Prohledat tento blog

pondělí 30. července 2012

Reakce Hollywoodu na Holmesovu střílečku - širší kontext

Temný rytíř povstal: záběr hrdiny střílejícího
"z plátna na diváky" je klasický 
Od 21. července, kdy jsem bezprostředně reagovala na tragické události provázející premiéru Nolanova filmu Temný rytíř povstal  1/, se stalo pár věcí, které si zaslouží další komentář (ten původní najdete tady). Studio Warner Bros. zrušilo po Francii i další zahraniční premiéry - v Japonsku a Mexiku. Navíc přistoupilo k bezprecedentnímu gestu "teď nejde o peníze" a nezveřejňovalo průběžné tržby během prvního víkendu, který je pro úspěšnost každého hollywoodského blockbusteru klíčový. Připojila se k němu i další velká studia - Disney, Fox, Sony, Lionsgate a Universal. Od pondělí 23. 7. však už víme, že film měl sice za to to období tržby o něco menší, než odborníci předpokládali (místo očekávaných 170 nebo dokonce až 200 milionů "jen" 160, 8milionu dolarů). Přesto však má jeden z vůbec nejúspěšnějších distribučních startů v historii: i když je realizován "jen" ve 2D, zařadil se hned za 3D rekordmany Avengers (207,4 milionu dolarů za první víkend) a poslední díl Harryho Pottera (169,2 milionu dolarů). Zdá se tak, že filmoví fanoušci se rozhodli "s teroristy nevyjednávat" a film si užít tak, jak si naplánovali.


Tak tuhle scénu ve filmu
Gangster Squad neuvidíte...
Studio Warner Bros. však prolonguje své obavy o vyznění svého filmu Gangster Squad (který má být do českých kin uveden pod názvem Gangster Squad - Lovci mafie): protože scéna střelby skrz plátno do diváků v kině, která se natáčela v losangeleském Grauman's Chinese Theater, byla  nedílnou součástí spektakulárního finále snímku, rozhodlo se studio posunout premiéru až na 11. ledna 2013. Půjde vlastně o pozměněnou verzi, do které se budou muset dotočit celé nové scény. Toto rozhodnutí se setkává s kritikou hlavně ze strany fanouškovské komunity, racionálně vzato však posun z "ocásku" sezóny letních blockbusterů do prestižní "oscarové" sezóny může filmu i prospět. Od žánrového režiséra Rubena Fleischera velmi pravděpodobně nelze očekávat oscarový výkon ve stylu Martina Scorseseho. Snímek je však nadstandardně obsazený (přičemž Akademie nemá důvod nemít ráda Seana Penna a Ryana Goslinga) a může sbírat body i jako stylová dobovka (třeba jeho kameraman Dion Beebe už jednoho Oscara má - za Gejšu / 2005, zatímco kostýmní výtvarnice Mary Zophresová má oscarovou nominaci za Opravdovou kuráž / 2010).    


Plakát na romantickou komedii
Edwarda Burnse Ulice New Yorku (která
se u nás v kinech nehrála) byl stažen
Není zatím známo, zda i další hollywoodská studia s obavami zvažují "dráždivost" některých svých připravovaných titulů. Obecně to ale samozřejmě není poprvé, co reálná tragédie tímto způsobem ovlivnila film: typovým příkladem jsou reakce po 11. září 2001. To byla nesrovnatelně větší tragédie než akce jednoho psychopatického blbce v Denveru - a úměrné byly i reakce amerického mediálního průmyslu. Z filmů a televizních seriálů musela prakticky okamžitě zmizet už samotná zobrazení Dvojčat. Tady jsou některé příklady: společnost HBO hbitě upravila  úvodních titulkové sekvence seriálů Sex ve městě (ta původní je tady) a Sopránovi (tady). Přestříhala se "newyorská" epizoda Simpsonových i jeden díl seriálu Ženatý se závazky. Z romantické komedie Lásce na stopě (premiéra říjen 2001) a komedie Zoolander (premiéra září 2001) byla Dvojčata digitálně vymazána. Ze sci-fi Stroj času (premiéra v červenci 2002) byla vystřižena potenciálně emocionálně bolestivá scéna pádu meteoru na New York. Změnily se nebo byly stornovány i mnohé připravované projekty: děj thrilleru Hodina pravdy, který měl v USA premiéru prakticky až rok po teroristických útocích, se přesunul z New Yorku do Los Angeles. A nikdy nedošlo ani k realizaci filmu s Jackiem Chanem o umývači oken ve WTC Nosebleedkterý obsahoval zápletku s teroristy. Premiéra Protiúderu, v němž hrál Arnold Schwarzenegger losangeleského hasiče, který se pustí do na vlastní pěst do pomstychtivého boje s teroristy, byla přesunuta z října na únor 2002.


Plakát s odrazem Dvojčat ve
Spideyho "očích" byl stažen 
Asi nejznámější jsou ovšem případy dvou blockbusterů z léta následujícího po newyorské tragédii: Mužů v černém 2 a Spider-Mana. Dvojka MIB (s premiérou v červenci 2002) měla podle původního scénáře vrcholit akční sekvencí u WTC, což však bylo změněno (a finále dodnes působí podivně nezakotveně). Spider-Man se do světových kin rozběhl od května 2002, kromě storna plakátu (viz vlevo) však došlo i ke stažení traileru, v němž hrdina zasahuje proti prchajícím bankovním lupičům a polapí jejich vrtulník do obří pavučiny napnuté mezi Dvojčaty. Obvykle se uvádí (třeba tady na Wikipedii - v odstavečku "Release"), že ve filmu samotném tato scéna nikdy neměla být, ale to je vlastně kapku podivné. Nechci být paranoidní a hledat někde nějaké skryté skutečnosti či dodatečné mediální manipulace - před deseti lety však  nebylo zvykem, aby studio diváky připravovalo na svůj předpokládaný hit prostřednictvím lákadla opřeného o situaci, která se v samotném filmu vůbec neobjeví. 2/





Poznámky:

1/ Mou recenzi třetího Temného rytíře najdete tady.
2/ Často uváděným příkladem filmu, pro jehož trailer vznikly speciálně natočené scény ("special shoots") je Cameronův Terminátor 2: Den zúčtování (1992) (k vidění je tady). Společnost Dimension Films realizovala zvláštní scény pro horor Černé Vánoce (2006). Dřív ovšem nebylo tak úplně výjimečné, aby se upoutávka realizovala jako "samostatný" projekt: diváky tak zval do kina sám slavný tvůrce filmu (upoutánka na Sněhurku a sedm trpaslíků s Waltem Disneym, či trailer na Psycho, v němž Alfred Hitchcock provádí své příští diváky Batesovým motelem). O tom, že dnes jde spíš o výjimku, svědčí i živé reakce na internetovou reklamní kampaň na Promethea - psala jsem o ní zde.   

pátek 27. července 2012

Temný rytíř povstal... a zabloudil v realitě

Bruce Wayne / Batman: dvě
tváře jednoho hrdiny  
Od Christophera Nolana jsme si zvykli očekávat autorsky působící, formálně originální, temné a "komplexní" vize: od Sledování (1998) přes Memento (2000), Insomnii (2002) a Dokonalý trik (2006) až k Počátku (2010) šlo vlastně o "psychologické" příběhy vklíněné do kriminálního rámce, ve kterých hrdina marně bojoval o  svou identitu - a bylo divácky znepokojivé spolu s ním zjišťovat, že vlastní identitu nezná a neovládá, že je ohrožená, roztříštěná a nejčastěji sdílená kýmsi dalším... Trilogie o netopýřím muži Batmanovi (Batman začíná /2005, Temný rytíř /2008, Temný rytíř povstal /2012) do Nolanova "paranoidního" světa samozřejmě zapadá: už comicsový protagonista se zmítá mezi svou denní (Bruce Wayne) a noční existencí (Batman), přičemž velkorysý rozměr tří filmů dovoluje předvést Bruce v různých životních fázích: od dítěte traumatizovaného vraždou rodičů přes mladíka nacházejícího cestu k pomstě prostřednictvím superhrdinského kostýmu až ke stárnoucímu, vyhaslému a nemocnému muži.


První objevení Batmana v příběhu nabízí
divákovi satisfakci setkání se starým známým
v comicsové předloze je dáno, že Bruceovo "noční" alter ego - Batman - těmto proměnám nepodléhá: člověk je tváří v tvář času a fyzickému rozkladu v ohrožení, hrdinská maska však nikoli. Comics se ovšem podobá životům svatých v tom, že umožňuje opakovaně vkročit do životního příběhu hrdiny v kterémkoli jeho okamžiku, přičemž vypravěč může spoléhat na to, že jeho posluchač (nebo divák) nepřestává vnímat známý, celkový rámec. Nolanovskému týmu (jehož důležitou součástí je režisérův bratr, scenárista Jonathan) se sice z pozic kreslené předlohy často vyčítalo, že od ní své filmové Batmany odchýlil - v tomto směru jde ovšem o ryzí "comicsový" přístup: film Temný rytíř povstal se dokonce "nabourává" do jedničky a "objasňuje" příběh filmu Batman začíná. (Na který se už od této chvíle budeme dívat jinak).1/ 


Selina Kyleová (Anne Hathawayová)
pronikne do Bruceova soukromí
V tomto směru zmíněná psychologická krimi vyústí do jakési nolanovské verze detektivky, ve které je divák zapojovaný do paranoidní struktury s tím, že nejen pro hrdinu, ale ani pro něj "sovy nejsou, čím se zdají být": podobně jako v Počátku se tady totiž - jak se ukazuje - v jednom časoprostorovém levelu (svázaném s minulostí) hrálo s "maskovanými" postavami. Odhalení pravdy (tedy skutečných vztahů mezi některými postavami z prvního a třetího filmu) pak naneštěstí působí stejně idiotsky jako skvrna velikosti mexického dolaru, díky které ve finále Jimonádového Joea objevují postavy své příbuzenské vztahy. Můžeme se domnívat, že díky klamavě maskovaným obrazům vyprávění emocionálněji zasahuje diváka, který se na základě režisérem dodaných falešných indicií domníval si něco myslet - a soucítí pak víc se svým hrdinou, proti němuž byl celý komplot zosnován. 2/ 


Miranda (Marion Cotillardová) nesdílí
s hrdinou jen jeho filantropické zájmy
Soucítit víc s hrdinou je důležité zvláště proto, že Bruce Wayne je v Nolanově pojetí a v podání Christiana Balea postavou, jež se v tomto vyprávění vyskytuje nezvykle zřídka - a není vlastně moc sympatická: Hrdina totiž zmorousovatěl a stáhl se zcela do ústraní poté, co na sebe coby Batman vzal vinu za zločiny Harveyho Denta. Město Gotham se tak nedozvědělo nic o druhé, temné identitě postavy, kterou v předchozím dílu ztělesnil Aaron Eckhart, což znamená, že ve městě zavládl pořádek a žádné superhrdiny už ani nepotřebuje. Bruce však trucuje ve svém přepychovém milionářském sídle coby duševní i tělesná troska (jeho neutěšený fyzický stav je výsledkem letitých bitek s gothamskými padouchy). Věrný sluha Alfréd (Michael Caine) touží po tom, aby se jeho pán od stínu Batmana zcela oprostil (k čemuž by mu podle jeho názoru mohla posloužit některá z krásných žen v Bruceově okolí - bohatá krasavice Miranda v podání Marion Cotillardové či zlodějka Selina Kyleová, potulující se po nocích Gothamem v "kočičím" kostýmu - v obou podobách nedostižná Anne Hathawayová). 


Bane (Tom Hardy) je anarchista, který se skrývá
za "sociální" cíle 
Divák na rozdíl od Alfréda touží, aby se Bruce dal zase do kupy, nahodil netopýří kostým a uvedl do chodu své staré i nové technické "hračky" vyrobené osvědčeným zbrojířem Luciem Foxem (Morgan Freeman). K proměně Bruceovi nakonec nedopomůže jen vtipná a drzá Selina, ale i nový padouch ve městě - zločinec Bane (Tom Hardy). Ten je výjimečný v tom smyslu, že postrádá oblíbenou comicsovou dvojí identitu: na tento velký batmanovský maškarní večírek sice dorazil v masce, ale tu má "přirostlou" k obličeji, protože bez ní kvůli vážným zdravotním problémům nemůže existovat (což je starý, známý problém "darthvaderovský"). V rámci série padouchů v Nolanově trilogii je tak Bane následovníkem znetvořeného Jokera (Heath Ledger) z předchozího filmu. Nejmocnější zbraní tohoto zloducha je ovšem klam: Bane se navenek staví na stranu "sociální pomsty" a zmanipuluje gothamské občany, takže ti vyrazí do ulic, aby zúčtoval s dosavadnímu utiskovateli - policisty a boháči. Bane vyhlásí vládu lidu včetně "lidových soudů" (v nichž se coby soudce vyznamenává i jistý Jonathan Crane, Batmanův bývalý protivník Strašák). Město, působivě strádající v bezútěšné zimní pohádce, ovšem podléhá Baneovu vlastnímu teroru: zloduch totiž sofistikovaně odřízne Gotham od zbytku světa. Stačilo zničit mosty a odradit zbytek světa od nápadu nějak zasahovat do osudů města tím, že je ve hře nukleární zbraň, jež může na padouchův pokyn v okamžiku zlikvidovat všechny obyvatele. 


Komisař Gordon (Gary Odlman) má
 nového pomocníka - policistu
Blakea (Joseph Gordon-Levitt)
Nolan tady vytváří další ze svých obdivuhodných "časoprostorových komplexů", které buduje s pomocí Gothamu vnímaného jako osamělý, světem opuštěný ostrov, bomby odtikávající poslední vteřiny před smrtícím výbuchem, a skupiny postav, jejichž rozhodování a akce jsou hlavním pohonem vzniklého mechanismu-vyprávění. Vedle Bruce/Batmana a Banea jde hlavně o dvě ženy s podvratným statutem (Miranda a Selina/Catwoman) a dva oficiální, neústupné ochránce spravedlnosti (ke komisaři Gordonovi přibyl jeho umanutý podřízený v podání skvělého Josepha Gordona-Levitta). Dynamickým vrcholem filmu je pak (stejně jako v Počátku) jejich "společná" velká akce, která má vzniklý časoprostor se všemi aktéry buď zničit, nebo spasit ty "hodné" a zatratit ty "zlé". Emocionální finále (které na mne docela dojímavě zabralo) je pak soustředěné na Batmana - jak se ostatně sluší na "ultimativní" díl trilogie, inzerovaný jako poslední. Apokalyptické ladění ovšem odlehčuje epilog, ve kterém se znovu dozvíte, že "sovy nejsou tím, čím se zdají být" - což mne moc nebavilo v souvislosti s titulním hrdinou a naopak velmi bavilo v souvislosti s jednou další postavou, která se nečekaně vyprofiluje jako klíčová pro další pokračování. A tak je finále podřízeno původnímu, comicsovému charakteru příběhu, což ovšem současně oslabuje inzerovanou "ultimativnost" tohoto jednotlivého filmu. Povstavší Temný rytíř je možná po Prometheovi dalším letošním blockbusterem, jehož podobu a vyznění poškodila momentální záliba Hollywoodu v sériích, respektive v povinnosti pootevřít vyprávění do nějakého pokračování za cenu jeho devastace.  


Batman/Bane: souboj pěstí 
Už se hodně řeklo o tom, že podstatná část filmu Temný rytíř povstal se vyvíjí utěšeně a slibně, načež vše vinou režisérova velikášství utone v doslovnosti a banalitě. Stojí však za úvahu, zda se samotná comicsová podstata látky ve třetím Temnémho rytíři nevzbouřila proti ambicióznímu, "dospělému" konceptu, na který Nolan vždycky tolik spoléhá spíš než na samotný příběh. (Dovedu si přitom představit, že by celku prospěla kupříkladu delší metráž, která by umožnila jemnější práci s informacemi i akcí v pomyslné "druhé části" .) Christopher Nolan se tentokrát nepotvrzuje jako obratný tvůrce depresivních, zacyklených vizí, jejichž mechanismus požírá jejich hrdiny. V tomto případě je totiž konec/začátek nového příběhu pro všechny "hodné" postavy nezvykle nadějeplný.


Bane zahajuje svou verzi sociální revoluce 
Charakter klasické comicsové látky je "nekonečný", neboť hrdina "nikdy neumírá", a tak se Nolanův Bruce Wayne nakonec ukazuje být postavou jaksi morálně splachovací: temné vrstvy se v ní nijak zásadně a dlouhodobě neukládají, protože protagonista musí svého Batmana vždycky znovu restartovat a nakonec vždycky "pomáhat a sloužit" gothamské spravedlnosti. Samotný "gothamský lid" je přitom abstraktní entita, s jejímž vzorky hrdina prakticky ani nepřijde do kontaktu. A možná si nějakou spravedlnost - vzhledem ke svému chování pod Baneovým vlivem - ani nezaslouží. (Nejde přitom o podobnou čistou sociopatii ve vztahu k davu, jakou prokázal ve svých Batmanech Tim Burton). 

Batman vs. Bane - policisté vs. lůza
Film selhává v tom, že se pokouší nově pracovat s tím, co si v minulých dílech mnozí tolik pochvalovali - totiž s možností učinit "naivní" comicsový příběh věrohodným, zásadně vážným vyprávěním. Nolan si tak na jedné straně dává práci s tím, aby vytvořil další, samostatně fungující fikční svět - na druhé však do vyprávění zapojuje neuvyklé množství  reálných, aktuálních prvků a témat. V rámci toho prvního nabízí především roztomilou hrou s plynutím času (upomínajícím na Počátek): od událostí z Temného rytíře nám divákům uplynuly čtyři roky, ale hrdinům osm. Jako východisko vyprávění je to moc pěkné: zvýrazňuje se "jinakost" fikčního světa ve vztahu k tomu našemu. 


Osobní souboj, nebo střet idejí -
ale proč vlastně?  
Na druhé straně je Gotham vizuálně reálným, současným Manhattanem, zkombinovaným ovšem neústrojně s "orientální" vypravěčskou linií odehrávající se "ve staromódnější části světa" v děsivém vězení, kde se odehrávají situace a scény z úplně jiného příběhu. 3/ Původní fantomatický, comicsový Gotham je pak zasazený do "skutečných" USA, které jsou představeny dost hloupě a letmo, navíc s postavou "tradičního" bílého prezidenta. (Postavy pak na dovolenou jezdí do Florencie!). Realita ekonomické krize je ve filmu jasně přítomna, navíc tu ale dojde k výronu lidového odporu zcela ve stylu hnutí Occupy Wall Street. A proč si i Selina (která je jako kočičí zlodějka původně zcela správně zasazena mimo všechny společenské třídy) výhružně zařeční o sociální spravedlnosti? Podle levicově orientovaných kritiků pokoušejících se film číst jako politický komentář k současnosti zastávají tvůrci značně konzervativní stanoviska: zmatený lid je zachráněn před revolucí a Bruce/Batman nakonec bojuje za obnovení původního systému, aniž by se nějakým způsobem jednalo o nějaké jeho modifikaci. Tento systém ovšem byl v minulých filmech i v "první části" třetího Temného rytíře z různých pozic dost tvrdě napaden  (jedním z leitmotivů filmu je, že vše může být zneužito - myšlenky o vládě lidu a sociální spravedlnosti, čestná zlodějka, filantropie a milováni u hořícího krbu i přístroj na levnou energii, který kdysi vyvíjela Wayneova korporace...). 


Snažit se realizovat ve fantazijním comicsovém příběhu "vážnou", komplexní vizi současnosti byl jistě svůdný nápad, ale jaksi se to  vymklo kontrole: zůstává jen zmatečná snůška jalových metafor, promluv a "významných" gest. (Což je o tom smutnější, když k tomu přidáte SKUTEČNÝ nápad Jamese Holmese střílet do lidí na půlnoční premiéře filmu na předměstí Denveru 4/). Příznačné pro třetí batmanovský snímek je i to, že sofistikovaný, vyvážený systém vztahů a postojů jednotlivých postav z předchozího filmu nahradily různé "metaforické" skupiny - chovanci sirotčince, který Wayne pozapomněl podporovat a o které pečuje "proletář" Blake, či policisté šikující se k pochodu beze zbraně vstříc ozbrojené Baneově kanálové lůze. Není ani divu, že hrdinové, kteří mají být z comicsové podstaty vypjatými individualisty, v téhle podivné, složité, dospěle paskřivé "realitě" nakonec jaksi zbloudí...   Zatoužila jsem nakonec po tom, aby se Temný rytíř zase vrátil do světa fikce, byl zase "naivně" a brutálně hravý - a  aby získal zpátky svou původní, přehledně paranoidní identitu, o kterou  ho Nolanovy filmy okradly. Když si uvědomíte, že na řadě je v nolanovské produkci a scenáristické supervizi Superman, začínám mít nahnáno.  
     
Poznámky:

1/ Mimochodem v rámci formátu mainstreamové trilogie něco podobného - nenápadněji a konzistentněji - udělal i Paul Greengrass ve svém Bourneovi. George Lucas a Steven Spielberg pak s Indianou Jonesem jako s první velkou postmoderní ikonou zacházeli "comicsově".

2/ POZOR, MEGASPOILER Původně sympatická, bohatá filantropka Melinda (Marion Cotillardová), která se stane Bruceovou milenkou a zdála se sledovat v projektu "levné energie pro Gotham" stejné cíle jako on, se nakonec ukazuje být pomstychtivou dcerou hrdinova mentora a posléze úhlavního nepřítele, Ra´s Al Ghula. Pomstě za smrt rodičů, která v prvním díle z Bruce stvořila Batmana, se tak dostává symetrického příběhu "na druhé straně barikády" - v táboře zla.      


3/ Vězení, ve kterém Bruce znovu dokončuje svou proměnu v odhodlaného hrdinu a které je místem Baneova narození, se v comicsech nachází ve fiktivní karibské republice Santa Prisca.


4/ Psala jsem o něm na blogu tady.

USA / Velká Británie 2012, 164 minut, titulky
Režie: Christopher Nolan 
Scénář: Jonathan a Christopher Nolanovi (podle postav Boba Kanea)
Kamera: Wally Phister
Hudba: Hans Zimmer 
Hrají: Christian Bale (Bruce Wayne / Batman), Gary Oldman (komisař Gordon), Tom Hardy (Bane), Joseph Gordon-Levitt (Blake), Anne Hazhawayová (Selina Kyleová / Catwoman), Forman Freeman (Lucius Fox), Marion Cotillardová (Miranda), Michael Caine (Alfred), Matthew Modine (Foley), Cillian Murphy (doktor Jonathan Crane), Liam Neeson (Ra´s Al Ghul), William Devane (prezident)
Premiéra: 26. 7. 2012

pondělí 23. července 2012

Hollywood a infantilizace

Kdo si hraje, nezlobí: devětadvacetiletý
Andrew Garfiled v roli středoškoláka
 (The Amazing Spiderman)
Současná hollywoodská produkce, zaměřená v letních měsících především na „prázdninové“ žánry fantasy, akční sci-fi a komedie, bývá někdy nazývána „pohádkami pro dospělé“. Pohádek, tedy příběhů, které by tematicky či stylově naplňovaly představu klasického vyprávění určeného dětem, ovšem produkuje minimum. Potvrdila to i temná akční fantasy Sněhurka a lovec, která se v českých kinech drží už od května. Snímek láká diváky sloganem „pohádka skončila“ - a skutečně: mladičká královská dcerka se tu mění v akční hrdinku, která nejde daleko pro dobře mířenou ránu mečem. Nejblíž k pohádce bude mít v rámci letošní sezóny letních blockbusterů asi jen netrpělivě očekávaná Rebelka, která do českých kin vstoupí v polovině srpna. Nový animovaný projekt prestižního studia Pixar je fantazijním rodinným dobrodružstvím „evropského“ střihu.

Madagaskar 3: výlet do "exotické" Evropy
Pohádkovou bajku pak mohou vzdáleně připomínat další díly animovaných snímků s mluvícími zvířecími hrdiny – průměrně zábavná Doba ledová 4 a naopak celkem zdařilý Madagaskar 3. Jde o typické letní hity zacílené na „rodinné publikum“, totiž divácký segment disponující obrovskou kupní silou a odhodlaný se zvláště v letních měsících bavit až do úpadu. Hollywood tak pokračuje v trendu, který úspěšně rozvinul v souvislosti s ekonomickou krizí: vinou odklonu od dospělého publika směrem k mladému divákovi narostl počet animovaných titulů i fantazijních hraných snímků, samozřejmě ve stále ještě atraktivním formátu 3D. 

Kouzlo dětinského věku 

"Naivní" Epizoda I přitáhla
děti ke starému příběhu 
Mnozí levicoví intelektuálové sdílejí představu nečistých pařátů  globálního kapitalismu, který se v postmoderní éře zaměřuje na vytváření umělých potřeb. Ty lze ovšem jen obtížně vnutit rozumným, zodpovědným, dospělým lidem. Středobodem zájmu se tak stávají děti vnímané jako aktivní spotřebitelé, jimž jsou vnucovány „dospěle“ vyhlížející produkty. Pokud se hovoří o prohlubující se infantilizaci hollywoodské kinematografie, spojuje se i s kultem mládí vyznávaným západní popkulturou. Jde svého druhu o eskapismus, únik do ideálního světa spojovaného s nevinností, energií, zdravím, krásou a důrazem na intenzivní prožitek přítomnosti. Dospělost je pak spojována se stárnutím, kdy pocit uspokojení a naděje do budoucna podpírá celý komplex „nepříjemných“ prvků spojených se zodpovědností a podřízením společenské hierarchii a autoritám. Návrat k dětskému či pubertálnímu životnímu stylu je pak samozřejmě jen zdánlivým únikem. Tradiční životní cyklus tak podlehl změně: lidé se odmítají chovat úměrně svému věku. Děti chtějí být starší a pubescenti touží stát se dospělými, takže období dětství se zkracuje. 

Potterovské příběhy jsou pěkně
temná "pohádka"
Právě proto prakticky neexistují filmy pro menší děti a tradiční animovaná zábava se proměnila ve vícevrstevnou „generační“ podívanou, ve které si přijdou na své teenageři i střední generace. Filmy s nejvyšší návštěvností, a tudíž s nejvyššími zisky, jsou infantilní hybridy, které mají za úkol přilákat jak mladé diváky, tak „zdětinštělé“ dospělé. Veleúspěšná sága o nezletilém kouzelníkovi Harrym Potterovi se tak na jedné straně opírá o naivní, prvoplánové prvky, na druhé však operuje s mezními, drastickými atrakcemi a pořádnou dávkou apokalyptické temnoty. V historii to samozřejmě není poprvé, kdy se americká továrna na sny soustředila na dětské diváky: typické rysy „únikové“ kinematografie měla i 80. a první polovina 90. let, spojované s podívanou ve stylu Stevena Spielberga, George Lucase a Roberta Zemeckise. V té době měla ovšem infantilní podívaná protiváhu ve „vážných“ titulech zacílených na dospělé. 

MIB potřetí - a motiv vymazání "nepohodlné"
 paměti stále funguje...
Současné "infantilní" příběhy jsou - zřejmě s ohledem na potřeby a zkušenosti dnešního publika - často velmi sofistikovaně vyprávěné, pro což myslím v historii populární zábavy můžeme jen stěží najít precedens. Zůstává proto otázkou, zda vyprávění, "poučené" na tak vysoké úrovni, vůbec máme právo nazývat "infantilním". Jeho součástí je navíc i prvek nostalgie, vázané nejčastěji na popkulturní historii, což je rovněž rys "dospělé" podívané. Ryzí ukázkou tohoto postupu je chytrá sci-fi komedie režiséra Barryho Sonnefelda Muži v černém 3, která do kin vstoupila v květnu: hrdinové druhého pokračování divácky populární série čelí mimozemské invazi a zachránit lidstvo se vydávají do roku 1969, který je zábavně konfrontovaný s naší současností… Jako "vzpomínky" publika na tuto dobu jsou ovšem použity všeobecně známé skutečnosti zprostředkovávané médii, což nenápadně ladí  s klíčovým pracovním nástrojem hrdinů - přístrojem na vymazávání paměti jednotlivcům, kteří viděli něco, co vidět neměli, a mohli by si na to udělat správný názor. Množí se i nejrůznější druhy remaků a předělávek spojujících - často dráždivým způsobem - „dětinské“ atrakce s „dospělými“ tématy. Dobrým příkladem je ambiciózní sci-fi Prometheus Ridleyho Scotta, která do kin dorazila začátkem června jako prequel klasické série Vetřelec a současně restart zaměřený na novou generaci diváků. 

Transformers - oživlé hračky
zachraňují svět
I tradiční „dospělé“ žánry pak podléhají infantilním modifikacím: nevídaně úspěšná akční sci-fi série Tranformers byla založena na hračkách společnosti Hasbro a dobrodružná tetralogie Piráti z Karibiku zase na atrakci z Disneylandu. Letos na jaře v akčním dobrodružství Bitevní loď se dramatický souboj amerických mariňáků s agresivními mimozemšťany odehrával zase na bázi prostinké, oblíbené hry „lodě“. Taková „univerzální“ podívaná nese rysy nezávazné, nekonečné atrakce, ve které mizí pojem dospělé autority a generační hierarchie, a přitom se donekonečna a stále znovu zachraňuje svět. V řádu věcí je i obliba sérií, opřená o pokračování, nové verze a prequely, vycházející z „infantilní“ potřeby potvrzovat si zas a znovu známé skutečnosti v „lepší“ podobě, která je zpravidla inzerována jako ta nejnovější a největší atrakce.

Věčná postpuberta 

Abraham Lincoln: "Háčkem si ho
přitáhnu, sekyrkou ho tnu..."
Součástí infantilizace Hollywoodu není jen soustředění na „dětské“ publikum jakéhokoli věku, ale i zaměření na tradičně nejsilnější segment – dospívající mládež a diváky mezi dvaceti a pětadvaceti lety. Patří do něj ovšem i ti návštěvníci kin, kteří se jako teenageři cítí, protože si chtějí připadat mladší. Jde většinou o muže mezi třicítkou a čtyřicítkou, kteří si touží „prodloužit mládí“, přestože jsou s ohledem na svůj věk nuceni zastávat v práci či v rodině dospělé postavení. Zábava šitá na míru tomuto publiku nese rysy zdánlivé podvratnosti: protest proti autoritám v soukromém i veřejném životě se neodráží jen v chování hrdinů, ale i ve formě, stylu a výběru témat. Právě takový je „životopisný horor“ Abraham Lincoln: Lovec upírů, který právě vstupuje do českých kin. Ve filmu Timura Bekmambetova šestnáctý prezident USA po nocích bojuje s nemrtvými protivníky stříbrnou sekyrkou. 

Nový Spidey je zatím je kluk hledající
odpověď na otázku "Kdo jsem?" 
Méně pomíjivým příkladem „postpubertální“ zábavy je comicsové dobrodružství The Amazing Spider-Man. Také tento hrdina žije dvojí život: obyčejný středoškolák se v noci mění v superhrdinu. Mohlo by se zdát, že filmová trilogie o pavoučím muži, kterou v minulé dekádě režíroval Sam Raimi s Tobeym Maguirem v titulní roli, by divákům měla nějakou dobu vystačit – nová generace však vítá aktuální verzi, ušitou na míru vlastnímu vkusu a senzibilitě. Režisér Marc Webb tak zvolil odlehčený tón a osmnáctiletý hrdina (v podání devětadvacetiletého Andrewa Garfielda) tu jezdí na skateboardu, má závislost na internetu a hraje videohry. Souboje s dospělými protivníky pak vnímá jako klukovskou hru doprovázenou vtipnými „hláškami“. Peter Parker je reprezentantem nového typu hrdiny, který má připadat atraktivní většinovému „postpubertálnímu“ publiku (počítaje v to i jeho ženskou část, jež jinak vyznává spíš stupidní upírskou ságu Twilight). 


The Avengers: Mark Ruffalo je sebevědomou,
dospělou verzí Bruce Bannera
Jde o zajímavě vyhlížejícího metrosexuála, jehož život je v rámci comicsového standardu rozlomen na dvě části: v noci se mění v nebývale fyzicky disponovaného a technologicky náležitě vybaveného superhrdinu, ve dne však žije relativně obyčejný život. Ani ve své denní podobě však není nový Peter kovým osamělým neurotikem, jakým byl Maguireův Parker, ubožácký vědec Bruce Banner v Hulkovi (2003) nebo frustrovaný milionář Wayne v podání Micheal Keatona z dvojice filmů o Batmanovi z přelomu 80. a 90. let. Pro nové hrdiny je příznačné, že je zralí, známí herci hrají jako sebejisté, mladistvé muže, kteří jsou mnohem výrazněji socializovaní než jejich předchůdci. Asi nejpřesvědčivějším vzorkem nového typu jsou superhrdinové z týmu Avengers, kteří do kin dorazili letos v květnu. 


Bruce Wayne (Christian Bale) nehodlá
zmrtvýchvstát, ale... 
Radikální změnu prodělal už před časem netopýří muž Batman, jehož "denní alter ego", Bruce Waynea, režisér Christopher Nolan vybavil mužnou tváří a sebevědomým image Christiana Balea. Závěr trilogie započaté v roce 2005, akční thriller Temný rytíř povstal (s plánovanou premiérou 26. července), je považovaný za vrchol letošní letní sezóny. Nolan zašel dál než jeho kolegové v tom, že na začátku prezentuje Waynea jako stárnoucího invalidu, fyzicky těžce poznamenaného svými letitými dobrodružstvími a odmítajícího vrátit se ke zdiskreditované roli Batmana. V řádu věci je však samozřejmě Wayneovo "zmrtvýchvstání": jeho návrat do  kostýmu Batmana nemůže u diváků vzbudit nic jiného než ryzí "infantilní" potěšení: ať je to s Waynem jakkoli, Batman nemůže nikdy zchřadnout a zemřít... Film se pokouší uzavřít v „ultimativním“ tónu trilogii, započatou před sedmi lety, a vrací se k událostem prvního filmu, aby je "převyprávěl" jinak a pohříchu hloupěji. To byla ovšem jen jedna z ambicí nolanovskému týmu, který se ocitl ve vleku nezvykle ambiciózního konceptu. Předpokládaný hit letošního léta se tak nese na temných křídlech osudové heroičnosti a nabízí značně "podvratný", dospěle skeptický koncept - a současně ho strhávají k zemi požadavky dobrodružství určeného přerostlým klukům. 


...a ještě je tady Ted


Černý kůň aneb v pokojíčku
infantilního hrdiny
„Někdo by mohl argumentovat tím, že infantilizace nabízí možnost, jak mladé muže rozptýlit. Pak je ani nenapadne přemýšlet o tom, že by mohli bojovat proti statu quo,“ podotkl na téma zdětinštění americké produkce nezávislý režisér Todd Solondz na MFF v Karlových Varech. „Čím víc hrají videohry a pouštějí si DVD, tím menší hrozbu představují pro politický systém.“ Sám Solondz na toto téma natočil „cynickou“ tragikomedii Černý kůň, jejíž hrdina, sebestředný třicátník, žije doma s rodiči, předstírá práci v otcově firmě a není schopen sociálního kontaktu. Zato je však „fanouškem“ fixovaným na kultovní předměty, který tvrdě doplácí na propast mezi realitou a sny založenými na populární fikci.


Ted si užívá dospělých požitků
Černého koně diváci, kterých se týká, vnímají prý často jako uživatelsky nepříjemný nebo dokonce urážlivý film. Není divu, že se ho zatím do českých kin v dohledném časovém horizontu nikdo uvést nechystá. Cílovou skupinu je jistě lepší zabavit fantaskní komedií Méďa, která do českých kin přichází na začátku srpna a která naopak cílovému publiku lichotí. Nejlepším kamarádem čtyřicetiletého protagonisty (Mark Wahlberg) je oživlá plyšová hračka z dětství - a má být zábavné, že medvěd Ted sdílí s hrdinou nevymáchaný slovník i nechuť k povinnostem, opíjí se, fetuje a souloží. Film jsem ještě neviděla, ale vypadá to, že zdánlivě nevázaná a "podvratná" zábavu tu bude směřovat k harmonizaci „infantilní“ existence s realitou. Alespoň podle tržeb v amerických kinech se film zjevně strefil do vkusu cílové skupině přerostlých puberťáků. O tom, jestli bude hitem i v Čechách, lze sice zatím jen spekulovat - výrobci hollywoodské zábavy si ovšem prý už dávno ověřili, že děti a mladí lidé mají všude na světě - bez ohledu na svůj sociální status a mateřskou kulturu - v podstatě stejné záliby a chutě.


(Tento text jsem napsala na objednávku přílohy Lidových novin Relax, i když mi téma vlastně nejde moc po srsti. Za možnost uveřejnit ho v poněkud pozměněné podobě i zde na blogu - navíc s lehce aktualizovanou pasáží o Temné rytíři, kterého jsem mezitím viděla - ovšem redakci samozřejmě děkuji.)  

sobota 21. července 2012

Temný rytíř povstal: Tragický start

Reklamní kampaň rozdmýchávala
"apokalyptickou" atmosféru
Podle prvních reakcí některých publicistů se zdálo, že nový film Christophera Nolana bude prostě jen mírným zklamáním - doplácí totiž na velikášské ambice svého tvůrce (místo neschopnosti zvládnout  zvolený koncept by se ovšem dalo mluvit spíš o tom, že tento koncept byl jako "nemožný" už zvolen). O tom ale napíšu víc až v připravované recenzi filmu (který - protože nejsem žádná vášnivá Nolanova obdivovatelka a jeho předchozí dva Batmani nijak radikálně neoblivnili  můj divácký svět - mne vlastně asi docela pobavil, neboť jsem ho nemusela dolaďovat s nějakými nadměrně vyšponovanými očekáváními).

Realita a fikce: Pohled na "místo činu"
připomíná záběr z nějakého filmu
Na temně apokalyptické prvky spojené s reklamní kampaní na závěrečný díl batmanovské trilogie se však napojila tragická realita, která asi - jak se dá předpokládat - nabourá image snímku a ovlivní jeho premiérové tržby (zatím se ovšem samozřejmě nedá odhadnout, jakým způsobem). V českých kinech nejočekávanější titul letošní letní sezóny startuje až 26. července, v USA se však už odbyla jeho půlnoční premiéra - a v multiplexu na denverském předměstí Aurora do diváků začal střílet černě oblečený muž v neprůstřelné vestě a plynové masce. Zasáhl víc než sedmdesát lidí, z nichž podle posledních údajů dvanáct zemřelo. Policie útočníka, který do kina během projekce vtrhl nouzovým východem a svůj útok zahájil granátem se slzným plynem, identifikovala jako čtyřiadvacetiletého Jamese Holmese, který se pak nechal na nedalekém parkovišti bez odporu zatknout. Řada diváků si přitom nejdřív myslela, že jde o svéráznou součást slavnostní projekce. Filmové představení už asi čtvrt hodiny běželo a na plátně se zrovna střílelo (podle mého odhadu může jít o finále úvodní, rozměrné akční scény, která je koncipovaná jako teroristický útok zločince Banea na letadlo s agenty CIA. Jako děsivý moment na mne působí i to, že když diváci opustili kinosál, film - samozřejmě - běžel dál, jako jsou hodinky na rukou mrtvého vojáka.  

Náladová fotka Christophera
Nolana z natáčení
Takový předem pečlivě naplánovaný čin neprovede nikdo "normální": doktorand medicíny Holmes (jehož byt byl prý zamořený výbušninami a svůj střelecký arzenál - poloautomatickou pušku, brokovnici a dvě pistole - prý vlastnil legálně) se zařazuje mezi ty psychopaty toužící po zviditelnění, kteří se bohužel stali nedílnou součástí moderní popkultury. O tom, že odpor veřejnosti k nim se tu mísí s fascinací, bohužel nejde pochybovat. Přezdívka Joker, kterou prý Holmes používal, dovoluje odhadovat násilníkovu identifikaci s anarchistickým zloduchem, kterého v Nolanově batmanovském filmu ztělesnil Heath Ledger (zatímco Joker má tradičně vlasy obarvené na zeleno, Holmes šel prý do červené). Není těžké odhadnout, že Holmesův zločin bude mít řadu následků ve veřejném prostoru: znovu se začne diskutovat o otázce legálního držení zbraní a hlavně bohužel i o návodnosti filmové podívané.

Bruce Wayne (Christian Bale) a
jeho temná stránka - Batman
Mezi ty nejbezprostřednější důsledky tragédie v Auroře ovšem patří opatření spojená s uvedením samotného filmu: studio Warner Bros. kvůli masakru zrušilo včerejší (páteční) slavnostní premiéru v Paříži, které se měli zúčastnit i herečtí představitelé Christian Bale, Morgan Freeman a Anne Hathawayová i režisér  Christopher Nolan. Ten poskytl novinářům prostřednictvím své tiskové mluvčí prohlášení, ve kterém mimo jiné říká: "Myslím, že filmy jsou jedním z největších projevů americké kultury a sdílený zážitek při sledování příběhu, který se odvíjí na filmovém plátně, je důležitým a zábavným způsobem trávení volného času. Kino je jako můj domov a myšlenka, že někdo tak brutálně zneuctil toto nevinné místo plné naděje, je pro mě zničující." I tady už cítíte obranný postoj, souvisejícího s předpokládaným obviněním z kinematografické "návodnosti" - kino musí totiž zůstat primárně "nevinným místem" a odpovědnost za to, co sledují, se musí přesunout na diváky.

Warneři reagovali na tragédii i tím, že stahují z kin upoutávku na film Gangster Squad (v českých kinech má být gangsterka s Ryanem Goslingem a Seanem Pennem uveden od 13. září). Trailer byl součástí reklamního bloku uvádějícího v kinech Temného rytíře a v jeho závěru  skupina zločinců začne v kině střílet skrz filmové plátno do diváků.

"Pokračování" tohoto komentáře si budete moct přečíst v pondělí 30. července kolem poledne.

středa 18. července 2012

Reitmanova antiromantická komedie: Znovu a jinak

Mavis (výborná Charlize Theronová) nachází spojence
v invalidním Mattovi (komik Patton Freehauf) 
Když si vybavíte, jaké hovadiny se vesměs hrají v českých kinech v rámci žánru hollywoodské romantické komedie, asi stěží můžete uvěřit tomu, že nový film Jasona Reitmana s Charlize Theronovou v hlavní roli český distributor poslal rovnou do domácího kina. Snímek měl ovšem nevalný divácký ohlas (rozpočet 12 milionů, celosvětové tržby 22,6 milionu dolarů) - a hlavní problémy s filmem (jehož původní název Young Adult odkazuje k termínu používaném v oboru psychologie) jsou v tom, že vůbec nejde o romantickou komedii. Respektive jde o dost temnou a ošidnou hru s jejími pravidly. 

Bezdětná Mavis je přesvědčená,
že děti jsou jen na obtíž
Většinoví diváci ovšem, jak se ukázalo, zřejmě nechtějí vidět film s Theronovou v roli stárnoucí, ošklivé psychopatky. Zvlášť když dílko navenek  přece jen vyhlíží spíš jako nějaký další utešitelský, příjemný příběh o úspěšné mladé ženě, která se vypraví z velkoměsta do rodného zapadákova, aby znovu objevila ty pravé hodnoty (viz např. zellwegerovská Holka z města). Dokonce už podle předtitulkové sekvence je ovšem jasné, že Jason Reitman hraje jinou ligu - a po filmech Juno,  Děkujeme, že kouříte a Lítám v tom je pro mne Znovu a jinak velice uspokojivým důkazem zajímavosti tohoto režiséra. Na kvalitách filmu má podíl i to, že po oscarovém úspěchu Juno se Reitman, který je dnes jistě výrazně zajímavější, než kdy byl jeho otec Ivan, znovu spojil se scenáristkou Diablo Cody (což je pseudonym Brooke Buseyové a tudíž ho nepřechyluji). Ta ve čtyřiatřiceti letech osvědčila pěknou dávku empatie, pozorovacích schopností a sarkasmu, když stvořila svou jen o něco starší vrstevnici Mavis Garyovou. Ta je díky Reitmanovu neméně láskyplnému a nelítostnému pohledu další z nádherných "zrůd" Charlize Theronové (samozřejmě vedle oscarové vražednice Aileen Wuosnosové, zlé královny ve Sněhurce a lovci a sebestředné Meredith Vickersové v Prometheovi). 

Mavis chce "zachránit" svou
středoškolskou lásku Buddyho
(Patrick Wilson) 
Podvratnost postavy sedmatřicetileté Mavis je v jejím dvojím "čtení", které ovšem dává smysl jen dohromady a odkazuje k otázce, jak moc se asi liší naše vlastní sebehodnocení od pohledu našeho okolí. Mavis odešla z provinčního vidlákova do Minneapolis, kde si vybojovala slušné postavení a splňuje tak "objektivní" představu o úspěchu. Dobře situovaná autorka úspěšné knižní série pro dospívající dívky ovšem právě velmi nekreativně zápasí s posledním dílem knižní řady, která už nikoho nebaví. Impulzivní odjezd do rodného městečka Mercury (kde žijí Mavisini rodiče) je tak útěkem před vlastní tvůrčí neschopností i stále nervóznějším nakladatelem. Společensky navenek úspěšná, zazobaná Mavis je pak sebestředná, depresivní, rozvedená alkoholička, která na rozdíl od svých vrstevníků nikdy nedospěla. Tomu odpovídá její infantilní šatník, psí společník na úrovni chlupaté hračky do postele i její neustálé zkrášlování, jež ovšem hraničí se sebezohavováním.  

Beth ( Elizabeth Reaserová) právě
zničila Mavisinu hedvábnou blůzku
Pro Mavis je zprvu nemožné pochopit, že její bývalá láska Buddy (Patrick Wilson - Dan Dreiberg/Sůva z Watchman - Strážců) je šťastně zaneprázdněným otcem  novorozené dcerky a oddaným manželem terapeutky Beth. Ta je sice mnohem "ošklivější", trapnější a méně elegantní než Mavis, ale v dávné  manželově přítelkyni, která se jednoho dne objeví u jejích dveří, okamžitě rozpoznává stejnou emoční disbalanci, jakou zná od svých dětských pacientů. Každá "normální" romantická komedie by potvrdila, že Mavis přijíždí do Mercury navenek se všemi trumfy v ruce a že Beth v rámci vzniklého vztahového trojúhelníku nemá vůbec šanci -  Reitman a Cody ovšem konfrontují "žánrové" představy Mavis o sobě samé a svém postavení s filmovou realitou, která je mnohem skutečnější. Ukazuje se, ža Mavis se svým spolužákům navíc jevila jako nesnesitelná a psychicky nevyrovnaná už kdysi, a teď v Mercury nevzbuzuje obdiv a závist, ale spíš rozpaky, přecházející do odporu (Buddy) nebo soucitu (Beth). 

Matt žije se svou sestrou Sandrou
(Colette Wolfeová)
Jedinou spřízněnou duši nachází Mavis s bývalém spolužákovi, sarkastickém outsideru Mattovi (kterému výborně ztvárnil komik Patton Oswalt). Její psychické znetvoření odpovídá jeho invaliditě, vzniklé kdysi vinou party násilníků, která ho zmlátila  kvůli podezření z homosexuality. (O tom, že Matt není gay,  svědčí nevídaně dojemné a trapné sblížení obou hrdinů, které patří k nejlepším scénám filmu). Mercury tak není žádným hollywoodsky idylickým městečkem s "čistými" lidmi vyznávajícími smysluplné hodnoty, ale místem, kde se děly a dějí zlé věci. Protože složení obyvatelstva se asi příliš neproměňuje, je pravděpodobné, že mezi Mattovými sousedy jsou stále ještě ti, kteří se postarali o jeho celoživotní zmrzačení. To je ovšem motiv, který Cody s Reitmanem rozhodně nijak nevyzvedávají - zůstává v pozadí celého vyprávění, které působí velmi věrohodně, vtipně a hořce. Součástí sítě báječně nejednoznačných prvků je tu i fakt, že ve filmu  chybí záporná postava - Mavis je sice rozhodně po všech stránkách velmi odporná a ubohá, ale je to současně inteligentní a schopná mladá žena a žádná beznadějná ubožačka. Náznak, že se  svými sebeklamy možná jednou vyrovná, činí v mých očích nový Reitmanův film ještě sympatičtějším... Pokud jde o nějaký režisérův vývoj, okouzlil mne film i úsporností a lakoničností, která Reitmanovým předchozím filmům chyběla.

V té tašce rozhodně není pes 
Asi je třeba podotknout i to, že Znovu a jinak není žádnou studií psychopatického chování ani totální, "nezávislou" dekonstrukcí žánru romantické komedie. Je spíš filmem, který z  tohoto žánru vychází a v realističtější rovině potvrzuje některé jeho závěry. Reitman zůstává režisérem, který natáčí nebanální filmy pro diváky, a dokáže zaujmout a pobavit i prostřednictvím velmi smutných věcí. Výsledným dojmem ze Znovu a jinak tak jen stěží může být divákovo odmítnutí nebo znechucení. Takže si to potěšení klidně dopřejte... 

P.S.: Na DVD jsou jako bonusy komentář režiséra, hlavního kameramana a prvního asistenta režie a koproducenta, průvodce natáčením scény v baru, hrst nedůležitých vystřižených scén. Na BLu-ray - jak uvádí distributor - je vedle předešlého i  film o filmu a rozhovor s Reitmanem.

Young Adult
USA 2011, 94 minut, DVD/Blu-ray, titulky/dabing
Režie: Jason Reitman
Scénář: Diablo Cody (Brooke Buseyová)
Hudba: Rolfe Kent
Hrají: Charlize Theronová (Mavis Garyová), Patton Osvalt (Matt Freehauf), Patrick Wilson (Buddy Slade), Elizabeth Reaserová (Beth Sladeová), Colette Wolfeová (Sandra Freehaufová),  Mary Beth Hurtová (Jan), Richard Jenkins
Premiéra na DVD: červenec 2012

neděle 15. července 2012

Portrét: Eva Zaoralová

Eva Zaoralová a její čerstvý Rytířský
kříž (foto Miloš Fikejz)
Osmnáctého července převezme Rytířský kříž Řádu za zásluhy Polské republiky, který ji udělil polský prezident jako uznání za výjimečný přínos v rozvíjení polsko-českého kulturního dialogu. První dáma české filmové kritiky má lví podíl na proměně MFF Karlovy Vary v jednu z nejprestižnějších akcí festivalové Evropy. Protože v listopadu završí osmdesátiny, nebyl letošní 47. ročník festivalu  jen oslavou filmu, ale tak trochu i oslavou jejího jubilea. Uměleckou ředitelkou MFF Karlovy Vary byla Eva Zaoralová od roku 1994 – šestnáct let. Před dvěma lety svou funkci předala Karlu Ochovi, jako umělecká poradkyně ovšem zůstává nedílnou součástí týmu, který se zformoval pod jejím vedením. I letošnímu ročníku udávala podobu svým neomylným vkusem, znalostmi zvláště italské a francouzské kinematografie i výjimečnými osobními kontakty. 

Michelangelo Antonioni
Režiséra Michelangela Antonioniho, od jehož narození uplyne letos v září sto let, poznala osobně během jeho pobytu v Praze v roce 1965. Pro letošní ročník MFF Karlovy Vary sestavila retrospektivu dokumentů tohoto tvůrce, kterého jeho hrané snímky v 60. letech proměnily v mezinárodní ikonu. V programu festivalu zazářilo i jedno z mistrovských děl italské kinematografie, poetické drama Silnice (1954) režiséra Federica Felliniho, které Zaoralová osobně uvedla.


Giulietta Masinová v Silnici 
„Od chvíle, kdy jsem koncem padesátých let poprvé viděla na studentské projekci v Klimentské ulici Silnici, stala se ze mne Felliniho obdivovatelka,“ přiznává Zaoralová. „Pamatuji si, že mne příběh Gelsominy a Zampana tak strašně dojal, že už jsem se nedokázala dívat na další film, který byl ten večer ještě na programu.“

K Silnici se význačná filmová publicistka a překladatelka dodnes hlásí jako k jednomu ze svých nejoblíbenějších filmů - a tak je celkem logické, že slavnostní projekce oscarového snímku nebude jen poctou Federicu Fellinimu, ale i láskyplným dárkem, jejž festival věnuje Zaoralové k jejímu letošnímu jubileu: 28. listopadu totiž oslaví osmdesátiny.

Špatná dobrá rodina

Tuhle Evinu fotku mám moc ráda 
Eva Zaoralová se narodila se 28. listopadu 1932 v Praze v rodině pražského architekta Jana Šebánka. Architektem byl i její dědeček z matčiny strany, Viktorin Šulc. Rozdíly ve společenském původu však zavinily, že Šebánkovi, kteří patřili po několik generací v maloměstksém Písku mezi honoraci, sňatek svého nejstaršího syna odmítli: nevěsta totiž sice vynikala půvabem, ale její rodina nedisponovala majetkem ani význačným postavením. Marie Šebánková se nikdy nesmířila s pozicí „opovrhované snachy“ a její frustrace poznamenaly i vztah k jejímu jedinému dítěti – Evě. V hmotně zabezpečeném, ale citově chladném prostředí ovšem za první republiky vyrůstala většina dětí z „lepších“ rodin. Nedostatek vřelosti nemohlo samozřejmě plně kompenzovat ani rodinné zázemí, spojené s bohatým kulturním životem prvorepublikové Prahy.

Kromě častých návštěv kin, které položily základ její celoživotní lásku k filmu, se ovšem Eva Šebánková přes dědečka Viktorina „infikovala“ láskou k Itálii. Italsky se začala učit sama na gymnáziu a Itálie byla také první zemí, kam se v životě podívala – v souvislosti se svým prvním zaměstnáním – jako tlumočnice delegace Výboru československých žen. Cestování do kapitalistické ciziny bylo v druhé polovině 50. let neobvyklé, navíc byla vinou „nevhodného“, tedy buržoazního původu vnímaná jako ideologicky nespolehlivá. Absolventce prestižního pražského Akademického gymnázia ve Štěpánské ulici a oboru francouzština-čeština na Filozofické (tehdy ovšem Filologické) fakultě Univerzity Karlovy (1956) ovšem umožňovala vycestovat znalost italštiny a francouzštiny – a to nejen v temné době 50. let, ale i později, za komunistické normalizace. Tehdy už ovšem neprovázela delegace omezených funkcionářek, ale slavné domácí filmaře, reprezentující zlatou érou československé nové vlny na prestižních mezinárodních festivalech. Za pozici, jež jí umožňovala cestovat i v rámci novinářské profese a přijímat pozvání ve festivalových porotách, vděčí ovšem Eva Zaoralová i svému profesionálnímu a přirozeně noblesnímu vystupování.

Na festivalech v Sanremu, Bergamu, Benátkách či Cannes se jí však dařilo propagovat československý film a vytvořit si bohaté kontakty. Samozřejmě netušila, že se jí její zkušenosti jednou budou hodit pro „vlastní“ festival.

Lidé a filmy

Antonioniho Zatmění 
„Musíte vzít v úvahu, že jsem byla docela normální, svým způsobem povrchní holka: zajímalo mne víc, co si vezmu na sebe, než na jaký film bych měla jít,“ komentuje Zaoralová své dospívání a středoškolská studia, která neabsolvovala s žádným výjimečným kreditem studijní hvězdy. Její obzory se však značně rozšířily na univerzitě, ani ne tak díky profesorům omezovaným a stresovaným ideologickou cenzurou, jako spíš díky novým přátelům z okruhu pražských intelektuálů. Největší vliv na formování Evina odborného zájmu o film, který dosud vnímala jen jako zaujatá divačka, měl Ivo Hepner. Eva s ním začala chodit v roce 1954, kdy končilo její tříleté manželství s Janem Königem, za nějž se provdala ještě na gymnáziu. Vzdělaný, zajímavý a přitažlivý Hepner jí umožnil chodit na legendární promítání pro studenty FAMU, kde studoval filmovou vědu:

Zázrak v Miláně 
„Pravidelné projekce tehdy organizoval a vedl profesor A. M. Brousil, který uměl své žáky nadchnout zvláště pro italský film. A tehdy se zajímal zřejmě hlavně o neorealismus,“ vzpomíná Zaoralová. „Poetický Zázrak v Miláně o chudácích, kteří letí na košťatech do nebe, s filmovými triky, které se dnes musí zdát směšné, nás tehdy okouzlil. Svolávali jsme se pískáním jeho ústřední melodie. Bylo to na počátku 50. let něco úplně jiného než tendenční díla socialistického realismu.“ Díky Ivu Hepnerovi, se kterým uzavřela sňatek v roce 1955, Eva začala psát do novin: nejdřív to bylo v rámci redakčních povinností časopisu Československá žena. Článek na téma tanečních hodin stál v roce 1960 na počátku významné publicistické a kritické kariéry, zahrnující dnes stovky odborných studií, recenzí a kritik a informančních a popularizačních textů v nejrůznějších filmových periodikách a knižních publikacích. Ze svazku s Hepnerem se v roce 1964 narodila dcera Klaudie, soužití však zkomplikovala manželova psychická labilita a alkoholismus. (V roce 1975, kdy Hepner spáchal sebevraždu, už Eva svůj soukromý život vnímala přes jiného muže – přes o třináct let mladšího publicistu, scenáristu a režiséra Zdenka Zaorala. I ten měl ovšem vážné problémy s alkoholem, takže její třetí manželství skončilo v roce 1984 rozvodem.)

Vztah s Ivem Hepnerem, měl jeden důležitý vedlejší účinek: z Evina podceňování vlastních kvalit v manželských půtkách se zrodila potřeba dokázat sama sobě, že za něco stojí.

„Tady někde začalo moje psaní a snaha prosadit se jako překladatelka, což předcházelo o řadu let můj profesionální zájem o film,“ vzpomíná Zaoralová. Prosadit se tehdy nebylo snadné, v roce 1964 však vyšel její první překlad z francouzštiny – psychologická detektivka Freda Kassaka V neděli se nepohřbívá. V dalších letech do Evina překladatelského portfolia přibyla i díly Cesare Paveseho (Pablův příběh, 1972), Dina Buzzatiho (Láska. Tatarská poušť, 1989), Alberta Moravii (Cesta do Říma, 1993) nebo Georgese Simenona (O hlavu jednoho člověka, 1995). Z odborné oblasti pak jistě stojí za zmínku její překlady Dějin filmových teorií Guida Aristarca (1968), různých scénářů Federica Felliniho či Antonioniho textu Kuželník u Tiberu (1989). Na sklonku loňského roku vydala překlad biografie autora Silnice z pera italského publicisty Tullia Kezicha Federico – Fellini, život a filmy...

Klíčovou událostí v životě Evy Zaoralové se stala skutečnost, že se v roce 1968 z externistky měsíčníku Film a doba změnila v jeho redaktorku. Spolupráce s renomovaným filmovým časopisem začala díky už zmíněné pražské návštěvě Michelangela Antonioniho, při které slavného režisérovi tlumočila a doprovázela ho: Evy si všiml jeho tehdejší šéfredaktor, legendární Antonín Novák.

Možnost vysněného místa ve Filmu a době, které v 60. letech patřilo k významným platformám československé kulturní scény, Evě zablokovala úvahy o emigraci. Normalizace však učinila konec všem představám o umělecké a tiskové svobodě. Antonín Novák byl vyhozen a ve Filmu a době nastalo dlouhé období kompromisů a úliteb normalizačním šéfům. Evě Zaoralové se povedlo – postupně ve funkcích redaktorky, zástupkyně šéfredaktora a šéfredaktorky – provést časopis nejrůznějšími úskalími. Dnes, kdy musely v tržním prostředí skončit prakticky všechny klasické filmové tiskoviny, Film a doba stále ještě vychází – už jako čtvrtletník a s grantovou podporou ministerstva kultury. Zaoralová, která šéfredaktorský post předala kolegovi Stanislavu Ulverovi a nyní funguje jako redaktora, k časopisu dokázala přitáhnout dvě generace filmových publicistů - a přesvědčit dvě generace čtenářů, že je v něm vždycky co zajímavého číst.

Karlovarský festival

MFF Karlovy Vary 2009: mezi Havlem
a Banderasem 
Listopad 1989 do života Evy Zaoralové nepřinesl žádnou výraznou vnější změnu. Letitý, rozvážný životní postoj k razantním a nesmiřitelným soudům jí dovolil zaujmout odstup od okázalého účtování s minulostí, které praktikovali mnozí její kolegové:

„Tehdy jsem si říkala, že v té vlně náhle propuknuvší svobody docházelo ke zbytečnému osočování a útokům, které se později odrazily v zatrpklosti a někdy vedly i k překotným reakcím,“ vzpomíná na dobu okázalého účtování. „Bylo těžké někoho soudit v těch okamžicích náhlého uvolnění veškerých politických zábran: při svém tíhnutí k relativismu, jehož jsem si odjakživa vážila u Karla Čapka, jsem vlastně chápala obě strany.“

2008 - s Jiřím Bartoškou 
V roce 1992 bylo Evě šedesát, souběh důchodového věku s uvolněním poměrů však její profesionální kariéru začal nečekaně akcelerovat. Prostřednictvím Mezinárodní federace filmového tisku – FIPRESCI – dál zasedala v mezinárodních porotách nejprežtižnějších světových festivalů, od počátku 90. let ale navíc působila jako česká korespondentka mezinárodní filmové ročenky International Film Guide. V roce 1996 jí pařížský Centre Georges Pompidou jmenoval kurátorkou rozsáhlé retrospektivní přehlídky českého a slovenského filmu v Paříži. To už ovšem spolupracovala s MFF Karlovy Vary: rok předtím se stala jeho uměleckou ředitelkou.

S Morganem Freemanem (2003)
Spolu s prezidentem festivalu Jiřím Bartoškou a týmem spolupracovníků, který se v uplynulých letech prakticky neobměnil, se jí povedlo zvládnou nejrůznější úskalí. Podařilo se jí proměnit původní, divácky nezajímavou a státem uměle vydržovanou akci, v atraktivní a progresivní „Cannes východní Evropy“. Aktivity tak viditelné, jako byl boj o festivalovou kategorii A a několikaletá půtka s konkurenčním festivalem Zlatý Golem, ovšem provázely méně zřetelné, ale neméně důležité souboje o charakter a skladbu celé akce. MFF Karlovy Vary dnes přitahuje každoročně desetitisíce milovníků filmu a neustále zvyšuje svou zajímavost pro odborníky z celého světa. „Paní doktorka“, jak Evě Zaoralové na začátku spolupráce žertem začal říkat Jiří Bartoška (protože tehdy byla ve svém týmu jediná s titulem), stojí dodnes v centru veškerého dění.

Křest autobiografické knihy Život s filmem
„Nikdy mne nenapadlo, že se ze mne jednou stane v jistém smyslu „celebrita“: už několik let mne občas cizí lidé osloví na ulici nebo v tramvaji a všichni, vždy zdvořile a mile, mi třeba jen pár slovy děkují za to, co jsem udělala pro festival,“ říká Zaoralová, která se těší i neustálému zájmu médií: za uplynulých téměř dvacet let dala stovky rozhovorů a ocitla se na stovkách fotografií, často ve společnosti velkých hereckých hvězd a světových filmařských celebrit. „Nemohu předstírat, že mne to netěší, ale na druhé traně se trochu stydím, protože na tom, že Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary je dnes stavěn v České republice i v zahraničí opravdu vysoko, nemám zásluhy jen já, ale celý náš tým.“

Zprava: Eva Zaoralová a její Rytířský kříž,
PR KVIFF Uljana Donátová a já
na polském vyslanectví 
Skromnost je Evě Zaoralové vlastní, to ovšem nemění nic na tom, že za svou práci získala i řadu vyznamenání. V roce 2002 jí francouzská vláda udělila titul Rytíře Řádu umění a literatury. O sedm let později ji Ministerstvo kultury České republiky odměnilo cenou za zásluhy o propagaci české kultury a v roce 2010 jí prezident České republiky udělil Státní vyznamenání (medaile Za zásluhy II. stupně) za zásluhy o stát v oblasti kultury. Kulaté narozeniny této výjimečné osobnosti československé kulturní scény nejsou pro jubilantku příležitostí k nějakému bilancování, ve Varech nicméně letos slavnostně pokřtila autobiografický knižní rozhovor  Život s filmem, který nedávno vyšel v nakladatelství Novela bohemica (a který sjem měla tu čest s ní vést). Pokud jde o to, co bude dělat v listopadu, má jasno: místo narozeninových oslav bude - jako každý rok tou dobou – plně zabraná do příprav dalšího festivalového ročníku.

/Toto je oficiózní, mírně aktualizovaný text napsaný původně pro karlovarské číslo týdeníku Euro. Za možnost uveřejnit ho i zde redakci děkuji./