Prohledat tento blog

úterý 31. prosince 2013

Vzhůru, kupředu a hlouběji do nového roku!

Přestože titulek dnešního příspěvku zní kapku pornograficky je to jen sebeklam vaší nemravně nastavené mysli, drazí čtenáři tohoto blogu i jeho náhodní návštěvníci. Myslím to tentokrát upřímně :-) - tedy v ryze duchovním smyslu. Tedy žádné "vzhůru do hospody", "kupředu levá" nebo "hlouběji do vaginy". (Přestože s výjimkou prostřední aktivity bych proti ostatním dvěma v novém roce nic neměla. Aha, a teď tento blog přestává být vhodný pro děti. Taky ještě občas kouřím doutníčky a mám závislost na feferonkách).

V roce 2013 se mi zbortil soukromý život, snažím se ale to chápat jako začátek zásadní pozitivní změny, která mne posléze dovede ke světlým zítřkům. Pokud jde o profesi, nebyla to také žádná sláva: do českých médií dolehla krize, kulturní rubriky se otřásají, rozpočty se snižují, lidé se nepřehlédnutelně kamsi přesouvají. Přišla jsem o hodně externí psací práce, se kterou jsem byla spojená dlouhé roky či desetiletí - "moji" redaktoři skončili ve ForMenovi a Euru a Národní filmový archiv "tranformuje" Filmový přehled, což znamená likvidaci tohoto periodika v jeho stávající podobě (psala jsem tam prakticky každý měsíc víc než pětadvacet let). Kdo ví, jak to bude s Filmem a dobou... Lidovými novinami... Řadu tištěných médií čeká přechod na internet, o čemž vypráví jeden půvabný film - Walter Mitty a jeho tajný život Bena Stillera.Pokud mi někdo nenabídne nějakou novou práci, čeká mne odchod z oboru (což nevidím nijak černě, protože třeba dramaturgie, kterou jsem venkoncem vystudovala,je taky fajn, můžete v ní napáchat mnoho dobra a jste víc mezi lidmi než v kině).

Filmy mám pořád moc ráda, v uplynulém roce jsem viděla spoustu zajímavých kousků. Protože nesnáším žebříčky, byly to třeba Nespoutaný Django, Frankenweenie, 30 minut po půlnoci, Iron Man 3, Rozkoš v oblacích, Star Trek: Do temnoty, Gravitace, Kapitán Phillips a Vlk z Wall Street. Pokud jde o české filmy, potěšil Hořící keř, Nepravděpodobná romance a Jako nikdy. 

Tak nám všem přeju v novém roce plno dalších dobrých zážitků v kině, u videa i u počítače. Těším se na další setkání tady na blogu, se kterým rozhodně nechci praštit, přestože se mu věnuju méně než dřív. Všem, kteří mi na něj pravidelně či jednorázově finančně přispěli, moc děkuju a přeju nový rok obzvláště vypečený.

A nyní si zazpívejme tu naši.

středa 25. prosince 2013

Princezna se zlatou hvězdou: Kazisvět coby Liška ryšavá

Princezna se zlatou hvězdou patří v rámci vánočního televizního programu mezi českou klasiku. Letos nám ji nadělila pod stromeček Česká televize (24. prosince, ČT 1, 17.40). Film inspirovaný pohádkou Boženy Němcové je dnes - vedle Pyšné princezny - asi nejpopulárnější domácí pohádkou 50. let. Stejně jako dílo Bořivoje Zemana z roku 1952 nese o sedm let mladší snímek zjevné rysy násilné ideologizace: zatímco "Pyšná" vykazuje rysy stalinského kultu 1/, příběh inspirovaný veršovaným divadelním textem K. M. Walló (který se vedle režiséra Martina Friče podílel i na scénáři) míří v rámci zcela nepohádkového ponaučení hlouběji do českých dějin. Wallóova jediná scenáristická výprava do pohádkového žánru působí vzhledem k datu svého vzniku sice ideologicky hodně sebejistě, současně však nezapře jisté až dekadentní rysy naznačující, že jde o "pozdní" ideologizované pohádkové dílo. Tehdy už sedmapadesátiletý Frič vtiskl projektu řemeslnou zručnost (podobně jako jiným svým úspěšným filmům z tohoto období, třeba Císařovu pekaři). Žánrový, upřímně jednotný styl, natož srdce, mu však dát samozřejmě nedokázal. (A podobně se mu vedlo i s drdovsky bodrým Dařbujánem a Pandrholou z téhož roku).

Umělost konceptu Princezny se zlatou hvězdou nepodtrhují jen veršované dialogy, ale i četné taneční vstupy, umístěné do pomyslné první části vyprávění. Troje šaty, jejichž ušití si na nepohodlném nápadníkovi Kazisvětovi vyžádá princezna Lada (Marie Kyselková), prezentují v tanečních výstupech tři "modelky". Stejně dějově retardující jsou i "baletní" výstupy v zámku Ladina vyvoleného, Radovana. Baletky oděné ve stylu Labutího jezera podtrhují podivně artistní, mroucí atmosféru na dvoře panovníka, který má z neznámého důvodu pouze titul prince, nikoli krále. Zatímco Radovan je žoviálním, dobrotivým demokratem ve stylu krále Miroslava (a v přeslazeném podání zpěváka Josefa Zímy působí jako parodie na čistého gaye), královský statut záměrně dehonestují hned dvě další postavy. Malou životaschopnost feudálního stavu předvádí Ladin zchátralý otec Hostivít (upomínající v podání Františka Smolíka na senilního tatíčka princezny Krasomily), jeho rozpínavost pak zmíněný Kazisvět.

Cizácký král v podání Martina Růžka evokuje dobyvačného, arogantního Němce (hudební téma Bohuslava Sedláčka spojuje "nacistické" pištce s břeskným vojáckým motivem). Podle vzhledu je Kazisvět současně křižácký rytíř i "Liška ryšavá" - král Zikmund Lucemburský, "záporák" českých dějin psaných komunisty, který druhdy tak zatopil "hrdinovi" Janu Husovi. Kazisvěta doprovází houf zbrojnošů a vetchý klerik - zjevně stylizovaný jako jezuita (další historický nepřítel českého lidu). Starce, který v jednu chvíli slizce zareaguje na sličné, poloobnažené tanečnice, na nosítkách vzpírá  dvojice mužů oděných jako kati. V Kazisvětově doprovodu můžeme zahlédnout rovněž četné exotické postavy, jejichž stylizace působí kapku xenofobně. (Ideologické důvody jejich přítomnosti jsou mi záhadou, zřejmě jde o prvek pouze ozdobný.) Nepěkný povahový profil Kazisvěta, který nešťastnou Ladu donutí k útěku z rodného zámku v myším kožíšku, pak zcela ústrojně doplňuje scéna, v níž zvrhlý nápadník v předvečer sňatku s panenskou Ladou dychtivě sleduje vilné svíjení exotické tanečnice, jež se přimyká k jeho vysoké, naleštěné kožené holince.

Ponechme stranou titulní hrdinku, ukájející se navzdory šlechtickému statutu šitím a jinými manuálními pracemi a vehnanou tvůrci do svazku s asexuálním, ultraromantickým zpívajícím princem ve sněhobílých kamaších. Vždyť v pohádce z 50. let neměla dívka se stigmatem výjimečnosti na čele šanci sehnat normálního partnera. Chlapák Kazisvět musí být demaskován, pročež posléze prochází  ponižující proměnou z pyšného vládce ve směšného ubožáka. Na Radovanově dvoře se Kazisvětovi dostává výsměchu a všechna jeho síla se hroutí po odhalení, že v Hostivítově zemi nepochodil a lid ho odtamtud vyhnal sudlicemi... Připomínkou husitů, kteří dokázali kdysi lépe vyzbrojené Němce zdeptat tímto a dalším zemědělským nářadím, vrcholí "vlastenecká" linie Fričova filmu  spojená s historickými interpretacemi Františka Palackého, Aloise Jiráska a Zdeňka Nejedlého.

1/ O Pyšné princezně jsem v obdobném duchu psala na blogu tady.    

neděle 22. prosince 2013

Jak zahýbám Alenčinu blogu

V těchto týdnech poněkud zahýbám Alenčinu blogu, ale nebojte, je to jen krátkodobé. Na katedře filmových studií FF UK jsem dostala možnost vést modul na téma žurnalistické praxe. Z deseti studentů vybraných dle motivačních dopisů je jedenáct - a výsledky naší práce můžete vidět tady - na blogu, který jsem založila pro krátkodobý účel několika týdnů. Popis nového Hobita se po preview a recenzi ucelí ještě textem na volné téma. Řada studentů přistoupila na můj návrh zkusit si napsat portrét. Takže v poněkud chaotických dnech kolem vánočních svátků vezměte za vděk texty mladých, dynamických myslí, ze kterých se vylupují i mnozí důstojní nástupci naší staré, veteránské a ochabující generace.

Viděla jsem pár velmi zajímavých filmů, ale distributoři vesměs vydali embargo, takže o nich nesmíme zatím psát. Scorseseho Vlk z Wall Street (premiéra 16. 1.) je skvělý film a rozhodně se mu chci hodně věnovat, protože nejde jen o skutečný příběh jednoho bohatého parchanta, ale o komediální (!), morální obraz amorálního světa. Brzy tady najdete i ohlas na skvělého Stillerova Waltera Mittyho, což je tragikomedie o zániku tištěných médií a autentického, hmatatelného světa obecně. Premiéru má už ve čtvrtek, o druhém dnu vánočním. Určitě si na něj zajděte.

Přeju pěknou poslední adventní neděli všem čtenářům, zvláště těm laskavým lidem, kteří mi k Vánocům finančně přispěli na blog :)!

sobota 14. prosince 2013

Dobrý řidič Smetana: Švejci a "ti nahoře"



V rámci české dokumentární scény představují Vít Klusák a Filip Remunda režisérskou dvojici, která se kriticky zajímá o veřejnou sféru z radikálně „neobjektivních“ pozic- Reklama, média i politická scéna pro ně představuje prostor pro filmařský happening. V celovečerním dokumentu Dobrý řidič Smetana se Klusák s Remundou vracejí k případu bývalého olomouckého řidiče autobusu Romana Smetany, který byl odsouzen za pomalování volebních plakátů před sněmovními volbami v roce 2010. A změnil se v cosi jako národního hrdinu.

Snímek, který právě přichází do kin, je rozšířenou, „necenzurovanou“ verzí dvaapadesátiminutového dokumentu Svoboda pro Smetanu, který v rámci projektu Český žurnál loni uvedla veřejnoprávní televize. Z televizní verze ovšem vypadl rozhovor tvůrců s Ivanem Langerem, kterého Smetana během svých vystoupení vnímal jako jakéhosi svého stínového protivníka. Smetanův případ se dostal na stůl manželky zmíněného politika, soudkyně Markéty Langerové. Zatímco činovník ODS (jediné strany, která v rámci trestního řízení uplatnila nárok na náhradu škody) úspěšně čelil obvinění z korupce a napojení na organizovaný zločin, samotný řidič olomouckého autobusu se dostal před soud. Původně banální kauza se kvůli medializaci Smetanových reakcí změnila v politikum - a hlavní aktér v kohosi jako mediálně opečovávaného politického vězně. 

Remunda s Klusákem nezastírají svůj podíl na tom, že z umanutého, samorostlého introverta se stal jakýsi kříženec mezi Jánošíkem a Švejkem. V rámci rekapitulace celého případu vystupují jako sympatizanti s kamerou, kteří dokumentují i vlastní podíl na formulování a formování Smetanova případu.

Neexistující český hrdina 

Pro potřeby dokumentu Český sen (2004) Vít Klusák a Filipa Remunda vystavěli v Letňanech kulisu nového obřího hypermarketu a konfrontovali pak natěšené nakupující s faktem, že jde jen o happening. Také Smetanův případ se změnil v reality show, v níž se filmaři změnili v aktéry. Jednak za zvuků Vltavy Bedřicha Smetany a za účasti pozvaných novinářů přičinili tykadla na plakát politika Tomáše Töpfera (za což nebyli dodnes soudně stíháni). A jednak řidiče Smetanu nechali na Barrandově namaskovat a pak ho coby svého zvukaře propašovali na povolební tiskovku do štábu ODS. Tak mu umožnili promluvit - za nevídané účasti médií – na tehdejšího premiéra Petra Nečase.

Právě okamžik, kdy zpocený a vystresovaný Smetana snímá zapůjčenou paruku a brýle a pak odmítá redaktorce TV Nova přímý vstup do vysílání, vnímám jako nejsilnější moment prodloužené verze filmu. Přestože v názvu i na plakátu nám autoři vnucují paralelu mezi Smetanovým příběhem a osudy Haškova hrdiny, jejich aktér má daleko k novodobému Švejkovi. Je spíš smutným a vědoucím hrdinou éry „blbé nálady“ a hospodářské krize – a do velké míry také obětí médií bažících po silných a kontroverzních příbězích. Klusákovi s Remundou nelze upřít objektivitu alespoň v tom smyslu, že zaznamenávají také Smetanovy rozpačité nebo dokonce odmítavé reakce. A že v závěru konstatují, že jejich protagonista se stáhl do ústraní a úplně přestal s médii komunikovat. 
 
Ať máte na Romana Smetanu jakýkoli názor, z filmu vychází jako chlapík, který si zachoval obdivuhodnou integritu dokonce i v rámci oslavného dokumentu o sobě samém. K diskusi je spíš postavení samotných autorů. Klusák s Remundou totiž navyšují svůj zatím nejsmělejší aktivistický čin: po filmu o neexistujícím hypermarketu – Český sen - nabízejí neexistujícího hrdinu, fantomatickou postavu, na kterou si oni sami, stejně jako mnozí okolí, navěšují své animozity i touhy. Ne samotný Smetana, ale oni jsou švejky, kteří se nebrání provokaci ani proklamaci. Prostřednictvím výrazného hudebního doprovodu představují svět jako frašku, stavící jedince do opozice ke každému nabubřenému a kýčovitému systému.

Klusák s Remundou jsou ovšem přesvědčivějšími dokumentaristy v první, televizí verzi svého smetanovského opusu, kde méně spekulují o souvislostech, paralelách a konsekvencích. Abstraktní uvažování jim není vlastní: opakovaný záběr kamenné sochy lva zaslepené sněhem, stojící před budovou soudu, působí v nové verzi jen jako klišé. 

Dobrý řidič Smetana nicméně upozorňuje na to, že nepřehlédnutelná část české veřejnosti s rebelským řidičem ztotožňuje. (Té intelektuálně naladěné se pak patrně jeví jako postava ze sféry havlovské „nepolitické politiky“, tedy jako rek, jehož provází závan nostalgie.) Nelze však přehlížet aktuální kontexty. Smetana proklamoval právo na vlastní verzi spravedlnosti v okamžiku, kdy byl politický establishment spojený s ODS často vnímán en bloc jako banda zlodějů a lhářů, která patří do basy místo samotného obviněného. Politický dokument – tak, jak ho chápou Klusák s Remundou - je ovšem ošidný formát: česká politická scéna se v posledních měsících prudce proměnila. V realitě nových, potenciálních zloduchů „tam nahoře“ působí Dobrý řidič Smetana tak trochu jako anachronismus. Jako vzpomínka na staré, zlaté časy, kdy byla situace přehledná. 


ČR 2013, 77 minut

Režie, scénář, kamera: Vít Klusák, Filip Remunda
Premiéra: 12. prosince 2013



(Tento text jsem napsala do Lidových novin. Za možnost uveřejnit ho i zde na blogu redakci děkuji.) 

středa 11. prosince 2013

Hobit: Šmakova dračí poušť

Téměř nachlup za rok od premiéry prvního dílu filmového Hobita odstartoval Peter Jackson pokračování. Po Neočekávané cestě přichází Šmakova dračí poušť, která je ideální předvánoční zábavou a současně vypravěčsky vzrušující podívanou. Jednička ohledávala možnosti prequelu ve vztahu k předchozí filmové trilogii Pán prstenů: jednoduchou a naivní předlohu J. R. R. Tolkiena proměnila z dětského čtiva v dobrodružnou, nečekaně temnou podívanou. Hobita Bilba Pytlíka (Martin Freeman) přivedla až na dohled Ereboru, Osamělé hory, pod níž - v ruinách starobylého trpasličího království - střeží nevídaný poklad obávaný drak Šmak. Šmakova dračí pouť začíná tam, kde Neočekávaná cesta skončila, předtím však v prologu (situovaném do oblíbené hůrecké hospody U skákavého poníka) referuje o schůzce Gandalfa Šedého (Ian McKellen) s trpasličím králem bez království Thorinem Pavézou (Richard Armitage). Schůzka se odehrála rok před současnými událostmi a vytyčuje a současně rekapituluje to, co bude v tomto dílu hlavní: aby Thorin mohl dobýt zpět království svých předků, musí získat symbol královské moci - drahocenný Arcikam. Ten je ovšem nyní součástí pokladu střeženého Šmakem a získat by ho mohl lupič, kterého dodá Gandalf. Tím lupičem je ovšem Bilbo Pytlík, který se ze sobeckého a pohodlného hobita změnil v ostříleného dobrodruha, aniž by ztratil své hlavní kvality - zvědavost, humor a obyčejnou lidskost. Současně je však Bilbo poměrně čerstvým majitelem zlatého prstýnku s podivnými vlastnostmi, který má sehrát klíčovou roli v příští válce o záchranu Středozemě před temnými silami. Ty se ovšem spojují už nyní: z trosek Dol Gulduru se šíří Středozemí zlo v podobě zrůdných, útočných skřetů vedených démonickým Azogem, či pavouků, kteří se usídlili v Temném hvozdu. Okem blížící se bouře (doslova) je tajemný Nekromant, který teprve sbírá síly k tomu, aby se jednou stal úhlavním protivníkem sil dobra - příštím temným pánem Sauronem.

Nekromant i Šmak jsou digitální bytosti hovořící hlasem Benedicta Cumberbatche, což je vzhledem k popularitě, které se představitel televizního Sherlocka těší, pěkným reklamním tahem (navíc se v dialogu sejde s představitelem sherlockovského doktora Watsona, Martinem Freemanem). Zatímco koncept sílícího Nekromanta připomíná pozici Voldemorta z Harryho Pottera, drak není zloduchem, ale spíš hlavní atrakcí víc než dvouapůlhodinového filmu. Setkání Šmaka a Bilba v obrovské, členité síni pod Osamělou horou je nepochybně vrcholem celého filmu, založeného na dynamickém řetězení vizuálních atrakcí. Toto setkání, kterému dominuje obří netvor a jehož hrací plochu tvoří obrovské, pohyblivé hromady zlatých mincí, má paradoxně komorní podobu. Po všech těch smělých únicích, pobíhání a bitkách je tu konečně místo na plynulý dialog i na humor - a konečně si můžete vychutnat Bilba, který se v množství akčních scén a soubojů téměř ztratil. Přitom je ovšem právě hobit jejich zásadním hybatelem, ať už jde o souboj s pavouky v Temném hvozdu, únik z elfího zajetí v prázdných vinných soudcích, pobyt v Jezerním městě nebo nalezení klíčové dírky ke skrytým dveřím vedoucím do útrob Ereboru. Bilbovu důležitost si ovšem uvědomíme až jaksi zpětně, což je jedním z cílů chvályhodně rozmyslného scénáře. Na tom se vedle obvyklého týmu (Fran Walshová, Philippa Boyensová, Peter Jackson) podílel i Guillermo del Toro.  

Šmakova dračí poušť opouští ještě výrazněji než Neočekávaná cesta koncept "doslovného" přepisu Tolkiena, který z Pána prstenů dělal jen cosi jako pouhou (báječnou, barevnou, rozhýbanou) ilustraci předlohy. Nevěrnost předloze je výrazná, ale pouze povrchní: týká se totiž přeorganizování dějových linií a vytváření nových spojů mezi sériemi Pán prstenů a Hobit, aniž by došlo k narušení ducha a atmosféry Tolkienovy knížky a charakterů jednotlivých postav. Důvtipné využití motivů z dodatků ke knižnímu Pánovi prstenů umožňuje vytvořit komplexně působící celek, ve kterém se Hobit s mile bezostyšnou samozřejmostí navěšuje na předchozí trilogii a šplhá po jejích zádech do výšin familiérnosti. Ve Šmakově dračí poušti má tak důležité místo Legolas (opět v podání Orlanda Blooma), nyní ještě elfí princ s fyzickým potenciálem akčního superhrdiny a stěží skrývanou zálibou v energické kapitánce královské stráže Tauriel (Evangeline Lillyová není tak strašná jako onehdy Liv Tylerová coby Arwen, i když...). Aby toho nebylo dost, Tauriel se zahledí do trpaslíka Kiliho (čímž patrně posléze Legolasovi zlomí srdce a promění ho v toho elfího psance, kterého známe z Pána prstenů). Nic z toho v knižním Hobitovi nenajdete - leč je třeba učinit úlitbu ženskému publiku, že. Skutečnost, že Thorinův druh a příbuzný Glóin je otcem trpasličího reka z Pána prstenů Gimliho, naopak najdeme už u Tolkiena. Rozšířena je ve vyprávění role Barda (Luke Evans), takto rebela z Jezerního města, jehož existence je stále víc proti srsti totalitářskému starostovi (skoro k nepoznání namaskovaný Stephen Fry).   

Ve vyprávění se celkem důsledně oddělují dvě základní dějové linie - jedna přízemní a profánní, spojená s předlohou a tedy s dobrodružným putováním Bilba a jeho třinácti trpasličích společníků k Osamělé hoře, druhá, "vyšší", řekněme politická a duchovní, spojená s Gandalfem, jeho čarodějnickým druhem Radagastem a vznešenou elfkou Galadriel (ta, samozřejmě opět v podání Cate Blanchettové, se ve vyprávění alespoň drobně mihne). Zatímco první linie je celkem jasná a v divákovi generuje potěšení z prakticky nepřetržité, přímočaré a přitom důvtipně rozehrané akce, tu druhou je poněkud obtížné sledovat (i popsat). Zatímco Bilbo si důsledně zachovává pozici "lidského" hrdiny, skrz kterého prožíváme celý příběh, pojítkem mezi oběma liniemi je Thorin. Stejně jako Aragorn ve filmovém Pánovi prstenů, i on se postupně mění ze šupáka ve vznešeného, legitimního uchazeče o ztracený královský trůn (a díky úchvatnému chlapskému charismatu Richarda Armitage se tahle postava stává středobodem snů nás děvčat). 

Prostřednictvím mazaného Šmaka, který je mnohem víc než jen přerostlou ještěrkou chrlící oheň, ovšem nahlédneme Thorinovu temnou stránku, kterou je pýcha. Tu by mohlo nebezpečně akcelerovat vlastnictví Arcikamu, čarovného předmětu, který stravuje a morálně korumpuje svého majitele stejně spolehlivě jako Prsten svého nositele (což je už trochu, zatím nenápadně, vidět na Bilbovi). Ziskuchtivost, neřkuli hamižnost se tak stává ve světě Hobita jednou z jednoznačně kritizovaných vlastností: ničí totiž všechny mocné od trpasličího krále Thráina a elfského krále Thranduila po starostu Jezerního města. Generace synů (Thorin, Legolas, Bard) však dostává možnost staré pořádky a vztahy revidovat, a to i ve smyslu mezidruhové komunikace. Svět Středozemě v druhém Hobitovi žije neustálými potyčkami mezi elfy, trpaslíky a lidmi, a meze spolupráce nejlépe naznačuje kožoměnec Meddděd, který pomáhá trpaslíkům jen proto, že je nenávidí o něco méně než skřety.           

Šmakově dračí poušti tak nenápadně dominuje téma xenofobie: jednotlivé druhy bytostí se drží pohromadě a směřují za svými vlastními cíli, zcela neochotni spolupracovat nebo si pomáhat. Hlavní hrdinové však tyto hranice opakovaně narušují ve jménu lásky, přátelství a lidskosti: hobit Bilbo má stejně blízko z trpaslíkům, lidem i moudrému čarodějovi, Tauriel neváhá "zradit" svého elfího společníka Legolase a jeho vyšší cíle kvůli zraněnému trpaslíkovi Kilimu. A Bard zase nakonec pomáhá trpaslíkům, přestože s nimi nejprve uzavře velmi  pragmatickou dohodu. 

Šmakova dračí poušť končí, jak je u druhých dílů zvykem, totální katastrofou zaviněnou vzájemnou, totální nespoluprací v rámci jednotlivých skupin hrdinů. Současně však otevírá cestu ke konceptu Společenstva prstenu i k třetímu dílu, ve kterém se spojují - alespoň v knize - síly dobra ve velkolepé bitvě Pěti armád.  Takže pokračování příště.    

P.S. Na novinářské projekci jsem viděla v multuplexu CineStar Anděl film ve 2D s titulky. Uvítám komentáře týkající se vaší osobní zkušenosti se 3D verzí, IMAXem a hlavně "zážitkovým" 4D. 

P. P. S. Peter Jackson si odbude své povinné cameo hned v úvodu, coby muž vycházející do uličky v deštěm bičované Hůrce. 

USA / Nový Zéland 2013, 161 minut
Režie: Peter Jackson
Scénář: Fran Walshová, Philippa Boyensová, Peter Jackson, Guillermo del Toro
Kamera: Andrew Lesnie
Hudba: Howard Shore
Hrají: Martin Freeman (Bilbo) Richard Armitage (Thorin Pavéza), Ian McKellen (Gandalf), Orlando Bloom (Legolas), Evangeline Lillyová (Tauriel), Luke Evans (Bard / Girion), Aidan Turner (Kili), Stephen Fry (starosta), Lee Pace (Thranduil), Benedict Cumberbatch (Šmak / Nekromant - hlas), Ken Stott (Balin), Sylvester McCoy (Radagast), Cate Blanchettová (Galadriel). 

Premiéra: 12. 12. 2013

středa 4. prosince 2013

Přijde letos Ježíšek?


Pokud jde o subžánr "vánočních filmů", berou čeští filmaři letos diváky útokem. Vlastně jde konkrétně o české filmařky: po Karin Babinské (o jejích Křídlech Vánoc jsem psala na blogu tady) přichází Lenka Kny s komedií s neméně prvosignálním názvem Přijde letos Ježíšek? V obou případech je pozitivní vyznění vnímáno jako základní zadání: v tomto příběhu je jasné, že Ježíšek nakonec přijde. Řečnická otázka, vznesená ultraroztomilými dětičkami milujících se manželů Michala a Veroniky, se ovšem neřeší s pomocí hory balíčků pod vánočním stromkem, nadělených štědrou tajemnou bytostí, ale na bázi mezilidských vztahů. Podobně jako Babinská, která si ke Křídlům Vánoc napsala i scénář, i Lenka Kny se spoluscenáristkou Karolínou Dubovou neumějí s plným nasazením zapojit do hry zázrak: děti (a s nimi divák) vidí sice stopy neviditelné bytosti ve sněhu - otěhotnění mladé Mexičanky Penelope s pomocí Pražského jezulátka je však prachobyčejný švindl.

Penelope přijíždí do Prahy o Vánocích, aby si vymodlila pomoc, a její pobožná matka Dolores jede s ní, aby tajně vrátila do kostela pravou sochu Jezulátka, kterou její předek za války ukradl a odvedl do Mexika. Doufá tak zlomit prokletí, jež podle ní stihlo bezdětnou dceru. José, respektive Josef, manžel Dolores a otec Penelope, se do vlasti vrací po třiceti letech strávených v emigraci, aby se vypořádal se stínem minulosti: zanechal totiž v Praze svou spolužačku a milenku Květu. Ta se vdala a má syna a vnoučata (ano, ty zmíněné ultraroztomilé děti). Aby to nebylo tak jednoduché, je tu ještě osamělý vrátný Jaroslav, který se touží smířit se svou odcizenou dcerou, která zrovna porodila nemanželské dítě a pohodila ho v kostele ve výtahu. Bývalý kamarád a spolužák Josefa a Květy, Ruda, má vinárnu a jeho úkolem je být bodrý. Kdyby režisérka měla k dispozici plochu televizního seriálu, došlo by určitě s nějakou tou vedlejší vztahovou linií i na něj.  

Složitý dějový propletenec slouží k tomu, aby se všichni ti milí, sympatičtí lidé potkali v atraktivních, "turistických" lokacích, zazpívali si pár koled a prožili spolu několik dní proteplených láskyplností a hřejivým humorem. K tomu, aby divák o některých postavách posléze zjistil, že jsou příbuzné, nepotřebuje ani indicie v podobě skvrn velikosti mexického dolaru. Vyprávění je tak spletité a místy nepřehledné, nejasné či dokonce nelogické, že nakonec čekáte úplně cokoli - a současně je vám všechno už úplně jedno. Ve stylu režisérčiny metody možná nakonec sami začnete kombinovat tak smělé vztahové konstrukce, že vás může vysvobodit jen konec filmu. (Já jsem v duchu zapojila do děje dramaticky bezprizorního Rudu a byla jsem skoro dotčená, že ho režisérka nakonec nechala ležet ladem.)  

Přijde letos Ježíšek? je tak dějově důmyslnější variantou filmů Poledňákové a Vejdělka, ve které jde o rozkochaně radostné smíření se složitostí mezilidských vztahů, realizované napříč třemi generacemi. Romantická poleva i zde maskuje amorálnost založenou na chvále totální, pragmatické tolerance: Penelope otěhotní za zády nicnetušícího, neplodného manžela, který je vyřazený ze hry prostě proto, že z nějakého důvodu zůstal doma v Mexiku. Film Lenky Kny není romantická komedie, podobně jako jimi nebyly filmy Líbáš jako Bůh, Muži v naději nebo Revival Alice Nellis. Proti konceptu dokonalé, kompatibilní dvojice v hollywoodském stylu staví realistické zjištění, že partnerské vztahy mají chyby, jejich aktéři se k sobě často tak docela nehodí. Kdyby tyhle zmíněné filmy (a některé další) nebyly tak načinčané a neodehrávaly se v prostředí blahobytu, mohlo by to být docela zajímavé... S krásnými herci, hrajícími sympatické postavy v elegantních kostýmech a velmi dobře zařízených interiérech, ovšem příkře kontrastuje skutečnost, že hrdinům je dovoleno se navzájem podvádět, protože to je pro ně příjemné - a pro diváka to má být jakože legrace. Přestože se tak profiluju jako zapšklá moralistka, zdá se mi to podivné zvláště ve filmu, který klade (zřejmě s ohledem na mexického koproducenta) značný důraz na katolickou víru. Na druhé straně tento typ "legrace" by se docela hodil i do nějaké té horkokrevné telenovely.   

Pokud jde o různá srovnání se zmiňovanými filmy, za herce se v Přijde letos Ježíšek? skoro vůbec nestydíte (pomineme-li přehrávajícího Postráneckého a "roztomile" šišlající představitelku malé Emy). Vidět pohromadě Libuši Šafránkovou a Josefa Abrháma je pěkné - a Igor Chmela a Marian Roden dokonce velmi slušně hrají. Kny a její štáb jsou dokonalí profesionálové a dokázali vytvořit umělý fikční svět plný přenádherného vánočního konzumu (tak okázalý product placement, jakým je "full frontal" Kauflandu, v českém filmu ještě nebyl). Křídla Vánoc se mi nakonec líbí víc: také jejich nejbolestivější stránkou je nedodramaturgovaný scénář, ale nezpívá se tam tolik koled. 

Jen malá otázka na závěr: proč takové talentované režisérky, jako je Nellis, Kny a Babinská, točí TAKOVÉ filmy?      

Přijde letos Ježíšek?
ČR / SR / Mexiko 2013, 100 minut
Režie: Lenka Kny
Scénář: Karolína Dubová, Lenka Kny 
Kamera: Alexander Šurkala
Hudba: Michal Pavlíček
Hrají: Josef Abrhám (José), Libuše Šafránková (Květa), Václav Postránecký (Ruda), Igor Chmela (Michal), Danica Jurčová (Veronika), Marian Roden (Jaroslav), Dolores Herediaová (Dolores), Aisillin Derbezová (Penelope), Radúz Mácha (Martin), Pavel Kříž (kostelník)
Premiéra: 5. prosince 2013 

pondělí 25. listopadu 2013

Výprodej filmových šperků

Psycho 
Milí čtenáři tohoto blogu,

pokud už se vaše myšlenky toulají směrem k Vánocům, zvažte koupi originálního filmového šperku. Ve svém virtuálním obchodě na serveru fler.cz  nabízím úchvatné slevy, překvapivé tretky úchylných barev i starosvětské šperkové meditace na klasická témata. Nyní i v předvánoční slevě (kupříkladu podmanivý náhrdelník Psycho nově jen za 144 Kč.) Možná bych do Štědrého dne stihla i nějakou tu speciální zakázku. Tato sváteční forma finanční podpory Alenčina blogu je velmi pravděpodobně mnohem lepší, než dostat drátem do oka nebo se přimknout k filmu Křídla Vánoc.  

čtvrtek 21. listopadu 2013

Kapitán Phillips

Tom Hanks je synonymem hollywoodské hvězdy, která láká diváky do kina na charisma poctivého, obyčejného chlapíka se srdcem na pravém místě. Ve filmech typu Samotářů v Seattlu, Forresta Gumpa nebo Trosečníka opásal své postavy nenápadnou, leč neprůstřelnou zbrojí stoprocentních amerických hodnot. Populární herec, producent a režisér tak pravidelně představuje hrdiny pozitivní, socializované až státotvorné - naštěstí je ovšem ve výběru látek a spolupracovníků tak inteligentní, že tím diváky neotravuje. Drama inspirované skutečnými událostmi – přepadením americké nákladní lodi Maersk Alabama somálskými piráty, ke kterému došlo v dubnu 2009 – by mohlo k otravnosti snadno sklouznout. Stačilo by pojmout „reálný příběh“ jako žánrovou akční story hrdinného Američana, který odhodlaně čelí brutálním praktikám ziskuchtivých negrů.

Hanks však svou postavu nehraje jako akčního hrdinu. Pojímá ho neheroicky, decentně a klidně, jako muže, který se dostal do úzkých, když se pokoušel rozřešit nečekaný, zapeklitý pracovní problém. A režisér - Hollywooďan anglického původu Paul Greengrass – se místo na vnější napětí postupně soustřeďuje na drama odehrávající se ve stísněném prostředí kajuty záchranného člunu. Hanksův hrdina totiž nejprve na palubě své obří nákladní lodi vyzkouší na protivníky všechny postupy, které při přepadení doporučují instrukce lodní společnosti. Možná by to nakonec zabralo, ale je unesen, takže musí nekonečné hodiny strávit s hrstkou ozbrojených vyděračů, vyjednávajících podle instrukcí svých šéfů s americkou vládou o ceně jeho života. Jeho protivníci jsou naboso, otrhaní a primitivní, takže prošedivělého, obrýleného, dominantního Američana v úpravné kapitánské uniformě začnou měnit v bezprávného rukojmího, za kterého má jeho vláda vysolit nadstandardní výkupné.

Phillips je samozřejmě vystrašený, ale zůstává slušný a trpělivý, i když jeho život visí na vlásku. Mezi ním a Somálcem Musou (vynikající Barkhad Abdi) tak postupně vzniká zvláštní vztah, který je mnohem složitější a rovnocennější než stockholmský syndrom. Jednání mezi vůdci pirátů a americkým námořnictvem se totiž odehrávají „venku“ jako mocenská hra, jejíž výsledek konkrétní lidé už nemohou ovlivnit.

Čas mimo dobro a zlo 

Paul Greengrass v Kapitánu Phillipsovi potvrzuje, že je jedním z nejosobitějších autorů pracujících v rámci středního proudu. Ve filmech Let číslo 93, Bournův mýtus či Zelená zóna se neprojevil jako rebel, který rozmetává zavedené vypravěčské i hodnotové systémy. Osvědčil se spíš jako brilantní vypravěč, který v rámci klasických žánrových konceptů dovede diváka strhnout až „fyzickým“ rozměrem a rytmem svých příběhů. I v Kapitánu Phillipsovi vtahuje diváka do hry nekomfortně roztřesená ruční kamera. Režisér se svými oblíbenými spolupracovníky - kameramanem Barrym Ackroydem a střihačem Christopherem Rousem - však obraz dokonale kontrolují. 

Situace se pro diváka, stejně jako pro protagonisty uzavřené v klaustrofobním prostoru, stává téměř fyzicky nesnesitelnou – to je však pouze základ pro drama souvislostí a vztahů, zviditelněných na hrací ploše mořské hladiny. Malý člun směřující k somálskému pobřeží v doprovodu ozbrojených plavidel amerického námořnictva zviditelňuje neřešitelnou, patovou situaci, v níž jsou konkrétní lidé jen součástí abstraktních „vyšších“ systémů.

Ať už Greengrass vyprávěl o teroristických útocích z 11. září 2001 (Let číslo 93) nebo o akčních dobrodružstvích agenta beze jména Jasona Bournea, nikdy nebyl žánrově přímočarý. Jeho postavy působí přesvědčivě, protože jsou lidské a žijí ve světě, kde nic není pouze dobré nebo jen zlé. Svou pravdu mají somálští piráti, které režisér v úvodu představuje jako nuzné vesničany vyhnané na moře ozbrojenými šéfy. A má ji samozřejmě i Richard Phillips, v prologu představený jako spořádaně milující manžel a otec dvou dětí, pro kterého je plavba nebezpečnými vodami s humanitární pomocí prostě pracovní povinností. (Zajímavý je v tomto směru okamžik, kdy kapitán usadí jednoho z členů posádky, který se začne ohánět odbory.) 

Stejně jako agent Bourne, velitel Miller ze Zelené zóny nebo pasažéři  Letu číslo 93 a jejich protivníci, i Phillips a Musa jsou součástí různých civilizačních, sociálních a mocenských struktur. Jejich lidský rozměr se však v mezní konfrontaci odhaluje jako nezpochybnitelný, společný rys – a v Greengrassově pojetí má nepřehlédnutelný morální podtext. Rukojmí a únosci v Kapitánu Phillipsovi jsou zjevně spoluvězni, o jejichž bytí a nebytí rozhodují neviditelné vlivy. 

To, co je na Greengrassových filmech cenné, je důsledná víra v tu nejobyčejnější, osobní lidskou morálku. Ať už byl reálný předobraz kapitána Phillipse jakýkoli, je filmový hrdina nového Greengrassova filmu jejím ztělesněním – nositelem toho posledního, co nám v chaotickém světě plném nejrůznějších tlaků ještě zbývá. 

Captain Phillips
USA 2013, 134 minut, titulky

Režie: Paul Greengrass
Scénář: Billy Ray
Kamera: Barry Ackroyd
Hudba: Henry Jackman
Hrají: Tom Hanks (Phillips), Barkhad Abdi (Muse), Barkhad Abdirahman (Bilal), Faysal Ahmed (Najee), Catherine Keenerová (Andrea), Mahat M. Ali (Elmi)
Premiéra: 21. 11. 2013

/Tento text jsem napsala do Lidových novin. Za možnost uveřejnit ho i zde na blogu redakci děkuju./



pátek 15. listopadu 2013

Křídla Vánoc: Růžové brýle z nákupního centra

Vánoční filmy patří ke specifickým úkazům maistreamové kinematografie: na vlnách míru a pohody se k nabitým kasám sveze ledacos. Většinové publikum lisované konzumními tlaky si rádo zaslzí nad vlastní láskyplností a dobrou vůlí – a kdo nemiluje laskavý humor, zaslouží postavit ke zdi coby bezcitný vyvrhel. Na druhé straně ovšem sváteční objednávka někdy generuje i vtipná díla pohrávající si nápaditě s pragmatickým zadáním. Nový film režisérky Karin Babinské Křídla Vánoc má ambice stát se právě takovou inteligentní vánoční podívanou. Spojuje prvky milostné romance a komedie - a nabízí nejen sympatické hrdiny, kterým držíte palce, ale i mix oblíbených herců, nějakou tu hudbu a příslušné morální ponaučení. Je ovšem teprve listopad a naše oči dosud nejsou zalepené milosrdnými šupinami sváteční nostalgie. Nový film režisérky, která před šesti lety debutovala zajímavými a originálními Pusinkami, zůstává především pragmatickým kalkulem, který není řemeslně tak dobrý, aby obhájil sám sebe.

Distribuční společnost Falcon film předsadila před konkurenční vánoční snímky, takže Křídla Vánoc dobře ladí s předčasně svátečně vyzdobenými výlohami nákupních center. V jednom takovém se také odehrává prakticky celé vyprávění. Vizuál sponzora filmu se stává nerozlučným průvodcem diváka po příběhu o důležitosti přátelského porozumění, lásky a schopnosti změnit svůj život k lepšímu. Karin Babinská se jako scenáristka i režisérka pokouší zapracovat obchodní řetězec hluboko do tkáně vyprávění, tak ústrojně jako Zdeňku a Janu Svěrákovi s Albertem ve Vratných lahvích se jí to přece jen nedaří. Její nápady zavánějí svévolí. 

Hlavní protagonista, optik Tomáš, bydlí bůhvíproč v přívěsu na parkovišti za supermarketem a chová si tam koně, parně jen proto, aby na něm mohl Richard Krajčo romanticky cválat ve sněhu. Když pak hrdina vyrazí se sličnou baličkou dárků Ninou (Vica Kerekesová) v noci mezi regály, pochopíte, že jste se ocitli ve vysněném ráji konzumentů: netřeba hledět na cenovky. Za nic nemusíte platit a s nikým se nemusíte o tuhle báječnou „slevu“ přetahovat. Poezie Vánoc se dá nakrást.

Jak si nasadit růžové brýle

Vyčítat Křídlům Vánoc pragmatičnost je ovšem až příliš snadné. Karin Babinská naplňuje objednávku stále ještě se vkusem a inteligencí, je však rozhodně lepší režisérkou než scenáristkou. Ve srovnání s Pusinkami nový režisérčin film nicméně působí nakonec jen jako pěkně vyhlížející, nedomyšlený náčrt k něčemu opravdu zajímavému. Filmařsky prožitá, nekonformní road movie o hrbolatém dospívání dvou povahově odlišných dívek nemá mnoho společného s líbivým vyprávěním o kouzle, které přivede k sebepoznání čtveřici kamarádů. Zásah shůry, který nakonec změní neutěšenou realitu v rozkochaný videoklip, má dvojí účinek. Cynický a nezodpovědný Tomáš získá zázračné schopnosti, díky nimž dokáže jako werichovský Kocour nahlédnout do duše svých bližních. Tento vděčný motiv však Babinská nečekaně opustí. Aby zablokoval nebezpečný nový talent, zhotoví si totiž hrdina růžové brýle - načež se zápletka zkoncentruje kolem důsledného naplňování ukvapených přání jeho dvou přátel. 

Anděl, jehož nikdo (ani divák) neviděl a o jehož existenci postavy původně dost pochybují, se totiž zachová s ďábelskou rafinovaností. Zatímco hrdina a netýkavá Nina společně nacházejí nový smysl života, zneuznaný mladý herec Zajíc (Jakub Prachař) a manažer prodeje Ráďa (David Novotný) absolvují krutou morální lekci. Autorka neváhá v jejím jménu obětovat život dvou starých manželů a smést ze scény nevzhlednou, staropanenskou šéfku optiky, kterou playboyský Tomáš opakovaně balamutí. Svět patří mladým a vypadá jako nekonečný, zasněžený teleshopping, do kterého je natěsnáno příliš mnoho motivů na to, aby se daly sloučit. 

Nadpřirozená bytost, díky jejíž intervenci Vánoce získají pro postavy svůj zapomenutý smysl, patří k oblíbeným rekvizitám svátečních filmů – v Křídlech Vánoc se však nakonec vůbec nedozvíte, jak to s oním záhadným andělem vlastně je. Původně zajímavě rozvíjená „kouzelná“ zápletka se tak nevydává žádným z naznačených směrů, ale prostě se bez vysvětlení rozbředne. Hlavně, že se teď mají všichni rádi. Symbolické růžové brýle, jež Karin Babinská svému hrdinovi ironicky nasadí, tak nejsou ničím víc než jen cetkou ze supermarketu. 

Křídla Vánoc
ČR 2013, 110 minut

Režie a scénář: Karin Babinská 
Kamera: Martin Douba
Hudba: Richard Krajčo
Hrají: Richard Krajčo (Tomáš), Vica Kerekesová (Nina), Jakub Prachař (Zajíc), David Novotný (Ráďa), Vanda Hybnerová, Lenka Vlasáková, Viktor Preiss, Vilma Cibulková 

Premiéra: 14. 11. 2013

(Tento text jsem napsala pro Lidové noviny. Za možnost uveřejnit ho i zde na blogu redakci děkuji.)

pondělí 11. listopadu 2013

Filmy "zadarmo": Nové cesty kinodistribuce

Artcam se obejde bez kravat
Na sklonku října společnost Artcam uspořádala netradiční premiéru snímku Epizoda ze života sběrače železa. Film oscarového režiséra Danise Tanoviče byl uveden formou „day and date“, tedy v kinech a na internetu zároveň. Sociální drama ze současné Bosny, oceněné na letošním Berlinale, diváci mohli ve stejný den navštívit v kině nebo sledovat on-line. „Zatím je to spíš pokus, ale do budoucna by day-and-date uvádění mohlo být velmi zajímavé,“ vysvětluje ředitel Artcamu Přemysl Martinek. „Věřím, že řada lidí bude ráda, když bude moci film hned po premiéře zhlédnout na internetu a nebude ho muset složitě hledat a stahovat z webů, kde dnes platí za rychlost a objem stažených dat. Věřím, že lidé budou rádi, když budou vědět, že peníze, které do stažení investovali, jdou distributorovi nebo producentovi filmu a nikoliv někomu, kdo nabízí jen úložný prostor.“

Tanovičův film byl k dispozici čtyři dny zdarma na portálech DAFilms.cz a Respekt.cz, a poté byl ke stažení za poplatek. Spolupráce s portálem DAFilms.cz zpřístupnila divákům i další oceňovaný snímek Artcamu - drama Je to jen vítr maďarského režiséra Bence Fliegaufa. Zaplatit padesát nebo sto korun a neopustit přitom vyhřátý domov je pro mnoho diváků příjemné. To si společnost Artcam vyzkoušela už při uvedení srbského snímku Klip, který se v České republice nepromítal jen v kinech, ale byl k mání i pro předplatitele portálu Voyo.cz. V tamní předplatitelské sekci je za 189 korun k vidění nejen většina titulů Artcamu, ale i část distribučníhom portfolia společností Aerofilms či Asociace českých filmových klubů.

„Možností, kam si zajít na artový film do kina, stále ubývá. Souvisí to především s upadající kvalitou nabídky kin,“ vysvětluje Martinek další příčiny nové strategie. „Ta se čím dál víc orientuje na největší hity a příliš prostoru pro autentické filmové umění nenechává.“

Logickou cestou k úspěchu se jeví spojování různých subjektů. Artcam tak navázal spolupráci s portálem DAFilms.cz, který momentálně zpřístupňuje osm set dokumentárních filmů, jež v Čechách vůbec nemají kinodistribuci.

„Je velmi funkční spolupracovat na filmech, které se objeví v kinech, a společným marketingem dosáhnout na co nejširší publikum,“ vysvětluje Diana Tabakov z portálu DAFilms.cz. „Distribuce jednotlivých filmů vždy záleží na konkrétním příběhu - a proto by měl být s individuální péčí pojímán způsob, jakým se snímek dostává k divákům.“

Evropská unie nyní nové, nekonvenční formy distribuce finančně podporuje. Zatímco diváků v kinech je stále méně, na internetových portálech jich naopak přibývá.

„Premiéra day-and-date je více marketingovým nástrojem než možností, jak kompenzovat příjmy z upadající návštěvnosti artových filmů v kinech,“ přiznává Přemysl Martinek. „Online distribuce ovšem každopádně zvyšuje dostupnost filmu v momentě, kdy probíhá nejintenzivnější část kampaně a kdy o filmu referují prostřednictvím recenzí média. Vždy spolupracujeme s partnery oslovujícími různé cílové skupiny, které neumíme oslovit my.“

Nová situace na trhu

Studio Béla - artové kino v centru Prahy
Velcí distributoři se potýkají s krizí návštěvnosti a multiplexy často zejí prázdnotou. Tento stav kopíruje situaci všude ve světě. Vyprodané kino nezaručují ani 3D projekce hollywoodských hitů ve špičkové technické kvalitě, ani populisticky nastavené české komedie. Zatímco stagnuje vývoj mainstreamové distribuce, představované u nás společnostmi Bontonfilm, Warner Bros. nebo Falcon, mění se situace v oblasti „uměleckých“ snímků. Ta je doménou menších, „artových“ distributorů – Aerofilms, Artcamu, Asociace českých filmových klubů nebo Národního filmového archivu. Stejně jako velcí distributoři, i oni vydávají „své“ kinotituly na DVD a při programování využívají sítě „svých kin. To však nestačí. Soupeřit s „velkými“ konkurenty jejich vlastními zbraněmi je nemožné i nesmyslné. Malí distributoři tak hledají nové cesty, jak dostat své filmy k divákům. Počítají samozřejmě s tím, že návštěvnost „jejich“ titulů se nikdy nemůže vyšvihnout k magické milionové hranici: pohybuje se v lepším případě v řádu desítek tisíc diváků. Velké distribuční společnosti ohrožuje internetové pirátství, jejich kolegové distribuující „jiné“ filmy však právě v oblasti nových technologií objevují možnosti, jak publikum oslovit.

Skutečnost, že uživatelé využívají nové platformy a technologické nástroje pro sledování a sdílení informací na internetu, tak distributory tlačí ke změně obchodních strategií. Průlom je v tom, že distributoři (a obecně média) začínají chápat, že už nejsou jedinými zdroji a garanty informací i zábavy. Uživatel se chce co nejsnadněji dostat k tomu, co ho zajímá, a podělit se o to v rámci určitého prostředí nebo komunity. Jeho oblíbené portály, sociální sítě a blogy mu přístup zjednají rychle, jednoduše - a zdarma nebo alespoň levně. Pro distributora je takový situace výzvou, jak svou práci vnímat v nových sociálních kontextech.

Ivo Andrle v Karlových Varech 
„Obecně se dá říct, že nám je hodně blízké zkoušení všeho možného,“ vysvětluje Ivo Andrle, šéf akvizic distribuční společnosti Aerofilms. „Necháváme se často inspirovat různými aktivitami v zahraničí nebo v jiných oborech. A zkoumáme, co z toho a jak by se dalo přenést do České republiky nebo na filmovou distribuci. To je jeden z motorů, který nás u naší práce drží a který nás baví.“ Společnost Aerofilms spustila loni v květnu portál Aerovod založený na bázi VoD („Video on Demand“ – video na vyžádání). Systém umožňující uživatelům internetu vybrat a sledovat film podle vlastního výběru u nás není žádnou novinkou. Využívají ho běžně komerční i veřejnoprávní televize. Rozdíl je však v obsahu: virtuální videopůjčovna Aerovod nabízí uživatelům jak starší, tak nové artové snímky pocházející především z evropských zemí. Z úspěšných, kvalitních českých snímků v nabídce najdete Aloise Nebela, ale i Návrat idiota (1999) či Příběhy obyčejného šílenství (2005). Pokud jde o zahraniční tituly, nechybí na Aerovodu íránský festivalový hit Rozchod Nadera a Simin, hvězdně obsazené drama Mistr nebo vysoce ceněná Melancholie Larse von Triera. Na své si přijdou i milovníci dokumentů.

Zřejmou výhodou Aerovodu je rychlost, s jakou se snímky na webu objevují. Zatímco mezi premiérou „normálního“ filmu a jeho uvedením do domácího kina je obvykle půlroční mezera, a doba, kdy se film dostane do televize, je ještě delší, většina nových snímků se na portálu objevuje už měsíc či dva po premiéře. U kasovních trháků by tato strategie velké distributory připravila o zisky. V artové distribuci to však funguje jinak: „umělecké“ snímky jsou nasazovány do výrazně menšího okruhu kin a zůstávají v programu relativně krátce. Protože milovníků nezávislé tvorby je méně a je pravděpodobné, že „svůj“ film si už v kině našli, není problém zpřístupnit jim ho brzy poté na internetu.

Cena za stream filmu je na Aerovodu 60 korun, cena downloadu o třicet korun vyšší. Je to méně než průměrná cena lístku do kina – a oproti televizi má VoD ještě jednu zřejmou výhodu: nejenže si sami vyberete program, ale můžete film sledovat bez otravného dabingu a reklam, v HD kvalitě a v původním znění s českými titulky. Aerovod nabízí i možnost umístit vybraný snímek na vlastní webovou stránku nebo weblog. Za každý prodaný film pak zprostředkovatel inkasuje 10% z ceny prodeje.

Aerovod a jiné podobné projekty plní stejnou sociální funkci, jako kdysi návštěvy kina. Jde o komunitní portál, který nespojuje jen diváky navzájem, ale propojuje publikum i s distributory a tvůrci. Tím, že za filmy zaplatí, demonstrují uživatelé podporu právě nezávislé či umělecké tvorbě. Ta se na rozdíl od maistreamových titulů, které stejní lidé bez skrupulí často kradou na internetu, neobejde bez grantů a nejrůznější podpory zvenčí.

„Aerovod si vede skvěle, zájmem o legální on-line stahování filmů jsme příjemně překvapeni,“ pochvaluje si Ivo Andrle. „To nejlepší má ale portál teprve před sebou. Jsme v podstatě stále ještě v první vývojové fázi projektu. Doufáme, že značka Aerovod si bude dále budovat a upevňovat svou pozici v online části světa filmové distribuce. Pro nás ale vždycky bude platit, že kino je kino.“

Internet ovšem i v českém prostředí nabízí možnosti, jak vidět film skutečně zadarmo. Seznam.cz rozjel v červnu nový projekt: každou středu od šesti večer do půlnoci si uživatelé mohou na tomto portálu pustit zadarmo film. Stylově se začalo oscarovým Koljou, ale vidět se dal třeba i Vorlův kultovní Kouř.

Aktivně v kině

Post tenebras lux
„Digitalizace kin znamená v českém prostředí především unifikaci jejich programu. Řada lidí tak má oprávněný pocit, že skutečně kvalitní filmy z kin mizí příliš rychle nebo se v nich vůbec neobjevují,“ vysvětluje Přemysl Martinek. „Chtěli bychom těmto lidem vyjít vstříc a podpořit jakousi současnou verzi ‚filmových klubů‘, které už nevznikají v rámci klasických kin, ale v alternativních prostorách.“ Martinkův Artcam tak letos v dubnu přišel s projektem Dělám kino, které nabízí možnost domácích projekcí vybraných filmů. Zájemci měli možnost zhlédnout doma nebo ve vybraném prostoru český dokument Pevnost, který vyhrál MFF v Jihlavě, nebo ceněný mexický snímek Post tenebras lux. Podmínky jsou prosté: zájemci stačí zaplatit 200 Kč a rozhodnout se, jestli si film stáhne ze zaheslovaného odkazu nebo dá přednost zaslání speciálního DVD. Součásti služby je i elektronická pozvánka, reklamní placky, plakát či možnost propagace i na oficiálním webu Artcamu.

„Předpokládáme, že akce Dělám kino bude pokračovat i dále, s dalšími tituly z našeho katalogu,“ dodává Martinek, který projekt plánuje jako dlouhodobý.

Mezi průkopníky nápadu dostat film ven z konvenčního prostoru kina byl i nezávislý producent Čestmír Kopecký, který v roce 2007 undergroundové drama ...a bude hůř půjčoval na 16mm kopii do hospod a rockových klubů. Tam mu to slušelo lépe než v multiplexu – podle režiséra filmu Petra Nikolaeva prostředí typickém pro konzumní zábavu. Putoval po republice ve třech kopiích a často byl uváděný spolu s koncertem stejnojmenné kapely. Díky společnosti CinemArt pak snímek vyrazil na čerstvý vzduch - do letních kin.

„Návštěvnost jsme měli za tři měsíce vyšší, než kdybychom film hráli standardně v kinech," shrnuje producent Kopecký.

Cinema Royal - na Barrandově 
Projekce může i nabývat formy neopakovatelné události, kterou mohou sdílet vybraní účastníci. Tohoto druhu je projekt Cinema Royal, který spojuje projekci s happeningem. Diváci nevědí, na jaký film jdou a kde se bude hrát – dostanou jen instrukce e-mailem stanovující místo a čas setkání (a také příšlušný tematický úbor). Třeba kultovní horor Vymítač ďábla diváci sledovali v ruinách pražského kina 64 U Hradeb. Akce Cinema Royal, za níž stojí společnost Aerofilms, tak nabízí nový způsob vnímání, prožívání a společného sdílení filmů – navíc nejen klasických a ceněných, ale záměrně někdy i hodně obskurních.

Společnost Aerofilms se zapojila i do akce Filmjukebox, ve které diváci na internetu sami hlasují o tom, který film chtějí na plátně „svého“ kina vidět. Pokud mezi nasazenými filmy nenajdou ten, o který stojí, mohou ho nominovat do dalšího hlasování. Zapojit do akce mohou i snímky, které sami natočili. Artcam rozjíždí novou produkční a distribuční on-line platformu InVitr0, která nabízí mladým, talentovaným filmařům z celé Evropy možnost natočit krátký film na dané téma a distribuovat ho jak klasickým způsobem, tak online. InVitr0 spolupracuje s řadou evropských produkčních a distribučních společností.

Aerofilms se připojil i k mezinárodnímu projektu přímých přenosů operních, baletních a divadelních představení, přenášených do kin a uměleckých center prostřednictvím špičkové satelitní techniky přímo z jevišť nejprestižnějších světových scén – newyorské Metropolitní opery, Pařížské opery, Královského baletu v Londýně či londýnského Národního divadla. K přímým přenosům přibyly i záznamy - a nejnověji je možné absolvovat třeba i koncerty populární hudby a komentované prohlídky nejrůznějších výstav. Do projektu, k němuž se připojují stále další kina, přispělo dvěma představeními i Divadlo Járy Cimrmana. „Přenosy z Metropolitní opery mají samozřejmě zcela jinou cílovou skupinu než přenos koncertu Red Hot Chili Peppers,“ připomíná Ivo Andrle, podle kterého je alternativní obsah „živou vodou“ zejména pro klasická kina. Ta tak získávají šanci nacházet a oslovovat úplně nové cílové skupiny.

„Vývoj je poměrně hektický a všude v Evropě získává v posledním roce na razanci a síle,“ uzavírá Andrle. „Další možnosti vidíme ve spojování s jinými silnými hráči ve filmovém průmyslu – s producenty a médii... To do naše snažení může přinést ještě větší efektivitu.“

/Teto text jsem napsala pro týdeník Euro. Za možnost uveřejnit ho i zde na blogu redakci děkuji./

čtvrtek 7. listopadu 2013

Nepravděpodobná romance

Ivan Vojnár je jedním z nejprovokativnějších českých filmařů současnosti. Argumenty pro toto tvrzení jsou roztoulané v celé jeho režijní filmografii, začínající před pětadvaceti lety krátkometrážním portrétem Bolka Polívky Sen o Pierotovi. Když pětapadesátiletý ceněný dokumentarista a kameraman v roce 1997 přestoupil k režii celovečerních hraných filmů, představovalo to radikální změnu jen navenek. Vojnára v jeho hraných filmech dál zajímají ženy obhajující své postavení v silácky jednoznačném mužském světě (který ve vyprávění někdy zdánlivě dominuje). Vojnár opakovaně zkoumá i hranice mezi hraným a dokumentárním žánrem, mezi „normalitou“ většinového světa, uměleckou fikcí a vyšinutostí posedlého jedince...

To všechno, opřené o oslnivou přítomnost talentované, teprve dvaadvacetileté herečky Bereniky Kohoutové, rozvíjí i nejnovější Vojnárův celovečerní projekt – drama Nepravděpodobná romance. Podobně jako Cesta pustým lesem (1997), Lesní chodci (2003) a Ženy mého muže (2009), i nový hraný film jednasedmdesátiletého tvůrce nevznikal snadno: námět, který Vojnár napsal podle povídky Eriky Láskové, získal nadační podporu už před šesti lety. Na scénáři se vedle režiséra podíleli Jakub Zelníček a Tomáš Bojar. Inspirace skutečným životním příběhem mladé herečky i díly Conrada a Maupassanta však při natáčení ustoupily autorově oblíbené metodě - improvizaci.

Ivan Vojnár v Nepravděpodobné romanci se stejnou přirozeností využívá i kombinace neokoukaných herců (hlavní představitelé mají hudební kořeny)a naturščiků z psychiatrické léčebny – a také „protikladných“ žánrových strategií. Mladá herečka Luisa, vyprávějící v rámci terapie starému psychiatrovi svůj životní příběh, je záminkou k razantnímu narušení základních jistot publika: na jedné straně divák retrospektivy přirozeně vnímá jako „pravdivé“, na druhé straně je však vypravěčka příběhu silně nespolehlivá a nelze jí všechno věřit. Pacientka psychiatrické léčebny traumatizovaná manželovou sebevraždou je navíc umělkyně: v malém divadelním souboru hraje v Plešaté zpěvačce i v Bouři. Nepravděpodobná romance se tak hlásí k Ionescově hříčce o „tragédii řeči“ i k Shakespearově pozdnímu, autobiografickému dílu o lidech utkaných ze stejné látky jako sny.

Metoda tvůrčí nejistoty

Stejně jako v dokumentární eseji V zahradě (1995), i v Nepravděpodobné romanci se Ivan Vojnár vydává do léčebny v Horních Beřkovicích. Podobně jako v dokumentu Herci (1995) se přimyká k divadelnímu prostředí, a v souladu s dokumentem Cinematerapie (2010) využívá kameru jako prostředníka mezi lidmi a vnějším světem. A film mu slouží jako mnohotvárný prostředek komunikace – v žánrově záměrně rozviklaném prostředí vzniká mezi diváky, režisérem, herci a jejich postavami zvláštní pouto. Co je skutečné a co nikoli a kdo si na koho hraje, nelze s určitostí říct. Luisin příběh by byl jako přímočaře vyprávěné psychologické drama silný, ale banální. V rámci složité a unikavé kompozice však působí jen jako základ příběhu, který neorganizuje autoritativní režisér, ale každý divák - svobodně, sám za sebe.

Dívka z maloměsta, která přijede do Prahy a z dělnice se vypracuje v herečku, je nicméně ryzí melodramatickou hrdinkou, a její oddalování od nepřejícného manžela-realisty (Patrik Děrgel) a sbližování se studentkou Erikou (Alžběta Pažoutová) je příběhem lásky, krve a těla. Niternou perspektivu vyprávění dodává klaustrofobický rámec blázince a postava starého lékaře, kterého navíc hraje sám Vojnár. Psychiatr je Luisiným terapeutem a mentorem, kterého krásná, mladá pacientka fascinuje. Kritikem lékařova neprofesionálního a vpravdě „idiotského“ vzplanutí se ovšem stává zase žena – stárnoucí primářka v podání Veroniky Freimanové. 

Nepravděpodobná romance může popudit tím, jak očividně straní přirozeně silným ženám, schopným najít svou cestu navzdory vztahům k „nesprávným“ mužům – a vlastně mužům obecně. V heterosexuální happy end proto nedoufejte: mužské postavy, včetně svého vlastního hrdiny, Vojnár vnímá především skrz jejich slabosti a selhání - což nás vrací zpět k metodě, které se drží on sám jako autor filmu. Vypadá to, že Vojnár je Kohoutovou fascinovaný v nejlepších tradicích čistého vzplanutí režiséra k jeho hvězdě. „Metoda tvůrčí nejistoty“ je pak vrcholným aktem čisté lásky, kdy se Luisina terapie nenápadně mění v terapii diváka. Spíš než o režiséra a herečku či o psychiatra a pacienta jde v tom nejširším smyslu o vztah, ve kterém jeden člověk pomáhá druhému se s něčím vyrovnat, něco přehodnotit, dozvědět se něco o sobě a směřovat někam dál...

Nepravděpodobná romance je jistě nesnesitelně dráždivým filmem pro ty, kteří požadují, aby jej tvůrce autoritativně vedl za ručičku. Co někdo vnímá jako osvěžující a inspirativní, jiný odsoudí coby nepřijatelnou směsku, nad kterou autor - zřejmě úmyslně! - ztratil kontrolu. A vypadá to dokonce, že si to všechno užívá. Buď Vojnára proklejete, nebo ho přijmete – ale předtím rozhodně musíte na tenhle film jít do kina. 

Nepravděpodobná romance
ČR 2013, 105 minut

Režie: Ivan Vojnár
Scénář: Ivan Vojnár, Jakub Zelníček, Tomáš Bojar)
Kamera: Michal Černý

Hrají: Berenika Kohoutová (Luisa), Alžběta Pažoutová (Erika), Ivan Vojnár (psychiatr), Patrik Děrgel (Igor), Igor Orozovič (Pavel), Veronika Freimanová (primářka)
Premiéra 7. 11. 2013

pondělí 4. listopadu 2013

Zemřela Gabriela Kopecká

S hlubokou lítostí oznamuji všem čtenářům bývalé Cinemy, že zemřela Gabriela Kopecká, skvělá grafička, výtvarnice a kamarádka, která se zasloužila o to, že náš časopis dlouhá léta vypadal tak nádherně.

Poslední rozloučení s Gabikou, kterou jsme měli a máme tak rádi, se koná v úterý 5. listopadu v kostele Nejsvětejšího Salvatora, Kižovnické náměstí 2, Praha 1.

Mši bude sloužit Tomáš Halík. 

čtvrtek 31. října 2013

Enderova hra: Harry Potter ve stavu beztíže

Orsona Scotta Carda proslavila knižní série o válce lidstva s mimozemskými termiťany, jíž prochází postava vojevůdce i mírotvůrce Endera Wiggina. První díl, vysoce ceněná Enderova hra (1985), však na filmové plátno putovala dlouhých osmadvacet let. Card si totiž nad projektem chtěl udržet uměleckou supervizi. Pod snímkem, který právě přichází do kin, je spisovatel nicméně podepsán jen jako jeden z producentů. Scénář je kompletně dílem Gavina Hooda, který se ujal také režie.

Jihoafričan, kterého proslavilo neortodoxní oscarové drama Tsotsi (2005), před čtyřmi lety demonstroval ochotu vyprávět po hollywoodsku snímkem X-Men Origins: Wolverine. Ve srovnání s průměrnou akční sci-fi představuje Enderova hra slušný pokrok. Hood však ve svém novém filmu potvrdil především to, že nezfilmovatelnou knihu zfilmovat neumí. Natěsnat myšlenkově i formálně bohatý Cardův svět do podoby divácky atraktivního, dvouhodinového blockbusteru by totiž vyžadovalo razantní kreativitu Christophera Nolana (Počátek) či Paula Verhoevena (jehož Hvězdná pěchota se ke srovnání s Enderovou hrou vysloveně nabízí).

Tvůrci filmu navíc museli prokličkovat ošidnou, „nepřístupnou“ premisou hrozící vyřadit ze hry klíčový divácký segment – mladistvé od třinácti let. V Enderově hře jsou totiž dospívající děti v elitní Bitevní škole podrobeny nelítostnému bojovému výcviku, který by sklátil i otrlé mariňáky. Záhadné strategii přemnožených termiťanů, kteří se před lety pokusili dobýt Zemi, totiž mohou čelit jen hbité mladé mysli, nepodléhající zažitým stereotypům. Vyvoleným, který by jako jediný mohl vést pozemskou hvězdnou flotilu k vítězství, se ukazuje být mladistvý Ender. Pobledlý outsider vyniká nezdolností, odvahou, empatií, agresivitou i schopností vidět věci jinak. Právě z té vychází zápletka, v níž dítě nakonec ukazuje cestu dospělým a narušuje původní rozdělení na „hodné“ a „zlé“.

Ender se tak stává spasitelem lidstva, obětovaným i obětujícím se, válečníkem i filozofem v jedné osobě – a ve starém dobrém mixu válečné a „duchovní“ sci-fi se tak vydává po stopách Lukea Skywalkera z Hvězdných válek a Nea z Matrixu. Co bylo v předloze v polovině 80. let novátorské, působí totiž dnes odvozeně.

Přátelská kusadla a oscarové oči

Vizionářství a hravost, příznačné pro práci George Lucase či bratrů Wachowských, jsou navíc Gavinu Hoodovi cizí. Podobně jako nedostižná Hvězdná pěchota, i Enderova hra si pohrává s chladným designem polovojensky organizovaného světa budoucnosti. Verhoevenův mrazivě sarkastický komentář fašizujících tendencí lidstva však nahrazuje morální kýč zosobněný digitální termití královnou, mávající přátelsky kusadly. Cardova předloha podlehla infantilizaci a změnila se v další fantazijní film o –náctiletých pro –náctileté. Spíš než Hunger Games nebo sága Twilight láká ke srovnání některý z novějších dílů Harryho Pottera. J. K. Rowlingová a Orson Scott Card sice obývají dva zcela nekompatibilní vesmíry, adaptace jejich děl však sbližuje koncept teenagerů vystavených obrovským tlakům, kteří s pomocí dospělých „zachrání svět“. Také Enderova parta má úzkostlivě korektní podobu: v týmu americky vyhlížejícího hrdiny nechybí muslim, Afroameričan, tlusťoch i bojovná dívka. Stejně jako u Pottera, i zde se školní hra přelévá v realitu - a také zde má divák jistotu, že autoři neopustí bezpečný hangár „politické korektnosti“. Ender přesvědčivě trpí - jako kterýkoli jiný filmový outsider - středoškolskou šikanou. Navzdory dějovému twistu, jejž se nesluší prozrazovat, ovšem vidíme boj jen v bezpečném prostoru beztížné „školní tělocvičny“. A kosmické bitvy sledujeme jen prostřednictvím herních monitorů, což je nepochybně přijatelné pro mladší diváky přivyklé videohrám. 

Enderova hra naštěstí nedisponuje jen slušnými triky, ale i hereckým obsazením snů. Přehlídce největších mladých talentů současného Hollywoodu velí šestnáctiletý Asa Butterfield (Hugo a jeho velký objev): se svýma magnetizujícíma, oscarovýma očima nabízí fantasticky přesvědčivou proměnu bledého otloukánka třídy v autoritativního vůdce i mluvčího lidskosti. Bez hlavního představitele by emocionální stránka vyprávění nemohla fungovat, zajímaví jsou však prakticky všichni mladí představitelé v čele s Hailee Steinfeldovou (Opravdová kuráž) a Abigail Breslinovou (Malá Miss Sunshine). Ty mají v sedmnácti každá po oscarové nominaci. Nevadí tedy, že dospělé formaci dominuje znavený Harrison Ford v roli brumbálovitého hrdinova mentora Graffa. A že stejně horlivě jako on využívá svého hereckého autopilota i Ben Kingsley...

Protože žijeme ve světě filmových sérií, nesetkáváme se zřejmě s Enderem naposled: pokud bude film divácky úspěšný a vydělá dost peněz, počítejte s pokračováním. A nikoli jen s jedním. Orson Scott Card napsal enderovských knížek zatím deset.

Ender's Game
USA 2013, 115 minut, titulky

Scénář a režie: Gavin Hood (podle románu Orsona Scotta Carda)
Kamera: Donald McAlpine
Hudba: Steve Jablonsky
Hrají: Asa Butterfield (Ender), Harrison Ford (Graff), Viola Davisová (Majorka Andersonová), Hailee Steinfeldová (Petra), Abigail Breslinová Valentine), Ben Kingsley (Rackham), Aramis Knight (Fazolek), Moises Arias (Bonzo)
Premiéra: 31. října 2013

sobota 26. října 2013

Příběh kmotra: koho volit

Den před volbami uvedla společnost Bioscop do kin nový film Petra Nikolaeva Příběh kmotra - krimi volně inspirovanou knihou investigativního novináře Jaroslava Kmenty Kmotr Mrázek (2007). Ve filmu, na kterém se coby scenárista vedle režiséra podílel Miroslav Oščatka (televizní seriál Cyril a Metoděj - Apoštolové Slovanů), Mrázkovo jméno samozřejmě nepadne: hlavní hrdina se sice jmenuje František, ale Vedral, a také ostatní postavy se dočkaly přejmenování. Tvůrci si však dávají zatraceně záležet, aby divák neztrácel souvislosti a zahloubal se do nedávné české historie z hlediska "blbé nálady". Na vlně zahořklosti a nespokojenosti nad zkorumpovaným světem ("státem vytunelovaným lidsky) je nesen celý příběh, popisující letitý, úporný boj spravedlivého kriminalisty Čestmíra Cajthamla (Lukáš Vaculík) a mrzkého zločince Vedrala. Chronologický pohled na vzestup gaunera, který nastartoval své špinavé podnikání v předrevolučních letech a v lednu   2006 sešel ze světa coby zločinec s konexemi v byznysu i nejvyšší politice, narušuje prolog, v němž je protagonista zavražděn. Vypravěčem příběhu je ovšem čestný polda Cajthaml, který Vedralovi dlouhá léta šel po krku, ale nakonec se musel spokojit s rolí posledního spravedlivého, který vyhrává spíše morálně než legálně.

Mezi okamžikem, kdy to kdosi do Vedrala napálí na jeho milovaném fotbalovém stadionu, a okamžikem, kdy Cajhaml svůj komentář končí zlopověstným varováním, abychom si mi diváci dali pozor před skluzem na šikmou plochu (!), se patrně měl odehrát strhující příběh těsně navázaný na realitu. Dovolím si odhadnout, že scénář neposkytl Petru Nikolaevovi oporu, kterou by potřeboval, aby se pokusil o českou variantu amerických či francouzských gangsterek. Stále mi vrtá hlavou, kde se v mnoha recenzích vzala ta představa, že Příběh kmotra je řemeslně zvládnutý: Nikolaev (Báječná léta pod psa, Kousek nebe, Jménem krále, Lidice) nikdy nebyl originálním režisérem s jasnou vizí, ale spíš neosobním řemeslníkem schopným místě televizním způsobem naplnit zadání způsobem, který neuráží. Těžko však mohl natočit poutavý příběh na základě scénáře, který pečlivě zabíjí všechno napětí tím, že popostrkuje hrdiny kupředu na základě toho, že nejprve něco prohlásí a pak to lopotně ilustrují. 

Ondřej Vetchý se pak v hlavní roli může snažit, jak chce (a že se snaží opravdu hodně a je zajímavé vidět představitele morálních chlapíků v záporné roli) - drama zločince posedlého tezí, že silnější vítězí, a policisty přesvědčeného, že musí vyhrát spravedlnost, se odehrává v sociálním, politickém i ekonomickém vzduchoprázdnu. Ve vyprávění se sice mihnou i někteří významní politici Mrázkovy éry, tvůrci filmu však nedovedou vzbudit představu Mrázkova vlivu a provázanosti struktur, kterými hýbal (filmy Martina Scorseseho jsou pro mne v tomhle směru dokonalým příkladem, že to jde). Příběh kmotra tvoří dobrou dvojici s jiným filmem, který s podobnou autorskou licencí mapoval podobné časové období a podobně kontroverzního hrdinu - Czech Made Manem.  Právě v souvislosti s tímto ne zcela povedeným, ale zajímavým a energickým filmem ovšem v Příběh kmotra zaráží marasmus, s jakým Nikolaev s Oščatkou vidí zvláště rok 1989. Je to pro ně období, kdy se dostali ke slovu gauneři, kteří v minulém režimu mohli jen příštipkařit. (Nejde teď o to, jestli to s Mrázkem tak bylo či nikoli, ale o to, že "sametová revoluce" nebyla v českém filmu ještě nikdy zobrazovaná tak hořkým a obviňujícím způsobem). Největším, protože ve filmu nejlépe popsaným Vedralovým zločinem se pak jeví okamžik, kdy vypne televizní novoroční projev prezidenta Havla.

Příběh kmotra není moc dobrým filmem, i když v rámci současné, silně nevyvážené domácí produkce nabírá body navíc. Je však nositelem povážlivého "poselství", které ho činí výjimečným: před volbami totiž představuje politikum, které si - vzhledem k populistické atraktivitě filmu a silné reklamní kampani provázející jeho uvedení do kin - budou Češi "číst" s mimořádným gustem. Nespokojenost většinové společnosti je totiž přesně taková, jak se tady ukazuje. V politice a v policii i v justici jsou až na výjimky zkorumpovaní lháři, kteří se jen obohacují na "náš" úkor, a poctivost a snaha o zviditelnění faktů, neřkuli o nápravu, se trestá. Přesně teď je ale doba, kdy "lid" může znovu a konečně lépe rozhodnout o tom, kdo stane v čele této společnosti. Běhá mi mráz po zádech z toho, které politické strany tenhle film přímo či nepřímo podporuje. A je jedno, jestli se Příběh kmotra jen marketingově veze na "volební" náladě nebo má propagovat něčí názory. 1/

1/ Do poštovní schránky na venkově mi přišel "dopis voličovi" od pánů Babiše a Stropnického, ve kterém se to "kmotry" jen hemžilo. Napadlo mne jaksi automaticky, že mi přijde ještě lístek na Příběh kmotra, což se však nestalo. Mimochodem producenti filmu rozhodli, že se nekonala novinářská projekce (což svědčívá o tom, že s kvalitou filmu není něco v pořádku).

ČR 2013, 99 minut

Režie: Petr Nikolaev
Scénář: Petr Nikolaev, Miroslav Oščatka
Kamera: David Ployhar
Hrají: Ondřej Vetchý (František Vedral), Lukáš Vaculík (Čestmír Cajthaml), VIca Kerekesová (Zuzana), Jan Vondráček (Tipl), Kryštof Hádek (Bohoušek), Andrej Hryc (Farkaš), Kristýna Frejová (Zoubková), Pavel Nečas (Ota), Ivan Gvera (Rudolf), Vladimír Brabec (JUDr. Tipl)
Premiéra: 24. 10. 2013

sobota 19. října 2013

Příběh filmu: Odysea aneb Filmová historie šťastného Brouka Pytlíka

Ke „zrození filmu“ došlo v prosinci 1895, kdy bratři Lumièrové uspořádali v Paříži první veřejné filmové představení. Dějiny filmu jsou tedy staré jen o něco víc než sto let. Základní učebnicová informace pak naznačuje, že kinematografie naplňuje svou existenci především ve vztahu k publiku. Film je pro většinové diváky zábavou a pro ekonomy průmyslovým odvětvím, inspiruje filozofy, sociology či teoretiky nových médií. Jeho historie je ještě „neusazená“ a podléhá čas od času zásadním proměnám úhlu pohledu. Natočení dokumentárního seriálu, který by veřejnosti poskytl komplexní obraz filmových dějin, je proto úkolem značně ošidným. V dokumentu nazvaném Příběh filmu: Odysea se o to režisér Mark Cousins pokusil z pozice nadšence – cinefila, které na stejné téma napsal v roce 2004 knihu. Výsledek, naplňující 900 minut projekce, nyní můžeme vidět i v českých kinech.

Nelehkého úkolu nabídnout našim divákům patnáctidílný seriál – rozdělený do dvouhodinových bloků - se ujala společnost Film Europe. (Příští rok vyjde i Cousinsova kniha a celý dokument bude vydaný na DVD a Blu-ray.) Její distribuční strategie se neopírá jen o normální publikum, které se chce „dozvědět víc“. Odborným garantem projektu se totiž stala pražská FAMU, která Cousinsův dokument doporučuje svým studentům jako ústrojný doplněk výuky dějin filmu. Snaha přitáhnout diváky do kina zahrnuje i soutěž, jejíž výherce se zúčastní vybraného českého filmového festivalu, či Certifikát podepsaný samotným Markem Cousinsem a vyznamenávající každého pilného diváka, který zhlédne celý seriál.

Jako u všech projektů popularizačního charakteru je ovšem problém v tom, že absolvování Cousinsovy Odysey je divácky dost náročné. Pro odborníky naopak dokument představuje spíš zjednodušující a populistické gesto. Snaha o komplexní pohled na filmové dějiny totiž v případě Příběh filmu naráží na skutečnost, že Mark Cousins není filmový kritik ani historik či teoretik, ale „jen“ popularizátor. Obraz, který nabízí, je proto silně zjednodušený a místy zkreslený.

Historie plná optimismu

Mark Cousins se díky svému Příběhu filmu může jevit jako Brouk Pytlík (který přece strávil část života coby larva v dřevěném zábradlí kina Osvěta a ze sledovaných filmů získal dojem, že rozumí všemu na světě). Režisér se pohybuje ve svém tématu sebevědomě od roku 1895 po současnost, těká od Bollywoodu přes Evropu k Hollywoodu, věnuje se experimentálnímu a animovanému filmu, umělecké kinematografii i americkým blockbusterům. Mluví o filmové řeči, herectví, střihu a kameře, opěvuje charisma filmových hvězd i nápaditost režisérů a kritizuje kapitalistické velikášství producentů. Jako o nezpochybnitelné fetiše se opírá o ukázky z filmů, rozhovory s tvůrci i dotáčky pořízené na „ikonických“ místech v nejrůznějších místech světa.

Všechno souvisí se vším, všechno lze propojit a interpretovat, jedna sebevědomá pravda střídá druhou. Navzdory rozvláčnosti a zábleskům pedantismu není na otázky ani na pochybnosti čas. Cousins je ovšem důsledně pokrokový i politicky korektní: Hollywood pro něj není pupkem světa a třeba pokud jde o film noir, neopomene zmínit jedinou ženu-režisérku, která do tohoto historického subžánru zasáhla – Idu Lupinovou. Historie filmu je pro Cousinse plná patetických vítězství inovátorů a umělců nad mamonem, uniformitou a tovární výrobou. Autor hledá přelomová díla a revoluční události, přičemž preferuje své oblíbence a vrací se opakovaně k některým svým zvláště milovaným titulům. Spojnice, které vytváří, jsou často mechanické, honba za povrchními a jednoznačnými efekty je příliš zřetelná. Cousinsovi chybí odvaha i originalita tvůrců, kteří z hluboké znalosti tématu dokázali vytěžit skutečně osobní pohled na filmové dějiny – Jeana-Luca Godarda (Příběh/y/ filmu) nebo Martina Scorseseho (Martin Scorsese v roli průvodce americkým filmem). 

Kinematografie je však pro posedlého diletanta Cousinse zdrojem rozkoše i univerzálním komunikačním prostředkem, jehož kouzlo působí napříč desetiletími i kontinenty. Vzniká tak jakási ideální, optimistická verze lidské historie, která působí docela nakažlivě. Právě proto neztrácí dokument smysl: cílem popularizace totiž není přežvýkání reality do jednoduchého vzorce. Je jím šíření pozitivní nákazy. Certifikát, neCertifikát, pokud Příběh filmu: Odysea někoho inspiruje, aby se vydal do filmové historie dál a hlouběji, obhájil si svoje místo na slunci.

(Tenhle text jsem napsala pro Lidové noviny. Za možnost uveřejnit ho i zde na blogu redakci děkuji.) 

The Story of Film: An Odyssey
Velká Británie 2011, 15 x 60 minut
Režie, scénář, kamera: Mark Cousins
Účinkují: Mark Cousins, Lars von Trier, Paul Schrader, Bernardo Bertolucci, Gus van Sant, Baz Luhrmann, Stanley Donen, John Ford, Haskell Wexler, Donald Ritchie, Alexandr Sokurov Terence Davies, Norman Lloyd, Bill Forsyth, Howard Hawks a další

Premiéra: 1. 9. 2013