Prohledat tento blog

pondělí 25. listopadu 2013

Výprodej filmových šperků

Psycho 
Milí čtenáři tohoto blogu,

pokud už se vaše myšlenky toulají směrem k Vánocům, zvažte koupi originálního filmového šperku. Ve svém virtuálním obchodě na serveru fler.cz  nabízím úchvatné slevy, překvapivé tretky úchylných barev i starosvětské šperkové meditace na klasická témata. Nyní i v předvánoční slevě (kupříkladu podmanivý náhrdelník Psycho nově jen za 144 Kč.) Možná bych do Štědrého dne stihla i nějakou tu speciální zakázku. Tato sváteční forma finanční podpory Alenčina blogu je velmi pravděpodobně mnohem lepší, než dostat drátem do oka nebo se přimknout k filmu Křídla Vánoc.  

čtvrtek 21. listopadu 2013

Kapitán Phillips

Tom Hanks je synonymem hollywoodské hvězdy, která láká diváky do kina na charisma poctivého, obyčejného chlapíka se srdcem na pravém místě. Ve filmech typu Samotářů v Seattlu, Forresta Gumpa nebo Trosečníka opásal své postavy nenápadnou, leč neprůstřelnou zbrojí stoprocentních amerických hodnot. Populární herec, producent a režisér tak pravidelně představuje hrdiny pozitivní, socializované až státotvorné - naštěstí je ovšem ve výběru látek a spolupracovníků tak inteligentní, že tím diváky neotravuje. Drama inspirované skutečnými událostmi – přepadením americké nákladní lodi Maersk Alabama somálskými piráty, ke kterému došlo v dubnu 2009 – by mohlo k otravnosti snadno sklouznout. Stačilo by pojmout „reálný příběh“ jako žánrovou akční story hrdinného Američana, který odhodlaně čelí brutálním praktikám ziskuchtivých negrů.

Hanks však svou postavu nehraje jako akčního hrdinu. Pojímá ho neheroicky, decentně a klidně, jako muže, který se dostal do úzkých, když se pokoušel rozřešit nečekaný, zapeklitý pracovní problém. A režisér - Hollywooďan anglického původu Paul Greengrass – se místo na vnější napětí postupně soustřeďuje na drama odehrávající se ve stísněném prostředí kajuty záchranného člunu. Hanksův hrdina totiž nejprve na palubě své obří nákladní lodi vyzkouší na protivníky všechny postupy, které při přepadení doporučují instrukce lodní společnosti. Možná by to nakonec zabralo, ale je unesen, takže musí nekonečné hodiny strávit s hrstkou ozbrojených vyděračů, vyjednávajících podle instrukcí svých šéfů s americkou vládou o ceně jeho života. Jeho protivníci jsou naboso, otrhaní a primitivní, takže prošedivělého, obrýleného, dominantního Američana v úpravné kapitánské uniformě začnou měnit v bezprávného rukojmího, za kterého má jeho vláda vysolit nadstandardní výkupné.

Phillips je samozřejmě vystrašený, ale zůstává slušný a trpělivý, i když jeho život visí na vlásku. Mezi ním a Somálcem Musou (vynikající Barkhad Abdi) tak postupně vzniká zvláštní vztah, který je mnohem složitější a rovnocennější než stockholmský syndrom. Jednání mezi vůdci pirátů a americkým námořnictvem se totiž odehrávají „venku“ jako mocenská hra, jejíž výsledek konkrétní lidé už nemohou ovlivnit.

Čas mimo dobro a zlo 

Paul Greengrass v Kapitánu Phillipsovi potvrzuje, že je jedním z nejosobitějších autorů pracujících v rámci středního proudu. Ve filmech Let číslo 93, Bournův mýtus či Zelená zóna se neprojevil jako rebel, který rozmetává zavedené vypravěčské i hodnotové systémy. Osvědčil se spíš jako brilantní vypravěč, který v rámci klasických žánrových konceptů dovede diváka strhnout až „fyzickým“ rozměrem a rytmem svých příběhů. I v Kapitánu Phillipsovi vtahuje diváka do hry nekomfortně roztřesená ruční kamera. Režisér se svými oblíbenými spolupracovníky - kameramanem Barrym Ackroydem a střihačem Christopherem Rousem - však obraz dokonale kontrolují. 

Situace se pro diváka, stejně jako pro protagonisty uzavřené v klaustrofobním prostoru, stává téměř fyzicky nesnesitelnou – to je však pouze základ pro drama souvislostí a vztahů, zviditelněných na hrací ploše mořské hladiny. Malý člun směřující k somálskému pobřeží v doprovodu ozbrojených plavidel amerického námořnictva zviditelňuje neřešitelnou, patovou situaci, v níž jsou konkrétní lidé jen součástí abstraktních „vyšších“ systémů.

Ať už Greengrass vyprávěl o teroristických útocích z 11. září 2001 (Let číslo 93) nebo o akčních dobrodružstvích agenta beze jména Jasona Bournea, nikdy nebyl žánrově přímočarý. Jeho postavy působí přesvědčivě, protože jsou lidské a žijí ve světě, kde nic není pouze dobré nebo jen zlé. Svou pravdu mají somálští piráti, které režisér v úvodu představuje jako nuzné vesničany vyhnané na moře ozbrojenými šéfy. A má ji samozřejmě i Richard Phillips, v prologu představený jako spořádaně milující manžel a otec dvou dětí, pro kterého je plavba nebezpečnými vodami s humanitární pomocí prostě pracovní povinností. (Zajímavý je v tomto směru okamžik, kdy kapitán usadí jednoho z členů posádky, který se začne ohánět odbory.) 

Stejně jako agent Bourne, velitel Miller ze Zelené zóny nebo pasažéři  Letu číslo 93 a jejich protivníci, i Phillips a Musa jsou součástí různých civilizačních, sociálních a mocenských struktur. Jejich lidský rozměr se však v mezní konfrontaci odhaluje jako nezpochybnitelný, společný rys – a v Greengrassově pojetí má nepřehlédnutelný morální podtext. Rukojmí a únosci v Kapitánu Phillipsovi jsou zjevně spoluvězni, o jejichž bytí a nebytí rozhodují neviditelné vlivy. 

To, co je na Greengrassových filmech cenné, je důsledná víra v tu nejobyčejnější, osobní lidskou morálku. Ať už byl reálný předobraz kapitána Phillipse jakýkoli, je filmový hrdina nového Greengrassova filmu jejím ztělesněním – nositelem toho posledního, co nám v chaotickém světě plném nejrůznějších tlaků ještě zbývá. 

Captain Phillips
USA 2013, 134 minut, titulky

Režie: Paul Greengrass
Scénář: Billy Ray
Kamera: Barry Ackroyd
Hudba: Henry Jackman
Hrají: Tom Hanks (Phillips), Barkhad Abdi (Muse), Barkhad Abdirahman (Bilal), Faysal Ahmed (Najee), Catherine Keenerová (Andrea), Mahat M. Ali (Elmi)
Premiéra: 21. 11. 2013

/Tento text jsem napsala do Lidových novin. Za možnost uveřejnit ho i zde na blogu redakci děkuju./



pátek 15. listopadu 2013

Křídla Vánoc: Růžové brýle z nákupního centra

Vánoční filmy patří ke specifickým úkazům maistreamové kinematografie: na vlnách míru a pohody se k nabitým kasám sveze ledacos. Většinové publikum lisované konzumními tlaky si rádo zaslzí nad vlastní láskyplností a dobrou vůlí – a kdo nemiluje laskavý humor, zaslouží postavit ke zdi coby bezcitný vyvrhel. Na druhé straně ovšem sváteční objednávka někdy generuje i vtipná díla pohrávající si nápaditě s pragmatickým zadáním. Nový film režisérky Karin Babinské Křídla Vánoc má ambice stát se právě takovou inteligentní vánoční podívanou. Spojuje prvky milostné romance a komedie - a nabízí nejen sympatické hrdiny, kterým držíte palce, ale i mix oblíbených herců, nějakou tu hudbu a příslušné morální ponaučení. Je ovšem teprve listopad a naše oči dosud nejsou zalepené milosrdnými šupinami sváteční nostalgie. Nový film režisérky, která před šesti lety debutovala zajímavými a originálními Pusinkami, zůstává především pragmatickým kalkulem, který není řemeslně tak dobrý, aby obhájil sám sebe.

Distribuční společnost Falcon film předsadila před konkurenční vánoční snímky, takže Křídla Vánoc dobře ladí s předčasně svátečně vyzdobenými výlohami nákupních center. V jednom takovém se také odehrává prakticky celé vyprávění. Vizuál sponzora filmu se stává nerozlučným průvodcem diváka po příběhu o důležitosti přátelského porozumění, lásky a schopnosti změnit svůj život k lepšímu. Karin Babinská se jako scenáristka i režisérka pokouší zapracovat obchodní řetězec hluboko do tkáně vyprávění, tak ústrojně jako Zdeňku a Janu Svěrákovi s Albertem ve Vratných lahvích se jí to přece jen nedaří. Její nápady zavánějí svévolí. 

Hlavní protagonista, optik Tomáš, bydlí bůhvíproč v přívěsu na parkovišti za supermarketem a chová si tam koně, parně jen proto, aby na něm mohl Richard Krajčo romanticky cválat ve sněhu. Když pak hrdina vyrazí se sličnou baličkou dárků Ninou (Vica Kerekesová) v noci mezi regály, pochopíte, že jste se ocitli ve vysněném ráji konzumentů: netřeba hledět na cenovky. Za nic nemusíte platit a s nikým se nemusíte o tuhle báječnou „slevu“ přetahovat. Poezie Vánoc se dá nakrást.

Jak si nasadit růžové brýle

Vyčítat Křídlům Vánoc pragmatičnost je ovšem až příliš snadné. Karin Babinská naplňuje objednávku stále ještě se vkusem a inteligencí, je však rozhodně lepší režisérkou než scenáristkou. Ve srovnání s Pusinkami nový režisérčin film nicméně působí nakonec jen jako pěkně vyhlížející, nedomyšlený náčrt k něčemu opravdu zajímavému. Filmařsky prožitá, nekonformní road movie o hrbolatém dospívání dvou povahově odlišných dívek nemá mnoho společného s líbivým vyprávěním o kouzle, které přivede k sebepoznání čtveřici kamarádů. Zásah shůry, který nakonec změní neutěšenou realitu v rozkochaný videoklip, má dvojí účinek. Cynický a nezodpovědný Tomáš získá zázračné schopnosti, díky nimž dokáže jako werichovský Kocour nahlédnout do duše svých bližních. Tento vděčný motiv však Babinská nečekaně opustí. Aby zablokoval nebezpečný nový talent, zhotoví si totiž hrdina růžové brýle - načež se zápletka zkoncentruje kolem důsledného naplňování ukvapených přání jeho dvou přátel. 

Anděl, jehož nikdo (ani divák) neviděl a o jehož existenci postavy původně dost pochybují, se totiž zachová s ďábelskou rafinovaností. Zatímco hrdina a netýkavá Nina společně nacházejí nový smysl života, zneuznaný mladý herec Zajíc (Jakub Prachař) a manažer prodeje Ráďa (David Novotný) absolvují krutou morální lekci. Autorka neváhá v jejím jménu obětovat život dvou starých manželů a smést ze scény nevzhlednou, staropanenskou šéfku optiky, kterou playboyský Tomáš opakovaně balamutí. Svět patří mladým a vypadá jako nekonečný, zasněžený teleshopping, do kterého je natěsnáno příliš mnoho motivů na to, aby se daly sloučit. 

Nadpřirozená bytost, díky jejíž intervenci Vánoce získají pro postavy svůj zapomenutý smysl, patří k oblíbeným rekvizitám svátečních filmů – v Křídlech Vánoc se však nakonec vůbec nedozvíte, jak to s oním záhadným andělem vlastně je. Původně zajímavě rozvíjená „kouzelná“ zápletka se tak nevydává žádným z naznačených směrů, ale prostě se bez vysvětlení rozbředne. Hlavně, že se teď mají všichni rádi. Symbolické růžové brýle, jež Karin Babinská svému hrdinovi ironicky nasadí, tak nejsou ničím víc než jen cetkou ze supermarketu. 

Křídla Vánoc
ČR 2013, 110 minut

Režie a scénář: Karin Babinská 
Kamera: Martin Douba
Hudba: Richard Krajčo
Hrají: Richard Krajčo (Tomáš), Vica Kerekesová (Nina), Jakub Prachař (Zajíc), David Novotný (Ráďa), Vanda Hybnerová, Lenka Vlasáková, Viktor Preiss, Vilma Cibulková 

Premiéra: 14. 11. 2013

(Tento text jsem napsala pro Lidové noviny. Za možnost uveřejnit ho i zde na blogu redakci děkuji.)

pondělí 11. listopadu 2013

Filmy "zadarmo": Nové cesty kinodistribuce

Artcam se obejde bez kravat
Na sklonku října společnost Artcam uspořádala netradiční premiéru snímku Epizoda ze života sběrače železa. Film oscarového režiséra Danise Tanoviče byl uveden formou „day and date“, tedy v kinech a na internetu zároveň. Sociální drama ze současné Bosny, oceněné na letošním Berlinale, diváci mohli ve stejný den navštívit v kině nebo sledovat on-line. „Zatím je to spíš pokus, ale do budoucna by day-and-date uvádění mohlo být velmi zajímavé,“ vysvětluje ředitel Artcamu Přemysl Martinek. „Věřím, že řada lidí bude ráda, když bude moci film hned po premiéře zhlédnout na internetu a nebude ho muset složitě hledat a stahovat z webů, kde dnes platí za rychlost a objem stažených dat. Věřím, že lidé budou rádi, když budou vědět, že peníze, které do stažení investovali, jdou distributorovi nebo producentovi filmu a nikoliv někomu, kdo nabízí jen úložný prostor.“

Tanovičův film byl k dispozici čtyři dny zdarma na portálech DAFilms.cz a Respekt.cz, a poté byl ke stažení za poplatek. Spolupráce s portálem DAFilms.cz zpřístupnila divákům i další oceňovaný snímek Artcamu - drama Je to jen vítr maďarského režiséra Bence Fliegaufa. Zaplatit padesát nebo sto korun a neopustit přitom vyhřátý domov je pro mnoho diváků příjemné. To si společnost Artcam vyzkoušela už při uvedení srbského snímku Klip, který se v České republice nepromítal jen v kinech, ale byl k mání i pro předplatitele portálu Voyo.cz. V tamní předplatitelské sekci je za 189 korun k vidění nejen většina titulů Artcamu, ale i část distribučníhom portfolia společností Aerofilms či Asociace českých filmových klubů.

„Možností, kam si zajít na artový film do kina, stále ubývá. Souvisí to především s upadající kvalitou nabídky kin,“ vysvětluje Martinek další příčiny nové strategie. „Ta se čím dál víc orientuje na největší hity a příliš prostoru pro autentické filmové umění nenechává.“

Logickou cestou k úspěchu se jeví spojování různých subjektů. Artcam tak navázal spolupráci s portálem DAFilms.cz, který momentálně zpřístupňuje osm set dokumentárních filmů, jež v Čechách vůbec nemají kinodistribuci.

„Je velmi funkční spolupracovat na filmech, které se objeví v kinech, a společným marketingem dosáhnout na co nejširší publikum,“ vysvětluje Diana Tabakov z portálu DAFilms.cz. „Distribuce jednotlivých filmů vždy záleží na konkrétním příběhu - a proto by měl být s individuální péčí pojímán způsob, jakým se snímek dostává k divákům.“

Evropská unie nyní nové, nekonvenční formy distribuce finančně podporuje. Zatímco diváků v kinech je stále méně, na internetových portálech jich naopak přibývá.

„Premiéra day-and-date je více marketingovým nástrojem než možností, jak kompenzovat příjmy z upadající návštěvnosti artových filmů v kinech,“ přiznává Přemysl Martinek. „Online distribuce ovšem každopádně zvyšuje dostupnost filmu v momentě, kdy probíhá nejintenzivnější část kampaně a kdy o filmu referují prostřednictvím recenzí média. Vždy spolupracujeme s partnery oslovujícími různé cílové skupiny, které neumíme oslovit my.“

Nová situace na trhu

Studio Béla - artové kino v centru Prahy
Velcí distributoři se potýkají s krizí návštěvnosti a multiplexy často zejí prázdnotou. Tento stav kopíruje situaci všude ve světě. Vyprodané kino nezaručují ani 3D projekce hollywoodských hitů ve špičkové technické kvalitě, ani populisticky nastavené české komedie. Zatímco stagnuje vývoj mainstreamové distribuce, představované u nás společnostmi Bontonfilm, Warner Bros. nebo Falcon, mění se situace v oblasti „uměleckých“ snímků. Ta je doménou menších, „artových“ distributorů – Aerofilms, Artcamu, Asociace českých filmových klubů nebo Národního filmového archivu. Stejně jako velcí distributoři, i oni vydávají „své“ kinotituly na DVD a při programování využívají sítě „svých kin. To však nestačí. Soupeřit s „velkými“ konkurenty jejich vlastními zbraněmi je nemožné i nesmyslné. Malí distributoři tak hledají nové cesty, jak dostat své filmy k divákům. Počítají samozřejmě s tím, že návštěvnost „jejich“ titulů se nikdy nemůže vyšvihnout k magické milionové hranici: pohybuje se v lepším případě v řádu desítek tisíc diváků. Velké distribuční společnosti ohrožuje internetové pirátství, jejich kolegové distribuující „jiné“ filmy však právě v oblasti nových technologií objevují možnosti, jak publikum oslovit.

Skutečnost, že uživatelé využívají nové platformy a technologické nástroje pro sledování a sdílení informací na internetu, tak distributory tlačí ke změně obchodních strategií. Průlom je v tom, že distributoři (a obecně média) začínají chápat, že už nejsou jedinými zdroji a garanty informací i zábavy. Uživatel se chce co nejsnadněji dostat k tomu, co ho zajímá, a podělit se o to v rámci určitého prostředí nebo komunity. Jeho oblíbené portály, sociální sítě a blogy mu přístup zjednají rychle, jednoduše - a zdarma nebo alespoň levně. Pro distributora je takový situace výzvou, jak svou práci vnímat v nových sociálních kontextech.

Ivo Andrle v Karlových Varech 
„Obecně se dá říct, že nám je hodně blízké zkoušení všeho možného,“ vysvětluje Ivo Andrle, šéf akvizic distribuční společnosti Aerofilms. „Necháváme se často inspirovat různými aktivitami v zahraničí nebo v jiných oborech. A zkoumáme, co z toho a jak by se dalo přenést do České republiky nebo na filmovou distribuci. To je jeden z motorů, který nás u naší práce drží a který nás baví.“ Společnost Aerofilms spustila loni v květnu portál Aerovod založený na bázi VoD („Video on Demand“ – video na vyžádání). Systém umožňující uživatelům internetu vybrat a sledovat film podle vlastního výběru u nás není žádnou novinkou. Využívají ho běžně komerční i veřejnoprávní televize. Rozdíl je však v obsahu: virtuální videopůjčovna Aerovod nabízí uživatelům jak starší, tak nové artové snímky pocházející především z evropských zemí. Z úspěšných, kvalitních českých snímků v nabídce najdete Aloise Nebela, ale i Návrat idiota (1999) či Příběhy obyčejného šílenství (2005). Pokud jde o zahraniční tituly, nechybí na Aerovodu íránský festivalový hit Rozchod Nadera a Simin, hvězdně obsazené drama Mistr nebo vysoce ceněná Melancholie Larse von Triera. Na své si přijdou i milovníci dokumentů.

Zřejmou výhodou Aerovodu je rychlost, s jakou se snímky na webu objevují. Zatímco mezi premiérou „normálního“ filmu a jeho uvedením do domácího kina je obvykle půlroční mezera, a doba, kdy se film dostane do televize, je ještě delší, většina nových snímků se na portálu objevuje už měsíc či dva po premiéře. U kasovních trháků by tato strategie velké distributory připravila o zisky. V artové distribuci to však funguje jinak: „umělecké“ snímky jsou nasazovány do výrazně menšího okruhu kin a zůstávají v programu relativně krátce. Protože milovníků nezávislé tvorby je méně a je pravděpodobné, že „svůj“ film si už v kině našli, není problém zpřístupnit jim ho brzy poté na internetu.

Cena za stream filmu je na Aerovodu 60 korun, cena downloadu o třicet korun vyšší. Je to méně než průměrná cena lístku do kina – a oproti televizi má VoD ještě jednu zřejmou výhodu: nejenže si sami vyberete program, ale můžete film sledovat bez otravného dabingu a reklam, v HD kvalitě a v původním znění s českými titulky. Aerovod nabízí i možnost umístit vybraný snímek na vlastní webovou stránku nebo weblog. Za každý prodaný film pak zprostředkovatel inkasuje 10% z ceny prodeje.

Aerovod a jiné podobné projekty plní stejnou sociální funkci, jako kdysi návštěvy kina. Jde o komunitní portál, který nespojuje jen diváky navzájem, ale propojuje publikum i s distributory a tvůrci. Tím, že za filmy zaplatí, demonstrují uživatelé podporu právě nezávislé či umělecké tvorbě. Ta se na rozdíl od maistreamových titulů, které stejní lidé bez skrupulí často kradou na internetu, neobejde bez grantů a nejrůznější podpory zvenčí.

„Aerovod si vede skvěle, zájmem o legální on-line stahování filmů jsme příjemně překvapeni,“ pochvaluje si Ivo Andrle. „To nejlepší má ale portál teprve před sebou. Jsme v podstatě stále ještě v první vývojové fázi projektu. Doufáme, že značka Aerovod si bude dále budovat a upevňovat svou pozici v online části světa filmové distribuce. Pro nás ale vždycky bude platit, že kino je kino.“

Internet ovšem i v českém prostředí nabízí možnosti, jak vidět film skutečně zadarmo. Seznam.cz rozjel v červnu nový projekt: každou středu od šesti večer do půlnoci si uživatelé mohou na tomto portálu pustit zadarmo film. Stylově se začalo oscarovým Koljou, ale vidět se dal třeba i Vorlův kultovní Kouř.

Aktivně v kině

Post tenebras lux
„Digitalizace kin znamená v českém prostředí především unifikaci jejich programu. Řada lidí tak má oprávněný pocit, že skutečně kvalitní filmy z kin mizí příliš rychle nebo se v nich vůbec neobjevují,“ vysvětluje Přemysl Martinek. „Chtěli bychom těmto lidem vyjít vstříc a podpořit jakousi současnou verzi ‚filmových klubů‘, které už nevznikají v rámci klasických kin, ale v alternativních prostorách.“ Martinkův Artcam tak letos v dubnu přišel s projektem Dělám kino, které nabízí možnost domácích projekcí vybraných filmů. Zájemci měli možnost zhlédnout doma nebo ve vybraném prostoru český dokument Pevnost, který vyhrál MFF v Jihlavě, nebo ceněný mexický snímek Post tenebras lux. Podmínky jsou prosté: zájemci stačí zaplatit 200 Kč a rozhodnout se, jestli si film stáhne ze zaheslovaného odkazu nebo dá přednost zaslání speciálního DVD. Součásti služby je i elektronická pozvánka, reklamní placky, plakát či možnost propagace i na oficiálním webu Artcamu.

„Předpokládáme, že akce Dělám kino bude pokračovat i dále, s dalšími tituly z našeho katalogu,“ dodává Martinek, který projekt plánuje jako dlouhodobý.

Mezi průkopníky nápadu dostat film ven z konvenčního prostoru kina byl i nezávislý producent Čestmír Kopecký, který v roce 2007 undergroundové drama ...a bude hůř půjčoval na 16mm kopii do hospod a rockových klubů. Tam mu to slušelo lépe než v multiplexu – podle režiséra filmu Petra Nikolaeva prostředí typickém pro konzumní zábavu. Putoval po republice ve třech kopiích a často byl uváděný spolu s koncertem stejnojmenné kapely. Díky společnosti CinemArt pak snímek vyrazil na čerstvý vzduch - do letních kin.

„Návštěvnost jsme měli za tři měsíce vyšší, než kdybychom film hráli standardně v kinech," shrnuje producent Kopecký.

Cinema Royal - na Barrandově 
Projekce může i nabývat formy neopakovatelné události, kterou mohou sdílet vybraní účastníci. Tohoto druhu je projekt Cinema Royal, který spojuje projekci s happeningem. Diváci nevědí, na jaký film jdou a kde se bude hrát – dostanou jen instrukce e-mailem stanovující místo a čas setkání (a také příšlušný tematický úbor). Třeba kultovní horor Vymítač ďábla diváci sledovali v ruinách pražského kina 64 U Hradeb. Akce Cinema Royal, za níž stojí společnost Aerofilms, tak nabízí nový způsob vnímání, prožívání a společného sdílení filmů – navíc nejen klasických a ceněných, ale záměrně někdy i hodně obskurních.

Společnost Aerofilms se zapojila i do akce Filmjukebox, ve které diváci na internetu sami hlasují o tom, který film chtějí na plátně „svého“ kina vidět. Pokud mezi nasazenými filmy nenajdou ten, o který stojí, mohou ho nominovat do dalšího hlasování. Zapojit do akce mohou i snímky, které sami natočili. Artcam rozjíždí novou produkční a distribuční on-line platformu InVitr0, která nabízí mladým, talentovaným filmařům z celé Evropy možnost natočit krátký film na dané téma a distribuovat ho jak klasickým způsobem, tak online. InVitr0 spolupracuje s řadou evropských produkčních a distribučních společností.

Aerofilms se připojil i k mezinárodnímu projektu přímých přenosů operních, baletních a divadelních představení, přenášených do kin a uměleckých center prostřednictvím špičkové satelitní techniky přímo z jevišť nejprestižnějších světových scén – newyorské Metropolitní opery, Pařížské opery, Královského baletu v Londýně či londýnského Národního divadla. K přímým přenosům přibyly i záznamy - a nejnověji je možné absolvovat třeba i koncerty populární hudby a komentované prohlídky nejrůznějších výstav. Do projektu, k němuž se připojují stále další kina, přispělo dvěma představeními i Divadlo Járy Cimrmana. „Přenosy z Metropolitní opery mají samozřejmě zcela jinou cílovou skupinu než přenos koncertu Red Hot Chili Peppers,“ připomíná Ivo Andrle, podle kterého je alternativní obsah „živou vodou“ zejména pro klasická kina. Ta tak získávají šanci nacházet a oslovovat úplně nové cílové skupiny.

„Vývoj je poměrně hektický a všude v Evropě získává v posledním roce na razanci a síle,“ uzavírá Andrle. „Další možnosti vidíme ve spojování s jinými silnými hráči ve filmovém průmyslu – s producenty a médii... To do naše snažení může přinést ještě větší efektivitu.“

/Teto text jsem napsala pro týdeník Euro. Za možnost uveřejnit ho i zde na blogu redakci děkuji./

čtvrtek 7. listopadu 2013

Nepravděpodobná romance

Ivan Vojnár je jedním z nejprovokativnějších českých filmařů současnosti. Argumenty pro toto tvrzení jsou roztoulané v celé jeho režijní filmografii, začínající před pětadvaceti lety krátkometrážním portrétem Bolka Polívky Sen o Pierotovi. Když pětapadesátiletý ceněný dokumentarista a kameraman v roce 1997 přestoupil k režii celovečerních hraných filmů, představovalo to radikální změnu jen navenek. Vojnára v jeho hraných filmech dál zajímají ženy obhajující své postavení v silácky jednoznačném mužském světě (který ve vyprávění někdy zdánlivě dominuje). Vojnár opakovaně zkoumá i hranice mezi hraným a dokumentárním žánrem, mezi „normalitou“ většinového světa, uměleckou fikcí a vyšinutostí posedlého jedince...

To všechno, opřené o oslnivou přítomnost talentované, teprve dvaadvacetileté herečky Bereniky Kohoutové, rozvíjí i nejnovější Vojnárův celovečerní projekt – drama Nepravděpodobná romance. Podobně jako Cesta pustým lesem (1997), Lesní chodci (2003) a Ženy mého muže (2009), i nový hraný film jednasedmdesátiletého tvůrce nevznikal snadno: námět, který Vojnár napsal podle povídky Eriky Láskové, získal nadační podporu už před šesti lety. Na scénáři se vedle režiséra podíleli Jakub Zelníček a Tomáš Bojar. Inspirace skutečným životním příběhem mladé herečky i díly Conrada a Maupassanta však při natáčení ustoupily autorově oblíbené metodě - improvizaci.

Ivan Vojnár v Nepravděpodobné romanci se stejnou přirozeností využívá i kombinace neokoukaných herců (hlavní představitelé mají hudební kořeny)a naturščiků z psychiatrické léčebny – a také „protikladných“ žánrových strategií. Mladá herečka Luisa, vyprávějící v rámci terapie starému psychiatrovi svůj životní příběh, je záminkou k razantnímu narušení základních jistot publika: na jedné straně divák retrospektivy přirozeně vnímá jako „pravdivé“, na druhé straně je však vypravěčka příběhu silně nespolehlivá a nelze jí všechno věřit. Pacientka psychiatrické léčebny traumatizovaná manželovou sebevraždou je navíc umělkyně: v malém divadelním souboru hraje v Plešaté zpěvačce i v Bouři. Nepravděpodobná romance se tak hlásí k Ionescově hříčce o „tragédii řeči“ i k Shakespearově pozdnímu, autobiografickému dílu o lidech utkaných ze stejné látky jako sny.

Metoda tvůrčí nejistoty

Stejně jako v dokumentární eseji V zahradě (1995), i v Nepravděpodobné romanci se Ivan Vojnár vydává do léčebny v Horních Beřkovicích. Podobně jako v dokumentu Herci (1995) se přimyká k divadelnímu prostředí, a v souladu s dokumentem Cinematerapie (2010) využívá kameru jako prostředníka mezi lidmi a vnějším světem. A film mu slouží jako mnohotvárný prostředek komunikace – v žánrově záměrně rozviklaném prostředí vzniká mezi diváky, režisérem, herci a jejich postavami zvláštní pouto. Co je skutečné a co nikoli a kdo si na koho hraje, nelze s určitostí říct. Luisin příběh by byl jako přímočaře vyprávěné psychologické drama silný, ale banální. V rámci složité a unikavé kompozice však působí jen jako základ příběhu, který neorganizuje autoritativní režisér, ale každý divák - svobodně, sám za sebe.

Dívka z maloměsta, která přijede do Prahy a z dělnice se vypracuje v herečku, je nicméně ryzí melodramatickou hrdinkou, a její oddalování od nepřejícného manžela-realisty (Patrik Děrgel) a sbližování se studentkou Erikou (Alžběta Pažoutová) je příběhem lásky, krve a těla. Niternou perspektivu vyprávění dodává klaustrofobický rámec blázince a postava starého lékaře, kterého navíc hraje sám Vojnár. Psychiatr je Luisiným terapeutem a mentorem, kterého krásná, mladá pacientka fascinuje. Kritikem lékařova neprofesionálního a vpravdě „idiotského“ vzplanutí se ovšem stává zase žena – stárnoucí primářka v podání Veroniky Freimanové. 

Nepravděpodobná romance může popudit tím, jak očividně straní přirozeně silným ženám, schopným najít svou cestu navzdory vztahům k „nesprávným“ mužům – a vlastně mužům obecně. V heterosexuální happy end proto nedoufejte: mužské postavy, včetně svého vlastního hrdiny, Vojnár vnímá především skrz jejich slabosti a selhání - což nás vrací zpět k metodě, které se drží on sám jako autor filmu. Vypadá to, že Vojnár je Kohoutovou fascinovaný v nejlepších tradicích čistého vzplanutí režiséra k jeho hvězdě. „Metoda tvůrčí nejistoty“ je pak vrcholným aktem čisté lásky, kdy se Luisina terapie nenápadně mění v terapii diváka. Spíš než o režiséra a herečku či o psychiatra a pacienta jde v tom nejširším smyslu o vztah, ve kterém jeden člověk pomáhá druhému se s něčím vyrovnat, něco přehodnotit, dozvědět se něco o sobě a směřovat někam dál...

Nepravděpodobná romance je jistě nesnesitelně dráždivým filmem pro ty, kteří požadují, aby jej tvůrce autoritativně vedl za ručičku. Co někdo vnímá jako osvěžující a inspirativní, jiný odsoudí coby nepřijatelnou směsku, nad kterou autor - zřejmě úmyslně! - ztratil kontrolu. A vypadá to dokonce, že si to všechno užívá. Buď Vojnára proklejete, nebo ho přijmete – ale předtím rozhodně musíte na tenhle film jít do kina. 

Nepravděpodobná romance
ČR 2013, 105 minut

Režie: Ivan Vojnár
Scénář: Ivan Vojnár, Jakub Zelníček, Tomáš Bojar)
Kamera: Michal Černý

Hrají: Berenika Kohoutová (Luisa), Alžběta Pažoutová (Erika), Ivan Vojnár (psychiatr), Patrik Děrgel (Igor), Igor Orozovič (Pavel), Veronika Freimanová (primářka)
Premiéra 7. 11. 2013

pondělí 4. listopadu 2013

Zemřela Gabriela Kopecká

S hlubokou lítostí oznamuji všem čtenářům bývalé Cinemy, že zemřela Gabriela Kopecká, skvělá grafička, výtvarnice a kamarádka, která se zasloužila o to, že náš časopis dlouhá léta vypadal tak nádherně.

Poslední rozloučení s Gabikou, kterou jsme měli a máme tak rádi, se koná v úterý 5. listopadu v kostele Nejsvětejšího Salvatora, Kižovnické náměstí 2, Praha 1.

Mši bude sloužit Tomáš Halík.