Prohledat tento blog

sobota 30. října 2010

Čtyři lvi

Idioti ve službách teroru
Zrovna ve dnech, kdy se teroristé zase jednou zjevně aktivizují, je účelné položit si otázku, která nedávno padla v souvislosti s filmem Čtyři lvi v anketě na tomto blogu: Jde si z teroristů dělat legraci? (Z hlasujících čtenářů na ni mimochodem záporně odpovědělo jen devět procent, zatímco 6% se naopak přihlásilo k žertovné "teroristické" odpovědi Film jsem neviděl, ale je opravdu špatný, nesouhlasím s ním a vůbec - musím se soustředit na akci.)


Přípravy na akci jsou plné chyb a hádek
Britský scenárista, herec a celovečerně debutující režisér Christopher Morris si myslí, že legraci si z teroristů dělat jde - a mysleli si to zjevně i pořadatelé MFF Karlovy Vary (kde se Čtyři lvi úspěšně hráli v sekci Fórum nezávislých) a festivalu Sundance (který si film vybral do své soutěže), společnost HCE (která film u nás distribuuje) a diváci a kritici po celém světě (kde se snímek hraje)... Myslím si to i já. Všichni jsme tak nejspíš pro muslimské radikály potenciálními kandidáty na uvalení fatvy. Přidejte se k nám - je to snadné. Stačí si zajít do kina (což mělo v úmyslu 71% hlasujících) a bavit se na černé komedii o čtveřici mladých Palestinců, pokojně naturalizovaných v Británii, kteří se rozhodnou stát se sebevražednými teroristy a vyhodit se do povětří - spolu s co největším množstvím obětí - během Londýnského maratonu.

Vzkaz nevěřícím psům
Na rozdíl od korektních (především evropských) snímků, které si teroristy zvolili jako své hrdiny a pokoušejí se je "pochopit" a tím jistým způsobem omluvit a legitimizovat, je Morrisův film naprosto nekorektní: jeho protagonisté jsou naprostí idioti, jednají infantilně a nelogicky,  během příprav na svůj zločin zpackají, na co sáhnou, a o islámu a terorismu mají navíc jen mizivé povědomí opírající se o nepochopené fráze a gesta odkoukaná z médií. To ovšem vůbec neznamená, že nemohou vrchovatě naplnit svůj šílený cíl - a právě v tom se Čtyři lvi liší od "neškodných" oslav imbecility typu samoúčelně zlovolného Borata či od v jádru salónně poetické montypythonovské tradice.

Hurá na maraton
Tomu, že jedinými obětmi zhůvěřilých packalů nezůstanou jen chudinka najatá vrána a náhodně zasažená ovce, během sledování filmu jaksi nemůžete uvěřit. Nevěříte tomu nejspíš ani ve chvíli, kdy čtveřice vyrazí do centra Londýna a v maškarních kostýmech se rozhodne vmísit mezi supící maratónské běžce - podobně jako nejspíš nevěříte tomu, že právě vy nebo vaši blízcí se stanete obětí podobných šílenců...

Nedobrovolně bojuje  za islám!
Nejspíš jsme si zvykli považovat komedii za neškodný a harmonizující žánr (a "hezká česká" podoba žánru tomu nepochybně napomáhá). Čtyři lvi ovšem nejsou hezký film: nezapřou inspiraci britským sociálním žánrem, jehož autentičnost kombinují se sitcomovou nevázaností s někdy až monotónním výsledkem. Brutální gagy a pointy na dané téma vám ovšem nejspíš vynahradí fakt, že objektivně vlastně nejde o moc dobrý film: Morrisův snímek je totiž rozhodně zajímavějším a výmluvnějším politikem než filmovým dílem.

Nepochybně však může zafungovat jako okamžitá, účinná katarze. Smích uvolní skrývanou, nastřádanou hrůzu narůstající dalšími a dalšími zprávami z médií. Pocit ohrožení, které nás nejspíš bude provázet zbytkem našich životů, na chvíli přehluší osvobozující a hysterický řehot. Možná není "morální" a "správné" smát se - no a co?

Four Lions
VB 2009, 97 min
Režie: Christopher Morris
Scénář: Jesse Armstrong, Sam Bain, Simon Blackwell, Christopher Morris
Kamera: Lol Crawley (supervize)
Hrají: Benedict Cumberbatch (Ed), Kayvan Novak (Waj), Nigel Lindsay (Barry), Craig Parkinson (Matt), Riz Ahmed (Omar), Preeya Kalidasová (Sophia), Julia Davisová (Alice), Arsher Ali (Hassan)
Premiéra v ČR: 21. 10. 2010

P. S. O tom, že si z teroristů lze dělat legraci, podává důkaz i animovaný seriál Ahmed and Salim. Mladí izraelští autoři Tom Trager a Or Paz se v něm opravdu hodně inspirovali South Parkem a v podstatě to celé zase není moc dobré, ale pocit katarze je podobný, jako u Čtyř lvů. Zde je ukázka:



P. P. S. Jedním z nejčastějších chlapeckých jmen v Evropě je prý Muhamed.

pátek 29. října 2010

Eva Zaoralová: Medaile za zásluhy

Pochvalným mručením jsem včera v závěru televizního přenosu z pražského Vladislavského sálu okomentovala fakt, že Václav Klaus vyznamenal medailí Za zásluhy Evu Zaoralovou - první dámu české filmové kritiky, publicistku, překladatelku a letitou aktivistku za dobrý filmový vkus. Tohle ocenění by bylo správné, i kdyby Eva nebyla čímsi jako mojí milou a legitimní profesionální vílou: když jsem se učila číst o filmu, prováděly mne omezenou a paskřivou normalizační dobou i její neúhybné texty prosazující neomylný cit a vkus. Pak mne učila filmovou historii na FAMU, laskavě mi oponovala diplomku o Stevenu Spielbergovi a posléze mi umožnila publikovat ve Filmu a době výcuc z ní, což byl můj první text uveřejněný tiskem.  

Do Filmu a doby píšu dodnes (ano, zrovna teď jsem ve skluzu se svým ultimativním textem o Nolanově Počátku) - a nemá cenu vypočítávat, kdy a kde na mne Eva během čtvrtstoletí mé profesionální činnosti uplatnila svůj dobrý vílí vliv. (Například mi někdy před čtrnácti-patnácti lety nabídla možnost externí spolupráce s programovým oddělením karlovarského festivalu - a tahle sezónní práce stále tvoří důležitou součást mého rozviklaného pracovního roku.) Pokud někdy ulítávám nebo se mi příliš vzdouvá ego, zůstává pro mne existence Evy Zaoralové pevným bodem na obzoru. Ta medaile mi přichází vhod i jako důkaz, že všechno poctivé lidské snažení není tak nesmyslné, jak se mi v těchto dnech jeví vinou zlodějského, prolhaného nakladatele mé knihy o Kukym. 

úterý 26. října 2010

Iluzionista: mezi realitou a (o)kouzlením

Harmonické soužití neobvyklé "rodiny"
Všichni vědí, co se většinou stane, když chlapec potká dívku: vznikne romantická komedie. Co se ovšem stane, když potká  kouzelník dívku? Rozhodně nepůjde (jen) o story o lásce - to ostatně naznačuje už inspirace "skutečným příběhem", který výtvarníkovi Sylvainu Chometovi poskytl vztah herce a režiséra Jacquese Tatiho k jeho nemanželské, odcizené dceři. V animovaném filmu Iluzionista tak mezi postarším, zdvořilým, staromládeneckým francouzským kouzelníkem a vyplašenou, zasněnou dívenkou ze skotského zapadákova vznikne cudné, starosvětské pouto, podobné spíš vztahu otce a dorůstajícího potomka.  


Nová zábava: elektrifikovaní vlasatci
Pocit melancholie a nostalgie, tedy pocitů směřujících zpět, do minulosti, je ve filmu spojený s postavou kouzelníka, jehož jediným nedobrovolným životním partnerem byl dlouhá léta jen nerudný králík vytahovaný  na jevišti zas a znovu z klobouku. Protože vyprávění se odehrává v 50. letech, není Iluzionista jen vyprávěním o stárnutí, ale i příběhem o zanikajícím světě poctivé, "ruční" zábavy (zkuste k cylindru nonšalantně vytáhnout králíka z nadváhou). Tu ze středu zájmu  dosavadního hrdinova publika vytlačuje moderní podívaná opřená o efekty, ve filmu zastoupená bigbeatovou kapelou elektrifikovaných vlasatců.

Malá venkovanka se mění v ženu
Starý kouzelník se svými tichými, zaprášenými triky proti ní nemá samozřejmě šanci - a nachází pochopení jen u rozpačité, nemotorné, mladičké venkovanky, v jejíž společnosti se ve skotském Edinburgu pokouší začít nový život. Mimochodem se tak postará o to, aby z jeho dětské chráněnky (prostřednictvím dámských lodiček a šatů) začala vyrůstat půvabná, sebejistá mladá žena. I v pygmalionském příběhu, který se obejde beze slov, je vývoj neodvratný a tedy ničivý pro všechno, co jistou dobu znamenitě fungovalo: podivný pár se se uvnitř svého vztahu pohybuje na křehké hranici mezi realitou a (o)kouzlením, což jednoho dne musí samozřejmě skončit. Iluzionista tak není animovaným příběhem určeným z popukání rozesmátého publika - stejně, jako jím nebyl Chometův předchozí celovečerní animovaný projekt, Trio z Belleville (2003).

Kouzelník tváří v tvář svému předobrazu
Jak známo, taškařicemi nebyly ani filmy Jacquese Tatiho, jehož komediální postava - pan Hulot - byla vzhledem i chováním předlohou pro hrdinu Iluzionisty, který vznikl na základě komikova nerealizovaného scénáře z roku 1956 (Tatiho filmy Jede, jede poštovský panáček/1949, Prázdniny pana Hulota/1953, Můj strýček/1958 a Playtime/1967 nedávno na DVD vydala společnost Levné knihy a na letošní LFŠ v Uherském Hradišti mu byla věnována důstojná retrospektiva).
Děj se měl původně odehrávat v Praze.

Tatiho poetický svět neevokuje jen příběh Chometova filmu, ale i cizelovaný, jemný a úsporný výtvarný styl, smysl pro poetický gag, nedůvěra k dialogu ve prospěch výmluvnosti filmového obrazu i "pomalá" a klasicky vyhlížející animace. Ta se, i když film vypadá jako nekompromisní odpověď hollywoodské počítačově animované zábavě, neobešla bez "neviditelné" digitální podpory. Použití sofistikované techniky připomíná, že by byla chyba chápat Iluzionistu jako nějaký ryze staromilský projekt, který zahlíží na veškerý pokrok a drží se zuby nehty zanikající a zastaralé technologie.

Podobně jako se panu Hulotovi (i kouzelníkovi) daří neustále balancovat na samé hranici "socializace" v normálním, pragmatickém světě, aniž by se mu přizpůsobil a podlehl mu, vytváří i Chomet osobitý svět, který pracuje - bez hořkosti - s pocity porážky, nepřizpůsobivosti a zániku. Vývoj Iluzionista vnímá jako nevyhnutelný - i když s ním vehementně nesouhlasí a nabízí divákovi velmi přesvědčivé argumenty pro to, aby si v srdci nechal místo pro okouzlení starým, otřeseným světem klasické iluze.  

L'illlusioniste
Francie / Velká Británie 2010, 90 min., titulky
Režie: Sylvain Chomet
Premiéra: 21. 10. 2010

P.S. V ukázce dobře vidíte, že ovládat hbité a energické triky není všechno:

čtvrtek 21. října 2010

Red

Abyste se na tomhle filmu pobavili, nemusíte znát stejnojmenný grafický román Warrena Ellise a Cullyho Hamnera, ale nejspíš byste měli znát Bruce Willise, Morgana Freemana, Helen Mirrenovou a zvláště Johna Malkoviche. Na akční komedii režiséra Roberta Schwentkeho se totiž celkem hodí profláknutý výraz "herecký koncert" především v případě, že máte dané interprety rádi. Pokud jde o žánr koncertu, jde o bigbeat s bluesovými vstupy.  

Mohlo to dopadnout strašně - podobně jako třeba cruiseovka Zatím spolu, zatím živí. Také ve filmu režiséra, který natočil nikoli špatné snímky Tajemný let a  Zakleti v čase, se totiž vyskytuje bývalý, protřelý tajný agent a hystericky vyjukaná děva, která se rychle přizpůsobuje drsné akci. Rozdíl není ovšem jen v tom, že místo Toma Cruise a Cameron Diazové ve filmu Red hrají Bruce Willis (který v podobně tlumené, romanticko-akční poloze nebyl nikdy lepší) a sympaticky neokoukaná Mary-Louise Parkerová.

Rozdíl je v tom, že režisér Schwentke se v příběhu party důchodců-zabijáků (kteří se společně vydají do akce proti nečestnému  prezidentskému kandidátovi, jenž se pokouší prostřednictvím dezorientované CIA zlikvidovat svědky svého dávného poklesku) pohybuje prakticky celou dobu na hranici lehounké nablblosti. Ale současně ji nikdy nepřekročí -  takže se nejspíš přistihnete, že vám v kině na tváři pod milosrdnou rouškou tmy proti vaší vůli vykvétá blažený úsměv...

Titul filmu bezprostředně nesouvisí s červenou (jde o zkratku označení Retired Extremely Dangerous - "v důchodu, extrémně nebezpečný", kterou CIA přisoudí hlavnímu hrdinovi Frankovi Mosesovi) a ve filmu také nenajdete žádné "skutečné" násilí, i když vám tam před očima hynou desítky lidí. V rámci comicsové stylizace jde ovšem o figurky bez fyziognomie, jež většinou jen zahlédnete na horizontu, kterak se chystají hrdinovi smrtelně škodit.

Komediální stylizace ovšem končí ve chvíli, kdy jde o polodetaily a detaily tváří hlavních hrdinů: dokonce i postava paranoidního Marvina, který cítí ohrožení všude kolem sebe, má v kašparském podání Johna Malkoviche svou hrdost a hodnotu (už proto, že ohrožení se nachází skutečně všude kolem něj). "Důchodcovský" herecký ansámbl bývalých profesionálních zabijáků (jehož nejmladší složkou je pětapadesátiletý Willis a nejerotičtější - bez nadsázky - pětašedesátiletá "Královna" Mirrenová) naopak dostává prostor pro jemnou a propracovanou "psychologickou" akci. Schwentke prokazuje nebývalý smysl pro správné načasování, takže nenatočil pouze žertovnou rodriguezovskou žánrovou parodii nabitou honičkami a detonacemi, ale také (a především) film, který má srdce. V akční změti totiž nikdy nezapomíná, jaký "kultovní" herecký potenciál má k dispozici, a beatový rytmus tak zpomaluje ve prospěch bezmála lyrických pasáží, ve kterých dopřává svým hercům, aby si v klidu vychutnali vtipný dialog nebo dotáhli k dokonalosti potřebnou grimasu.

Není žádným překvapením, že vyprávění balancuje na ostré, křehké hranici mezi sarkasmem a vážností: najednou zjistíte, že vám na hrdinech jaksi záleží a že se zdá mít smysl i jejich (vnitřně samozřejmě dokonale vyprázdněná) mise. Asi bych se tolik nebavila, kdybych zrovna v úterý v televizi nebojovala se Třemi dny Kondora (1975): příběh o zkorumpované americké vládě, které šlo vždycky jen o ropu a které jde na ruku i tajná služba, se technicky odehrává jen šest let před špinavou misí v Guatemale, které se kdysi zúčastnil Frank Moses. Celé světelné roky ale dělí Pollackův vážně míněný (a z dnešního pohledu prvoplánově naivní) politický thriller od Schwentkeho filmu, který je jen navenek naivní a bezstarostný. Důsledně totiž opěvuje vypjatý individualismus sarkastiských, asociálních hrdinů a navzdory "politické" zápletce veškerou politiku nonšalantně zakopává pod stůl, protože nestojí za naši pozornost.


Volně řečeno s Villiersem de L'Isle-Adam, jaká nuda je skutečnost! Přenechme svým sluhům (nebo divákům), aby ji žili za nás.

Zajímavá je i otázka věku hrdinů: svět je v Red srovnaný docela současně, protože tenhle film o postarších hrdinech není určen postarším divákům: na Mosesově politické mapě nejsou Američani a Rusové protivníky (a proto hrdina může jít  do party ser starým nepřítelem Ivanem v podání Briana Coxe), ale stará a mladá generace. Nedá se odhadnout, jestli Schwentkeho film spolu s nostalgickým akčním thrillerem Sylvestera Stalloneho Expendables: Postradatelní pokládá základ nějakého módního trendu, "staří" hrdinové jsou každopádně podáni natolik přitažlivě, že mladší divák nemá při sledování filmu valnou šanci uhájit svůj přirozený životní koncept (podobně jako hrdinův o generaci mladší nepřítel, schopný agent CIA Cooper, který se musí rozhodnout, zda sloužit vlasti a komisní šéfové, nebo se postavit na stranu svých nesrovnatelně zkušenějších protivníků).


Je přitom zajímavé, že jde o konfrontaci generace starší (ale nikoli vysloveně staré) s generací mladší (ale nikoli vysloveně mladou, jejíž věk by odpovídal věku většinového publika). Nejmladší generaci tak ve   vyprávění zastupují Cooper v podání Karla Urbana (zhruba čtyřicátníka) a Mosesova láska z úřadu sociálního zabezpečení, která vykazuje v podání šestačtyřicetileté Parkerové všechny známky chronického, věčného děvčete. Když si doplníme, že Cooperova šéfka v podání Rebeccy Pidgeonové je zhruba v jejich věku, stejně jako představitel padoušského viceprezidenta Stantona, Julian McMahon, pracuje film zjevně s čímsi jako s "posunutou věkovou hranicí". "Mladé", profesionálně a sociálně aktivní postavy ve vyprávění jsou tak vrstevníky režiséra (Schwentke je ročník 1968) a tedy ve věku srovnatelném s věkem rodičů pomyslného cílového diváka filmu.

Staří protagonisté Red tak naplňují odlišný koncept než třeba zestárlí mušketýři v Muži se železnou maskou (1998), kteří měli působit jako reálně fyzicky zchátralí */. Deklarují idealizované stav stáří směrem k mladšímu publiku, které skutečně nevidí valného rozdílu mezi Willisem (jenž ani s přimhouřeným okem nesplňuje limitní důchodový věk) a třiasedmdesátiletým Freemanem. Oba herci/postavy patří mezi staré - jako takoví však současně účelně fungují v soudobém popkulturním prostoru, kde je "mladý" design ideálem i normou. Moses a jeho kamarádi jsou tak na tom fyzicky, psychicky i názorově lépe než většina z diváků - a to včetně Freemanovy postavy, která bojuje s posledním stádiem rakoviny.

Jediným skutečným reprezentantem věčného mládí je tak v rámci téhle paradoxní optiky třiadevadesátiletý představitel archiváře CIA Ernest Borgnine.

*/ Noblesního, zestárlého Athose si tam mimochodem zahrál právě John Malkovich

V comicsu je Moses určitě starší 
Red
USA 2010, 111 min, titulky
Režie: Robert Schwentke
Scénář: Jon Hoeber, Erich Hoeber (podle grafického románu Warren Ellise a Cullyho Hamnera)
Kamera: Florian Ballhaus
Hudba: Christophe Beck
Hrají: Bruce Willis (Frank Moses), Morgan Freeman (Joe), Mary-Louise Parkerová (Sarah), Helen Mirrenová (Victoria), John Malkovich (Marvin), Karl Urban (agent Cooper), Richard Dreyfuss (Dunning), Brian Cox (Ivan), James Remar, Ernest Borgnine (archivář)

Premiéra: 28. 10. 2010

úterý 19. října 2010

Recenze DVD: Parva Rubra Cuculla

Neboť plných 18 procent čtenářů hlasujících o možnostech vylepšení tohoto blogu se přihlásilo k požadavku většího množství DVD recenzí, ráda bych doporučila vaší pozornosti osobitý nízkorozpočtový horor Parva Rubra Cuculla, který s podtitulem Remake vydala zatím téměř neznámá společnost LVPA (též Lupa). (Její stránky, které si můžete navolit i v české verzi, naleznete tady. V příslušném oddílu věnovaném recenzovanému filmu najdete dokonce třeba i plné znění textu, o který se film opírá). Délkou sice krátkometrážní, ale významem pozoruhodný film, o který zatím žádný z českých kinodistributorů překvapivě neprojevil zájem, vychází z divadelního představení, které se však od své premiéry v roce 2006 vyvíjelo a měnilo - a nakonec si našlo i rovnocenný a originální filmový výraz.  Filmová Cuculla má daleko do pouhého statického záznamu: je totiž plnohodnotným dílem, ve kterém divadelní poetiku nahrazuje mnohovrstevnější a dynamičtější vyjadřování filmové. To čerpá svou energii stejnou měrou z klasického příběhu hrůzy odkazujícího k motivu lykantropie, osobitě stylizovaného minimalismu a z dnes už klasických, provokativních snímků Lucia Fulciho. Zcizující vstupy vypravěče ovšem pozorného diváka odkazují z bezpečné mainstreamové sféry rovnou do lůna "umělecké" kinematografie.

Nápad nabídnout známý děj ve dvou verzích odlišných i jazykově (latina, řečtina) pak není žádnou duchaprázdnou postmoderní hříčkou: dotýká se totiž právě kořenů multikulturního a mezižánrového dialogu, V něm nepřehlédnutelně probleskuje i zájem režisérky filmu (multitalentovaná Martina Vanici) o nejsoučasnější poznatky genderových studií (promítnuté především do skutečnosti, že vraždící bytost, její oběť i kat si "vymění" pohlaví)  .

O tom, jaký krok kupředu udělali původní tvůrci divadelního představení jako filmaři, svědčí i možnost srovnat původní trailer na film s výrazněji energickou upoutávkou na divadelní představení a konečně s pouze  navenek totožným trailerem, který najdete na bonusovém DVD.
Podoba dvojdiskové verze -  vzhledem k zaměření Lupy - nabízí tradiční vybavení v poněkud pozměněné podobě, počínaje už osobitou verzí triviálního spotu protipirátské unie "Nepokradeš" (ta se nachází stejně jako samotný film na prvním disku). Druhý disk obsahuje bohatou fotogalerii a upoutávky na jiné, neméně zajímavé lupí projekty - De casula ex rustulis curvalis exstructa a populární RosacioluMezi nejzajímavější bonusové materiály patří pětice rozhovorů s hlavními představiteli, kteří jsou současně spolutvůrci představení i filmu (i tyto rozhovory se samozřejmě odvíjejí v "přirozeném" jazyce protagonistů - tedy v latině). Za výpověďmi suverénních  osobností, které rozmanitými způsoby přispěly k výsledné podobě snímku, lze ovšem vycítit temný spodní proud počínající kontroverze, soustředěný především na manipulativní, dominantní osobnost režisérky a představitelky Lupy, Martiny Vanici (obavy sympatické, ale zjevně submisivní Rubry Cucully jsou přitom až dojemné).  

Parva Rubra Cuculla
ČR , 22 min,, jazyková verze: latina, řečtina, české, řecké titulky
Režie: Martina Vanici
Hrají: Rubra Cuculla, Martinus Borysculus, Martina Vanici, Georgius Laminarius, Borekius Markus

P. S. Tento disk v normální videodistribuci samozřejmě neseženete: můžete si jej však objednat prostřednictvím stránek Lupy.

neděle 17. října 2010

Jíst, meditovat, milovat

Pokud jde o novou romantickou komedii s Julií Robertsovou, vyzbrojila se proti ní řada kolegů i kolegyň podobným odporem, jako onehdy proti Sexu ve městě 2. S tím jsem měla opravdu mimořádný problém, ale film režiséra Ryana Murphyho mi nevadí (ale také mne nijak zvlášť nevzrušuje) - i když vypráví zase o ženě středních let, která své chování zjevně podřizuje jen tomu, aby se ve filmu něco dělo. 

Ve jménu nepojmenované nespokojenosti opustí hlavní hrdinka Elizabeth Gilbertová dobré bydlo i manžela (Billy Crudup) a posléze milence (James Franco) a vypraví se do světa, aby hledala nový smysl života. Činí to postupně prostřednictvím tří titulních činností, provozovaných ve třech různých částech světa. Průvodci jsou jí tři různí a různým způsobem atraktivní muži: v Římě jí učí italsky mluvit a jíst hezký Ital Giovanni (Luca Argentero), v Indii se ji pokouší do tajemství pokory, odpuštění a meditace uvést postarší, sympatický Texasan Richard (Richard Jenkins) a na Bali hrdinka poznává vytoužený smysl života a skutečnou lásku v náručí přitažlivého Španěla Felipeho (Javier Bardem). 

Už z výběru hereckých partnerů je vám jasné, u koho hrdinka v podání Julie Robertsové může životní naplnění najít: kupříkladu k manželovi se nemůže vrátit už proto, že Billy Crudup není typem herce, kterého by komerčně uvažující producenti hvězdě jejího kalibru mohli vybrat za partnera. Zato Javier Bardem má pro Hollywood momentálně kalibr zbraně hromadného ničení (a nikdo to nevystihl lépe než Woody Allen, když ho obsadil do skeptické romance Vicki Cristina Barcelona). Jíst, meditovat, milovat je tedy tím druhem filmu, jehož vyústění odhadnete předem už při pohledu na obsazení. O co tedy v rámci neobhajitelně nadměrné metráže (140 minut) vlastně jde?     

Nepochybně především o třiačtyřicetiletou Julii Robertsovou, která se už celkem dlouho pokouší najít své nové místo na hollywoodském nebi - a sama nějaký film naposled táhla už před deseti lety (oscarová Erin Brockovich/2000). Jestli máte Robertsovou stále ještě rádi (a to já mám), ulehčí vám to diváckou situaci: pokud se ve vás něco bude bouřit proti tomu, o čem film je a jak bezvýrazně či naivně je vyprávěný, můžete se prostě většinu času radovat z toho, jak jí to v rámci romantického cestopisu sluší. 

V tomto ohledu je samozřejmě nejhloupější epizoda z Indie: Robertsová rozhodně není herečka, která by se dokázala přesvědčivě uplatnit v "duchovním" filmu. Naopak v "poživačné" italské epizodě působí Robertsová tak dobře, že nejspíš zalitujete, že autoři kolem slovesa "jíst" nesoustředili celý film. A epizoda na Bali jen potvrzuje, že nejen herečtí partneři, ale i stylizace tří různých lokalit podlehla tomu nejprvoplánovějšímu cíli: Bali je prvotřídní turistickou destinací a (podobně jako Arabské emiráty v Sexu ve městě 2) na sebe i ve filmu soustřeďuje dovolenkové sny větší části ženského publika.

Mrzí mne v tomto případě, že neznám velmi úspěšnou literární předlohu skutečné Elizabeth Gilbertové - zdá se totiž, že film z (možná docela zajímavé) předlohy nejen plno věcí zbytečně hollywoodizuje, ale že některé věci se jeho tvůrcům vůbec nepodařilo divákům předat. Kupříkladu i František Fuka si myslí,  že hrdinka je cosi jako další hloupá kráva, která neví, co chce, a cestuje si po světě díky penězům získaným bůhvíodkud. Skutečná Elizabeth Gilbertová sice po rozvodu vyrazila na své cesty díky tučné nakladatelské záloze na připravovanou knihu, ale postava, kterou hraje Robertsová, se na počátku filmu živí jako úspěšná spisovatelka (divadelní hra, během jejíž premiéry se zakouká do hlavního představitele v podání Jamese Franca, je napsaná podle její knížky). Filmaři ovšem potom dělají všechno proto, abyste vzápětí zapomněli, že Elizabeth se na svět dívá trochu jiným způsobem s ohledem na svou profesi: představují ji za všech okolností jako "docela obyčejnou ženu", aby se s ní divačky mohly lépe ztotožnit. Sledovat vysokoškolsky vzdělanou spisovatelku, kterak se plácá v citových a názorových zmatcích, by bylo patrně příliš elitářské... 

Jíst, meditovat, milovat je tak nakonec jen tím druhem populistického romantického filmu, který bohužel rezignoval na inteligenci - takže se obrací na ten typ divaček, které si o sobě myslí, že jsou Bridget Jonesová. Samozřejmě Bridget Jonesová 2.    

USA 2010, 140 min., titulky
Režie: Ryan Murphy
Scénář: Ryan Murphy, Jennifer Saltová (podle knihy Elizabeth Gilbertové)
Kamera: Robert Richardson
Hudba: Dario Marianelli
Hrají: Julia Robertsová (Liz Gilbertová), Billy Crudup (Stephen), Luca Argentero (Giovanni), Richard Jenkins (Richard), Javier Bardem (Felipe), Viola Davisová (Delia), A. Jay Radcliff (Andre), Mike O'Malley (Andy), James Franco (David), Tuva Novotná (Sofi)
Premiéra: 14. 10. 

pátek 15. října 2010

Viděno po letech: Takoví jsme byli

V úterý jsem v televizi dokoukala film Takoví jsme byli jen s největším sebezapřením - a protože mi pořád nejde do hlavy, co jsem to vlastně viděla, musím se podělit o dojmy. Televizi jsem zapínala se vzpomínkou na romantický film s Barbrou Streisandovou a Robertem Redfordem, jejichž hrdinové z nějakých nespecifikovaných důvodů nemohou žít spolu, i když se o to celá desetiletí pokoušejí. Místo očekávaného prolenošeného večera mne čekala zdrcující kombinace romantického a politického kýče. To první ve filmu zosobňuje  typický hollywoodský WASP té doby Redford, to druhé "typická" hollywoodská židovka Streisandová. 

Protože snímek Sydneyho Pollacka z roku 1973 se v Čechách hrál se zpožděním (premiéru měl u nás v roce 1977), mohla jsem ho poprvé vidět coby raně pubertální osoba - a nemám na něj žádné konkrétní vzpomínky. Nijak zvlášť mne nezaujal, jen ve mně v následujících letech narůstal odpor k představě hollywoodské hrdinky, která se otevřeně hlásí ke komunistickým idejím - a protože s nimi nemá pražádnou osobní zkušenost, neuhne od nich ani o píď. Její názory jí vydrží v nezměněné podobě od konce 30 přinejmenším do konce 50. let (nebo začátku 60.? nějak nejsem schopna poslední setkání hrdinů časově specifikovat, protože autoři kostýmů a výpravy - mimochodem nominovaní na Oscary - dobové reálie příliš zřetelně podřizovali celistvému jednotícímu tónu).  

Když jsem se teď na Pollackův film konečně podívala pořádně, je je mi jasné, že musel být  pro normalizační distribuci hotovým požehnáním - podobně jako režisérovo sociální drama z dob hospodářské krize Koně se také střílejí (1969), které Česká televize mimochodem reprízovala ve stejný den jako Takoví jsme byli. Kdo by toho neměl dost v hlavním vysílacím čase, mohl si tedy po agilní Katie Moroskyové (ženě bez smyslu pro humor, která celé roky bezcílně deptá krásného, schopného a talentovaného muže svého života a otce své dcery a pokouší se z něj proti jeho přirozenosti vychovat "vážného" spisovatele) jako nášup přidat jinou podobně koncipovanou hrdinku: emancipovanou účastnici tanečního maratonu Glorii v podání ještě  "pokrokovější" herečky, než byla Streisandová - Jane Fondové. 

Hrdinka Koní je podobným prototypem "silné ženy" jako Katie: kdyby se jí dostalo stejného vzdělání a získala stejně bohatého manžela jako protagonistka Takoví jsme byli, nemusela si v rámci životní beznaděje nechat vpálit kulku do hlavy. Mohla pohrdanou, morálně zkorumpovanou kapitalistickou společnost napravovat svým řečněním. Obě tyto ženské postavy nesytí jen podobné politické naladění (i když Glorie se ke svým názorům propracovává intuitivně a neumí je pojmenovat), ale i poryvy divné "strindbergovské" psychologie. Vypadá to skoro, jako by spolu těsně před přestávkou uprchly z nějaké severské divadelní hry chystané v Actors Studiu, a pak je náhoda rozdělila, takže se každá nečekaně ocitla v žánrově odlišném filmu...

Stejně jako Robert (v podání Michaela Sarrazina) v Koních, je i Hubbell Gardner v podání Roberta Redforda slabší a zmatenější součástí partnerské dvojice. Postavě nadaného spisovateli, který v Takoví jsme byli v Hollywoodu během "honu na čarodějnice" podlehne morálním a v "pochopitelné" závislosti na tom i profesionálním kompromisům, se připisuje až jakýsi "fitzgeraldovský" rozměr. Kdyby ovšem autor Velkého Gatsbyho (v jehož adaptaci si Redford mimochodem v roce 1974 zahrál) měl místo destruktivní Zeldy po boku takovou Katii Moroskyovou, mohl to někam skutečně dotáhnout!

Hubbella lze každopádně dnes považovat za autentičtějšího hrdinu filmu, než jakým je Katie: zatímco postava věčné salónní komunistky (tak, jak ji film prezentuje) působí nepřijatelně, dilemata jejího partnera jsou dodnes lidsky pochopitelná. Tento hrdina  vyniká nevídanou trpělivostí, když své partnerce dovolí, aby dlouhá léta urážela jeho přátele, ničila jeho spokojený život a zpochybňovala všechno, čeho dosáhl. (V "umělecké/levicové" optice filmu je totiž hotová katastrofa, když  uspějete se žánrovým filmem v Hollywoodu, zbohatnete a nakonec se - propánaboha - úspěšně živíte v televizi!) Hubbelova andělská trpělivost nekončí ani ve chvíli, kdy Katie proti jeho vůli riskantně vyrazí demonstrovat svůj odpor proti počínání senátora McCarthyho, přestože je těhotná a hrozí jí útok ze strany rozvášněného davu.

Navíc kdysi ceněný dramatický výkon Streisandové zestárl, působí místy přepjatě a nepomáhá vysvětlit poryvy hrdinčiny mysli, zatímco Redford (kterému bylo mimochodem v době natáčení už sedmatřicet) hraje v každém okamžiku soustředěně a s minimalistickou působivostí. Hubbellův "vítězný americký úsměv" má u něj řadu podob, jeho postava má skrytý humor i tragičnost. Redford představuje vše, co je na filmu dobré - zmíněný romantický kýč totiž jeho přičiněním tvoří nestárnoucí kvalitu Pollackova filmu. Oba hrdinové neztělesňují jen rozdílné sociální, politické, kulturní či rasové typy, ale i dva odlišné typy žánrové: pokud měla Streisandová a její postava působit se svými politickými a nekonformními uměleckými názory aktuálně a podvratně, Redford a jeho hrdina (navzdory všemu zpochybnění a odsudku) představují nestárnoucí jistotu romantického ideálu. Minuty, do kterých se skládá pouhé pozorování spícího, chodícího, veslujícího či běhajícího (neřkuli poloobnaženého) Hubbella, nejsou zbůhdarma vyplýtvané, i když se zdají retardovat nesmiřitelný spor postav: jeho představitel v každém okamžiku září (však je také tenhle film prvním, ve kterém Redford dosáhl na statut hvězdy).

Snad to mohu shrnout tak, že filmový příběh Hubbella a Katie pro nás dnes už představuje hodně zmanipulovanou zprávu o společensko-politickém diskursu USA - rozhodně ovšem stále ještě přesvědčivě vypovídá o tom, že "takový byl" v roce 1973 Robert Redford.    

středa 13. října 2010

Režisérská verze Robina Hooda na DVD: můj dům, můj hrad

Jak se očekávalo, Ridley Scott vydal na DVD prodlouženou   verzi svého Robina Hooda (o filmu jsem na tomto blogu dost nadšeně psala tady a také tady). Film byl rozšířený o šestnáct minut (z původních 140 na 156), nejedná se ovšem o tak radikálně "nový" snímek, jako v případě Blade Runnera (který stál u zrodu moderní instituce režisérských sestřihů), ani o takové obohacení a výrazné "vylepšení" jako v případě Království nebeského (které bylo do domácího kina uvedeno s metráží 192 minut - oproti kinoverzi, jež měla "jen" 144). Zatímco v  příběhu lovce androidů jste se mohli dozvědět především to, že  hlavní hrdina je sám android, ve vyprávění o prostém kováři, který se stane ve Svaté zemi předním velmožem, jste s překvapením zjistili hlavně to, že oba hlavní protagonisté mají ve vztahu k vlastní rodině pěkně krvavé ruce: sympatický Balian totiž v úvodu film nezabije cizího drzouna, ale vlastního bratra, a jeho něžná milenka Sibylla zase zavraždí milovaného synáčka, když zjistí, že onemocněl leprou. (Z kinoverze navíc postava hrdinčina synka úplně vypadla.)

Robinu Hoodovi (kterého si můžete zakoupit jako Blu-ray či na DVD, a to v jednodiskové verzi nebo - jako jsem to udělala já - coby dvojdisk v "obrněné" plechové krabičce, přidávající k samotnému snímku  ještě bonusové materiály) se žádného takového šokujícího překvapení nedočkáte. Pouhá čtvrthodinka ovšem mění film, ve kterém zjevně místy cosi chybělo a působil občas dost zkratkovitě, v zajímavější a bohatší podívanou. Každé romantické dívčí srdce (byť skryté - jako to moje - do rozevlátých chlopní cynismu) tak nejspíš potěší, že Robin (Russell Crowe) a Marion (Cate Blanchettová) mají v režisérské verzi víc rozhovorů a společných scén, které ospravedlňují jejich společenství  i lásku (i když scéna se záchranou dobytčete z močálu je tak satyrsky hovadská, že by se hodila spíš do Dobrého ročníku).

Na své si přijdou též ctitelé šerifa z Nottinghamu v podání Matthewa Macfadyena, který vám v režisérské verzi před očima vyrůstá v tak hamižného, zbabělého a žárlivého padoucha, že je na to radost pohledět (zvláště při představě, že v hoodovské legendě, ke které Scottův film tvoří prequel, bude právě tato postava hrdinovým úhlavním nepřítelem).

A díky scéně, v níž starého Waltera Loxleyho (Max von Sydow) navštíví jeho dávný druh William Marshal (William Hurt), se trochu dovysvětlí  hrdinova minulost, takže nepůsobí tak hloupě, když se Robin posléze "stane tím, čím je" a mění se z anonymního zabijáckého vojáka v rytíře a vojevůdce, byť pod cizím jménem. (Smaže se tak i to, proč vojáci najednou provolávají slávu Longstrideovi a ne Loxleymu...). Srovnání kinoverze s režisérským sestřihem je - jako u Scotta vždycky - velmi zajímavé, ještě zajímavější je ovšem poslechnout si i komentář režisérova oblíbeného spolupracovníka - střihače Pietra Scalii - ke scénám, které se z různých důvodů nedostaly ani do rozšířené verze. I když trailery jsou také pěkné a třídílný film o filmu nezklame, v rámci bonusových materiálů považuji tenhle doplněk za nejpřitažlivější. Scotta si totiž při tomhle srovnání uvědomíte jako žánrového filmaře, uvažujícího za všech okolností velmi logicky a s ohledem na diváka, který má právo na velkou podívanou: v Robinovi tak režisér obětoval spektakulárním momentům především těsnější a složitější pouta mezi postavami, zpřesňující jejich vazby a motivace.

Vynechaná scéna předjímající Walterovu smrt, v níž slepec s Marion odpočívá  v trávě poblíž zborcené brány a upřesňuje přání ohledně svého "nekatolického" pohřbu, je ovšem tak zásadní, že ji (doufám) Scott zařadí do nějakého svého příštího, rozšířeného "finálního" sestřihu. Původně trpně, katolicky pobožná Marion v ní mluví o "bozích" a nikoli o "bohu" a uvažuje o odchodu do lesa. A právě les jako mystické, starobylé místo má v rozšířené verzi  větší význam než v kinoverzi, a to i díky několika přidaným scénám mezi Marion a Sirotky - dětmi a výrostky, kteří utekli z rodné vesnice a hrají si v nottinghamském lese na zbojníky.

Celá linie spjatá s těmito "ztracenými chlapci", které Marion navštěvuje jako nějaká středověká Wendy a nad kterými postupně přebírá patronát Robin, měla být původně mnohem výraznější: dotýká se totiž tématu, které ve "filmu o filmu" v jednom okamžiku otevírá Blanchettová: "Tento snímek se zabývá lidmi, kteří přecházejí k novému způsobu myšlení, do říše lesa a pohanské mytologie a k hodnotám, které jsou protikladem k hodnotám církve a státu."

Robin Hood jako vyprávění o hrdinech, kteří absolvují pravý opak  obvyklé cesty hrdiny středověkého kostýmního velkofilmu (tedy od katolictví a socializace zpět k pohanství) - proč ne? Z kinoverze se ovšem tenhle "pohanský" rozměr vyprávění téměř vytratil, i když ze zpětného pohledu ho tam objevíte (zjevně konvenuje třeba s postavou  kněze Tucka, u kterého loajalitu vůči církvi rychle vytěsní anarchistická poživačnost). V širším smyslu pak všechny idylické lesní scény v Robinovi souzní především s obrazy z Nového světa ze Scottova kolumbovského opusu 1492: Dobytí ráje (1992), ale i s režisérovou stále poněkud opomíjenou Legendou (1985) či se scénou ostrovního výletu chlapeckých hrdinů z Bílé smršti (1996). (A samozřejmě s emblematickým motivem jednorožce pádícího lesem, o kterému se zdá všem androidům na světě).


Scott ovšem polemizuje s představou "dobrého divocha", kterému idylický přírodní (nejčastěji lesní) svět nabízí všechno, co potřebuje, a umožňuje mu svobodný a nevinný život. Jak dobře ukazuje 1492, ráj neexistuje odděleně od okolního světa, takže je v něm vždycky přítomný "had" usídlený v lidské povaze: pomyslnou přírodní rovnováhu narušuje už pouhá přítomnost člověka. Touha získat moc a majetek a kvůli ní zotročovat a zabíjet své bližní je bytostně vrozená lidskému druhu - a tento "had" je nedílnou součástí lidské civilizace, ať je na "nižší" úrovni jako indiáni ve 1492 či Somálci.ve válečném daramtu Černý jestřáb sestřelen, či na vyšší (svět budoucnosti v Blade Runnerovi). Dějiny se pak ve Scottových filmech neubírají kupředu k vysněnému řádu a ideálu, ale vtahují do věčného krvavého chaosu zodpovědné a nadané jedince - a hybatelem jsou mimochodem spíš zájmy jednotlivých mocných typu krále Jana z Robina než zvůle davu. (V tomto směru Scott opakovaně působí jako ryze "demokratický" tvůrce, i když můžeme jen stěží odhadovat, kde končí jeho osobní přesvědčení a začíná povinnost vypravěče.)

Pokud jde o zpochybnění "dobrého divocha", nedala bych se mýlit ani skutečností, že právě finále Robina Hooda nabízí ryzí přírodní finále: definitivní návrat do ráje není možný, jde jen o krátkodobý únik spojený s nutností momentálního filmového happy endu. Hrdinové nenacházejí trvalou nevinnost, ale pouhou okamžitou úlevu od toho, co vědí: jsou přece nyní psanci a budou zas a znovu muset "svůj" les hájit a opouštět se zbraní v ruce. Nemohou přitom vyhrát a vnitřní rovnováha jejich společenství bude vždycky křehká. Pokud se Robin a jeho přátelé o něco skutečně mohou opřít, pak jsou to jen vzájemné "rodinné" vztahy kultivované ženskou přítomností. Samotný závěr totiž - snímaný nikoli v obvyklém, finálním velkém celku, ale v oblíbeném, intimním scottovském polodetailu - patří překvapivě (a logicky) postavě Marion: ta se v krátkém komentáři obrací "do zásvětí" k zesnulému tchánovi Walterovi. Existence klasického "vidoucího slepce" v pohanském prostoru naznačuje, že i čerstvě zabydlený Sherwood je především mytický les. Postavy se právě definitivně přesunuly z pohyblivé "reality" dobrodružného vyprávění do bezpečí známé a zažité legendy.


Vezmeme-li v úvahu skutečnost, jež jistě zaujme milovníky zahrad - totiž že "idylická divočina" ve Scottových filmech je asi tak divoká a neorganizovaná jako domácký anglický park či romanticky zpustlá italská zahrada, jistým způsobem toto téma uzavírá Dobrý ročník. (K představě domova jako osobního prostoru obklopeného živoucí, kultivovanou krajinou  mířilo ovšem třeba už ztvárnění Maximovy vzkvétající španělské usedlosti v Gladiátorovi.) Scott zůstává Angličanem, když jako všem dostupný ráj každého jednotlivce označuje jeho domov. O potřebě nedotknutelnosti tohoto "hradu" ostatně v epické části vyprávění řeční i Robin. na diváka to sice může působit dost polopaticky, zasazuje to však tenhle drobný, ale důležitý scottovský motiv do širších společenských souvislostí.

DVD – jednodisková verze
Bonusy: režisérská verze filmu, vystřižené scény

DVD  – dvoudisková verze
Bonusy - 1. disk: režisérská verze filmu, vystřižené scény, 2. disk:
Povstat znovu a znovu, Třídílná výprava za zatáčením filmu Robin Hood Ridleyho Scotta, 10 vynechaných scén s komentářem střihače Pietra Scalii, trailery a TV spoty
Podpora: zvuk český 5.1, české titulky. Obraz 16:9

Blu-ray
Bonusy: režisérská verze filmu, režisérské poznámky (HD): Tvůrčí proces při natáčení klíčových scén, Umělecké ztvárnění Nothinghamu (HD): Výroba a návrhy kostýmů
Podpora: zvuk český 5.1, české titulky. Obraz 16:9

pondělí 11. října 2010

Legenda o sovích strážcích

Animovanou Legendu o sovích strážcích asi většina lidí odmávne jako pohádku pro děti - měli bychom se ale naučit přikládat jistou vážnost všemu, do čeho se režisér Zack Snyder pustí. Protože jsem opatrná, pro mne takový signál představovala až jeho filmová adaptace comicsu Allana Moorea Strážci - Watchmen (2009). Mnozí ovšem Snyderovi dávali ve svých diváckých snech zelenou už od antické válečné fantasy 300: Bitva u Thermopyl (2006) či dokonce od zajímavě pojatého hororu Úsvit mrtvých (2004).

S adaptací comicsu Franka Millera 300 Snyderův nový film spojuje vizuální soustředěnost: ta byla především obrazově zajímavou studií akce, přesněji boje muže proti muži – a stejně tak se Legenda o sovích strážcích zabývá především zkoumáním sovího letu. Soustřeďuje se na něj podobně, jako kdysi neprávem pozapomenutá klasika Halla Bartletta Racek Jonathan Livingston (1973), která byla dokumentaristickou studií racčího letu a současně básnickou evokací poetické literární předlohy Richarda Bacha.

I když je adaptace prvních tří dílů „soví“ knižní série americké dětské spisovatelky Kathryn Laskyové filmem animovaným ve 3D, má i svou dokumentaristickou hodnotu: filmaři se věnovali studiu sov a evokaci jejich vzhledu, pohybů a chování právě proto, aby mohli svému fantazijnímu příběhu dodat věrohodnost - a objevili tak skrz realitu nový poetický rozměr tohoto vyprávění. Hodně to připomíná způsob, jakým nahlíží na sovy Dan Dreiberg, protagonista comicsu Strážci, který v  kresleném příběhu i jeho filmové adaptaci hájí spravedlnost v nočních ulicích v sovím kostýmu:

"(...) Když dnes pozoruji exemplář Carine noctua, snažím se vidět za jemné šedé chmýří na prstech, spatřit víc než jen bílé skvrnky rozložené v elegantních řadách na čele, jako by mu na něm vybuchl ohňostroj. Namísto toho se snažím vidět ptáka, jehož obraz Řekové razili na mince, který trpělivě seděl u ucha bohyně Pallas Atény a mlčky sdílel její nesmrtelnou moudrost. Možná bychom namísto zkoumání štětinatých pírek zdobících jeho uši měli přemýšlet o tom, co tyto uši mohly zaslechnout. A až budeme uvažovat nad tím, jak svírá větev, dvěma prsty zepředu a jedním vratiprstem zezadu, měli bychom si vyhradit chvilku k zamyšlení nad tím, že tytéž prsty musely kdysi do krve zraňovat rameno Pallas Atény."   

Fiktivní ornitologická esej nazvaná Krev z ramene Palladina? byla drobnou, leč zajímavou textovou součástí Mooreova comicsu a ve Snyderově filmu, který musel předlohu silně eliminovat, ji samozřejmě nenajdete. Legenda o sovích strážcích je však čímsi jako související koncentrovanou poznámkou, kterou na toto téma tentokrát přičinil sám Zack Snyder. Hrdiny tohoto dobrodružného vyprávění jsou totiž pouze sovy, které ovšem v rámci dané stylizace mluví, na rozdíl od těchto skutečných nočních dravců mají mimiku očí a dokonce používají nástroje (třeba aby si vyrobily brnění do boje). Především jsou ovšem přesně tím, čím se sovy člověku zdají být: létají nocí a bojují - a celý film je pak vlastně podívanou založenou na tom,  jak poeticky a dramaticky při tom vypadají. 

V pozadí jednoduchého příběhu sovího kluka Sorena, který se zaplete do války dvou sovích království - legendárních strážců a uzurpátorského kmene Čistých – ovšem navíc zazní i motiv ceny zaplacené za vítězství, který se objevil už ve 300 a silně zazněl ve Strážcích. Do sovího vyprávění (které je místy docela drsné, především ve velmi akčních bojových scénách) tento motiv proniká prostřednictvím postavy starého, zjizveného válečníka Ezylryba. Právě soví bojovník už dávno ví to, k čemu se sotva opeřený mladíček Soren teprve dopracovává, podobně jako to zjistili král Leonidas bránící Řecko před Peršany ve 300 či Dreiberg-Sůva a jeho přátelé ve Strážcích: vyhraná bitva se nikdy neobejde bez obětí a každé vítězství je i kompromisem mezi různými druhy zla. A symboly, masky a legendy se rodí z krve, pochybností a bolesti: sdílené poznání bolí, kůže bohyně musí být rozdrásána drápy živoucího symbolu moudrosti, který jí posedává na rameni. 

Legenda o sovích strážcích má ovšem být především podívanou pro děti, takže v ní tohle „snyderovské“ téma zaznívá jen zpovzdálí a všechno očekávaně vplyne do happy endu lehce pootevřeného do pokračování. Jestli ovšem jde o první část plánované série a jestli se povede v následujících dílech rozvinout dramatický potenciál předlohy, však vůbec není jisté. Způsob, jakým Snyder pracuje s obrazem, je ovšem lahůdka: vkládá do něj totiž vypravěčské postupy a pohyby kamery z hraného filmu, které nejsou vůbec typické pro normální animovaný 3D příběh. Soví strážci však mají vzbuzovat dojem, že je snímal živý kameraman, který natáčel klasickou kamerou sovy v přírodě. Najdete tu dokonce i záběry snímané jakoby ruční kamerou, které vzbuzují dojem živoucí nedokonalosti a náhodnosti (tento postup si computeroví animátoři vyzkoušeli už v předchozím ptačím dobrodružství studia Warner Bros. – tučňáčí komedii Happy Feet /2006). Tvlrci si navíc zajímavě pohráli s natáčecí frekvencí pomyslné kamery: skutečné sovy létají rychle a jsou lehké, ale ty jejich působí vznosně a mají svou váhu díky triku, který obvykle používají specialisté na klasické „ruční“ zvláštní efekty. Ti natáčejí malé modely s reálnou vodou či ohněm zpomaleně – rychlostí 48 okének za vteřinu. Při normální rychlosti projekce v kině (která je o polovinu menší) pak divákovo oko vnímá obraz trochu jinak (stejným způsobem mimochodem natáčel Jan Svěrák loutky voděné v živé přírodě pro film Kuky se vrací).  

Navzdory těmto nápadům zůstává Legenda o sovích strážcích z obchodního hlediska především zajímavou prohrou nadaného vypravěče, který se nedokázal zaměřit na konkrétní publikum.
Zatímco režisér Zack Snyder se chystá k další a zřejmě významnější „studii létání“ – novému dílu Supermana -,  přiznávám se, že mi jeho kříženec přírodovědeckého dokumentu, akčního filmu a dětské fantasy docela vyhovuje. Sdílet s tímhle režisérem první výsledky jeho tvůrčí moudrosti mne totiž opravdu baví.         

Legend of the Guardians: The Owls of Ga'Hoole
USA / Austrálie 2010, 90 min., dabing, angličtina (ve vybraných kinech), 3D
Režie: Zack Snyder
Scénář: John Orloff, Emil Stern (podle literární předlohy Kathryn Laskyové)
Hudba: David Hirschfelder
Premiéra: 14. 10. 2010