Prohledat tento blog

pátek 31. října 2014

Až po uši: nový Hřebejkův seriál

Od neděle 2. listopadu se diváci programu HBO začnou pravidelně setkávat s hrdiny komediálního seriálu Až po uši. Pod třináctidílým projektem je jako režisér podepsaný Jan Hřebejk. Zkušený tvůrce má už na svém kontě seriál z dětské ozdravovny Kde padají hvězdy (1996). Podílel se i na televizních cyklech Nejlepší Bakaláři (2012) a Škoda lásky (2013). Spojení sedmačtyřicetiletého Hřebejka s HBO je logické: jako autor rád experimentuje a tato společnost nabízí v rámci své původní tvorby filmařům značný prostor k seberealizaci. Nikoli veřejnoprávní ČT, ale právě placená kabelovka tak dlouhodobě následuje (a utváří) celosvětový trend.

HBO Europe je sice vázaná na mateřskou americkou centrálu, už deset let však intenzivně pracuje na vývoji vlastních, českých pořadů. Jejím zatím nejvýznamnějším počinem zůstává vynikající třídílná minisérie Hořící keř (2013). Vedle filmové a dokumentární tvorby se společnost samozřejmě zabývá i seriálovou tvorbou. Tady je však situace složitější: zatím vyvinula jen dva převzané formáty vycházející z izraelských předloh – Terapii a Hřebejkovo Až po uši. Příběhy psychiatra a jeho pacientů byly vázány na seriál BeTipul (2005), jehož dalí verze vznikly i v USA, Británii, Japonsku či Polsku. Až po uši vychází z izraelského seriálu Matay Nitnashek (2007), podle kterého už před třemi lety vznikla maďarská verze Társas játék.

Jak to udělat hezky, česky

Až po uši samozřejmě mechanicky nepřeklápí originální seriál. Hřebejk se scenáristkami Ivou Klestilovou a Terezou Dusovou osudy devíti hrdinů nápaditě a starostlivě proměnili ve specificky českou vztahovou mozaiku. K tomu silně přispívá i atraktivní a přitom živé dějiště příběhů – střed Prahy kolem Vltavy. Nevzrušeně plynoucí řeka protínaná obloky mostů ukotvuje tři bouřlivé vztahové trojúhelníky, které se do sebe během třinácti dílů stále víc zakliňují.

Občasné zrychlené záběry definují městský dopravní ruch jako nedůležitý. Elegantně pojaté postavy ostatně nejsou těmi typy, které by mohly vkročit do nacpané tramvaje. Pokud se přemisťují, tedy v lesklých automobilech či křepkou chůzí (hrdinka Šárka si navíc zlepšuje kondici běháním po Vyšehradě). Stejně jako v Hřebejkově Krásce v nesnázích (2006) či ve filmech Jiřího Vejdělka jde i v tomto seriálu o fiktivní, efektně vydesignovanou Prahu odpovídající zvolenému žánru. Metropole je bezvýhradně krásná, romantická a přitom moderní. Postavy se potují po módní náplavce, míjejí Tančící dům a setkávají v módních kavárnách a vinárnách (včetně Hřebejkovy vlastní Bokovky). 

V protikladu k apartnímu designu, o jehož nonšalantní šmrnc se postaral kameraman Asen Šopov, jsou ovšem vztahy postav silně neuspořádané. Chaos způsobují neosobní internet a mobily, které by naopak měly život zjednodušovat. Šéfka reklamní agentury Šárka chodila s ženatým majitelem autosalonu Milanem, její život však změní výtvarník Jakub. Ten je však stále pod vlivem manipulativní Markéty. Chronický sukničkář Milan beznadějně propadne kouzlu nosaté Emy, aniž tuší, že jde o kamarádku jeho ženy - Zuzany. Ta se zase vášnivě zaplete se slovenskou masérkou Lindou. V proměnlivém předivu vztahů hrají prim hrdinové střední generace, jejichž věk se přibližuje čtyřicítce. (V izraelské a maďarské verzi jde hlavně o postavy spíš nad třicet.) Rodiče a děti hrdinů jsou záměrně odsunuti stranou, přestože v násilně konstruovaném finále dojde ke katarzi skrz postavu Šárčiny matky – stárnoucí herečky Carmen. 

Seriál Až po uši je zvláště ke konci – patrně vinou souboje dramaturgie s izraelskou předlohou - žánrově nejistý. Jeho specifikem vůči původní verzi je totiž razantní posun v žánru. Předloha izraelské herečky a scenáristky Dalit Kahanové byla romantičtější a melodramatičtější, maďarská verze působí civilněji a „sociálněji“. Obě však postrádaly samozřejmost a humor, který patří k největším devizám Hřebejkova projektu. 

Až po uši je místy pikantní jako chilli paprička v jablečném závinu, což se netýká jen lesbického vztahu Lindy a Zuzany, ale i mluvy postav. Přesvědčivé, rázně vtipné dialogy se staly výzvou pro herecké představitele, jejichž výběr a souhra patří k dalším nepřehlédnutelným kvalitám seriálu. Jan Hřebejk – jak je jeho zvykem – nonšalantně mísí populární herce s jejich méně známými kolegy. A vrací se k hercům, které už jednou objevil. Vedle osvědčeně hvězdné hvězdy Anny Geislerové velmi příjemně překvapuje charismatický Jiří Havelka jako Jakub. Hynek Čermák (Milan) a Lenka Krobotová (Markéta) se vyžívají v nezvykle negativních charakterech, a pozadu za nimi nezůstává v roli Šárčina otce i překvapivě obsazený režisér Ivan Vojnár. Jirka Čvančarová a Jana Kolesárová rozehrávají lesbický vztah způsobem tak vášnivým a jemným způsobem, že jsme ho v českém prostředí ještě neviděli. 

Samostatnou kapitolu tvoří Anna Polívková jako krásná ošklivka Ema a Radek Holub coby nesmělý ctitel Karel. Odvaha, s jakou Až po uši traktuje lásku dvou žen, ovšem vymizela v líčení vztahu dvou „ošklivců“. Zdvořilá vážnost, s jakou jsou i v těch nejsměšnějších momentech pojímány ostatní postavy, zde bůhvíproč ustupuje groteskní stylizaci. Ta – spolu s melodramatičností - v závěru destabilizuje vypravěčskou celistvost Hřebejkova seriálu.

To však patrně přehlédne publikum, během třinácti dílů bezpečně polapené do náruče Hřebejkovy láskyplné, nápadité profesionality. Jako dárek, který dává HBO Europe svým divákům k dvacetiletí působení na českém trhu, tedy Až po uši rozhodně obstojí. 

Až po uši
ČR 2014, 13xcca 30 minut
Režie: Jan Hřebejk
Hrají: Anna Geislerová, Jiří Havelka, Hynek Čermák, Jana Kolesárová, Lenka Krobotová, Anna Polívková, Jitka Čvančarová, Jana Švandová, Jaromír Hanzlík, Ivan Vojnár
Premiéra prvního dílu: 2. 11. 2014, 20:00

středa 22. října 2014

Soudce: Tuplovaný hamburger v soudní síni

Sezóna výročních filmových cen je ještě v nedohlednu, v kinech se však pomalu začínají objevovat filmy pošilhávající po oscarovém ocenění. Patří mezi ně i slzopudný snímek Režiséra Davida Dobkina Soudce, který právě přichází do našich kin. Pokud jde ovšem o kategorie, v nichž film můžeme brát vážně, stojí nám za pozornost jen herecké výkony. Robert Duvall a Robert Downey v rolích zestárlého, tyranského otce a jeho odcizeného, rebelského syna odvádějí bezchybnou práci.

Samotný film je ovšem ukázkovou přehlídkou klišé. Když k tématu traumatizované rodiny přidáme profláknuté motivy rakoviny, návratu do maloměstského rodného hnízda, ztráty paměti a soudního přelíčení, máme před sebou na plastovém tácku výstavní hollywoodský hamburger. Soudce je příliš syntetický na to, aby se na něj sebíhaly sliny. Banální scénář Nicka Schenka a Billa Dubuquea doplňuje Dobkinovo nenápadité řemeslo, takže do případných divákových slz se mísí pořádná porce „éček“. 

Výsledku nesvědčí ani nadměrná, téměř dvouapůlhodinová metráž. Dosavadní tržby v kinech svědčí o tom, že zdánlivá sázka na jistotu nevyšla ani v amerických kinech, jehož návštěvníci mají pro žánr melodramatu větší slabost než evropské publikum.

Návrat ztraceného syna

Soudce sice působí jako tuplovaný hollywoodský kýč, jeho příběh je však založen na tom, že hlavní hrdina zprvu okázale pohrdá slzami, city a rodinnými vazbami. Nový hrdina Roberta Downeyho se tak příliš neliší od jiných hercových postav z poslední doby - Sherlocka Holmese ze série akčních detektivek či Tonyho Starka alias Iron Mana z comicsové série Avengers. Když ovšem protagonistu Soudce okleštíme od jeho vtipných, sebestředných „hlášek“ a provokativně excentrického chování, máme před sebou postavu až biblicky tradiční – pokorného, ztraceného syna.

Cynický Hank Palmer se do rodného městečka kdesi v Indianě vrací po letech nepřítomnosti na matčin pohřeb. S sebou si přináší pověst pragmatika, kterému jsou pojmy morálka a čest ukradené. Doma nachází své dospělé bratry – ženatého, rezignovaně spokojeného Glena (Vincent D'Onofrio) a mentálně retardovaného Dalea (Jeremy Strong) – především však svého starého, přísného otce Josepha (Duvall). Ten strávil dvaačtyřicet let v soudní síni, kde se choval stejně nesmiřitelně a tvrdě jako doma. 


Rozložení sil se změní v okamžiku, kdy je Joseph obviněn ze zločinu: v den manželčina pohřbu podle všeho svým vozem smrtelně zranil muže čerstvě propuštěného z vězení, kam ho kdysi poslal za vraždu. Soudce měl všechny důvody zesnulého nenávidět. A protože si na nehodu nepamatuje, sám považuje svou vinu za možnou. Jediný, kdo může náhle bezbranného starce zachránit před rozsudkem smrti, je Hank. Vztah syna a otce je ovšem tak napjatý, že se soudní pře mění v zápas na život a na smrt, plný vzájemné divoké animozity...

Film samozřejmě dopadne tak, jak má – a jediné, co je na něm skutečně vzrušující, je herecké střetnutí „dvou Robertů“ – Downeyho a Duvalla. Postava Hanka Palmera byla napsána na míru Robertu Downeymu, který patří z nejlépe placeným americkým hercům současnosti (na Soudci se navíc poprvé představuje jako výkonný producent). Třiaosmdesátiletý herecký veterán Robert Duvall má na své kontě desítky rolí (a Oscara za drama Tender Mercies z roku 1983). A potěšující je, že Duvall nakonec hyperaktivního exhibicionistu Downeyho - s lakonickým stoicismem – strčí do kapsy.

Soudce nás tak navzdory své duchaprázdnosti učí, že na světě přece jen existuje nějaká spravedlnost. Byť jenom estetická. 

The Judge
USA 2014, 142 minut
Režie: David Dobkin
Scénář: Nick Schenk, Bill Dubuque
Kamera: Janusz Kaminski
Hudba: Thomas Newman
Hrají: Robert Downey, Jr. (Hank Palmer), Robert Duvall (Joseph Palmer), Vera Farmigaová (Samantha), Jeremy Strong (Dale), Vincent DˇOnofrio (Glen), Leighton Meesterová (Carla), Billy Bob Thornton (Dickham)

Premiéra: 23. 10. 2014

(Tento text jsem napsala do Hospodářských novin, Za možnost uveřejnit ho i zde na blogu redakci děkuji.)

úterý 21. října 2014

V tichu čili Obrázky z doby holocaustu

Zdeněk Jiráský má v pětačtyřiceti letech za sebou fenomenální debut - sociální drama Poupata, jež mu před třemi lety zajistilo pověst jednoho z nejzajímavějších českých filmařů. O tom, jak může taková dobrá pověst zatěžovat, svědčí rozporuplné přijetí Jiráského nejnovějšího počinu - hraného dokumentu V tichu, který právě přichází do našich kin. Autora Poupat, ověnčených čtyřmi Českými lvy a dvěma Cenami české filmové kritiky, totiž málokdo vnímá v kontextu jeho předchozí práce.

Jiráský se nicméně etabloval jako ceněný televizní dokumentarista - a film V tichu, natočený v česko-slovenské koprodukci, nenavazuje ani tak na Poupata jako spíš na tuto jeho dosavadní tvorbu. Nejvíc souvislostí má nový film s celovečerním hraným dokumentem Jagellonci (2012), který svými kvalitami připomíná obdobné projekty z dílny renomované stanice BBC. 

Ke zklamání z Jiráského nového snímku ovšem dochází především proto, že V tichu je filmem, který by měl zdobit spíš televizní obrazovku. Na filmové plátno ho český distributor poslal patrně i proto, že režisérovo jméno představuje pro diváky stále ještě slušnou reklamu. Je pravda, že kinodistribuce je v poslední době otevřená i dokumentární tvorbě a nejrůznějším žánrovým experimentům. Právě proto se však Jiráského V tichu, působící nevýbojně a - navzdory experimentálním prvkům - v některých ohledech konzervativně, dostává do silných, konkurenčních kontextů. Volba hraného žánru žánru jim ještě přidává na ničivosti, protože o holocaustu vznikla v mezinárodním filmovém prostoru spousta opravdu silných dramat.  

Námět přitom vyhlíží jako neselhávající výhra. Inspirací se totiž stalo bádání slovenské muzikoložky Agáty Schindlerové a zabývající se mimo jiné i neblahým nacistickým „Lexikonem“ ze 30. let – seznamem hudebníků židovského a neárijského původu, určených k vymazání z historie. Tento seznam obsahuje tisíce jmen a nechybějí v něm celebrity typu Gustava Mahlera, osudy mnohých jiných umělců, „nepohodlných“ Třetí říši, však byly zapomenuty. Jiráský si z nich nakonec vybral čtyři osobnosti, jejich životní příběhy mohou na diváky působit nejen atraktivně, ale svým způsobem i typicky.

Umělecký výzva a zmarněná příležitost

Projekt, který se původně jmenoval Deník Agáty Schindlerové, Jiráský přijal jako zakázku, ovšem s vědomím, že bude mít při realizaci volnou ruku. Film vznikal dva a půl roku kvůli přetržitému toku financí, úsporný rozpočet na něm však není vidět. Sporně ovšem působí některá autorova rozhodnutí, která změnila dokumentární projekt ve svébytnou formu hraného filmu. 

Téma bylo dané, forma se však průběžně měnila, dokonce i během postprodukce. Původní nápad vyprávět pouze obrazem a hudbou musel Jiráský ve fázi střihu opustit kvůli větší divácké sdělnosti. Ve filmu V tichu je tak nakonec přítomno mluvené slovo v podobě vnitřních monologů postav, které se často velmi nešťastně dublují s obrazovým sdělením. Dodatečně vymyslel Jiráský i vizuální leitmotiv vzniku Lexikon, který je jakýmsi protipólem spielbergovského Schindlerova seznamu. Důležitou roli tu hraje zvukový design: vedle harmonizující hudby mísící bezproblémově klasiku a kompozice skladatele Martina Hasáka zazní i neladné a umělé zvuky. Ty suplují dramatické vnitřní prožitky hlavních akrétů - klavíristy a skladatele Karola Elberta, baletky Alice Flachové, německého skladatele Arthura Chitze a vídeňské klavíristky Edith Krausové. 

Původně plánovaný dokument s hranými sekvencemi se změnil v hraný film těsně upnutý na historickou realitu i na její vnitřní, poetický odraz. V domácí kinematografii má tento přístup jen málo předchůdců. Vedle Sentimentu režiséra Tomáše Hejtmánka (2003), ve kterém si zemřelého režiséra Františka Vláčila zahrál Jiří Kodet, se diváci mohli letos s obdobnou metodou setkat u dokudramatu Josefa Císařovského Ztracen 45. To vycházelo z deníků slavné vdovy - Jarmily Čapkové.

Na rozdíl od Hejtmánka a Císařovského nevypráví Jiráský jeden silný příběh, ale skládá dohromady obrázkovou mozaiku ve dvou náladově kontrastních částech. Nejprve nabízí přemrštěně idylické, pastelovými tóny vybarvené momentky ze života protagonistů před úderem nacistické agrese. V části věnované utrpení hrdinů v koncentračních lágrech nastupuje temná stylizace ve stylu nedávného dramatu Colette. Obě polohy bohužel navzdory umu kameramana Michala Černého vyznějí banálně. A nic na tom nezmění ani zdatní herečtí představitelé, mezi nimiž dominuje Judit Bárdosová jako Edith, známá ze sportovního dramatu Fair Play.

Jiráský často zatěžuje vyprávění melodramaticky přibarvenými motivy a vrší je do emocionálně vyprázdněných schémat. Po Polanského Pianistovi už klavír vyhozený z okna nejspíš nikoho nedojme… Dané „poetično“ navíc účinně blokuje možnost dozvědět se o postavách víc. Lakonicky podaná fakta by patrně působila silněji než celá Jiráského evokace, byť sympaticky osobně zaujatá. To však už mluvíme o filmu, který nevznikl. 
 
V tichu
ČR 2014, 84 minut

Režie: Zdeněk Jiráský
Hrají: Judit Bárdosová, Ján Gallovič, Kristína Svarinská, Laco Hrušovský, Dana Košická
Premiéra: 16. října 2014

(Tenhle text jsem napsala do Lidových novin. Za možnost publikovat ho i zde na blogu redakci děkuju.)

pátek 10. října 2014

Andělé všedního dne zařizují felaci

Michal Viewegh je nejadaptovanějším porevolučním českým autorem. Jeho knížky zaujaly komerčně nejschopnější české režiséry, Jana Hřebejka (Nestyda) i Jiřího Vejdělka (Účastníci zájezdu). K těm se nyní přidává další i Alice Nellis, jejíž tragikomedie Andělé všedního dne právě vstupuje do kin. Úspěšná česká režisérka se adaptace spisovatelova románu z roku 2007 ujala sama.

Námět knihy určilo vyrovnávání spisovatele s otcovou smrtí, ale filmová adaptace má neosobnější charakter. V obou případech nicméně čtyřčlenný andělský tým přichází na zemi, aby sledoval lidi, kteří mají večer zemřít. Nebešťané se vzrůstajícím znepokojením sledují, jak „jejich“ svěřenci malicherně zmarňují poslední hodiny společného života. Shodou okolností jde o některé členy dvou rodin, které byly donedávka provázány přátelstvím. V filmu nemůže odcizená, stárnoucí Marie (Zuzana Bydžovská) najít cestu k frustrovanému manželovi Karlovi (Bolek Polívka) ani ke své dosavadní nejlepší přítelkyni (Zuzana Kronerová). Ta propadla esoterice, takže nepomáhá svému synovi Zdeňkovi (Václav Neužil), jemuž přebral manželku Mariin a Karlův syn Filip (Ondřej Sokol). Další postavou ohroženou na životě je v příběhu zoufalá mladá vdova Ester (Klára Melíšková), Karlova žačka v autoškole, ztělesňující tužby sexuálně vyprahlého muže... 

Lidské postavy jsou vybraně banální, takže není divu, že jsme zvědaví hlavně na to, jaké je vlastně poslání nebešťanů a jaké jsou možnosti jeho realizace. Prostředí pražských Nuslí, jež kamera Matěje Cibulky proměnila v symbolický prostor, slibuje satisfakci. V tomto směru se ovšem dočkáme zklamání. Do životů nicnetušících smrtelníků nesmějí andělé zasahovat.

Bonvivánský anděl-senior Hachamel (Marián Labuda), jeho zkušený „východní“ kolega Nith-Haiah (Vladimír Javorský), cynický mladík Jofaniel (Vojtěch Dyk) a nezkušená andělka-začátečnice Ilmuth (Eliška Křenková) tak neslouží jako hybatelé děje. Fungují coby svérázný chór, který příběh ozvláštňuje a provází diváka příběhem. Pravomoci andělů zůstávají rozmlžené – a pokud jde o existenci jejich „šéfa“, nemají v ní možná jasno ani oni sami.

Víra pro všední český den 

Bůh Viewegha a Alice Nellis zjevně není biblickým Bohem - a jeho vyslanci na Zemi jsou anděli ateistického Česka 21. století. Vypadají jako normální lidé a ztělesňují především vypravěčský princip zohledňující tužby většinového diváka. Ten přirozeně baží po pozitivitě, laskavém humoru a šťastném konci, kterého se mu – stejně jako lidským hrdinům vyprávění - v jejich realitě povětšinou nedostává.

V souladu s tím mají andělé v Nellisině filmu efektní pozici posílenou především „hvězdným“ kreditem Labudy, Dyka a Javorského (Křenková slouží pouze jako ozdobná sexy naivka). Pouťová role andělů je zviditelněna ve chvíli, kdy se rozhodnou svým svěřencům ukázat. Nith-Haiahův roznašeč pizzy se postará o technicky brilantní, v českém filmu dosud neviděnou trikovou sekvenci se zastavením času. A Jofaniel se zjeví v tradičním, kýčovitém „andělském“ převleku Zdeňkově matce, aby ji donutil
skončit s esoterikou. Ta je v příběhu Viewegha a Nellis vysloveně negativní aktivitou, protože izoluje matku od reality (včetně zoufalého syna). Hrdinka Zuzany Kronerové se tak stává vlastně nejzápornější postavou vyprávění.

Alice Nellis (natož Viewegh) samozřejmě nemohou za to, že se uvedení filmu Andělé všedního dne nešťastně strefilo právě do doby, kdy česká vláda oficiálně zahájila tažení proti alternativní medicíně. Film naznačuje bezmoc, ba škodlivost životního stylu new age. Přesto si rafinovaně ponechává otevřená zadní vrátka prostřednictvím vyhozené andělské karty nalezené posléze v antikvariátu. Film tak vyzní jako ďábelsky ostražitý tanec mezi vejci. Základním paradoxem je tu je skutečnost, že totální absenci hlubšího duchovního rozměru zastírá přítomnost samotných andělů. Součástí ironického rozdání karet je i skutečnost, že mužské postavy jsou – na rozdíl od ženských - vykresleny s až misogynským zjednodušením. Jak muži, tak ženy ve filmu ovšem žijí osudy tak mělké, že se jimi nelze probrodit hlouběji než k prvoplánovému lidskému souznění. Film Alice Nellis tak - s intelektuální a citlivou ironickou nonšalancí - zviditelnil duchovní prázdnotu, ve které si většinová česká společnost lebedí. 

Opatrná nanicovatost příběhu o andělích bez křídel vynikne v kontextu s tradicí představovanou romantickou komedií The Bishop's Wife (1947), nedostižnou vánoční klasikou Franka Capry Život je krásný (1946), Wendersovým artovým veledílem Nebe nad Berlínem (1987) či jeho hollywoodizovaným remakem Město andělů (1996). Z celé sofistikované konstrukce českých Andělů možná nakonec zůstane divákovi jen jistota, že divní andělé zařídili té Polívkově postavě těsně před smrtí aspoň vytouženou felaci. 

O Andělích všedního dne se můžeme bavit v souvislosti s kvalitním hereckým obsazením, báječnou hudbou Michala Novinského a obdivuhodnou, zřídkakdy viděnou profesionální realizací. Nebo o nich můžeme mluvit jako o povážlivě ducha-prázdném filmu, který si zaslouží všichni, jimž se líbí. 

(Tenhle text jsem napsala z Kréty do Lidových novin. Za možnost uveřejnit ho i zde redakci děkuju.)

ČR 2014, 97 minut
Scénář a režie: Alice Nellis (podle stejnojmenné novely Michala Viewegha)
Kamera: Matěj Cibulka
Hudba: Michal Novinski
Hrají: Bolek Polívka (Karel), Zuzana Bydžovská (Marie), Marián Labuda (Hachamel), Vojtěch Dyk (Jofaniel), Vladimír Javorský (Nith-Haiah), Eliška Křenková (Ilmuth), Klára Melíšková (Ester), Václav Neužil (Zdeněk), Ondřej Sokol (Filip), Zuzana Kronerová (Zdeňkova matka) 
Premiéra: 9. října



čtvrtek 9. října 2014

Podporuju Stranu svobodných občanů

V době voleb budu ještě na dovolené na Krétě. Letos mi to tak vyšlo - a jen proto tentokrát nepůjdu volit. Jinak k volbám chodím, protože kdybych trucovala doma, měla bych pocit, že jsem nevyužila jednu ze základních možností, jak se našinec-občan může pokusit ovlivnit svůj svět. Jak je asi čtenářům tohoto blogu známo, ztotožňuju se dlouhodobě s pravicovými myšlenkami. Dlouho jsem byla příznivkyní ODS, v uplynulých letech volím Stranu svobodných občanů.

S programem Svobodných ladí moje životní zkušenost - zvláště ta z uplynulých dvou let, kdy jsem se učila přebírat sama za sebe, plně, svou lidskou, občanskou i ekonomickou zodpovědnost. Což představuje vnímat svou svobodu i své povinnosti. Stále ještě se to učím (patrně jde o nekonečný, otevřený proces). Na české politické scéně nicméně jen Svobodní představují stranu, se kterou se mohu ztotožnit. Líbí se mi jejich politická filozofie, průhledné financování ...i sama skutečnost, že mohu sledovat a formovat proměnu původní malinké a bezvýznamné strany ve stranu viditelnou a respektovanou.

Před rokem získali Svobodní 2,46 % hlasů, což byl víc než trojnásobek oproti předchozím volbám. Jsou tak jedinou pravicovou stranou, která posílila navzdory většinovému trendu.

Věřím, že i v nastávajících volbách získají Svobodní tolik hlasů, aby mohli ovlivňovat českou realitu i mou vlastní budoucnost. Je báječné, že se válím se tady v Makrygialos na pláži (pokud tedy zrovna nepracuju) - steně vám ale závidím, že k těm volbám můžete jít. A volit třeba ty Svobodné...

čtvrtek 2. října 2014

Zmizelá - Manželství jako forma organizovaného zločinu

Dvaapadesátiletý David Fincher je dnes něčím víc, než jen „kultovním“ režisérem krimithrillerů Sedm (1995) a Klub rváčů (1999). Je autorem, který dal Ripleyové ve třetím Vetřelci (1992) křestní jméno a sex, a v Podivuhodném případu Benjamina Buttona (2008) vrátil Brada Pitta do kolébky. Prostřednictvím thrilleru Úkryt (2002) ukázal, že se ocitám v ohrožení úměrnému našemu strachu. V životopisném příběhu zakladatele Facebooku The Social Network (2010) pak jako své klíčové téma představil osamělost a odcizení, které jen zviditelňují moderní „přátelské“ formy komunikace, média a technologie.

Fincher nám ukázal svět očima Vetřelce a v Klubu rváčů zpochybnil identitu „hodného“ hlavního hrdiny. V Zodiacu (2007), v Mužích, kteří nenávidí ženy (2011) a nejnověji ve Zmizelé pak rozvrátil představu klasického kriminálního pátrání vedoucího k obnovení zákonů racionality, práva a pořádku. Věkem zmoudřelý, vyklidněný autor neztrácí původnost a celistvost ani mezičlánek v rámci série, ani jako adaptátor. Příkladem je i Zmizelá. Autorka ceněné knižní předlohy, Gillian Flynnová, se podílela i na scénáři filmové verze.

Protagonistou vyprávění je i ve filmu zjevně slušně situovaný Nick Dunne, který jednoho dne zjistí, že jeho milovaná manželka Amy v den pětiletého výročí sňatku beze stopy zmizela. Policie odhaluje relativitu pojmu „beze stopy“: kuchyň je plná stop po prolité krvi. A Nick není slušně situovaný ani milující. Z deníku zmizelé ženy vyplývá, že Amy měla už delší dobu obavy z jeho agresivity. Krásná, bohatá a milující žena byla ovšem úžasná jen v očích veřejnosti - jako protagonistka série dětských knížek, které napsali její rodiče. A pokud Nick nedokáže, že se stal obětí rafinované psychopatky, zemře.

Základní instinkt pro dnešní den

Story o muži nevinně nařčeném z vraždy patří mezi oblíbené hollywoodské příběhy. Fincher s Flynnovou si s ní ovšem pohrávají způsobem, který znejistělého diváka přimrazí k sedadlu. Vyprávění se postupně vymaňuje z důvěrně známých schémat a propadá se do předem nepředvídatelných turbulencí. Metráž 145 minut není uměle nastavovanou kaší, ale rozmyslným tvarem, ve kterém je divák nucený opustit hledisko Nicka, Amy i zástupkyně oficiální spravedlnosti - pečlivé detektivky Boneyové. Rytmus vyprávění i osoba vypravěče se stále rychleji mění. Divák ví díky proměnlivému úhlu pohledu někdy totéž co hlavní postava, jindy víc a jindy méně.

Zmizelá tak komplexně tematizuje motiv nespolehlivého vypravěče (proč by jím ostatně nemohl být i autor filmu, že.). K Nickovi, kterého i v okamžicích největší nouze podporuje jeho sestra-dvojče Margo, se ovšem vyprávění nakonec obloukem vrací. Autoři Zmizelé totiž nevytvořili ostentativně odtažitou konstrukci s postavami-figurkami. V tom se nový Fincherův film liší od Hry (1997), jejíž odtažitý hrdina se stal obětí reality show na život a na smrt.

K tomu, aby divák neztratil se Zmizelou citový kontakt, slouží především herecké obsazení. Tradičně toporný Ben Affleck v roli Nicka dokazuje, že dobrý režisér ho dokáže vést k jemnému a inteligentnímu výkonu. Krásná Rosamund Pikeová má pak coby Amy všechny rysy prohnané femme fatale, kterou nebudete jen s chutí nenávidět, ale také s ní musíte nevyhnutelně soucítit. 

Víc než mužů je ovšem v příběhu žen, které – stejně jako Amy – prostě jen hrají své společenské role. (Jako největší stvůra se profiluje cynická televizní moderátorka Abbottová v přesném podání Missi Pyleové, která z Nickova případu udělá mediální událost.) „Zmizelá dívka“ z originálního názvu by se tedy mohla vztahovat i k tradiční představě ženy jako empatické a křehké bytosti, již mají muži chránit. Mrazivé jízlivý Fincher si tak ve vztahu k ženské emancipaci nezadá s Paulem Verhoevenem a jeho Základním instinktem (1992). Vzdává se však naděje na mírumilovnou koexistenci muže ženy v rámci rodiny, ze které se vyznal Stanley Kubrick v nedostižných Eyes Wide Shut (1999).

Přinejmenším od Sedmi se David Fincher opakovaně vrací k tématu partnerského soužití, které je pro něj vším, jen ne vztahem založeným na vzájemné důvěře a společném sdílení. Podobně jako v Benjaminu Buttonovi se i ve Zmizelé partneři neustále tragicky míjejí, aniž by našli „správný čas“ pro vzájemné pochopení svých realit. Zmizelá ovšem neskrývá ani sociálně kritický tón: zábavychtivá, prostoduchá, ekonomickou krizí deptaná veřejnost totiž hltá unifikovaně šťavnaté lidské příběhy, aniž by ztratila základní ponětí o realitě. Dobrým příkladem je „oběť mužského šovinismu“, impulzivní zlodějka Greta, která Amy málem zhatí všechny její plány. 

Silně zjednodušené a zmanipulované obrazy v médiích se s katastrofálními důsledky obtiskují i do nejintimnějších mezilidských vztahů. Amy byla pro Nicka ochotná hrát roli „úžasné manželky“ v naději, že z něj udělá „úžasného manžela“. Pomsta za zmarněné naivní naděje je šílená, vzájemná – a podle Davida Finchera nikdy nekončí. Intimní gesto opravdovosti se s uplývajícím časem změní v symbol lži - a manželství se zdá být jednou z nejnebezpečnějších, a přece nepostižitelných forem organizovaného zločinu.

Zmizelá je tak výjimečným, zábavným a hořkým filmem, kterému by se měli vyhnout optimisté. Pokud existují. 

Gone Girl 
USA 2014, 145 minut
Režie: David Fincher
Scénář: David Fincher, Gillian Flynnová
Kamera: Jeff Cronenweth 
Hudba: Trent Reznor, Atticus Ross
Hrají: Ben Affleck (Nick Dunne), Rosamund Pikeová (Amy), Kim Dickensová (detektiv Boneyová), Carrie Coonová (Margo), Neil Patrick Harris (Collings), Missi Pyleová (Abbottová), Patrick Fugit (GIlpin), Tyler Perry (advokát Bolt)
Premiéra: 2. října 2014

(Tenhle text jsem napsala do Lidových novin. Za možnost uveřejnit ho i zde na blogu redakci děkuji.)