky od kulturních, politických či sociálních kontextů (když tedy nepočítám romského chlapečka z dětského domova, v němž pracuje jako vychovatelka druhá z hrdinek, Dita). Viewegh se s až experimentální důsledností zbavuje i povinnosti vyprávět klasicky vystavený příběh vycházející z příčinných souvislostí. S absencí děje i zajímavých, vypointovaných dialogů se ovšem Jan Hřebejk vyrovnal se ctí. Prolínání dvou atraktivních televizních formátů – videopklipu a reality show a la novácká Výměna manželek - ovšem v našinci občas vyvolává chuť přepnout na nějaký jiný kanál… 

Nový stereotyp má teď příchuť reggae
Se záměrnou vyprázdněností Svaté čtveřice souvisí i hra s postavami, jež jsou produkty hmotařského života „v přítomném okamžiku“, vykostěnými do podoby bezpříznakových typů. Obejdou se sice bez zázemí (jejich minulost či záliby zrcadlí spíš jejich nábytek než jejich myšlení a jednání) - sdílet s hrdiny jejich problémy však můžete díky Hřebejkovu výjimečnému citu pro herce. V rámci obsazení spolu soužijí osobnosti tak vzrušivě nesourodé, jakými jsou Jiří Langmajer a Marika Procházková a sourozenci Viktorie a Hynek Čermákovi (hrající mimochodem manželský pár). 

Osobnosti představitelů tak ozvláštňují vybraně obyčejné hrdiny, kteří nejsou ani zbohatlíky představovanými ve vyprávěnkách Vejdělka a Poledňákové hereckými „celebritami“, ani intelektuály z většiny Hřebejkových a Vieweghových příběhů. Určitě jim uvěříte i to, že dovedou poctivě reflektovat vlastní morální experiment, jemuž sami od začátku nedávají velkou budoucnost. V souladu s tím Svatá čtveřice divákovi nabízí - spíš než bezproblémový útěk před pošmournou realitou v poledňákovském stylu – líčení takového pokusu, které takový útěk shledává nemožným. Takhle chytře se nám tu „banalitu“ v rámci českého filmu už dlouho nikdo nepokusil ukázat. 

Svatá čtveřice
ČR 2012, 75 minut
Režie: Jan Hřebejk
Scénář: Michael Viewegh
Kamera: Martin Šácha
Hudba: Eggnoise (Ondřej Kopička, Ondřej Galuška)
Hrají: Jiří Langmajer (Vítek), Hynek Čermák (Ondra), Marika Procházková (Marie), Viktorie Čermáková (Dita), Luděk Munzar (dědeček), Jana Gýrová (babička), Valérie Šámalová (Anička), Jenovéfa Boková (Johanka), Václav Marhold (Lukáš), Gregor Bauer (Adam), Marek Slavík (Honza)
Premiéra: 23. 8. 2012

(Tento text jsem napsala do Lidových novin, kde také vyšel. Za možnost uveřejnit ho i zde na blogu redakci děkuji.)

pondělí 20. srpna 2012

Bezstarostní jezdci, zuřící býci

De Niro/Scorsese: silná dvojka 70. a 80. let
"Důležitých" knih o filmu, které by si zasloužily být přeloženy do češtiny, je stále ještě nezvladatelné množství. Letos v červenci jejich počet o jednu položku umenšilo nakladatelství Mladá fronta, které vydalo Bezstarostné jezdce, zuřící býky Petera Biskinda. Knížku s kultovním statutem napsal v roce 1998 novinář a publicista Peter Biskind, spojený především s redakcí amerického filmového měsíčníku Premiere (ale i s psaním do The New York Times, Rolling Stone a The Washington Post nebo s redakcemi časopisů Vanity Fair a American Film). Biskind jako publicista i autor několika dalších knih se zabývá především generací Nového Hollywoodu (jíž jsou věnováni Bezstarostní jezdci, zuřící býci) a americkým nezávislým filmem 90. let, což obojí souvisí - v obou případech jde o historická období, kdy se zřetelně vyprofilovala generace filmařských osobností atakujících - dočasně - novými vypravěčskými i produkčními schématy "hollywoodskou továrnu na sny".

George Lucas během natáčení
American Graffitti
Navzdory podtitulu (Jak generace sexu, drog a rokenrolu zachránila Hollywood) jde spíš o lehce depresivní příběh o nemožnosti nápadu dlouhodoběji aplikovat na Hollywood a jeho mainstreamové publikum tezi o produkční a uměleckou svobodě. V souladu s tím pak Biskind klade důraz na 70. léta - i když kniha začíná realizací gangsterky Arthura Penna Bonnie a Clyde (1967) a končí smrtí Hala Ashbyho (prosinec 1988). Z tohoto pohledu samozřejmě autor George Lucase a Stevena Spielberga líčí jako  naduté, velikášské kluky, kteří se v 80. letech významně podíleli na zpětné komercializaci Hollywoodu. Biskind neskrývá zájem o některé tvůrce, scenáristy či producenty, jejichž důležitost význam umenšil čas (je patrná jeho fascinace osobností herce a režiséra Warrena Beattyho, o němž před dvěma lety vydal monografii). Z textu však přirozeně vystupují i osobnosti, jejichž význam je dlouhodobější - třeba  generační mentora tvůrců Nového Hollywoodu, Francis Ford Coppola.

Coppola během natáčení Apokalypsy
tak úplně neztrácel smysl pro humor
Pokud jste tedy minulý týden v rámci cyklu Velikáni filmu sledovali Coppolova Draculu a Apokalypsu (historicky poprvé vysílanou na ČT, a hned v ohavně zmršené dabované verzi), můžete si zvláště o druhém filmu počíst v Biskindově knize (orientovat se ovšem můžete jen podle jmenného rejstříku, neboť rejstřík názvů filmů bohužel chybí). Zůstává ovšem otázkou, zda vůbec chcete vědět takové věci, jako je popis Coppolova epileptického záchvatu v posledním týdnu natáčení na Filipínách, kdy se režisér domníval vidět bílé světlo na konci tunelu a jako poslední přání před smrtí stanovil, že film dokončí jeho přítel George Lucas. (Dva dny poté si už sice nechal přivést kopii svého oblíbeného filmu - Lubitschova Být či nebýt,  - ale podle Biskinda také řešit svou partnerskou krizi tak, že "ležel Eleanor u nohou, hladil jí kotníky a sténal: Já už to nikdy neudělám.")

Capshawová, Spielberg, Lucas a
Ford: natáčení druhého Indiana Jonese
Biskindova kniha je zkrátka populárním čtivem: je nabitá stovkami veselých i smutných zákulisních historek, které prý zásadně ovlivnily podobu řady významných filmů, nešetří jardnými výrazy, vlichocuje se nám zjednodušujícími bonmoty a dokonce neustále oživuje "nudné" vyprávění dialogy mezi aktéry (přičemž není vůbec jasné, jaké a jak hodnověrné jsou autorovy zdroje). To všechno mění významnou historickou epizodu nástupu a největší slávy Nového Hollywoodu v povrchní, byť čtenářsky zábavný "příběh". Biskind ovšem není idiot: v tématu je náležitě vzdělaný (navíc jde i o příběh jeho vlastní generace) - o čemž svědčí už inteligentní a zcela nežertovná předmluva ke knize. Spíš než do kritiky žoviálního, těkavého psaní, ve jménu maximální zábavnosti a živosti unikajícího souvislostem i hodnocení, bychom se tedy měli pohroužit do obdivu k vytříbeně populárnímu stylu. Právě díky němu přece Biskindova kniha zaujala miliony čtenářů - a stojí za to číst ji i dnes.

Na tomto místě je třeba pochvalně zmínit osobnosti překladatelů - Ivy Hejlíčkové a Michaela Málka. Při čtení je jasné, že převod Biskindovy knihy do češtiny muselo být peklo nejen s ohledem na množství informací (tituly filmů, reálie....), ale právě s ohledem na autorovo záměrně bodré vyjadřování, ke všemu ještě zálibně plné vulgarismů. S tím vším se překladatelé vyrovnali se ctí a text plyne česky velmi hladce. Iva Hejlíčková je totiž sice osoba bytostně přesná, mít Michaela Málka za zády však znamená svádět půtku o každé podezřelé slovo - což vědí všichni, kdo s ním měli kdy něco do činění jako s odborným redaktorem. Kniha je tedy po odborné stránce zřejmě až neprůstřelně dobře zredigovaná - což vynikne zvláště v souvislosti s odbytou redakcí většiny podobných publikací, které v Čechách vycházejí.

Bezstarostní jezdci, zuřící býci: Jak generace sexu, drog a rokenrolu zachránila Hollywood / Easy Riders, Raging Bulls: How the Sex-Drugs-and Rock 'N Roll Generation Saved Hollywood
Mladá fronta 2012, 448 stran
Autor: Peter Biskind
Přeložili Iva Hejlíčková a Michael Málek

sobota 18. srpna 2012

Bourneův odkaz

Aaron Cross: superagent druhé generace
Romány Roberta Ludluma o agentovi beze jména Jasonu Bourneovi inspirovaly filmovou trilogii, která se do historie hollywoodského akčního žánru vepsala především dvěma díly režírovanými Paulem Greengrassem. Bourneův mýtus (2004) a Bourneovo ultimátum (2007) byly výjimečně inteligentními a nápaditými thrillery - čtvrtý film série, který pod názvem Bourneův odkaz minulý čtvrtek vstoupil i do našich kin, ovšem nesnese srovnání ani s Agentem beze jména, jímž projekt před deseti lety celou odstartoval Doug Liman.

Úvod v drsných zimních horách nabourává
"městskou" atmosféru" bourneovských filmů
Bourneův odkaz se musí obejít bez Paula Greengrasse a i bez hlavního představitele Matta Damona, scenárista předchozích tří dílů, Tony Gilroy, však povýšil na post režiséra. Přitom je to prý právě on, kdo zavinil rozpad původního týmu. Výsledkem jeho vlastních snah je pak divácky nenáročná podívaná, která se na jedné straně pokouší vytyčit vlastní směr, ale na druhé se snaží ještě parazitovat na předchůdcích, přičemž příběh nemá nic společného se stejnojmennou knihou Roberta Ludluma (respektive jeho pokračovatele Erica Van Lustbadera). Jason Bourne sice figuruje v názvu, ale v samotném filmu se jeho tvář objeví pouze na pár vteřin na fotografii. 

Aaron se se svým protivníkem Byerem
už kdysi setkal
Nutnost sedět na dvou židlích současně by patrně se ctí neustál ani zkušenější filmař než je Gilroy, který má na svém režisérském kontě pouze dva filmy - právnický thriller Michael Clayton (který mu ovšem v roce 2007 vynesl oscarovou nominaci) a překombinovanou špionskou romanci komedii Dvojí hra (2009). Jeho pokus o restart série s novým hrdinou sice není žádnou tragédií, ale za úspěch ho lze považovat jen stěží. Trojice bourneovských snímků vydělala jen v amerických kinech víc než půl miliardy dolarů. Premiérový víkend Gilroyova snímku byl však jen o něco lepší, než jaký zaznamenal nejméně úspěšný díl série - Agent beze jména

Restart zavedené franšízy ovšem znamená pokles diváckého zájmu vždycky, jak potvrdilo třeba Casino Royale coby nový odpichu bondovské série či comicsové filmy X-Men: První třída a Amazing Spider-Man. Dosavadní tržby však dosud nejdražší snímek celé série (rozpočet 125 milionů dolarů) řadí mezi největší zklamání letošního léta.

Agent s dopingem 

Byer není v kanceláři o nic
nebezpečnější než kdysi v akci
Součástí nového konceptu, který ukotvil ve scénáři Gilroy ve spolupráci se svým starším bratrem Danem, je změna preferencí: akční scény jsou omezeny ve prospěch dialogů a vedle samotného hrdiny sledujeme i jeho protivníky z CIA. Hrdinovým protivníkem má tentokrát být podmračený, cynický operativec Byer v podání Edwarda Nortona, dojem lítého šachového souboje známého z předchozích filmů však nevznikne. Některé postavy z dřívějška se na plátně neúčelně mihnou jen kvůli navození „známé“ atmosféry... Hlavní slovo má však naštěstí agent Aaron Cross v podání herecky zajímavého Jeremyho Rennera (jehož před čtyřmi lety do popředí zájmu popostrčil oscarový thriller Smrt čeká všude a jemuž pozici nové akční hvězdy připravily vedlejší role ve čtvrté Mission: Impossible a v Avengers).

Renner v sobě kombinuje fyzickou
přesvědčivost a charisma
Renner působí celkem přesvědčivě v roli agenta, který zjišťuje, že se ho nadřízení pokoušejí tiše sprovodit ze světa dřív, než díky jeho kolegovi Bourneovi vyjde najevo existence celého tajného projektu CIA, využívajícího na špinavou práci speciálně vyškolené zabijáky. O tom, že by šlo o geneticky zmutované jedince, ovšem nepadlo v předchozích třech dílech ani slovo - a nové vyprávění degraduje na béčkovou úroveň právě nápad změnit žánr z thrilleru na sci-fi a z agentů udělat mutanty, kteří si udržují nadstandardní fyzické i psychické schopnosti s pomocí speciálních pilulek: zelené jim dovoluje udržet si superhrdinskou fyzičku, zatímco modrá zajišťuje jejich trvalou inteligenční vyspělost. Cross přitom patří k druhé generaci agnetů-mutantů, zatímco muž známý jako Jason Bourne patřil k první… 

Souboj na motocyklech - jediná velká
akční scéna celého filmu
Dělení na „generace“ a „řady“ pak generuje hrdinova nejatraktivnějšího protivníka - chladnokrevného asijského zabijáka s přezdívkou LARX, který jde Crossovi po krku v motocyklovém souboji, jenž je vrcholnou akční scénou jinak dost statického a rytmicky i vizuálně nepromyšleného filmu. Technologicky vyspělejší kolega ve stylu T-1000 z druhého Terminátora se ovšem jen mihne vyprávěním, které jako celek působí užvaněně a nekoncepčně. Greengrassův Bourne běhal, skákal a bojoval jako kterýkoli jiný akční hrdina, ale tyto „banální“ pohyby přímo vyjádřovaly jeho myšlenkové a citové pochody. Zabiják postižený amnézií se pokoušel odhalit vlastní minulost a vysvětlit tak svou přítomnost, což Paul Greengrass divákovi naservíroval v až existenciální rovině. Agent Cross ovšem své jméno i svou žoldáckou minulost dobře zná - a hlavním motorem jeho jednání je snaha získat pilulky, které by mu pomohly udržet dosavadní „nadlidský“ statut.

Navzdory obrázku se Marta a Aaron
dostanou sotva dál než za chycení za ruku 
Sličná viroložka Marta Shearingová, která je v přesném podání Rachel Weiszové zřejmě nejkomplexnější bourneovskou filmovou hrdinkou, ovšem Crosse vede k tomu, aby „doping“ odmítl a dokázal se s jeho ztrátou vyrovnat. Divákovi je přitom jasné, že pokud se to povede a z Bourneova následovníka se stane úplně normální člověk (dokonce s původním podměrečným intelektem), bude mít po legraci. Je škoda, že také Tonymu Gilroyovi coby režisérovi zřejmě „chytré“ modré pilulky už zkraje jaksi došly – příslib pokračování totiž navzdory tomuhle zajímavému nápadu moc lákavě nevypadá.



The Bourne Legacy
USA 2012, 134 minut, titulky
Režie: Tony Gilroy 
Scénář: Tony Gilroy, Dan Gilroxy (podle postav Roberta Ludluma)
Kamera: Robert Elswit
Hudba: James Newton Howard
Hrají: Jeremy Renner (Aaron Cross), Rachel Weiszová (Marta Shearingová), Edward Norton (Byer), Oscar Issacs, Albert Finney (Hirsch), Scott Glenn (Kramer), Stacy Keach (Turso), Joan Allenová Landyová),  David Strathairn (Vosen)
Premiéra: 9. 8. 2012

(Tento text jsem napsala do Lidových novin. Za možnost uveřejnit ho i zde redakci děkuji.)

pondělí 13. srpna 2012

Mélièsova Cesta na Měsíc: restaurovaná verze

Cesta na Měsíc - po dlouhých
desetiletích  zase v barvě
V roce 1995 se stavily sté narozeniny kinematografie (počítáno od prvního veřejného filmového představení bratří Lumièrových), rok 2012 se ovšem v rámci filmové historie přimyká k onačejší události: vzniku Cesty na Měsíc Georgese Mélièse. Zdá se totiž, že čtrnáctiminutový filmeček pařížského varietního kouzelníka z roku 1902 můžeme považovat za přímého praotce nejaktuálnějšího kinematografického trendu: hollywoodské podívané, která prostřednictvím trikových atrakcí vytváří "snové" fikční světy. Nejkrásněji to nedávno pojmenoval Martin Scorsese ve své energické adaptaci knížky Briana Selznicka Hugo a jeho velký objev */. Mélièsovo dílo i životní příběh navíc nesou zřejmé, nostalgizující rysy ideální pro soumračné chvíle, ve kterých prožíváme velké a definitivní loučení s celuloidem **/.

Kolorovaná kopie se našla náhodou
ve španělském archivu v roce 1999
Tomu napomáhá i uvedení restaurované verze Cesty na Měsíc do českých kin, doprovázené středometrážním dokumentem Serge Bromberga a Erica Langea Neobyčejná cesta (a nelze než hluboce smeknout klobouk před dobročinným gestem distribuční společností Film Europe). Dohromady máme před sebou podivuhodné představení, jehož první část tvoří Mélièsův rozkošný film (restaurovaný citlivou metodou "nedokonalosti", takže ani na chvíli neztrácíte jistotu, že sledujete těžce archivní záležitost ***) a druhou dokumentární snímek nesrovnatelně horší, nabízející nicméně vedle základních informací a nejapných snah o občasné žertovné oživení probírané látky pomocí archivních materiálů i zajímavé informace a snad i podněty k přemýšlení.  

"Psychedelická" scéna
s obřími houbami 
Samotná Cesta na Měsíc (vyšponovaná do moderní podoby kreativním hudebním doprovodem francouzské skupiny AIR) je pěknou ukázkou současného restaurátorského trendu, který hledá kompromis mezi předpokládanou historickou realitou a podívanou ušitou na míru emocionalitě současného publika. Nehodlám přemýšlet nad tím, nakolik se film, uváděný letos  úspěšně na festivalové scéně, zahryzne do českého diváckého povědomí: možná ho lze vnímat i svobodně, zcela bez souvislostí - jako postmoderní psychedelickou záležitost. Kdo ovšem hledá nějaké "významné" souvislosti s dneškem, najde je také: ve filmu středověcí kouzelníci se špičatými klobouky z Institutu nepředvídatelné geometrie (!) převléknou kabáty a mění se v moderní vědce (současná věda je přece vnímaná jako "magie"). A Pozemšťané se na Luně chovají jako agresoři, přičemž "vzorek" Selenity přivezený omylem na Zemi pak předvádějí v rámci svého triumfu jako cvičeného medvěda (což pěkně "komentuje" evropskou koloniální politiku či výboje USA do zemí Třetího světa). 

Audience u krále Selenitů se vinou
Pozemšťanů zvrhne ve rvačku 
Cesta na Měsíc je ovšem - kromě toho, jak nevídaně je hravá - i  jakousi encyklopedií prvků, jaké využívá filmová sci-fi dodnes  (bez ohledu na to, že má literární kořeny - ve dvou Verneových a jednom Wellsově románu). Není tady sice žádná postava hrdiny, na kterou byste se mohli upnout a procházela všemi obrazy, ale Méliés nepochybně vypráví příběh plný atrakcí a nepředvádí jen kouzelnický trik či nelíčí jenom nějakou anekdotku. Po vědecké disputaci o ne-možnosti cesty (jíž vévodí sám režisér coby fousatý profesor  Barbenfouillis) následuje obraz ukazující práci dělníků na raketě. Dvě oficiózní slavnosti - start a merendu u příležitosti návratu - rámují samotnou úžasnou výpravu, uvozenou ikonickým záběrem rakety uvízlé v oku pana Měsíce a zahrnující kochání lunárními krásami, divoké setkání se Selenity a návrat vrcholící přistáním v moři. Kamera se samozřejmě ani nehne, ale UVNITŘ obrazu se dějí samé kouzelnické divy s takovou přirozeností a takovou plynulou rychlostí, že na to nemá žádný současný filmař. 

Nikdo nečekal, že totálně poničená
kopie odstartuje zázrak
Od úchvatného dojmu z filmu viděného dnešníma očima se pak odvíjí skladba respondentů, které využil režisér Serge Bromberg ve svém dokumentu: hovoří tady režiséři Costa-Gavras, Jean-Pierre Jeunet, Michel Gondry a Michel Hazanavicius (autor oscarového retro-hitu The Artist). Řeč přijde i na posedlostí pro technické inovace, jíž prý Méliès upomíná na Jamese Camerona. Objeví se tady ovšem i Tom Hanks, dlouhodobě fascinovaný americkým vesmírným programem (a najdete tu i ukázku - pokud jsem to správně pochopila - z jeho rekonstrukce natáčení Cesty na Měsíc v Mélièsově ateliéru).

Torzo původní kopie 
Spíš než marná snaha odvyprávět v populistickém klíči rovněž vtipně a bleskurychle některé kapitoly z filmové historie zaujme v Brombergově dokumentu defilé nejkrásnějších "kouzelnických" scén z Mélièsových filmů - a především pasáž věnovaná samotné rekonstrukci. Jejím hlavním hrdinou je historik a restaurátor Eric Lange (uváděný zpravidla jako Brombergův spolurežisér). Právě nenápadně vyhlížející fanatik Lange se stal hlavním hybatelem dobrodružství, na jehož počátku stál v roce 1999 náhodný nález unikátní - barevné, respektive kolorované ****/ - kopie Cesty na Měsíc ve španělském filmovém archivu. 

Kouzelnický kousek: z kusu "zkamenělého"
nitrátu se  začal odlupovat film 
Nález iniciovalo paradoxně hledání "konkurenční kopie" Mélièsova filmu, kterou v roce 1908 vyrobila v režii Segunda de Chomóna společnost Pathé. Brombergův film pak přibližuje i napínavou a nevídaně komplikovanou restaurátorskou práci, prodlouženou osmiletou pauzou, během které Lange čekal, až se objeví nějaká technologie schopná Mélièsův film z nejrůznějších materiálů zkompletovat dohromady na základě oné jediné, strašlivě zničené barevné kopie.Výstupem mnohaletého úsilí - opravdickým dobrým koncem - je pak vznik restaurované verze filmu, kterou budete moct vidět i u nás v kinech od 6. září. Což nás vrací k už zmíněné scéně z Mélièsova snímku, v níž si magie podává ruku s moderní vědou, aniž by zřetelnou hranici tvořilo něco jiného než podvratně jednoduché, kabaretní převlečení kabátů: brilantně ovládaná technologie a kouzelnický trik  zůstávají - aspoň v očích okouzleného, laického publika - i v současnosti v těsném sousedství.

P.S. Kolega Radomír Kokeš před dvěma lety napsal (po nakoukání všech dochovaných Mélièsových filmů během jediného dne!) velmi zajímavý text, v němž erudovaně otřásá představou, že dílo tohoto tvůrce nás opravňuje k dělení kinematografie na fantazijní - "mélièsovskou" a "realisticko-dokumentární" - "lumièrovskou" (k přečtení je text zde).

Poznámky:
*/ O Scorseseho filmu jsem psala tady (recenze) nebo tady (souvislosti s knihou). 
***/ V dokumentu podřízení vrchního kouzelníka společnosti Technicolor, Toma Burtona, který má lví podíl na restaurátorských pracech, vysvětlují, že materiál počítačově kolorovali záměrně nedokonale.  
****/  Mélièsův snímek jsme přitom dosud znali jen jako černobílý či virážovaný, přičemž virážovaná verze vznikla v prosinci 1929 u příležitosti slavnostní mélièsovské přehlídky v Salle Pleyel, jejíž evokací vrcholí i Scorseseho film. 

Le Voyage dans la lune
Francie 1902, 14 minut
Scénář a režie: Georges Méliès
Kamera: Michault, Lucien Tainguy
Hudba: AIR
Hrají:  Henri Dellanoy (kapitán), Bleuette Bernonová (dáma na Měsíci), Georges Méliès (profesor Barbenfouillis), Farjaut, Brunnet, Kelm (hvězdáři), Jeanne dˇAlcyová

Le voyage extraordinaire
Francie 2011 
Scénář a režie: Serge Bromberg, Eric Lange
Kamera: Jean-Louis Sonzogni
Hudba: Bruno Alexiu
Účinkují: Costa-Gavras, Jean-Pierre Jeunet, Michel Gondry, Tom Hanks, Michel Hazanavicius, Eric Lange, Serhe Bromberg, Tom Burton 
Premiéra: 18. října 2012

pátek 10. srpna 2012

Ještě o Cosmopolis

Devětašedesátiletého Davida Cronenberga provází pověst filmařského extrémisty už od počátku 70. let. Z tvůrce násilnických nízkorozpočtových sci-fi hororů se však vypracoval v ceněného, originálního autora, který prostředky žánrové kinematografie využívá k tomu, aby vyprávěl o konfliktech našeho vnitřního světa ve vztahu k omezujícím společenským normám. Cronenbergovy příběhy bývají efektní a dráždivé - drama Cosmopolis, které právě přichází do našich kin, ovšem už od uvedení v hlavní soutěži na MFF v Cannes provází pověst otravného, nudného snímku.
Blbá nálada snobského canneského publika sklátila i četné Cronenbergovy fanoušky, kteří od „svého“ režiséra zjevně chtěli další krvavý nářez ve stylu thrilleru Dějiny násilí (2005) či mafiánského dramatu Východní přísliby (2007). Mnozí asi očekávali i erotizující podívanou v duchu režisérova předchozího snímku Nebezpečná metoda (2011), jehož protagonisty byli zakladatelé psychoanalýzy Jung a Freud. Vzrušivá atrakce pro starší a pokročilé se ovšem tentokrát nekoná, respektive realizuje se jiným, na Cronenberga nezvykle civilním způsobem.

Příběh osmadvacetiletého miliardáře Erica Packera, který se během jediného dne ve své luxusní limuzíně pokouší probojovat zacpanými ulicemi Manhattanu ke svému holiči, ovšem klame tělem: jde totiž o výrazně stylizovanou podívanou. Což je zcela v souladu s literární předlohou, již vysoce ceněný americký spisovatel Doma DeLillo vydal v roce 2003 a na český trh ji – patrně i v očekávání, že se sveze na předpokládaném úspěchu Cronenbergova filmu – letos uvedlo nakladatelství Odeon. 

Adaptace po cronenbergovsku

Pokud jde o kritický odsudek Cosmopolis, můžeme předvídat, že se časem zmírní. Řada předchozích Cronenbergových děl byla totiž v době své premiéry chybně zaškatulkována. Moucha (1986) je ovšem dnes mnohem víc než jen výdělečným žánrovým hororem hollywoodského střihu: vnímáme ji jako existenciální „psychosomatické“ drama, podobně jako třeba bizarní příběh o dvojčatech-gynekolozích Příliš dokonalá podoba (1988). Výrazně příznivější je i dnešní pohled na drama Crash (1996) – pozoruhodný snímek, který kdysi, stejně jako Cosmopolis, provázela pověst nepovedené adaptace „nezfilmovatelné“ předlohy. Právě Cronenberg, který mimochodem nyní DeLillův román převedl do filmové podoby s nebývalou věrností, ovšem patří k nejzkušenějším a nejoriginálnějším adaptátorům současné angloamerické scény: jeho portfolio obsahuje předlohy tak diametrálně rozdílné, jako jsou romány Stephena Kinga (Mrtvá zóna / 1983), Williama S. Burroughse (Nahý oběd / 1991) či J. G. Ballarda (Crash), faktografickou knížku Johna Kerra (Nebezpečná metoda) či kreslený román Johna Wagnera (Dějiny násilí).

Ať se to divákům líbí, či nikoli, Cosmopolis je přesně tím, co jeho režisér chtěl – totiž přepisem literárního díla, které své téma účinně vyjadřuje prostřednictvím kostrbaté a paranoidně rozpadlé formy. Duševní rozklad hlavního hrdiny se tak i ve filmu promítá do apokalyptického obrazu hroutícího se světa, takže nesledujeme klasicky vystavěný příběh, ale řetězec epizod, který se nakonec jakoby zhroutí: Cronenbergova Cosmopolis skandálně skončí v tom „nejnapínavějším“ okamžiku! (V knize je použit jiný postup - část věnovaná zápiskům hrdinova potenciálního vraha není vyprávěna chronologicky, takže se "konec" dozvíte předem.)

Mezi „významnými“ promluvami, které ve filmu jakoby bez ladu a skladu zazní, tak vynikne je i sentence o penězích, které ztratily své narativní kvality, stejně jako kdysi obrazy. Hrdina Eric pak – jistě nikoli náhodou - usiluje o získání malby Marka Rothka. Práce s dialogy (převzatými z knihy často doslovně) pak připomíná právě abstraktní malbu: promluvy postav působí náhodně a nesmyslně, většinou na sebe nenavazují a míjejí se v logice i emocích, stejně jako ti, kteří je pronášejí. Dojem rozpojenosti je ovšem součástí rozmyslného, komplexního režijního pojetí, na němž se podíleli Cronenbergovi oblíbení spolupracovníci - kameraman Peter Suschitzky, hudební skladatel Howard Shore a střihač Ronald Sanders.

Dojem odcizenosti, který k divákovi rozhodně není nijak uživatelsky přátelský, výrazně posiluje autorovo rozhodnutí zbavit knižního hrdinu vnitřních monologů objasňujících jeho psychickou kondici. K tomu přispívá i hlavní představitel Robert Pattinson – výrazově beztvará hvězda teenagerovské upírské ságy Twilight, která zde ovšem prokazuje nezvyklou hereckou zajímavost. Když Cronenberg, jemž se předtím podobný „zázrak“ povedl třeba s Viggem Mortensenem, bezostyšně přiznává ryze komerční cíl takového castingu, neopomíná vykreslit roztomilou představu Pattinsonových fanynek, pokoušejících se prokousat DeLillovým komplikovaným textem.

Kritika globálního kapitalismu?

Cosmopolis sází na vnějšně statický koncept: vystačí si prakticky jen s jedním hrdinou, jedním prostředím a časovým rozměrem jediného dne. Vyzývá ovšem diváka, aby do vyprávění zahrnul i dramatické, leč zcela abstraktní prostředí kyber-kapitalismu, v němž se mu před očima hroutí Packerův status úspěšného finančníka a miliardáře. Čísla na obrazovkách monitorů uvnitř luxusní limuzíny, v níž se hrdina šine ulicemi Manhattanu ochromeného demonstranty a policejními uzavírkami, ovšem sama o sobě neznamenají vůbec nic. Jejich význam odhalují ti, kdo je nějakým způsobem umějí číst – osoby, které hrdinu (vesměs náhodně) navštěvují v jeho pojízdné hi-tech „kanceláři“. Patří mezi ně Ericův „zázračný ajťák“ Shiner (Jay Baruchel), francouzská znalkyně umění Didi (Juliette Binocheová), finanční ředitelka Vija (Samantha Mortonová) či poradkyně Jane (Emily Hampshireová). Důležitou roli hraje i hrdinova odcizená, pobledle krásná novomanželka Elise (Sarah Gadonová). S tou – na rozdíl od většiny ostatních ženských postav – Eric nespí, což jen stvrzuje jeho dekadentní status. Hrdina Cosmopolis se tak navzdory svému mládí projevuje jako muž bez energie, zvědavosti a radosti, které mu dopomohly k jeho závratnému jmění.

Technicky vlastně působí jako mrtvý muž. Podivný výsledek rektálního vyšetření (prováděného lékařem za jízdy), a dortový„atentát“ rumunského cukráře jsou jen předehrou k setkání s mužem, který se Packera rozhodl zavraždit. Prostřednictvím zhrzeného bývalého zaměstnance, jenž si říká Benno Levin (Paul Giamantti) ovšem hrdina hodlá zakončit svůj život. Jde svého druhu o sebevraždu: jako další z Cronenbergových oblíbených „šílených vědců“, který hluboce zklamal sám sebe v honbě za dokonalostí, směřuje Eric ke smrti poklidně a systematicky. Zbavuje se atributů svého dosavadního života: devastaci majetku provází degradace elegantního playboyského vzhledu, zpřetrhání kontaktu se zaměstnanci i opuštění domovské limuzíny... I tváří v tvář vrahově zbrani nicméně Eric zůstává citlivým, inteligentním a chladně cynickým pozorovatelem, který si možná nakonec je vědom i své podobnosti se svým navenek naprosto odlišným vrahem.Levin je něčím jako Packerovým bratrem-dvojčetem. Postarší, obtloustlý šupák si sice zvolil jiný způsob „čtení čísel“ než mladistvý, elegantní kapitalista, oba však v systému selhali a společně sdílejí zhroucení téhož světa. Rozhovor vedený ve finále tak není konfrontací dvou nesmiřitelných ideologií, ale dvěma monology plnými frází a absurdit. Dovedu si nicméně dobře představit, že mnozí levicově, anarchisticky či ekologicky smýšlející intelektuálové v publiku se zatetelí blahem, když Benno začne finančníkovi vyčítat, že jeho limuzína ubírá kyslík strádajícímu lidu Bangladéše.

Fakt, že Benno není trestajícím mstitelem, který se dokázal vydělit ze systému, ale kýmsi, kdo marně touží uspět v jeho rámci, je jedním z nejdráždivějších prvků celého filmu. Dobře přitom ladí s Cronenbergovou vypravěčskou filozofií: o „skutečném“ kapitalismu a jeho zlovolných, cynických kapitánech se tu totiž nedozvíte nic. Pokud se tedy film rozhodnete číst jako kritiku globálního kapitalismu, můžete coby diváci sami sebe důkladně otrávit. Bavit se budete určitě lépe, když film budete vnímat spíš jako mnohoznačnou sci-fi prodchnutou temným humorem, která se může stát východiskem k znepokojivým úvahám o vlastním postavení v systému společenských a mravních norem.
Kanada / Francie / Portugalsko / Itálie 2012
Režie: David Cronenberg
Scénář: David Cronenberg (podle románu Doma DeLillo)
Kamera: Peter Suschitzky
Hudba: Howard Shore
Hrají: Robert Pattinson, Kevin Durand, Paul Giamantti, Juliette Binocheová, Sarah Gadonová, Mathieu Amalric, Jay Baruchel, Samantha Mortonová

(Vím, že už jsem o Cosmopolis psala - tady - poté, co jsem ho viděla ve Varech, ale šlo jen o první dojem - a tak jsem využila nabídky napsat recenzi do Lidových novin a prozkoumat film trochu podrobněji - po dalším vidění v kině, s titulky v ruce, se znalostí literární přelohy a rozhovorů, které k filmu poskytl Cronenberg. Text jsem napsala na dovolené v Beskydech a odtsu vám ho posílám - vyšel v novinách vden premiéry a redakci Lidovek děkuji za možnost uveřejnit ho i zde, na blogu, v ponkěud rozšířené verzi.) 


neděle 5. srpna 2012

Portrét: Michael Fassbender

Přídomek „hvězdný“ přiřazují novináři ke jménu pětatřicetiletého herce teprve od loňska – a mají k tomu hned několik zatraceně dobrých důvodů: ceněný artový thriller Stud, které Michaelu Fassbenderovi vyneslo prestižní Volpiho pohár na loňském MFF v Benátkách, ambiciozní comicsový hit X-Men: První třída, výborné drama Davida Cronenberga o zakladatelích psychoanalýzy Jungovi a Freudovi Nebezpečná metoda a chytlavou milostnou romanci Jana Eyrová.

David 8 - android z Promethea, který miluje
Leanova Lawrence z Arábie 
Když k tomu připočteme vedlejší, ale výraznou roli v akčním thrilleru Zkrat prominentního režiséra Stevena Soderbergha a racionalistického androida Davida ve Scottově sci-fi Prometheus, máte před sebou hereckého chameleona, kterého můžete vidět v kině současně v několika docela odlišných filmech. Všechny dokazují, že nová hvězda kombinuje oslnivý herecký talent a sexappealu ráže .357 Magnum. Není  ani divu, že z Fassbenderova mužného charismatu a mnohotvárných hereckých schopností těží jak komerčně, tak umělecky ambiciozní snímky. Při sledování raketového startu Michaela Fassbendera do hvězdných výšin je ovšem třeba mít na paměti, že nejde o masivní výron věčně nadrženého workoholika. Jedná se spíš o souběh náhod podložených letitým čekáním na úspěch. 

Dvojitá energie 

Chlapec s hudebním talentem
„Měřítko úspěchu a slávy je v naší profesi velmi důležité, ale snažím se to nevnímat,“ vysvětluje Michael Fassbender svůj přístup k nárokům hvězdného postavení. „Neustále jste poměřování s nějakými žebříčky a s tím, jak si na nich momentálně stojíte. V téhle šílené situaci je třeba se soustředit jen a jen na práci. Dělat chyby je přitom nevyhnutelné - a já osobně se chystám jich na své cestě udělat spoustu.“ Maximální soutředění Fassbender trénoval už od nejranějšího dětství díky otci: právě ten ho totiž donutil osvojit si přísnou pracovní morálku. „Když jsem napsal ve škole test na osmdesát procent, táta se mne zeptal: a co se stalo s těmi zbylými dvaceti procenty?,“ vzpomíná Fassbender, jehož stoprocentní koncentrace je viditelná v každé, i sebemenší roli. Otec Josef, původem Němec, tak položil základy profesionální strategie, která Michaelovi dovoluje jít každý rok naplno hned do několika náročných projektů. Matka Adele ho však naučila milovat film a podporovala ho v jeho uměleckých sklonech. Rodinné prostředí příští hvězdy bylo navíc na inspirace a podněty poměrně bohaté (což potvrzuje i Michaelova starší sestra Catherine, která je neuropsycholožkou). 

Jako divadelní Michael Collins
Fassbender se narodil (2. dubna 1977) v německém Heidelbergu, ale když mu byly dva roky, odstěhovala se rodina do severoirského Killarney. Ze Severního Irska totiž pochází hercova matka, mezi jejímiž předky je prý dokonce slavný irský revolucionář Michael Collins (kterého si Fassbender mimochodem zahrál v divadelní hře uváděné v roce 2006 na festivalu v Edinburghu - recenzi na představení najdete tady). Sám Michael se tak počítá mezi irské herce, i když mnozí si ho spojují s jeho měmeckým původem. Němčinu ovšem musel pracně oprašovat teprve v rámci role v Hanebných panchartech. Jeho hrdina však naštěstí během své vražedné mise nemusí německy hovořit dokonale – statečného Brita, převlečeného za německého důstojníka, nacisté dokonce odhalí právě podle jeho podivného, cizího přízvuku. Krev, která mu po otci koluje v žilách, ovšem samotný Michael Fassbender nemůže opomenout. 

Hanební pancharti: filmový kritik
s vášní pro Pabsta 
„Myslím, že německá stránka mojí osobnosti chce mít všechno pod kontrolou, ale irská stránka naopak touží rozpoutat peklo,“ líčí soupeření dvou protitichůdným tlaků, které s rozmyslem využívá zvláště při vytváření svých kontroverzních, vnitřně rozervaných hrdinů. V dětství a dospívání nicméně synek z dobře situované rodiny působil spořádaným dojmem: potomek úspěšného šéfkuchaře ministroval v místním kostele a slušně se učil. Po absolvování katolické střední školy St. Brendan’s však vzhledem ke svému zájmu o herectví, provozovanému dosud jen amatérsky, zamířil do Londýna. Tamní Central School of Speech and Drama, jež je součástí Londýnské umělecké univerzity (University of the Arts London), klade důraz na hereckou metodu Stanislavského, vyžadující maximální vcítění do role. Mezi absolventy patří i jiní herci, kteří dosáhli úspěchu na stříbrném plátně - třeba předposlední představitel agenta 007 Jamese Bonda, Pierce Brosnan, nebo Colina Firthe (se kterým si Fassbender zahraje v připravovaném životopisném snímku o americkém spisovateli Thomasi Wolfovi). Původně ryze divadelní metoda ovšem před kamerou vyžaduje značnou modifikaci: na jevišti v řadě klasických i moderních her sice podněcovala Fassbenderovu „irskou energii“, ve studiu však už dál nepokračoval a ukončil je v roce 1999 dosažením bakalářského titulu. 

Bratrstvo neohrožených
„Ve škole si mysleli, že film není stejně čistou formou jako divadlo. Ale já ho miluji kvůli jeho výjimečné intimitě,“ vysvětluje Fassbender. „Chtěl jsem působit na diváky stejně silně, jako působí film mne samotného.“ Začátky adepta filmového herectví ovšem nebyly nejlepší: Michael si přivydělával, kde se dalo (také jako noční skladník), čekal na příležitost a chodil na konkursy. Aby na sebe upozornil, využil prý i podobnosti svého jména s příjmením slavného německého režiséra Rainera Wernera Fassbindera, jehož filmy ho naučila milovat matka: tvrdil, že jde o jeho prastrýce. Už tehdy Fassbender velmi ambiciózně usoudil, že by to rád zkusil rovnou na hollywoodské scéně a vyhnul se tak zaškatulkování mezi britské herce, kteří se často jen obtížně prosazují v americké vovárně na sny. Zaměřil se proto i na konkursy hledající v Londýně herce pro hollywoodské projekty. Snaha získat roličku v americkém válečném dramatu Michaela Baye Pearl Harbor mu sice nevyšla, ve stejném týdnu však nastěstí dělal konkurs i do válečné minisérie Bratrstvo neohrožených, kterou pro americkou společnost HBO produkovali Steven Spielberg a Tom Hanks. V roce 2001 se tak tehdy čtyřiadvacetiletý Fassbender objevil ve své první větší roli - jako seržant Burton Christenson, který prochází válečnou Evropou spolu se svými americkými spolubojovníky. 

Srdce a kosti
Předtím už ovšem dostal roličku ve třech dílech televizního seriálu Srdce a kosti vyprávějícího o skupince kamarádů ze současného Londýna. Mihl se v jednom dílu „britské Ordinace v růžové zahradě“ Holby City. Nemohl samozřejmě tušit, že televize se stane nadlouho jeho jediným profesionálním osudem: trvalo ještě několik dlouhých let, než se mu povedlo provést vytoužený přesun z malé obrazovky na filmové plátno. Pro diváky ani pro Fassbendera samotného to ovšem nebylo nezajímavé čekání: sbírat zkušenosti v drobných rolích se mu povedlo v televizních krimi seriálech Kriminálka: Hon na člověka, Murphyho zákon nebo Hercule Poirot (kde byl v dílu nazvaném Rodinné sídlo k povšimnutí coby rozervaný romantik Abernethie). V překombinovaném televizním dramatu Carla (2003) si zase zahrál mladého muže, který se zakouká do ženy podezřelé z vraždy. 

Úchylný sériový vrah v televizním
Sherlockovi 
V dvoudílném historickém dramatu Spiknutí střelného prachu (2004) situovaném do období Cromwellovy vlády zase ztělesnil legendárního rebela Guye Fawkese. (Odbodně laděný byl později i jiný historický seriál, Ďáblova děvka z roku 2008, ve kterém už ovšem dostal významnou romantickou roli jednoho z mužů, kteří projdou životem problémové hlavní hrdinky.) Zajímavou příležitost dostal Fassbender v dramatu z válečného Londýna Naše skryté životy (2005), kde ztvárnil německého vězně, který se stane objektem homosexuálního zájmu stárnoucího hrdiny. K nepřehlédnutí pak byl coby uhlazený, perverzní sériový vrah mladých dívek v televizní krimi Sherlock Holmes a případ hedvábné punčochy (2004), kde se utkal s legendárním londýnským pátračem v podání Ruperta Everetta. 

Medvídek Winnie 
Skutečným rozjezdem Fassbenderovy filmové kariéry, založené dnes téměř výhradně na temných a „dospělých“ rolích, se ovšem už rok předtím stal rodinný televizní filmeček Medvídek Winnie. V tom ztělesnil kanadského vojáka Harryho Colebournea, který se ujme osiřelého medvíděte a učiní z něj neoficiálního maskota jezdeckého regimentu bojujícího v první světové válce. V kýčovitém snímku byl Fassbender s naivním chlapeckým kukučem – co do míry roztomilosti - vážným soupeřem hlavního zvířecího představitele. Rolí démonického vůdce padlých andělů Azazela ve stupidním čarodějnickém seriálu Hex (2004-5) si Fassbender sice kvalitu své televizní filmografie příliš nevylepšil, získal si však nehynoucí přízeň pubertálních fanynek, kořících se jeho ďábelskému sexappealu. Ten herec uplatnil i v úspěšném hudebním klipu britské skupiny The Cooper Temple Clause nazvaném Blind Pilots, v němž si zahrál mladého Londýňana vyhazujícího si v noci z kopýtka tak bujně, že se po propité a prosouložené noci promění v kozla… Jinou drobnou, ale populární Fassbenderovou prací z té doby je televizní reklama na pivo Guinness vyprávějící o muži, který přeplave oceán, aby se dostal za svým bratrem v New Yorku - dá si s ním irské pivo Guinness. Je asi těžké nevnímat tenhle „zámořský přesun“ jako symbolické předznamenání Fassbenderových dalších profesionálních osudů. 

Hra s tělem 

300: Bitva u Thermopyl
V roce 2006 si Michael Fassbender po řadě filmů a seriálů určených pro malou obrazovku konečně poprvé sáhl na filmové plátno – a rovnou šlo o velmi žhavé, intenzivní setkání. V hollywoodské adaptaci populárního comicsu Franka Millera 300: Bitva u Thermopyl (2006) si v režii Zacka Snydera zahrál roli udatného bojovníka Stelia. Udatný druh spartského krále Leonida s hrstkou věrných čelí dravé hordě dobyvačných Peršanů. S dlouhými vlasy, v minimálním kostýmu a s ušlechtilou jiskrou v oku se Fassbender mezi namakané starověké bojovníky do stylizované krvavé řeže hodil znamenitě – a právě fyzická stránka jeho filmové existence v následujících letech položila základ jeho výjimečnosti.

Jana Eyrová
Dá se asi očekávat, že tato tělesná stránka postav se prosazuje v historických filmech, jejichž hrdinové jsou jaksi samozřejmě spjatí s „přirozeným“ životem spíš, než lidé „civilizovaného“ 21. století. Příkladem může být Fassbenderův římský voják Quintus Dias, který se v neprostupných anglických hvozdech stane polonahou lovnou zvěří místních pomstychtivých „divochů“ (historický akční thriller Centurion režiséra Neila Marshalla). Fyzickou stránku existence obnažuje Michael Fassbender ovšem i u venkovského šlechtice Edwarda Rochestera, který pod kultivovanou slupkou džentlmena skrývá něhu i vášnivost těžce traumatizovaného muže (milostné drama Jana Eyrová, které se dočkalo živého diváckého zájmu díky sofistikované, soustředěné režii Caryho Fukunagy). Trest v podobě znetvoření pak nepřijímá jen protagonista této adaptace klasického románu Charlotte Brontëové, ale i hrdina melodramatu francouzského režisíéra Francoise Ozona Angel – ziksuchtivý malíř Esmé, který neunese požadavky mužské role, kterou si pro sebe sám vymyslel, když se oženil pro peníze se známou spisovatelkou (Romola Garaiová). 

Fish Tank
I ti Fassbenderovi hrdinové, kteří jsou našimi současníky, se ovšem pokoušejí vybalancovat své životy na ošidné hranici mezi společenskou konvencí a vlastní touhou: takový je i protagonista krutého sociálního dramatu Fish Tank, ženatý a požitkářský Connor. Ten v syrovém, autenticky působícím snímku režisérky Andrey Arnold nezodpovědně svede patnáctiletou hrdinku v podání talentované Katie Jarvis. Není ovšem ochoten nést následky svého činu, který surově zasáhne do světa citlivé dívky z předměstského paneláku, jež snila o taneční kariéře. V hororu Jezero smrti (2008) je naopak Fassbenderův konvenční hrdina, který vezme přítelkyni na romantický výlet do přírody, konfrontovaný s nespoutaným výbuchem agrese zvenčí. Mladý pár brutálně šikanuje parta mladistvých a postava zamilovaného Stevea, který nedokáže ochránit svou lásku Jenny (Kelly Reillyová), od ní dostává fyzicky zabrat. To je ovšem pobvyklý úděl protagonistů stovek podobných snímků s ženskou hrdinkou. 

Hlad
V souvislosti s vězeňským dramatem Hlad (2008), vyprávějícím na základě skutečných událostí o příslušníkovi IRA podstupujícím sebezničující hladovku, a psychologickým thrillerem o otrokovi sebedestruktivního chtíče Stud (2011), se už ovšem dá mluvit o Fassbenderově nadstandardní odvaze zkoumat hranice vlastních možností. Kvůli Hladu zhubnul představitel umanutého vězně Bobbyho Sandse tolik, že při svých 185 cm vážil jenom 59 kilogramů, což se nemohlo nepromítnout do jeho extrémně stravujícího a působivého hereckého výkonu. Ve Studu zase v roli dobře situovaného Newyorčana Brandona, který marní svůj život v děsivě pomíjivých sexuálních dobrodružstvích, nabídl herec divákům svou čelní nahotu. 

Stud
"Moje matka se vždycky zlobila, že ve filmech jsou nahé pouze herečky a muži nikdy nesundavají kalhoty. Tak tohle bylo taky jednou něco pro tebe, maminko,“ komentuje Fassbender s ironií tradiční filmařskou praxi, které se ve Studu pokusil čelit. S obrovským nasazením tak šel i do scén Brandonových nevybíravých sexuálních konfrontací s jeho ženskými obětmi, zmámenými slibnou představou vztahu s atrativním, bohatým elegánem. Brandon se ovšem „použitýchL žen zbavuje stejně profesionálně a rychle, jako je dokáže sbalit: jednou z nejpůsobivějších scén je ve filmu okamžik, kdy během jízdy v metru hrdina na pokraj orgasmu přivede půvabnou spolucestující pouhým upřeným pohledem. 

Stud
Ani tahle dokonalá ukázka Fassbenderovy mimiky, ani jeho předvádění krásně vypracovaného tělo ovšem ve Studu neslouží k ukájení nejnižších vouyeurských sklonů publika: stejně jako v Hladu jsou nosiči hlubší myšlenky filmu. Muž, který se ukájí známostmi na jednu noc a dlouhodobějšího a vážnějšího vztahu vlastně ani není schopen, je ve filmu typickým představitelem současného konzumního způsobu života. V souvislosti s oběma filmy britského režiséra Stevea McQueena tak platí Fassbenderův výrok: „Byl to jediný způsob, jak dosáhnout přesvědčivosti.“ Fyzická stránka role bude nejspíš hrát roli i v dalším společném projektu Fassbendera a McQueena - historickém dramatu Twelwe Years a Slave (2013). 

Nebezpečná metoda
Zájem o výmluvnou fyzickou existenci na plátně vytváří svébytnou, komplexní kvalitu Fassbenderových postav - ať jde o jakýkoli žánr. Mladý mutant Erik Lensherr alias Magneto z prequelu série X-Men dokáže magnetizovat kovy kolem sebe, a naučí se ke škodě svých nepřátel ovládat okolní svět. Otázkou ovšem zůstává, jestli své schopnosti bude ochoten použít pro nějaký vyšší a ušlechtilejší účel. Psychoanalytik Carl Jung se v Nebezpečné metodě se zase z měšťácky upjatého teoretika zkoumajícího skrytá traumata frustrované pacientky (Keira Knightleyová) mění ve vášnivého milence, který vychází vstříc jejím i svým nejtemnějším sadomasochistickým touhám. 

Zkrat
Zabiják Paul z akčního thrilleru Zkrat poskytl Fassbenderovi poněkud odlišnou fyzickou výzvu: v rámci role se měl totiž pokusit zabít krásnou hrdinku v podání Giny Caranoové. Profesionální americká zápasnice byla do role vybrána proto, aby na filmovém plátně předvedla svou samozřejmě působící tělesnost - a její kolega-herec musel najít způsob, jak se jí v divákových očích přesvědčivě vyrovnat i ve scéně divoké bitky. Souboj postav v hotelovém pokoji tak nakonec působí jako nějaká smrtící milostná předehra. 

David v Prometheovi: navenek poslušný
Android David z Promethea je zase špičkový tovární výrobek vybavený fyzičkou i myšlenkovými schopnostmi daleko přesahujícími možnosti jeho lidských společníků. Za strojově úspornou elegancí jeho pohybů se skrývá vražedná rebelie: Davidova uživatelsky přátelská vlídnost totiž maskuje touhu vymanit se z ponižující služebné role a získat svobodu. Což se mu nakonec podaří za cenu smrti většiny členů posádky pyšného kosmického korábu. Také s režisérem Ridleym Scottem plánuje spokojený Fassbender další pracovní setkání: na příští rok chystají právnický thriller The Counsellor podle scénáře renomovaného spisovatele Cormacka McCarthyho... 

Hanební pancharti: v Sandersově stylu
„Nejspíš je v tom kus masochismu, ale mám rád fyzickou stránku herectví,“ vysvětluje Fassbender. „Můžete použít své tělo k tomu, abyste vyřadili celý dlouhý odstavec dialogu.“  Fyzická stránka je součástí Fassbenderova hereckého výkonu i v méně zjevných případech: ve válečném dramatu Hanební pancharti, což je film, ve kterém si herce všimla nejširší veřejnost, ho režisér Quentin Tarantino přiměl, aby svého britského špiona Hicoxe založil na postavách, které ve 40. letech elegantně ztvárňoval George Sanders. Fassbender studiem Sandersových rolí podle vlastních slov obohatil svůj výrazový rejstřík, v němž hraje důležitou roli i prvek nebezpečnosti skrývaný pod uhlazenou a sympatickou slupkou. Konkrétní filmovou inspiraci má i David, který se zhlédl v hrdinovi klasického filmového hitu Lawrence z Arábie (1962). To mění nejen jeho účes, ale i chování: Fassbender divákovi nabízí jemnou, nenápadnou proměnu své postavy. „Nesmrtelný“ David je nejdřív fascinovaný procesy změny a smrtelnosti organické hmoty, z chladného pozorovatele zkázy svých pozemských pánů se však mění v cenného společníka, odhodlaného hrdince pomáhat až do roztrání (doslova). 

Drásavě nepříjemné i chytlavě svůdné scény, ve kterých se Michael Fassbender prezentuje na filmovém plátně, tak dosvědčují především fakt, že sebekrásnější tělo je samo o sobě jen pomíjivou atrakcí. Teprve ve chvíli, kdy se stává - jako dokonale ovládaný nástroj - součástí komplexního vyjádření postavy, se můžeme začít bavit o moderním filmovém projevu. A právě tento přístup z Michaela Fassbendera udělal jednoho z nejobdivovanějších hereckých profesionálů současnosti. Fassbender ovšem není jen inteligentní a dobrý herec, který v posledních letech získal téměř neomylnou kontrolu nad svou kariérou. Je to také herecká hvězda v tom nejtradičnějším smyslu, filmová star vzývaná miliony fanoušků, obletovaná režiséry, zkoumaná šťouravými publicisty a propíraná bulvárními plátky (které se momentálně v jeho pečlivě střeženém soukromí zaměřují na vztah s kolegyní ze Studu, herečkou Nicole Beharieovou). Role rozmazlené a opečovávané herecké hvězdy, která divákům nabízí jen to, co od ní očekávají, ovšem Fassbenderovi nehrozí. Na to příliš miluje své chameleonské převleky i přebíhání mezi hollywoodskými velkofilmy a malými, nezávislými projekty. 

Pitch Black Heist  
„Baví mne riskovat, i když to znamená dělat chyby.“ přiznává Fassbender. „Jestli se chcete opravdu něco naučit, tak musíte být otevřený a dělat i věci, které nedopadnou tak, jak jste si představovali. Já se ale nehodlám nechat omezovat strachem.“  I z toho důvodu se nedávno pustil do produkce. Opatrnost mu však nechybí, protože pro začátek začal třináctiminutovým filmečkem Pitch Black Heist (2011), který ovšem režisérovi Johnu Lacleanovi vynesl přestižní britskou cenu BAFTA. Není divu, že coby producent se teď Michael Fassbender chystá na svůj první celovečerní projekt… Neříkejte, že na filmovém nebi o takovouhle hvězdu nebyla už pěkně dlouho 
nouze. 

(Fassbenderův portrét jsem si chtěla napsat už dlouho, takže jsem přesvědčila redakci svého oblíbeného zaměstnavatele - časopisu pro muže ForMen -, že by se právě u nich mohl dobře vyjímat. Tato verze je redakčně nezredigovaná a všechny chyby v ní přičítejte její autorce.)