Prohledat tento blog

čtvrtek 30. června 2016

Rozhovor: Karel Och

Do začátku MFF Karlovy Vary chybělo už jen pár dní, ale jeho umělecký ředitel Karel Och působil čiperně, soustředěně a dokonce jaksi relaxovaně. Bylo devět hodin ráno a v kancelářích festivalového štábu v pražské Panské ulici už vládla  tichá činorodost. Ochova káva vypadala jako první ranní, ale nedalo se odhadnout, kdy šel včera spát, kdy musel zase vstávat – a s jakými pracovními problémy se právě potýká.

Jak dlouho tady už pracuješ?

Patnáct let. Od roku 2001.

A šéfuješ…

…od roku 2011. Pět let.

Když jsi sem nastupoval, jaké jsi měl představy?

Byli jsme se spolužákem z filmové vědy Karlem Spěšným v Paříži na Erasmu a dostal jsem nabídku dělat tajemníka poroty. Bylo to jako blesk z čistého nebe. Trochu jsem se styděl, protože jsem do té doby na festivalu ve Varech nikdy nebyl. Začátek července jsem vždycky trávil někde na cestách. Dodnes jsem jediný člen štábu, který nikdy nebyl ve Varech jako divák. Čítával jsem ovšem o festivalu v novinách – a podle toho jsem si ho představoval. Takže jsem si musel Vary nejdřív obejít a zjistit, kde vlastně jsou všechna ta kina, kde se ti legendární baťůžkáři pohybují a kde spí. Není to vysloveně trauma…

…je to historka! Teď jezdíš na festival pravidelně už patnáct let. Když jsi srovnal ten mediální obraz se skutečností, se svou zkušeností, co ti z toho vyšlo?

Dost se to asi podobalo. Tehdy se hodně psalo o množství mladých lidí, kteří do Varů jezdí. Psalo se i o filmech, pamatuji si na články Ondřeje Zacha ve Filmu a době… Nejvíc jsem byl zvědavý na tu zaplněnost jindy tak ospalého města. Moje představa se v tomhle směru naplnila. Jinak to, co člověk zažívá, když na festivalu pracuje, je úplně odlišné od všeho, co si vůbec dokáže představit. Jsem hned po příjezdu naprosto pohlcen děním, všechno se pořád mění, poznávám neustále nové lidi. Představa toho místa se definuje vždycky znovu, protože ho vytvářejí právě lidé. Teď jsem zrovna poslouchal jednu písničku a uvědomil jsem si, že je z filmu Přízračný svět. Když jsem začínal, byl film Terryho Zwigoffa v hlavní soutěži, což dnes považuji za malý zázrak. Posloužil tehdy jako nosič hned dvou příštích hvězd – Scarlett Johanssonové a Thory Birchové, která tehdy působila slibněji než její kolegyně. I producenti pochopili, jak je ten film důležitý, a snažili se ho od nás stáhnout a dát ho do festivalu v Benátkách. Naštěstí to už nešlo. Tehdy byl v porotě i Jan Hřebejk, a ten Přízračný svět vehementně prosazoval proti vůli většiny ostatních porotců, což mi na něm bylo sympatické. Tahle vzpomínka je pro mne jedním z důkazů, že Vary jsou pro mne především o lidech – filmařích, hostech, návštěvnících…

Říká se, že každý má „svůj“ festival, „svoje“ Vary, podle toho, jaký sám je a co ho zajímá. Většina návštěvníků ovšem „svoje“ Vary opírá asi spíš o filmy, ne o lidi.

Jenže já jsem musel tehdy v roce 2001 slíbit, že se nebudu chodit dívat na filmy. Předpokládalo se, že když člověk sedí v kinosále, tak nedělá na festivalu svoji práci. Hned od začátku se všichni snažili být co největšími profesionály. Za tu dobu, co tady pracuju, prošli různými odděleními festivalu nejrůznější lidé. Někteří z nich vydrželi třeba jen rok, protože neměli tak vysoký standard přístupu k práci, nedávali jí dost. Nikdo jim neoznámil, že tady končí, ale prostě nevydrželi ten tlak a odešli sami. Ten tlak není malý, ne každý ho zvládne. Je to naprosto přirozené.

Fascinuje mne, jak ten nápor vydržíte.

Je to pořád těžší (smích). Říkali jsme si s výkonným ředitelem Kryštofem Muchou, jak moc už do Varů přijíždíme unavení. Je to ovšem současně adrenalin. Pro mne je cílem být co nejvíc mentálně přítomný. Což je při tom množství lidí, které na festivalu potkám, opravdu dost těžké. Dřív se mi stávalo, že jsem přijel z Varů a myslel si, že půlka věcí se mi možná jenom zdála. Takže jsem třeba dorazil na festival ve Wrocłavi, kde byla řada lidí, kteří byli předtím ve Varech. A já jsem nedokázal určit, jestli jsme se spolu už předtím setkali, protože jde často jen o krátká, několikaminutová setkání. Pokouším se proto teď o mentální zklidnění, o to, abych se nedíval lidem přes rameno, když s nimi mluvím, a nesledoval, kdo jde kolem.

To je jogínská praktika, věnovat všechnu pozornost přítomnému okamžiku, ne? Blokuje to mimo jiné dost účinně stres.

Souhlasím. Ale pokud jde o přístup k práci, většinou jsme spíš „controlfreakové“, chceme vědět o všem, nikoli kvůli uspokojení svého ega, ale proto, že se nás pak někdo na něco zeptá a když nebudeme znát odpověď, bude se to považovat za selhání. Také jde o způsob, jak fungovat v týmu. Trvá několik let, než se člověk naučí, jakou práci může někomu předat. Každý z nás si buduje své oddělení tak, aby mu mohl důvěřovat a svěřit mu co nejvíc práce, a současně věděl o všech podstatných věcech, které se dějí. V současné době se to maximálně daří, protože Anna Purkrábková se pro mne stala tím, čím pro paní doktorku Zaoralovou byla Julietta Zacharová. Letos je totiž koordinátorkou programu. Můj naivní pokus spojit pozici uměleckého ředitelování s koordinací týmu trval pět let a od začátku byl odsouzen k selhání.

Pamatuji si, že první rok jsi byl bledý a úplně vyčerpaný. Myslel sis, že musíš dělat všechno…

Ano, ale to si myslím pořád. Věřím na přirozený chod věcí, na přirozené uvědomování si věcí. Ani dneska bych to nedělal jinak, musí to tak být. Asi bych se dneska vyhnul pobytu na kapačkách, kde jsem tehdy na dva dny skončil v půlce června. Jinak než naplno ty věci prostě dělat nejde. To se netýká jen mne, ale celého týmu. Dostávám maily od kolegů z kanceláře ještě v jedenáct večer. Je pro mne důležité být obklopen lidmi, kterým můžu napsat třeba v neděli odpoledne a oni mi hned odpoví. Samozřejmě ne po celý rok, ale v květnu a červnu, kdy přípravy na festival vrcholí a kdy je absolutně zásadní právě taková spolupráce. To se nedá naučit, ani vynutit, dělají to sami od sebe, protože tou prací žijí. Právě teď jsme v takové náročné fázi příprav.

Jak se povedlo tenhle systém vytvořit?

Jsem přesvědčený, že základy položili už Jiří Bartoška s Evou Zaoralovou v devadesátých letech. Původní tým, který vybudovali, takhle fungoval. Na něj se nabalovali další lidé. Tenkrát mne to ovšem unavovalo méně, protože jsem byl výrazně mladší. Jak říkají moji rodiče, je dobře, když člověka v těle nepíchá pořád na stejném místě. Dělávali jsme si kdysi legraci z doktorů, kteří jezdili do Varů, protože byli hosty našich starších kolegů. Teď už se tam přidávají i za nás. Pořád si ale myslíme, že to zvládáme. Také proto, že se hodně bavíme s mladými lidmi.

Přijde mi, že jste v kondici, udržujete si fyzičku.

Dneska jsem byl běhat, ale letos to bylo poprvé. Vyběhl jsem z domu jen na čtvrt hodiny. V téhle fázi příprav doléhá na psychiku právě nedostatek pohybu. Není to o posilovně, i prostá, delší chůze pomáhá. Ve Varech schválně nebydlím v Thermalu, abych se alespoň ráno a večer prošel kolem řeky. Kryštof Mucha je běžec, takže chodí běhat i v průběhu festivalu. Každý relaxuje tak, jak mu to vyhovuje. Někdo zase poslouchá muziku…

Může se stát, že si kvůli relaxaci pustíš nějaký film, který nesouvisí s tvými pracovními povinnostmi?

Teď s manželkou sledujeme Hru o trůny. Ne aktuální sezónu – dokoukávám to, co jsem nestihl předtím. Dlouho jsem se tomu seriálu vyhýbal, protože jsem si myslel, že z hlediska žánru mne bude nudit. Podobně jako všichni jsem tomu ovšem nakonec podlehl. Nemotivované vraždy, nahota, to jsou věci, u kterých se dobře relaxuje(smích). S vyšším věkem čím dál víc cítím, že všechna ta dramata, na která se dívám pracovně, jsou tak dobře napsaná a zrežírovaná, že se mi někde v hlavě ukládají. Čas od času cítím přetlak těch depresivních věcí. Ta autentičnost může být časem zraňující.

I diváci a novináři často reptají, že ve Varech převažují depresivní filmy. Rakovina, to oblíbené schéma „ovdověla a trpí“…

Reptají právem. Ale aspoň nemáme filmy o zneužívání dětí, protože většina z nás je rodiči. Podobným tématům se vyhýbáme. Na jaře jsem viděl spolu s kolegy jeden polský debut natočený podle skutečných událostí. Pozvali jsme autora do soutěže Na východ od Západu, ale on dal přednost jinému festivalu. Tak trochu se mi ulevilo, protože ten film končí brutální scénou zavraždění chlapečka. Jsou věci, které člověk obdivuje z hlediska stylu, ale nemůže je strávit kvůli tomu, že se aktuálně nachází v nějaké životní fázi. Loni se porota ptala, proč je půlka filmů o vztahu otce a syna… Teprve pak mi došlo, že se tam nějak, nevědomky, promítla i moje životní situace.

Tvému synovi je osm, takže za deset let budou ve Varech…

…filmy s postadolescentními tématy. A o krizi středního věku (smích). Mně je sice přes čtyřicet, ale v programovém oddělení se to teď dost omladilo. Jsou v něm i lidé kolem třicítky. To mne baví nejvíc, povídat si s lidmi o patnáct let mladšími – nejen o estetických tématech, protože vkus máme dost podobný, ale právě o tom, že vnímají některé náměty jinak než já.

Jsem starší než ty, s dvacetiletými lidmi si už moc nerozumím, musím se snažit. To se ale bude přece prohlubovat, ty budeš stárnout a do Varů pořád budou přijíždět mladí lidé. Máš pocit, že budeš rozumět jejich vkusu?

Uvidíme. Měl jsem radost, že všichni mladší kolegové velmi silně reagovali na Hřebejkovu Učitelku, která je v hlavní soutěži. Tu dobu prožívali spíš jen skrz rodiče nebo starší sourozence, takže jsou citliví na určité věci týkající se chování lidí, kteří jsou pod tlakem seshora. Mají pochopení pro to, co by mladší generace mohla nazvat slabostí. O to víc se těším, až bude film uvedený ve Velkém sále před publikem složeným z diváků nejrůznějších věkových kategorií… Učitelka navíc moc dobře funguje v cizině. Teď odbočuji, ale Petr Jarchovský a Jan Hřebejk dovedou přiblížit nějakou dobu tak, že je srozumitelná pro cizince a není banální pro nás.

Učitelka se tak trochu veze na vlně retro filmů o osmdesátých letech, ne?

Ale zase je natáčená na Slovensku, má jinou energii, herci jsou jeden lepší než druhý. Podle mne navíc Ondřej Zima a Jan Prušinovský jako koproducenti hodně ovlivnili výslednou podobu scénáře. Film klade větší důraz na mizanscénu a na výpravu než v předchozích filmech z téhle doby, ať už je točil Hřebejk nebo někdo jiný.

Když jsme u hlavní soutěže, je v ní i další český film – Vlk z Královských Vinohrad Jana Němce. Jak to vidíš s jeho sdělností?

Tam to bude samozřejmě jinak. Pro mne Vlk spojuje různé etapy Němcovy tvorby. Není to radikální experiment jako v případě některých prací z devadesátých let nebo pozdějších. Jde o narativní film vycházející z režisérových vzpomínek. Přístupem k médiu a prací s materiálem je hrubozrnný, má úmyslně béčkový vzhled, využívá různých typů materiálů, včetně esteticky odpudivých záběrů z VHS. Prvky různého charakteru ovšem Němec dokázal spojit v hodně emotivní tvar. Film trvá 65 minut – a v nich je 30 let života. Němec obsadil svého oblíbence Karla Rodena, který dění komentuje, a Jiřího Mádla, který je jeho obrazovým alter egem. Pro mne jde o pohlcující zážitek, byla to love story na první pohled. Ani vteřinu jsem neuvažoval o jiné sekci než o hlavní soutěži. Hlásíme k tomu, že Jan Němec dělal svou práci způsobem, kterým se snažíme pracovat my ve svém oboru.

Baví mne šíře tvých zájmů. V soutěži jsou dva hodně rozdílné české filmy, se kterými ty osobně souzníš. Předpokládám, že Hřebejk je hladký, Němec představuje hrany uvedené do osobité harmonie.

Jde mi o komunikaci s divákem a ta je v obou případech velice intenzivní. Hřebejk i Němec dovedou vyvolat emoce. U Vlka z Královských Vinohrad jsem si uvědomil, že pro mne není prioritou, jak ten film u diváků dopadne. Já jsem v proudu Němcova charismatu, jdu za tím filmem…

Jsi i v klubu obdivovatelů Němcova
Jména kódu: Rubín? Myslím, že ten klub má asi tak tři členy…

Ne, ale na ten film se musím někdy podívat znovu. Vlk z Královských Vinohrad ve mně vzbudil chuť vidět Němcova díla znovu. Mám moc rád Noční hovory s matkou, ale skupina milovníků toho filmu je asi poměrně velká. Pokud jde o Vlka, je naprosto logické, že na někoho bude působit nepříjemně nebo dokonce odpudivě z estetického hlediska.

Ale dneska je to přece už trochu norma, ne? I věci nepříjemné jsou součástí estetiky vnímání. A divákův masochismus je součástí festivalového dění.


Pokud Vlk diváky rozdělí, tím lépe. Nejhorší jsou snímky, které publikum nerozdělují, snímky, o kterých se tři minuty po odchodu ze sálu přestává mluvit.

Myslíš, že se ti změnil – nebo spíš rozšířil – vkus od té doby, co vybíráš filmy pro festival?

Asi ano, vidím toho víc, učil jsem se – a stále ještě učím – rozšiřovat si vkus. Je to celé o snaze zlepšit komunikaci s vlastním myšlením. Dodneška mám na mysli větu docentky Kopaněvy: „Nepřemýšlejte, nechte ten film na sebe působit…“ Při setkání s mnoha lidmi z Čech i ze zahraničí jsem si v uplynulých letech uvědomil, že existují dva přístupy k vnímání filmového díla. První je schematický, což nemyslím hodnotově. Někteří kolegové se snaží na film napasovat svoje rigidní měřítka. Já svůj dramaturgický přístup zakládám na iracionálním, instinktivním vnímání. Myslím, že my všichni chceme přenést na další lidi vlastní silné divácké zážitky. Toužím v divákovi vzbudit emoci co nejpodobnější té mojí, protože si egocentricky myslím, že když to tak prožívám já, tak to tak budou prožívat i ostatní.

Co by se stalo, kdybys při výběru filmů spoléhal jen na hlas rozumu?

Když to zjednoduším, tak hranice mezi filmovým kritikem a dramaturgem se neustále posouvá. Kdy přestat film posuzovat podle toho, jak se líbí tobě, a začít uvažovat nad tím, jestli se bude líbit jiným lidem? Nelze jinak než aplikovat vlastní náhled.

Jak tenhle druh výběru funguje v komplexu festivalové dramaturgie?

Dám příklad. Dva festivaly hrají tentýž film. Na jednom odcházejí diváci z kina a říkají si: „Který blbec tohle naprogramoval?“ Na druhém si říkají: „Sice jsme to moc nepochopili, ale budeme o tom přemýšlet.“ V obou případech jde o ten samý, divácky „nepříjemný“ film, ale spolupráce diváka na dramaturgii festivalu je v tom druhém případě mnohem intenzivnější…

Takže každý film je důležitý i v kontextu, rámci toho ostatního, co jste vybrali?

Ano, ale musíme být schopni odůvodnit, proč jsme ten konkrétní film do programu přijali. Pokud jde o celek, chceme, aby divák neřešil ani tak věci, které ho naštvaly, ale vnímal spíš filmy, které ho potěšily.

Mnozí lidé přijedou na festival a vybírají si filmy spíš živelně, instinktivně.

No jasně. Ale čím méně bude filmů, jejichž přítomnost na festivalu nedokážeme vysvětlit, tím větší je šance, že divák si vybere správně. Je to teoretizování, ale mám pocit, že výsledkem je nakonec takový druh happeningu. Člověk přijíždí z nějaké reality, odstřihne se od ní a naladí se na filmy, do úplně jiné reality.

Takže pro návštěvníky vytváříš na několik dní úplně nový svět?


Ano, a zaplaťpámbu za Karlovy Vary, protože tam se to dá udělat. V Praze většina diváků bydlí, včetně nás, a vrací se z kina domů, do reality.

Myslíš, že proto se z pražského Febiofestu nedá vytvořit fikční svět, ve kterém by návštěvníci mohli setrvat?

Přesně tak. Pobyt v tom světě ovlivňuje vnímání filmu, v pozitivním i negativním smyslu. Může se stát, že nějaký film, nejčastěji český, je kontroverzní, a vidí ho někdo, kdo tři dny popíjel po nocích. V první větě řekne, že ho to nebavilo, ale pak začne nadávat, prostě proto, že je unavený. To jsou vášně, které na festivalu propukají a my je někdy dokonce využíváme.

Jak to děláte? Jaká je vnitřní dynamika toho happeningu?

Na druhou půlku festivalu, většinou na pátek, do Velkého sálu dáváme filmy, o kterých víme, že mají velký emotivní náboj. Viscontiho Geparda, letos jeho drama Rocco a jeho bratři. Tak trochu diváky testujeme. V tom stavu únavy vznikají nezapomenutelné zážitky. Návštěvník je na tom fyzicky špatně a stává se dokonalým materiálem – nikoli pro dramaturga, ale pro režiséra. U extrémně unaveného člověka se rodí velké emoce, znám to z vlastní zkušenosti. Tyhle filmy pak většinou suverénně vyhrávají v diváckém hlasování.

Je to celé i o zpomalení času? Oba ty Viscontiho snímky jsou velmi dlouhé, vyvoláváte mučivý fyziologický proces. Bolí záda, oči…

Je to tak. A letos bude ve Varech hodně dlouhých filmů! Podobně jako v Cannes. Ale jsou to dobré filmy, takže člověk získá pocit, že mají standardní délku.

Na Němce pak půjdou lidi už proto, že je krátký! Jaký máte letos nejdelší film?


Natočil ho filipínský režisér Lav Diaz a má přes osm hodin. Hrajeme ho na začátku a na konci festivalu, protože kdykoli jindy by nám totálně narušil programování.

Začínám se těšit! A co filmová klasika?

Budeme hrát restaurovaný Modrý samet. Letos starších filmů v programu tolik není, protože v minulých letech jsme jich hráli až příliš. Uvedli jsme třeba retrospektivu Sama Fullera a současně řadu restaurovaných filmů. Bylo to matoucí, ty tituly pak působí osamoceně, jsou snadno přehlédnutelné. Znovu jsme ovšem začali se sekcí Carte blanche. Své oblíbené filmy tentokrát představují čeští režiséři. Viktor Tauš si vybral Falstaffa, David Ondříček film Šťastný to muž!, Helena Třeštíková zvolila O něčem jiném a Jan Hřebejk Romanci pro křídlovku. Z českých filmů hrajeme i Intimní osvětlení, O slavnosti a hostech, Ikarii XB 1. Z NFA máme i restaurovaný snímek Takový je život.

(Zazvoní mobil.)

Už tě někdo shání. Chceš ještě něco povědět na závěr?

Jsem rád, že jsi mi nepoložila tu standardní otázku, co mají společného filmy letošního roku. Na to bych se ostatně měl ptát já novinářů po skončení festivalu, nikoli oni mne před jeho začátkem. Navíc taková spojnice neexistuje. Filmy se scházejí celého půl roku a není možné, aby je spojovalo nějaké jedno téma.

Svět nemá společné téma, proč by ho měly mít filmy na karlovarském festivalu?

Ale možná, že tam je. O psychologii dramaturgů jsme ostatně mluvili… To je vzrušující, možná tam lidi nějaké téma najdou a přijdou mi to říct...

…a ty se dozvíš, o čem je teď ve skutečnosti tvůj život.

A druhou půlku festivalu se budu muset schovávat.