Podobně jako v případě filmu Alice Nellis, i MY 2 je dílem ženských autorek: ve formátu celovečerního filmu se jako debutantka představuje česká režisérka jugoslávského původu Slobodanka Radun. Ta se na scénáři podílela spolu s Radkou Denemarkovou. Spojení úspěšné spisovatelky s třiačtyřicetiletou absolventkou pražské FAMU působí šťastně. Šestačtyřicetiletá Denemarková je držitelkou tří cen Magnesia litera a píše docela jinou ligu než populární psavci zasahující do českého filmu – Michal Viewegh či Barbora Nesvadbová.
Kvality Denemarkové se samozřejmě obtiskují i do filmu, jehož start v kinech provází i vydání stejnojmenné knihy. Křehký, komorní příběh a la these se neutápí v banalitách, i když jeho zápletka a design jsou efektní. Protagonistkou vyprávění je elegantní Ema, která se jednou v noci ocitne přede dveřmi svého homosexuálního kadeřníka Tonyho. Mladý muž pozve rozrušenou zákaznic s monoklem na oku dál – a netuší, že jeho byt se z azylu na jednu noc změní v dlouhodobé útočiště bezradné ženy.
Ema má ve třiceti letech za sebou jen jediné – desetileté manželství s mužem, který ji – jak právě zjistila – dlouhodobě podváděl. Potřebuje čas na to, aby se dala dohromady. V tom jí ovšem moc nepomáhají rodiče, jejichž prostřednictvím se ji agresivní nevěrník snaží přimět k návratu. Svět Tonyho, kterého vlastně vůbec neznala, tvoří prudký kontrast k její dosavadní existenci. Radovánky v nočních klubech, sex na jednu noc, povrchní existence v kadeřnickém salonu… Tony se zdá být Eminým naprostým protikladem. Ani on ovšem není šťastný: třeštivě svobodný život ho už unavuje.
Dva osamělí lidé navazují vztah, který by je z bodu nula posunul dál – k sebevědomé, vnitřně stabilní existenci. „Pikantní“ zápletka se rozvíjí očekávaným způsobem, Radka Denemarková má však jako scenáristka vkus a nezajímá se o zbytečnosti. Dialogy působí nebanálně, postavy jsou věrohodné a živé, i když nepřekračují hranici mezi konkrétními lidmi a sociálními typy. Režisérka zvládá i ošemetné situace (přestože spíš než rvačky umí režírovat rozhovory v posteli). Vyprávění se odehrává převážně v Tonyho starostlivě zařízeném bytě. Intimitu narušují mobily: otravují i svádějí, postavy je někdy neberou a jindy se jimi nechají vylákat ven, do metropole žijící z noci na noc, hladově, třpytivě, povrchně.
![](http://1.bp.blogspot.com/-STJygBe1-pc/VHRA8APrS1I/AAAAAAAAaaw/ietu6qDJ38w/s1600/my.jpg)
Slobodanka Radun je jako režisérka sebejistá, její film dýchá. Lidský mikrokosmos, který vytvořila, působí apartně, ale není povrchní. Celistvý design je dílem týmu, který má zkušenosti především z komerční tvorby: kameraman Jiří Málek je ceněným autorem videoklipů a reklam (a spolupracoval hlavně s dokumentaristou Martinem Marečkem). Důležitou roli u díla, vytvářeného vesměs debutanty, hrál zkušený střihač Jiří Brožek. Hlavní režisérčinou oporou jsou ovšem herci – stále populárnější Jana Plodková a stále zajímavější Ondřej Nosálek. Civilní kontrast k jejich dynamickým, emocionálně stylizovaným kreacím tvoří Milena Steinmasslová a Luděk Sobota v rolích hrdinčiných strašných, ale pochopitelných rodičů. Jen manžel v podání Jiřího Vyorálka zůstává nevděčnou plakátovou figurou.
K „zářezům“ Slobodanky Radun patří i hudební složka. Vyprávění občas příliš naředí atmosférický „klip“, Jan P. Muchow nicméně potvrzuje svou spolehlivost. Jednu skladbu pro autorku dokonce složil a nahrál britský nezávislý režisér Mike Figgis.
Film MY 2 má tak parametry spíše evropské než české – a úspěch u diváků tomuto malému filmu můžeme předvídat i přát.
Scénář: Radka Denemarková, Slobodanka Radun
Kamera: Jiří Málek
Kamera: Jiří Málek
Hudba: Jan P. Muchow, Mike Figgis
Hrají: Jana Plodková (Ema), Ondřej Nosálek (Tony), Milena Steinmasslová (matka), Luděk Sobota (otec), Jiří Vyorálek (manžel), Václav Havelka, Ivan Lupták, Johanna Tesařová, Ondřej Malý
Premiéra: 20. listopadu
Premiéra: 20. listopadu
(Tenhle text jsem napsala do Hospodářských novin. Za možnost uveřejnit ho i zde redakci děkuju.)