Prohledat tento blog

pátek 28. února 2014

Památkáři: Sedm statečných bojuje s Hitlerem

George Clooney představuje ve svých dvaapadesáti letech jednu z velkých jistot Hollywoodu. Coby herec dosáhl interesantně prošedivelý štramák hvězdného kreditu - a jako režisér, scenárista a producent několikrát osvědčil svou inteligenci a cit pro aktuální témata. V roce 2006 zabodoval s dramatem Dobrou noc a hodně štěstí (oscarová nominace za režii a nejlepší film roku). A loni prestižní zlatou sošku získal za produkci komedie Argo.

Clooneyho aktivity mimo hereckou sféru jsou spojeny s Grantem Heslovem. Ten se podílel i na produkci a scénáři válečné tragikomedie, která právě přichází do českých kin. Autorská dvojice Clooney-Heslov ovšem právě Památkáři na své předchozí úspěchy nenaváže.

I tentokrát jde o příběh, který autoři vylovili z moderní historie: ta inspirovala filmy Milujte svého zabijáka a Dobrou noc a hodně štěstí (které režíroval Clooney), Muže, co zírají na kozy (jež natočil Heslov) i Argo (které režíroval Ben Affleck). I tentokrát jde o politické téma, které je odlehčeno komediálně. I v Památkářích je Amerika velmocí, jejíž zahraniční vojenské mise mohou mít přídech absurdity. A znovu se tu prosazuje clooneyovský čestný skeptik, který v hloubi duše věří v tradiční americké hodnoty.

Podklady k příběhu našli tvůrci v knize Roberta M. Edsela a Breta Wittera, mapující činnost speciální americké vojenské jednotky během druhé světové války. Skuteční Památkáři vznikli z popudu restaurátora a muzejního kurátora George L. Stouta. Ten v roce 1943 inicioval vznik jednotky, jejmíž úkolem bylo zachraňovat umělecké předměty, které nacisté během války na Hitlerův popud nakradli v okupované Evropě. Pamítkáři také chránili drahocenná díla, kterým hrozilo zničení jak ze strany ustupujících Němců, tak ze strany Spojenců.

Ve filmu se hlavní hrdina jmenuje Frank Stokes, hraje ho sám George Clooney - a je to přesně ten správný chlapík, který v čele party zapálených znalců umění dokáže v divoké přestřelce nasadit krk za van Picassův obraz.

Jak zmarnit divácké naděje 

Představa George Clooneyho a Granta Heslova o vlastenecké filmařské misi se zpravidla odvíjí od historických skutečností, účelně upravených pro potřeby filmové podívané. Památkáři tak v zásadě nejsou nevěrní realitě, i když ji občas účelově zrazují (třeba britským historikům vadila marginalizace významu anglických členů reálného památkářského týmu). Clooneyho záliba v klasických filmových žánrech (kterou projevuje také jako herec) vedla k tomu, že se Památkáři elegantně inspirují v hollywoodské klasice.

Příběh líčí sestavení týmu ve stylu Sedmi statečných: muži, které Stokes osloví, ovšem sice dokonale rozumějí umění, ale střílet neumějí. Pětice Američanů, jeden Angličan a jeden Francouz se však podle očekávání mění ve zkušené mazáky, kteří při postupu zdevastovanou Evropou sdílejí s obyčejnými vojáky všechny strázně války. Dva muži z týmu zahynou - a otázka, jestli zachráněná umělecká díla stála za jejich životy, je položena a vzápětí smetena se stolu. Zbytek týmu totiž pokračuje v práci a zachraňuje i díla, která měla pro padlé zvláštní význam: Michelangelovu Madonu a van Eyckův oltář, ukradený z chrámu v Gentu. 

Přestože v Památkářích nechybí bojová akce, líčí autoři také „detektivní“ pátrání po ukrytých uměleckých pokladech. V tom hrdinům pomáhá francouzská agentka Claire Simoneová, která v okupované Paříži infiltrovala přímo ho nacistického ústředí. Zatrpklá žena obviněná z kolaborace se nejdřív obává, že Američané chtějí nalezené cennosti odvézt z Evropy, a odmítá s nimi spolupracovat. Památkáři se tak neomezují jen na „klukovskou“ hru na vojáčky, ale zkoumají i složitější historické skutečnosti. Mezi ty patří i soupeření hrdinů s obdobně zaměřeným sovětským týmem, kterým odváží nalezená díla do Ruska.

V Památkářích je tedy nashromážděno množství fascinujícího, málo známého materiálu, na jehož základě by mohl vzniknout výborný film. Kupodivu k tomu nedošlo. Heslovova a Cloooneyho koncepce postrádá silný, jednotící tah a tříští aktivity a přesuny hrdinů do nesouvislých epizod. Clooney s Heslovem si přitom už dokázali poradit s mnohem „nefilmovějšími“ náměty. Ve vyprávění nechybějí napínavé situace, vtipné, odlehčující dialogy ani bezvýhradně sympatičtí hrdinové. Clooney - jako už mnohokrát předtím – v roli Stokese režíruje sám sebe a také další party obsadil skutečně hvězdně. Matt Damon, Bill Murray, John Goodman a Cate Blanchettová jsou herci, kteří dovedou svým hrdinům vdechnout uvěřitelnost i žánrový švih.

O to smutnější je skutečnost, že vyprávění nakonec nedrží pohromadě, nedojímá, nenapíná ani nebaví. Působí posléze jen jako elegantní vojenská přehlídka promarněných šancí. Vzhledem k tomu, co všechno George Clooney dokázal zmarnit, by zasloužil postavit před vojenský soud. 

The Monuments Men
USA 2014, 112 minut, titulky
Režie: George Clooney
Scénář: George Clooney, Grant Heslov
Kamera: Phedon Papamichael
Hudba: Alexandre Desplat
Hrají: George Clooney (Frank Stokes), Matt Damon (James Granger), Cate Blanchettová (Claire Simoneová), Bill Murray (Campbell), John Goodman (Garfield), Jean Dujardin (Clermont), Hugh Bonneville (Jeffries), Bob Balaban (Savitz), Sam Hazeldine (Langton)
Premiéra 27. 2. 2014

(Tenhle text jsem napsala pro Lidové noviny. Za možnost uveřejnit ho i zde na blogu redakci děkuju.)

úterý 25. února 2014

Babovřesky 2 aneb česká identita

Zdeněk Troška je Satan české kinematografie a spílat mu patří k povinnostem každého inteligenta, který se hlásí k nějaké morálce. Kolegové novináři říkají, že na jeho filmy už nechodí, a nechtějí o nich psát, protože to prý nemá cenu - čemuž Troškovi producenti napomáhají tím, že nedělají novinářské projekce. Přiznám se, že takový postoj pro mne není použitelný, protože se snažím sledovat kompletní domácí produkci (i když se mi nechce dávat v kině peníze za filmy, u kterých budu velmi pravděpodobně trpět jako zvíře). Neviděla jsem proto první Babovřesky - naštěstí se mi povedlo získat lístek na premiéru druhého dílu (díky, přátelé!). Takže o nich mohu - aniž bych mohla srovnávat s jedničkou - podat jisté svědectví.

Vidět pokračování divácky nejúspěšnějšího filmu loňského roku (650 tisíc prodaných vstupenek) s publikem, kterému je určeno, byl samozřejmě zážitek (nejvíc se diváci smáli v okamžiku, kdy Pavel Kikinčuk Bronislav Kotiš napodoboval opilého Miloše Zemana, a ve chvíli, kdy babka sjetá marihuanovými koláčky skákala na trampolíně). Žádný vtip nezůstal bez odezvy - a já nechci ani pomyslet na tom, jak mrazivá atmosféra by panovala na novinářském promítání.

Navzdory všem výhradám mne Babovřesky 2 utvrdily v tom, že Zdeněk Troška není Satan - je to režisérský profesionál, který dělá to, co chce - a dělat to umí. Upřímně řečeno nevím, jestli má smysl ho za to kárat. Pokud jde o profesionální stránku, při sledování Babovřesků 2 jsem se nestyděla ani za kameru (Ervin Sanders), ani za hudbu (TEN Karel Vágner), a dokonce ani za herecké výkony (s výjimkou pitvořícího se ministra obrany Martina Stropnického). Jana Synková coby drbna Horáčková je dokonce žena na svém místě. Od hokejistů z NHL, kteří hrají sami sebe (Radek Smoleňák, Ondřej Pavelec, Jakub Kovář, Jakub Voráček a Jiří Tlustý), nikdo nic nečeká, takže jejich výkony jsou také v pořádku.

Protože nepředpokládám, že byste na film šli, dopustím se v popisu filmu nějakých těch spoilerů. Zápletka se zaplétá kolem zmíněných hokejistů, kteří přijedou do Babovřesk v létě trénovat, a od toho, že se jim začnou vnucovat tři místní děvy se na popud svých babiček. V této dějové linii ani v její inscenaci jsem nenašla nic příliš nevkusného a amorálního (nic se nestane, sportovci i děvy se nakonec docela normálně skamarádí a chlapíci z Prahy dokonce pomohou dívkám zpacifikovat jejich zbytečně žárlivé milence). Víc nevkusná je - v tématu i stylu - zápletka kolem starosty (Kikinčuk), starostové (pitvorná Veronika Žilková) a úředníka z ministerstva, který na anonymní udání přijede do Babovřesk prověřit čerpání eurodotací. Z komisního ouřady se vyklube dávný milenec starostové, od čehož se odvíjí pár lehce pikantních situací. Vše se nakonec vyřeší: pokud jde o morálku, k nevěře nedojde, ale odhalená udavačka nakonec sama přizná pravdu a není potrestána.

Další dějová linka se týká mladého faráře Šoustala, který se dostane kvůli své liberálnosti do konfliktu s církevními nadřízenými. Tady Zdeněk Troška dává naplno zaznít své nenávisti ke katolicismu a kléru, což působí v ateistických Čechách skutečně nesmírně bizarně. */ Obecně je dějová linie spojená s mladými hrdiny mnohem méně zrůdná než linie spojená s protagonisty středního a staršího věku - tedy věku většiny Troškových nejvěrnějších diváků. Podobně jako v Troškových pohádkách jsou mladší postavy vlastně docela hezké a milé. Což je vlastně docela zvláštní, protože se mi skoro nezdá možné, že by to Troška se spoluscenáristou Markem Kališem dělali vědomě, s nějakým úmyslem nadbíhat mladému publiku a nastavovat křivé zrcadlo tomu staršímu. Nevím, jestli si z toho mohu troufnout něco vyvodit... Snad jen tolik, že fikční svět Babovřesk, který Zdeněk Troška vytvořil, v sobě spojuje prvky kýče i pitvorného šklebu, ale není - tak, jak se o něm obvykle píše - jednoznačně amorální.        
Tím se film liší od komedií Jiřího Vejdělka a Marie Poledňákové. Ty se tváří jako romantické komedie, ale romantické nejsou ani za mák, a jejich hrdinové se k sobě navzájem chovají téměř bez výjimky hnusně. Troška natočil prostě komedii, ve které má škleb své důležité místo, ale ve které vlastně nejsou zpochybňovány takové hodnoty, jako je láska, manželství nebo loajalita ke stáří (chór nesnesitelných babovřeských drben nikdo neumlátí lopatou, vždyť jsou technicky vlastně neškodné...). Jeho model není zdaleka tak dobře vypočítaný jako ten Vejdělkův či Poledňákové, je spontánnější - pokud jde o stavbu, spoléhá se na "sitcomovou" přetržitost Kameňáků (na kterých ostatně Kališ jako scenárista spolupracoval). Některé postavy se k sobě chovají hnusně, jiné nikoli, nejde ovšem o žádnou totální oslavu amorality - o žádnou konzistentní chválu mezilidského zla. Jistě hodně vypovídají o zálibně kýčovité, a přece sebeironické české identitě. Upřímně řečeno mi Babovřesky 2 přijdou mnohem přijatelnější než Sedláčkovo Dědictví nebo Nellisin Revival, což jsou filmy, kterými se režiséři cenění za nekonformnost a uměleckou kvalitu vědomě dopustili populistického snížení vkusu.        

Pokud jde o návštěvnost, je po prvním víkendu jasné, že Babovřesky 2 nebudou kopírovat úspěch prvního dílu. Během premiérového víkendu film vidělo 71 640 diváků - což je o polovinu méně než před rokem první Babovřesky. Vznik trojky to ovšem jistě neovlivní...  

*/ Ve scénách s Šoustalem a zamilovanou jeptiškou Glorií pak přichází ke slovu zvláště product plamecent jak víno, zaměřený na zahradnické produkty jisté firmy. Product placement je vůbec v Babovřeskách 2 naprosto úchvatný: Zdeněk Troška se s ním nemaže, dává zadavatelům přesně to, po čem touží, všechny nápisy a záběry na zboží jsou nádherně reklamní - žádná trapná snaha je nějak zapojit do děje nebo decentně zamaskovat. Je to lepší než zbabělý úskok Roberta Sedláčka v Dědictví aneb Kurvaseneříká, kde jsou podobné (zdaleka ne tak dobře natočené) scény provázeny "decentním" nápisem "product placement přímo v levé části obrazu.              

Babovřesky 2
ČR 2014, 110 minut
Režie: Zdeněk Troška
Scénář: Zdeněk Troška, Marek Kališ
Kamera: Ervin Sanders
Hudba: Karel Vágner
Hrají: Jana Synková (Horáčková), Pavel Kikinčuk (starosta), Lucie Vondráčková (Ivana), Veronika Žilková (starostová), Jan Dolanský (Adam), Lukáš Langmajer (Šoustal), Jiří Pecha (Venda), Lubomír Kostelka (Fanda), Jindřiška Kikinčuková (Němcová), Jana Altmannová (Anda), Martin Stropnický
Premiéra: 20. 2. 2013

pátek 21. února 2014

V nitru Llewyna Davise

Bratři Coenové se stali filmařskými klasiky, jejichž díla inspirují napodobitele i pokračovatele. Po čínském remaku jejich debutu Zbytečná krutost se letos na jaře chystá do americké televize seriál inspirovaný jejich krimi Fargo. Ta je podle mnohých diváků nejlepším dílem Joela (který letos oslaví šedesátiny) a o tři roky mladšího Ethana. Coenové ovšem pořád dovedou překvapovat. A pokud se vám líbil lakonický Seriózní muž (2009), nejspíš se vaší srdeční záležitostí stane i tragikomedie V nitru Llewyna Davise.

Jejich patnáctý celovečerní projekt, který loni získal Velkou cenu poroty na MFF v Cannes, není žádná barvitá ujetina typu populární komedie Big Lebowski: V nitru Llewyna Davise je nostalgický, úsporný, krutý a nádherný film. Seriózní muž představoval filmovou obdobu židovské anekdoty o muži, který je osudem i svými bližními trestán za svou slušnost a laskavost. Nový coenovský hrdina je naopak chlapík, kterého se naučíte nenávidět. Nebudete v tom sami: Llewyn Davis už stačil naštvat celý New York. Na rozdíl od řady jiných coenovských protagonistů – třeba Lupičů paní domácí nebo Po přečtení spalte – ovšem není hloupý ani necitlivý: je to bohémský písničkář, který hledá svou cestu ke slávě ve slavné éře, kdy se v Americe formovala folková hudební scéna. 

Zatímco „seriózní muž“ Larry Gopnik měl v roce 1967 práci, rodinu i sousedy, v jejichž rámci mohl ztroskotat, Llewyn Davis vlastní v roce 1961 pouze svou kytaru. Nemá kde bydlet a přespává na gaučích u kamarádů, je věčně švorc a jeho písničky nejsou dostatečně skočné a optimistické na to, aby posluchače strhly. Zarostlý, zahořklý, podmračený Llewyn navíc není dost sexy na to, aby se mohl stát hvězdou. Umí nejen odradit posluchače, ale také urazit a naštvat každého, kdo mu nabídne přátelství, lásku a pomoc. A za sebou zanechává těhotné milenky, kterým promptně zařizuje potrat (tou zatím poslední je Jean, manželka jeho nejlepšího kamaráda Jima). Ani se nedivíte, že Llewynův spoluhráč Mike skočil z mostu George Washingtona.

Jak nelitovat Llewyna

Nový film bratrů Coenových má strhující koncept: na začátku vyprávění se stanete svědky brutální nakládačky, kterou hrdina dostane od neznámého pořízka. Na konci byste si rádi přisadili. Llewyna se naučíte nelitovat: ve vašich očích se jenom čím dál víc morálně znemožňuje. Poslední kapkou se stává okamžik, kdy na lesní silnici těžce zraní kočku, která tady před pár hodinami hanebně opustil... Zrzavé kočky vystupují ve vyprávění hned dvě a nejsou nedůležité – už kvůli zjevné zálibě bratrů Coenových v myšlenkovém experimentu se Schrödingerovou kočkou (která se zmiňuje v Seriózním muži a vystupuje v Lupičích paní domácí). Na číče, která může současně být i nebýt, se nezkoumá jen míra hrdinova definitivního bídáctví. Ať už se její jméno – Odysseus – odvozuje od hrdiny Homérova či Joyceova (nebo od postavy coenovské komedie Bratříčku, kde jsi?), je to společník na cestě, zasahující do Llewynova života. Kocour laskavého, leč snobského univerzitního profesora Gorfeina může být bezejmennou obětí polapenou náhodně na ulici a zanechanou v pustině ve společnosti noblesního narkomana. Nebo symbolickým poutníkem, který se vždycky vrací domů – stejně jako Llewyn – navenek jediného škrábance... 

Výstavba příběhu založeného na unikavé kočce připomíná dokonale seřízený hodinový strojek, kterému dodává lesku stylová kamera Bruna Delbonella i hvězdné herecké obsazení menších rolí (Justin Timberlake, John Goodman, F. Murray Abraham). Na rozdíl od Lupičů paní domácí ovšem příběhu nechybí srdce, za což patří dík jednak vynikajícímu, nepříliš známému Oscaru Isaacsovi v titulní roli, jednak fantasticky promyšlenému soundtracku. Ten tvoří pro pamětníky a znalce samostatný příběh. Jednotlivá (brilantně interpretovaná) písňová čísla energicky odkazují k rané newyorské folkové scéně. Své předobrazy mají Llewyn, Jean a Jim a další postavy - a zapadák, v němž hrdina vystupuje, je přece legendární Gaslight Café, kde se před našima očima rodí historie. 

Pokud hořké vyprávění o „neseriózním“ muži, který si svůj nešťastný osud plně zaslouží, čteme přes tuto „hudební“ linii, vypadá Llewynův příběh najednou docela jinak. Ve chvíli, kdy z pódia v Gaslight zazní nezaměnitelný, řezavý hlas jakéhosi "neznámého" písničkáře, získává film náhle jinou pointu. Zkrachovalý outsider Davis se nejeví jen jako relikt nepřizpůsobivých rebelů 50. let, kteří museli všechno zažít na vlastní kůži, ale také jako předskokan Boba Dylana, který úspěšně přežil všechny ve filmu zmiňované, nakašírované osobnosti a styly. Je jedno, jestli samotný filmový Llewyn se svými osobitými, nelíbivými songy nakonec uspěje. Úspěch je nepředvídatelný jako Schrödingerova kočka... I když to tomu parchantovi nepřejete, vydal se správnou cestou, protože své písničky vytěžil z vlastního nitra. Umělci nejsou andělé. Ale některé písničky – a filmy - prostě stojí za to. 

USA / Francie 2012, 105 minut, titulky
Scénář, režie a střih: Ethan a Joel Coenovi
Kamera: Bruno Delbonell
Hrají: Oscar Isaacs (Llewelyn Davis), Carey Mulliganová (Jean), Justin Timberlake (Jim), John Goodman (Roland Turner), Adam Driver (Al Cody), F. Murray Abraham (Bud Grossman), Ethan Phillips (Gorfein), Robin Bartlettová (Lilian)

Premiéra: 20. 2. 2014

(Tenhle text jsem napsala pro Lidové noviny. Za možnost uveřejnit ho i zde redakci děkuji.)





pondělí 17. února 2014

Těšíte se na remake Angeliky?

Pětice filmů inspirovaných romány Anne a Serge Golonových patří k evropské popkulturní klasice: život Nezkrotné, Báječné Markýze andělů (o králi a sultánovi nemluvě) prodlužuje televize a domácí kino. V letech 1964-1968 režisér Bernard Borderie s gustem realizoval romantickou kostýmní sérii, která lehce bizarním způsobem zrcadlila dobové feministické trendy.

Sličná Angelika okázale demonstrovala právo ženy nakládat sama se svým tělem i city, její dobrodružství se však odehrávala výlučně na bázi boje s chlípnými muži. Unášení a prznění ctnostné hrdinky v podání Michèle Mercierové bylo za panování Ludvíka IV. - napříč Evropou i Orientem - povinností každého správného chlapa (s výjimkou advokáta Desgreze v podání Jeana Rocheforta - vzpománíte?). Každá žena pak na ni musela z téhož důvodu žárlit. 

Monogamie, kterou hlásala Angelika v souvislosti s milovaným manželem Joffreyem de Peyrac (Robert Hossein), přicházela opakovaně vniveč, neboť v některých situacích slabé ženě nezbývá než podlehnout hrubému násilí. Filmová Angelika tak byla čipernou vyznavačkou sexuální revoluce, jejíž svěží vánek tak pronikl i za železnou oponu: díly Angelika, markýza andělů a Angelika a král se u nás příznačně hrály ve "svobodném" roce 1968, ty další jsou pak spojené s kinodistribucí počínající normalizace. 

Během 70. a 80. let se pak neodolatelně pokleslou Angelikou v televizi sytila generace násilně odtržená od normálních, aktuálních filmových požitků své doby. Na formování prvních dětských představ o sexualitě českého národa má tak nezkrotná markýza nejspíš docela slušný podíl. 

Navzdory tomu u nás nevznikl (alespoň pokud vím - budu ráda, když mne opravíte) žádný solidní text o tomto fenoménu (zatímco Francouzi mají třeba studii Christelle Taraudové Angélique et l’Orient : une certaine vision de l’altérité v knize Le cinéma populaire et ses idéologies). Což není vůbec dobrá příprava na remake Borderieho veledíla, nazvaný mnohoslibně Angelika

V českých kinech má premiéru 27. února, ale já ho uvidím už v zítra (úterý). Nekochám se však představou, že by režisér Ariel Zeitoun (pachatel filmů Yamakasi či Poslední gang) dokázal dosáhnout Borderieho kvalit. Původní příběh o Angelice sice byl blbý, ale něco na něm bylo, když se udržel v oběhu čtyři desetiletí. Pokud jde o mne, Noře Arnezederové bude chybět přinejmenším kultivovaně smyslný hlas Libuše Švormové. Gérard Lanvin je nicméně po fyzické stránce pro nás děvčata o.k. (a podle francouzských recenzí i pěkně kulhá). 

čtvrtek 13. února 2014

Zimní příběh aneb Valentýnská konina

Romantické filmy vyprávějí o tom, kterak chlapec potká dívku a osudově se do ní zamiluje, neboť byli jeden pro druhého stvořeni. Od dojemného finále pak spanilomyslnou divačku dělí rozličná protivenství, která musí zamilovaný pár překonat na cestě za kýženou katarzí. Aby publikum rozcupovalo skutečně všechny své papírové kapesníčky, je dobré do děje vrazit nějakou tu smrtelnou překážku – neléčitelnou chorobu, zákeřného vraha s jizvou a podobně. V tomto směru Zimní příběh za standardem nijak nezaostává – naopak ho drancuje s bezostyšností, která se ani nemůže tvářit bezelstně. Jde totiž o režijní debut Akivy Goldsmana, který je ve svých jednapadesáti letech v Hollywoodu ceněný pro lukrativně „zapeklité“ scénáře.

Goldsmanova dobrá pověst se opírá především o psychologické drama Čistá duše, jehož scénář a produkce mu vynesly v roce 2002 Oscara. Skutečné osudy geniálního matematika, který bojuje s těžkou psychickou chorobou, scenárista proměnil v příběh o vítězství racionality nad šílenstvím. Z matoucího chaosu dokázal vytěžit jasné indicie i protagonista thrillerů Šifra mistra Leonarda a Andělé a démoni, k jejichž diváckému úspěchu přispěl Goldsman jako adaptátor románových bestsellerů Dana Browna. Adaptací byla i Čistá duše, v níž hlavní roli ztvárnil Russell Crowe. Populární herec se objevuje také v romanci Zimní příběh coby zmíněný vrah s jizvou – pekelný démon Pearly Soames, který má po staletí na starosti páchání zla v New Yorku.

Také v případě Zimního příběhu jde o adaptaci: předlohou milostné romance s fantazijními prvky je román Marka Helprina, jenž poprvé vyšel v roce 1983. Goldsmanovu cestu k realizaci jeho vysněného projektu jeden čas komplikoval i zájem režiséra Martina Scorseseho. Ten posléze od adaptace Helprinovy knížky ustoupil s tím, že je „nezfilmovatelná“. Což bohužel film Akivy Goldsmana potvrdil – mimo jiné i tím, že neoriginální Zimní příběh místy připomíná Scorseseho Huga a jeho velký objev.

Kůň má větší hlavu 


Stejně jako v knížce, i v její adaptaci se příběh odehrává ve fiktivním New Yorku, ve kterém o lidské duše po staletí skrytě bojují síly dobra a zla. Nadřízeným Soamese, který má k ruce partu zabijáků v buřinkách, je samotný Lucifer (Will Smith). Objektem Soamesovy ničivé nenávisti se pak stává protřelý zlodějíček Peter Lake (Colin Farrell), kterého zušlechtí láska ke krásné rusovlásce Beverly. Soames usoudí, že cílem jeho andělských protivníků je zabránit tomu, aby dcerka bohatého vdovce (William Hurt) zemřela na souchotiny. Rozhodne se plán nebes překazit - Peter Lake je však natolik zamilovaný, že nedokáže zemřít. Přestože ztratí paměť, je v roce 2014 stále ještě připraven naplnit své osudové poslání. Pomáhá mu v tom zvláště létající bělouš a sličná novinářka Virginia (Jennifer Connellyová, které herecký výkon v Čisté duši vynesl Oscara). Zatímco Virginia, jež je jídelní kritičkou, nutí své dcerce umírající na rakovinu kapustičky, kůň je vtělením Bílého psa Východu. (Svého zvířecího anděla strážného v lehce divných českých titulcích hrdina vznosně oslovuje „koni“.) A když ti hodní z nás zemřou, promění se v hvězdy a budou do skonání věků blikat na nebi. 

Pokud máte pocit, že jsem zešílela, jste vedle. Před zmatením mysli mne ovšem zachránilo jen to, že jsem si Zimní příběh představovala jako komedii. Kdyby totiž Akiva Goldsman jen trochu víc posunul své herce směrem k parodii, byly by nabubřelé a toporné promluvy postav k popukání. A nelogický děj by se mohl stát základem pro roztomilou komediální fantasy. Goldsmanova neschopnost zvládnout vlastní ambiciozní scénář však vede jen k tomu, že slibně vyhlížející vyprávění (opatřené dokonce jedním zajímavým zvratem) se rozbředne do podoby dietní podívané vhodné pro frekventantky šicího kroužku.

Krásná kamera Caleba Deschanela dokáže vyčarovat působivý fikční svět alternativního New Yorku. Drásavě romantické hudební motivy Hanse Zimmera doprovázející Farrellovu asexuální unylost a Croweovo legrační řádění vás však nejspíš zbaví všech diváckých emocí. Což je smutné, protože Zimní příběh je směrovaný do kin u příležitosti svátku zamilovaných - Svatého Valentýna.

Zdaleka nejlepším hereckým výkonem filmu, založeného na solidním hvězdném castingu, je tak účinkování andaluského bělouše jménem Listo. Racionalita nad šílenstvím tentokrát nezvítězila. Když se všechny postavy usedavě rozeštkají nad mystickým směřováním lidstva k nebesům, rozhodla jsem se, že nic nechápu – ale že se tím nebudu trápit a nechám to koňovi. Ten totiž - jak se říká - má větší hlavu. 

Winter's Tale 
USA 2014, 118 minut, titulky

Scénář a režie: Akiva Goldsman
Kamera: Caleb Deschanel
Hudba: Hans Zimmer, Rupert Gregson-Williams
Hrají: Colin Farrell (Peter Lake), Russell Crowe (Soames), Jessica Brown Findleyová (Beverly), Listo (Bílý pes Východu), William Hurt (Penn), Jennifer Connellyová (Virginia), Eva Marie Saintová (Willa), Will Smith (Lu), Graham Greene
Premiéra: 13. 2.

sobota 8. února 2014

Wes Anderson a spol.: pražská tiskovka ke Grandhotelu Budapešť

Tragikomedie Grandhotel Budapešť má v českých kinech premiéru až 13. března, právě ovšem jako první soutěžní film odstartovala letošní MFF v Berlíně - a odtud je jen kousek do Prahy. Takže režisér Wes Anderson a herci Jeff Goldblum. Saoirse Ronanová a Toni Revolori (ale i producent Jeremy Dawson) v pátek nasedli do vlaku Berlín-Praha (byl s nimi prý i Bill Murray, ale ten se v sobotu zase vrátil do Berlína). Grandhotel Budapešť coby tvůrčí delegace v sobotu večer slavnostně uvedli v Lucerně - a odpoledne předtím absolvovali tiskovou konferenci s vybranými novináři. Mezi těmi jsem díky laskavosti distribuční společnosti byla i já. (Mnohokrát děkuju, CinemArte!) Recenzování filmu se budu věnovat jindy - jen poznamenám, že z něj nejsem zdaleka tak nadšená jako publikum v Berlíně či americká kritika.

Pokud jde o tiskovou konferenci, kamarádská atmosféra, která prý tradičně panuje u Andersona  na place, se přenesla i do salónku pražského hotelu Kempinski. Nakonec si pro sebe všechen prostor neukradl žoviálně sympatický Jeff Goldblum (i když to na začátku tak vypadalo), který sice ve filmu hraje jen menší roli, ale za konferenčním stolem ho bylo plno. Středobodem setkání byl Wes Anderson - elegantní, tichý, zdvořilý, má krásné ruce, které se vyplatí sledovat, když mluví. Ronanová je těsně před svými dvacetinami (které oslaví 4. dubna) nádherná a působí chytře, ale skoro nikdo se jí na nic neptal. Nikoho moc nezajímal ani téměř neznámý Toni Revolori, který v Grandhotelu Budapešť - vedle Ralpha Fiennese - hraje hlavní roli.

Některé momenty tiskovky byly docela zajímavé. Po otázce, jak je film přijímaný, nám totiž Goldblum poradil, abychom se podívali na internet a pak dali tvůrcům vědět - načež do rozhovoru s konkrétními čísly zasáhli Tomáš Baldýnský a František Fuka (který tiskovku překládal). Franta pak přítomným rázně objasnil, jaký je matematický rozdíl mezi průměrným percentuálním hodnocení na stránkách rottentomatoes a metacritic. Pro Goldbluma (fanouška rottentomatoes) je ovšem jakékoli hodnocení pod sto procent  urážkou. :-)  Hotel Budapešť je plný hvězd, které se ovšem na plátně často jenom mihnou. Což je případ třeba Owena Wilsona, Jasona Schwartzmana nebo Murrayho - což jsou herci, kteří s Andersonem spolupracují opakovaně. "Je zřejmé, proč to dělají," vysvětlila Saoirse Ronanová (která si u Andersona zahrála poprvé). "Na natáčení panuje rodinná atmosféra, všichni společně žijí, společně jedí, společně dělají na filmu. S Wesem neexistuje hranice mezi společným životem a společnou prací. A navíc je to všechno zábné."

Jeff Goldblum se za žádnou mezinárodní hvězdu nepovažuje, takže ho Anderson nemusel nijak přemlouvat, aby si v jeho filmu zahrál. "Jakýkoli herec je nadšený, když u něj může hrát, nikoho nemusí přemlouvat. Wes je někým mezi Stevenem Spielbergem a Robertem Altmanem. Má černý pás v tom, jak umí vyprávět příběhy a natáčet filmy," jásal Goldblum. "Způsob, jakým nahlíží do lidské duše, je unikátní. Je to šaman."

Šaman Anderson v závěrečných titulcích Grandhotelu Budapešť  přiznává inspiraci dílem Stefana Zweiga. Při práci na scénáři ovšem prý byl pod vlivem řady dalších tvůrců - také režiséra Ernesta Lubitsche. "Lubitsche jsme vykrádali stejně jako Zweiga", poznamenal Anderson. "Snažili jsme, aby náš snímek působil  jako film, který se sice odehrává v Evropě, ale vznikl v Hollywoodu, kde ho režíroval nějaký evropský režisér. Něco jako Obchod za rohem nebo Být, či nebýt.

Fiktivní země Zubrowka (nazvaná podle polské vodky), ve které se příběh odehrává, je kombinací Rakouska, Maďarska, Německa a České republiky. "Je to pohled cizince - Američana - na Evropu," vysvětlil režisér. "Náš příběh se odehrává současně ve dvou městech, velkém a malém. Inspirací pro to lázeňské město se staly Karlovy Vary, respektive starý Karlsbad. A naše město Lutz je ve skutečnosti Praha. Pobýval jsem v Praze už několikrát předtím a jeho charakter znám už docela dobře." Předlohou pro Goldblumovu postavu byl americký velvyslanec v Praze (jméno Goldblumova hrdiny je pak složeninou ze jmen dvou maďarských kameramanů pracujících v Hollywoodu - jeden z nich je László Kovács).

Otázka, proč se Hotel Budapešť rovnou nenatáčel v Čechách, byla potom samozřejmě logická.

"Hledali jsme pro ten film inspiraci, ale také jsme potřebovali jistou formu daňové podpory. Při natáčení je normální, že hledáte lepší podmínky" upozornil Anderson na situaci, která ho před rokem donutila realizovat Grandhotel Budapešť v Německu. Podle producenta Jeremyho Dawsona (který s Andersonem spolupracuje už poněkolikáté) našli v Berlíně a v Görlitzu všechno, co potřebovali... Což nic nemění na tom, že nový film Wese Andersona je jedním z řady hollywoodských projektů, které by se nenatáčely v Česku kvůli chybějícím pobídkám.     

pátek 7. února 2014

Dědictví aneb Kurvaseneříká

První dáma českého filmu Věra Chytilová oslavila 2. února pětaosmdesátiny - a na mediální úrovni se jí dostalo různých dárků. Sehrát v televizi Sedmikrásky, Hru o jablko a Faunovo velmi pozdní odpoledne byl výborný nápad. Výrazně podivnějším prezentem je ovšem premiéra volného pokračování její komedie Dědictví aneb Kurvahošigutntag. Možná jde však o jiný souběh okolností – od 5. února je ke koupi bývalá farma Bolka Polívky v Olšanech na Vyškovsku. A ta hraje ve filmu Dědictví aneb Kurvaseneříká důležitou roli, i když ve filmu Roberta Sedláčka k reálně existujícímu domu přibyla ultranevkusná moderní přístavba. Z výšin své věže se hrdina filmu v Polívkově podání kochá pohledem na svůj malý, bezpečný svět...

Nakolik ironicky architektonický slepenec vystihuje prostor, který si za uplynulých dvaatřicet let vykolíkoval autor scénáře a představitel hlavní role Bolek Polívka? To ponechme stranou. Polívkovo filmové alter ego, Bohuš Stejskal, zůstává buranským zbohatlíkem, který zjistil, že některé věci se za peníze koupit nedají. Nový příběh zastihuje zestárlého a etablovaného Bohuše v okamžiku, kdy ovdověl. Nenahraditelná Vlastička však na místním hřbitůvku jen tak nečinně neodpočívá - zjevuje se zmatenému vdovci, aby korigovala jeho úlety. 

Když jemnohmotné manželce v pravou chvíli helfne dospělá dcera Stejskalových (Anna Polívková) a přidají se některé další postavy z minulého dílu, stane se očividným, že divák o hrdinu vůbec nemusí mít strach. Bohuše tak samozřejmě neohrozí ani párek vypočítavých právníků (Ivana Chýlková, Karel Heřmánek), kteří ho chtějí zatáhnout do koupě zchátralého zámku a brutálně na něm vymáhají smyšlený dluh. 

Ani alkohol, ke kterému se vrací po sedmi letech abstinence, hrdinu nového Dědictví nesejme. Furiantsky pochlastávající, žvanivě rozcapený Bohuš totiž z rozhodnutí autorů filmu musí zůstat od začátku do konce divákovým zábavným kumpánem. Sedláček s Polívkou jsou k němu naprosto loajální, takže nepopisují notorika, nebezpečného sobě i svému okolí, ale kámoše, se kterým se máme ztotožnit. Když se Bohuš vrátí ke svým kořenům a nasadí si dávnou rádiovku hořčičné barvy, dokáže přechčít i ty doktory v protialkoholní léčebně! K tomu, aby byl svůj, totiž vlastně žádný alkohol nepotřebuje, že.

Což je – v souvislostí s neochotou vystavět přesvědčivý příběh - námět pro moralitku hodnou Bakalářů. A v tomto filmu najednou není o čem - a jak - hrát.

Ještě větší režisér, než jsme doufali

Chytilové Dědictví bylo v první polovině 90. let nejchytřejším z řady filmů reflektujících temné stránky porevoluční společnosti. Zdá se ovšem, že Robert Sedláček zmarnil svůj post nepokorného kritika současné české reality, když se omezil na nekonečné filmařské žvanění, adekvátní tomu Bohušovu. Komedii se subjektivní metráží „dvanáct hodin nepodmínečně“ stráví divák čekáním na vtip. Když úzkostnou nudu konečně naruší nějaká ta legrace, působí to spíš jako omyl. 

Ale možná to je jinak – možná je nové Dědictví jen nosičem dalších nonšalantně podvratných gest, kterými Sedláček provokativně zpestřuje některé své žánrově zabarvené snímky. Po krimi ve snímku Rodina je základ státu a v televizním filmu Ženy, které nenávidí muže má možná dostat na frak populistická komedie v Troškově stylu. Sedláčkovo Dědictví je antidramatické a nevtipné možná záměrně: chybějící příběh a psychologie postav proměněných v nezajímavé figurky jsou úmyslné... A i ta Dagmar Veškrnová-Havlová, nalíčená a režijně vedená jako parodie na sacharínovou zombii, je pak nenáhodnou součástí obludného panoptika korunovaného Karlem Gottem, s gustem pějícím při cimbálovce!

Dědictví tak může být další Sedláčkovou zlobnou, živelnou poznámkou na okraj „pravidel lži“, která pro něj představují už samotné požadavky na film počítající s platícím publikem. (Napovídají tomu i titulky, v obraze komentující scény s golfovým resortem či protipožárními dveřmi jako product placement.) Pokud skutečně jde o úmyslný autismus ve stylu „žánry jsou komerční a tudíž nemravné“, je ovšem pochybná mravnost samotného režiséra. Robert Sedláček ve svém novém filmu zmarňuje zajímavé herce (tím nemám na mysli znaveného a nervózního Bolka Polívku, ale spíš jeho dceru Annu či Arnošta Goldflama). A dehonestuje krásu moravské krajiny, autenticitu moravských lidovek, mimoděčnou eleganci pasoucích se koní ...i hodnotu starého, dobrého chlastu.

V novém Dědictví je ponížen i „buranský“ – fekální a sexuální - humor, za který kdysi dostala od nás, krátkozrakých kritiků, vynadáno i Věra Chytilová. Nechal se Sedláček převálcovat žánrem, svým hrdinou a jeho představitelem? Nebo to vše naopak využil ke skotačení ve svých „artově“ zajímavých frustrací?

Ve vztahu ke sponzorům, producentům i divákům to každopádně považuji za nesolidnost. A ve vztahu k odkazu Věry Chytilové za hrubost. Kurvaseneříká se možná jednou – v kontextu Sedláčkova rozvrkočeného a zuřivého díla - dočká milosrdnější reflexe.

Ale dneska, Sedláčku, ...kurva. 

Dědictví aneb Kurvaseneříká
Česko 2014, 106 minut
Režie: Robert Sedláček
Scénář: Bolek Polívka
Kamera: Michal Krejčí
Hrají: Bolek Polívka (Bohuš Stejskal), Arnošt Goldflam (Arnošt), Karel Heřmánek (manžel), Ivana Chýlková (Ulrichová), Jiří Pecha, Anna Polívková (Anna), Jitka Čvančarová (Rovnerová), Marian Roden (Reisman) Dagmar Veškrnová-Havlová (Vlastička), Jiří Pecha (dr. Strážný), Karel Gott (Karel Gott), Miroslav Donutil (Ulrich)
Premiéra: 6. února

čtvrtek 6. února 2014

Pět let Alenčina blogu

Na tomhle virtuálním písečku si stavím hrady z písku už pět let - první příspěvek - recenzi na filmeček Underworld: Vzpouru Lycanů - jsem totiž na Alenčině blogu uveřejnila 30. ledna 2009. Tahle stránka má od svého založení už víc než půl milionu návštěv. K dnešnímu dni jsem na ní uveřejnila víc než 900 textů (z toho 894 v hlavním panelu). S potěšením musím konstatovat, že v uplynulém roce dlouhodobě nejčtenější příspěvek (týkající se velice urážlivého mailu, který mi před třemi a půl roky napsal jistý ostrovtipný kolega kritik) ve čtenosti předběhly dva jiné texty. Textík Vítejte ve 3D je jistě opakovaně čten víceméně omylem - vyhledávače ho zřejmě nabízejí čtenářům bažícím po něčem docela jiném než po mé verzi historie stereoskopické projekce. Zato recenze Prokletého ostrova, která je nyní druhým nejčtenějším textem na Alenčině blogu, byla před čtyřmi lety pokusem vypořádat se se ctí  se Scorseseho hlavolamem - a jak se zdá, pořád ještě si nachází nové čtenáře. Podobně je na tom tři roky stará recenze jiného diváckého hlavolamu - Snyderova Sucker Punche (pátý historicky nečtenější text).

Zájem o tyto poměrně staré příspěvky samozřejmě vzniká jejich dalším sdílením - a je to docela zajímavý pocit, že internet, vnímaný mnohdy jako sběr pomíjivé pěny dní, je trvalejší lecjakého papíru. Navzdory tomu, že mi občas někdo ještě na provoz blogu pošle nějaké peníze (všem svým přispěvatelům velice děkuju!!!), jsem se nicméně už smířila s tím, že blogováním nezbohatnu. A čtenáři - jak doufám - se zase už smířili s tím, že na Alenčin blog něco píšu jen tehdy, když mne nehodí termíny s nějakou placenou prací. Proto sem píšu výrazně méně než dřív, a většina příspěvků nebyla napsaná pro potřeby blogu, ale pro nějaké tiskoviny.

Snad vás, milí čtenáři, potěší aspoň to, že navzdory různým tvůrčím blokům a existenčním a existenčním úzkostem s tím psaním nehodlám seknout úplně. Takže vzhůru do nového Alenčího roku.

Alena Alma Prokopová
      

středa 5. února 2014

Koyaanisqatsi

Podobně jako samotné enviromentální hnutí, i filmové dokumenty o životním prostředí a prostoru lidského bytí jsou často zatížené ideologií. Propagační cíle a politické akcenty pak deformují a oslabují i snímky, které by klidně obstály samy o sobě - třeba jen díky působivosti vlastních obrazů. Jedním z příkladů, jak se s tímto úskalím vyrovnat, zůstává už dvaatřicet let dokumentární esej režiséra Godfreyho Reggia Koyaanisqatsi.

Divácky podmanivý snímek se do českých kin vrací díky péči Asociace českých filmových klubů, která ho uvádí v rámci putovní přehlídky Projekt 100. Stejně jako ostatní filmy z letošní várky, také Koyaanisqatsi diváky osloví i prostřednictvím restaurované, digitální podoby. A stejně jako u Kubrickovy kultovní sci-fi 2001: Vesmírná odysea, Menzelova oscarového dramatu Ostře sledované vlaky a Tarantinova morytátu Pulp Fiction – Historky z posvětí, i u Reggiova filmu citlivá renovace zdůrazňuje jeho audiovizuální kvality.

Obrazová nádhera snímku, kterým bývalý duchovní Reggio v roce 1982 úspěšně debutoval, se opírá o experimentální „vypravěčský“ styl. Ten se obejde bez mluveného slova, nikoli ovšem bez hudby Phila Glasse. Dokumentární záběry jsou většinou vychýlené z reálného časoprostoru prostřednictvím zpomalení či časosběrné techniky. Diváka pak naléhavě oslovují právě díky kongeniálnímu propojení s minimalistickými kompozicemi hudební legendy. Glass, jehož dokumentární portrét Godfrey Reggio natočil v roce 2007, má lví podíl i na působivosti dalších dvou části režisérovy slavné „qatsi trilogie“ – na snímcích Powaqqatsi (1988) a Naqoyqatsi (2002).

V historii filmového dokumentu najdeme jen málo příkladů takové „dokonalé“ spolupráce mezi režisérem a skladatelem – a o tom, že změna někdy způsobuje zásadní narušení rovnováhy, svědčí i obdobně pojaté dokumenty Baraka – Odysea Země a Samsara. Ty později realizoval Ron Fricke, který se na Koyaanisqatsi podílel jako kameraman a střihač.

Meditace o apokalypse

Název filmu je převzatý z jazyka kmene indiánů Hopi a v překladu prý znamená „chaotický život“ či „život volající po změně“. V úvodní části trilogie, věnované různým aspektům vztahů mezi lidmi, přírodou a technologií, formuloval Godfrey Reggio své myšlenky i radikální poetiku. Projekt odstartovala „přízemní“ pobídka - suma čtyřiceti tisíc dolarů, která zbyla na účtu Institutu regionální výchovy v Novém Mexiku, pro nějž režisér dělal multimediální kampaň proti narušování soukromí. O prosazení a distribuci Koyaanisqatsi se pak zasadil režisér a producent Francis Ford Coppola (druhému dílu podobně pomohl George Lucas a třetímu Steven Soderbergh).

Projekt vznikající s přestávkami sedm let strádal nedostatkem financí i proměnami koncepce i technického zázemí. Reggio s Frickem začali pracovat bez scénáře a nejdřív jen natáčeli všechno, co se jim zdálo do vznikajícího filmu vhodné. Obrazy z hektických městských ulic a průmyslových aglomerací se ovšem nakonec v jejich filmu snoubí s fascinujícími přírodními záběry, evokujícím situaci nevyhnutelného konce životního cyklu – a z celku cítíme jasný vnitří řád.

Přestože Glassovy hudební skladby obrazy s mimořádnou silou rytmizují, Reggiův snímek má vlastní niternou kompozici, vycházející z konfrontace dvou navenek protikladných pocitů – prožitků zmaru a krásy. Zážitek z Koyaanisqatsi připomíná řízenou meditaci o blížící se apokalypse, která je nevyhnutelná, ale neznamená nutně konec lidstva. Reggio se vrací k otázkám spouvisejícím s vývojem moderních technologií a jejich vlivem na přirozené prostředí člověka. Tyto otázky se dnes ovšem jeví jako příliš sugestivní: návrat k původním životním prožitkům a formám je přece ryze akademickou záležitostí. Ve srovnání s jiným režisérem, který se dlouhodobě zabývá obdobnými tématy – velmi lidským a současně ironicky podvratným Wernerem Herzogem – tak Reggio sám sebe zahání do abstraktní roviny.

Koyaaniswqatsi se tak sice naštěstí neuchyluje do zrádné náruče politické angažovanosti, jeho tvůrce v sobě ovšem nezapře bývalého učitele, který má nakonec rád každý chaos pěkně pod kontrolou. 

(Tento text jsme napsala pro Lidové noviny. Za možnost uveřejnit ho i zde děkuji.)


USA 1982, 86 minut
Režie: Godfrey Reggio
Premiéra: 30. 1.