Prohledat tento blog

čtvrtek 30. dubna 2015

Avengers : Age of Ultron

Comicsové dobrodružství Avengers: Age of Ultron předznamenává sezónu letních blockbusterů: je akční, hlučné, stereoskopické, chytré a drahé. Diváky do kina láká jako další díl série společnosti Marvel, z jejíhož tradičního comicsového portfolia tým Mstitelů vychází. Unikátní produkční strategie přinesla své ovoce už před třemi lety. Předchozí díl – Avengers - se stal díky příjmům v amerických kinech nejvýdělečnějším titulem roku 2012. A celosvětově přinesl do pokladen kin 1,5 miliardy dolarů.

Celou sérii ovšem už v roce 2008 úspěšně zahájil Iron Man. Zatímco Avengers tak byli v pořadí šestým příběhem marvelovského filmového universa, jejich pokračování je v pořadí jedenáctým filmem série. A zdá se, že producenti mohou znovu nažhavit kalkulačky na sčítání: blockbuster s rozpočtem téměř 280 milionů na svou americkou premiéru teprve čeká. Mimo USA však Avengers: Age of Ultron už stačili přinést do pokladen kin 201 milion dolarů. 

Scenárista a režisér Joss Whedon přitom „jen“ opakuje původní základní recept: nebývalá koncentrace hollywoodských hereckých hvězd odpovídá soustředění superhrdinských „superstar“. Akční scény, realizované v duchu soudobých špičkových standardů, staví na digitálně generovaných velkých celcích stejně jako na vtipných detailech a „hláškách“. Whedon se tak šťastně vyhýbá velikášské monotónnosti, která publikum řady jiných blockbusterů mění v pouhé diváky počítačové hry. Především však v rozměru 140 minut dojde i na vztahy uvnitř týmu, které se pokouší narušit titulní robotický padouch Ultron – jinak též vzbouřený výtvor vynálezce Tonyho Starka (Robert Downey, Jr.), který měl původně sloužit jako definitivní pojistka světového míru.

Prohloubená vztahová linie v rámci klukovského dobrodružství šikovně láká do kina i ženské publikum. Ženských postav přitom přibylo jen v pozadí - a chybějí dokonce i partnerky Starka a Thora (Chris Hemsworth) v podání Gwyneth Paltrowové a Natalie Portmanové. Znalost předchozích dílů, v nichž se budovaly osobní historie jednotlivých postav, je ovšem výhodou. Péče božského fešáka Thora (Chris Hemsworth) o jeho kladivo je totiž něčím víc než jen prvoplánovou freudovskou metaforou související s obavami ze ztráty mužnosti. Snadněji se v rámci druhého příběhu Avengers dají pochopit momentální starosti plachého vědce Bruce Bannera - mutanta, který se ve chvílích hněvu mění v zuřivého zeleného zlobra Hulka. Zdeprimovaný Bruce, který násilně potlačuje svou pudovou stránkou i v romantickém vztahu ke sličné Nataše / Černé vdově (Scarlett Johanssonová), je ve znamenitém podání Marka Ruffala emocionálním středobodem vyprávění. 

Leitmotivem celého filmu se nenápadně stává frankensteinovské téma nevypočitatelných morálních konsekvencí spojených s každým„vylepšeným modelem“. Potřeba přirozeného načasování věcí rozleptává i soudržnost týmu, který do boje s Ultronem vstupuje pod heslem „možná prohrajeme, ale bude to společně“. Výrazněji než řada jiných hollywoodských blockbusterů tak film tematizuje atmosféru v současných USA. Tým Avengers symbolicky vede Captain America čili zmutovaný veterán z druhé světové války Steve Rogers (Chris Evans) – a když odhlédneme od mírně nekorektních detailů, je snímek melancholickou, hrdinskou ódou na pravé americké hodnoty. Hra s týmem zachraňujícím (už zase) svět se tentokrát týká kondice hrdinů „těsně před mramorizací“ (jak ostatně ukazuje i podoba závěrečných titulků). Kocovina po večírku na oslavu dalšího vítězství ve Whedonově podání působí znepokojivě reálně. Hrdinové se musejí vypořádat s protivníkem horším než Ultron: tématem nového rozložení sil a možného odchodu do výslužby.

Na rozdíl od reality ve světě filmu na tyto otázky naštěstí existují jasné odpovědi: hrdinové nesmějí zemřít, dokud ještě dovedou naplnit pokladny kin. Takže: Těšíte se na další díl Avengers

P.S. Nejlepší je samozřejmě vidět film v originále ve 3D, přestože to nepřináší nic převratného. Distributorovi patří černý puntík za neochotu přeložit titul do češtiny. 

The Avengers: Age of Ultron
USA 2015, 141 minut
Scénář a režie: Joss Whedon
Kamera: Ben Davis
Hudba: Brian Tyler
Hrají: Robert Downey, Jr., Mark Ruffalo, Chris Evans, Chris Hemsworth, Scarlett Johanssonová, Jeremy Renner, Samuel L. Jackson, Paul Bettany
Premiéra: 30. dubna

(Tento text jsem napsala do Hospodářských novin. Za možnost uveřejnit ho i zde na blogu redakci děkuji.)

pátek 24. dubna 2015

Manipulace s historií měla připravit o život Alberta Einsteina

Vědkyně Williamsová (Jana Brejchová) a matematik Frank Pech mají napomoci nešťastné náhodě: podle doložených faktů totiž Albert Einstein (Petr Čepek) v domě bankéře Wertheima  málem zahynul při pádu těžkého lustru.

(Zabil jsem Einsteina, pánové... / 1979)

úterý 21. dubna 2015

Králova zahradnice je romance mezi řádem a choasem

Alan Rickman patří ve svých devětašedesáti letech mezi nejoceňovanější britské herce současnosti. Jeho divadelní práci a účinkování v malých, inteligentních projektech typu Rozumu a citu či Lásky nebeské zastiňuje jeho jediná role – profesor Snape v osmi filmových dobrodružstvích o Harrym Potterovi. Obojaký zloduch rychle vytěsnil jiné Rickmanovy „kultovní“ mainstreamové postavy – padoucha Grubera v akčním hitu Smrtonosná past (1988) a šerifa z Nottinghamu z Robina Hooda: Krále zbojníků (1991).

V očích nejširší veřejnosti role v diváckých hitech představují úspěch, v hercově umělecké kariéře však jen o lukrativní odbočku. Ta navíc zbrzdila Rickmanovy tvůrčí ambice. Po stylovém, nízkorozpočtovém debutu Zimní host (1997) se vrátil k filmové režii až nyní - po sedmnáctileté pauze. Kostýmní romance Králova zahradnice, kterou herec a režisér nedávno osobně uvedl na Febiofestu, do našich kin vstoupila ve čtvrtek.

Zimní host byl minimalistickým dramatem opírajícím se o divadelní text. Králova zahradnice navenek vypadá jako jeho antiteze: příběh situovaný do 17. století, na dvůr Krále Slunce Ludvíka XIV., hýří nákladnými kostýmy a dekoracemi i opulentními letními barvami. Také ve svém druhém filmu ovšem Alan Rickman citlivě naslouchá příběhu ženy, která se pokouší vyrovnat se ztrátou. Zatímco fotografkou Frances (Emma Thompsonová) v Zimním hostovi otřásala manželova smrt, zahradní architektka Sabine de Barra v sobě skrývá trauma z tragické nehody, jež ji připravila o manžela a dcerku. Na osobní drama se ovšem v Králově zahradnici váže příběh (fiktivní) ženy, jež vnesla závan života do plánů zahrad ve Versailles, do myšlení jejich tvůrce, Andrého le Nôtrea - i do existence samotného Ludvíka.

I ve druhém druhém filmu Alan Rickman spoléhá na ženské herecké charisma: famózní výkon Kate Winsletové v titulní roli je jednou z nezpochybnitelných hodnot snímku, jehož koncept destabilizuje nezkušenost debutující scenáristky Alison Deeganové. Devětatřicetiletá herečka, s níž si Rickman zahrál v kostýmní romanci Rozum a cit, uplatňuje v roli nonkonformní hrdinky svou krásu i výjimečné „fyzické“ herectví.

Sabine je žena uvyklá uskutečňovat své představy vlastníma rukama. V rámci le Nôtreova plánu versailleských zahrad má vybudovat vlastní segment – a při naplňování této výzvy si sáhle na dno tělesných i duševních sil. V sázce je osud emancipované ženy v mužském světě i Sabinina touha zbavit se vnitřních démonů. To se jí může povést, pokud obhájí svou lásku k Andrému, uvězněnému v odcizeném vztahu s povrchní manželkou (Helen McCroryová). Svůj „malý chaos“ (jak zní původní název filmu) hrdinka vnáší i do dvorského systému, když pomůže prostřednictvím příběhu o růži vrátit prestiž králově zavržené milence – paní de Montespan (Jennifer Ehleová).

„Zahradnická“ metaforika filmu není důsledná, už proto, že tvůrci pracují s ahistoričností: na sklonku 17. století žena nikdy nemohla zastávat takovou funkci jako filmová Sabine. Hrdinčina mnohočetná mise působí pateticky, neboť je morální, sociální i genderová. Dalo by se diskutovat i o vratkosti dialogu mezi formální geometrií francouzské zahrady a hrdinčiným „ženským“, domáckým stylem. Ten je ovlivněným (historicky pozdějším) anglickým stylem, jenž je uvolněnější a přirozenější. „Mužský“ řád je tu zjednodušeně vnímaný jako nepřirozený, umrtvující, sebestředný a okázale povrchní (a jeho neplodně dekadentní potenciál zviditelňuje postava Ludvíkova bisexuálního bratra Filipa v hravém podání Stanleyho Tucciho). „Ženský řád“ zviditelňuje Sabine. Zadání - taneční sál pod širým nebem - se v jejím pojetí změní k nebi vzhlížející grottu s vodní hříčkou. Intimitu prostoru (připomínajícího anglickou „tajnou zahradu“) předjímá salónek, v němž v královském paláci vedou rozhovory ženy, i užitková zahrádka, v níž Sabine přistihne Ludvíka bez jeho pompézní krusty.

Setkání, na jehož počátku žena považuje osamělého muže za kolegu zahradníka, patří k nejzábavnějším scénám filmu díky brilantnímu hereckému výkonu samotného Rickmana (kterého k účinkování ve vlastním filmu donutili producenti kvůli navýšení divácké zajímavosti díla). Winsletová a Rickman tvoří společně tak silný energetický středobod snímku, že usvědčují ze zbytečnosti banální milostnou zápletku.

Love story vázaná na postavu Andrého (v dietním podání Matthiase Schoenaertse) je zřejmou úlitbou očekávání nejširšího publika. Královu zahradnici tak můžeme vnímat také jako kompromis, který její tvůrce musel udělat tváří v tvář požadavkům komerčního filmu.

(Tento text jsem napsala pro Hospodářské noviny. Za možnost uveřejnit ho i zde na blogu redakci děkuji.)

A Little Chaos
Velká Británie 2014, 116 minut
Režie: Alan Rickman
Scénář: Allison Deeganová, Jeremy Brock, Alan Rickman
Kamera: Ellen Kurasová
Hudba: Peter Gregson
Hrají: KateWinsletová (Sabine) Alan Rickman (Ludvík), Matthias Schoenaerts (Anfré), Helen McCroryová (Andrého manželka), Jennifer Ehleová (paní de Montespan), Stanley Tucci (Vévoda orleánský)
Premiéra: 16. 4. 2015



pátek 17. dubna 2015

Pořád jsem to já: drama o zapomínání

Psychologické drama Pořád jsem to já se do českých kin veze na napěněné oscarové vlně. Hlavní představitelka, čtyřiapadesátiletá Julianne Mooreová, ovšem nezískala za svůj famózní herecký výkon jen prestižní zlatou sošku, ale i Zlatý glóbus či cenu BAFTA. S takovým mnohohlasým doporučením se nedá příliš polemizovat: snímek režisérů Richarda Glatzera a Washe Westmorelanda patří po herecké stránce prostě mezi to nejlepší, co se v hlavním proudu amerického nezávislého filmu v posledních letech zrodilo.

Předloha - románový debut americké spisovatelky Lisy Genovaové - vyhlíží už na první pohled jako poukázka na cenu Akademie. Příběh padesátileté univerzitní profesorky, jejíž život začne předčasně a nenávratně devastovat Alzheimerova choroba, ani nemůže být ničím jiným než jímavou one-woman show pro zralou herečku, která se nebojí předstoupit před kameru nenalíčená. Glatzer a Westmoreland se ovšem současně starají o to, aby klinický popis obávané choroby nepřekročil hranici divácké snesitelnosti. Mooreová vypadá „hezky“ i ve chvíli, kdy se její hrdinka pomočí, protože už nedokáže ve vlastním domě najít koupelnu. 

Taková korektní ohleduplnost snímek emocionálně zpřístupňuje většinovému publiku, které si podobné příběhy samozřejmě není ochotno pustit příliš k tělu. Načinčaný, měkký polštářek, na kterém bývají servírovaná podobná „děsivá“ témata, v podání obou tvůrců naštěstí postrádá obvyklé růžové mašličky ubrečeného kýče. Práce s potenciálně slzopudnými prvky je natolik civilní, že divák se necítí ani tak manipulovaný, jako spíš zaskočený lakoničností, s jakou mu autoři story o nevyhnutelném pádu do nicoty servírují. Divákovu spoluúčast si tvůrci zajišťují především pozorným, úsporným, nesentimentálním pohledem na hlavní hrdinku, jež se pokouší neztratit smysl pro humor. (Možná na tom měl podíl i fakt, že Richardu Glatzerovi se během příprav filmu rozjela Lou Gehrigova choroba a k režírování musel používat aplikaci IPad převádějící text do akustické podoby. Zemřel letos 10. března.)

Protagonistka filmu, Alice Howlandová je kultivovaná, dobře situovaná, sofistikovaná intelektuálka, která - po překonání prvního šoku z lékařovy diagnózy - využívá všech dostupných možností, aby svůj stav racionalizovala. Pomocníkem špičkové lingvistky, která začíná zapomínat slova, se stává mobilní telefon. S jeho přispěním Alice nějaký čas úspěšně udržuje krok s realitou. Technika ovšem selhává ve chvíli, kdy si jejím prostřednictvím předem naplánuje sebevraždu…

Hlavním hracím prostorem se stává Alicina rodina. Vzhledem k dědičné zátěži se ocitají v ohrožení tři hrdinčiny dospělé děti (včetně těhotné dcery Anny v podání Kate Bosworthové). Působivější než halasné štkaní jsou ovšem chvíle, v níž se Alice začíná nenápadně vychylovat z normálních kolejí. Dá se očekávat, že protagonistka jednoho dne nepozná svou nejmladší dceru – talentovanou herečku Lydii (Kristen Stewartová, úspěšně překonávající prokletí ságy Twilight). Víc než scéna v divadelní šatně ovšem šokuje okamžik, kdy Alice zapomene svou oblíbenou zmrzlinu a v cukrárně se mechanicky přidává k objednávce manžela (uměřený Alec Baldwin).

Pořád jsem to já je příběhem o ztrácení, jež je o to děsivější, že Alice toho měla původně tolik: skvělou, prestižní práci, společenské i přátelské kontakty na úrovni, šťastný a bohatý rodinný život. Všechno, co celý život budovala a opečovávala, ovšem postupně mizí. Ve vzduchu nakonec zůstane viset jediné, symbolické slovo připomínající, že nejde o konkrétní „realistický“ příběh, ale o rozmyslné vyprávění á la thèse. Glatzerův a Westmorelandův snímek má důrazný, nepřehlédnutelný existenciální rozměr. Nutí vás totiž přemýšlet bez sentimentu o sobě: až bude vše ztraceno, jaké by mohlo být vaše „poslední slovo“?

Still Alice
USA 2014, 100 minut, titulky
Režie a scénář: Richard Glatzer, Wash Westmoreland
Kamera: Denis Lenoir
Hudba: Ilan Eshkeri
Hrají: Julianne Mooreová, Alec Baldwin, Kristen Stewartová, Kate Bosworthová, Shane McRae
Premiéra: 16. 4. 2015

úterý 14. dubna 2015

Sociolog během výzkumu v terénu podlehne svodům studentského života

"Protože však ve Šteindlerově filmu jde o moralitu, Víťův  skutečný statut vyjde najevo a noví přátelé hrdinu pošlou tam, kam podle nich patří všichni muži jeho věku – do hrobu..."

(Vrať se do hrobu, 1989)

pátek 10. dubna 2015

Sherlock Holmes se rozhodne věnovat výlučně hře na housle

"Nepříliš hudebně talentovaný detektiv naštěstí i v novém prostředí naráží na zločiny, které zaměstnávají jeho neúnavnou, analytickou mysl…"

(Touha Sherlocka Holmese, 1971)

čtvrtek 9. dubna 2015

Čaroděj druhé kategorie získává šanci na pracovním trhu

"Hrdinovo neutěšené živoření v havraní podobě skončí v okamžiku, kdy Rumburak (který v noci získává lidskou podobu) dostane nabídku místa nočního hlídače ve výzkumném ústavu."

(Rumburak, 1984)

úterý 7. dubna 2015

pondělí 6. dubna 2015

Sen o dobrodružství na moři ukončí povinná vojenská služba

"Ondřej má sen stát se námořníkem, konec jeho snění o jiném životě však udělá tragédie spojená s Cindou i nástup na povinnou vojenskou službu."

(Vítr v kapse, 1982)

pátek 3. dubna 2015

Druhý báječný hotel Marigold aneb teror sentimentu v bývalé kolonii

Pokud ovšem někdo není fanouškem roztančených bollywoodských trháků, nejspíš nemá s indickými filmy zkušenost. Indie má sice významnou, autonomní kinematografii, povědomí nejširší veřejnosti o ní však udržují spíš tituly podřízené vypravěčským vzorcům i jazyku bývalých kolonizátorů. I nový snímek anglického režiséra Johna Maddena Druhý báječný hotel Marigold potvrzuje, že Britové Indii filmařsky kolonizují samozřejměji než Američané. Romantická komedie o důchodcích v džápurském hotelu, která právě přichází do našich kin, ovšem festovní ostrovní hvězdy a suchý britský humor zapojuje do univerzálního, hollywoodizovaného schématu.

Druhý báječný hotel Marigold tak nenásleduje jen první díl, který John Madden úspěšně uvedl do kin před čtyřmi lety, ale i oscarový hit Angličana Dannyho Boylea Milionář z chatrče (2008). Idylický sled epizod svazují dohromady komplikace kolem sňatku mladého majitele Marigoldu – nekňuby Sonnyho (ve znamenitém podání britského herce s indickou krví Deva Patela). Maddenův snímek tak navazuje na Bouřlivou svatbu (2001) režisérky Miry Nairové či Mojí velkou indickou svatbu (2004) její kolegyně Gurinder Chadhaové.

Standardní „sňatková“ story opentluje hlavní, gerontologickou zápletku. Západní populace zadumaně přežvýkává informaci o svém nevyhnutelném stárnutí – a přisladit jí mohou právě laškovné, jemně nostalgické filmy o čilých důchodcích, kteří nad hrobem sarkasticky žertují, navazují nové milostné vztahy a pouštějí se do podnikání.  Břitká manažerka Muriel (Maggie Smithová), věčně se namlouvající pár Evelyn a Douglas (Judi Denchová a Bill Nighy), rozhádaní milenci Norman a Carol (Ronald Pickup a Diana Hardcastleová) a nerozhodná Madge (Celia Imrieová) musejí každé ráno Sonnymu hlásit, že jsou ještě naživu. Fakt, že se jednou ráno někdo neozve, ovšem scenárista Ol Parker lakuje na růžovo: místo klimbání nad partičkou bridže důchodci řeší milostné problémy. Evelyn tak zanedbává nesmělého Douglase, protože v osmašedesáti přijímá práci na plný úvazek, Madge spí se dvěma atraktivními muži současně a žárlivý Norman v rámci linie téměř kriminální zajde dál, než by mohlo být zdrávo. 

Pětašedesátiletý John Madden, který Druhý báječný hotel Marigold uvedl v předpremiéře na letošním Febiofestu, se stará hlavně o hladivou nekonfliktnost. Opustil hravou sofistikovanost Paní Brownové (1997), sedmioscarového Zamilovaného Shakespeara (1998) či Mandolíny kapitána Corelliho (2001) – o dynamice thrilleru Dluh (2010) nemluvě. Na přání producentů se pokusil udělat repliku prvního Marigoldu – milého, únikového filmu, v němž osmdesátka vypadá jako věk malin nezralých a Indie jako voňavé, barvité místo, kam byste vzali na prázdniny šestiletou neteř. 

Pokračování (k jehož zhlédnutí znalost jedničky není nutná) se vydalo cestou opakování, rozmělňování a věšení pentliček. Protože úspěch filmu nesmí záviset jen na vrstevnících hrdinů (kteří ostatně do kina už nechodí), oslovuje i diváky středního věku (zápletka kolem milostného vzplanutí amerického hosta Chamberse v podání ikonického Richarda Gerea). Roztomilý cynismus Muriel může do kina nalákat i nějaké ty fanoušky série Harry Potter (v níž Maggie Smithová hrála autoritativní profesorku McGonagallovou). A Judi Denchová je přece bondovská šéfka M. Když k tomu Dev Patel nakonec zatančí a zazpívá, Druhý báječný hotel Marigold zasekne háček i do měkkého patra diváka, který žádnou hlubší filmovou pamětí nevyniká. To by bylo, aby všichni vespolek nepropadli sentimentu!

Je hezké vidět pohromadě tolik kvalitních britských herců starší generace. Je hezké se na Druhý báječný hotel Marigold dívat, protože vypadá dobře, všechny květiny v něm kvetou, vlastně nic neřeší a nevypráví o ničem opravdovém. Hezké filmy ovšem nejsou vždycky dobrými filmy - a hranice mezi „dobrem“ a kýčem je úzká jako ostří kindžálu. 

USA / Velká Británie 2015, 122 minut, titulky
Režie: John Madden
Scénář: Ol Parker
Kamera: Ben Smithard
Hudba: Thomas Newman 
Hrají: Maggie Smithová, Judi Denchová, Bill Nighy, Dev Patel, Celia Imrieová, Richard Gere, David Strathairn
Premiéra: 2. dubna 2015

(Tenhle text jsem napsala do Hospodářských novin. Za možnost uveřejnit ho i zde redakci děkuji.)