Prohledat tento blog

pátek 30. srpna 2013

Elysium: S hrochem za lepší zítřky

Sci-fi znamenitě zrcadlí momentální kondici každé společnosti, její touhy, traumata i noční můry. Tak byl tento žánr ostatně stvořen už ve svojí literární podobě, kdy odrážel filozofické koncepty i sociální a technické utopie svých autorů. Současná filmová sci-fi je pak především zážitkovou podívanou opřenou o přehlídku digitálních atrakcí – a monopol na ni má bohatý a mocný „kapitalista“ Hollywood. Ten prostřednictvím primárně zábavných sci-fi blockbusterů jaksi mimochodem šíří jistý vkus a hodnoty - a také ideologii, která úzce koresponduje s oficiálním naladěním USA.

Režisér Neill Blomkamp se rozhodl této situaci čelit: ve filmu Elysium, který právě přichází do našich kin, se rozhodl zavedený model rázně překlopit. K příběhům opěvujícím správnost stávajícího systému nabízí alternativu opřenou o starou, dobrou vizi sociální revoluce. Story o boji s nespravedlivým, manipulativním a kořistnickým systémem se i ve „státotvorné“ hollywoodské sci-fi uplatňuje celkem pravidelně – Blomkamp ji ovšem využívá s radikálností, jež působí naivně. Se zálibou v černobílosti charakterů totiž líčí příběh outsidera Max, který žije na zdevastované, přelidněné Zemi roku 2159, obývané bezprávnou, pracující a strádající chudinou. Muž umírající na nemoc z ozáření se rozhodne dostat na obytný orbitální komplex Elysium. Tam si bohatí a mocní pečlivě střeží svůj malý, luxusní ráj - včetně dokonalé zdravotní péče, která by mu mohla přinést záchranu. Z přísně osobního cíle se ovšem rychle stává všelidová mise… 

Podobně „sociální“ teze byla už základem Blokampova předchozího filmu - sci-fi Distrikt 9, kterým si režisér před čtyřmi lety získal statut zázračného chlapce: snímek, pořízený za pouhých 30 milionů dolarů, do pokladen kin celosvětově přinesl neuvěřitelný sedminásobek. Příběh líčící osudy mimozemské návštěvníky jako nesvéprávné imigranty deptané pozemskými „hostiteli“ zdobily autenticita, nápaditost a vypravěčská energie. Čtyřiatřicetiletý rodák z jihoafrického Johannesburgu díky tomu dostal pozvání do Hollywoodu. Elysium ovšem doplácí na naivní scénář a ornamentálnost, danou nadstandardními produkčním zázemím.

Hodní, zlí a oškliví 

Blomkamp jako scenárista hřeší prvoplánovým rozdáním karet: na rozdíl od Distriktu 9 (a také drtivé většiny hollywoodských sci-fi snímů) je svět Elysia rozdělen pouze na chudé/hodné a bohaté/zlé. Ty první zastupuje prostý dělník Max (Matt Damon), jeho kamarád ze slumu Julio (Diego Luna) a sličná osamělá matka Frey (sličná Alice Bragaová). Zlo zastupuje hlavně ministryně obrany Delacourtová (Jodie Fosterová) – chladnokrevná, bezcitná politička thatcherovského střihu, která se neštítí ve jménu bezpečnosti Elysia i vlastních politických čachrů nechat umírat nevinné. Jedinou výjimkou v panoptiku hodných a zlých je ošklivý zabiják Kruger: Sharlto Copley, který zazářil už v Distriktu 9, ho obdařil takovou dávkou podvratného kouzla, že se mimoděk stává zdaleka nejsympatičtější postavou. 

Důležitou roli ve vyprávění hraje i Freyina roztomilá dcerka umírající na leukémii, která s prohnanou naivitou scenáristického konstruktu definuje Maxovu roli ve vyprávění. Bajka o malé, ubohé surikatě, která potřebuje pomoc velkého, silného hrocha, i toho nejnatvrdlějšího diváka vede k pochopení sounáležitosti mezi příslušníky utlačované třídy, kteří se musejí spojit, aby rozložili „zlý“ systém a přeprogramovali ho ve svůj prospěch. 

Elysium se tak čestně řadí mezi jiné „ideologické“ sci-fi z poslední doby. Podobně jako Vyměřený čas, Paralelní světy nebo Futurologický kongres si pohrává s představou dvou přísně oddělených, protikladných světů, která je nejen vizuálně atraktivní, ale i krajně schematická. Řešení podobných příběhů většinou nejsou (a ani nemohou být) novátorská či pravděpodobná. Také v Elysiu symbolické finále umenšuje zajímavost „světa dole“, který Blomkamp představuje s mimořádnou realističností. Film ovšem není pouze černobílým vyprávěním o samospasitelnosti revoluce, ale také výpravným akčním příběhem, v jehož středu stojí atraktivní hrdina. Max v podání Matta Damona je přeoperován do podoby bojového polorobota-kyborga, pročež se z umírajícího chcípáka mění v zabijáka z videohry, kosícího rychlopalnými zbraněmi desítky nepřátel. 

V tomto ohledu Blomkamp nezůstává svým americkým producentům mnoho dlužen. Elysium jako řemeslně velmi slušně odvedenou akční podívanou: je plné útěků, přestřelek, soubojů a dobře vypadajících triků. Blomkamp to tak se zábavnou stránkou svého filmu myslí stejně upřímně jako s tou ideovou – zůstává ovšem otázkou, zda si do mozku stoprocentně vymytého akcí chcete nechat implantovat zrovna naivní ilustraci marx-leninských pouček. Většinové publikum, za jehož zájmy chce film bojovat, každopádně nezabralo: podle dosavadních tržeb to vypadá, že chudáci Američané stojí raději o „normálně“ prolhané hollywoodské vyprávěnky. 

USA 2013, 109 minut, titulky
Scénář a režie: Neill Blomkamp
Kamera: Trent Opaloch
Hudba: Ryan Amon 
Hrají: Matt Damon, Jodie Fosterová, Wagner Moura,William Fichtner, Alice Bragaová, Diego Luna, Sharlto Copley, Michael Shanks, Talisa Sotoová
Premiéra: 29. 8. 2013

(Tento text jsem napsala do Lidových novin. Za možnost uveřejnit ho i zde redakci děkuji.)

neděle 25. srpna 2013

13. filmový festival Litoměřice: posedlost a Vláčilův Mág.

O víkendu jsem vyrazila do Litoměřic, kde se konal tamní 13. filmový festival. Od pátku do neděle, tedy 23.-25.8., - a letos s podtitulem Film a posedlost. Na pěti místech, počínaje kinem Máj po Letní kino na břehu Labe, se ve třech dnech odehrálo kolem dvacítky filmů a bloků krátkých filmů. Zahájení patřilo Jasmíniným slzám Woodyho Allena. Nechyběly ovšem ani výlety do filmové historie typu Kurosawova Opilého anděla, Caraxova debutu Když chlapec potká dívku, Coppolova hororu Demence 13. a Cronenbergova Crash (což je můj oblíbený film). V programu, který s vášní a profesionálním nadhledem připravili studenti katedry filmových studií FF UK, jsem ocenila i přítomnost Červených střevíčků pánů Powella a Pressburgera - a litovala jsem, že se mi nepovedlo stihnout projekci dokumentu Wernera Herzoga Bells from the Deep (1995), který jsem nikdy neviděla.

Dům s Máchovou světničkou 
Nakonec se mi však celý festival koncentroval do máchovských reminiscencí, což nezpůsobila jen projekce dramatu Mág., ale i vliv mých laskavých společníků a průvodců a atmosféra samotných Litoměřic. Město se pyšní nejen Máchovou knihovnou, kde se konaly některé festivalové akce, ale i Máchovou ulicí a Máchovým bramborákem, soustředěnými kolem Máchovy světničky*/ - bytu, kde básník skonal 6. listopadu 1836, v nedožitých šestadvaceti letech. Film, kterým František Vláčil v roce 1987 nepříliš uspokojivě završil svůj režisérský život, mezi festivalové diváky doprovodil zasvěceným historickým úvodem Ivan Klimeš, který se po projekci ujal úkolu rozmlouvat s hlavním představitelem, hercem Jiřím Schwarzem. Pro toho se Mácha stal nejen životní rolí, ale i jakýmsi životním programem (podle svých slov ještě před spoluprací s Vláčilem svým máchovským představením svébytně bojoval proti komunistické moci).

Jiří Schwarz je jako Mácha celistvým
pilířem Vláčilova filmu
Při sledování filmu, jehož subjektivní, divácká délka (odhadem 180 minut) daleko přesahuje jeho reálnou metráž (87 minut), se mi zase jednou potvrdilo, jak užitečné je znovu prověřovat dávné divácké zážitky. Emocionálně byl pro mne Mag. podobně nepříjemný jako v době premiéry, tedy před šestadvaceti lety - dnes ovšem dovedu svoje animozity trochu pojmenovat. Mág. dozajista doplatil na scénář Václava Nývlta (který má na svém kontě nejen scénář Menzelova vančurovského Rozmarného léta, ale i dvě hrabalovské adaptace - Něžného barbara a Andělské oči). S Vláčilem spolupracoval už na Dýmu bramborové natě (který bych si taky někdy dala ráda znovu), Mág. se pro něj ovšem stal příliš tvrdým oříškem. Snaha zprostředkovat divákovi fakta vedou k polopatismům, které se tvrdě srážejí se snahou nakreslit současně i hrdinův vnitřní portrét prostřednictvím vizí, poetických zkratek a recitace jeho veršů.    

Mácha v krajině: jeden z mála
"svobodných" okamžiků kamery  
Konstrukci přetíženou "významnými" obrazy kameramana Jiřího Macáka definitivně destabilizuje obsazení, jež je výlučným specifikem Mága: Vláčil totiž sice využil relativně neznámého hlavního představitele, prakticky všechny ostatní role, i ty drobné, však svěřil známým hercům. Třeba v roli kata Ledviny se tak mihne Petr Čepek... Součástí tohoto bizarního hvězdného castingu je prakticky každá postava, která se objeví v záběru s nějakou replikou. To umocňuje jakýsi zvláštní dojem neprodyšnosti, který pro mne v Mágovi převážil: jednotlivé postavy zatížené slavnými představiteli i jednotlivé scény zatížené metaforami a odkazy nedovolují divákovi dýchat. Vláčil tak stvořil mimoděk jakýsi klaustrofobický divácký prostor, který - dovolte mi tu spekulaci - mohl možná paradoxně zrcadlit jeho vlastní horror vacui - hrůzu z prázdnoty,nemožnost už něco říct. Vědomí prohry sepak podepsalo na tom, že se rozhodl skončit s filmovou režií.

Evokace Máchova provokativního oděvu
*/ Prohlídku světničky můžete absolvovat s průvodcem, kterého si zaplatíte v muzeu na litoměřickém Mírovém náměstí. Tento letitý muž, jenž dorazí do Máchovy ulice na kole, vám poskytne pozoruhodný výklad, z nějž vyplyne, že také pro něj se Mácha stal celoživotním programem. Řada historek z básníkova života, které vypráví, se pak překvapivě přesně překrývá s Vláčilovým filmem - a zůstává otázkou, nakolik došlo k ovlivnění. Světnička, vníž podle varování místních občanů i zaměstnankyň muzea "nic není", nabízí vedle výkladu i nádherné výhledy z oken, které se od dob Máchových nemohly příliš změnit, rekonstrukci básníkova možného vzhledu podle jeho lebky a snahu přiblížit návštěvníkům slavnou bílou pelerínu, která se ve Vláčilově filmu stala bílým kabátem. 

sobota 24. srpna 2013

Líbánky jako součást "morální" trilogie

Přidat popisek
Jan Hřebejk a Petr Jarchovský tvoří tvůrčí tandem už dvacet let: v roce 1993 poprvé spolupracovali na muzikálu Šakalí léta. Nyní uvádějí do kin svůj dvanáctý společný projekt. Líbánky na sebe pozornost strhly už letos v červenci, kdy reprezentovaly Českou republiku v hlavní soutěži MFF Karlovy Vary. Z prestižního filmového festivalu si Hřebejk odvezl Cenu za režii, film si však vysloužil řadu kritických reakcí ze strany domácích publicistů.  Na jejich radikálnosti se podílel jak kontext v podobě silné festivalové konkurence, tak jistá antipatie, kterou čeští kritici vůči úspěšnému a sebejistému Hřebejkovi dlouhodobě projevují. 

V rámci toho, co letos v českém filmu vzniklo, Líbánky ovšem stále ještě představují kvalitu jak po řemeslné, tak po „umělecké“ stránce. Nelze ovšem přehlédnout, že jsou nejslabší částí volné trilogie, tvořené filmy Kawasakiho růže (2009) a Nevinnost (2011). Příběh novomanželského páru, jehož povrchní jistoty rozmetá na svatební oslavě nezvaný host, je obvykle vnímán přes disbalance v Jarchovského scenáristické práci. Vykalkulovanost a nevyrovnanost vyprávění se pak podle většiny kritiků daří Janu Hřebejkovi obratně a nápaditě maskovat. Vnímat scenáristickou a režijní složku Líbánek odděleně je ovšem zavádějící u tak dlouholetých a sehraných spolupracovníků, jakými tvůrci filmu jsou.

Líbánky nicméně prozrazují jistou pohodlnost jak v inspiracích severskými vztahovými dramaty, tak ve formě, která ve finále kopíruje překvapivý „twist“ z Nevinnosti. To je mrzuté vzhledem k nadějím, jaké před čtyřmi lety vzbudila razantní změna v Hřebejkově s Jarchovského společné filmografii. Autoři divácky příjemných snímků, více či méně ukotvených v žánru „hřejivé“ tragikomedie, se nevzdali svých oblíbených vztahových témat, opustili však svůj příznačný, chápavě laskavý tón. Větší odstup od postav způsobil, že se tvůrci v rámci své volné trilogie na jejich zločiny a poklesky začali dívat kriticky.

Minulost je hlídací pes morálky

Kawasakiho růže 
Vnímat Kawasakiho růži, Nevinnost a Líbánky jako volnou trilogii je celkem legitimní, ze strany Hřebejka s Jarchovským ovšem nejde o žádný předem promyšlený plán. Projekty vznikaly na přeskáčku (třeba text Nevinnosti byl prý napsán dřív než Kawasakiho růže). A témata a postavy, o které se filmy opírají, najdeme v různých podobách v předchozích dílech autorské dvojice. Všechny tři příběhy se nicméně odehrávají v okamžiku, kdy jejich postavy dostihnou dlouho utajované hříchy. Stejně jako lidé, které zaskočí jejich normalizační minulost, a lékař obviněný z pedofilie, i novomanželé v Líbánkách bezstarostně a samozřejmě využívají možnosti „druhé šance“. Tereza (Aňa Geislerová) a Radim (Stanislav Majer) mají za sebou zkrachovalé vztahy, do nového manželství se však rozhodli vstoupit s úporným zdáním čistého štítu. To ovšem znamená, že si některé zásadní věci ze své minulosti nechali pro sebe. Na idylickém statku, kam se svatebčané uchýlí po obřadu, se však objeví vetřelec (Jiří Černý) rozhodnutý připomenout Radimovi jeho mladický poklesek.

Nevinnost 
Stejně jako v Kawasakiho růži a Nevinnosti se v centru pozornosti ocitá mužská postava, která se pokouší zneškodnit stíny minulosti tak, aby neohrozily její současný statut slušného člověka. I tentokrát dojde na otázky viny, trestu, pokání a odpuštění – a jako u Jarchovského s Hřebejkem vždycky, hraje tu roli i mužské kamarádství a loajalita. Emocionálním a mravním těžištěm vyprávění je ovšem v Líbánkách – silněji než v obou zmíněných filmech - milující ženská postava. Další podobnost s Nevinností nabízí jak obsazení vynikající Aňi Geislerové, která s Hřebejkem pracuje už počtvrté, tak motiv neúprosných „božích mlýnů“ pracujících mimo obzor oficiální spravedlnosti. 

V rámci trilogie vždycky funguje napětí kolem postupného odhalování toho, co se vlastně v minulosti stalo. V Líbánkách naneštěstí hra s divákem působí uměle a celá konstrukce nefunguje na základě psychologické věrohodnosti.  Ani tady však žádná postava není nevinná, žádná není bez chyby a provinilci i samozvaní mstitelé nemají statut kladných hrdinů. Samolibá fasáda přítomnosti se tak ocitá pod palbou nejrůznějších znejisťujících faktorů – a autoři dbají o to, aby divákovi nabídli danou situaci z různých úhlů pohledu. Žádný přitom není vysloveně „správný“, protože povrchní status quo maskuje trhliny v prožívání, osobní morálce a vztazích všech přítomných.

Líbánky se až okázale vzdávají kontextů - mechanismů historických i politických (na které nahlížela Kawasakiho růže) i společenských (Nevinnost). Jejich autismus je ovšem jen zdánlivý. Celá volná trilogie totiž zrcadlí atmosféru panující v současné české společnosti, v níž touhu po neposkvrněné druhé šanci provází snaha potlačit minulost. Což je katastrofa v životě jednotlivce i národa.

(Tento text jsem napsala do Lidových novin. Za možnost uveřejnit ho i zde redakci děkuji. Mou recenzi Líbánek do téhož periodika najdete tady.)

čtvrtek 22. srpna 2013

Londýnské Národní pokračuje v českých kinech

Helen Mirrenová jako Alžběta v Audienci  
Každý rok trochu trnu, jestli projekt NT Live bude v Čechách pokračovat: přímé přenosy představení z londýnského National Theater už čtyři sezóny považuji za zásadní provzdušnění své úzké filmové specializace. Naštěstí pořadatel této akce v Čechách, společnost Aerofilms, čtvrtou sezónu vyhodnotil (právem) jako "velmi vydařenou" - a zveřejnil program od září až do ledna 2014. Kromě přímých přenosů (které vnímám jako velmi vzrušující) je zařazeno víc záznamů: kdo v minulé sezóně neviděl výbornou Audienci s Helen Mirrenovou (kterou v komedii Petera Morgana režíroval Stephen Daldry), bude mít příležitost své opomenutí napravit už 12. září. V záznamu se 11. listopadu vrací také Frankenstein Nicka Deara, který je díky režii Dannyho Boylea a herecké účasti Benedicta Cumberbatche jedním z nejpopulárnějších představení NT.

Kenneth Branagh a jeho Macbeth
Ze záznamu  bude 17. října uveden i Macbeth. Záznam byl pořízen letos v červenci na mezinárodním divadelním festivalu v Manchesteru - a v režii Roba Ashforda a Kennetha Branagha, který ztvárnil i hlavní roli, je to jedno z nejlákavějších představení přední světové scény. Londýnské Národní divadlo slaví padesát let a nová sezóna přenosů do kin se odehraje převážně v shakespearovském duchu: 26. září dostanou milovníci NT Live možnost vidět ceněnou modernizaci Othella v režii uměleckého šéfa londýnského Národního, Nicholase Hytnera. V hlavních rolích se objeví Adrian Lester a Rory Kinnear (který v minulé sezóně exceloval třeba v dramatu Poslední z Haussmanů). Třicátého ledna bude k vidění tragédie Coriolanus, která patří ke zřídka inscenovaným dramatům Williama Shakespeara. Titulní role se ujal Tom Hiddleston, a patrně i tady - podobně jako u Cumberbatche - zafunguje jako lákadlo jeho filmová popularita (na Lokiho z comicsového hitu Avengers totiž hned tak někdo nezapomene). Pro mne ale zůstane lákadlem i fakt, že se režie Coriolana ujala žena, umělecká ředitelka divadla Donmar Warehouse, Josie Rourkeová. 

Všechny přenosy i záznamy jsou jako obvykle opatřeny anglickými a českými titulky. Předprodej do pražského kina Aero na všechna potvrzená představení byl spuštěn v úterý 20. srpna, ostatní kina připojená k projektu NT Live se o rezervace a prodej lístků postarají samostatně. Při nákupu vstupenek na všechny tři shakespearovské tituly (Othello, Macbeth, Coriolanus) dostanete slevu...



úterý 20. srpna 2013

Bob Fosse na ČT: rekviem za klasický muzikál aneb Sladká Charity

V pravidelném cyklu zasvěceném v pondělí a v pátek režisérským legendám se Česká televize tenhle týden věnuje Bobu Fosseovi (1927-1987). Divadelní a příležitostně i filmový tanečník a herec, posléze choreograf tanečních čísel a muzikálový režisér na Broadwayi, v roce 1969 debutoval coby filmař. Muzikál Sladká Charity, který včera večer sehrála Česká televize, představoval pro dvaačtyřicetiletého režiséra Fosseho zdařilý start: získal totiž tři oscarové nominace (za výpravu, kostýmy a hudbu). Hlavní představitelka, Shirley MacLaineová, dostala za titulní roli nominaci na Zlatý glóbus. Fosse se v následujících letech, až do své předčasné smrti v roce 1987, k filmu ještě čtyřikrát vrátil. Nejlépe s odstupem času působí osmioscarový muzikál Kabaret (1972) s fenomenální Lizou Minnelliovou, z mého pohledu asi nejvíc zestárl existenciální a do značné míry autobiografický muzikál All That Jazz (1979 - ČT 2 ho vysílá tento pátek ve 21.45). Ten byl ovšem ve své době velmi ceněný: získal čtyři Oscary (nejlepší střih, kostýmy, výprava a hudební aranžmá). Oscarovou nominaci za svůj životní výkon získal Roy Scheider. Vedle toho film vyhrál Zlatou palmu na MFF v Cannes.

Roy Scheider v All That Jazz
Fosse v Lennym (1974) a Star 80 (1984) sice vykročil z muzikálového žánru, ten však tvoří středobod jeho profesního portfolia. Fosse se k filmovému muzikálu dostal v době, kdy tento žánr ve své klasické podobě definitivně vyhasínal: v první polovině 60. let sice My Fair Lady (1964), Mary Poppins (1964) a Za zvuků hudby (1965) prolongovaly formát divácky úspěšné muzikálové podívané v tradičním hollywoodském stylu, po hudební stránce však působily beznadějně zastarale. Neudržitelnost starého modelu potvrdil divácký a/nebo kritický neúspěch velkého množství dalších muzikálů - třeba Fleischerova Pana doktora a jeho zvířátek (1967), Coppolova Divotvorného hrnce (1968) či Kellyho Hallo, Dolly! 

Není divu, že v době, kdy dokázal neúspěch nákladného muzikálu finančně destabilizovat i velké hollywoodské studio, se muselo riziko maximálně umenšit. Sladká Charity tak byla sice svěřena debutantovi, ale Fosse ji už v roce 1966 úspěšně uvedl na Broadwayi. Divadelní muzikál se navíc opíral o scénář Felliniho Cabiriiných nocí (1957), které získaly Oscara za nejlepší neanglicky mluvený film. Do hlavní role byla obsazena čtyřiačtyřicetiletá Shirley MacLaineová. Ta sice věkem už moc neodpovídala mladé ženě hrdinčina věku, měla však statut hvězdy vyfutrovaný hereckými i muzikálovými zkušenostmi. 

Sladká Charity Shirley MacLaineová 
Na pěveckých ani tanečních číslech ovšem filmová Sladká Charity nestojí (navzdory okouzlujícímu číslu "Rich Man's Frug"): pokud k podstatě klasického muzikálu patří hudební čísla posouvající děj kupředu, působí Fosseho film spíš jako tragikomedie přerušovaná občas nějakým muzikálovým výstupem shrnujícím momentální náladu postavy, kterým ovšem neúměrně narůstá celková délka filmu (140 minut je spíš dobová muzikálová metráž než délka stejného příběhu realizovaného "činoherně"). Fosse se rozhodl vymknout se "plynulé" divadelní choreografii, která ve 30. a 40. letech našla kongeniální, ryze filmový výraz v hollywoodských muzikálech, a rozbíjí ji - z dnešního pohledu nešťastně - pomocí filmového střihu, titulků či zastavení obrazu. Příběh tanečnice, která po osmi letech v tančírně na newyorské Times Square neztratila naději, že potká toho pravého, nicméně okrajově naplňuje Fosseho utkvělou filmovou story tematizující osud nájemného baviče. Stejně jako Sally Bowlesová z Kabaretu, klubový komik Lenny Bruce, choreograf a režisér Joe Gideon z All That Jazz a modelka Dorothy Strattenová ze Star 80, také Charity prodává tu podstatnou část své osobnosti, kterou by chtěla upřímně nabídnout někomu, kdo ji bude milovat. Pokud jde o základní rozdíl oproti Felliniho filmu, černobílý snímek se změnil v pestrobarevnou podívanou harmonizující drsnost předlohy. 

Ubohá, laciná prostitutka z římského předměstí se mění v chudou tanečnici, která s klienty spává příležitostně - a nápadník slibující vysněný "měšťácký" život se sice jmenuje Oskar jako Felliniho protagonista, jeho cílem ovšem není hrdinku zabít a okrást. V podání Johna McMartina, který do filmu přenesl svou divadelní roli a který se charismatu MacLaineové naneštěstí nemůže rovnat, je to pouhý ubohý, neurotický moula, který prostě neunese následky svého okouzlení energickou ženou z jiného světa... Slavné felliniovské finále s partou mladých lidí, kteří zoufalé hrdince vrátí chuť do života a ve kterém hraje důležitou roli hudba Nina Roty (k vidění tady), bylo potom v americké filmové verzi dovoleno v podstatě zkopírovat (k vidění zde). Mimochodem hudební stránka tady nehraje velkou roli....

Fosse měl sice pro studio natočený alternativní konec, v němž story Charity a Oskara skončí happy endem, nakonec však směl - v souladu s divadelní verzí - realizovat "realističtější" finále. Fakt, že mládež táhnoucí Central Parkem jsou hippies, ovšem zohledňuje existenci jiné, skutečné kultury, která ovládala Ameriku v době natočení filmu: v tom Fosse následuje Francise Forda Coppolu, který rok předtím styl hippies zapracoval do ukázkově umělého světa Divotvorného hrnce. (O tom, s jakým zpožděním hollywoodské muzikály toto hnutí a nový hudební styl reflektovaly, svědčí třeba i Formanovy Vlasy, jež v roce 1979 - dvanáct let po premiéře své divadelní předlohy - představovaly v podstatě už retro). Sladká Charity tak působí jako rekviem za klasický hollywoodský muzikál.   


čtvrtek 15. srpna 2013

Jobs

Srovnávat Jobse se Social Network se přímo nabízí - v obou případech jde o životopisné snímky spojené s osobnostmi, které zásadně ovlivnily podobu dnešního  světa: zakladatel Apple Computers, Steve Jobs, sice zemřel před necelými dvěma lety, "nesmrtelnost" mu však zajistily takové produkty, jako jsou iPhone, iPad nebo iPod. (O osobním počítači Macintosh nemluvě.) Protagonista filmu Social Network, Mark Zuckerberg, "jen" vymyslel Facebook, což ovšem nemění nic na tom, že film Davida Finchera je nesrovnatelně lepší než snímek Joshuy Michaela Sterna. Zatímco Fincher vypráví  příběh o cestě k bohatství, moci a slávě jako strhující, nejednoznačný osobní příběh i provokativní sociální studii, Stern nám nabízí jen vyprávěnku o novodobém Ježíši Kristovi, který spolu se svými věrnými apoštoly nějakým nejasným způsobem spasil svět. Co vlastně Steve Jobs skutečně udělal či neudělal, jak se to lišilo od toho, co dělali ostatní v jeho oboru, a jaký to všechno má dopad, ale z filmu jasné není.

Jobs - od dob svých univerzitních studií po okamžik, kdy v roce 2001 představuje svým zaměstnancům iPod - je ve filmu rádobysympatickým chlapíkem, kterému máme odpustit jeho občasné, lidsky odporné chování k přítelkyni či letitým spolupracovníkům, protože je to génius. Tenhle neprůstřelný koncept hrdinu (v podání herecky mimořádně průměrného Ashtona Kutchera) mění ve výlučnou postavu zaštítěnou před vší případnou kritikou: krmí diváka po celé dvě nekonečné hodiny svého filmového příběhu vizionářskými proslovy, podbarvenými kýčovitě heroickou hudbou Johna Debneyho. Mnohé promluvy hlavní postavy v tomto kontextu působí jako mimoděčná parodie. 

Záběr na obrazovku počítače či na klávesnici má totiž mít podobnou emocionální sílu jako vztyčení vlajky nad dobytým městem. Přiznám se však, že jako v computerovému negramotovi ve mně vývoj Jobsova Maca nevzbuzuje žádné emoce a při sledování filmu jsem si připadala jako na špatném osvětovém filmu nějaké sekty, jejíž učení neznám - a režisér se nijak nepřičinil o to, aby mne pro celou věc jakkoli nadchl. Navíc je film natočený banálně a nenápaditě, což neladí s životní cestou hlavního hrdiny, spojenou s inovacemi i překvapivými marketingovými tahy. Hrdina takto vyprávěného filmu by mohl klidně pěstovat ředkvičky. I proto počítače v Jobsovi působí jako tajemné posvátné předměty a jejich tvůrci jako čarodějníci věnující se jakýmsi tajným učením - takže film mimoděk posiluje tradiční představu moderních technologií jako "magie". Spíš než vrchní kouzelník Jobs mne však bavily jiné postavy (často ztvárněné docela zakímavými herci), kterým autoři filmu čas od času dovolili, aby byly lidské. Sledovat, jak se všichni ti individualističtí šílenci, rebelové a podivíni s rozježenými vlasy radostně zapojují do systému firemní kultury, bylo pro mne proto značně bolestivé. Joshua Michael Stern ovšem s nelítostnou inscenační primitivností nabízí další a další scény, v nichž Jobs řeční ke svým zaměstnancům, kteří propukají ve frenetický jásot a potlesk. Duch kolektivního nadšení možná skutečně ze společnosti Apple udělal to, čím je spolehlivě ještě dnes - ve filmu na mne však působil až jakýmsi odpudivě nacistickým dojmem. 

Vztahy mezi Jobsem a jeho muži pak mají až jakýsi citově vypjatý, homoerotický charakter. (Vím, že se ženy ve společnosti Apple zřejmě moc nevyskytovaly, což ovšem nic nemění na tom, že bez nich působí vyprávění trochu divně.) Pokud jde o Jobsův soukromý život, je ve filmu téměř eliminován, ale vypadá to, že scenárista s režisérem tím soustředěním na mužský svět vůbec nic nemysleli... a vlastně mám pocit, že spoustou věcí nic nemysleli. Nedostali se tak dál než za povrchní, lopotný popis vybraných, vnitřně nespojitých dějů a událostí, které by mohly být ohromně zajímavé, kdyby se jich ujali lepší, chytřejší a méně "nábožensky" založení vypravěči.   

Jobs je tak vysloveně promarněnou příležitostí: a je o to horší, že k němu spousta lidí bude přistupovat s nadměrným očekáváním. 

Jobs
USA 2013, 122 minut, titulky
Režie: Joshua Michael Stern 
Scénář: Matt Whiteley
Kamera: Russell Carpenter
Hudba: John Debney
Hrají: Ashton Kutcher (Jobs), Dermot Mulroney (Mike Markkula), Ahna O Reilly, Josh Gad (Wozniak), Kevin Dunn (Amelio), James Woods (Dudman), Matthew Modine (Sculley), Lukas Haas (Kottke), Lesley Ann Warrenová (Clara) 
Premiéra: 15. srpna 2013 

P. S. Včera, tedy dva dny před čtvrteční premiérou, byla novinářská projekce na poslední chvíli zrušena kvůli tomu, že českému distributorovi nepřišel "klíč" umožňující stažení filmu. (Kde jsou ty staré, zlaté časy celuloidu, kdy se něco takového nemohlo stát.) Dnes, ve středu, nám byl film promítnut odpoledne, což spolehlivě zlikvidovalo možnost, aby tištěné deníky mohly uveřejnit recenze v den premiéry. Před projekcí jsme museli slíbit, že texty na internetu neuveřejníme dřív než v den premiéry. Jestli návštěvnosti filmu nějak pomůže, že se okamžitě neobjeví negartivní recenze, to ví jenom milý computerový Pámbu. 

pátek 9. srpna 2013

Futurologický kongres

Téma alternativní reality se ve filmu začalo objevovat na počátku 80. let v souvislosti s novými technologiemi, které umožnily její zobrazování na plátně. O desetiletí později se pak virtuální světy staly módou. Kinematografie tak se značným časovým odstupem následovala sci-fi literaturu, která tyto motivy významně reflektovala, zvláště ve spojení se sociologickými prvky, už v 60. letech. Kyberpunkové vize Williama Gibsona tak předcházela díla Philipa K. Dicka či Stanisława Lema.

Právě Lemova klasická povídka Futurologický kongres, která v Polsku poprvé vyšla v roce 1971, nyní inspirovala film, který přichází do našich kin. Jeho režisérem je Izraelec Ari Folman, který má na svém kontě i adaptaci románu Pavla Kohouta Svatá Klára (1996). Jednapadesátiletý filmař se na mezinárodní scéně prosadil válečným dramatem Valčík s Bašírem, které mu v roce 2009 vyneslo mimo jiné i nominaci na Oscara za nejlepší neanglicky mluvený film. Snímek vzniklý rotoskopickou metodou předznamenal Folmanův zájem o animované techniky. Ten se projevil i v rámci Futurologického kongresu: film obsahuje pětapadesát minut, ve kterých se hraný děj přesouvá do kresleného světa. Součástí režisérovy kritiky průmyslově generované alternativní reality je i skutečnost, že tento segment vznikal časově náročnou metodou „starosvětské“ ruční animace, kterou americká studia prakticky přestala používat. 

Právě hollywoodská továrna na sny se pak stala terčem kritiky v příběhu, který se ve své hrané části nijak nestýká s Lemovou předlohou, filozofující na téma společnosti udržující své občany v alternativní realitě prostřednictvím drog. Historku vyprávěnou oblíbeným Lemovým mužským protagonistou Ijonem Tichým ve filmu nahradilo vyprávění o stárnoucí americké filmové hvězdě Robin Wrightové, již mateřské produkční studio přiměje, aby mu prodala svou virtuální podobu. Herečka tak odchází na vynucený odpočinek, zatímco na filmovém plátně se objevuje její virtuální dvojnice, oživovaná v dalších a dalších filmech díky umu počítačových specialistů. Po dvaceti letech se hrdinka vydává na futurologický kongres, aby jednala o prodloužení smlouvy. Ocitá se tak ve fantazijním animovaném světě, kde se může stát cokoli a každý může být tím, čím chce – a dokonce i Ari Folman si tu s omezenými finančními prostředky může zahrát na režiséra honiček a akčních scén.  

Globální spiknutí z Hollywoodu

Folman se ve Futurologickém kongresu pouští do kritiky populární kultury a adresněji hollywoodské továrny na sny. Tamní kult věčného mládí zrcadlí fakt, že virtuální Robin nestárne, zálibu většinového publika v myšlenkově vyprázdněných akčních podívaných pak skutečnost, že virtuální hvězda hraje jen v samých v „hloupých“ filmech, s nimiž její umělecky založená předloha odmítala mít cokoli společného. Ve virtuálním světě se to hemží dvojníky Elvise, Madonny, Elizabeth Taylorové a jiných polobohů. Filmovou Robin Wrightovou ovšem naopak hraje skutečná Robin Wrightová - a také tituly, které má hrdinka ve svém portfoliu, odpovídají hereččině reálné filmografii, ať jde o Princeznu Nevěstu nebo Forresta Gumpa. Realitě odpovídá i to, že kariéra Wrightové je dnes za zenitem a herečka se musí spokojovat spíš s vedlejšími rolemi ve vesměs nepříliš výrazných projektech. V rámci americké nezávislé scény má ovšem její jméno stále ještě zvuk, což platí i o dalších hercích, které se Folmanovi povedlo do projektu zaangažovat – o Harveym Keitelovi, který hraje Robinina agenta, Dannym Hustonovi, který ztělesnil cynického šéfa studia, a Paulovi Giamattimu, který se převtělil v oddaného „animátora“ virtuální hvězdy.  

Pro diváka je proto víc než mrzuté, že režisér opouští hraný příběh ve prospěch výtvarně značně nesoustředěné animované feérie (pod níž je jako režisér podepsán Yuri Goodman, jenž se podílel i na Bašírovi). Představa absolutní svobody se Folmanovi vymstila: divák se totiž ocitá v područí podívané, která je už jen chaotickým, násilně ideologizovaným dotažením původně zajímavě rozehraného příběhu. V množství detailů a „významných“ hříček lze snadno utonout. Animovaná Robin má navíc - na rozdíl od svého reálného předobrazu - minimální charisma. Do vyprávění přetíženého okamžitými, nesourodými nápady se tak nevyhnutelně vkrádá nuda. Folmanovo přesvědčení začne nakonec vyhlížet jen jako hysterická, intelektuálská teorie o globálním spiknutí, které proti všem bytostem této planety snová zlovolný Hollywood.

Padoušský systém přitom na téma skrytých manipulací v konzumní společnosti vyprodukoval – počínaje třeba Blade Runnerem přes Total Recall, Truman Show a Matrix až k Nevědomí - desítky zajímavějších, zábavnějších a dokonce i podvratnějších žánrových snímků, než je Futurologický kongres.

Izrael 2013, 120 minut, titulky

Scénář a režie: Ari Folman (podle povídky Stanisława Lema)
Hudba: Max Richter
Kamera: Michal Englert
Hrají: Robin Wrightová (Robin Wrightová), Harvey Keitel (Al), Danny Huston (Jeff), Paul Giamatti (Baker), Kodi Smit-McPhee (Aaron), Sami Gayleová (Sarah), Frances Fisherová, Don McManus 

Premiéra 8. srpna 2013


pondělí 5. srpna 2013

Žádost o tiskovou omluvu Respektu

Právě jsem do Respektu odeslala tento mail:

Vážení kolegové,
velice se mne dnes dotkl sloupek Kamila Fily o Jasného Rodácích, ve kterém došlo k hrubé dezinterpretaci mého facebookového výroku. Napsala jsem: "Přemítám, čím jsou mi ti Jasného Všichni dobří rodáci tak trochu odporní. Ještě někdo to tak cítí?", což kolega Fila "přeložil" ve svém textu takto: "Také se vám Rodáci hnusí tak jako mně?"

Žádám o tiskovou omluvu, protože vaší vinou vypadám jako arogantní hovado - což možná i jsem, rozhodně si však tento status hodlám vysloužit vlastními silami a nikoli vašim přičiněním.

Kromě toho mne překvapuje, že považujte facebookový status za relevantnější než je moje recenze na film v Lidových novinách, kde je můj postoj vyargumentovaný. To je ovšem už na jinou debatu.

Alena Prokopová

P.S. 9. 8.: V příštím (pondělním) Respektu vyjde požadovaná tisková omluva. Bohužel skutečně došlo k tomu, že editor dostal od Kamila Fily verzi jeho textu s "pracovním" citátem. A kolega si toho nevšiml - nedělal zrovna korektury, anžto pobýval v Uherském Hradišti. 

neděle 4. srpna 2013

Judy Garlandová

„Vždycky buď prvotřídní verzí sebe sama a ne nějakou druhořadou verzí někoho jiného,“ prohlásila Judy Garlandová - herečka a zpěvačka, která je zřejmě nejznámější obětí hollywoodského studiového systému ve filmové historii. Letos v červnu je to přitom už čtyřiačtyřicet let, co tragicky odešla ze světa: dvanáct dní po sedmačtyřicátých narozeninách našli Judy předávkovanou Seconalem na podlaze bytu pronajatého v londýnském Chelsea - a nikdy se nepovedlo objasnit, jestli šlo o sebevraždu nebo o nešťastnou náhodu. O nedobrovolnosti smrti Garlandové však můžeme pochybovat už proto, že nedobrovolný byl téměř celý její život. Prakticky celý ho strávila v showbyznysu - a protože žila a pracovala v době, kdy byly filmové hvězdy majetkem filmového studia, nikdy se nevymanila z bludného kruhu otevřených manipulací a nejrůznějších skrytých tlaků. Pro inteligentní, talentovanou umělkyni s vlastním názorem a vkusem taková existence představovala nekonečné živoření v pekle.

Mezi rozesmátou, šťastnou hvězdou prezentovanou na plátně nebo na obalech gramodesek a skutečnou Judy zela temná propast neustálého sebepodceňování a úzkostí, že nevyhoví požadavkům americké továrny na sny – že nebude dost dobrá, dost krásná, dost milovaná. Nešlo o žádnou paranoiu: výška 151 centimetrů jí sice umožnila ještě ve dvaceti letech hrát role děvčátek, neodpovídala však dobovým představám o ztepilé, dlouhonohé filmové krásce typu Elizabeth Taylorové nebo Avy Gardnerové. Šéf studia MGM Louis B. Mayer, s nímž měla Judy Garlandová podepsaný dlouhodobý kontrakt, svou hvězdu nazýval „malým hrbáčem“.

Vzhledové „handicapy“ Garlandové nedokázal vyvážit ani její výjimečný herecký talent, komediální schopnosti, pohybové dispozice či legendární, nádherný kontraalt. Mateřské studio nebylo spokojeno s jejím špičatým nosem a nedokonalým chrupem a najatí odborníci se je pokoušeli upravovat pomocí zubních nástavců a gumových korektorů. Ve svém nejznámějším filmovém hitu, muzikálu Čaroděj ze země Oz, se musela tehdy šestnáctiletá Judy nechat sešněrovat tak, aby nebylo vidět její utěšeně rašící dívčí poprsí. Hrdinkou filmu, kterou tornádo zanese z rodné farmy v Kansasu do kouzelné země Oz, byla totiž naivní holčička... Jedno z největších traumat své kariéry utrpěla v devatenácti letech, kdy vedení studia rozhodlo, že musí jít na potrat: mateřství totiž neodpovídalo zavedenému obrazu slušné „dívenky ze sousedství“, který Judy Garlandová pro veřejnost představovala. Na stranu MGM se tehdy postavila jak Judyina matka, tak její manžel, hudební skladatel David Rose. Tato zkušenost herečku poznamenala na celý život - přestože porodila další tři děti a před další podobnou situací ji o pět let později ochránil její druhý muž, režisér Vincente Minnelli. Ten totiž studiu zaručil, že manželčino rané těhotenství nebude v muzikálu Till the Clouds Roll by (1946) vidět. Jen díky sofistikovaně ušitým kostýmům a nejrůznějším složitým pomůckám se tak mohla narodit jejich dcera Liza – pozdější rovněž významná herečka a zpěvačka.

Součástí totální kontroly hvězd, které musely na plátně i v soukromí udržovat obraz vnucený produkčním studiem, nebylo jen větší či měnší tělesné mrzačení a nedůstojné ponižování. Mladiství herci museli zůstat v dobré kondici, aby vydržely tvrdě pracovat a jít z filmu do filmu. Garlandová, která v letech 1937-48 natáčela běžně tři či dokonce čtyři tituly ročně, byla přinucena brát přes den amfetaminy pro povzbuzení a na noc barbituráty pro zklidnění. Už v patnácti letech si tak vybudovala závislost, která ji provázela celý život. K práškům rychle přibyly drogy a alkohol - a podle pitevního protokolu byla játra sedmačtyřicetiletá herečky v takovém stavu, že by ji brzy čekaly těžké zdravotní problémy.

„Společnost MGM mi ukradla mládí,“ prohlásila Judy Garlandová, jejíž soukromý i profesionální život od roku 1948 stále výrazněji poznamenávala psychická labilita. Navzdory úspěšné filmové i koncertné kariéře a masivnímu obdivu fanoušků i profesionálních kritiků byla Garlandová až do konce svého nedlouhého života sužována pocity méněcennosti a pochybnostmi o své přitažlivosti i nadání.

„Tohle není Kansas“

„Tohle není Kansas“ – hlesne udiveně Judy Garlandová coby dívenka Dorotka, když se v muzikálu Čaroděj ze země Oz ocitne v titulní kouzelné zemi. Film, který natočil režisér Victor Fleming v roce 1939, si vydobyl status nesmrtelného hollywoodského kultu založeného na úniku z reálného světa: hrdinku Dorotku Galeovou i s věrným psíkem Totem totiž zavádí z nudného, černobílého světa rodné kansaské farmy do barevné technicolorové říše, kde je všechno možné. S lčervenými střevíčky na nohou se Dorotka vydává po chodníku ze žlutých cihel do Smaragdového města a na cestě prožívá nejrůznější dobrodružství – aby nakonec zjistila, že je všude dobře, ale doma nejlépe. V nevybíravě konvenčním závěru ve stylu „byl to jenom sen“ se tak Dorotka vrací zpátky domů, do černobílého světa - a už nikdy zřejmě nebude snít o tom, co všechno se může nacházet ve velkém, zábavném a nevyzpytatelném světě „za duhou“.

Záměrně konzervativní vyznění Čaroděje ze země Oz není v kariéře Judy Garlandové ničím výjimečným (podobné bylo nedílnou součástí řady hollywoodských titulů - včetně jiného hereččina muzikálového hitu Setkáme se v St. Louis z roku 1944). Dorotčin příběh by se ovšem nejspíš nestal kultem, kdyby současně nenabízel velmi optimistické „sociální“ východisko: nejen Dorotka a její noví přátelé Strašák, Plechový dřevorubec a Zbabělý lev, ale my všichni mámě k dispozici stejnou dávku rozumu, odvahy a láskyplnosti – a záleží jen na nás, jak ji využijeme a jak dosáhneme vytouženého společenského uznání. 

Idealistická, rovnostářská představa o americkém snu se znamenitě hodí do studiové verze životního příběhu Garlandové – herečky, která dlouhá léta představovala sympatickou, obyčejnou dívku od vedle, která se vlastními silami i přičiněním laskavého osudu dopracuje ke štěstí. Tento model naplňovala i dospělá Judy, občas s drobnou korekcí upozorňující na stinné stránky života celebrit – tak, jak to ukazuje jiný její hit, hudební film Zrodila se hvězda z roku 1954. Prakticky jediný hereččin otevřený „komentář“ k temným stránkám hvězdné slávy mohlo nabídnout drama Údolí panenek z roku 1967. Tehdy pětačtyřicetiletá Garlandová v něm měla ztvárnit jednu z hereček, jejichž osudy tragicky poznamenají nepřiměřené nároky Hollywoodu. Postava Neely O'Haraové byla dokonce založena na jejích vlastních osudech. Judy však komplikovala natáčení vinou vleklých psychických potíží a byla přeobsazena: roli po ní převzala Susan Haywardová, jejíž herecký výkon je však podle pamětníků natáčení jen matnou imitací původní představitelky.

Pro Judy Garlandovou přišla 60. léta pozdě: zánik studiového systému, přinášející větší svobodu hercům, už nedokázala využít. Otázkou ovšem zůstává, jak - a jestli vůbec - by se dokázala adaptovat na nové poměry. Hollywood, kterému se obětovala, ji totiž stvořil – a prakticky celý svůj život strávila ve filmové zemi Oz, odkud pro ni nejspíš už nebylo návratu do žádného černobílého „Kansasu“ normálních lidí…

V úvodu životního příběhu Judy Garlandové (která se v městečku Grand Rapids v Minnesotě narodila jako Frances Gummová 10. června 1922) stojí rodinná anamnéza: rodiče Ethel a Francis byli vaudevilloví herci. Nejmladší z jejich tří dcer se na jevišti poprvé objevila ve dvou a půl letech. Před školním vzděláním dětí dávala ambiciózní matka přednost tomu, aby Mary, Dorothy a Frances získaly profesionální taneční a pěveckou průpravu. Sestry Gummovy si brzy si brzy získaly popularitu a rozloučily se s nevyhovujícím příjmením. O vzniku pseudonymu Garlandová kolují nejrůznější historky – jisté je však jen to, že na sklonku roku 1934 se zrodily Sestry Garlandovy a že si Frances tehdy změnila i křestní jméno podle populární písničky Hoagyho Carmichaela.

Když se sesterské trio rozpadlo kvůli sňatku jedné ze starších sester, našla matka Ethel pro třináctiletou dcerku skvělou náhradu: v roce 1935 multitalentované děvče podepsalo kontrakt s filmovým studiem MGM. Judy byla starší než malé hvězdy, které do filmového byznysu často vstupovaly už v předškolním věku. Na „dospělé“ role však byla ještě příliš mladá. Díky drobné postavě se ovšem mohla stát dětskou hvězdou studia. Debutovala v roce 1935 v hudebním sportovním filmu Pigskin Parade. Ve stejném roce se v krátkometrážním hudebním snímku Every Sunday utkala s o rok starší, renomovanou hvězdičkou MGM – Deannou Durbinovou. Judyin živý, moderní swingový styl se zde úspěšně prosadil vedle Deannina klasického operního sopránu. 

Její kariéra oficiálně začala písničkou You Made Me Love You, kterou zazpívala na narozeninové party Clarku Gableovi v únoru 1937. V tom roce MGM svou novou hvězdu spárovalo s o dva roky starším Mickeym Rooneym: společně se objevili především v sérii rodinných hudebních komedií o Andym Hardym, kde Garlandovou ideálním způsobem ztvárňovala postavu „děvčete ze sousedství“. Za války se dvojice stala symbolom optimismu a lásky k vlasti. Přestože se Judy k sérii během své herecké kariéry ještě několikrát vrátila (naposled jako šestatřicetiletá v „dospělém“ epilogu nazvaném Andy Hardy Comes Home), rychle se propracovala k vlastní kariéře. Tornádo úspěchu spojené s uvedením čtyřoscarového Čaroděje ze země Oz šestnáctiletou Judy katapultovalo mezi nejzářivější mladé star hollywoodského nebe. Oz a veleúspěšná hudební komedie Babes in Arms (1939), kde zazářila spolu s Rooneym, herečce vynesly speciálního „malého“ Oscara.

Na dospělou verzi Ceny Akademie byla Garlandová nominována až o o řadu let později - za hlavní roli v hudebním příběhu Zrodila se hvězda. Díky strhujícímu výkonu byla favoritkou oscarové soutěže, ale vytouženou cenu jí vyfoukla Grace Kellyová za nevalné melodrama Venkovská dívka. Judy se slavnostního ceremoniálu nezúčastnila, protože v porodnici očekávala narození svého syna Josepha. Tehdejší média si – co do hyenismu – s těmi dnešními nijak nezadala: v hereččině nemocničním pokoji byl přítomen televizní štáb, který chtěl v přímém přenosu zaznamenat její děkovnou řeč. Sbalil svá fidlátka dřív, než oceněná Kellyová stačila slézt z jeviště. 

 
Garland se musela v souvislosti s jedním z nejlepších filmů své kariéry spokojit se Zlatým glóbem a britskou cenou BAFTA. Pocit zneuznání jí nepomohla ulehčit ani vlastní hvězda na hollywoodském Chodníku slávy, kterou získala v roce 1960, ani prestižní „celoživotní“ Cena Cecila B. DeMillea, již získala o dva roky později. Neuspokojilo ji ani to, že nazpívala dvě písně, které Oscara získaly – Za duhou z Čaroděje ze země Oz a „On the Atchison, Topeka and the Santa Fe“ z muzikálu The Harvey Girls (1946). V cennou zlatou sošku neproměnila ani oscarovou nominaci za vedlejší part ve vynikajícím dramatu Norimberský proces (1961) – jednom z mála úspěšných pokusů přehodit svou kariéru na novou, průjezdnější kolej.

Srdce je nepraktická věcička

„Srdce nebudou nikdy moc praktická, dokud nebudou nerozbitná“ – tahle slavná hláška z Čaroděje ze země Oz charakterizuje celou „dospělou“ část života Judy Garlandové. Tu odstartovalo melodrama film Malá Nellie Kellyová z roku 1940, kde se tehdy osmnáctiletá hvězda poprvé vyzula z dětských střevíčků – ovšem dost svérázným způsobem: ztvárnila totiž roli matky i dcery. Objevila se na plátně v šatech dospělé ženy - a vyzkoušela si první „dospělý“ filmový polibek. Z dvaatřiceti filmů, které Judy natočila, je tenhle jediný, v němž její hrdinka zemře.

Pokud jde o povrchní známky dospělosti, Judy Garlandová je vytvářela v soukromén životě s horečnatou energií ženy, která předčasně přišla o otce a neustále se cítila nemilovaná. Poprvé se zasnoubila v osmnácti a byla vdaná pětkrát. Její nejdelší sňatek trval třináct let: otec jejích dvou dětí, Josepha a Lorny, herecký agent Sidney Luft, se v 50. letech prostřednictvím muzikálu Zrodila se hvězda postaral o Judyin oslnivý comeback. 

Umělecky neplodnější byl však hereččin druhý svazek - s o třináct let starším Vincentem Minnellim, jedním z nejzajímavějších režisérů hollywoodské klasické éry. Filmy, ve kterých pod jeho režijním vedením ztvárnila hlavní role, patří k tomu nejlepšímu v její filmografii: kromě mimořádně úspěšného muzikálu Setkáme se v St. Louis mezi ně patří i milostná romance Hodiny (1945), hudební komedie Ziegfeldův kabaret (1946) nebo dobrodružný muzikál Pirát (1948). Poslední a nejkratší (tříměsíční), bylo Judyino manželství s hudebníkem Mickeym Deansem. To přervala hereččina smrt, velkou šanci na přežití však zřejmě nemělo: o dvanáct let mladší partner odmítl zaplatit Judyin pohřeb i převoz rakve do USA. Vše musela zařizovat dcera Liza, která – jako mnohokrát předtím – zafungovala jako hlava rodiny.

Judy projevovala bouřlivý temperament jak v partnerských vztazích, tak v ekonomických otázkách. Hodně vydělávala i utrácela - a dost často se dostávala do těžkých konfliktů s daňovými úřady. Už v pětadvaceti se navíc na její filmové kariéře začal podepisovat letitý stres a závislost na alkoholu, drogách a lécích: při natáčení Piráta se nervově zhroutila a poprvé se pokusila o sebevraždu. Nepomohl ani odchod od studia MGM: přestala zvládat natáčení a začala za sebou zanechávat nedokončené projekty. V muzikálu Písně z Broadwaye (1949) ji musela nahradit Ginger Rogersová, ve westernovém hudebním filmu Annie Get Your Gun (1950) Betty Huttonová, v Královské svatbě (1951) Jane Powellová. Posledním filmem Judy Garlandové se v roce 1963 stalo britské drama Mohla bych zpívat, kde si zahrála slavnou zpěvačku, která se rozhoduje mezi kariérou a soukromým životem.

Garlandová měla to štěstí, že byla všestranná: když se od ní Hollywood začal štítivě odvracet, mohla naplno uplatnit své pěvecké schopnosti i v rozhlase a v televizi. V letech 1951–1969 oslňovala tisíce diváků na vyprodaných koncertech i v prominentních nočních klubech v USA i Velké Británii. Díky honoráři 55 tisíc dolarů za týden se stala nejlépe placenou hvězdou lasvegaské scény. Její písňová alba byla vysoce ceněna (záznam slavného koncertu v newyorské Carnegie Hall získal v roce 1962 bezprecedentních pět cen Grammy včetně ocenění za album roku). A účinkování na Broadwayi jí vyneslo prestižní divadelní cenu Tony. 

Přestože na jevišti Judy Garlandová zase nacházela sama sebe, i tady začala zápasit s problémy. V roce 1964 se v londýnské Palladiu objevila po boku své talentované osmnáctileté dcery Lizy Minnelliové, šlo však o její poslední úspěšné veřejné účinkování. Turné po Austrálii se proměnilo v katastrofu vinou koncertu v Melbourne, kde na sebe nechala sedm tisíc posluchačů hodinu čekat, vystoupila opilá a vystoupení musela ukončit po pětačtyřiceti minutách, protože ji diváci vypískali.

Špatnou pověst jí už nic nepomohlo napravit, což ovšem konci jejího životního příběhu jen dodává na jímavosti. Předčasná smrt pak Judy Garlandovou definitivně změnila v tragickou ikonu, oběť studiového systému, na jejíchž úspěších i pádech se popásly víc než dva tucty biografií. Mezi životopisnými snímky věnovanými hereččině osobnosti vyniká dvoudílné televizní drama Já a mé přízraky (2001), inspirované knížkou Judyiny dcery Lorny Luftové. Představitelka hlavní role Judy Davisová za svůj strhující výkon získala prestižní televizní cenu Emmy a Zlatý glóbus. Na ztvárnění Garlandové ve filmu se teď chystá Anne Hathawayová. 

Obraz Judy Garlandové je omezený a neustále dotvářený a přibarvovaný. Jedním z bizarních derivátů její posmrtné existence je skutečnost, že se stala idolem homosexuálů. Stačilo, aby kdysi prohlásila, že zpívá pro všechny lidi na světě bez rozdílu sexuální orientace. Nedávný úspěch velkofilmu Mocný vládce Oz pak připomněl skutečnost, že jejím nejpopulárnějším filmem zůstává Čaroděj ze země Oz. Píseň „Za duhou“ prohlásil Americký filmový institut za nejlepší filmový song všech dob, Dorotka se objevila na poštovní známce - a modrobílé šaty, ve kterých Garlandová ve filmu hrála, byly loni v listopadu na aukci v Beverly Hills vydraženy za 480 000 dolarů. Britská růžařská firma Harkness pak uvedla na trh křiklavě žlutooranžovou růži s jejím jménem. 

Zdaleka ne všechny vzpomínky na Judy Garlandovou jsou tak pietní – naopak: obvykle jsou spojeny s byznysem. Což je ostatně oblast, ve které tato hvězdná legenda strávila pětačtyřicet ze sedmačtyřiceti let svého života.

(Tento text jsem onehdy napsala do měsíčníku pro pány ForMen. Za možnost napsat ho - a uveřejnit ho i zde na blogu - redakci děkuji.)