Prohledat tento blog

pondělí 29. února 2016

Oscar 2016

Osmdesátý osmý oscarový ročník přinesl překvapení v podobě zlaté sošky za nejlepší film: tu získal příběh podle skutečných událostí Spotlight (do našich kin ho uvede v dubnu společnost Falcon, původně se ovšem do uvedení příběhu o investigativním vyšetřování pedofilie v katolických kruzích žádný český distributor nehrnul). Film Thomase McCarthyho získal také druhého z pěti "hlavních" Oscarů - za scénář (McCarthy, Josh Singer). Potěšilo mne, že nejúspěšnějším titulem se nestal protěžovaný Revenant: Zmrtvýchvstání (který měl dvanáct nominací), ale ultimativní "komerční" sci-fi spektákl George Millera Šílený Max: Zběsilá cesta, který z deseti nominací proměnil sedm. (V "technických" kategoriích, které obvykle vyhrávají mainstreamové hity, tak na celé čáře porazil nové Hvězdné války, které měly pět nominací). Osobně mne mrzí neúspěch vynikajícího Marťana Ridleyho Scotta, který neproměnil ani jednu ze sedmi nominací. I proto osmasedmdesátiletý Scott už tak dobrých filmů nejspíš moc nenatočí. Členové Akademie letos neprotežovali ani jiného osvědčeného a zajímavého veterána (a dalšího mého oblíbence) - Stevena Spielberga. Most špionů měl přitom šest nominací (i když zlatá soška pro Marka Rylance mne potěšila).

Také mám radost z prvního Oscara Ennia Morriconeho (Osm hrozných). Ten Tarantino se z oscarového krupobití nějak vytratil, že? Ano, a Leonardo DiCaprio to konečně dostal, i když bych byla raději, kdyby to bylo za některý film, který dělal s Martinem Scorsesem. :-)

Kompletní seznam ocenění najdete tady

čtvrtek 25. února 2016

Kalamita jménem Řachanda

Alice Nellis se Sedmerem krkavců nebo Jan Svěrák se Třemi bratry nedávno dokázali, že česká filmová pohádka nemá ještě zdaleka odzvoněno. Režisérka Marta Ferencová v Řachandě naopak předvádí, jak se mnohé dobře míněné a pracné snahy mohou proměnit v absolutní filmové zlo. Autorka ze Slovenska, která má na svém kontě především tamní mutaci populárního televizního seriálu Ordinácia v ružovej záhradě (2007), do svého celovečerního filmového debutu vložila zjevně mnoho nadějí a elánu, zkombinovaných však s až nevídaně špatným vkusem a zřídkakdy viděným amatérismem. Navzdory názvu signalizujícímu veselou pohádkovou podívanou se Ferencová bezúsměvně a tragicky minula se samotným pohádkovým žánrem.

Ten vyžaduje stylizaci založenou na věrohodnosti a kompaktnosti daného fikčního světa. Tragédie Řachandy spočívá už ve výběru herců: kupříkladu představitelka rozmazlené princezny Markétky, Denisa Pfauserová, je možná hezká a herecky schopná, její tvář se však do pohádky nehodí a neumí ani chodit v kostýmu (ten je navíc nebývale "žertovně" ošklivý). Schopnost sladit různorodé, často známé a výrazné herce, pak režisérce chybí. Řachanda tak nabízí nejrůznější izolované, nesourodé komické výstupy, v nichž vycházejí zvláště trapně Jan Hrušínský jako slabošský král a Vilma Cibulková coby vládkyně kouzelného lesa. Řachanda se známými jmény jen hemží. Možná projekt na začátku pro celebrity typu Petra Čtvrtníčka, Ester Kočičkové či Oldřicha Kaisera vyhlížel lukrativně a/nebo zábavně. ve filmu to ovšem vypadá, že zjevně jen Bolek Polívka se (v roli lakomého Theofila) nepřestal bavit. Za zmarněný můžeme označit zvláště herecký potenciál Polívkova syna Vladimíra, který v jedné z hlavních rolí coby zlodějíček Kuba nadmíru horlivě dokazuje své komediální schopnosti. V rukou jiného režiséra by mohla vzniknout i spousta legrace. V plném předpremiérovém kině však Kubovy eskapády provázelo mrazivé ticho. Režisérka přizabila i zjevný talent Aleše Bílíka, představujícího Kubova kamaráda a princeznina nápadníka Matěje. (Bílíka naštěstí letos uvidíme ještě v Křižáčkovi, kde se podřídil režijnímu vedení Václava Kadrnky).
Největší lítost vzbuzují představitelé kouzelných obyvatel Černého lesa. Kolem Cibulkové se hemží pišišvoři ukradení z Avatara (bojovné "elfky" nabarvené na zeleno) a Jacksonových tolkienovských adaptací (hobití "puci" ztvárnění trojicí liliputích herců jsou zvláště k politování). Vzniklé bytosti jsou výsledkem poctivého úsilí maskérů a trikařů, musejí se však z vůle autorky a kameramana pinožit v realisticky snímaném, prosluněném lese vyzdobeném umělohmotnými rostlinami. Nic takového se už nevidí ani v laciných televizních produkcích.  Je naprostou záhadou, jak se zkušenému kameramanovi Peteru Bencsíkovi povedlo tak okázale nezačlenit pohádkové postavy do filmového obrazu. (Jediným skutečně pohádkově snímaným objektem v celém filmu zůstává celek Černého lesa.) Pohádky Zdeňka Trošky vycházejí ze srovnání s Řachandou jako brilantně stylizovaná díla, jejichž autor přesně ví, co a proč dělá (i když s tím jako diváci samozřejmě nemusíme souhlasit).

Nemohoucnost Marty Ferencové  a jejího až kongeniálně zmateného štábu se vzácně sešla se scénářem producenta a hudebního skladatele filmu, Daniela Miňovského. (Doufejme, že komedie Prázdniny v Provence, které podle jeho předlohy natáčí Vladimír Michálek, mají lepšího dramaturga.) Příběh přeplácaný nevyužitými motivy těsně před koncem vyloví z kapsáře docela nový, silný a dramatický motiv, s nímž se však nepracuje filmově, ale pouze se o něm překotně mluví. (Klíčovou roli - promiňte mi ten spoiler - hraje i skvrna velikosti mexického dolaru na Matějových zádech.) V té chvíli se pozornějšímu divákovi zazdá, že scénář možná původně nebyl tak děravý, ale že při střihu možná ledaccos důležitého vypadlo. 

Nevím a ani nechci vědět, co všechno se tvůrcům stavělo do cesty při práci na filmu, který určitě na začátku nechtěl být nosičem hlouposti, neumětelství a mizerného vkusu. Myslím ovšem, že nad hotovou Řachandou je naprosto amorální kalkulovat s tím, že děti jsou debilové a nepoznají špatný film. 

ČR 2016, 104 minut
Režie: Marta Ferencová
Scénář: Daniel Miňovský
Kamera: Peter Bencsík
Hudba: Daniel Miňovský, Jan Kolář
Hrají: Vladimér Polívka (Kuba), Aleš Bílík (Matěj), Denisa Pfauserová (princezna Markétka), Bolek Polívka (Theofil), Jan Hrušínský (král), Vilma Cibulková (Paní lesa), Martin Pechlát (rytíř), David Novotný (dřevorubec), Jaromír Nosek (ceremoniář), Oldřich Kaiser (ponocný), Petr Čtvrtníček (velitel stráže), Ester Kočičková (dvorní dáma)
Premiéra: 25. 2. 2016

neděle 21. února 2016

Zoolander No. 2

Před patnácti lety Ben Stiller napsal, režíroval a produkoval úspěšnou parodii Zoolander. Film, ve kterém si populární komik zahrál i titulní roli nablblého a ješitného supermodela, si získal kultovní statut. Volné pokračování ovšem do našich kin provází pověst propadáku. Zoolander No. 2 to v očích amerického publika během minulého víkendu na celé čáře prohrál s akční komedií Deadpool. V českých kinech ovšem k bitce o diváky nedochází, protože Stillerova parodie má premiéru až týden po vysmátém comicsovém hitu. Ani případné dobré tržby z evropských kin však mnoho nezmění na tom, že druhý Zoolander v amerických kinech utržil téměř desetkrát méně než Deadpool, přičemž oba filmy měly přibližně stejný rozpočet – kolem 50 milionů dolarů.

Oba snímky spojuje i fakt, že se vezou na vlně „lokálního humoru": využívají v drobnýh rolích nejrůznější, často dost bizarní celebrity a odkazují k zámořským popkulturním souvislostem. Tím ovšem veškerá podobnost končí. Stillerův druhý Zoolander nejde s dobou v tom, že si udržuje stejnou laťku provokativnosti jako první díl. Právě to zklamalo fanoušky původního filmu, kteří očekávali, že Ben Stiller přitvrdí.  

Autor Zoolandera No. 2 si ovšem raději udržuje své tempo, než aby kráčel s dobou. Kromě parodií typu úspěšné Tropické bouře (2008) produkuje i takové chytré, jemné tragikomedie, jakou byl před třemi lety Walter Mitty a jeho tajný život. Loni v listopadu bylo navíc Stillerovi padesát a jako zralý autor se celkem rozumně nechce pouštět do závodu o nejbrutálnější gag roku. Zoolander No. 2 je tak vnitřně konzistentním dílkem – navzdory šílenému ději nabitému „přepálenými“ gagy a vizuálně precizními vtípky. Znát předchozí film je přitom sice dobré, ale nikoli nezbytné - také proto, že příběh je zručně sestavený z dějových klišé nakradených v současných filmových hitech (ale také v dvojce Indiana Jonese z roku 1984). 

Po patnáct letech tak zastihujeme kdysi tak populárního Dereka Zoolandera (herecky bezchybný Ben Stiller) v nejhlubším úpadku, v zasněžené chatrči uprostřed horské pustiny. Stáhl se do ústraní poté, co se ocitla v troskách (doslova) budova jeho Centra pro děti, které neumějí moc číst a chtějí se naučit i jiné věci. Nyní však bývalý supermodel dostává pozvání do Říma na prestižní módní přehlídku - a s ní i šanci získat zpět syna Dereka (nepřehlédnutelný Cyrus Arnold), kterého mu kdysi odebraly úřady. Do „věčného města“ dorazí na stejné pozvání i Derekův nerozlučný konkurent Jeníček (bezkonkurenční Owen Wilson). Před patnácti lety se uchýlil do pouště, kde meditační samotu sdílí pouze s jedenácti členy své orgie (v sestavě nechybí koza, stopadesátiletá elfka a herec Kiefer Sutherland). Orgie je ovšem těhotná - a tak bývalý supermodel prchá zpět na předváděcí molo, aby našel sám sebe. Ve filmu jde ovšem také o vraždy hudebních celebrit, které vyšetřuje sličná Valentina z římské pobočky módního oddělení Interpolu (Penélope Cruzová). Nechybí ani zloduch Mugatu (osvědčený Will Ferrell)... 

Hned na začátku vyprávění před Stingovými domovními dveřmi schytá dávku ze samopalu Justin Bieber... A Stiller pokračuje ve svižném tempu dál, precizně a do nejmenších detailů. Udržuje při tom tak nehybnou pokerovou tvář, že se o ni občas tříští i divákův smysl pro humor. Zoolander No. 2 je tak strašná blbina a současně rozmyslný, stylový kousek. Děj je sice naprosto šílený, není však technicky spletitější než bondovka šmrncnutá Šifrou mistra Leonarda. Příběh o zestárlých modelech, které působí zastarale, ale nakonec ještě dokážou „být sexy“, navíc upřímně ladí s nostalgickými trendy. Skutečnost, že se Zoolander No. 2 nestal diváckým hitem uplynulého víkendu, vlastně nechtěně zapadá do celého Stillera sarkastického konceptu. 

O tom, že projekt má nějaký smysl, byla přesvědčena i spousta skutečných celebrit, které si přijely do krásných římských exteriérů zahrát samy sebe a dokázat svůj smysl pro humor. Vedle Tommyho Hilfigera či Valentina (jsme přece ve světě módy!) si skvostné cameo - androgynního modela zvaného Vše - střihne i Benedict Cumberbatch. Představa, že na Zoolandera no. 2 vyrazí i hysterické fanynky obdivovaného „Sherlocka“, je ovšem možná tím nejvtipnějším na Stillerově filmu.

USA 2016, 102 minut
Režie: Ben Stiller
Scénář: Ben Stiller, Justin Theroux, Nicholas Stoller, John Hamburg
Kamera: Daniel Mindel
Hudba: Theodore Shapiro
Hrají (Ben Striller (Derek Zoolander), Owen Wilson (Jeníček), Penélope Cruzová (Valentina), Cyrus Arnold (Derek Jr.), Will Ferrell (Mugatu), Justin Theraux (Evil DJ), Sting (Sting), Kiefer Sutherland (Kiefer Sutherland), Benedict Cumberbatch (Vše), Billy Zane (Billy Zane), Valentino, Justin Bieber, Susan Sarandonová, John Malkovich, Tommy Hilfiger, Anna Wintourová, Lenny Kravitz
Premiéra: 18. 2. 2016 

pátek 19. února 2016

Rozhovor k Rodinnému filmu: Olmo Omerzu

Ve svých jednatřiceti letech představuje Olmo Omerzu jednu z nejslibnějších osobností českého filmu. Prosadil se už čtyřicetiminutovým komorním dramatem Druhé dějství (2008), natočeným jako školní film na pražské FAMU. Tu rodák ze slovinské Lublaně absolvoval celovečerním dramatem Příliš mladá noc (2012), jež mělo premiéru na Berlinale a získalo svému tvůrci ocenění Objev roku na Cenách české filmové kritiky. Režisérovo nejnovější dílo, Rodinný film, do českých kin film přichází 18. února. Hlavní cena za umělecký přínos na MFF v Tokiu patrně není posledním oceněním, které snímek získá. Ve hře o domácí výroční ceny se ovšem ocitne až za rok.

Proč jste vlastně odsunuli vánoční premiéru Rodinného filmu? Říká se, že jste se chtěli vyhnout silným konkurentům, kteří se letos ucházeli o české výroční ceny.

To vůbec ne! To je blbost. Ve skutečnosti jsme si uvědomili, že jsme podcenili propagaci. Po vstřícných diváckých ohlasech na festivalech v San Sebastiánu a v Tokiu se producent Jiří Konečný rozhodl, že se neomezíme jen na arthouseovou distribuci. Navíc ten původní termín uvedení nebyl úplně šťastný, protože o Vánocích šly do kin Star Wars a Padesátka. Nechtěli jsme si hrát na to, že jde o žánrový rodinný film. I když se to tak občas dělá, že se některé filmy prezentují jako komedie.

S žánrem vašeho filmu nejspíš nebudou mít diváci problém. Je to psychologické drama. Nebo ne?

O žánru Rodinného filmu jsem původně vůbec nepřemýšlel. Ale v první fázi financování, při prezentacích, jsem ho musel nějak zařadit. Obzvlášť v Německu totiž producenti a sales agenti potřebují škatulky. Měli problém i s tím, že příběh postrádá hlavního hrdinu. I proto jsem trval na názvu Rodinný film, který představuje klíč k tématu.

A chtěli zahraniční producenti taky vědět jednou větou, o co jde?

To jsem zvládl. Když jsem řekl, že v mém filmu jde o příběh psa, zaujalo je to. Byli ochotní se se mnou bavit…

Na festivalu v Záhřebu dali loni v listopadu dokonce Rodinnému filmu anglický titul Dog’s Life. Víte, že Jan Svěrák chtěl kdysi točit příběh o psovi ztraceném při povodních?

To nevím… No, a ti producenti se vždycky ptali, jestli je Rodinný film arthouse. Vím, co si pod tím názvem představují, ale já jsem to tak nikdy necítil. Chtěl jsem, aby si divák na začátku myslel, že je to stejný typ filmu jako Sám doma. A v okamžiku, kdy se začne cítit pohodlně, se všechno změní. A pak ještě dvakrát, třikrát…

Jak jste rozvíjel námět?

Nejdřív jsem měl ten nápad se psem a pak jsem přemýšlel, v jaké rodině žije. Nechtěl jsem, aby byl hlavní postavou. Ale uvažoval jsem, co se stane, když ve vrcholně dramatickém, emocionálně vypjatém okamžiku příběh rodiny ustřihnu – a začnu se věnovat psovi. A budu vyprávět přes něj o postavách, které nejsou vidět.

A pak umístíte psa do tropického ráje, který je najednou představený pochmurně, jako peklo na zemi.
Proto jsem Rodinný film od začátku stavěl tak, aby se měnil žánrově. Aby se měnilo ohnisko pohledu.

Ale téma zůstává stejné – jde přece o svobodu, že?

Ano. Ty děti si žijí bezstarostně, pak jejich rodiče odjedou a ony se nejdřív radují ze svobody. Ale ta začíná být těžká, dusivá. Pak mladé hrdiny úplně odsunu stranou a zaměřím se na ty, kteří jsou zodpovědní za všechno, co se jim stalo – na dospělé.

Princip je podobný jako ve vašem předchozím filmu Příliš mladá noc. Tam jste sledoval svět dospělých přes dětské hrdiny. I v Druhém dějství, jakkoli je přísně komorní, zazní v úvodu text, který hrdina v podání Petra Marka překládá a který ve finále poslouží jako další úhel pohledu na celý příběh.

Snažím se vždycky vytvořit nějaký odstup, najít různé způsoby, jak se na příběh dívat.

Máte pocit, že vás ovlivnilo studium na FAMU?

Studoval jsem rok či dva v dílně Věry Chytilové. Byli jsme asi poslední ročník, který ji ještě zažil ve formě. Dělala přesně to, před čím nás všichni varovali. Její konfliktnost mi ale imponovala. Mám pocit, že jsme si rozuměli, i když jsem občas nestíhal všechno, co požadovala. Nutila člověka přemýšlet a zdůvodňovat svá rozhodnutí.

A co Jan Němec?

Byl jsem ve Slovinsku velkým fanouškem jeho Démantů noci. Chytilová ale brala tu školu vážněji než on, chovala se jako pedagožka. Já sice nejsem moc konzervativní, ale myslím, že škola by konzervativní být měla. Měla by poskytovat žákům hranice. V tom věku by je člověk měl mít.

Není váš přístup k vyprávění ovlivněný i tím, že jste se zabýval komiksem?

Ne, komiksy jsem dělal úplně jinak než teď filmy, jako art brut. Na základní i střední škole pro mne představovaly náhradu za film. Začal jsem krátké snímky natáčet jako kluk, ale byl jsem frustrovaný, protože nevypadaly tak, jak jsem potřeboval. Nad komiksy jsem naopak měl dokonalou kontrolu.

Jak to bylo s krátkým filmem Almir, který jste natočil v roce 1998?

Hrál se i v televizi. I intuitivně jsem se totiž strefil do tehdejšího politického kontextu. Řada slovinských rodin se ujímala uprchlíků z Bosny, ale v mém filmu se ukázalo, že členové takové rodiny jsou upíři. Takže všechna jejich vstřícnost byla jen maska. Zavolali mi tehdy z filozofické fakulty, jestli bych jim neudělal přednášku, ale já jsem jim řekl, že nemůžu. Že je mi teprve třináct let.

Myslíte si, že děti jsou nevinné? Erik v Rodinném filmu je sice jen o tři roky starší než kluci z Příliš mladé noci, ale nevinný už není.

Jde o klišé, se kterým jsem v Příliš mladé noci záměrně pracoval. Už na zkouškách jsem zjistil, že když v milostné scéně bude přítomno dítě, jasně se ukáže, co je na chování dospělých špatně. Přítomnost dítěte v takové situaci je neobvyklá, porušuje naše morální zásady. Řekl jsem, co jsem potřeboval, a nemusel jsem používat žádnou přímočarou psychologii. V rámci takového konceptu můžu být třeba i melodramatický.

Musí být zábavné takhle pracovat. Je něco, co vás nebaví natáčet?

Ve scénáři je vždycky řada scén, které nechci točit. Připadají mi nudné, ale jsou nezbytné pro příběh, pro jeho vysvětlení. V mých filmech se proto divákovy emoce často rodí přes elipsy, díky tomu, co z vyprávění vypustím.

Třeba když v Rodinném filmu neukážete to ztroskotání jachty, které publikum očekává…

Ano.

A co tropická mořská bouře? Ta vůbec nepůsobí náhodně, je jakoby přivolaná dramatickou rodinnou situací. V předchozích filmech pracujete podobně s motivem jiného živlu – ohně.

Bouře je znamení, že se něco děje. Koresponduje s tím, co se stalo jinak a jinde. Abych tohle všechno mohl udělat a něco vypustit, nesmím diváka mást. Musí mít o postavách naprosto jasno. Proto jsem obsadil Karla Rodena. Věděl jsem, že když se objeví na plátně jako otec, který všechno zvládá a nemá žádné problémy, můžu se té postavě věnovat méně, než kdyby ji hrál někdo jiný.

Protože Roden je nositelem téhle představy?


Ano. Vyřešil jsem tím hned z kraje řadu problémů. Mám sice kolektivního hrdinu, ale nemusím se věnovat stejně všem postavám. A expozice nemusí trvat čtyřicet minut. Začátek Rodinného filmu je jedno velké klišé. Postavy vypadají typicky, byt i auto odpovídají tomu, jak žije vyšší střední třída. Později mohu proti tomu klišé jít: ukazuji Rodenovu postavu jako člověka, který na krach svého manželství nereaguje agresivně, panovačně, jak bychom očekávali podle spousty jiných filmů. On je naopak velmi něžný, věci se ho hluboce dotýkají, snaží se všechno zachránit. Manželka, kterou hraje Vanda Hybnerová, naopak na ženu zafunguje dost útočně.

Předcházely natáčení zase dlouhé zkoušky s herci?

Samozřejmě. Napsal jsem podrobné příběhy jednotlivých postav, herci je znali a pracovali s nimi. Tak jsem to dělal už v Druhém dějství. A už tehdy se podle zkoušek přepisoval scénář. Tuhle fázi příprav mám rád. Při natáčení se pak na herce nemusím už tolik soustředit. Mám ve vztahu k postavám jistotu.

Souvisí to i s jazykovou jistotou?

Nemyslím. Tyhle obavy jsem měl ve škole, kdy jsem ještě neuměl dobře česky. Sledoval jsem tehdy spíš obličeje herců než dialogy. Zkoumal jsem, jestli věřím jejich výrazu. Když se dívám na filmy některých jiných režisérů, mrzí mne, že si plno dobrých nápadů nemohu vychutnat, protože nevěřím postavám. Ale zjišťuji, že diváci mají vysokou toleranci. Nevadí jim, když někdo hraje falešně.

Jak pracujete s hereckým obsazením? O Karlu  Rodenovi jste mluvil, ale třeba Martin Pechlát není pro většinového diváka vůbec čitelný.

Martina mám moc rád. V Příliš mladé noci a Rodinném filmu hraje úplně odlišné postavy, přestože navenek vyhlížejí skoro stejně. Neliší se dokonce ani účesy. S energií, kterou Martin vyzařuje, může v prvním filmu hrát donchuana a v druhém introverta, který se v životě nepohnul z místa. Takhle pracují i někteří američtí herci.

Zdálo se mi to, nebo si jsou Roden a Pechlát, kteří hrají bratry, zvláštním způsobem podobní?


Ano, to jsem chtěl, je to moc zajímavá kombinace.

Platí tady prvek zrcadlení? Dopadl by Rodenův hrdina jako jeho bratr, kdyby zůstal v rodinném domku a staral se o jejich matku?

Bavilo by mne dívat se na film, ve kterém by oni dva byli hlavními postavami.

Pechlát je spojený se slavnou érou pražského Divadla Komedie, stejně jako jeho kolega Jiří Černý, kterého jste také obsadil do Příliš mladé noci. Objevil jste je oba na jevišti?

Přišlo mi zajímavé, jak se v Divadle Komedie pracovalo s různým typem herectví.

To děláte i vy. Vedle Rodena a Pechláta máte ve filmu úžasné mladší herce. Jak jste přišel na představitele Erika, Daniela Kadlece?

Casting byl dlouhý, trval snad půl roku. Někteří mladí herci byli také skvělí, ale k Rodenovi a Pechlátovi se typově nehodili.

Máte radost, že oba mladí představitelé z Příliš mladé noci dál hrají ve filmu?

No, oni ti dětští herci většinou pak nejsou příliš dobří…

Proč máte hrdiny ve svých filmech buď mladší, nebo starší, než jste vy sám?

V Druhém dějství jsem se cítil spřízněný s postavou Petra Marka, i když byla starší než já. Na FAMU jsem viděl spolužáky, kteří točili autobiografické filmy a neměli od nich odstup. Když jste něco sami zažili, může vám to připadat silné, ale divák to může vnímat jako banalitu. Jsem rád, že jsem pochopil, že něco může být osobní a nemusí to být autobiografické. Věk do pětadvaceti let, kdy se člověk formuje, mi navíc přijde trochu nezajímavý.

Máte v plánu natočit něco o hrdinovi svého věku?

Nepotřebuji to. Třeba v Rodinném filmu se vidím hned v několika postavách. Takže pro mne jde o osobní film. Filmoví rodiče byli za mlada volnomyšlenkáři, pak se zaměřili na peníze, ale teď si chtějí udělat čas na sebe. Zároveň jde o generaci, která nemá problémy v komunikaci s dětmi. Mě třeba moji rodiče občas štvali, i když jsme měli a máme dobré vztahy. Děti podle mne nebudou dospělé a neodpojí se od rodičů, když nezažijí konflikty. Představa rodiny bez problémů je dost divná.

Za perfekcí se také může něco skrývat, že? I to je téma Rodinného filmu.

Já sám nejsem posedlý dokonalostí ani detaily. Mám naopak obavu, aby moje práce nepůsobila neživotně. Takže si moc nekreslím ani storyboardy. Maluju si postavení kamer v prostoru a podobně, abychom neztráceli čas na place. Ale i tam něco často měním. Přílišný dohled škodí výsledku. Některé scény navíc nejdou předem plánovat, hlavně ty s mladými herci. V Rodinném filmu Daniel Kadlec drží postavu Elišky Křenkové za ruku. V jednom ze záběrů měl Daniel výraz padesátiletého muže, který se ženě mstí za svůj manželský problém. Nakonec jsem ho nepoužil, bylo to příliš silné.

Divákovi stačí, že Erik svírá té dívce ruku na místě, kde má – jak ví – čerstvé tetování. Představuje si, že ji to musí strašně bolet.

Snažím se mít ve filmu víc podobných situací, které nejdou napsat, předvídat, nazkoušet. Když při improvizaci vycítím nějaký potenciál, nechám to být a počkám si na samotné natáčení. Stalo se mi totiž, že když jsem takovou situaci zopakoval, už se mi ji nepovedlo dostat na plátno.

Jaký bude v tomhle směru váš příští snímek?

To poslední, co bych čekal po Rodinném filmu, by bylo natáčení s dětskými herci, dokonce s mladšími než kdykoli předtím. Ale připravuji komedii o dvanáctiletých klucích. Scénář úspěšného rozhlasového autora Petra Pýchy mi totiž nabídl nesmírně živou látku s výbornými dialogy. Příběh mne láká i formálně. Navenek je velmi jednoduchý. Policajti objeví malého kluka v autě se značkou z druhého konce republiky. Pokoušejí se zjistit, co se stalo, najít jeho rodiče, ale on si strašně vymýšlí. Půjde vlastně o film o vyprávění příběhů.

Takže je to další příběh o dětech, které se ocitly ve světě dospělých?

Zaujala mne představa malého kluka řídícího auto. V lidech automaticky vytváří pocity napětí a obav. V každém filmu jsem měl pár takových podivně poetických scén, na jejichž natáčení jsem se těšil. Vzhledem ke struktuře a logice příběhu jsem jich nemohl mít víc. Ale můj nový film se právě o takové scény opírá. Můžu si tak hodně stylově užít to, co mne baví.

Road movie s nespolehlivým vypravěčem bude v rámci českého filmu novinka. Myslíte, že se v českém filmu něco zajímavého začíná dít?

Možná ano. Je pozoruhodné, že Jan Těšitel, Vít Zapletal či Tomasz Milenik už natočili magisterské celovečerní filmy. To není vůbec jednoduché, musejí se dělat kompromisy. Ale každý ten film je nějak v něčem zajímavý. Spolužák z ročníku Tomáš Weinreb má film na Berlinale. Celovečerní debut připravuje i můj spolužák Michal Hogenauer.

Jaké jsou podle vás příčiny téhle nové situace?

Když se objevil překlad Bordwellovy knihy Dějiny filmu, překvapilo mne, kolik místa je tam věnováno ekonomice a politické situaci. Ale tak to je, jejich změny mají vliv na vznik nových vln. V Čechách se teď objevila generace producentů, kteří pochopili, že musejí shánět peníze i z ciziny. Že financovat film z domácích zdrojů už v podstatě nejde. Projekty proto musejí být ambicióznější. Téma filmu nemůže být lokální, musí mít přesah. A režisér nesmí být úplně odpojený od finanční stránky projektu.

Jak vám vyhovuje spolupráce s Endorfilmem?

S producentem Jiří Konečným jsme se zatím vždycky shodli. Zatím vždycky se nám povedlo najít zahraniční koproducenty. Projednávám s ním všechny své nápady. Projektu se totiž musí od začátku věnovat celý tým, producent na něm musí pracovat třeba několik let, když je potřeba.

Cítíte se omezený finančně?

Vím, co si mohu dovolit. Ale určitě nechci dělat pořád jen komorní filmy. Na druhé straně si teprve vytvářím svůj jazyk a zkoumám, jaké jsou moje možnosti.

Teď pojedete autem, to bude změna.


V červenci začínáme točit.

(Tenhle rozhovor jsem dělala pro svou rodnou Revue. Té tak vděčím za možnost si popovídat s režisérem, který je tak zjevně neživu a zajímavě myslí - i za možnost uveřejnit text tady na blogu.)  

středa 17. února 2016

Rodinný film

Jednatřicetiletý režisér Olmo Omerzu si získal pozornost svým debutem Příliš mladá noc (2012). Jeho nové dílo mělo původně mít premiéru v prosinci. Nálepku generační vánoční podívané však autor svému Rodinnému filmu přidělit nechtěl. Snímek totiž sice začíná jako česká verze hollywoodské komedie Sám doma, svou zajímavost však odvozuje od přelaďování mezi žánry – přesněji řečeno od „přeostřování“, jehož výsledkem je komplexní pohled na dané téma.

V příběhu o hledání svobody se tak navenek stabilní půdorys jedné dobře situované rodiny promění v optice rodičovského páru středních let, jeho dvou dospívajících dětí - i rodinné border kolie jménem Otto. Olmo Omerzu si dokonce pozornost zahraničních koproducentů získával tím, že projekt prezentoval jako „příběh psa“. Zjevně se mu to povedlo: Rodinný film vznikl v koprodukci s Německem, Francií, Slovenskem a režisérovým rodným Slovinskem.

Omerzu a producent Jiří Konečný ze společnosti Endorfilm se nezmýlili, když snímkem ještě před uvedením v Česku obeslali mezinárodní festivaly. Světovou premiéru si film odbyl na MFF v San Sebastiánu, kde na sebe přitáhl i pozornost prestižních amerických týdeníků Variety a The Hollywood Reporter. Jejich recenzenti snímku prorokovali úspěch ve festivalové distribuci. V rámci asijské premiéry na MFF v Tokiu získal film Hlavní cenu za umělecký přínos a Karel Roden na MFF v německé Chotěbuzi dostal Cenu za nejlepší mužský herecký výkon.

Českou premiéru si Rodinný film odbyl na festivalu Ostrava Kamera Oko, ocenění však nezískal. Bude asi zajímavé sledovat domácí ohlasy. Na cestě k českým divákům mezinárodní renomé snímku zřejmě prospěje, hnutí mysli např. udílečů Českých lvů ovšem mohou fungovat i opačně.

Omerzu se navíc za rok ocitne v konkurenci podobně distribuovaných snímků. Nový opus Petra Václava Nikdy nejsme sami do našich kin přijde v dubnu, už v těchto dnech je však představený na Berlinale.

Rafinovaný režisér a pes na pláži 

Olmo Omerzu, který na scénáři svého filmu pracoval s krajanem Nebojšou Pop-Tasićem, pojal Rodinný film jako příběh o zapeklitosti mezilidských vztahů. V těch hraje odstředivou roli touha po svobodě, kterou si rodiče Igor a Irena (Karel Roden a Vanda Hybnerová) splní prostřednictvím předvánoční romantické plavby exotickým Karibikem. Jejich dvacetiletá dcera Anna (Jenovéfa Boková) promění svůj život v euforii. Do divokých mejdanů a nezávazného sexu ovšem zatáhne i mladšího bratra Erika (zajímavý Daniel Kadlec). Když sourozenci přestanou dostávat zprávy od rodičů, objevuje se na scéně klidný, introvertní strýc Martin (skvělý Martin Pechlát) - a začne o sobě dávat vědět kostlivec ukrytý ve skříni spořádané famílie. Rodinné vazby, které všichni dosud cítili spíš jako omezující, začnou uplatňovat svou mocnou, dostředivou sílu.

Ničivá bouře, která náhle zastře idylický obzor tropického ráje, tak jen zviditelňuje nesoulad, který se skrýval pod skořápkou bezproblémové rodiny. Dramatické řešení, které Olmo Omerzu s rozmyslem zvolil, je ovšem originální a působivé. Autor definitivně opouští území standardního, popisného vyprávění a diváka posouvá po emocionální šachovnici s pomocí svých oblíbených „výpustek“. Místo plačících dětí, žen lomících rukama žen a mužů zatímajících bezmocně pěsti tak režisér zoufalství lidských hrdinů ukazuje přes opuštěného psa živořícího na pusté tropické pláži.

Omerzu tak na čas opouští i znamenitou hereckou sestavu, již vyladil na pečlivých, dlouhých zkouškách. Pes „hraje“ na Oscara. Kameraman Lukáš Milota a střihačka Jana Vlčková, kteří s Omerzuem spolupracují už od jeho slavného „famáckého“ krátkého filmu Druhé dějství (2008), v trosečnických scénách po vizuální stránce dovádějí k dokonalosti režisérův důraz na proměnlivý úhel pohledu. Turistický ráj působí náhle stejně bezútěšně jako záběry pošmourné předvánoční Prahy. Návrat „světlé“ perspektivy je naštěstí možný. Omerzu není sadista Trierova typu a možnost nastolení vnitřního řádu otevírá přes lásku a upřímnost svých hrdinů.

Intimní téma Rodinného filmu přesahuje i do sociální sféry: Igor s Irenou jsou příslušníci generace zakládající si hrdě na tom, že si rozumějí se svými dětmi. Nekonfliktní vztahy však nemusejí být tak ideální, jak na první pohled vypadají: zabraňují totiž tomu, aby se děti vyhranily, dospěly a uměly si vybudovat vlastní život. A svědčí možná i o jisté infantilní touze rodičů po bezpracné a tudíž samozřejmě falešné harmonii.

V souladu s tím není Rodinný film jen ideální podívanou pro všechny, kdo mají rádi chytré a zajímavé filmy. Skrz složitou racionální konstrukci apeluje na autentické vztahy, které mohou být prosté jako láskyplný pohled rodinného psa. 


ČR 2015, 95 minut
Režie: Olmo Omerzu
Scénář: Olmo Omerzu, Nebojša Pop-Tasić
Kamera: Lukáš Milota
Hudba: Šimon Holý
Hrají: Daniel Kadlec (Erik), Jenovéfa Boková (Anna), Karel Roden (Igor), Vanda Hybnerová (Irena), Martin Pechlát (Martin), Eliška Křenková (Kristýna)
Premiéra: 18. 2. 2016.

(Tuhle recenzi jsem napsala pro Lidové noviny.)

úterý 16. února 2016

Šest černých dívek aneb Proč zmizel Zajíc

Josef Škvorecký detektivky nejen překládal, obdivoval a kriticky zkoumal, ale spojil se s populárním žánrem také jako autor. Coby scenárista se podílel i na bizarní detektivní komedii, kteru v roce 1969 režíroval Ladislav Rychman. Rok 1969 představoval pro Josefa Škvoreckého viditelnou satisfakci: v kinech měly premiéru hned tři snímky, na kterých se podílel jako scenárista. V lednu se k divákům dostalo podobenství Farářův konec, v září detektivní komedie Šest černých dívek aneb Proč zmizel Zajíc a v říjnu psychologické drama Flirt se slečnou Stříbrnou. Když k tomu připočteme detektivku Zločin v dívčí škole, která byla uvedena do kin v prosinci předchozího roku, mohl se tehdy pětačtyřicetiletý spisovatel začít počítat mezi úspěšné scenáristy.

Události následující po invazi v srpnu 1968 ovšem československým intelektuálům neposkytly důvody k optimismu. Pocity svobody spojované s Pražským jarem byly pryč. Škvorecký se sice v lednu 1969 stal předsedou redakční rady měsíčníku Plamen a mohl odjet na přednáškové turné a stipendijní pobyt do USA, přípravy vydání jeho knihy Tankový prapor však byly zastaveny. Spisovatel se rozhodl emigrovat a s manželkou, spisovatelkou Zdenou Salivarovou, se usadil v kanadském Torontu, kde až do roku 1990 působil na tamní univerzitě, pokračoval ve své literární práci a vydával knihy své i jiných zakázaných autorů ve vlastním exilovém nakladatelství ’68 Publishers.

Po roce 1989 se Škvoreckého dílo mohlo těšit zájmu adaptátorů, a to jak filmových (Tankový prapor /1991/), tak televizních (např. seriály Hříchy pro pátera Knoxe /1992/, Prima sezóna /1994/, Případy detektivní kanceláře Ostrozrak /2000/, televizní filmy Eine kleine Jazzmusik /1996/, Rytmus v patách /2009/). Opožděný zájem o Škvoreckého dílo ovšem nemůže zvrátit skutečnost, že stopu, kterou spisovatel zanechal v českém filmu, násilně utvářely „velké dějiny“.

(Tento text jsem psala do své domovské Revue. Jeho pokračování najdete tady.) 

čtvrtek 11. února 2016

Decibely lásky

Pseudoromantický příběh s písněmi Michala Davida přichází do kin coby nekomplikovaná zábava pro všechny generace, Přímočarý kalkul producentů však naráží na limity debutujícího autora – Miloslava Halíka. Ten se ujal scénáře i režie a podílel se i na produkci dramaticky nepovedeného snímku. Nulový filmařský kredit jednašedesátiletého Halíka - klavíristy, příležitostného hudebního skladatele, textaře a herce - samozřejmě neovlivní apetýt Davidových fanoušků. Ty od návštěvy kina patrně neodradí ani fakt, že titulní píseň ve filmu vůbec nezazní. Do kina má publikum přitáhnout i jásavý marketing směřovaný k víkendovému „svátku zamilovaných“, božský Karel Gott hrající sám sebe, „Janžurka“ či zpívající fotbalista Pavel Horváth. Zjevná je i podobnost Decibelů lásky s předchozími diváckými hity vyšperkovanými písněmi Michala Davida – Discopříběhem (1987) a jeho pokračováním z roku 1991. Ty ovšem kdysi režijně ošetřil řemeslně zdatný Jaroslav Soukup.

Srovnání s Discopříběhy tvůrci odmítají, ale lze se mu jen stěží vyhnout: kromě hudební složky filmy spojuje prostředí města Plzně, přítomnost Rudolfa Hrušínského nejml. zpívajícího Davidovým hlasem i základní půdorys příběhu. Film působí jako rozpracování původní story do nostalgizující podívané, která má oslovit jak Davidovy posluchače z 80. a 90. let, tak jejich děti a rodiče. 

Portfolio hrdinů je tak stejné jako v populistických komediích Marie Poledňákové a Jiřího Vejdělka opěvujících generační smíření. Pod křídly lásky a brutálně zprůměrovaného hudebního vkusu autor odpouští i morálně provinilým postavám – podnikateli Koukalovi, který de facto vlastní a mocensky ovládá celé město, a jeho slizkému synovi. Ten se ze žárlivosti pokouší zdiskreditovat hlavní hrdinku – tanečnici a modelku Betku v podání herecky, tanečně i pěvecky sympatické Alžběty Bartošové. Naznačuje se dokonce, že Koukal kdysi zničil život hlavnímu hrdinovi, prostému zaměstnanci městských technických služeb Kristiánu Hovorkovi (herecky invalidní Hrušínský nejml.). Podobně jako řada jiných motivů zaniklých ve vyprávění, i tento působí jako pozůstatek nějaké předchozí, radikálně jiné verze scénáře. Místy dokonce vzniká dojem, že se díváme na pokračování nějakého filmu, na který jsme předloni odmítli jít do kina. 

Generační smír jde v Decibelech lásky ruku v ruce se smírem hudebním („všichni posloucháme Michala Davida) – i sociálním. Nejde ani tak o nostalgii jako o uměle generovaný pocit bezčasí, jenž jde – stejně jako za „davidovské“ normalizace - ruku v ruce s cynickou tvůrčí bohorovností. Decibely jsou filmem pro voliče Miloše Zemana a ukazují, že se dá všechno zvládnout, když si doma v kuchyni zapálíte cigáro a dáte si s manželkou litr dva vínka a kosteleckou uzeninu (vývoj filmu produkčně podpořil Agrofert).     
Zápletka je velmi spletitá. Kristián si šmahem řeší vztah se svým otcem (duchaprázdně bodrý Rudolf Hrušínský ml.), s bývalou přítelkyní-lékařkou (bezradná Lucie Vondráčková) i s dcerou z rozvedeného manželství (herecky i pěvecky zdatná Marika Šoposká). Z řadového popeláře se hrdina vyšvihne na šéfovské místo a nachází novou lásku - elegantní prokuristku Danku (modelkoidní Petra Svoboda). Dění (spíše než souvislý děj) představuje i Dančina bratra Dana (zkušený Filip Cíl). Ten - přestože se momentálně věnuje společensky prospěšné popelářské branži -, je všestranně talentovaným umělcem,takže udělá i konkurz na jednu z hlavních rolí v (Davidově) muzikálu Tři mušketýři. Sám Michal David pak přijíždí do Plzně, kde koncertuje před sálem nabitým mladými, nadšenými fanoušky. Aby toho nebylo málo, má Betka tetu (nešťastně působící Iva Janžurová přetřená křiklavou rtěnkou), která se sbližuje s Kristiánovým otcem. A zapěje si posléze se svou dávnou láskou – dojemně skutečným Karlem Gottem – píseň obsahující i sentenci „teprve k stáru máš o světě páru“. 

Tak barvitý a rozvrkočený děj by nespojil nikdo, natož debutující režisér. Nepomohla ani zbytečně nádherná kamera Vladimíra Smutného a střihačské nůžky renomovaného Jiřího Brožka. Decibely lásky působí jako chaotická změť obrazů vytvořená šimpanzem, který ukradl televizní ovladač. Žádná píseň nezazní celá, dialogy jsou nechtěně legrační, motivy se ztrácejí a postavy občas nejsou tam, kde by měly podle dramatické logiky být. 

Film Miloslava Halíka provokuje spíš ostrovtipné než pochvalné recenze. Kritizovat ho je ovšem stejně snadné jako střílet na chromou kachnu. Posměšky kritikům nejspíš zamrznou na rtech, pokud se z tohoto až varovně špatného filmu stane divácký hit.

Decibely lásky
ČR 2016, 91 minut
Scénář a režie: Miloslav Halík
Kamera: Vladimír Smutný
Hudba: Michal David
hrají: Rudolf Hrušínský nejml. (Kristián), Alžbeta Bartošová (Betka), Filip Cíl (Dan), Iva Janžurová (tetička), Rudolf Hrušínský ml. (Láďa)), Petra Svoboda (Danka), Aneta Vrzalová (Aneta), Pavel Horváth (Ota), Marika Šoposká (Jitka), Roman Vojtek, Lucie Vondráčková.
Premiéra: 11. 2. 2016.

pondělí 8. února 2016

Lucká válka z Trnkových Starých pověstí českých

Výstava Budování státu. Reprezentace Československa v umění, architektuře a designu v pražském Veletržním paláci skončila 7. února. Řadu tematických projekcí v kině Ponrepo, které byly její nedílnou součástí, ovšem až 13. února uzavírajíStaré pověsti české. Legendární loutkový snímek Jiřího Trnky z roku 1952 – zvláště epizoda o Lucké válce – má k danému tématu stále ještě co říct. Trnkovy Staré pověsti české, vnímané v kontextu některých jiných filmů z tematické přehlídky (především Žertu /1968/) lákají ke zkoumání dalších souvislostí. 

Těch se samozřejmě dotkl i komplexní sborník, jejž loni u příležitosti digitalizace filmu pro NFA precizně uspořádala Lucie Česálková.Víme, že historické filmy vypovídají především o době, ve které vznikly, a o společnosti, pro kterou byly natočeny. Jak filmy samotné, tak reakce na ně pak zase rezonují s časy, ve kterých se k nim vracíme. Jak píše v rámci sborníku i Martin Čuřík, adaptaci Starých pověstí českých Aloise Jiráska sám Jiří Trnka natáčet nechtěl, mimo jiné proto, že je považoval za námět spíše pro hraný film. Téma mu bylo přiděleno na základě delegování Jiráskova díla jako vhodného ideologického nosiče, jež komunističtí ideologové provedli už v listopadu 1948 a jež vedlo k realizaci celé řady hraných filmů. Dnes působí dobové povýšení obrozeneckého prozaika na historiografa absurdně, Trnkovy Staré pověsti české však můžeme obdivovat také jako dílo, které se důstojně, vnitřně poctivě a umělecky velmi odvážně dokázalo vypořádat s požadavky doby.

Trnkův film nese rysy dobově ideologicky „správného“ snímku, představuje však dodnes platný příspěvek k tématu „české národní povahy“ – především v epizodě o Lucké válce, kterou film vrcholí. Ta coby krátký film získala v roce 1958 zvláštní čestné uznání na MFF v Londýně (Trnkův snímek byl brutálně rozkouskován a jeho jednotlivé části byla prodávány do zahraničí samostatně). Lucká válka tvoří v rámci celého filmu významný celek, a to z mnoha důvodů. Právě ona dokazuje, že Trnkův film nebyl (a není) zábavou pro děti – a to jak kvůli umělecké a myšlenkové náročnosti, tak kvůli „drastickému“ obsahu bitvy mezi kmeny Čechů a Lučanů – počínaje vypouštěním „bojových“ ptačích dravců a vlků přes zvířecí vzhled Lučanů, vražednou bitevní řež, potyčku Čestmíra s luckých velitelem Vlastislavem, jeho mučivě dlouhý skon až ke scéně z bitevního pole pokrytého mrtvolami. Temnou působivost bitvy s Lučany nemůže zastřít ani skutečnost, že pro Čechy šlo o bitvu vítěznou, vtělenou do radostného finále celého filmu.

(Pokračování textu najdete na stránce Revue, pro kterou jsem ho napsala.)