Porevoluční Česko se nepochybně stane časoprostorem, do nějž se domácí filmaři budou rádi vracet. Zatím ovšem období první poloviny 90. let inspirovalo především dobové komedie o „divokém kapitalismu“. Nyní se do období po listopadu 1989 vrací psychologické drama Radima Špačka Místa, které právě přichází do našich kin. Střet s diváckým očekáváním je přitom logický: od Špačka všichni očekávají další artové drama ve stylu Pout (2009). Zvlášť, když se čtyřicetiletý tvůrce jako se scenáristou znovu spojil s Ondřejem Štindlem. Předchozí opus autorské dvojice se během uplynulých pěti let usadil v povědomí odborné veřejnosti jako jeden z nejlepších filmů desetiletí. Příliš se ovšem nedivím, že samotní autoři se odmítli věnovat něčemu jako „Poutům 2“.
Premiéra 18. září 2014
Místa se odehrávají zhruba deset let po Poutech. Temnou normalizační Prahu 80. let nahradilo letně prosluněné, fiktivní malé město kdesi na severu Čech. Depresivní obžaloba normalizace uzrála do zralé, realistické skepse. A hrdinu středních let nahradil protagonista na prahu dospělosti - v pomyslném „autobiografickém“ věku autorů na počátku v 90. letech. Devatenáctiletého Adama a jeho nejlepšího kamaráda Marka ovšem pronásleduje podobná otázka, jaká zkultovněla díky protagonistovi Hřebejkových Pelíšků v podání Jiřího Kodeta: „Kolik času tomu tady ještě dáváš?“
Poflakování o prázdninách, vyplněných mytím okýnek aut stavících u místní benzínky, by mohlo být vyplněné jen znuděným kamarádským mudrováním, pitkami a samoúčelnými provokacemi, ke kterým impulsivního, psychicky nevyváženého Marka svádí touha „vypadnout jinam“. Snaha vyletět z rodného hnízda je ovšem dramatickým hybatelem řady generačních příběhů, jejichž protagonisté musejí po maturitě skládat skutečnou zkoušku dospělosti. Špaček a Štindl to jako znalci kultovní (nejen) hollywoodské kinematografie dobře vědí – a proto Markovi a Adamovi posílají do cesty svůdnou femme fatale v podobě jejich vrstevnice Anny. A s ní i nový žánr.
Protřele naivní dívka, která „není úplně blbá“ a také „není úplná mrcha“, je totiž nade vše milovanou dcerou místního mafiána Kaisera. S postavou psychopatického zbohatlíka, který má rád na rukou čerstvou krev, se atmosférické vyprávění o jednom létě proflákaném ve třech mění v krimithriller, za jehož kmotry si autoři Míst zřejmě vybrali žánrové experimentátory Davida Lynche a Quentina Tarantina (a možná i Davida Finchera).
Když přízraky táhnou tmou…
Protřele naivní dívka, která „není úplně blbá“ a také „není úplná mrcha“, je totiž nade vše milovanou dcerou místního mafiána Kaisera. S postavou psychopatického zbohatlíka, který má rád na rukou čerstvou krev, se atmosférické vyprávění o jednom létě proflákaném ve třech mění v krimithriller, za jehož kmotry si autoři Míst zřejmě vybrali žánrové experimentátory Davida Lynche a Quentina Tarantina (a možná i Davida Finchera).
Když přízraky táhnou tmou…
Místa vedle řady lynchovských momentů citují jak Tarantinův „mazaný twist“ z Pulp Fiction, tak „řezání ucha“ z Gaunerů. V rámci dráždivě nervního, staccatového rytmu vyprávění nabízejí ovšem i řadu originálních momentů, v nichž jasně zarezonuje promyšlenost a kultivovanost nepevně provázané skládanky. V jedné z nezapomenutelných scén filmu se trojice hrdinů, svázaná těsnými pouty okázale libertinské svobodomyslnosti, ocitá v lokálním rozhlasovém studiu v roli diskžokejů. „Můžete si myslet, že jsme se vám jen zdáli“, vzkazují Adam s Markem nakonec posluchačům.
Postsychrony ve stylu Sedmikrásek sice snižují výkony talentovaných, mladých hlavních představitelů Vladimíra Polívky, Jana Ciny a Johany Matouškové, existence trojice hrdinů ovšem filmově fantomatická není. V rámci české kinematografie jde naopak o postavy zcela výjimečně, vážně propracované po stránce psychologie i vzájemných vztahů.
Potěšující je, že i ženské postavy jsou dramaticky životaschopné a unikají rolím „trpících světic“, které čeští filmaři tolik milují. Nositelem titulní tématu spojeného s hledáním vlastního „morálního“ místa ve světě se ovšem nakonec stává Adam. Je napínavé pozorovat, kterak se ze slušného a citlivého mladíka stává muž poznamenaný kompromisním a posléze i zločinným jednáním (byť posunutým do podoby spravedlivé westernové pomsty). Zatímco Kaiser je starším bratrem estébáka Antona z Pout, fungujícím stejně dobře i v novém režimu, Adam je zajímavou variantou českého „chcípáka“, který se přes bolestínství, zbabělost a pasivitu propracuje k mužské zodpovědnosti za svět.
Potěšující je, že i ženské postavy jsou dramaticky životaschopné a unikají rolím „trpících světic“, které čeští filmaři tolik milují. Nositelem titulní tématu spojeného s hledáním vlastního „morálního“ místa ve světě se ovšem nakonec stává Adam. Je napínavé pozorovat, kterak se ze slušného a citlivého mladíka stává muž poznamenaný kompromisním a posléze i zločinným jednáním (byť posunutým do podoby spravedlivé westernové pomsty). Zatímco Kaiser je starším bratrem estébáka Antona z Pout, fungujícím stejně dobře i v novém režimu, Adam je zajímavou variantou českého „chcípáka“, který se přes bolestínství, zbabělost a pasivitu propracuje k mužské zodpovědnosti za svět.
Tento svět je zatěžkán přítomností přízraků, o kterých v další z nezapomenutelných scén filmu v klasickém countryovém songu Nebeští jezdci zpívá Waldemar Matuška. Přízraky táhnou tmou a z minulosti se vynořuje dávná vina Adamova dědečka. Není tedy žádnou náhodou, že se vyprávění odehrává v sudetském prostoru, kde straší přízraky minulosti dodnes.
Depresivní ladění příběhu pak do porevoluční doby plné energie a nadějí pasuje jen proto, že jde svého druhu o „vzpomínkový“ film. Jeho autoři logicky reflektují danou dobu z dnešního pohledu – s pocitem pamětníků středního věku, tesknících za iluzemi zmarněnými v následujících letech.
Depresivní ladění příběhu pak do porevoluční doby plné energie a nadějí pasuje jen proto, že jde svého druhu o „vzpomínkový“ film. Jeho autoři logicky reflektují danou dobu z dnešního pohledu – s pocitem pamětníků středního věku, tesknících za iluzemi zmarněnými v následujících letech.
Ondřej Štindl je ambiciózní autor a ukousl si tak velké sousto, že mu s ním měl pomoct skutečně silný dramaturg. Místa ovšem naneštěstí honí příliš zajíců najednou a postrádají pevnější dramatickou strukturu, což asi nejhůř působí v několikanásobném konci. Navíc autoři trpí panickým strachem z doslovnosti, takže diváka matou závažnými nejasnostmi i „nevšedními“ způsoby, jak mu podat důležité informace. Kupříkladu zjistit, že jde svého druhu o retro odehrávají se v roce 1992, vyžaduje především dobrou znalost dobové popkultury. A uhádnout, co a kdy se vlastně stalo na „kótě 651“, je myslím nad síly pomyslného průměrného diváka.
Místa nejsou Pouta, jsou jiná, protože na otázku se neodpovídá otázkou a do stejné řeky nelze vstoupit dvakrát. Nejen Štindl, ale i Špaček se ve svém novém filmu profiluje jako výjimečný „myslící“ autor, který chce - a umí - oslovit diváky. A o kameře Jaromíra Kačera se nedá říct nic jiného, než že je báječná. Už se těším na další film, který tihle tři společně udělají.
/Tenhle text jsem napsala do Lidových novin. Za možnost uveřejnit ho i tady na blogu redakci děkuju./
Česko / Slovensko 2014, 108 minut
Režie: Radim Špaček
Scénář: Ondřej Štindl
Režie: Radim Špaček
Scénář: Ondřej Štindl
Kamera: Jaromír Kačer
Hudba: David Boulter, Václav Havelka
Hrají: Vladimír Polívka (Adam), Jan Cina (Marek), Johana Matoušková (Anna), Robert Nebřenský (otec), Jiří Štrébl (Kaiser), Ludmila Vasiljeva-Kolimečková (Olina), Jakub Gogál (Ládík), Ivan Romančík st. (dědeček), Taťjana Medvecká (matka), Ondřej Malý
Hrají: Vladimír Polívka (Adam), Jan Cina (Marek), Johana Matoušková (Anna), Robert Nebřenský (otec), Jiří Štrébl (Kaiser), Ludmila Vasiljeva-Kolimečková (Olina), Jakub Gogál (Ládík), Ivan Romančík st. (dědeček), Taťjana Medvecká (matka), Ondřej Malý
Premiéra 18. září 2014