Jiří Cieslar: Matouš. Deník z let 2003–2006

Šestnáctého ledna uplynulo deset let od chvíle, kdy dobrovolně odešel ze světa Jiří Cieslar. Datum 7. února 2016 zase připomene jeho nedožité pětašedesátiny. Cieslarovy deníky, které k dvojitému výročím vydalo nakladatelství Torst, přibližují posledních šest let vnitřního života jedné z klíčových osobností české filmové kritiky.

„Když jsem se ho v žertu ptal, zda svůj deník někdy hodlá vydat, smál se a říkal, že určitě ano, ale až už bude v důchodu a všechno ostatní bude mít hotové,“ napsal editor Jan Šulc v bloku vzpomínkových textů uveřejněných po Cieslarově smrti[1]. Právě Šulc opatřil doslovem knihu Hlas deníku (2004), v níž se Cieslar věnoval fenoménu „deníkové vnímavosti“ v souvislosti s významnými osobnostmi české a světové kultury. Esejisticky laděné texty spojoval i zájem o projevy krize osobnosti v deníkové literatuře.

I pro Hlas deníku je příznačné Cieslarovo spojení erudice a niterně osobní zaangažovanosti: také on si dlouhá léta vedl deník a uvažoval o jeho publikování, jak o tom ostatně v interview pro Lidové noviny mluví i jeho dcera Olga.[2] Deník se zdá být ideálním žánrem pro osobnost, v jejíchž textech se často mísila pokora a vlastní ego. Jen proto novinářskou práci na rozhovorech Cieslar mohl vnímal jako možnost, jak potlačit vlastní sebestřednost. Jen tak získal ten správný cit pro vedlejší postavy, jak o tom svědčí třeba jeho znamenitá wellesovská studie Leland: padesát let po boku Občana Kanea.

(Tenhle text jsem psala pro svou domovskou Revue. Jeho pokračování proto najdete na její stránce.)

Adelheid

Od premiéry ceněného psychologického dramatu Františka Vláčila uplyne šestačtyřicet let. Stravující milostný příběh zasazený do poválečných Sudet a inspirovaný novelou Vladimíra Körnera se nyní vrací do kin. Obnovenou, slavnostní premiéru si pátý celovečerní snímek režiséra Františka Vláčila odbývá 26. ledna v brněnském kině Scala. Za dva dny pak vstupuje do běžné kinodistribuce. K divákům se tak (v restaurované verzi) vrací film považovaný za jedno z ikonických děl československé kinematografie, který jeho režisér spolu s Údolím včel označoval za svůj nejoblíbenější film.

Adelheid měla premiéru 6. dubna 1970, patří však neoddělitelně k československé kinematografii 60. let – a to jak svým tématem a zpracováním, tak přístupem k historické látce. Současně korunuje a uzavírá to období tvorby Františka Vláčila, spojené s relativní tvůrčí svobodou – desetiletí, jež sám režisér otevřel v roce 1960 poetickým dramatem Holubice.

(Pokračování textu najdete na stránce Revue, pro kterou jsem ho napsala. Protože jsem redaktorkou Revue a tedy zaměstnancem NFA, nevyjadřuji se - stejně jako v případě textu o komedii Adéla ještě nevečeřela - k problému digitalizované verze archivem provedené.) 

Ohlédnutí za filmy Antonína Máši

Při posuzování vkladu Antonína Máši (1935-2001) do generačního kinematografického proudu nové vlny nelze opomíjet scenáristické aktivity tohoto pravidelně poněkud podceňovaného autora. Jejich nejvýraznější součástí byl scénář snímku Každý den odvahu, kterým v roce 1964 debutoval Mášův o čtyři roky starší souputník - Evald Schorm. Máša scenáristicky ošetřil už školní snímek svého spolužáka z FAMU Turista (1961) a ve svém Hotelu pro cizince obsadil Schorma do role faráře, který „pro spásu duše neváhá použít ani paklíč“. Jako dramaturg se podílel o osm let později na jeho podobenství Den sedmý, osmá noc. Vedle Ohlédnutí, jež komunistická cenzura shledala nebezpečně závadným, to byla právě Schormova bezprostřední, šifrovaná reakce na srpnovou okupaci, která způsobila Mášův vyhazov z Barrandova.

K filmařské generaci nové vlny Antonína Mášu osobně poutalo i přátelství s Pavlem Juráčkem, spolužákem z příbramského gymnázia, který ho přivedl ke studiu na FAMU. Stejně jako u Juráčka, také u Máši profesionální obraz prohlubují jeho „negenerační“ spolupráce - povídkový snímek Místo v houfu (1964), na kterém se režijně podíleli Václav Gajer, Václav Krška a Zbyněk Brynych, a scénář Lidí z maringotek Martina Friče z roku 1966. Zatímco osudy Fričových hrdinů formovaly literární předlohy - cirkusové příběhy Eduarda Basse – v Místě v houfu se tehdy devětadvacetiletému Mášovi povedlo zdařile vyrovnat s ideovým zadáním barrandovské dramaturgie. V rámci trojice příběhů o současné mládeži a jejím vztahu k (socialistické) společnosti je zajímavý zvláště koncept první povídky – tragikomické miniatury s ironickým názvem Jak se kalí ocel. Jejího šestnáctiletého hrdinu Milana ze zálibné konzumace maloměstské srpnové nudy vytrhne povinnost podporovat z amplionu pracovní nasazení zemědělců při žňových pracích. Gajer stržený Mášovým konceptem vytvořil ryzí novovlnné dílo srovnatelné s o rok starším Formanovým Černým Petrem.

Hrdina filmu Každý den odvahu je svým autorům Schormovi a Mášovi věkově blíž než Milan (hlavnímu představiteli, Janu Kačerovi, bylo v době natáčení osmadvacet). Jde o dalšího mášovského hrdinu „podvedeného historií“ (respektive sebou samotným). Dělník Jarda, který se domníval najít smysl života v politické práci, se po po rozkrytí kultu osobnosti pokouší vybřednout z těžké morální krize. Schormův a Mášův filmový vykřičník za obviněním zkažené doby měl maximalistický charakter: svět kolem Jardy působí jako morálně a lidsky pokleslý. Na lži a sebeklamu není možné stavět, potlačení vlastní mravnosti a názoru vede k pádu do osobního chaosu.

Setkání různých světů

Kolize relativně nedávné „velké“ historie a individualistické, skeptické všednodenní současnosti 60. let, které Máša rozvedl ve Schormově ceněném filmu Každý den odvahu, rezonuje i v jeho vlastním režijním debutu. Bloudění jeho autor nemohl coby scenárista podle dobových pravidel podepsat sám, takže se o režii podělil s kameramanem Janem Čuříkem. Hlavní hrdina vyprávění Michal (Jaromír Hanzlík) je nositelem generačního konfliktu, který se rozehrává v osobní i politické rovině ve vztahu k otci (Jiří Pleskot si zahrál tělocvikáře v Brynychově povídce z Místa v houfu). Podobně jako Milan v Jak se kalí ocel se Michal zajímá spíš o děvčata, kamarády a hudbu, a otcovy snahy obhajovat svou zbabělost a konformismus z doby nacistické okupace a kolektivizace 50. Let ho příliš nezajímá. Útěk z domova se ukazuje jako bezúčelná procházka: cesta k „felliniovskému“ moři, kterou podniká Michalova parta vrstevníků, je nemožná, a hrdinovi nakonec nezbývá nic jiného než návrat.

Postava otcova bratra – malíře (ikonický Miroslav Macháček), který se uchýlil do venkovské samoty, ovšem v Bloudění otevírá téma umělecké tvorby jako možnosti, jak zůstat poctivý k sobě samému. Umělec jako postava, jež ve „zlé“ a neupřímné společnosti trpí a morálně kolabuje, protože neunese zodpovědnost za běh světa, je typickým romantickým charakterem. Máša, jehož bohaté „vnější“ inspirace jsou literární i filmové, tak souzní s četnými kolegy z francouzské nové vlny či s italskými filmovými existencialisty. Jean-Luc Godard a Michelangelo Antonioni byli ostatně zmiňováni i v souvislosti s režisérovým druhým režijním počinem, Hotelem pro cizince.

Máša, vnímaný do té doby jako autor realistických příběhů s politicky skeptickým zázemím, se v Hotelu pro cizince nečekaně vyjádřil prostřednictvím silně stylizované absurdní komedie mísící prvky grotesky a „kafkovského“ humoru. Osud básníka Petra Hudce (v podání debutujícího, šestadvacetiletého Petra Čepka) je předem znám: má být brzy zavražděn. Láska ke krásné, ale chronicky nevěrné Veronice (Taťána Fischerová) a konflikty s osazenstvem secesního hotelu plného podvodníků a podivínů Petra klasifikují jako zřejmou existenciální oběť, jejíž vrah není potrestán. To se spolu s obtížně čitelným humorem a nezvyklou stylizací obtisklo do spíše rozpačitého ohlasu Mášova výjimečného díla.

Hotel pro cizince je v rámci režisérovy tvorby výjimečný nikoli svou hořkostí, ale svým temně humorným charakterem. Ohlédnutím, které se natáčelo v dramatickém roce 1968 (ale mělo premiéru až 3. ledna 1969), se Máša vrací k civilnímu vyjádření (snad s výjimkou nečekaně groteskní scény s hrdinovou návštěvou příbuzných na venkově). Srozumitelnost se mu ovšem stala osudnou: Ohlédnutí popudilo komunistické poslance, kteří žádali jeho zákaz. Vedení Barrandova ho spolu s Jasného lyrickým vesnickým dramatem Všichni dobří rodáci označilo za ideologicky závadný film a měl být stažen z distribuce. Díky zmatkům, které panovaly při opětovném zavedení kinocenzury, však Ohlédnutí nakonec v omezené míře v distribuci zůstalo.

Ohlédnutí jako komplexní svědectví doby

Ohlédnutí spojuje milostný motiv s generační konfrontací připomínající Bloudění. Minulost spojená s válkou a padesátými lety ovšem tentokrát poznamenala ženu – bohemistku Olgu Machovou (osmatřicetiletá divadelní herečka Jiřina Třebická za svou první velkou filmovou roli získala Cenu Trilobit 1968). Změna důrazu z mužského hrdiny na ženskou postavu je ukotvena v literární předloze – stejnojmenné (rovněž autobiografické) knize dramaturgyně, spisovatelky a scenáristky z Laterny magiky Mileny Honzíkové, již ovšem Máša umístil do centra „zrcadlového“ příběhu.

Protagonistou (a vypravěčem m.o.) je tak třicetiletý scenárista František Černý (opět Mášův oblíbený Petr Čepek). Ten má adaptovat pro film úspěšnou novelu, v níž Olga vylíčila své traumatické zážitky z minulosti, jíž nepřestává žít a trpět. „Komunistická svatá“, jak ji František zlomyslně označí, se ve své knize „zpovídá a prosí o rozhřešení pro svůj život“. Olga usiluje o vyrovnání s minulostí zahrnující otce-lékaře zavražděného gestapem, její vlastní věznění a mučení nacisty a pobyt v ruské partyzánské jednotce. V 50. letech Olga krutě pocítila podivnost doby: přestože přesvědčeně působila na straně vítězů, ani ona neunikla výslechům na vnitru. Životy jejích blízkých zničil buď nacistický, nebo komunistický režim. (Jedna z postav, student v podání Oldřicha Víznera, kterého Olga vylučuje z fakulty, se dokonce ptá: „Jaký je rozdíl mezi fašistickou a komunistickou diktaturou?“)

Téma nacistické okupace je v Ohlédnutí pojato bez významných kontroverzí, snad s výjimkou náhodné smrti partyzánského komisaře přetavené na hřbitovním náhrobku v hrdinský čin a potyčky s nacistickou hlídkou, které Olga zastřelí psa (mimochodem režisér nechal zakoupeného německého ovčáka nechal při natáčení s asistencí cvičitele skutečně zabít). V kontroverzní a nápadité komplexnosti kritiky režimu za zločiny spáchané v 50. letech však Máša předčí většinu svých novovlnných kolegů. Zásluhu na tom má komplikovaná struktura umisťující do vyprávění hlavního hrdiny vzpomínky obou postav. Do minulosti Olgy a Františka autor nahlíží v precizně koncipovaných, útržkovitých retrospektivách (kterým přidává na autentičnosti použití archivních materiálů). Nejen Olga, ale také František má své zkušenosti s kultem osobnosti. Navíc se ženě svěří i se svým dětským zážitkem s pedofilním katolickým knězem (což je téma, které v dobové kinematografii i v mezinárodním kontextu zaznívalo jen ojediněle).

Rafinovaně filmařsky strukturované Ohlédnutí i zde popírá představu Máši jako autora, který se vždycky chtěl stát spisovatelem a ve svých filmech až příliš často dával přednost slovu před obrazem. Právě retrospektivy ukazují, že rozdíl mezi hrdiny je spíš názorový než generační (ostatně hrdina je jen o deset let mladší než Olga). František však pochází z úplně jiného světa než Olga, vlastně až z jiného typu filmu. Utápí se v módní pracovní i osobní krizi a zmarněné spisovatelské ambice si kompenzuje alkoholem. Nežije se svou rodinou, ale udržuje „bezcitný“ vztah s milující zpěvačkou Helenou (Věra Galatíková), jejž prokládá flirtem s protřelou Veronikou (Taťána Fischerová). Povrchní cynik na prahu Kristových let nezvládne ani setkání s Olgou, protože se ho pokouší degradovat na další svou milostnou eskapádu. Olga ho však naučila trpělivosti a pokoře. Jen ty ho podle vlastních slov opravňují, aby byl vypravěčem tohoto příběhu.

V Ohlédnutí tak znovu rezonuje motiv umělce- vypravěče, jenž v Mášově podání nabírá podobu romantizujícího autobiografického prvku. Máša vnímá film a literaturu jako médií, která umožňují společenskou angažovanost (Olga podle Františka pokračuje v „dělání politiky“ i svou autobiografickou knihou). Zatímco František se díky Olze vysvobodí z role znuděného řemeslníka, další Mášovy postavy jsou už poznamenané režisérovými osudy po roce 1971. Zatímco malíř z Bloudění a hrdina Hotelu pro cizince měli spíše existenciální problémy, jež Olga u Františka nazvala zbytečným přepychem, do Mášova světa vstupují autobiografické postavy násilně umlčených tvůrců. Antonín Máša postavu společností nepochopeného a uráženého umělce postavil i do středu svých posledních děl zrozených na pozadí „svobodné“ porevoluční doby - dramat Skřivánčí ticho (1989) a Byli jsme to my? (to bylo inspirované v roce 1990 režisérovou vlastní divadelní hrou). Podobně jako hrdinové těchto filmů - skladatel moderní hudby Chvála (Ladislav Frej) a divadelní režisér Jonáš (Leoš Suchařípa) - v sobě nese zodpovědnost příslušníka intelektuální elity i zubař Burda (Zdeněk Svěrák) z tragikomedie Co je vám, doktore? (1984), kterou natočil Vít Olmer podle Mášova scénáře. Zklamání z polistopadového vývoje pak zrcadlí postava novináře v divadelní tragikomedii Podivní ptáci (kterou v roce 1995 v Národním divadle režíroval Jan Kačer).

Ohlédnutí uvede kino Ponrepo 27. ledna v 17:30.

Ohlédnutí (ČSSR 1968), scénář a režie: Antonín Máša, kamera: Ivan Šlapeta, střih: Antonín Havelka, hrají: Jiřina Třebická, Petr Čepek, Miroslav Nohýnek, Věra Galatíková, Taťána Fischerová. 93 min.

(Tenhle text jsem psala pro Revue Filmového přehledu, kde jsem zaměstnaná jako půlredaktorka. Místo kratšího textu, který si můžete přečíst na webu NFA, mi nakonec vyšel formát předlouhý. Tak ho uveřejňuji alespoň tady na blogu.)    

Alan Rickman (21.2.1946 - 14.1.2016)

Když Smrtka sáhne moc hluboko do srdce a mezi nohy, nemám chuť psát nekrolog. Nejsem profesionál. Smrt Alana Rickmana - v pouhých devětašedesáti letech! - zatraceně bolí. Poslal jsem k šípku Českou televizi a Hospodářské noviny, nebudu to komentovat a psát o Opravdově, šíleně, hluboce, kde jsem se do něj poprvé zamilovala, o tom, jak mne pořád baví, že v Robinu Hoodovi: Králi zbojníků prostřednictvím svého šerifa z Nottinghamu ukradl film Kevinu Costnerovi. O Gruberovi ze Smrtonosné pasti, který potvrzuje, že film je tak dobrý, jako jeho zloduch. Pomlčím cudně, po austenovsku, o šlechetném plukovníku Brandonovi z Rozumu a citu. A nenapíšu nic o potterovském Snapeovi, což je role, díky které Rickmana "zná celý svět".

V textu o Králově zahradnici jsem napsala mnohé z toho, co je potřebné říct k Rickmanovi-filmovém režisérovi. Někde doma mám fotky z loňské tiskovky. Právě tenhle svůj druhý a bohužel poslední režijní počin Alan Rickman uváděl na pražském Febiofestu. Málokdy jsem viděla někoho, kdo by byl víc naživu. 

Joy aneb Zázračný mop v boji za americký sen

Před šesti lety patřilo boxerské drama Fighter mezi oscarové favority a v roce 2013 si stejně dobře stála krimi Špinavý trik. Další životopisný snímek režiséra Davida O. Russella – tragikomedie Joy – si ovšem tak silnou pozici zřejmě neobhájí. Na rozdíl od zmíněných titulů ji navíc provází pověst finančního propadáku. Joy, která ve čtvrtek vstoupila do českých kin, přitom vypráví o ultimativním naplnění amerického snu: inspirovala se životními osudy Joy Manganové, která se vlastními silami vypracovala v milionářku. Sedmapadesátiletý Russell, který u svých filmů působí rovněž jako scenárista a producent, tak potvrzuje pověst komerčně nevyzpytatelného tvůrce. Finančně se pravidelně drží při zemi, Joy s rozpočtem 60 milionů dolarů a dosavadními tržbami 54 milionů ovšem patří k jeho nejzjevnějším neúspěchům. Loni navíc tvůrce, třikrát nominovaný na Oscara za režii, uvedl do kin pod pseudonymem Stephen Green nevalnou komedii Accidental Love. Její výdělek lze nazvat tragickým.

I Joy potvrzuje, že Russell postrádá samozřejmou schopnost svého kolegy Stevena Soderbergha pracovat s populárními žánry přehledně. Příběh Joy tak sice připomíná divácky nesmírně úspěšnou Erin Brockovich (2000). Přímý, emocionální tah na bránu však autor divákům komplikuje dějovými odbočkami a komentáři, jejichž ironizující dopad zmírnil patrně fakt, že skutečná Manganová na filmu spolupracovala jako výkonná producentka.

Jennifer Lawrenceová je ovšem v titulní roli nezpochybnitelně opravdová a je docela dobře možné, že jí spolupráce s Russellem vynese přinejmenším další oscarovou nominaci (jednu získala za vedlejší roli ve Špinavém triku a jednu proměnila před čtyřmi lety za hlavní roli v režisérově vztahové tragikomedii Terapie láskou). Zářivý talent a plavá krása pětadvacetileté herečky umocňují působivost příběhu nezaměstnané matky dvou malých dětí, které blokuje život celá její nemožná rodina: v domě zatíženém hypotékou se sejdou její rozvedení rodiče i bývalý manžel, a z povzdálí škodí i nenávistně naladěná nevlastní sestra. Zatímco frustrovaná matka Terri (Virginia Madsenová) se fixuje na nekonečnou televizní soap operu, otec Rudy (Robert De Niro) se seznámí s bohatou italoamerickou vdovou (skvělá Isabella Rosselliniová). Ta se však ukáže jako tvrdá a nevstřícná obchodní partnerka začínající podnikatelky. Aby Joy uvedla na trh svůj prostý, leč „zázračný“ vynález – samoždímací mop – riskuje i střechu nad hlavou. Obyčejná žena v domácnosti ovšem osloví celou Ameriku v teleshoppingovém vystoupení stanice QVC.

Navzdory nejrůznějším protivenstvím se Joy z bezvýznamného outsidera promění v úspěšnou podnikatelku zásobující koupěchtivé lidstvo užitečnými vynálezy typu modifikovaného ramínka na šaty. Potřebuje pomoc přátel, nikoli však pohádkového prince (přestože ve hře je ex-manžel Tony podání atraktivního Édgara Ramíreze, a sympatický televizní produkční Neil v podání hereckého partnera Lawrenceové z Terapie láskou – Bradleyho Coopera). Diváka znalého klasických schémat jistě znepokojí i skutečnost, že vypravěčkou příběhu je Joyina laskavá, přející babička (Diane Laddová), a to i navzdory skutečnosti, že v polovině příběhu zemře. Mainstreamový příběh o cestě k úspěchu, kterého lze dosáhnout pouze vlastními silami, tak David O. Russell kombinuje s prvky, které jsou chytré, zábavné a místy báječně absurdní. Zaštiťuje se při tom populární sentencí, že ve Spojených státech se může prolnout obyčejné a neobvyklé, setkat se všechny rasy a příležitosti. A můžete dosáhnou svého snu.

Můžete – ale nemusíte. Takže Joy je velezajímavým filmem, ale nestala se hitem.

Joy
USA 2015, 124 minut
Scénář a režie: David O. Russell
Kamera: Linus Sandgren
Hudba: David Campbell, West Dylan Thordson
Hrají: Jennifer Lawrenceová (Joy Manganová), Édgar Ramírez (Tony), Robert De Niro (Rudy), Bradley Cooper (Neil), Virginia Madsenová (Terry), Isabella Rosselliniová (Trudy), Diane Laddová (Mimi)

Premiéra: 7. ledna

David Bowie (8. 1. 1947-10.1.2016)

Vynálezce Nikola Tesla v Dokonalém triku - to byla jedna ze signifikantních filmových rolí popové hvězdy, která se na plátně naneštěstí objevovala nesoustavně a s vnitřní přetržitostí. Podobně jako jiní přemýšliví tvůrci, Christopher Nolan nahradil ve filmu Bowieho muzikantské charisma charismatem filmové postavy, které by ovšem nemohlo fungovat bez představitelovy původní aury. Ta byla vyjadřovaná - na pódiu i ve filmu - nejrůznějšími maskami a převleky. Tam postupovali už Nicolas Roeg v Muži, který spadl na Zemi, Jim Henson v Labyrintu či Tony Scott v Hladu. Propojení filmové role a "teatrální" existence Bowieho-muzikanta chtě nechtě fungovalo i v okamžiku, kdy se hudební hvězda zkoušela pustit do "vážného" charakterního hraní zbaveného efektní masky (Veselé Vánoce, pane Lawrenci japonského režiséra Nagisy Óšimy).  

Díky zájmu o prezentaci na filmovém plátně (kterou jsem zaznamenala na kterési dávné Letní filmové škole díky Pennebakerově koncertnímu záznamu Ziggy Stardust a The Spiders from Mars) byly Bowieho fúze s filmem častější a úspěšnější než u jeho hudebních kolegů.

David Bowie, který začal směřovat k nové (a nepochybně vizuáně působivé) inkarnaci včera, už žádný další film nenatočí. Album Blackstar, které vydal v pátek, v den svých devětašedesátých narozenin, bylo dlouho očekávané a poslední. Klip nazvaný Lazarus, který k němu vznikl, je Bowieho posledním klipem. Tak poslouchejte a dívejte se. Nolanovský Tesla v Dokonalém triku nám přece připomíná, že kopie a reprodukce jsou věčně živé, možná živější, než originály. 

Rozhovor s Helenou Třeštíkovou: O Baarové, krému na boty a fenoménu kinematografie

Celovečerní dokument Zkáza krásou do kin přichází 7. ledna. O pohnutém osudu prvorepublikové hvězdy Lídy Baarové v něm vyprávějí Helena Třeštíková společně se spolurežisérem a střihačem Jakubem Hejnou. K rozhovoru jsme se s režisérkou sešly před Vánoci, po první veřejné projekci, která byla uspořádaná pro novináře.

Zkáza krásou mi připadá v rámci vaší práce dost nezvyklá. Jednak je to žánrově téměř čistý střihový dokument. A po stránce výroby je to váš „nejkolektivnější“ film. Produkuje ho vaše dcera Hana, která se podílela i na vyhledávání archivních materiálů. A hlavně – jako spolurežisér je podepsaný Jakub Hejna…

Jako se střihačem s Jakubem spolupracuji už sedm let, počínajeReném. Výborně si rozumíme. Do Zkázy krásou mne nahecoval právě on. Požádala jsem ho, aby mi udělal kopii toho dokumentu, který jsem natočila před dvaceti lety – Sladkých hořkostí Lídy Baarové. Natáčela jsem s tehdy jednaosmdesátiletou herečkou čtyři dny v jejím bytě v Salzburku. Metráž výsledného televizního dokumentu byla jen půlhodinová, takže mi zbyla spousta nepoužitého materiálu. Požádala jsem tehdy Českou televizi, aby ho uchovala. Jenže před čtyřmi lety, když jsme s Jakubem začali uvažovat o Zkáze krásou, jsem zjistila, že v televizi ten materiál smazali.

Jejda.

/pokračování rozhovoru najdete tady, v online časopisu NFA Revue/

Osm hrozných: Tarantinovo otrávené kafe

Od svého debutu, gangsterky Gauneři (1992), si Quentin Tarantino pečlivě udržuje pověst kultovního autora. Od začátku 90. let se v hollywoodské kinematografii stalo ledacos, i v dvaapadesáti ovšem patří k nejprovokativnějším mainstreamovým tvůrcům současnosti. Režisér morytátu Pulp Fiction – Historky z podsvětí či dvojdílného příběhu o ženské pomstě Kill Bill se při tom stále ještě opírá o oddanou fanouškovskou základnu, která tleská prakticky všemu, co řekne nebo udělá. Jako tvůrce je tak těsně spjatý se „svým“ publikem. Vysokou hru, kterou s diváky hraje, ovšem už nějaký čas provází Stockholmský syndrom.

O citové závislosti mezi obětí-divákem a jejím trýznitelem-režisérem vypovídá i Tarantinův nový film Osm hrozných, který právě vstupuje i do českých kin. V temně pesimistickém příběhu bezvýhradně odporných hrdinů dosahuje Tarantino úrovně svého „artového“ kolegy Larse von Triera: míra manipulace s divákem je řemeslně obdivuhodná, tempo rajcovně nepředvídatelné, vypravěčská originalita tak ryzí, že filmoví labužníci mohou ržát nadšením. A autor je morálně hrozný. Lidské tělo obsahuje čtyři až šest litrů krve, Tarantino jí však před divákovýma očima prolije mnohem víc než půl hektolitru statisticky vyceditelného z titulní osmy. Aktérů je totiž ve filmu víc. Zmasakrování se tak dočká i několik přehnaně milých, zcela nevinných a usměvavých postav – osazenstva osamělého stavení v zasněžené horské pustině Wyomingu, jehož majitelka Minnie provozuje galanterii a občerstvovací stanici pro dostavníky.

Ke slovu se dostává i Tarantinovo oblíbené explicitní násilí na ženách, byť se jeho obětí tentokrát stává „jen“ členka zločineckého gangu Daisy Domergueová, která ani po zatčení nelituje dosavadního násilnického života. V podání Jennifer Jason Leighové jde sice o cynického, vulgárního skřeta, současně však o ženu, která dokáže s kytarou zazpívat celkem lyrickou baladu. Tarantino je zkrátka v Osmi hrozných teatrálně nekorektní. Vše, čím provokuje (a samozřejmě mnohem víc) najdete spíš v béčkových hororech než ve westernech. Na místě je tak odkaz ke klasickému nízkorozpočtovému sci-fi hororu Johna Carpentera Věc (1982), kde krev na sněhu působila tak efektně… Osm hrozných ovšem není filmečkem pro žánrové nadšence. Je prestižním a hojně medializovaným dílem významného režiséra. Už začal sbírat ceny od odborníků. A vlivná distribuční společnost Weinstein Company film prezentuje jako favorita nastávajícího oscarového klání.

Míra zobrazování násilí a slovní hrubosti kupodivu umožňuje v USA přístupnost R (mládež do 16 let na něj smí v doprovodu dospělé osoby). A u nás na film smějí už patnáctileté děti. Nejsem myslím moc prudérní, ale snažte se prosím teenagery ve svém okolí přesvědčit, aby na ten film nechodili, protože to je šílená nuda.

Ježíš a božských 70mm 

Osm hrozných je šílená nuda, alespoň v pomyslné první polovině. (U nás jsou uváděny jak kratší verze, jež má 167 minut, tak delší, 187 minutová). Tarantino má tak dostatek prostoru na to, aby reklamou natěšeného diváka pořádně zmučil. V čase zvíci jednoho normálního celovečerního filmu posloucháte jen bezobsažné řeči postav, nejprve v dostavníku a pak uvnitř jediné místnosti. Sledujete, kterak lovec zločinců John Ruth (Kurt Russell) do povozu, jímž trasportuje do rukou spravedlnosti zlopověstnou Daisy, přibírá další dva cestující – svého afroamerického kolegu Marquise Warrena (Samuel L. Jackson) a usměvavého Chrise Mannixe (Walton Goggins), který tvrdí, že má být šerifem v městečku Red Rock, kam všichni směřují. Před ledovým blizzardem však hrdinové musejí hledat dočasné útočiště v Miniiině galanterii, kam už ráno dorazili cestující jiného dostavníku. 

Sněhová bouře může trvat i několik dní, postavám však trvá výrazně kratší dobu, než mezi sebou odhalí nesmiřitelné vazby a animozity a začnou se vespolek vraždit. Přestože jako v každém westernu hrají prim střelné zbraně, svou roli sehraje i konev kafe, do které jeden z protagonistů nalije jed (zatímco jiný vybrnkávána klavít Tichou noc). To se stane ve čtvrté kapitole z šesti, ve které Tarantino svého (k smrti znuděného a možná i pěkně naštvaného) diváka konečně „odmění“: vyprávění se mění v detektivku, v níž Warren funguje jako Sherlock využívající logických dedukcí. V potaz je třeba brát existenci cestujících druhého, tedy předchozího dostavníku - a hlas vypravěče (který supluje sám Tarantino). Dění se ostrým střihem vrací do slunného rána. Navenek ležérně uvolnění herci, vynikající kameraman Robert Richardson a skladatelský veterán Ennio Morricone promění fanšmekrovskou, leč statickou „divadelní hru“ v neméně sofistikovanou akční palbu. A význam má najednou i ten červený bonbónek uvízlý mezi prkny v podlaze. 

Vtipné čachry s vypravěčskou chronologií, uzávorkované do kapitol, jsou Tarantinovou specialitou. A obdobné hrátky s tempem najdeme i v chuťovce Grindhouse: Auto zabiják (1997). Osm hrozných je z hlediska „normální“ kinematografie drzým hazardem s diváckou trpělivostí, zapadá však do tarantinovského univerza. Očekávané jsou aluze na předchozí režisérovy filmy (fanoušky jistě rozjaří i takový detail, že postava Minnie si balí cigarety z fiktivního tabáku Red Apple). Předpokládaná je koncentrace známých herců i návrat tarantinovských veteránů: Michael Madsen jako honák Joe Gage tvrdící, že nejlepší je Štědrý den strávený s maminkou, nám připomíná, že Osm hrozných je vlastně „vánočním“ filmem. Osvědčeným režisérovým hercem je i Tim Roth, jehož úlisně zákeřná postava se představí jako kat Oswaldo Mobray (vypadá to však, že nahradil režisérova oblíbeného představitele podobných rolí, Christopha Waltze). 

Samuel L. Jackson (který patří k Tarantinovým stálým spolupracovníkům) se pak seveřanský veterán z občanské války dostává do konfliktu s bývalým jižanským generálem Smithersem (Bruce Dern). Boj Severu a Jihu o svobodu a demokracii doznívá v krveprolití, jehož bezúčelnost zpochybňuje samotnou existenci spravedlnosti. Warren hýčká v náprsní kapse osobní dopis od prezidenta Lincolna, a je lovcem zločinců soudícím, že by měl svou kořist dopravit před soud živou, a nikoli mrtvou (i když je to méně pohodlné). S současně je ovšem morálně nejodpornější postavou celého vyprávění. 

Záměrná nepřítomnost kladného hrdiny a zábavnost přítomných mravních monster upomíná na Gaunery a spojuje hroznou Osmu s tím podvratným segmentem kinematografie, již tak ostře kritizují všichni mravokárci. Pámbu ví, jestli se Tratinovi tentokrát povede uniknout lynči díky záběru sochy ukřižovaného Krista, kolem níž projíždějí oba dostavníky. Režisér sice okázale připomíná, že ví o existenci morálního imperativu, současně ovšem zůstává ateistou, jehož jediným pravým vyznáním a láskou je kinematografie. Můžeme diskutovat o míře mrazivého odstupu a zjevné stvořitelské lásky k odporným postavám. Nebo o tom, jestli tahle ultračerná groteska není temným a hořkým obrazem současných Spojených států jako světa násilí, nevíry a ztracených ideálů. Jako lekce pro diváky-oběti to není špatné, kolik ji ovšem pochopí a přijme z těch, kteří se smějí a tleskají, když devátá postava z osmi ustřelí Warrenovi varlata?

Co asi myslí režisér „skutečně vážně“? Patrně jen odkazy na milované, staré filmy a televizní westernové série typu Bonanzy, na kterých vyrůstal. Svébytně morální je jistě i rozhodnutí natočit film v nádherném, zaniklém formátu 70mm Ultra Panavision. To milovník celuloidu Tarantino dokonce rozšířil na omezené uvádění „nedigitální“ verze v USA na příslušné promítací technice.

Vrcholným aktem narcistní cinefilie je pak Tarantinova „bilanční“ strategie: film totiž nazývá a koncipuje jako své osmé dílo - v návaznosti na vrcholný, autobiografický umělecký opus Federica Felliniho 8 ½. To vzniklo v roce 1963, kdy se Taratino narodil - a kinematografie byla tak hrozně, hrozně nevinná. 

The Hateful Eight
USA 2015, 187, 167 minut
Scénář a režie: Quentin Tarantino
Kamera: Robert Richardson

Hudba: Ennio Morricone

Hrají: Samuel L. Jackson (major Marquis Warren), Jennifer Jason Leighová (Daisy Domergueová), Kurt Russell (John Ruth), Walton Goggins (Chris Mannix), Michael Madsen (Joe Gage), Demián Bichir (Bob), Bruce Dern generá Smithers), Tim Roth (Oswaldo Mobray), Channing Tatum (Jody), James Parks (O. B.),  Dana Gurrierová (Minnie MInková), Zoe Bellová (Judy)

Premiéra: 7. ledna 2015 

Hodně lásky do nového roku!

Zimní svátky trávím ve svém venkovském domě - a tady věci plynou trochu jinak než kupříkladu v Praze. Vánoce jsem prožila v naprostém klidu (i když mi z Tesca místo kapra přivezli jako náhradu lososa). Pokud jde o kulturní vyžití, nějak jsem neměla náladu na tolik pohádek najednou a uvítala program slovenské stanice Dajto, která na Boží hod vysílala Minority Report . Pak jsem zjistila, že jde o "televíziu pre chlapov" - takže se mi zase jednou připomnělo, jaký že to mám vkus. Ale ultraromantický trhák pro ženy, Lásku nebeskou, jsem si dala taky, aspoň kousek, jako každý rok. Povedlo se mi strefit se letos do toho momentu, kdy se postava Colina Firthe musí vyznat ze svých citů před nabitou portugalskou hospodou... portugalsky. Díky dramaturgii dcery a jejího partnera jsem na DVD viděla znovu Příběh Alvina Straighta a Kiešlowského Červenou.

Silvestra jsem oslavila už 30. prosince s přáteli, kteří si laskavě udělali čas před svými náročnými programy na poslední den roku. Udělala jsem pro ně láskyplnou paštiku... Na Silvestra jsem byla sama, nepila jsem a doupravila konečně ten rozhovor s Helenou Třeštíkovou o Zkáze krásou, který jsme dělaly krátce před Štědrým dnem pro on-line časopis Revue. Před půlnocí jsem už pěkně meditovala v podkrovním šeru a do časové reality mne vrátily až sousedovic dělbuchy. Takže jsem popřála hezký nový rok poněkud vyplašené slečně Erwině (kočka) a paní Kůně bydlící ve střeše. Zaobdivovala jsem vějíře ohňostrojů nad Borkem - a šla spát. Ráno jsem zjistila, že napadl jemný poprašek sněhu a menhiry v zahradě v něm vypadají dost elegantně.

Teď musím běžet nasypat slunečnicová semínka sýkorkám. Takže vám přeju, milí čtenáři, krásný nový rok. To, jaký bude, si určuje pro sebe každý z nás. Pro mne bude plný lásky, zdraví, štěstí, skvělých lidí a tvůrčí práce. A teď vy...