VÍTEJTE NA BLOGU FILMOVÉ KRITIČKY ALENY PROKOPOVÉ. DNES TADY NAJDETE I FOTKU Z MRAZU. OBJEVÍTE TU I ODKAZ NA KRANIOSAKRÁLNÍ TERAPIE, KTERÉ ŘEČENÁ KRITIČKA PROVÁDÍ, A FOTOGRAFIE ŠPERKŮ NA FILMOVÁ TÉMATA, KTERÉ STÁLE JEŠTĚ OBČAS VYRÁBÍ A PRODÁVÁ.
Prohledat tento blog
sobota 31. prosince 2016
neděle 25. prosince 2016
S čerty nejsou žerty
(TENTO TEXT JSEM NAPSALA PRO REVUE FILMOVÉHO PŘEHLEDU) V předvánočních českých kinech slaví divácký úspěch Anděl Páně 2, jehož nedílnou součástí je pokušitel titulního hrdiny – čert Uriáš. Bez něj by se příběh titulního hrdiny vůbec nemohl rozvinout ani vyústit do očekávaného dobrého konce, v němž se do těsně propojeného božského i lidského světa vrací rovnováha. Harmonizační koncept, který rozvinuli zkušený scenárista Marek Epstein s režisérem Jiřím Strachem, má v historii české pohádky dlouhou tradici – a silně se prosazuje i v jedné z vůbec nejoblíbenějších domácích filmových pohádek – komediálním snímku S čerty nejsou žerty.
Také film režiséra Hynka Bočana z roku 1984 potvrzuje, že spíš než vysoká hra, v níž dobro v podobě pohádkového hrdiny ohrožuje nebezpečný ďábel, se v českém (potažmo středoevropském) kulturním prostoru těší oblibě tragikomická šaráda propojující vyslance dobra a zla. Klasický český čert může být hlupákem, jehož lze porazit lstí, nebo dokonce pomocníkem, jenž funguje jako soudce a vykonavatel spravedlnosti: trestá zlé lidi, zatímco ty dobré odměňuje. Toto pojetí našlo ohlas v řadě lidových pohádek převyprávěných Karlem Jaromírem Erbenem, Boženou Němcovou nebo (později) Janem Drdou. Takový čert je lidovým výtvorem, který se v oficiální křesťanské ikonografii nevyskytuje, takže mohl existovat i v padesátých letech, kdy se oficiální ideologie pokoušela s vírou skoncovat a kdy psal své pohádkové příběhy Drda – a může fungovat i v dnešní, téměř zcela ateistické české společnosti. Důkazem jsou četné „čertovské“ filmy, ať už jsou inspirované literárními předlohami, nebo jsou dílem současných autorů.
Natáčení probíhalo v řadě dalších atraktivních míst: palác Josefa Sličného se natáčel v přípražských Průhonicích, Petrův rodný mlýn našli filmaři ve vesničce Střehom v Českém ráji a pro vstup do pekla – skalní schody – si štáb vybral hrad Sloup. Na Kosti se zase natáčela scéna z vězení, v níž Petrovi knížecí dcera Adélka (neherečka Monika Pelcová, kterou dabovala Naďa Konvalinková) zpívá písničku Voda, voděnka (ovšem hlasem Ivany Andrlové).
Film S čerty nejsou žerty po právu získal řadu domácích a zahraničních ocenění a stal se nedílnou součástí vánočního televizního programu. Letos se ho - na Boží hod ve 20:20 - ujala TV Nova.
S čerty nejsou žerty
Pohádková komedie S čerty nejsou žerty je klasickou předlohou Boženy Němcové Čertův švagr inspirovaná jen volně. 1/ Scénář, který napsal režisér Hynek Bočan s Jiřím Justem podle námětu Ireny Šlapákové, však zachovává motiv pekelné spravedlnosti. Když chamtivá macecha Dorota (Jaroslava Kretschemrová) vyžene z rodného mlýna nevlastního syna Petra (Vladimír Dlouhý) mladík se marně snaží sehnat práci: všichni ho posílají k čertu. Nakonec skutečně nachází službu v pekle, kde se mu posléze dostane i zastání v jeho spravedlivé věci…
Scenáristická příprava filmu S čerty nejsou žerty se sice odehrávala ve výrobní skupině zkušené Marcely Pittermannové, jak Jiří Just, tak Hynek Bočan však byli v pohádkovém žánru nováčky.2/ Po úspěchu svého čertovského filmu se na výzvu barrandovské dramaturgie – ve stejné výrobní skupině – pustili do další komediální pohádky. Snímek O zapomenutém černokněžníkovi (1990) byl ovšem (spíš než pohádkou) divácky ne zcela uspokojivým pokusem využít pohádkovou postavu v současných reáliích.3/ Oba filmy spojuje Karel Heřmánek, který v Zapomnětlivém černokněžníkovi ztvárnil titulní roli, zatímco ve filmu S čerty nejsou žerty si zahrál jednu z výrazných vedlejších rolí – Lucifera XIV. Heřmánkův svižný elegán s přehledem vládne celému pekelnému knížectví, jehož hierarchie a typologie jsou natolik propracované, že tvoří jednu z hlavních atrakcí vyprávění. Zchátralý státeček, v jehož čele stojí neschopný, slabošský Josef Sličný (Josef Kemr) okrádaný nečestným správcem (Viktor Preiss), se nemůže srovnávat s Luciferovým peklem ani se sousedními knížectvími. Neohrožuje jej jen chudoba, ale i agresivní sousedé, armáda se však utápí v nesmyslném drilu zosobněném komicky popudlivým kaprálem (Petr Nárožný). Ten se marně pokouší udělat vojáka z Petra i z jeho pekelného přítele – čerta Vraníka zvaného Janek (kterého ztvárnil začínající, tehdy dvaadvacetiletý Ondřej Vetchý). Zatímco v pekle si charismatický Lucifer XIV. udržuje pořádek, uspořádání věcí na zemi je zjevně chaotické a nespravedlivé, což s odstupem komentuje i vypravěč příběhu (Luděk Munzar). Počínání viníků však naštěstí pečlivě monitoruje Lucifer se svým týmem, takže nakonec skončí tam, kam patří – v pekle.
Bočanova pohádka se sice vyhýbá přímočarému komentáři k dobové realitě, neutěšený stav zemičky Josefa Sličného může být nicméně obrazem Československa poloviny osmdesátých let. K pozemskému světu tvoří pekelné knížectví silný kontrast, a to nejen v rámci spravedlivého uspořádání: na rozdíl od řady jiných českých pohádek totiž působí autenticky nejen po morální, ale i po vizuální stránce. Kameraman Jaromír Šofr (v jehož filmografii je pohádka rovněž ojedinělým žánrem) a architekt Zbyněk Hloch společně stvořili působivé prostředí, a to především díky reálné lokaci – uměle vyhloubeným pískovcovým jeskyním poblíž České Lípy (jež pro potřeby natáčení vyklidila sovětská armáda, která zde skladovala brambory). Protože daný prostor byl relativně malý, dosáhl kameraman dojmu velkoleposti pomocí širokoúhlého objektivu.
Natáčení probíhalo v řadě dalších atraktivních míst: palác Josefa Sličného se natáčel v přípražských Průhonicích, Petrův rodný mlýn našli filmaři ve vesničce Střehom v Českém ráji a pro vstup do pekla – skalní schody – si štáb vybral hrad Sloup. Na Kosti se zase natáčela scéna z vězení, v níž Petrovi knížecí dcera Adélka (neherečka Monika Pelcová, kterou dabovala Naďa Konvalinková) zpívá písničku Voda, voděnka (ovšem hlasem Ivany Andrlové).
Je těžké přehlédnout, že vedle inspirace pohádkou Boženy Němcové čerpá Bočanova čertovská komedie i z novějšího zdroje – z romantického dobrodružství Fanfán Tulipán (1952, režie Christian-Jaque). Hrdina se zamiluje do koketní šlechtičny (knížecí dcery Angeliny – Dana Bartůňková) a dlouho přehlíží poctivý cit skromné, spravedlivé dívčiny (již spojuje s hrdinkou francouzského snímku i podobné jméno – Adélka). K francouzské klasice odkazuje i stylizace hereckého výkonu Vladimíra Dlouhého do chlapeckého stylu Gérarda Philipa, titul knížete pekel, postava kaprála či pečlivá choreografie šermířských soubojů (kvůli kterým Dlouhý absolvoval trénink se skupinou historického šermu Regius).
Nejen pečlivost realizace a odkaz k „dospělé“ filmové klasice, ale i vtipné dialogy posouvají Bočanův film nad domácí pohádkový standard (řada „hlášek“, především těch kaprálových, zlidověla). Starostlivé péče se filmu dostalo i po hudební stránce (dvojice Jaroslav Uhlíř – Zdeněk Svěrák pro něj složila prostonárodně působící písničky Větře, větříčku a Ta naše hospoda). Postavení milované trvalky, které si komedie S čerty nejsou žerty vydobyla mezi českými filmovými pohádkami, není jistě náhodné: její tvůrci se pohybovali v jiném vypravěčském prostředí a žánr pohádky proto neodbyli jako méněcennou „zábavu pro děti“, ale zacházeli s ním jako s moderní podívanou, která může být propracovaná, chytrá a ukotvená mimo infantilní kontexty.
Nejen pečlivost realizace a odkaz k „dospělé“ filmové klasice, ale i vtipné dialogy posouvají Bočanův film nad domácí pohádkový standard (řada „hlášek“, především těch kaprálových, zlidověla). Starostlivé péče se filmu dostalo i po hudební stránce (dvojice Jaroslav Uhlíř – Zdeněk Svěrák pro něj složila prostonárodně působící písničky Větře, větříčku a Ta naše hospoda). Postavení milované trvalky, které si komedie S čerty nejsou žerty vydobyla mezi českými filmovými pohádkami, není jistě náhodné: její tvůrci se pohybovali v jiném vypravěčském prostředí a žánr pohádky proto neodbyli jako méněcennou „zábavu pro děti“, ale zacházeli s ním jako s moderní podívanou, která může být propracovaná, chytrá a ukotvená mimo infantilní kontexty.
Film S čerty nejsou žerty po právu získal řadu domácích a zahraničních ocenění a stal se nedílnou součástí vánočního televizního programu. Letos se ho - na Boží hod ve 20:20 - ujala TV Nova.
S čerty nejsou žerty
ČSSR 1984, 91 minut
Režie: Hynek Bočan
Scénář: Jiří Just, Hynek Bočan (podle pohádky Boženy Němcové)
Kamera: Jaromír Šofr
Hudba: Jaroslav Uhlíř
Hrají: Vladimír Dlouhý (Petr Máchal), Ondřej Vetchý (Janek), Karel Heřmánek (Lucifer XIV.), Jana Dítětová (babička Máchalová), Josef Kemr (kníže), Viktor Preiss (správce), Jaroslava Kretschmerová (Dorota), Monika Pelcová (Adéla), Dana Bartůňková (Angelina), Petr Nárožný (kaprál)
Poznámky:
1/ Pohádka Čertův švagr vyšla v rámci cyklu Národní báchorky a pověsti, jejž spisovatelka v nakladatelství Jaroslava Pospíšila vydávala po sešitech v letech 1845–1848. Inspirovala stejnojmennou dětskou operu Karla Risingera (1950–1952) a dvě stejnojmenné televizní adaptace: v režii Věry Jordánové v roce 1969 a v režii Vlasty Janečkové v roce 1984. V tomtéž roce vznikl i Bočanův snímek.
2/ Hynek Bočan se pohádkám (a obecně ani tvorbě pro děti a mládež) soustavně nevěnoval ani ve filmu, ani v rámci své rozsáhlé televizní tvorby. Jednu z výjimek tvoří i další jeho „čertovská“ pohádka Láska rohatá z roku 2009.
3/ Tematicky mu předcházela Bočanova televizní komedie o herci, který přestane rozlišovat mezi fikčním a reálným světem – Útěk ze seriálu (1989).
2/ Hynek Bočan se pohádkám (a obecně ani tvorbě pro děti a mládež) soustavně nevěnoval ani ve filmu, ani v rámci své rozsáhlé televizní tvorby. Jednu z výjimek tvoří i další jeho „čertovská“ pohádka Láska rohatá z roku 2009.
3/ Tematicky mu předcházela Bočanova televizní komedie o herci, který přestane rozlišovat mezi fikčním a reálným světem – Útěk ze seriálu (1989).
pátek 23. prosince 2016
Krásné vánoce!
Milí čtenáři, přeju vám všechno nejlepší, vánoční, od hvězdy Stevena Spielberga na hollywoodském Chodníku slávy. Vzhledem k časovému posunu mezi Los Angeles a Českem požije zřejmě většina z vás kapra se salátem a rozbalí dárky o pár hodin dřív než já. Čas srdce je však jenom jeden - bez rozdílu časových pásem. Užijte si báječné a klidné svátky, koukejte pěkně v televizi na pohádky (což se dokonce rýmuje). Vzpomínám na domov s poťouchlou slzou v oku (tady sice prší, ale je šestnáct stupňů a trpíme na zahradě nadúrodou limetek). Za zpěvu koled doprovázených na ukulele (dcera) a šamanský buben (já) pravím: Buďte nejen o svátcích hodní na své bližní, na svá domácí zvířata i sami na sebe.
středa 21. prosince 2016
San Francisco... filmové
Během dvoudenního pobytu je snadné pojmout k San Francisku lásku a nevidět všechny ty věci, které určitě místní usedlíky štvou (vidět jen to, co chce, je ostatně příznačné pro turistu, který se musí udržovat ve zvídavé a optimistické náladě). V San Franciscu je nádherně i v prosinci, kdy noční teploty klesají k nule (a i obvykle tady prý převládá vlhké, mlžné a veskrze frišné počasí). Rostlinstvo i architektura se od "našeho" suchého Los Angeles významně lidí. V pevninském, univerzitním Berkeley, kde jsme si našli (levnější) ubytování, to vypadá jako v nějakém anglickém městečku (až na ty palmy a jiné teplomilné rostliny a na v prosinci "nesmyslně" kvetoucí azalky či rozmarýny).
Sanfraciská architektura je dobře známá, protože se bezvadně uplatňuje ve filmu (ale brzo jsem vzdala velikášský nápad vyfotit všechny ty krásné domy, pečlivě udržované ve viktoriánsko-edwardiánském stylu). Město je nikoli náhodou sídlem Film Noir Fundation a přidruženého, proslulého noirového festivalu, který tak skvěle reprezentoval jeho zakladatel a prezident, Eddie Muller, na letošním Noir Film festivalu na Křivoklátě. A asi žádné americké velkoměsto neskýtá lepší terén pro automobilové honičky než kopcovité San Francisko, kde tak báječně "plavou" a poskakují dlouhé káry ze 60. let. Pro mne ovšem zůstává nejikoničtějším sanfranciským filmem Vertigo, ve kterém londýnský rodák Alfred Hitchcock zcela záměrně vzdal hold místní jedinečné atmosféře. A nejlepší je, že si řadu lokací z jeho filmu můžete snadno najít, a to skoro instinktivně.
Až doma jsem si to přečetla, ale došlo mi hned na místě, že Scottie Ferguson (James Stewart) musel v roce 1958 bydlet někde na strmé Lombard Street (jak se ukázalo, v čísle 900) - s výhledem na proslulou Coit Tower, I když je ta věž pojmenovaná po Lillie Hitchcock Coitové a nemá nic společného se samotným "mistrem napětí" ani s pohlavním aktem, funguje ve filmu pěkně coby falický symbol na každodenním horizontu neukojeného penzionovaného detektiva. (Pro přátele geomanty - podobně jako losangeleský památník u Griffithovy observatoře jde v případě Coit Tower o zjevně silný energetický bod, navíc zviditelněný v prakticky stejné historické době).
Do bývalé věznice Alcatraz jsem se nevypravila, abych srovnala realitu s tím, jak se z tohoto vězeňského ostrova s nádherným výhledem prchalo ve filmech. Zato jsem ale pod slavným (a nádherným) Filbertovým schodištěm vedoucím z Coit Tower dolů k oceánu náhodou narazila na sídlo Lucasovy společnosti THX. Tím se mi otevřelo San Francisco současného filmu - tedy město filmařů, kteří mají v Hollywoodu dodnes důležité slovo. To podstatné z Nového Hollywoodu vlastně začalo ve studiu American Zoetrope, které v prosinci 1969 otevřeli Francis Ford Coppola a George Lucas, původně na sanfraciské třídě Folsom Street. Ikonickým sídlem Coppolovy (chronicky krachující a znovu se rodící) společnosti Zoetrope je ovšem (dodnes) zeleně pableskující budova Columbus Tower čili Sentinel Buiding (kterou jsem viděla, ale nevyfotila). Pokud jde o George Lucase, který momentálně coby producent boduje s novým dílem Star Wars, fanoušci se nedostanou do sídel jeho filmové moci detašovaných mimo San Francisco - ILM a Lucasfilm. Žádné prohlídky se tam sice nekonají, ale milovníkům Indiana Jonese a Hvězdných válek otevírá doširoka náruč Letterman Digital and New Media Arts Center - a to přímo v sanfranciské čtvrti Presidio, Prý je tam ledaccos k vidění, třeba fontána s mistrem Yodou, ale my jsme na návštěvu měli už jen neděli, a to tam bývá zavřeno.
Jsem ráda, že jsem San Francisco viděla právě ve dnech, kdy slavil sedmdesáté narozeniny Lucasův kolega a přítel Steven Spielberg. Ten je ovšem spojený s Los Angeles... kam jsem se po výletu do San Francisca zase pěkně vrátila.
neděle 18. prosince 2016
Grand Canyon, Route 66 a opět žádní Indiáni
Jsem další turista z Evropy, který konstatuje, že ve Spojených státech je všechno nějaké velké. Počínaje záchodovými mísami přes povinnou velkohubost (kteréhokoli) prezidenta a konče Grand Canyonem. Místní vzdálenosti k velikášství vybízejí (a vlastně mne překvapuje, že teď pobýváme v Berkeley nad Sanfraciským zálivem v pronajatém bytečku, kde se koupelna neměří na lány). Tak tedy Velký kaňon je fakt Grand a pokud ho neuvidíte, tak si tu velikost nejspíš nedokážete představit. Přišlo mi, že je vlastně jedno, jestli jeho zkoumáním strávíte jeden den nebo jeden lidský život - vždycky se vám to nutně musí někde vymknout.
Maminka, která Grand Canyon v roce 1967 navštívila s tatínkem a mou malou (tehdy) sestrou, mi poradila, že máme zkoumat severní část, kde není tolik turistů, zato je tam plno veverek. North Rim je ale teď v zimě zavřený, takže jsme si nemohli vyzkoušet to, co onehdy udělaly Thelma a Louise. :-) Na turistické stezce vedoucí (otevřenou) částí South Rim jsem pochopila, že ta uzavírka není jen takový zbytečný výmysl. Místy totiž zem pokrýval led, na což méně statečné turistky reagovaly panikou (a ano, přes pár hnusných metrů mne jedna hodná slečna provedla za ruku). Turistů plazících se coby zvědaví mravenci po úbočích kaňonu zato vzhledem k "nevhodné" sezoně nebylo mnoho.
Krátké dny příliš nevybízejí k dlouhým túrám - trasy jsou tu opravdu dlouhé a představa, že vás ve čtyři odpoledne někde na svahu nad propastí zastihne tma tmoucí, není moc lákavá. Pokud jde o turistiku, jsem navíc spíš procházkářka než "horská běhna" (výraz Ivy Hejlíčkové), takže mi imponoval nápad dvou turistek nechat hlavní námahu na mulách. (Nezkoumala jsem však, jestli tady mají zvířata vytrénovaná k nošení velmi těžkých břemen.) Kromě dvou jezdkyň jsme potkali i skupinku mul táhnoucích nahoru po stezce náklad pod vedením dvou kovbojů (takže můžu říkat, že jsem sice neviděla žádné "opravdické" Indiány, ale "opravdické" kovboje ano). Muly za jízdy trousí bobky a v kombinaci s tajícím ledem se na botách tvoří opravdový Wild Wild West.
Není divu, že jsem si pak večer v knajpě U rudýho havrana ve Williamsu musela dát k večeři pivo značky Grand Canyon (místních pivovárků je tady skutečně dost). Williams je městečko využívající toho, že leží poblíž Grand Canyonu a současně na legendární Route 66 (slavná historie silnice - vedoucí napříč americkým kontinentem a spojující Chicago a Los Angeles - se zmíní v pixarovce Auta). Indiáni měli ve své obchodě zavřeno, tak jsem si koupila vedle nijak necertifikované teplé ponožky a vyfotila se alespoň s jejich medvědem.
Ano, pokud jde o turistické radovánky, jsem z toho hodně nervózní, protože vím, že to všechno je jen průmysl a suvenýry jsou blbost. Na druhé straně si pamatuju, jak posvátnou úctu jsem jako dítě měla ke všem věcem, které si naši přivezli ze svého tříletého amerického pobytu... Jednou jsem se zatoužila podívat dovnitř té zkumavky, ve které byly umně navrstveny různobarevné písky z lokality Painted Desert (je to poblíž Grand Canyonu). No, povedlo se mi tu skleničku nenechavými dětskými nehtíky dost pracně otevřít... jenže on se ten obsah následně jaksi slil, takže vznikla nevýrazně šedivá, písečná hromádka. Jako když splácáte všechny barvy plastelíny. Což mne vyzývá k formulaci dnešního závěrečného moudru: nestrkejte prstíky, kam nemáte, nebo se vám něco sleje dohromady.
Maminka, která Grand Canyon v roce 1967 navštívila s tatínkem a mou malou (tehdy) sestrou, mi poradila, že máme zkoumat severní část, kde není tolik turistů, zato je tam plno veverek. North Rim je ale teď v zimě zavřený, takže jsme si nemohli vyzkoušet to, co onehdy udělaly Thelma a Louise. :-) Na turistické stezce vedoucí (otevřenou) částí South Rim jsem pochopila, že ta uzavírka není jen takový zbytečný výmysl. Místy totiž zem pokrýval led, na což méně statečné turistky reagovaly panikou (a ano, přes pár hnusných metrů mne jedna hodná slečna provedla za ruku). Turistů plazících se coby zvědaví mravenci po úbočích kaňonu zato vzhledem k "nevhodné" sezoně nebylo mnoho.
Krátké dny příliš nevybízejí k dlouhým túrám - trasy jsou tu opravdu dlouhé a představa, že vás ve čtyři odpoledne někde na svahu nad propastí zastihne tma tmoucí, není moc lákavá. Pokud jde o turistiku, jsem navíc spíš procházkářka než "horská běhna" (výraz Ivy Hejlíčkové), takže mi imponoval nápad dvou turistek nechat hlavní námahu na mulách. (Nezkoumala jsem však, jestli tady mají zvířata vytrénovaná k nošení velmi těžkých břemen.) Kromě dvou jezdkyň jsme potkali i skupinku mul táhnoucích nahoru po stezce náklad pod vedením dvou kovbojů (takže můžu říkat, že jsem sice neviděla žádné "opravdické" Indiány, ale "opravdické" kovboje ano). Muly za jízdy trousí bobky a v kombinaci s tajícím ledem se na botách tvoří opravdový Wild Wild West.
Není divu, že jsem si pak večer v knajpě U rudýho havrana ve Williamsu musela dát k večeři pivo značky Grand Canyon (místních pivovárků je tady skutečně dost). Williams je městečko využívající toho, že leží poblíž Grand Canyonu a současně na legendární Route 66 (slavná historie silnice - vedoucí napříč americkým kontinentem a spojující Chicago a Los Angeles - se zmíní v pixarovce Auta). Indiáni měli ve své obchodě zavřeno, tak jsem si koupila vedle nijak necertifikované teplé ponožky a vyfotila se alespoň s jejich medvědem.
Ano, pokud jde o turistické radovánky, jsem z toho hodně nervózní, protože vím, že to všechno je jen průmysl a suvenýry jsou blbost. Na druhé straně si pamatuju, jak posvátnou úctu jsem jako dítě měla ke všem věcem, které si naši přivezli ze svého tříletého amerického pobytu... Jednou jsem se zatoužila podívat dovnitř té zkumavky, ve které byly umně navrstveny různobarevné písky z lokality Painted Desert (je to poblíž Grand Canyonu). No, povedlo se mi tu skleničku nenechavými dětskými nehtíky dost pracně otevřít... jenže on se ten obsah následně jaksi slil, takže vznikla nevýrazně šedivá, písečná hromádka. Jako když splácáte všechny barvy plastelíny. Což mne vyzývá k formulaci dnešního závěrečného moudru: nestrkejte prstíky, kam nemáte, nebo se vám něco sleje dohromady.
pátek 16. prosince 2016
Magická Sedona při úplńku
Ani fotky na internetu a v turistickém průvodci mne nepřipravily na to, jak nádherné jsou zdejší rudé skály. Vzduch v zimní poušti je čistý a křehký jako sklo. "Náhodou" to vyšlo tak, že jsme do Sedony dorazili za úplňku (nevěřím na náhody a kdybych to plánovala, nejspíš by to ani nevyšlo). Plný Měsíc má - jak známo - velkou sílu, dokáže zamávat i s vjemy většiny "normálních" lidí, kteří bývají v úplňkových dnech přecitlivělí, špatně spí a podobně. Lidé, kteří s energiemi cíleně pracují, využívají úplněk k posilující meditaci. I když se astronomický vrchol úplňku v Sedoně trefil do časných ranních hodin, zesílení energie bylo samozřejmě cítit dlouhé hodiny před ním i po něm.
V Sedoně jsou čtyři nejznámější vortexy, které jsou i na internetu dobře popsané, Nevěděla jsem, co se mnou bude dělat sedonský prostor, ani kam přesně se vydám, protože tyhle věci nejdou předem nijak naplánovat. Přitáhlo mne to nakonec nejvíc k vortexu na úbočí skalního útvaru Bell Rock, který mi někdo doporučil už v Čechách a který podle internetových údajů slouží k doplňování mužské i ženské energie a k jejich harmonizaci. (Pak jsme se byli podívat ještě ve vortexu nad místním letišťátkem, ze kterého je nádherný výhled na předměstí Sedony i na celý posvátný okrsek. Tam jsem jsem ale nějak nechytala, přišlo mi to místo zmatené a přetížené lidmi hledajícími krásnou vyhlídku.)
Skalní masiv Bell Rock má skutečně tak trochu tvar zvonu a vede kolem něj značená turistická stezka s odbočkou, vedoucí k vrcholu po schůdném úbočí (kde se nachází střed vortexu). Energie je silná už na (placeném) parkovišti, ke skalnímu masivu se kráčí těžce jako hlubokou vodou (a bylo to vidět i na některých ostatních turistech, kterých naštěstí v zimě není moc, takže pro zkoumání svých vjemů jsem měla dostatek soukromí). Také dolů se jde snadno. Tíha zmizí, jakmile se ocitnete blíž ke středu víru, který je tak velký, že ho můžete naciťovat prakticky kdekoli na skalním masivu. Odpadá tak hledání obvyklé u menších energetických útvarů.
Těžko říct, jestli jsou větve jalovců skutečně stáčené po směru víru, nebo jestli jde o přirozené chování stromů. Pokud jde o moje osobní vjemy, Bell Rock už na dálku vypadal "jinak" než okolní skály, zážitky na jeho úbočí byly pro mne bezvýhradně příjemné a čistící energie tak silná, že jsem ještě po dvou dnech tak trochu mimo sebe (a to mi k uzemnění hodně pomohlo dceřino kraniosakrální ošetření). Překvapila mne hlavně jednoduchost a přirozenost pohybu v silných energiích, které v úplňkové Sedoně panovaly. Přání se mi snadno formulovala a otázkám se dostávalo bleskových a zcela jasných odpovědí. Nevím, co zdejší energie může dělat s některými nepřipravenými nebo méně zkušenými lidmi - já už mám se silnými energiemi přece jen nějakou zkušenost, ale dalo mi to pořádně zabrat.
Je jasné, že tenhle prostor je ukradený původním obyvatelům, a je to tady možná cítit víc než na jiných místech Spojených států. Posvátný okrsek, do kterého se kdysi smělo vkročit jako k cíli duchovní pouti, po dlouhých přípravách, meditacích a půstech, snad jen jednou za život, dneska turisté prosviští auty nebo ho projedu na horských kolech. V létě se s dětmi vyšplouchají se v posvátné řece Oak Creek. Vyfotí se nahoře ve skalách, v místech, kam chodili staří šamani, aby zemřeli a rozpustili svá hmotná těla ve větru a dešti.
Pak si tihle turisté v městečku, v některém ze specializovaných krámků, koupí nějaký ten ezo-suvenýr (často Made in China), nechají si vyfotit auru, poddají se léčení, hypnóze či nějakému jinému terapeutickému úkonu. K mání jsou v obchodech i předražené, certifikované suvenýry ručně vyrobené indiánskými umělci podle starých vzorů. Přiznám se, že jsem původně o nějakém uvažovala, ale pak jsem to celé pustila z hlavy, protože se mi celý ten koncept nějak nelíbí. Nicméně ani v sedonském disneylandu zaměřeném na obchodování s esoterikou jsem se necítila špatně, spíš pobaveně. Časy se prostě mění a nemá myslím už cenu nad tím naříkat (pokud nejste Indián).
úterý 13. prosince 2016
Vřelé chování a cesta pouští
Pomona, dopravní inspektorát |
Pokud jde o nedělní bio trh v "lepší" čtvrti, než je naše latinskoamerická Pomona mých hostitelů, kromě podzimní hojnosti (pomeranče, hrozny, zelenina) tady bylo k vidění vřelé chování, kterým vesměs disponují američtí prodavači, servírky a podobně. Nesmíte se jím nechat zmást a myslet si, že se s vámi tihle lidé chtějí nějak kamarádit - je to jen zdvořilost, ale velmi příjemná. Také sociální kontakty na ulicích nebo mezi lidmi v obchodech jsou vesměs vyladěné pozitivně. Pokud tady panuje blbá nálada (a to po Trumpově zvolení v mnoha lidech panuje), neprojevuje se všednodenní zasmušilostí. Naslouchala jsem debatě našich hostů na večírku (která se vedla pěkně snobsky i o Kusturicovi a Kafkovi) - a byli spíš vzteklí a ironičtí než po česku "blbě" naladění. I na dopravním inspektorátu v Pomoně, kde si moje dcera dodělávala americký řidičák (český má už deset let a tenhle americký jí dal vinou protivného instruktora docela zabrat), nikdo z čekajících nebyl nějak zásadně otrávený, i když byrokracie tady panuje jako řemen. A mimochodem - bylo tady (stejně jako při návštěvě Los Angeles) dobře vidět, že zdejší populaci nedominují běloši, ale ostatní rasy - Asiaté, Hispánci, Afroameričané.
neděle 11. prosince 2016
První den v USA
Letos strávím Vánoce v USA. Už jsem tady byla, protože můj tatínek Vlastimil Štefl byl v 60. letech československým diplomatem v OSN. Jenže to mi byly tři roky (chci o tom nicméně napsat scénář). Teď jsem přijala laskavé pozvání své dcery a jejího amerického manžela - s tím, že oni už dvakrát pobyli na svátky v Cerhýnkách a potřetí že bych mohla navštívit zase já je. Z dlouhé cesty jsem měla obavy, ale nakonec jsem ji zvládla, také díky laskavému, bohatému servisu British Airways na cestě z Londýna do Los Angeles. (Start a usídlení v oblacích mi pomohla zvládnout i pixarovka Hledá se Dory, která mi v kině unikla a která byla v bohaté nabídce palubní interaktivní zábavy.) Měla jsem obavy z pásmových problémů - přehnané. Tady v Pomoně, což je město působící jako jedno z předměstí obrovského Los Angeles (prý se tady narodil třeba Tom Waits), mám teď čtvrt na devět ráno, v Čechách je zhruba čtvrt na šest večer - ale díky okamžitému přechodu na místní čas to zvládám bez problémů. Jen mne občas přepadají nenadálé okamžiky ospalosti (horší je prý návrat, ale ten je ještě daleko).
První den jsem strávila aklimatizací - odpočinkem a prací na zahrádce. Drazí hostitelé mají tři venkovní kočky, ale brzo bude subtropickou vegetaci ničit jen jedna - kočičí matka Mici (vypadá poněkud jako moje Erwina Schrodingerová). Ta se totiž nesnáší s dvěma svými odrostlými koťaty (na fotce je kocour Pigeon), takže ta musejí z domu. Klimaticky je to tady ráj - ráno je mlha a lehce chladno (15 stupňů), ale trávu jsem kolem poledního na předzahrádce plela v lehkém tričku. Keř limetky současně kvete a plodí. Stmívá se stejně jako v Čechách už po čtvrté odpoledne, slunce najednou zahučí za obzor a nastane vlhká noc naznačující, že oceán je nedaleko.
První večer jsme si vyrazili na slavnostní večeři do Los Angeles, což je čtyřicet minut autem. Mytické filmové lokality jsem proto zatím viděla jen potmě a z auta. Projeli jsme ovšem klikatou Mulholland Drive, která působí stejně jako v Lynchově filmu. Milionářské vily jsou však ověšené monstrózními vánočními světýlky a vyhlídky na Los Angeles dole působí bezvýhradně nádherně. Když se si odskočila do křoví, konečně mi to došlo: čurám na Mulhholland Drive s výhledem na nočně nasvícený Hollywood! Legendární nápis jsem zatím neviděla - v noci nesvítí, což nám došlo až při návštěvě nedaleké Griffith Observatory (postavené ve 30. letech na vedlejším kopci, uprostřed obrovského parku). Vstup do observatoře byl jako každou druhou sobotu v měsíci volný, kvůli mlze ale obří teleskopy nepracovaly - hvězdy by nebyly vidět.
Ve vstupní hale pracuje místní verze Foucaltova kyvadla. Futuristicky vyhlížející budova observatoře se objevila ve spoustě filmů (třeba v sérii Terminátor nebo Rebelovi bez příčiny s Jamesem Deanem, jehož sochu tady najdete). Před observatoří stojí památník slavným astronomům světové historie (Hipparchus, Koperník, Galilei, Kepler, Newton, Herschel). Protože památník vznikl v roce 1934, chybí na něm Albert Einstein, kterého stavitelé nechtěli mramorizovat, protože tehdy ještě žil. Pokud je vám charakter soch povědomý, není divu - navrhl je George Stanley, který je rovněž autorem výtvarného návrhu Ceny Akademie - Oscara. Památník je šestiboký a nacítila jsem si, že stojí na silném energetickém bodu s převahou vesmírné energie. Takže první den v Los Angeles si přišly na své i moje geomantické sklony.
čtvrtek 8. prosince 2016
Dům ztracených duší
TENTO TEXT JSEM NAPSALA PRO REVUE FILMOVÉHO PŘEHLEDU) Režisér Jiří Hanibal bývá téměř bez výjimek spojován s žánrem filmu pro mládež a o mládeži. Přesto v roce 1965 – tři roky po svém samostatném režijním debutu Život bez kytary – realizoval zajímavou detektivku Dům ztracených duší. Jiří Hanibal se Domem ztracených duší připojil k těm domácím tvůrcům, kteří se v šedesátých letech začali věnovat „kapitalistickému“ kriminálnímu žánru na popud barrandovské dramaturgie, jež tak reagovala na živý zájem diváků. K žánru detektivky se Hanibal vrátil už jen jednou – v roce 1979, snímkem Čas pracuje pro vraha. Podobně jako tato adaptace knížky populárního českého detektivkáře Václava Erbena se i Dům ztracených duší opírá o literární koncept, který určuje jeho kvality. Původní námět k filmu poskytl spisovatel Pavel Hejcman, který nejenže napsal s Hanibalem scénář, ale navíc příběh převyprávěl do knižní podoby, již vydal ještě v době natáčení pod názvem Dům za duhovou zdí. (Pod stejným názvem byl námět zpracován a uveden i v Československém rozhlase.)
I díky adaptaci svého románu Anděl hraje na violu, který v roce 1966 realizoval Antonín Kachlík pod názvem Smrt za oponou, měl Hejcman nakročeno k tomu, aby získal významnou pozici v českém kriminálním žánru. Slibnou kariéru autora, který příští rok v březnu oslaví devadesátiny, však zmařil nástup normalizace. Ještě v roce 1972 však podle románu Píseň Juditina, jejž napsal Hejcman pod pseudonymem Pavel Hejl, realizoval Jiří Krejčík špionážní drama Podezření. Přestože příběh z prostředí západních diplomatů v Praze byl kvůli obavám ze zákazu natáčení oproti předloze zbaven židovských motivů, byl film krátce po premiéře stažen z distribuce. Kvůli politickým názorům přestala barrandovská dramaturgie s Hejcmanem úplně spolupracovat a v sedmdesátých a osmdesátých letech spisovatel musel publikovat jen pod pseudonymy.
Hejcmanovy detektivní příběhy z šedesátých let ovšem nepředstavovaly ten typ prózy, který by prostřednictvím žánrových námětů vysloveně propagoval dobovou ideologii. Příkladem může být právě Dům za duhovou zdí. „Paralelní“ filmová verze se do politizování pouští mnohem výrazněji v souladu s barrandovským trendem politizujícím tradiční žárové vzorce. Násilná smrt chovance psychiatrické léčebny v Jeseníkách odkrývá ziskuchtivé machinace nepřátel socialismu. Podobně jako v jiných Hejcmanových dílech, i tentokrát vyšetřování vede až do (tehdy poměrně nedávné) válečné minulosti. Zastřelený Franz Moose byl totiž nacistickým důstojníkem a během let strávených v léčebně se pokoušel dostat k úkrytu s uměleckými díly ukradenými za války. Filmoví pátrači – kapitán Havel a poručík Mareš – při vyšetřování narážejí hned na několik podezřelých – a o tom, že jsou na správné stopě, svědčí i násilné smrti dalších dvou osob.
Prostředí psychiatrické léčebny má ve filmu v souladu s názvem až mysteriózní charakter – a to na rozdíl od knihy, jež je navzdory svým lehce filozofujícím přesahům především ukázkou kvalitní, racionální detektivní prózy. Budově se v ní dostává historicky značně neurčité podoby („rozlehlý park kolem těžké klášterní budovy z minulého století – nebo bůhví od kdy – zakrýval několik moderních pavilónů“). Ve filmu jde o barokní klášterní komplex, působivě obklopený bezútěšně obnaženou zimní přírodou. Vybrané lokace – areál Želivského kláštera známý díky mistrovské Santiniho přestavbě – jakoby si na filmařích vynutily zvláštní zacházení [1]. Ve vizuální charakterizaci prostředí zůstala obtištěna i skutečnost, že klášter od roku 1950 sloužil jako internační tábor pro kněze a řeholníky. Navíc šlo o autentickou lokaci – v roce 1956 připadl klášter Psychiatrické léčebně v Havlíčkově Brodě (jež některé jeho objekty využívala až do roku 2007). Morálně i architektonicky zanedbané prostředí hraje ve vyprávění zásadní roli: kameraman Josef Vaniš a střihač Zdeněk Stehlík budují jeho prostřednictvím nadčasovou, existenciálně odcizenou atmosféru ladící s titulem filmu. Ve filmu se z autentických prostor Želivského kláštera zrodila podoba blázince – útočiště i vězení, skrytého v zapadlém koutě Sudet a plného podivných, nešťastných existencí. Mezi „ztracené duše“ nepatří ovšem jen pacienti, ale i jejich ošetřovatelé a lékaři – a mezi tajemství, jež skrývají masivní kamenné zdi léčebny, patří i „amorální“ mimomanželský vztah, který udržuje ženatý primář Holý s šéfúřednicí Rýdlovou.
V nejlepších tradicích „duchovního“ proudu československé nové vlny tu souzní černobílá kamera a „liškovsky“ extatická hudba (přestože Vaniš či Evžen Illín jejími příslušníky byli jen nesoustavně či okrajově). Coby ojedinělý, ale působivý moment narušuje objektivně pojaté vyprávění jeden subjektivní pohled kamery „procházející“ ústavní chodbou. Pečlivě prokreslenou atmosféru pomáhají vytvářet jak neherci ve vedlejších rolích (které našli filmaři přímo v léčebně), tak osvědčení profesionálové. JIřímu Adamírovi a MIroslavu Zounarovi v rolích racionálních „vetřelců“ – vyšetřovatelů – jakoby oponují herečtí představitelé zaměstnanců (přičemž Jana Štěpánková v roli Rýdlové pečlivě vytváří charakter až noirově fatální).
Specifickým motivem je v prostředí bývalého kláštera přeměněného na blázinec i přítomnost řádových sester. V románu se sestry františkánky starají především o debilní děti (a kapitán VB – jmenuje se Chrástek – dokonce jemně flirtuje se sestrou Filibertou). Ve filmu jsou řádové sestry téměř všudypřítomné – a (zřídka do filmu obsazovaná) herečka Alexandra Myšková coby Filiberta je nejvýraznější z jeptišek, jež jsou stejně zjevným přežitkem z minulosti jako zestárlý, zavražděný nacista.
Ve vyprávění vedeném převážně jako tradiční detektivní pátrání hrají specifickou roli právě „duchovní“ rekvizity. Vypravěčsky odsvěcené prostředí kláštera i jeptišky trvající na svém statutu (řádová roucha a jména, jež ovšem pro kriminalisty samozřejmě není problém „odtajnit“) působí v Domě ztracených duší jako relikty minulosti sloužící nové době. Jejich nová služba ovšem není vnímána jako dehonestující (na rozdíl od Noci nevěsty, jež úděl řádové sestry v socialistickém řádu vnímá jako tragický a jež měla premiéru pouhý měsíc po Domě ztracených duší – v prosinci 1967).
Neobvyklá je v této souvislosti snaha tvůrců vymknout se klasickému detektivnímu finále objasňujícímu celý případ (jež je mimochodem přítomno i v románové předloze). Odhalení a zatčení pachatele se odehraje bez vysvětlujících dialogů. Celé vyprávění pak uzavírá záběr na průčelí chrámu a na holé, pokroucené větve stromů, který působí jako katarze – a vřazuje uspokojivě uzavřené bouřlivé události do obecnějšího (přírodního a morálního) rámce.
Úvodní titulek [2] pak celé vyprávění uvozuje jako jakési retro z minulosti, „kdy ústavy duševně chorých bývaly ,domy ztracených dušíʻ“. Tomu ovšem neodpovídají kostýmy a rekvizity ladící s dobou premiéry, ani dialogy, které časovou distanci mezi událostmi na sklonku války a současností určují na minimálně dvacet let. Také Hejcmanova literární předloha se odehrává v tehdejší současnosti, věnuje se však psychiatrickým praktikám podrobněji a racionálněji než film. Můžeme snad dovodit, že titulek byl k hotovému filmovému materiálu přiřazen dodatečně, aby blokoval představu expresivního světa filmového blázince jako možného obrazu skutečných československých psychiatrických zařízení.
Dům ztracených duší
ČSR 1967, 83 minut
Režie: Jiří Hanibal
Scénář: Pavel Hejcman, Jiří Hanibal
Kamera: Josef Vaniš
Hudba: Evžen Illín
Hrají: Jiří Adamíra (kapitán Havel), Miroslav Zounar (poručík Mareš), Jana Štěpánková (Alena Rýdlová), Alexandra Myšková (sestra Filiberta), Jiřina Jirásková (MUDr. Dvořáková), Radoslav Brzobohatý (MUDr. Kolář), Josef Bláha (MUDr. Holý).
Poznámky:
[1] http://www.filmovamista.cz/2056-Dum-ztracenych-dusi
[2] „Tento příběh se odehrává v době, kdy ústavy duševně chorých bývaly ,domy ztracených dušíʻ. Psychiatrie se dnes dává na nové cesty za poznáním lidské duše a současné moderní způsoby léčby umožňují, aby i pacienti psychiatrických léčeben se vraceli zpět do světa zdravých lidí.“
I díky adaptaci svého románu Anděl hraje na violu, který v roce 1966 realizoval Antonín Kachlík pod názvem Smrt za oponou, měl Hejcman nakročeno k tomu, aby získal významnou pozici v českém kriminálním žánru. Slibnou kariéru autora, který příští rok v březnu oslaví devadesátiny, však zmařil nástup normalizace. Ještě v roce 1972 však podle románu Píseň Juditina, jejž napsal Hejcman pod pseudonymem Pavel Hejl, realizoval Jiří Krejčík špionážní drama Podezření. Přestože příběh z prostředí západních diplomatů v Praze byl kvůli obavám ze zákazu natáčení oproti předloze zbaven židovských motivů, byl film krátce po premiéře stažen z distribuce. Kvůli politickým názorům přestala barrandovská dramaturgie s Hejcmanem úplně spolupracovat a v sedmdesátých a osmdesátých letech spisovatel musel publikovat jen pod pseudonymy.
Hejcmanovy detektivní příběhy z šedesátých let ovšem nepředstavovaly ten typ prózy, který by prostřednictvím žánrových námětů vysloveně propagoval dobovou ideologii. Příkladem může být právě Dům za duhovou zdí. „Paralelní“ filmová verze se do politizování pouští mnohem výrazněji v souladu s barrandovským trendem politizujícím tradiční žárové vzorce. Násilná smrt chovance psychiatrické léčebny v Jeseníkách odkrývá ziskuchtivé machinace nepřátel socialismu. Podobně jako v jiných Hejcmanových dílech, i tentokrát vyšetřování vede až do (tehdy poměrně nedávné) válečné minulosti. Zastřelený Franz Moose byl totiž nacistickým důstojníkem a během let strávených v léčebně se pokoušel dostat k úkrytu s uměleckými díly ukradenými za války. Filmoví pátrači – kapitán Havel a poručík Mareš – při vyšetřování narážejí hned na několik podezřelých – a o tom, že jsou na správné stopě, svědčí i násilné smrti dalších dvou osob.
Prostředí psychiatrické léčebny má ve filmu v souladu s názvem až mysteriózní charakter – a to na rozdíl od knihy, jež je navzdory svým lehce filozofujícím přesahům především ukázkou kvalitní, racionální detektivní prózy. Budově se v ní dostává historicky značně neurčité podoby („rozlehlý park kolem těžké klášterní budovy z minulého století – nebo bůhví od kdy – zakrýval několik moderních pavilónů“). Ve filmu jde o barokní klášterní komplex, působivě obklopený bezútěšně obnaženou zimní přírodou. Vybrané lokace – areál Želivského kláštera známý díky mistrovské Santiniho přestavbě – jakoby si na filmařích vynutily zvláštní zacházení [1]. Ve vizuální charakterizaci prostředí zůstala obtištěna i skutečnost, že klášter od roku 1950 sloužil jako internační tábor pro kněze a řeholníky. Navíc šlo o autentickou lokaci – v roce 1956 připadl klášter Psychiatrické léčebně v Havlíčkově Brodě (jež některé jeho objekty využívala až do roku 2007). Morálně i architektonicky zanedbané prostředí hraje ve vyprávění zásadní roli: kameraman Josef Vaniš a střihač Zdeněk Stehlík budují jeho prostřednictvím nadčasovou, existenciálně odcizenou atmosféru ladící s titulem filmu. Ve filmu se z autentických prostor Želivského kláštera zrodila podoba blázince – útočiště i vězení, skrytého v zapadlém koutě Sudet a plného podivných, nešťastných existencí. Mezi „ztracené duše“ nepatří ovšem jen pacienti, ale i jejich ošetřovatelé a lékaři – a mezi tajemství, jež skrývají masivní kamenné zdi léčebny, patří i „amorální“ mimomanželský vztah, který udržuje ženatý primář Holý s šéfúřednicí Rýdlovou.
V nejlepších tradicích „duchovního“ proudu československé nové vlny tu souzní černobílá kamera a „liškovsky“ extatická hudba (přestože Vaniš či Evžen Illín jejími příslušníky byli jen nesoustavně či okrajově). Coby ojedinělý, ale působivý moment narušuje objektivně pojaté vyprávění jeden subjektivní pohled kamery „procházející“ ústavní chodbou. Pečlivě prokreslenou atmosféru pomáhají vytvářet jak neherci ve vedlejších rolích (které našli filmaři přímo v léčebně), tak osvědčení profesionálové. JIřímu Adamírovi a MIroslavu Zounarovi v rolích racionálních „vetřelců“ – vyšetřovatelů – jakoby oponují herečtí představitelé zaměstnanců (přičemž Jana Štěpánková v roli Rýdlové pečlivě vytváří charakter až noirově fatální).
Specifickým motivem je v prostředí bývalého kláštera přeměněného na blázinec i přítomnost řádových sester. V románu se sestry františkánky starají především o debilní děti (a kapitán VB – jmenuje se Chrástek – dokonce jemně flirtuje se sestrou Filibertou). Ve filmu jsou řádové sestry téměř všudypřítomné – a (zřídka do filmu obsazovaná) herečka Alexandra Myšková coby Filiberta je nejvýraznější z jeptišek, jež jsou stejně zjevným přežitkem z minulosti jako zestárlý, zavražděný nacista.
Ve vyprávění vedeném převážně jako tradiční detektivní pátrání hrají specifickou roli právě „duchovní“ rekvizity. Vypravěčsky odsvěcené prostředí kláštera i jeptišky trvající na svém statutu (řádová roucha a jména, jež ovšem pro kriminalisty samozřejmě není problém „odtajnit“) působí v Domě ztracených duší jako relikty minulosti sloužící nové době. Jejich nová služba ovšem není vnímána jako dehonestující (na rozdíl od Noci nevěsty, jež úděl řádové sestry v socialistickém řádu vnímá jako tragický a jež měla premiéru pouhý měsíc po Domě ztracených duší – v prosinci 1967).
Neobvyklá je v této souvislosti snaha tvůrců vymknout se klasickému detektivnímu finále objasňujícímu celý případ (jež je mimochodem přítomno i v románové předloze). Odhalení a zatčení pachatele se odehraje bez vysvětlujících dialogů. Celé vyprávění pak uzavírá záběr na průčelí chrámu a na holé, pokroucené větve stromů, který působí jako katarze – a vřazuje uspokojivě uzavřené bouřlivé události do obecnějšího (přírodního a morálního) rámce.
Úvodní titulek [2] pak celé vyprávění uvozuje jako jakési retro z minulosti, „kdy ústavy duševně chorých bývaly ,domy ztracených dušíʻ“. Tomu ovšem neodpovídají kostýmy a rekvizity ladící s dobou premiéry, ani dialogy, které časovou distanci mezi událostmi na sklonku války a současností určují na minimálně dvacet let. Také Hejcmanova literární předloha se odehrává v tehdejší současnosti, věnuje se však psychiatrickým praktikám podrobněji a racionálněji než film. Můžeme snad dovodit, že titulek byl k hotovému filmovému materiálu přiřazen dodatečně, aby blokoval představu expresivního světa filmového blázince jako možného obrazu skutečných československých psychiatrických zařízení.
Dům ztracených duší
ČSR 1967, 83 minut
Režie: Jiří Hanibal
Scénář: Pavel Hejcman, Jiří Hanibal
Kamera: Josef Vaniš
Hudba: Evžen Illín
Hrají: Jiří Adamíra (kapitán Havel), Miroslav Zounar (poručík Mareš), Jana Štěpánková (Alena Rýdlová), Alexandra Myšková (sestra Filiberta), Jiřina Jirásková (MUDr. Dvořáková), Radoslav Brzobohatý (MUDr. Kolář), Josef Bláha (MUDr. Holý).
Poznámky:
[1] http://www.filmovamista.cz/2056-Dum-ztracenych-dusi
[2] „Tento příběh se odehrává v době, kdy ústavy duševně chorých bývaly ,domy ztracených dušíʻ. Psychiatrie se dnes dává na nové cesty za poznáním lidské duše a současné moderní způsoby léčby umožňují, aby i pacienti psychiatrických léčeben se vraceli zpět do světa zdravých lidí.“
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)