Prohledat tento blog

pondělí 28. února 2011

Oscar 2011: proč vyhrála Králova řeč

Colin Firth dostal Oscara
za Královu řeč
Americká Akademie filmového umění a věd předala své prestižní ceny a kdo rád tipuje, asi se nemohl ve svých odhadech moc splést: civilní, neokázalá a značně britská tragikomedie Králova řeč se v posledních měsících drala mezi favority a mluvilo se o ní tolik, že se dalo s úspěchem pochybovat o důstojném souboji, který by s ní svedlo původně favorizovaní dramat Davida Finchera The Social Network. Snímek Toma Hoopera tak v mnohém kopíruje osudy loňského vítěze, komorního válečného dramatu Smrt čeká všude, které neočekávaně pokořilo očekávaného šampiona Avatara. Podobnost obou relativně skromných snímků je i v tom, že by se za normálních okolností možná vůbec nedostaly do české kinodistribuce: film režisérky Kathryn Bigelowovové se už dokonce ocitl na videu a teprve po svém oscarovém vítězství byl uveden do kin.

Králova řeč: Firth a Helen
Bonhan Carterová
I Hooperův snímek (který má v našich kinech premiéru 10. 3.) zřejmě získal českého distributora s přihlédnutím k pozornosti, jakou si začal získávat prostřednictvím nejrůznějších ocenění (favorit britských cen BAFTA, Zlatý glóbus pro Colina Firthe). Důvodem, proč v kategorii nejlepší film (ale také režie, původní scénář a nejlepší herec) zvítězilo sympatické, byť poněkud příliš líbivé retro o otci současné britské panovnice, může být i jistá konzervativnost hlasujících členů americké akademie. Pokud u nich převládly staromilské emoce, nenašel v jejich očích milost sofistikovaně natočený příběh zakladatele facebooku The Social Network (který z osmi nominací proměnil jen tři) - natož ještě sofistikovaněji natočený hi-tech blockbuster Christophera Nolana Počátek (kterému osm nominací stačilo sice na čtyři Oscary, ale v méně prestižích "technických" kategoriích).

Opravdová kuráž ostrouhala 
V očích konzervativně naladěného auditoria si ocenění nezasloužil ani rafinovaně podvratný western bratrů Coenových Opravdová kuráž (které z deseti nominací neproměnila žádnou), ani Černá labuť, ve které Darren Aronofsky okázale kontaminoval "vysoké" umění kýčem a béčkovým hororem (z pěti nominací uhájila tu svou jen Natalie Portmanová, zato však zcela bezpečně). Důvodem vítězství Královy řeči může být i skutečnost, že jde o ideální, uživatelsky příjemný film pro svět otřesený globální ekonomickou krizí a hrozbou možného válečného konfliktu: stará dobrá Británie se svými tvrdými klobouky, utaženými vázankami, solidním přízvukem a ultrasuchým humorem působí v tom zmatku zas jednou coby bytelná kotva západní civilizace.

Král Jiří VI., který úspěšně provedl Británii druhou světovou válkou a v soukromí svedl tuhý boj s plachostí a těžkou řečovou vadou, tak mohl přemoct všechny nadstandardně disponované oscarové favority – svalnatého hrdinu boxerského hitu Fighter, samorostlého počítačového génia z dramatu The Social Network nebo špičkového extraktora myšlenek z Počátku.


Seznam nominovaných - vítěz je zvýrazněn tučně 

Králova řeč
nejlepší film 

Králova řeč
Černá labuť


Fighter
Nejlepší herec ve vedlejší roli
Nejlepší režie


David Seidler 
Králova řeč (David Seidler)
Další rok (Mike Leigh)
Děcka jsou v pohodě (Lisa Cholodenková, Stuart Blumberg)
Fighter (Scott Silver, Paul Tamasy, Eric Johnson)
Počátek (Christopher Nolan)

Nejlepší scénář podle látky dříve produkované či uveřejněné

The Social Network (Aaron Sorkin)

127 hodin (Danny Boyle, Simon Beaufoy)
Opravdová kuráž (Joel Coen, Ethan Coen)
Toy Story 3: Příběh hraček (Michael Arndt, John Lasseter, Andrew Stanton, Lee Unkrich)
Winter's Bone (Debra Graniková, Anne Roselliniová)

Nejlepší kamera

Počátek 
Počátek (Wally Pfister)
Černá labuť (Matthew Libatique)
Králova řeč (Danny Cohen)
Opravdová kuráž (Roger Deakins)
The Social Network (Jeff Cronenweth)

Nejlepší střih

The Social Network (Kirk Baxter, Angus Wall)

127 hodin (Jon Harris)
Černá labuť (Andrew Weisblum)
Fighter (Pamela Martinová)
Králova řeč (Tariq Anwar)

Nejlepší výprava

Alenka v říši divů
Alenka v říši divů (Robert Stromberg, Karen O'Haraová)
Harry Potter a Relikvie smrti - část 1 (Stuart Craig, Stephenie McMillanová)
Králova řeč (Eve Stewartová, Judy Farrová)
Opravdová kuráž (Jess Gonchor, Nancy Haighová)
Počátek (Guy Hendrix Dyas, Larry Dias, Douglas A. Mowat)

Nejlepší kostýmy

Alenka v říši divů (Colleen Atwoodová)

Io sono l'amore (Antonella Cannarozziová)
Králova řeč (Jenny Beavanová)
Opravdová kuráž (Mary Zophresová)
The Tempest (Sandy Powellová)

Nejlepší masky 
The Social Network

Vlkodlak (Rick Baker, Dave Elsey)

Barney's Version (Adrien Morot)
Útěk ze Sibiře (Edouard F. Henriques, Greg Funk, Yolanda Toussiengová)

Nejlepší původní hudba

The Social Network (Trent Reznor, Atticus Ross)
127 hodin (A.R. Rahman)
Jak vycvičit draka (John Powell)
Králova řeč (Alexandre Desplat)
Počátek (Hans Zimmer)

Nejlepší původní píseň

Toy Story 3: Příběh hraček ("We Belong Together" - Randy Newman)

127 hodin ("If I Rise" - A.R. Rahman, Rollo Armstrong, Dido)
Country Strong ("Coming Home" - Tom Douglas, Hillary Lindseyová, Troy Verges)
Na vlásku ("I See the Light" - Alan Menken, Glenn Slater)

Nejlepší zvuk

Počátek 
Počátek (Lora Hirschbergová, Gary Rizzo, Ed Novick)
Králova řeč (Paul Hamblin, Martin Jensen, John Midgley)
Opravdová kuráž (Skip Lievsay, Craig Berkey, Greg Orloff, Peter F. Kurland)
Salt (Jeffrey J. Haboush, William Sarokin, Scott Millan, Greg P. Russell)
The Social Network (Ren Klyce, David Parker, Michael Semanick, Mark Weingarten)

Nejlepší střih zvukových efektů

Počátek (Richard King)

Opravdová kuráž (Skip Lievsay, Craig Berkey)
Toy Story 3: Příběh hraček (Tom Myers, Michael Silvers)
TRON: Legacy 3D (Gwendolyn Yates Whittleová, Addison Teague)
Unstoppable (Mark P. Stoeckinger)

Nejlepší vizuální efekty
  
Počátek 
Počátek (Chris Corbould, Andrew Lockley, Pete Bebb, Paul J. Franklin)
Alenka v říši divů (Ken Ralston, David Schaub, Carey Villegas, Sean Phillips)
Harry Potter a Relikvie smrti - část 1 (Tim Burke, John Richardson, Christian Manz, Nicolas Aithadi)
Iron Man 2 (Janek Sirrs, Ben Snow, Ged Wright, Daniel Sudick)
Život po životě (Michael Owens, Bryan Grill, Stephan Trojansky, Joe Farrell)

Nejlepší animovaný film

Lepší svět 
Lepší svět (Susanne Bierová) - Dánsko
Biutiful (Alejandro González Iñárritu) - Mexiko
Hors-la-loi (Rachid Bouchareb) - Alžírsko
Incendies (Denis Villeneuve) - Kanada
Kynodontas (Giorgos Lanthimos) - Řecko

Nejlepší celovečerní dokument

neděle 27. února 2011

Těsně před Oscary: anticena Razzie

Zatímco v Hollywoodu finišovali s rozdáváním prestižních sošek pozlaceného nudisty (nominace na Oscary jsou tady, ale ke komentáři oceněných se dostanu až v průběhu pondělka), sobota patřila anticeně Razzie. (Vím, že se udělovaly také nezávislé ceny Spirit, ale skutečnost, jak mocně v nich zabodovala Černá labuť, mnou otřásla natolik, že mi to snad ani nepřipadá zábavné.) "Zlatou malinu" vymyslel a od roku 1980 uděluje spolu se spřízněnými dušemi publicista John Wilson jako parodickou protiváhu Cen akademie. Kategorie jsou klouzavé a občas nějaká vznikne jen tak z přetlaku, spravedlnosti však bývá učiněno zadost, protože pompézní a melodramatický Hollywood vždycky dostane na frak. A jen málokdy vrátí úder v podobě osob, kteří si svou anticenu přijdou osobně převzít (nemyslím si mnoho dobrého o hereckém umění Sandry Bullockové a Halle Berryové, ale v tomto směru jim nelze upřít smysl pro humor).

Poslední vládce větru je nejhorším filmem roku
Letošním favoritem se stal jednoznačně blábol M. Nighta Shyamalana Poslední vládce větru (mou recenzi na něj najdete tady). Stal se nejen nejhorším filmem roku, ale schytal to i za nejhorší režii, scénář, 3D provedení a mužský herecký výkon ve vedlejší roli (Jackson Rathbone, s přihlédnutím k nezapomenutelnému účinkování v emo upířině Twilight Sága: Zatmění). Nejhorším hercem v hlavní roli v uplynulém roce se stal Ashton Kutcher (za filmy Vrahouni a Na sv. Valentýna). Za herečky to odnesla čtveřice hlavních představitelek v druhém Sexu ve městě, který měl tu neslavnou čest bodovat i coby nejhorší pokračování a hostitel nejhoršího hereckého obsazení (ani moje recenze na film nebyla moc pochvalná). Jessice Albaové vynesly potupnou cenu vedlejší role ve filmech Na sv. Valentýna, Vrah ve mně, Fotři jsou lotři a Machete.

Čest vítězům, zvlášť když jsou současně poraženými!

pátek 25. února 2011

Knížka a film: Králova řeč

Protože film s Colinem Firthem v hlavní roli je nejžhavějším favoritem oscarového klání (jehož výsledky budou známé v pondělí ráno našeho času) a na recenzi pro účely tohoto blogu se teprve nadechuji, přečetla jsem zatím knížku, kterou jsem získala od laskavého distributora Královy řeči (díky, pane Slavíku z Bontonfilmu!). Nejprve je třeba předeslat, že nejde o novelizaci filmu a vlastně ani o jeho literární předlohu (i když se to píše na obálce, která tak díky fotce s Firthem a Geoffreym Rushem i vypadá). Jde o knihu, jež byla podle všeho jednu dobu psána paralelně s přípravami filmu a jejímž autorem je vnuk jednoho z hlavních protagonistů "skutečného příběhu", jenž snímek Toma Hoopera inspiroval - Mark Logue (jemuž při psaní pomáhal publicista a spisovatel Peter Conradi). 

Bertie (Colin Firth) a jeho žena Alžběta
 (Helen Bonham Carterová) 
Jak je asi známo, jde o "příběh" vztahu samorostlého australského logopeda Lionela Loguea a Alberta, vévody z Yorku, od roku 1937 britského krále Jiřího VI. a otce dnešní královny, Alžběty II. Logue se v roce 1926 ujal člena královské rodiny, který se posléze v roce 1937 dostal na trůn kvůli abdikaci svého staršího bratra, a pomáhal mu zvládnou těžkou logopedickou vadu kombinovanou s (pochopitelnou) panickou hrůzou z veřejných vystoupení. Stal se posléze královým neocenitelným pomocníkem a přítelem, který se zasloužil o panovníkovu vůdcovskou image zvláště v době druhé světové války. Zatímco film se soustřeďuje na vztah obou mužů od jejich seznámení po Jiřího rozhlasový projev burcující Británii proti Hitlerovi, kniha se věnuje Lionelovi i "Bertiemu" (jak zněla domácká přezdívka příštího krále) od narození do smrti. Vychází především z korespondence obou mužů a z jejich deníků, ale zasazuje také jejich "příběh" do dobových historických souvislostí. Často také hledá paralely se současnou situací královské rodiny.

Alžběta a Jiří ve skutečnosti
Logueův vztah ke králi byl - navzdory zjevnému přátelství - velmi loajální a uctivý, což udává jakoby i tón knihy: ta není sentimentálním drbárnou ani žvanivě nefabuluje. Ubírá se vlastní cestou a tvoří k filmu celkem zajímavý dodatek (možná je ovšem lepší si ji přečíst dřív, než se do kina vypravíte - to můžete stejně až od 10. března, kdy má Králova řeč u nás premiéru.) I když Logue s Conradim bohužel nemají dar syntézy (který by jim umožnil komentovat např. logopedovy terapeutické metody), nabízejí nejširší čtenářské veřejnosti snesitelný kompromis mezi popularizujícím čtivem a "solidní" faktografickou literaturou.

Logopedické cvičení jako z muzikálu
My Fair Lady
Díky řadě nelíbivých faktů ovšem tím víc vynikne snaha filmařů o "korektní" vyprávění: Jiří VI. se kupříkladu vášnivě věnoval lovu, což není Firthovu velesympatickému hrdinovi samozřejmě dovoleno ani náznakem. Přestože byl hluboce věřící (ostatně se po korunovaci automaticky stal i hlavou anglikánské církve), ve filmu se náboženství několikrát Logueovými ústy zpochybňuje a trivializuje (k čemuž přispívá i pojetí postavy acibiskupa v podání Dereka Jacobiho). A kouření, které Bertieho nakonec stálo život, je prostřednictvím logopeda rázně odsouzeno coby nezdravé.

Pokud jde třeba o smrt Jiřího otce (ve filmu ho hraje Michael Gambon), ve filmu jde o emocionálně vypjatou scénu, v níž starý král pokojně zavře oči v slzícím rodinném kruhu. Ve skutečnosti však skon umírajícího uspíšil jeho lékař Dawson, který mu prý vpíchl smrtelnou dávku kokainu a morfia - a to nejen s cílem zkrátit utrpení nemocného i trápení rodiny, ale také zajistit, aby se zpráva o panovníkově smrti ještě stihla dostat do ranního vydání Timesů (jehož redakci požádala o pozdržení vydání telefonicky lékařova manželka). Večerníky se totiž zdály pro tuto příležitost "méně vhodné"...

Mikrofony v Bertiem vzbuzovaly hrůzu
Navzdory eutanazii vynucené požadavky ranního vydání Timesů byl ovšem (alespoň podle svědectví z knihy) britský tisk velmi oddaným, hyperkorektním služebníkem státu: "skandální" poměr s vdanou Američankou, kvůli kterému se po necelém roce vzdal vlády Bertieho starší bratr, totiž dlouho vůbec nekomentoval (i když v zahraničí se o něm psalo). Film (který existenci tisku nijak nekomentuje) ovšem prostřednictvím postavy Bertieho sugeruje představu, že rádio je jakýmsi pekelným moderním vynálezem, který od základů mění život konzervativní celebrity (nešťastný král do něj mimochodem musel mluvit naživo prakticky po celou dobu svého panování, neboť si to přál generální ředitel BBC John Reith). Jen s rádiem jako nepřítelem totiž Králova řeč může být příběhem o muži, který musel najít svůj "královský" hlas, aby dokázal vládnout (respektive, jak sugeruje jedna z populistických replik filmu, být "hlasem svého lidu"). MImochodem pokud jde o "nepřátelské" pojetí médií ve vztahu ke královské rodině, jde o motiv, který byl ústrojněji použit už v Královně, která (nejen proto) zůstává chytřejším starším sourozencem Hooperova snímku.          

P.S. Jen malá poznámka ke knize: Mladá fronta ji relativně pečlivě vydala v překladu Karla Vereše a Karla Kopičky, což ovšem nijak neomlouvá hrubý překlep ve jméně Geoffreyho Rushe na zadní straně obálky.

úterý 22. února 2011

Fighter: strategie vítězství

Christian Bale a Mark Wahlberg -
takhle jste je ještě neviděli
V desítce nominovaných filmů, o kterých se spekuluje v souvislosti s nedělním udělováním Oscarů, má Fighter svou váhu: podobně jako v případě Černé labuti se do značné míry  opírá o herce. Výkony Melissy Leoové a Christiana Balea už dosáhly ocenění při udělování Zlatých glóbů. Představitelka hysterické matky a představitel narkomanského Dickyho Warda, který kdysi poslal v ringu k zemi samotného Sugar Raye Leonarda, mají i oscarové nominace. O všestranných kvalitách filmu  svědčí i přísliby zlata za nejlepší film, režii, střih a scénář a pro herečku v hlavní roli (Amy Adamsová). 

V ringu bratři Wardové
tvoří dokonalou dvojici 
Christian Bale po pondělní projekci boxerského dramatu Davida O. Russella v mém soukromém žebříčku stojí hodně vysoko (ale je pravda, že Colina Firthe v Králově řeči teprve uvidím). Fighter je  "jen" velmi efektně natočeným vyprávěním, volně inspirovaným skutečnými událostmi, a může vás zklamat, pokud čekáte příběh s překvapivým posláním a nikoli celkem banální hollywoodské poselství o outsiderovi, který se dostane na stupínek vítězů díky podpoře svých blízkých. Baleova kreace je však výjimečná tím okázalým, koncentrovaným způsobem, který - doplněn o jistou míru hercovy fyzické sebedestrukce - Oscary často vyhrává. (Samozřejmě se nabízí  srovnání s Robertem De Nirem v Zuřícím býkovi - tam, kde hlavní představitel Scorseseho snímku ztloustl, ovšem Bale naopak na váze ubral a rozličně se zbědoval, podobně jako onehdy v Mechanikovi.) 

Dicky sedí ve vězení, ale bratra
pořád ovlivňuje  
Důležitou roli tu ovšem hraje naše představa Balea jako představitele Nolanova hi-tech Batmana: zchátralý, hyperaktivní, neustále šaškující šupák Dicky, který je závislý na cracku, je dokonalou (a nejspíš záměrnou) antitezí elegantního, zachmuřeného Bruce Waynea i jeho pochmurného, sošného netopýřího alter ega. I pokud jde o jiné Baleovy kreace, herec většinou tíhne právě k vytřeštěné prkennosti  (dobrým příkladem je western 3:10: Vlak do Yumy, přirozeněji s Balem uměl pracovat Nolan už v Dokonalém triku či Werner Herzog v Temném úsvitu). Také ve Fighterovi (pámbu zatrať distributora, který film neopatřil českým názvem) Christian Bale očividně a okázale "hraje", přičemž ovšem se zjevnou chutí tančí na hranici mezi tragédií a fraškou. Málem vám nedojde, že Dicky je vedlejší postava - už proto, že to on a nikoli jeho mladší bratr Micky prochází obligátní fyzickou proměnou, obvykle vyhrazenou pro hlavního protagonistu: nikoli Micky, ale Dicky se tak po pobytu ve vězení mění z bezzubé, vychrtlé trosky v "čistého" muže, který ví, že sám už nic nedokáže a jeho doba minula - ale že může prostřednictvím svých zkušeností pomoct zvítězit bratrovi. 

Bratrská vzájemnost jako druhá strana pekla
Představitel Dickyho mladšího bratra Mickyho, Mark Wahlberg, se tak se svým civilním výkonem dostává do Baleova stínu, což je mrzuté, protože to pro diváka znamená tohoto herce znovu přehlédnout (a o tom, že v jeho nebývale rozporuplné filmografii je občas na co se dívat, svědčí přinejmenším Skrytá identita, jež mu vynesla nominaci na Oscara). Výkony Balea a Wahlberga v roli dvou povahově rozdílných bratrů, kteří coby trenér a boxerský šampion tvoří rozporuplné, ale nerozlučné duo, jsou stylizovány téměř "proti sobě". O tom, že jde o záměr a nikoli o režisérovo neumětelství, svědčí skutečnost, že stejně civilně a "realisticky" hraje i představitelka Mickyho přítelkyně Charlene, Amy Adamsová, zatímco Melissa Leoová a herečky ztvárňující houfec bizarních sester obou hrdinů (tvořící cosi jako antický chór složený ze samých fúrií) naopak přehrávají jako o život. 

Přehlédnete Marka Wahlberga? 
Režisér David O. Russell (Flirtování s katastrofou, Tři králové, Mám rád Huckabees) se v této žánrově směsné poloze pohybuje se samozřejmou lehkostí: při líčení Mickyho vzestupu, ve kterém mu jeho rodina brání a současně ho k němu podněcuje, ležérně střídá a prolíná nejrůznější polohy a nálady. Může si to dovolit jen proto, že film žene kupředu tempo stanovené rytmem rozpohybovaných boxerských rukavic. To se občas dokonce zviditelní v divákově periferním "cítění filmu" - to když režisér (respektive jeho skvělý zvukařský a střihačský tým) na chvíli skutečně využije motivu Mickyho bušících pěstí nebo se záměrně trefí obrazem do rytmického hudebního doprovodu. 

Milující a dusivá matka
(Melissa Leoová) 
I když Fighter není o mnoho víc než jen další variace na Rockyho, spojí za to všimnout si rozložení sil - a ponechme prosím stranou otázku, nakolik autory filmu inspirovala realita a nakolik se od ní odchýlili. Micky, Dicky, jejich rodiče, sestry i přátelé jsou typická "bílá lůza" a Lowell v Massachusetts, který proslavili, je ukázková maloměstská díra. Od ostatních se odlišuje pouze Charlene, ovšem jen zdánlivě: dostala se sice díky sportovnímu stipendiu na vysokou a je inteligentnější a citlivější než její okolí - což ovšem nemění nic na tom, že pracuje jako servírka v místním baru. Teprve když si Mickyho rodina s Charlene všechno vyříká (nebo spíš zlostně vyřve), mohou všichni společně přispět k hrdinově vítězství. 

Barmanka, která chodila na vysokou
(Amy Adamsová) 
Okázalé a důsledné velebení rodinné loajality a přátelských vztahů panujících v nuzné komunitě, z níž Micky vzešel a k níž bude navždycky náležet, nám nedává zapomenout na to, že Fighter je ryzím filmem vzešlým z hospodářské krize. Aby Russell obhájil svou tezi o bílé chudině coby soli země, jde dokonce až na hranici xenofobie: Sugar Ray Leonard je zbohatlický  černý náfuka, který bude mít nad Dickym vždycky navrch, a Mickyho soupeři jsou buď barevní, nebo cizinci. V souladu s tím je hrdinova strategie v ringu na hony vzdálená tomu, co známe z hollywoodských boxerských historek (včetně Rockyho): Micky nechá své (pravidelně silnější) soupeře, aby do něj nekonečně dlouho mlátili, čímž otupí jejich ostražitost - a když přestanou dávat pozor, pošle je k zemi jedním úderem do nějakého životně důležitého orgánu. Tuto strategii vymyslel samozřejmě na základě své letité zkušenosti s prohrami všeho druhu Dicky. I když vypadá nekorektně, nutí vás s brutálně bitým hrdinou soucítit a radovat se posléze z jeho vítězství, i když ho vlastně dosáhl jakýmsi podivným, drsným šaškováním. Asi pak začnete uvažovat i o tom, jakou hodnotu takové vítězství takového hrdiny v takovém světě má - což je zase malé vítězství tvůrců filmu, kteří přece jen natočili něco víc, než jen "další hollywoodské boxerské drama". Také Fighter totiž volí v rámci ringu vymezeného hollywoodským mainstreamem docela zajímavou strategii...   
     
USA 2010, 115 minut, titulky
Režie: David O. Russell
Scénář: Scott Silver, Paul Tamasy, Eric Johnson, Keith Dorrington 
Kamera: Hoyte Van Hoytema
Hudba: Michael Brook
Hrají: Mark Wahlberg (Micky Ward), Christian Bale (Dicky Ward), Amy Adamsová (Charlene), Melissa Leoová (Alice), Mickey OˇKeefe (Mickey), Jack McGee (George), Melissa MCMeekinová (Malá Alice), Bianca Hunterová (Bianca), Erica McDermottová (Cindy). 
Premiéra: 24. 2. 2011


neděle 20. února 2011

Western podle bratrů Coenových (Opravdová kuráž)

Mattie Rossová: už ne dítě, ještě ne žena
Western prodělal v uplynulých desetiletích víc drastických proměn, než kolik Buffalo Bill postřílel Indiánů. Dnes se považuje za zaniklý žánr - což ovšem neznamená, že by se příběhy z amerického Západu přestaly natáčet. Dnes ovšem většinou jen zneužívají žánrové rekvizity k prosazování témat, které jsou původnímu hollywoodskému westernu zcela cizí – ať už jde o feminismus (Rychlejší než smrt), ekologii (Tanec s vlky) nebo uměleckou exhibici (Zavraždění Jesseho Jamese zbabělcem Robertem Fordem).

Cogburn (Jeff Bridges)
Teď se však rozervaného, vyrudlého praporce žánru ujali bratři Ethan a Joel Coenové. A Opravdová kuráž je možná jejich dosud nejlepším filmem – hlavně proto, že se rozhodli vrátit westernu důstojnost, kterou začala pošlapávat revizionistická 60. léta. Právě na jejich sklonku vznikla literární předloha Charlese Portise i její filmová adaptace Maršál, která vynesla Oscara zestárlé westernové legendě Johnu Wayneovi. Film Howarda Hawkse působil na sklonku 60. let jako rozloučení s milovaným, zanikajícím žánrem. Příběh čtrnáctileté dívky, která se kvůli pomstě na vrahovi svého otce vrhne do nebezpečného chlapského dobrodružství, ovšem o čtyřicet let později posloužil k aktulaizaci westernového odkazu. Opravdová kuráž je nejvýdělečnějším coenovským filmem. Holdem všestranným kvalitám snímku je desítka oscarových nominací, počínaje vlastnoručním podílem Coenů na režii, scénáři, produkci a střihu přes působivou kameru Rogera Deakinse až k fascinujícím a vzácně kompatibilním výkonům zkušeného Jeffa Bridgese a talentované, teprve čtrnáctileté Heilee Steinfeldové v hlavních rolích.

LaBoeuf: texaskýá nadutec každým
coulem (Matt Damon) 
Tradiční coenovská podvratnost se v Opravdové kuráži snoubí s nezpochybnitelnou nádherou volné krajiny, jíž putují silné, živoucí charaktery. Ty se vyhraňují ve vztahu k „velkému“ westernovému tématu spravedlivé odplaty, které ovšem do nekorektního světa zralých, drsných mužů vnáší postava nedospělé hrdinky. Čtrnáctiletá Mattie Rossová se rozhodne na vlastní pěst čelit bezmoci a únavě oficiální spravedlnosti navzdory tomu, že Západ není vhodný pro děti a počestné ženy odsuzuje do rolí smutných vdov.

Chaney je dalším coenovským
ztělesněním zla a tuposti
Chytrá, vzdělaná, energická dívka se ovšem nachází v onom přechodném stádiu, kdy už není dítě a ještě není žena. A možná právě to během putování mrazivou divočinou vykolejí a odzbrojí jak opileckého, cynického maršála Cogburna, tak samolibého a pragmatického texaského rangera LaBoeufa (překvapivě stylizovaný Matt Damon). Opravdovost a úpornost, s jakou Mattie své starší společníky vláčí po stopách uprchlého vraha Chaneyho (Josh Brolin), si nelze plést s dětinskou pošetilostí. Mattie coby silná ženská osobnost připomíná postavu těhotné šerifky z coenovského Farga. Podobně jako ona si zachovává neústupnou nevinnost duše, i když ji její dobrodružství navždy poznamená.Zůstává nicméně ženou, která zůstává za všech okolností na svém místě. To jen svévolníci, jak praví úvodní citát z biblických Přísloví, utíkají, i když je nikdo nepronásleduje. Druhou stranu téže mince, hrdinčinu aktivnost, která změní původní uspořádání jejího světa, ohraničuje motto uvozující předchozí film Coenových, Seriózního muže (psala jsem o něm tady), výrok středověkého židovského učence Rašiho „Přijímej s pokorou vše, co tě potká“. Opravdová kuráž jako ryzí oslava činorodosti westernového hrdiny a jeho práva na sebeurčení je ovšem jen zdánlivou antitezí příběhu vybraně slušného muže, který zoufale mudroval nad tím, do jaké míry a jestli vůbec má odporovat zlu kolem sebe.

Přesný výstřel na dálku - tradiční
westernový prvek 
Cogburn a LaBoeuf se nicméně díky Mattii rozpomínají na hodnoty, jež během své celoživotní honby za zločinci dávno pustili z hlavy. Okamžik, kdy kamera ve finálních dramatických scénách vyrýsuje proti nočnímu horizontu Corgburnovu cválající jezdeckou „sochu“, tak oslavuje dávnou hrdinskou velikost i ryzí a obyčejnou lidskost. Esenciální westernový moment v sobě tají hluboký a prostý patos zaniklého žánru. Cogburna ovšem autoři od únavy a směšnosti očišťují jen na tuto krátkou chvíli: skutečnost jeho života se totiž nachází jinde, v trapné a bolestivé realitě. A nikdo si to neuvědomuje lépe než on sám... a Mattii trvá dlouhé roky, než se přiblíží pochopení skryté, realistické  moudrosti starého, cynického ožraly.

Bratři Coenové a představitelka Mattie,
Heilee Steinfeldová  
I ve svém novém filmu tak Coenové zůstávají autory potměšilé romance Záskok či podvratné komedie Big Lebowski. Což ovšem neznamená, že nám po znamenité tragikomedii Seriózní muž neposkytují další, velmi „vážný“ důkaz své filmařské i lidské zralosti. I oni si totiž uvědomují, že na tomhle světě se za všechno platí a čas si vybírá svou daň. "A nic není zadarmo kromě milosti Boží", jak říká zmoudřelá Mattie - pokud si tedy troufáte v nějakého Boha věřit. Opravdová kuráž je tak zábavným, hořkým komentářem marnosti lidského konání natočeným autory, kteří se s uplývajícím časem posouvají stále zřetelněji mezi nejzajímavější americké tvůrce. Divákům ovšem právě nový film bratrů Coenových může podat přesvědčivý důkaz o tom, že natáčet dobré filmy marnost nikdy být nemůže.

(Toto je prodloužená verze textu, který vyšel v týdeníku Reflex - jehož redakci děkuji za možnost uveřejnit ho i tady.) 


čtvrtek 17. února 2011

Uprostřed krásného nového světa

Pro Hollywood nepředstavuje krize téma,
ale situaci, na které může vydělat
 
Novou ekonomickou recesi si svět zvyká v nejrůznějších souvislostech skoňovat už čtvrtý rok. Bývá – ať už odůvodněně nebo nikoli – často srovnávána s Velkou hospodářskou krizí. To měl na mysli i režisér Sam Raimi, když v hororu Stáhni mě do pekla (2009) odstartoval vyprávění nálezem čtvrťáku z roku 1929. Minci najde na podlaze banky mladá, ambiciózní úřednice a považuje ji jen za roztomilou antikvitu. Protože však vzápětí odmítne odložit splátku na hypotéku, cikánská stařena ji prokleje. A pekelné mocnosti ji nakonec odvlečou – s osudovým přispěním čtvrťáku – do ohnivého zásvětí... V žebříčcích tržeb zlovolný béčkový snímek vedle takových megafilmů roku 2009, jako byl Avatar nebo šestý Harry Potter, nijak výrazně nezabodoval. Zůstává temně humornou poznámkou pod čarou na účet hypoteční krize, která byla jednou z příčin následujícího kolapsu. 

Možná překvapí, že se kinematografie tématu nezmocnila s větší dravostí – a že se kina nehemží příběhy o příčinách a následcích současné krize. Kina jsou ovšem už několik let nabitá „krizovými“ produkty – ty však vypadají trochu jinak, než bychom očekávali. Hollywood (jak jsme si zvykli americký filmový průmysl označovat) slouží jako zrcadlo velkých společenských témat a současně ovlivňuje nálady veřejnosti. Na aktuální dění však jako celek nereaguje konkrétně a vyjadřuje se spíš změnami žánrových vzorců. Teprve když se na trhu prosadí nový žánrový model, motiv či metafora a opakuje se v celé řadě filmů, divák si ho všimne. 

Wall Street. Peníze nikdy nespí 
Za zásadní komentář ke krizi tak z dlouhodobějšího pohledu nemůžeme považovat drama Wall Street: Peníze nikdy nespí. Pokračování hitu z roku 1987 je totiž technicky jen atraktivním melodramatem, i když se odehrává v  prostředí finančníků a prvoplánově reflektuje některé rizikové mechanismy jejich chování. Ale divák z filmu vytěží především omšelé moudro, že láska mezi lidmi je nad zlato.

V případě hororu Stáhni mě do pekla je naopak důležité, že hrdiny vnímá jen jako pěšáky v nadčasové, temné hře osudu. Celkem sympatická hrdinka se navíc navzdory všem svým snahám nakonec nezachrání – což odporuje pravidlu šťastného konce, které většinou respektuje i žánr tak podvratný, jakým je právě horor. A právě pocit neuspokojení a přetrvávajícího ohrožení si divák z kina odnese. Dílko hororového veterána Sama Raimiho je tak typickým filmem zrozeným z krize.

Noční můry a líbezné sny 

Frankenstein (1931)
Kolektivní společenské podvědomí si v moderních časech nejlépe ulevuje v kině. Podle psychologů totiž vypravěčské vzorce poměrně spolehlivě ventilují deprese, úzkosti i agrese. Například hororový žánr tradičně citlivě zrcadlí vzrůstající nestabilitu společnosti: evokuje pocit, že život jednotlivce manipuluje nějaká iracionální, zlovolná síla. Zajímavé v této souvislosti je, že horory začaly ve vzrůstající míře diváky atakovat už dlouho před rokem 2007, kterým současná recese oficiálně začala – tedy v době, kdy kolapsem hrozili pouze nejpředvídavější odborníci. Ochotněji než za strašení ale divák platí za únik do krásného, bezproblémového světa. Tam zapomene na všechny svoje neřešitelné problémy, i když jen dočasně.

Jako spolehlivý „lékař výrobce „léčivých“ produktů se Hollywood každopádně film projevuje právě v dobách nejrůznějších krizí, ať už politických či hospodářských. Navzdory všem jejich zřejmým odlišnostem se opakovaně chová podobným způsobem jen americký filmový průmysl. Žádná jiná kinematografie světa není tak silná a současně dlouhodobě stabilizovaná, aby se u ní dalo takové chování vysledovat. Odtud se také odvíjí tradiční dominance Hollywoodu na mezinárodním trhu.

Dracula (1931) 
Na počátku dlouhého, úspěšného období nazývaného zlatou érou Hollywoodu tak stála právě Velká hospodářská krize 30. let. V té době byl už zkonsolidovaný klasický studiový systém, charakterizovaný stabilní pozicí několika velkých studií, jež vyráběla filmy průmyslově a uváděla a promítala je jako průmyslové produkty - což mělo samozřejmě zásadní vliv na jejich podobu. Hollywood byl těsně provázaný s investičními společnostmi z Wall Streetu, které do něj začaly masivně investovat už na počátku 20. let. Na tom nic nezměnil ani krach tohoto legendárního systému na počátku 60. let. V době Velké hospodářské prakticky všechny filmové společnosti přirozeně zápasily s existenčními problémy a některé dokonce zbankrotovaly. Toto období však bylo první a hned drtivou demonstrací „krizové“ komeční životaschopnosti americké továrny na sny.

V letech 1929-1932, kdy byla krize nejhlubší, se miliony diváklů hrnuly na depresivní, temné filmy – gangsterky a horory. Mistrovské opusy typu Zjizvené tváře (1932) nebo Draculy (1931) ovšem brzy vystřídaly zábavné, optimistické, chytře udělané muzikály a ztřeštěné komedie.

Jen když se smějí…

Páni v cylindrech (1935) 
Bezpečnou diváckou základnu tvořily jen pozvolna ubývající armáda nezaměstnaných a zbídačená střední třída, jejichž příslušníci v kapse skoro vždycky našli hrst mincí potřebných pro vstup do filmového ráje. Tam vítězila nad nouzí, zlobou a chaosem všeobjímající harmonie – i když se tam zrovna nezpívalo a dlouhonohé tanečnice netvořily dokonale symetrické živé obrazce jako v tanečních filmech Bushbyho Berkeleyho. Taneční čísla Freda Astairea a Ginger Rogersové dokazovala elegantním sladěním pohybů, že jejich hrdinové jsou stvořeni jeden pro druhého navzdory jakékoli nepřízni osudu.
Diváckým snům tak nekralovali krizí zbídačení protagonisté „uvědomělé“, realistické adaptace Hroznů hněvu Johna Steinbecka (1940), ale hezcí a vtipní příslušníci vyšší střední třídy. Finanční zázemí hrdinům dovolovalo chovat se ztřeštěně a vymknout se z kloubů všednodennosti.

Vždyť jsme jen jednou na světě (1938) 
Rané snímky tohoto druhu skutečnost krize alespoň zmiňovaly: třeba v komedii Stalo se jedné noci z roku 1934 se hrdina pokouší získat zpět svoje místo v novinách tím, že se inkognito vloudí do společnosti dědičky uprchlé z domova. Protagonista Úžasné události (1936) zase využije nečekaně získané peníze k tomu, aby pomohl ožebračeným farmářům. Pozdější ztřeštěné komedie ovšem realitu krize ignorovaly a s chutí nabízely nereálné koncepty. Komedie Vždyť jsme jen jednou na světě (1938) oslavuje rodinu bohatých výstředníků podporující ty, kteří se rozhodli dát přednost „skutečným zájmům“ před otupující prací. Hrdina Prázdnin zase sní o tom, že nechá výnosného zaměstnání a objeví smysl života. Pohrdání zajištěnou existencí bylo obzvlášť paradoxní v roce 1938, kdy USA na čas znovu sklouzly do recese…

Sullivanovy cesty 
Účtováním s postojem Hollywoodu ke skutečnosti je komedie Sullivanovy cesty (1941), v níž filmového režiséra znaví natáčení povrchních veseloher. Vyrazí proto inkognito mezi obyčejné lidi, aby o jejich životě natočil realistické drama. Zjistí však, že to nejlepší, co pro ně může udělat, je rozesmát je – samozřejmě povrchními veselohrami…

Jak je důležitý popcorn

Příčinou obliby hollywoodských filmů ve 30. letech ovšem nebylo jen to, jak dokonale naplňovaly touhy publika. Iluzivní filmové světy, s jejichž hrdiny tak snadné se ztotožnit, své konzumenty oslovovaly prostřednictvím promyšlených strategií. V rámci vertikální integrace velké firmystavěly a skupovaly řetězce kin a díky systému vázaného prodeje dlouhodobě ovlivňovaly jejich programování. Americký filmový průmysl se mohl v krizových 30. letech stabilizovat prakticky na další dvě desetiletí i díky tomu, že vládní program na podporu ekonomiky zahrnoval i jistou shovívavost vůči hollywoodským oligopolům a trustům.

Paramount Theatre, Seattle 
Navzdory vládním snahám čelit v následujících obdobích monopolistickému chování je dnešní filmový průmysl ještě provázanějším systémem než kdysi. Výroba filmů, jejich promítání a uvádění se opět opírá o systém vázaného prodeje a zisky umocnil vznik nových odvětví zábavního průmyslu. Moderní multiplexy a megaplexy mají vzbudit dojem elegance a luxusu, stejně jako kdysi velká kina podobná palácům, která už před krizí, ve 20. letech, sloužila jako svatostánky konzumu. Praženou kukuřicí, která je od té doby nejoblíbenější pochoutkou filmového publika, ovšem analogie zdaleka nekončí.

Sál australského multikina Hoyts Southbank
Divák Velké hospodářské krize mohl sledovat dvojitý či dokonce trojitý program. Jeho potomek v kině strání srovnatelné množství času, i když vedle reklam a upoutávek na připravované tituly vidí jen jediný snímek. Jeho metráž však bývá delší než dřív, a to i u dětských snímků – a občerstvení je proto téměř fyziologickou nutností. Fast-foodové řetezce spolupracují na reklamních akcích s distributory. Zhlédnutý snímek pak diváka motivuje v nákupním centru, jehož součástí multiplex bývá. Součástí merchandisingu každého filmového blockbusteru je prodej reklamních předmětů, ale i soundtracků, knižních a comicsových novelizací či tématických videoher. Život filmového blockbusteru dnes sice trvá v kině jen krátce, prodlužuje se však v domácím kině a v televizi…

Cameronův Avatar - prototyp
zábavy do krize
Je asi zbytečné se zlobit, že takto dokonale ošetřené filmové výrobky jsou vesměs hloupější, než byla produkce 30. let. Ti, kteří dnes ovlivňují jejich podobu, totiž logicky nepřipomínají osvícené šéfy studií ze starých časů - muže, kteří navzdory tvrdému pragmatismu filmy znali a milovali. A dokonce kalkulovali i s jejich případným „uměleckým“ potenciálem.Výrobní studia jsou dnes součástí portfolia velkých koncernů, které kladou důraz na jiné druhy svého podnikání, než je výroba filmů. O kinematografii jejich šéfové nevědí většinou nic a soustřeďují se hlavně na zisk. To v uplynulé vlně době globální recese (prosinec 2007-červen 2009) vedlo až k destilaci modelu „výdělečného filmu do krize“.

Piráti z Karibiku: zaručený úspěch? 
Recept na zaručený úspěch ovšem jednak neexistuje, jednak „základní“, stomiliónový výdělek podmiňuje obrovská vstupní investice – což ještě zvyšuje riziko v případě neúspěchu. Jednotlivá studia se v rámci celoroční produkce soustřeďují jen na několik málo blockbusterů.Strategie, které při jejich výrobě používají, byla ještě před čtyřiceti lety spojena spíš s béčkovou produkcí. Velká studia se dnes musejí chovat jinak už proto, že oslovují jiný typ publika. To omládlo a značně zdětinštělo. „Nesmíme se smířit s tvrzením, že mentální věk současného filmového diváka je kolem dvanácti let,“ říká Steven Spielberg. Jeden z nejúspěšnějších režisérů světa ovšem tvoří výjimku: jako producent svých filmů není vystaven takovým tlakům jako drtivá většina jeho kolegů.

Krásné nově světy

2012: konec světa podle
Rolanda Emmericha
Jak Hollywood oslovuje v krizi dnešního průměrného diváka – obyvatele města mezi patnácti a pětadvaceti lety, denního uživatele nových technologií a internetu, který tráví podstatnou část svého dne hrou a sdílením virtuálních světů? Protože mu vyhovují právě fantazijní témata a sériové produkty, i filmu se ho snaží vtáhnout do ohromujících, krásných nových světů. Příběhy o iracionálním ohrožení, které vedle hororů nabyla i podoby katastrofických thrillerů stejně jako na počátku 70. nebo 90. let, ještě neodezněly – a už je zastiňují vysokorozpočtové podívané, jejichž únikový charakter ještě posilují digitální trikové technologie a promítání v prostorovém formátu 3D.

Sedmý Harry Potter 
To vše proměnilo podobu některých tradičních žánrů i to, o čem filmy vyprávějí: abstrahovaly se i otázky sociální nerovnosti. Proč hledat viníka hospodářských či politických krachů? Máme tu přece komplikovaná galaktická spiknutí, zapeklité globální konspirace či souboje paralelní civilizace hodných a zlých kouzelníků (robotů, superhrdinů atd.). Ty přehluší existenční nejistotu, strach z teroristické hrozby i úzkost spojenou s nestabilními vztahy velmocí. Vládcem současné krize je tak sci-fi Jamese Camerona Avatar (2009), nejvýdělečnější produkt filmové historie, které zatím vydělal téměř 750 milionů dolarů. Příběh o násilnických, hamižných Pozemšťanech, které pokoří krásní, ušlechtilí, přírodní divoši z jiné planety, oslavuje únik do „jiného“ světa. A činí to s takovou naléhavostí, že diváci mají potíže s návratem do své nudné reality.

Sága Twilight: emo po upírsku 
Všechny úspěšné série posledních let provázejí „únikové“, fantazijní rysy, ať už jde o dobrodružné Piráty z Karibiku, sci-fi Transformers, pseudoromantickou ságu Twilight či příběhy nezletilého čaroděje Harryho Pottera. Stejně jsou na tom adaptace populárních comisců vyprávějících o tom, že také superhrdinové mají problémy (ať už jde o veleúspěšné série o Spider-Manovi, X-Menech, Batmanovi či Iron Manovi). Spíš než změny v zavedených vypravěčských schématech diváky do kina táhnou snímky konstruované podle osvědčených vzorců. Na ty spoléhají i animované filmy, které si v historii nikdy nestály tak dobře jako v době, kdy využívají možností digitální animace.Nejúspěšnější je produkce studia Pixar: to, že neoslovuje zdaleka jen dětské diváky a vyniká nadstandardní kvalitou, můžeme považovat za malý zázrak.

Toy Story 3 
I Pixar ovšem vsadil na politiku sérií. Mezi nejvýdělečnější tituly posledních let se tak jen zřídkakdy vyšvihly tituly, jež nepočítají s pokračováním (loni mezi ně patřily přepis anglické literární klasiky Alenka v říši divů a veledůmyslně konstruovaná sci-fi Počátek). Zatímco ve 30. letech bylo pokračování prestižního hollywoodského projektu spíše výjimkou, dnes je naopak téměř povinností. Nové díly úspěšného filmu konejší diváka, otřeseného existenční nejistotou, zdáním kontinuity snového světa. Důležitou roli tu hrají i prvek nostalgie, motiv pozitivní změny a generační recyklace. To vše musí ovšem být sděleno prostodušeji, než to udělala tragikomedie Lítám v tom (2009). Inteligentní a ironický snímek, který odkazuje ke klasickým veselohrám 30. let, byl tak sice plánovaný jako „film do krize“, ale diváky zůstal nedoceněný.

Život mimo realitu 


Lítám v tom 
Krize pro Hollywood nepředstavuje téma, které by mohl a chtěl reflektovat ve svých filmech, ale situaci, ze které se pokouší těžit. Jen čtyři roky po hospodářském kolapsu tak v kinech sdílíme ryzí, únikovou kinematografii pozdního období krize - aniž víme, zda tato krize už skutečně skončila. 


Zatímco ovšem ve filmech Hollywood nad krizí vítězí únikem do fantazie, skutečnost tak jednoduchá není. Stávky scenáristů na sklonku roku 2007 studia využila k masivnímu propouštění, začala zavírat některé pobočky, snižovat náklady a omezovat produkci. Počet natáčených filmů klesl loni o více než dvě třetiny. Recese stejně tak učinila přítrž astronomickým dvacetimilionovým honorářům, které si dříve automaticky účtovaly ty největší herecké hvězdy. Bez finanční podpory soukromých subjektů a velkých bank, které za poslední roky nasypaly do Hollywoodu podle hrubých odhadů deset až osmnáct miliard dolarů, by s továrnou na sny byl možná konec. A stále zůstává otázkou, zda bankrot, který na sklonku loňského roku vyhlásil veteránský mogul MGM, nepostihne další velká studia. 


Burtonova Alenka 
Přitom se zdá, že si americký filmový průmysl vede lépe než kdykoli předtím. Loni a předloni tržby poprvé v historii přesáhly magickou hranici deseti miliard dolarů. Návštěvnost ovšem mírně poklesla. A ohromující částky vygenerovaly zejména zvyšující se průměrné ceny vstupenek související se stále častějším uváděním filmů v dražším, prostorovém formátu 3D, který dnes využívá prakticky každý „velký“ film. Vzpomeneme-li si na skutečnost, že hollywoodská studia ve 30. letech lákala diváky do kin na nové, zvukové a barevné technologie, máme k dobru další podobnost mezi historií a současností..

(Toto je původní, dlouhá verze textu napsaného pro časopis Euro. Zredigovanou verzi, která nakonec v týdeníku vyšla, najdete třeba zde na Neviditelném psu.)